[38] Nejvyšší správní soud uložil krajskému soudu v předchozím rozsudku doplnit dokazování o skutkových okolnostech věci tak, aby bylo možné bezpečně zjistit, co se v červenci a srpnu 2011 dělo v oblasti těžby a zda stěžovatelka nepřípustně zasáhla do ústavního práva žalobce pokojně se shromažďovat . Krajský soud doplnil dokazování v potřebném rozsahu .
[39] Krajský soud měl nadto k dispozici obecnější úvahy Nejvyššího správního soudu, jaké okolnosti je třeba hodnotit při úvaze, zda konkrétní událost byla výkonem shromaž- ďovacího práva a zda je třeba jí poskytnout ochranu .
[40] Právo shromažďovat se je zaručeno (čl . 19 odst . 1 Listiny) . Nositel tohoto práva není povinen se jej jakkoli aktivně domáhat, tím méně pak cestou povolovacího řízení . Toto právo lze omezit pouze za podmínek stanovených v čl . 19 odst . 2 Listiny .
[41] Výkon shromažďovacího práva „slouží občanům k využívání svobody projevu a dalších ústavních práv a svobod, k výměně informací a názorů a k účasti na řešení veřejných a jiných společných záležitostí vyjádřením postojů a stanovisek“ (§ 1 odst . 2 zákona o právu shromažďovacím) .
[42] Nejvyšší správní soud již v předchozím rozsudku vysvětlil, kterými znaky je třeba se zabývat při úvaze, zda činnost, ke které došlo v oblasti těžby, byla či nebyla výkonem shromažďovacího práva . Je nezbytné, aby toto právo vykonávalo současně více osob, pojmově je vyloučeno shromáždění za účasti jedné osoby (1) .
[43] Je rovněž třeba fyzické přítomnosti
účastníků na konkrétním místě (2) .
[44] Stejně nezbytné je, aby shromáždění probíhalo v konkrétním čase . Jen tak je možné určit počátek a konec posuzovaného shromáždění (3) . Požadavek na jednotu místa a času slouží především k tomu, aby existovala vzájemná interakce mezi osobami . Tyto osoby musí vědět, že svobodu projevu vykonávají spolu s ostatními, a právě proto, že ji současně vykonává více osob na společném místě a ve stejném čase, získává – jinak indi-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 4/2 016
vidualizovaná svoboda projevu jednotlivých účastníků shromáždění – novou kvalitu, která již je chráněna ustanoveními zákona o právu shromažďovacím .
[45] Nezastupitelné místo hraje rovněž účel shromáždění (4) . Nikoli každý shluk osob požívá ochrany . Je třeba, aby se osoby shromáždily za určitým účelem . I při potřebě maximálně široce interpretovaného účelu shromáždění je třeba, aby výkon shromažďovacího práva sloužil k výměně informací a názorů a vyjadřoval postoj shromážděných k řešení veřejných a jiných společných záležitostí . Pokud tento účel splněn není, nelze hovořit o shromáždění [§ 2 písm . c) zákona o právu shromažďovacím] . Z hlediska motivace k účasti musí takto vymezený účel představovat alespoň rovnocenný důvod vedle jiných důvodů, pro které se osoby na místo dostavily . Nemůže být pouze „vedlejším produktem“ hlavního záměru akce .
[46] U všech výše uvedených kritérií je třeba navíc zkoumat splnění předpokladu, který lze označit u zúčastněných osob jako existenci navenek projevené „subjektivní stránky“ vlastního přesvědčení o výkonu shromažďovacího práva (5) . Shromážděné osoby nejen že musí objektivně naplňovat shora uvedené požadavky, ale musí si být rovněž vědomy toho, že vykonávají především shromažďovací právo . Rovněž však musí tento svůj zájem kvalifikovaně projevit . Jinými slovy, v konkrétní situaci musí být objektivně zjistitelné, že vůbec k výkonu shromažďovacího práva dochází . Intenzita tohoto navenek projeveného vědomí o výkonu shromažďovacího práva bude rozdílná v závislosti na podobě té které akce . V případě konvenčních shromáždění patrně nebude sporu o splnění tohoto předpokladu již samotnou účastí na akci, tím spíše, pokud takové osoby drží transparenty s odpovídajícími hesly . U atypických akcí bude naplnění tohoto požadavku obtížnější, tím spíše, pokud výkonu shromažďovacího práva konkuruje zřetelný a silný jiný účel .
[47] S poukazem na ústavně zaručený výkon shromažďovacího práva je třeba posuzovat splnění výše uvedených kritérií maxi-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 4 /2016
málně široce . To však současně neznamená, že lze na jejich naplnění rezignovat a s poukazem na ústavně zaručenou svobodu shromažďování nepřihlížet v souvislosti s touto svobodou k žádným kritériím či je konstruovat až následně . Shora uvedená kritéria vyplývají především ze zákona o právu shromažďovacím a je třeba, aby byla naplněna současně . Jen tehdy je posuzovaná akce uchopitelná k posouzení, zda se vůbec jednalo o výkon shromažďovacího práva a zda byly splněny formální požadavky na restrikci výkonu takového práva (podmínky pro rozpuštění shromáždění) .
