8 As 8/2017- 8 - text
8 As 8/2017-9
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: A. H., proti žalovanému: Krajský soud v Brně, se sídlem Rooseveltova 16, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2016, čj. 29 A 162/2016-31, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu Brně ze dne 16. 12. 2016, čj. 29 A 241/2016-33,
I. Kasační stížnost s e o d m í t á .
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Žalobce podal „správní žalobu“ proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2016, čj. 29 A 162/2016-31, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2016, čj. 6 As 134/2016-6.
[2] Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 12. 2016, čj. 29 A 241/2016-33 (dále jen „napadené usnesení“), žalobu odmítl s poukazem na § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dovodil, že žaloba nesměřuje proti rozhodnutí správního orgánu, ale proti rozhodnutí soudu vydanému podle soudního řádu správního, proti němuž se nelze bránit žalobou podle § 65 a násl. s. ř. s.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti napadenému usnesení včas podanou kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s. Domáhal se jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že ve věci „nejednali zákonní úředníci“, nemohl se podle § 8 odst. 5 s. ř. s. vyjádřit k obsazení senátu 29 A, který ve věci rozhodoval a Krajský soud v Brně nebyl úřadem příslušným k vydání napadeného usnesení. Pochybení spatřoval stěžovatel též v tom, že napadené usnesení obsahovalo poučení o možnosti brojit proti němu kasační stížností, ačkoliv v daném případě „nelze podat kasační stížnost, ale pouze odvolání!“. Stěžovatel měl dále za to, že nebyly splněny podmínky řízení ve věci sp. zn. 29 A 241/2016, tedy ani pro vydání napadeného usnesení a vyslovil nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání.
[5] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval splněním podmínek řízení, neboť pouze v tom případě může přistoupit k věcnému přezkumu kasační stížnosti stěžovatele. Přitom dospěl k závěru, že nyní projednávaná kasační stížnost je další z řady věcí, v nichž stěžovatel podává opakované žaloby a další podání, která směřují proti aktům rozhodovací činnosti soudů. Jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho úřední činnosti, stěžovatel obdobný postup volil i v mnoha jiných věcech (viz např. řízení vedené u soudu pod sp. zn. 1 As 5/2015, 6 As 261/2014, 3 As 179/2014, 2 As 162/2014, 7 As 134/2014, 8 As 193/2016 a desítky dalších).
Stěžovatel v těchto věcech podává „správní žaloby“ proti rozhodnutím soudů vydaným (zejména) ve správním soudnictví. Poté, co krajský soud takové žaloby usnesením odmítne, stěžovatel buď daná usnesení napadne další žalobou, nebo proti nim podá kasační stížnost. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatele v těchto věcech buď odmítne, anebo řízení o nich zastaví pro nezaplacení soudního poplatku (poté, co žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků zamítne s odůvodněním, že se v daných věcech jedná o „zjevně neúspěšné návrhy“ ve smyslu § 36 odst. 3 s.
ř. s.). Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu či krajských soudů pak stěžovatel napadá dalšími „správními žalobami“, čímž v konečném důsledku vytváří jakýsi „bludný kruh“, v němž se již dávno ztratila podstata věci, ve které se původně soudil.
[6] V nynější věci stěžovatel brojil kasační stížností opět proti usnesení, kterým krajský soud odmítl jeho „správní žalobu“ proti soudnímu rozhodnutí. Stěžovatel v ní však neuvedl žádné relevantní námitky, které by byly způsobilé zpochybnit rozhodný závěr krajského soudu o nepřípustnosti žaloby. Kasační námitky uplatněné stěžovatelem prima facie nemohou být důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná.
[7] Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že v posuzované věci je stěžovatel opět veden snahou vést „spor pro spor“, nikoliv snahou o ochranu svých subjektivních veřejných práv. Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva (a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva, které soud vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004-48, a to přesto, že mu bylo v desítkách předchozích rozhodnutí i Nejvyšším správním soudem vysvětleno, že jím volené postupy nelze akceptovat (srov. např. usnesení ze dne 9. 1. 2017, čj. 8 As 1/2017-10).
[8] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení proto Nejvyšší správní soud nepřistoupil k provedení dalších standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Nejvyššímu správnímu soudu je totiž z úřední činnosti známo, že v případě stěžovatele tyto výzvy neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení.
[9] Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud pro zneužití práva kasační stížnost odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) za použití § 120 s. ř. s., aniž ve smyslu § 109 odst. 2 s. ř. s. nařizoval jednání.
[10] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 3 věty první za použití § 120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 17. ledna 2017
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu