[48] Rozšířený senát konečně dodává, že nesouhlasí s názorem o možnosti odstranění nezákonného souhlasu cestou nápravy nesprávných opatření podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), uplatněným např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, čj. 5 As 7/2008-100, či rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 1999, čj. 7 A 4/97-41. Jak bylo výše odůvodněno, souhlasy vydávané dle stavebního zákona z roku 2006 jsou jinými úkony dle části čtvrté správního řádu, který v § 156 obsahuje autonomní procesní úpravu na odstranění jejich vad.
šovny, Městského úřadu Kroměříž. Doručující orgán uvedl, že adresát nebyl zastižen, proto zásilku téhož dne uložil k vyzvednutí na Městském úřadu Kroměříž. Současně správní orgán I. stupně uložil na podatelně ohlašovny oznámení o uložení písemnosti. Po uplynutí lhůty pro uložení zásilky nastala fikce doručení.
Proti příkazu podal žalobce v jediném podání dne 2. 6. 2010 odpor a zároveň žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání odporu
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
podle § 41 správního řádu. Tvrdil, že se o příkazu dozvěděl teprve v květnu 2010 z trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Ostravě. Tento soud doručil žalobci, v té době podmíněně propuštěnému, předvolání k veřejnému zasedání, na kterém se mělo v důsledku rozhodnutí o přestupku projednat nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Svou žádost o prominutí zmeškání lhůty žalobce odůvodnil tím, že mu příkaz nebyl řádně doručen. Podle názoru žalobce není v případě rozhodování správního orgánu formou příkazu náhradní doručení možné. Fikce doručení neměla nastat i proto, že žalobce má trvalý pobyt na adrese sídla ohlašovny; takový pobyt je rovněž právní fikcí.
Správní orgán usnesením ze dne 27. 7. 2010 žádost o prominutí zmeškání úkonu (odpor) zamítl. Mimo jiné zdůraznil, že příkaz nabyl právní moci a je vykonatelný, neboť byl řádně doručen dne 28. 12. 2009 formou náhradního doručení. Správní orgán doručoval příkaz nejprve na adresu, kterou uvedl žalobce Policii ČR při podání vysvětlení jako adresu pro doručování, doručující orgán však vrátil zásilku z důvodu, že adresa neexistuje. Teprve poté správní orgán přistoupil k doručení příkazu na adresu trvalého pobytu žalobce, tj. ohlašovny. Po uplynutí zákonné lhůty pro uložení zásilky nastala fikce jejího doručení.
Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání. Žalovaný odvolání zamítl a usnesení správního orgánu I. stupně potvrdil. Prohlásil, že příkaz byl doručen v souladu s platnými právními předpisy.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Brně. Krajský soud žalobu odmítl usnesením ze dne 29. 10. 2010, čj. 57 A 80/2010-10, s odůvodněním, že rozhodnutí, kterým správní orgán neprominul zmeškání lhůty pro podání odporu, je rozhodnutím předběžné povahy podle § 70 písm. b) s. ř. s., a není proto rozhodnutím přezkoumatelným ve správním soudnictví.
Usnesení krajského soudu napadl žalobce kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2011, čj. 8 As 9/2011-28,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
usnesení zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Přitom zavázal krajský soud svým právním názorem, že rozhodnutí správního orgánu o neprominutí zmeškání lhůty k podání odporu nelze považovat za rozhodnutí předběžné povahy. Nejedná se tedy o kompetenční výluku ze soudního přezkumu dle § 70 písm. b) s. ř. s.
Krajský soud v nyní napadeném rozhodnutí ze dne 31. 8. 2011, čj. 57 A 80/2010-38, rozhodl meritorně. V odůvodnění zdůraznil vazby mezi přestupkovým řízením a řízením trestním, stejně jako skutečnost, že obě tato řízení spadají pod pojem „trestního obvinění“ v širším slova smyslu podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). Z toho důvodu platí pro správní trestání obdobné principy jako pro trestní stíhání. Na základě těchto úvah doložených rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008-15, krajský soud dospěl k závěru, že je třeba u právní úpravy příkazu podle § 87 zákona o přestupcích použít analogii s právní úpravou trestního příkazu. Ta je obsažena v § 314e až § 314g trestního řádu, doručování trestního příkazu pak v § 64 téhož zákona. Dle § 64 odst. 5 trestního řádu se fikce doručení neužije, doručuje-li se trestní příkaz. Krajský soud tak uzavřel, že fikce doručení není přípustná ani u příkazu vydaného podle zákona o přestupcích, a že tak v daném případě nebyl příkaz doručen v souladu s platnými právními předpisy. Z těchto důvodů rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti tomuto v pořadí druhému rozhodnutí krajského soudu podal kasační stížnost naopak žalovaný (stěžovatel). Nesprávné posouzení právní otázky soudem spatřoval stěžovatel v použité analogii s trestním právem. Stěžovatel měl za to, že analogii s trestním právem je možné použít, jen když předpisy přestupkového práva vlastní úpravu neobsahují. Doručování je však komplexně řešeno v zákoně o přestupcích a správním řádu, který je obecným předpisem dopadajícím na přestupkové řízení. Analogické užití pravidel trestního práva nelze vykládat tak, že se po-
15
užije úprava pro pachatele výhodnější. Správní řád pak nestanoví, že by nebylo možné využít náhradního doručení při doručování příkazu. Stěžovatel dále zmínil, že Nejvyšší správní soud v několika svých rozhodnutích uznal za platné doručování písemností v přestupkovém řízení s využitím fikce doručení. Žalobce by také nemělo zvýhodňovat, že byl k trvalému pobytu hlášen na úřední adrese (ohlašovně). Je totiž jeho odpovědností, aby si zajistil doručování jinak, žalobce si např. mohl nechat zapsat do informačního systému evidence obyvatel jinou adresu pro doručování písemností. Za vadu řízení vedoucí k nezákonnosti rozhodnutí stěžovatel považoval skutečnost, že jej krajský soud nikdy neseznámil s obsahem žaloby a stěžovatel se tak k ní nemohl vyjádřit. Stěžovatel uvedl, že se s obsahem žaloby seznámil až 14. 9. 2011 nahlédnutím do spisu, tedy až po vydání nového rozhodnutí krajského soudu v posuzované věci, před podáním této kasační stížnosti. Soud tak dle stěžovatele porušil § 74 odst. 1 s. ř. s. a zkrátil jej na jeho procesních právech, čímž porušil i právo na rovné postavení účastníků podle § 36 odst. 1 s. ř. s.
Žalobce odkázal ve svém vyjádření ke kasační stížnosti na rozsudek krajského soudu v přesvědčení, že správní orgán I. stupně postupoval při doručování příkazu nezákonně. Závažné pochybení spatřoval v tom, že se zásilka vrátila správnímu orgánu s poznámkou, že adresát je na dané adrese neznámý, a zásilka tak nikdy nebyla uložena žalobci k vyzvednutí. Má-li trvalý pobyt evidován na adrese sídla ohlašovny, nelze fikci doručení uplatnit. Dále pak je u formy příkazu nezbytné více chránit práva pachatele přestupku, a to kvůli speciální zákonné úpravě procesu rozhodování správního orgánu. Proto žalobce souhlasil s argumentací krajského soudu, že příkaz musí být adresátovi doručen do vlastních rukou a náhradní doručení má být v případě příkazu vydaného podle zákona o přestupcích vyloučeno.
Nejvyšší správní soud rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
16
Z odůvodnění:
(...)
V. 2
(...) [20] Stěžovatel tvrdí jinou vadu řízení před soudem [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Shledává ji v tom, že jej krajský soud do vydání rozsudku neseznámil s obsahem žaloby, a stěžovatel se tak k ní nemohl vyjádřit.
[48] Rozšířený senát konečně dodává, že nesouhlasí s názorem o možnosti odstranění nezákonného souhlasu cestou nápravy nesprávných opatření podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), uplatněným např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, čj. 5 As 7/2008-100, či rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 1999, čj. 7 A 4/97-41. Jak bylo výše odůvodněno, souhlasy vydávané dle stavebního zákona z roku 2006 jsou jinými úkony dle části čtvrté správního řádu, který v § 156 obsahuje autonomní procesní úpravu na odstranění jejich vad.
šovny, Městského úřadu Kroměříž. Doručující orgán uvedl, že adresát nebyl zastižen, proto zásilku téhož dne uložil k vyzvednutí na Městském úřadu Kroměříž. Současně správní orgán I. stupně uložil na podatelně ohlašovny oznámení o uložení písemnosti. Po uplynutí lhůty pro uložení zásilky nastala fikce doručení.
Proti příkazu podal žalobce v jediném podání dne 2. 6. 2010 odpor a zároveň žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání odporu
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
podle § 41 správního řádu. Tvrdil, že se o příkazu dozvěděl teprve v květnu 2010 z trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Ostravě. Tento soud doručil žalobci, v té době podmíněně propuštěnému, předvolání k veřejnému zasedání, na kterém se mělo v důsledku rozhodnutí o přestupku projednat nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Svou žádost o prominutí zmeškání lhůty žalobce odůvodnil tím, že mu příkaz nebyl řádně doručen. Podle názoru žalobce není v případě rozhodování správního orgánu formou příkazu náhradní doručení možné. Fikce doručení neměla nastat i proto, že žalobce má trvalý pobyt na adrese sídla ohlašovny; takový pobyt je rovněž právní fikcí.