[48] Výkon shromažďovacího práva se nezřídka dostává do střetu s výkonem jiných ústavně zaručených práv, zejména s právem vlastnit a užívat majetek . Soudy rozhodující o tom, zda je třeba poskytnout ochranu výkonu shromažďovacího práva, musí vážit zájem na ochraně toho kterého práva při úvaze, kterému z nich dát v konkrétní situaci přednost . Na jedné straně může stát postoj, názor, stanovisko, jež je shromážděním prezentováno a na druhé straně zájem nakládat svobodně s předmětem svého vlastnictví, čemuž může výkon shromažďovacího práva bránit . Podstatným faktorem poměřování obou zájmů je též faktor času . V probíhajícím čase se může zájem na ochraně vlastnického práva dotčeného výkonem práva shromažďovacího proměňovat, může nabýt na intenzitě . Naopak postoje a názory vyjadřované prostřednictvím shromáždění mohou ztrácet na intenzitě tím, že jsou projevovány po určitou dobu a účelu cíle shromáždění (účasti na řešení veřejných a jiných záležitostí vyjádřením vlastních postojů a stanovisek) již bylo bezpochyby dosaženo . V určitém okamžiku v čase tak zájem na ochraně vlastnického práva převáží nad zájmem chránit výkon shromažďovacího práva a naposledy uvedenému právu přestane být z tohoto důvodu poskytována ochrana .
[49] Vždy však záleží na okolnostech posuzovaného případu . Nepochybně může docházet i k tomu, že faktor času naopak povede k „zintenzivnění poselství “ vyjadřovaného posuzovaným shromážděním . Například tím, že se shromáždění koná opakovaně, že se
o něm opakovaně informuje a tím se dostane do povědomí veřejnosti, nebo tím, že ani v mezidobí nedojde k požadovanému řešení záležitosti, kvůli které se shromáždění koná . Zájem na ochraně shromažďovacího práva tak může v čase naopak nabýt na intenzitě a je třeba mu přiznat ochranu i v konkurenci s jinými ústavně zaručenými právy .
[50] Poměřování, kterému z konkurujících si práv poskytnout ochranu, však vyžaduje, aby byla obě vzájemně si konkurující práva skutečně vykonávána . Nepochybně nebude sporu, že se ochrany vlastnického práva nemůže dovolávat nevlastník, neboť žádné vlastnické právo nemá . Obdobně se však nemůže ochrany výkonu shromažďovacího práva domáhat ten, kdo shromažďovací právo nevykonává, byť by mohl být subjektivně přesvědčen o opaku . Aby tedy bylo vůbec pojmově možné uvažovat o proporcionalitě při hodnocení dvou konkurujících si práv, je třeba, aby o výkon obou práv skutečně reálně šlo .
[51] Rozhodujícím naproti tomu zpravidla není názor o „správnosti “ názorů, za účelem jejichž vyjádření se shromáždění konalo . Lze jistě vyjadřovat též postoje a stanoviska, která nejsou většinovou společností pozitivně přijímána . Není neobvyklé, že právě pro onu kontroverzi je takovým stanoviskům dodáváno na vážnosti právě jejich sdílením účastí na shromáždění . Právní ochranu shromáždění nelze přiznat jen proto, že shromážděním prezentovaný postoj je souladný s právními předpisy a naopak ji automaticky odepřít, pokud tomu tak není . Hranice, kdy je třeba přiznat shromáždění ochranu a kdy nikoli, nevede skrze přesvědčení o právní přijatelnosti důvodu jeho konání, ale vyhodnocením všech aspektů konkrétní akce a posouzením vzájemné konkurence práv, k jejichž kolizi může při výkonu shromažďovacího práva docházet .
[52] Soudy rozhodující o námitkách proti rozpuštění shromáždění musí rovněž postupovat maximálně zdrženlivě k prezentaci vlastního postoje k důvodům, pro které se shromáždění konalo a omezit se na zjištění, zda byly dány zákonné podmínky k rozpuš-
tění shromáždění, či nikoli . Právě proto, že se jedná výlučně o výkon politického práva shromažďovat se, nikoli o to, zda pohnutka k výkonu tohoto práva sama o sobě obstojí, či nikoli .
[53] Pokud se subjekt dovolává ochrany shromažďovacího práva u správního soudu, musí v žalobě uvést, že bylo vykonáváno shromažďovací právo, jak bylo toto právo vykonáváno a jak bylo případně nezákonně omezováno [§ 71 odst . 1 písm . b), resp . § 84 odst . 3 písm . b) s . ř . s .] . Zejména u atypických forem výkonu shromažďovacího práva je třeba úplných skutkových tvrzení o okolnostech a způsobu výkonu tohoto práva, neboť jen tehdy lze usoudit, co vlastně žalobce za výkon tohoto práva považuje a zda, pokud se o shromáždění skutečně jedná, poskytnout shromažďovacímu právu ochranu .
V.1.b Znaky shromáždění v konkrétním případě
[54] Krajský soud se v druhém rozsudku neřídil závazným právním názorem nadřízeného soudu a postupoval v rozporu s § 110 odst . 4 s . ř . s . Nejvyšší správní soud uložil již v předchozím zrušujícím rozsudku krajskému soudu povinnost zabývat se tím, zda lze usuzovat na trvající shromáždění, na jakém místě se mělo shromáždění konat, zda byla zjištěna vzájemná interakce mezi účastníky . Takto krajský soud neuvažoval a setrval na původní premise, že v celém průběhu blokády šlo o výkon shromažďovacího práva a stěžovatelka do výkonu tohoto práva nezákonně zasáhla . Krajský soud vnímá blokádu jako kontinuální akci vícedenního rozsahu, rovněž její místo nahlíží velmi široce, za součást blokády považoval (patrně) i způsob její organizace, koordinaci i mediální prezentaci .
[55] Krajský soud vytvořil zcela výjimečnou konstrukci tzv . „dynamického sit-in“ shromáždění, probíhajícího navíc kontinuálně, definoval činnost stěžovatelky jako permanentní rozpouštění takového shromáždění a současně stěžovatelce vytkl, že situaci v terénu nevyhodnotila obdobně .
[56] Nejvyšší správní soud kategoricky nesouhlasí s názorem krajského soudu, že
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 4/2 016
„dělení akce podle času konání, místa konání či osob by bylo umělým dělením vedoucím k absurdním důsledkům“ (rozsudek krajského soudu čj . 57 A 66/2011-357, s . 48) . K absurdním důsledkům by však nedošlo proto, že by se krajský soud řídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, ale proto, že by skutková zjištění poměřovaná kritérii určenými nadřízeným soudem ústila v závěr o neexistenci výkonu shromažďovacího práva . Takový výsledek však není absurdní, jak se krajský soud domnívá, ale pouze vede k jinému posouzení, než které si krajský soud předsevzal .
[57] Není sporu, že byl splněn požadavek (1) o nezbytné přítomnosti více shromážděných osob . Nikdo netvrdí, že by blokáda byla záležitostí jedné osoby a že by již z tohoto důvodu nebylo možné uvažovat o výkonu shromažďovacího práva .
[58] Podstatně problematičtější je splnění požadavku na jednotu místa (2) . Z dokazování bezpečně vyplynulo, že blokáda probíhala v závislosti na prováděné těžbě, kdy se dvojice popř . malé skupinky osob přesouvaly v oblasti těžby podle toho, kde právě těžba probíhala . Pokud probíhala na více místech současně, byli též účastníci blokády rozmístěni na relativně velké ploše, bez bezprostřední okamžité součinnosti . Nešlo o setrvalý shluk osob na konkrétním místě . Místo těžby se v průběhu doby měnilo . I místo výkonu shromažďovacího práva se může v čase měnit . Nebylo zjištěno, že by činnost aktivistů spočívala v permanentním obsazení určitého místa . To by nebylo praktické a účelné . Nebylo třeba setrvávat v místech, kde již byla těžba provedena .
[59] Účastníci opouštěli po ukončení těžby těžební prostor a dalšího dne se do něj vraceli nebo se přesouvali do jiného . Svědek Jan P . podrobně hovořil o tom, že každý večer probíhaly porady zkušených osob, které byli na blokádě již delší dobu . Tyto porady se nekonaly v místě těžby, konaly se v místě, kde byli účastníci ubytováni . Již proto nemohly být pokračováním blokády konané předtím v prostoru těžby, konaným pouze na jiném místě . Měly zajistit správnou přípravu a ko-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 4 /2016
ordinaci akce, aby byla blokáda maximálně účelná . Tuto aktivitu však nelze označit za výkon shromažďovacího práva a nelze hovořit o místě shromáždění . Byť by sloužila k výměně informací a názorů, šlo o výměnu zaměřenou dovnitř mezi účastníky porady, a nikoli k vyjádření postoje a stanoviska „vně shromáždění “ .
[60] Rozptýlenost účastníků na velké ploše činí problematickou představu o rozpouštění takové akce v režimu zákona o právu shromažďovacím . Pokud by však bylo takto problematickým pouze kritérium místa, pravděpodobně by nebylo možné jen z toho důvodu uzavřít, že se o výkon shromažďovacího práva nemohlo jednat . To proto, že rozptýlení účastníci byli mezi sebou v takřka permanentním spojení a konzultovali spolu operativně postup . Rovněž policisté věděli o tom, že jsou účastníci blokády rozptýleni, a lze si představit i zásah spočívající v rozpuštění shromáždění tvořeného relativně izolovanými skupinkami na ploše několika fotbalových hřišť (např . za použití megafonu) .
[61] Podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nebyl splněn znak shromáždění spočívající v jeho časové kontinuitě (3) . Krajský soud dospěl na s . 48 rozsudku k přesvědčení, že veškerou protestní aktivitu v oblasti těžby od 25 . 7 . 2011 do 12 . 8 . 2011 je třeba považovat za jedno kontinuální shromáždění s odkazem na jednotu cíle, jednotu záměru, jednotu postupu (stejnorodost činnosti), obdobnost organizace a úzkou personální souvislost . Tyto okolnosti neumožňují kvalifikovat celou vícedenní akci jako jedno kontinuální shromáždění . Nejvyšší správní soud v předchozím rozsudku uzavřel, že byť je mnohdy obtížné určit počátek vzniku a ukončení shromáždění, neznamená to, že „lze na kontinuální shromáždění usuzovat jen z toho, že se cíle shromáždění podařilo dosáhnout až po určité době. Bude proto třeba zjistit, zda a po jakou dobu bylo možné o shluku osob na konkrétním místě hovořit.“ Dále krajskému soudu uložil povinnost zjistit, zda někteří z aktivistů zůstávali na místě i po dobu, po kterou těžba neprobíhala . To krajský soud neučinil . Úsudek o tom, že se
jednalo o jednu organizovanou akci, ještě neznamená, že lze takovou akci vnímat jako jedno kontinuální shromáždění a vyslovit závěr o zákonnosti „kontinuálního rozpouštění “ takového shromáždění . Dokazováním bylo bezpečně zjištěno, že byť by měla blokáda charakter kontinuální organizované akce ve zmiňovaném období, nelze na ni nahlížet jako na kontinuální shromáždění . Účastníci blokády opouštěli každého dne po ukončení těžby těžební prostor a navraceli se do něj následujícího dne, pokud tam těžba pokračovala . V mezidobí nelze o probíhajícím shromáždění ani uvažovat, protože v prostoru těžby prostě nikdo nebyl . Ani případná přítomnost hlídek na tom nic nemění, neboť tyto hlídky přirozeně nevykonávaly shromažďovací právo, účel jejich přítomnosti byl bezpochyby jiný . Pokud by Nejvyšší správní soud přistoupil na tezi o kontinuálním výkonu shromažďovacího práva, bylo by jistě možné takové shromáždění kdykoli v jeho průběhu rozpustit, a tedy i v době, kdy se v prostoru nikdo nenacházel . To je bezpochyby nesmyslné .
[61] Podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nebyl splněn znak shromáždění spočívající v jeho časové kontinuitě (3) . Krajský soud dospěl na s . 48 rozsudku k přesvědčení, že veškerou protestní aktivitu v oblasti těžby od 25 . 7 . 2011 do 12 . 8 . 2011 je třeba považovat za jedno kontinuální shromáždění s odkazem na jednotu cíle, jednotu záměru, jednotu postupu (stejnorodost činnosti), obdobnost organizace a úzkou personální souvislost . Tyto okolnosti neumožňují kvalifikovat celou vícedenní akci jako jedno kontinuální shromáždění . Nejvyšší správní soud v předchozím rozsudku uzavřel, že byť je mnohdy obtížné určit počátek vzniku a ukončení shromáždění, neznamená to, že „lze na kontinuální shromáždění usuzovat jen z toho, že se cíle shromáždění podařilo dosáhnout až po určité době. Bude proto třeba zjistit, zda a po jakou dobu bylo možné o shluku osob na konkrétním místě hovořit.“ Dále krajskému soudu uložil povinnost zjistit, zda někteří z aktivistů zůstávali na místě i po dobu, po kterou těžba neprobíhala . To krajský soud neučinil . Úsudek o tom, že se
jednalo o jednu organizovanou akci, ještě neznamená, že lze takovou akci vnímat jako jedno kontinuální shromáždění a vyslovit závěr o zákonnosti „kontinuálního rozpouštění “ takového shromáždění . Dokazováním bylo bezpečně zjištěno, že byť by měla blokáda charakter kontinuální organizované akce ve zmiňovaném období, nelze na ni nahlížet jako na kontinuální shromáždění . Účastníci blokády opouštěli každého dne po ukončení těžby těžební prostor a navraceli se do něj následujícího dne, pokud tam těžba pokračovala . V mezidobí nelze o probíhajícím shromáždění ani uvažovat, protože v prostoru těžby prostě nikdo nebyl . Ani případná přítomnost hlídek na tom nic nemění, neboť tyto hlídky přirozeně nevykonávaly shromažďovací právo, účel jejich přítomnosti byl bezpochyby jiný . Pokud by Nejvyšší správní soud přistoupil na tezi o kontinuálním výkonu shromažďovacího práva, bylo by jistě možné takové shromáždění kdykoli v jeho průběhu rozpustit, a tedy i v době, kdy se v prostoru nikdo nenacházel . To je bezpochyby nesmyslné .
[62] Z hlediska obecného nazírání podstatně formovaného mediálními výstupy nepochybně lze na celou akci nahlížet zejména z časového hlediska jako na akci jednolitou . Ona jednolitost je dána především výsledným účelem (cílem), kterým bylo zabránit těžbě stromů napadených kůrovcem, ke které přistoupila Správa podle přesvědčení aktivistů v rozporu s právními předpisy . To však z celé akce nečiní kontinuální shromáždění . S výhradou nevyhnutelného zkreslení, daného zcela specifickými okolnostmi situace, by jistě nebylo možné nahlížet např . na jednotlivé demonstrace opakovaně konané v průběhu revolučních změn politického zřízení jako na jedno permanentní shromáždění, byť by změna rovněž mohla být z historického hlediska vnímána jako jedna dějinná událost .
[63] Nebylo splněno ani kritérium cíle shromáždění (4) . Policisté nejednou zasahovali proti dvojici osob či malé skupince, která byla vzdálena od ostatních právě proto, aby svou přítomností zabránila poražení konkrétního stromu . Takové osoby si na místě samém bezpochyby nevyměňovaly informa-
ce a názory; proto se na daném místě nesešly . Účelem jejich přítomnosti bylo nikoli komunikovat mezi sebou, a rozvíjet tím své názory, či prezentovat jejich sdílení účastí na stejném místě ve větším množství, ale ovlivnit těžaře, aby ustoupili od mýcení, a policisty, aby proti nim nezakročili . To opakovaně policistům sdělovali s tím, že jejich protest by se minul účinkům, pokud by názor na zákonnost těžby projevovali mimo prostor těžby vymezený páskami . Prvotním účelem blokády bylo mimořádným způsobem fakticky zabránit těžbě, nikoli projevit názor či postoj účastí na shromáždění . Vyvádění osob z prostoru těžby nebylo kontinuálním rozpouštěním shromáždění . Tímto opatřením stěžovatelka zasahovala proti hlavnímu účelu celé akce, tj . snaze zabránit fyzickou přítomností provedení kácení stromů zasažených kůrovcem . Skutečnost, že nešlo o akt mířící proti shromažďovacímu právu, plyne i z toho, že mimo páskami vyznačený prostor policisté proti přítomným osobám nezasahovali .
[64] Podle krajského soudu aktivisté vykonávali shromažďovací právo a současně probíhala rušivá činnost – kácení, která mohla ohrozit jejich zdraví či život . Rušivou činnost shledal krajský soud nelegální a stěžovatelka měla rušivou činnost zastavit . Z hlediska cíle shromáždění je však podstatné i to, jaká byla souslednost tvrzeného výkonu shromažďovacího práva a rušivé činnosti . Krajský soud zdůraznil, že ke splnění cíle blokády bylo třeba „aktivně vyhledávat místa s aktuálně probíhající těžbou a teprve po jejich nalezení takové místo obsadit. Po převedení těžby do jiného místa opět přistoupit k vyhledání tohoto místa za účelem jeho obsazení .“ To je velmi podstatné při úvaze o cíli (účelu) blokády a o tom, jaké místo při realizaci tohoto účelu hrála shromažďovací svoboda . Je bezpochyby něco jiného, pokud je pokojné shromáždění ve svém průběhu rušeno činností, která případně nastala sice dříve, ale na shromáždění nezávisle, nebo nastala teprve v reakci na probíhající shromáždění . Nyní je však situace jiná . Nejprve započne činnost nebo alespoň její přípravy a teprve v návaznosti na to konají aktivisté . Lokalizace odpo-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 4/2 016
ru aktivistů v návaznosti na provádění těžby rovněž svědčí tomu, že hlavním účelem nebylo vyjádřit postoj či stanovisko k těžbě, ale vlastní fyzickou přítomností těžbě zabránit .
[65] Nebylo naplněno ani kritérium navenek projeveného vlastního přesvědčení o výkonu shromažďovacího práva (5) . Shromáždění nebylo oznámeno . Účastníci blokády v průběhu těžby netvrdili, že vykonávají shromažďovací právo . Individuální charakter protestu byl někdy umocněn výslovným prohlášením účastníka, že není nijak organizován a jedná sám za sebe (viz záznam na DVD ze dne 25 . 7 . 2011, čas 25:00 min .) . To může souviset s předběžným opatřením Okresního soudu v Klatovech, které se týkalo organizace pohybu, pobytu a jiné činnosti, které by bránily provádění zásahu proti kalamitním škůdcům . Pak však nelze postup stěžovatelky proti takovému účastníku poměřovat kritérii zákona o právu shromažďovacím a vytýkat jí, že nepostupovala při zásahu podle tohoto zákona . Neobstojí názor krajského soudu, že není podstatné, co aktivisté policistům tvrdili, ale to, co se ve skutečnosti na místě dělo . Alespoň potud nikoli, že policisté ani nemohli nahlížet na činnost takových osob jako na výkon shromažďovacího práva . Musí existovat proporce mezi požadavky kladenými na organizátory shromáždění a na výkon shromažďovacího práva na straně jedné a požadavky na ukončení shromáždění orgány státní moci na straně druhé . Jestliže organizátoři zvolí takový způsob protestu, ze kterého nemusí v jeho průběhu vyplývat, že se vůbec jedná o výkon shromažďovacího práva, pak nemohou oprávněně očekávat ukončení takového protestu obdobně, jako by tomu bylo u běžných shromáždění .
[66] S výjimkou požadavku na množství osob (1) a s výhradou ke kritériu místa (2) nebyly tedy v případě blokády konané v létě roku 2011 v oblasti těžby v Národním parku Šumava naplněny znaky požadované pro klasifikaci předmětné činnosti jako výkonu shromažďovacího práva . O výkon shromažďovacího práva tedy nešlo a žalobce se nemohl s úspěchem domáhat určení, že bylo shromáždění rozpuštěno v rozporu se zákonem .
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 4 /2016
V.2 K aktivní legitimaci žalobce
[67] S vymezením, co žalobce rozuměl výkonem shromažďovacího práva, úzce souvisí jeho aktivní legitimace . Netřeba podrobněji připomínat, že rozhodování o žalobách ve správním soudnictví stojí na předpokladu dotčení na veřejných subjektivních právech (§ 65 odst . 1 s . ř . s .) vydáním nezákonného rozhodnutí, resp . na přímém zkrácení na právech nezákonným zásahem (§ 82 s . ř . s .) . Případy, kdy žaloba ve správním soudnictví neslouží k ochraně subjektivních práv žalobce, ale obecnějšímu požadavku na ochranu veřejného zájmu, jsou vyhrazeny zvláštnímu žalobnímu typu, o který v této věci nešlo (§ 66 s . ř . s .) .
[68] Žalobce uvedl, že se dne 14 . 7 . 2011 dozvěděl o provádění nezákonného kácení a o den později dorazil do předmětné lokality . Dále pouze zmiňuje, že účastí na blokádě využil svého základního politického práva . Vzhledem k téměř chybějícímu vymezení jakýchkoli konkrétností je z žaloby obtížné hodnotit, že je to právě žalobce, kdo je aktivně procesně legitimován žalobu podat . Tento deficit je patrný i z obsáhlého odůvodnění rozsudku krajského soudu . Přestože žalobu podal RNDr . Mojmír V ., krajský soud nezkoumal, jak byla tvrzeným nezákonným rozpuštěním shromáždění dotčena právě jeho práva . Podle § 13 zákona o právu shromažďovacím může podat námitky proti rozpuštění shromáždění svolavatel nebo účastník shromáždění . Není sporu, že v této věci nešlo o tzv . svolané shromáždění, není zde osoba svolatele (§ 3 téhož zákona), která ve stanovené lhůtě oznámila konání shromáždění a splnila povinnosti uvedené v § 5 . Mohlo se tedy nanejvýš jednat o shromáždění, které nebylo svoláno . Žalobci tedy mohla svědčit aktivní legitimace z titulu účastníka shromáždění . Žalobce v žalobě – zcela obecně – hovoří o tom, že využil účastí na blokádě svého základního politického práva . Protože z žaloby není zřejmé, co přesně žalobce za blokádu považuje, je stejně neurčitá a problematická jeho osobní účast, a tedy jeho aktivní procesní legitimace . Krajský soud zmiňuje žalobce v celém rozsudku (čj . 57 A 66/2011-357) pouze dvakrát .
Na s . 39 reprodukuje výpověď svědka Jana P ., který uvedl, že „jádro [účastníků blokády] tam bylo po celou dobu, [žalobce], který tam byl zpočátku jako tiskový mluvčí, byl pak nahrazen Vratislavem V., takže každý tam byl přibližně polovinu, [žalobce] první polovinu, pan Vratislav V. druhou polovinu“ . Na s . 41 reprodukuje výpověď svědkyně Kamily H . o tom, že „ty lidi (od hnutí Duha) tenkrát vůbec neznala, maximálně jsem znala [žalobce], ale organizátory jsem neznala“ . Na s . 51 hovoří krajský soud o svědku Janu P . v pozici analogické svolateli shromáždění a o vedoucích jednotlivých skupinek, které analogicky považuje za pořadatele . Tento závěr krajského soudu ale neobsahuje žádnou úvahu, že je to právě žalobce, kdo je osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby (a jak právě on vykonával shromažďovací právo) . Patrně to souvisí s velmi širokým pohledem krajského soudu na to, co je ještě třeba považovat za shromáždění . Proto za účastníky považuje i organizátory či mluvčí, byť by se na místě samém nevyskytovali, neboť museli zamezit svému zadržení . Konkrétně žalobce však v této souvislosti nezmiňuje .
[68] Žalobce uvedl, že se dne 14 . 7 . 2011 dozvěděl o provádění nezákonného kácení a o den později dorazil do předmětné lokality . Dále pouze zmiňuje, že účastí na blokádě využil svého základního politického práva . Vzhledem k téměř chybějícímu vymezení jakýchkoli konkrétností je z žaloby obtížné hodnotit, že je to právě žalobce, kdo je aktivně procesně legitimován žalobu podat . Tento deficit je patrný i z obsáhlého odůvodnění rozsudku krajského soudu . Přestože žalobu podal RNDr . Mojmír V ., krajský soud nezkoumal, jak byla tvrzeným nezákonným rozpuštěním shromáždění dotčena právě jeho práva . Podle § 13 zákona o právu shromažďovacím může podat námitky proti rozpuštění shromáždění svolavatel nebo účastník shromáždění . Není sporu, že v této věci nešlo o tzv . svolané shromáždění, není zde osoba svolatele (§ 3 téhož zákona), která ve stanovené lhůtě oznámila konání shromáždění a splnila povinnosti uvedené v § 5 . Mohlo se tedy nanejvýš jednat o shromáždění, které nebylo svoláno . Žalobci tedy mohla svědčit aktivní legitimace z titulu účastníka shromáždění . Žalobce v žalobě – zcela obecně – hovoří o tom, že využil účastí na blokádě svého základního politického práva . Protože z žaloby není zřejmé, co přesně žalobce za blokádu považuje, je stejně neurčitá a problematická jeho osobní účast, a tedy jeho aktivní procesní legitimace . Krajský soud zmiňuje žalobce v celém rozsudku (čj . 57 A 66/2011-357) pouze dvakrát .
Na s . 39 reprodukuje výpověď svědka Jana P ., který uvedl, že „jádro [účastníků blokády] tam bylo po celou dobu, [žalobce], který tam byl zpočátku jako tiskový mluvčí, byl pak nahrazen Vratislavem V., takže každý tam byl přibližně polovinu, [žalobce] první polovinu, pan Vratislav V. druhou polovinu“ . Na s . 41 reprodukuje výpověď svědkyně Kamily H . o tom, že „ty lidi (od hnutí Duha) tenkrát vůbec neznala, maximálně jsem znala [žalobce], ale organizátory jsem neznala“ . Na s . 51 hovoří krajský soud o svědku Janu P . v pozici analogické svolateli shromáždění a o vedoucích jednotlivých skupinek, které analogicky považuje za pořadatele . Tento závěr krajského soudu ale neobsahuje žádnou úvahu, že je to právě žalobce, kdo je osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby (a jak právě on vykonával shromažďovací právo) . Patrně to souvisí s velmi širokým pohledem krajského soudu na to, co je ještě třeba považovat za shromáždění . Proto za účastníky považuje i organizátory či mluvčí, byť by se na místě samém nevyskytovali, neboť museli zamezit svému zadržení . Konkrétně žalobce však v této souvislosti nezmiňuje .
[69] Krajský soud rozhodoval o tvrzeném zásahu do ústavně zaručeného práva konkrétního žalobce . Bylo tedy na žalobci, aby vylíčil rozhodné skutečnosti, ve kterých shledává zásah do tohoto svého práva . Žalobce není osobou, které by svědčilo právo podat žalobu na ochranu veřejného zájmu (actio popularis) . Je oprávněn hájit pouze svá vlastní veřejná subjektivní oprávnění, byť by z jejich eventuálního porušení plynuly důsledky i pro ostatní osoby v obdobné situaci . Přestože má výsledek soudního řízení podstatný význam jak pro účastníky blokády, tak pro zasahující stěžovatelku, je třeba vycházet z toho, že stále jde o konkrétní spor mezi konkrétními účastníky soudního řízení, o jejichž právech je rozhodováno . Prvotním účelem soudního řízení není vyslovit obecně platné stanovisko k obdobným typům občanské neposlušnosti, ale rozsoudit konkrétní a skutečný spor o právo . Jinak řečeno, úkolem soudu bylo autoritativně rozhodnout, zda bylo či nebylo porušeno žalobcovo právo shromaž-
ďovat se; tzv . judikatorní přesah a zobecnění právního názoru soudu ve věci samé má místo jen tam, kde spor sám poskytuje k tomu nezbytný skutkový i právní podklad .
[70] Ze spisů nevyplývá, že by se žalobce přímo fyzicky účastnil jednotlivých vstupů do páskami značených prostor, zda se případně uvazoval ke stromům či byl účasten jiných dějů, proti nimž stěžovatelka zasahovala, nebo zda jeho role byla skutečně „pouze“ organizační a koordinační a na místě samém (v jednotlivých lokalitách označených páskami) se fyzicky ani nenacházel . Krajský soud shledává na s . 57 rozsudku žalobce aktivně legitimovaným, ne však proto, že by stěžovatelka zasáhla do jeho veřejných subjektivních práv, ale proto, že jednání stěžovatelky bylo mnohem závažnější, než „jaké je na první pohled pod ochranou [zákona o právu shromažďovacím]“ a nemůže vést ke ztrátě aktivní legitimace svolatele nebo účastníka shromáždění . Tato úvaha je ale mimoběžná; nevysvětluje, že to byl právě žalobce, jehož veřejné subjektivní právo bylo dotčeno rozpuštěním shromáždění .
V.3 K procesnímu způsobu obrany žalobce
[71] Je zřetelná disproporce mezi rozsahem žalobních tvrzení a odůvodněním druhého rozsudku krajského soudu . Ta dílem vyplývá z potřeby vyhodnotit množství provedených důkazních prostředků a dílem ze zvláštní povahy řízení, jehož předmětem je tvrzený výkon shromažďovacího práva . Žalobce se v žalobě omezil na stručné konstatování, že kácení v předmětné lokalitě bylo nezákonné, že se na území nachází řada zvlášť chráněných druhů, že využil základního politického práva pokojně se shromažďovat a že toto právo může být omezeno pouze za přesně vymezených podmínek, což stěžovatelka nerespektovala . Proto se domáhal výroku, že shromáždění konané od 25 . 7 . 2011 v Národním parku Šumava nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem .
[72] Žalobce v podané žalobě prakticky vůbec nevysvětluje, jakým způsobem mělo docházet v konkrétní situaci k výkonu shro-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 4/2 016
mažďovacího práva . V žalobě je opakovaně uváděn pojem „blokáda“, resp . „spontánní blokáda“, hovoří se o tom, kterého dne blokáda vznikla, že pokračovala, co bylo jejím smyslem . Jaký význam žalobce sám tomuto pojmu přikládá, však není z žaloby zřejmé; v tomto kontextu o pojem právem vymezený nejde . Skutečnost, že nelze klást rovnítko mezi neprávní pojem „blokáda“ a právní pojem „shromáždění “, je zřejmé; tyto pojmy nelze použít promiscue, jak se (snad) žalobce domníval . Třebaže obecně nelze klást na žalobce požadavek, aby po právní stránce kaž- dý zmiňovaný skutkový děj také kvalifikoval, je nezbytné, aby sám předmět sporu učinil právně uchopitelný .
[73] Specifikem projednávané věci je též volba způsobu, kterým se žalobce domáhal ochrany . Podle § 13 zákona o právu shromažďovacím může svolavatel nebo účastník shromáždění podat do 15 dnů námitky proti rozpuštění shromáždění u soudu a soud následně rozhodne, zda shromáždění bylo či nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem . Pro řízení o námitkách se přiměřeně použijí ustanovení soudního řádu správního o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl . s . ř . s .
[74] Žalobce podal žalobu, kterou v záhlaví označil jako správní žalobu proti nezákonnému zásahu stěžovatelky, ale rovněž jako námitky proti rozpuštění shromáždění . Domáhal se, aby soud vyslovil, že shromáždění konané ode dne 25 . 7 . 2001, kterého se účastnil, nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem . Takový výrok odpovídá rozhodnutí o námitkách proti rozpuštění shromáždění podle § 13 zákona o právu shromažďovacím a také o tomto petitu krajský soud rozhodl .
[75] Žalobce se však současně domáhal vyslovení zákazu stěžovatelce pokračovat v porušování jeho práva pokojně se shromaž- ďovat . V době podání žaloby trval zásah stěžovatelky proti účastníkům blokády, a proto se patrně žalobce domáhal i vyslovení tohoto zákazu . Tato část žalobního petitu naopak svědčí zásahové žalobě; se zákazem porušovat žalobcova práva zákon počítá za splnění podmínek § 87 odst . 2 s . ř . s . Žaloba ostatně
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 4 /2016
zdůrazňuje, že „každým dalším dnem dochází k nezákonnému zásahu, který trvá a u kterého hrozí opakování “ . Krajský soud však preferuje postup podle § 13 zákona o právu shromažďovacím s tím, že jiný výrok, než že shromáždění bylo rozpuštěno v rozporu se zákonem, není přípustný .
[76] Nejvyšší správní soud ale nemá za to, že jediným způsobem, jak se domoci výroku o nezákonnosti při výkonu shromažďovacího práva, jsou námitky proti rozpuštění shromáždění podle § 13 zákona o právu shromažďovacím . Žaloba byla podána před účinností novely soudního řádu správního provedené zákonem č . 303/2011 Sb ., která přiznává oprávnění domáhat se zásahovou žalobou rovněž určení, že zásah je nezákonný .
[77] Námitky podle § 13 podá svolavatel nebo účastník shromáždění zpravidla proti důvodům, které jsou uvedeny ve sdělení o rozpuštění shromáždění . Spor bude veden o to, zda tyto důvody skutečně nastaly a zda bylo rozpuštění shromáždění v důsledku toho důvodné . Námitky proti rozpuštění shromáždění lze tedy očekávat u „tradičních “ shromáždění, kde není pochyb, že se o shromáždění jedná a o tom, že bylo rozpuštěno . Předmětem posouzení tak bude existence hmotněprávních důvodů, pro které je třeba shromažďovací právo omezit (§ 10 zákona o právu shromažďovacím) .
[78] Zásahovou žalobu lze podat proti faktickému konání správního orgánu, který dle žalobního tvrzení provedl zásah . Jde o případy, kdy policejní útvar vede zákrok směřující k rozpuštění shromáždění v režimu § 12 odst . 7 zákona o právu shromažďovacím . Tehdy je základní účel zákroku zřejmý, vyplývá z povahy věci . Je zasahováno, neboť se účastníci pokojně nerozešli . Zásahovou žalobu lze podat i tehdy, pokud zasahující orgán jedná z jiných důvodů a tvrzení o zásahu do politického práva je teprve argumentem, pro který subjekt, proti kterému je zasahováno, považuje takový zásah za nezákonný . Nezákonnost faktického postupu je spatřována právě v tom, že zasahující nezohlednil výkon ústavně zaručeného práva .
[79] Krajský soud si byl vědom, že rozhodnutí v režimu § 13 zákona o právu shromažďovacím (deklaratorní výrok o tom, zda shromáždění bylo nebo nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem) neumožňuje zjednat nápravu způsobem, který je vyhrazen zásahovým žalobám, totiž vyslovit zákaz pokračovat v nezákonném zásahu a (po novele) též určit, že zásah byl nezákonný . Uzavírá, že by výsledek soudního řízení nemohl být jiný, i pokud by žalobci nebylo možné přiznat ochranu v řízení o námitkách, neboť by se nejednalo o shromáždění ve smyslu zákona, ale o sofistikovanou svobodu projevu . To není přesné . Souhlasit lze s tím, že výrok určovací zásahové žaloby, že zásah – nezákonné vyvádění osob z prostoru těžby – může být co do výsledku obdobný výroku, že rozpuštění shromáždění nebylo provedeno v souladu se zákonem . Oba uvažované procesní prostředky obrany však předpokládají podstatně odlišná žalobní tvrzení, která však v této věci chybí . Pokud žalobce brojí proti nezákonně rozpuštěnému shromáždění, bude klást důraz na výkon shromažďovacího práva a na neexistenci důvodů, s nimiž zákon spojuje oprávnění shromáždění rozpustit . U zásahové žaloby budou žalobní tvrzení zaměřena nikoli na nezákonné omezení shromažďovacího práva, ale na konkrétní postup zasahujících policistů, kteří (zde) vyváděli osoby z prostoru těžby, na argument, že policisté nebyli vůbec oprávněni k takovému zásahu a proč . Rovněž lze předpokládat tvrzení o případných excesech při provádění zásahu, který žalobce považuje za nezákonný .
[80] Soudní řízení je řízením kontradiktorním, ve kterém se strany sporu tvrzeními o skutkovém a právním stavu snaží soud přesvědčit o důvodnosti či nedůvodnosti podané žaloby . Byl to žalobce, kdo omezil svá žalobní tvrzení na strohé konstatování, že vykonával základní politické právo, v čemž mu stěžovatelka nezákonně bránila, a velmi stručně uvedl, proč se domnívá, že těžba stromů napadených kůrovcem v národním parku byla těžbou nezákonnou . S žalobními tvrzeními žalobce jsou však ve značném nepoměru
požadavky, které krajský soud kladl na stěžovatelku .
[81] Žalobce tvrdil, že podmínkou k povolení kácení bylo udělení výjimek orgánem ochrany přírody a krajiny . Rozsudek krajského soudu vychází z přesvědčení, že pro postup proti kalamitním škůdcům byl nezbytný předchozí souhlas orgánu přírody a krajiny, což bylo podle krajského soudu „bez dalšího zjistitelné prostým nahlédnutím do zákona o ochraně přírody a krajiny“ . Takový názor není správný . Stěžovatelka v kasační stížnosti argumentovala, že Česká inspekce životního prostředí při kontrole dne 21 . 7 . 2011 deklarovala, že nebude zahajovat řízení o omezení nebo zákazu činnosti v oblasti těžby a že v této lokalitě není třeba výjimky podle zákona o ochraně přírody a krajiny . Rovněž tvrdila, že v oblasti těžby byla prováděna tzv . nahodilá těžba podle § 2 písm . n) lesního zákona, u které se nevyžaduje stanovisko orgánu ochrany přírody a krajiny . Poukazovala rovněž na existenci předběžného opatření vydaného Okresním soudem v Klatovech .
[82] Problematika nejúčinnějšího způsobu zásahu proti kalamitním škůdcům v národním parku je značně komplikovaná . O tom ostatně svědčí i souběžně vedené řízení završené rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 2 . 10 . 2013, jímž byla Správě uložena pokuta za nedovolený zásah do přirozeného vývoje zvláště chráněného druhu živočicha . Proti rozhodnutí byla podána správní žaloba k Městskému soudu v Praze (věc vedena pod sp . zn . 5 A 187/2013), o které dosud nebylo rozhodnuto . Dne 22 . 7 . 2011 vydal Okresní soud v Klatovech předběžné opatření, kterým nařídil občanskému sdružení Hnutí Duha – Přátelé země, aby se zdrželo organizování pohybu, pobytu a jiné činnosti osob v lesích na území Národního parku Šumava, které by zabraňovaly provádění zásahu proti kalamitním škůdcům . Téhož dne adresovala Správa žádost stěžovatelce o zajištění pořádku a ochrany života a zdraví v důsledku pohybu osob bránících uskutečňování lesnických zásahů . Nejvyšší správní soud proto nesouhlasí s názorem, že si stěžovatelka mohla učinit jednoznačný úsudek o řádnosti
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 4/2 016
RNDr . Mojmír V . proti Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Plzeňského kraje, o rozpuštění shromáždění, o kasační stížnosti žalované .