Správní orgán usnesením ze dne 27. 7. 2010 žádost o prominutí zmeškání úkonu (odpor) zamítl. Mimo jiné zdůraznil, že příkaz nabyl právní moci a je vykonatelný, neboť byl řádně doručen dne 28. 12. 2009 formou náhradního doručení. Správní orgán doručoval příkaz nejprve na adresu, kterou uvedl žalobce Policii ČR při podání vysvětlení jako adresu pro doručování, doručující orgán však vrátil zásilku z důvodu, že adresa neexistuje. Teprve poté správní orgán přistoupil k doručení příkazu na adresu trvalého pobytu žalobce, tj. ohlašovny. Po uplynutí zákonné lhůty pro uložení zásilky nastala fikce jejího doručení.
Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání. Žalovaný odvolání zamítl a usnesení správního orgánu I. stupně potvrdil. Prohlásil, že příkaz byl doručen v souladu s platnými právními předpisy.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Brně. Krajský soud žalobu odmítl usnesením ze dne 29. 10. 2010, čj. 57 A 80/2010-10, s odůvodněním, že rozhodnutí, kterým správní orgán neprominul zmeškání lhůty pro podání odporu, je rozhodnutím předběžné povahy podle § 70 písm. b) s. ř. s., a není proto rozhodnutím přezkoumatelným ve správním soudnictví.
Usnesení krajského soudu napadl žalobce kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2011, čj. 8 As 9/2011-28,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
usnesení zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Přitom zavázal krajský soud svým právním názorem, že rozhodnutí správního orgánu o neprominutí zmeškání lhůty k podání odporu nelze považovat za rozhodnutí předběžné povahy. Nejedná se tedy o kompetenční výluku ze soudního přezkumu dle § 70 písm. b) s. ř. s.
Krajský soud v nyní napadeném rozhodnutí ze dne 31. 8. 2011, čj. 57 A 80/2010-38, rozhodl meritorně. V odůvodnění zdůraznil vazby mezi přestupkovým řízením a řízením trestním, stejně jako skutečnost, že obě tato řízení spadají pod pojem „trestního obvinění“ v širším slova smyslu podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). Z toho důvodu platí pro správní trestání obdobné principy jako pro trestní stíhání. Na základě těchto úvah doložených rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008-15, krajský soud dospěl k závěru, že je třeba u právní úpravy příkazu podle § 87 zákona o přestupcích použít analogii s právní úpravou trestního příkazu. Ta je obsažena v § 314e až § 314g trestního řádu, doručování trestního příkazu pak v § 64 téhož zákona. Dle § 64 odst. 5 trestního řádu se fikce doručení neužije, doručuje-li se trestní příkaz. Krajský soud tak uzavřel, že fikce doručení není přípustná ani u příkazu vydaného podle zákona o přestupcích, a že tak v daném případě nebyl příkaz doručen v souladu s platnými právními předpisy. Z těchto důvodů rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti tomuto v pořadí druhému rozhodnutí krajského soudu podal kasační stížnost naopak žalovaný (stěžovatel). Nesprávné posouzení právní otázky soudem spatřoval stěžovatel v použité analogii s trestním právem. Stěžovatel měl za to, že analogii s trestním právem je možné použít, jen když předpisy přestupkového práva vlastní úpravu neobsahují. Doručování je však komplexně řešeno v zákoně o přestupcích a správním řádu, který je obecným předpisem dopadajícím na přestupkové řízení. Analogické užití pravidel trestního práva nelze vykládat tak, že se po-
15
užije úprava pro pachatele výhodnější. Správní řád pak nestanoví, že by nebylo možné využít náhradního doručení při doručování příkazu. Stěžovatel dále zmínil, že Nejvyšší správní soud v několika svých rozhodnutích uznal za platné doručování písemností v přestupkovém řízení s využitím fikce doručení. Žalobce by také nemělo zvýhodňovat, že byl k trvalému pobytu hlášen na úřední adrese (ohlašovně). Je totiž jeho odpovědností, aby si zajistil doručování jinak, žalobce si např. mohl nechat zapsat do informačního systému evidence obyvatel jinou adresu pro doručování písemností. Za vadu řízení vedoucí k nezákonnosti rozhodnutí stěžovatel považoval skutečnost, že jej krajský soud nikdy neseznámil s obsahem žaloby a stěžovatel se tak k ní nemohl vyjádřit. Stěžovatel uvedl, že se s obsahem žaloby seznámil až 14. 9. 2011 nahlédnutím do spisu, tedy až po vydání nového rozhodnutí krajského soudu v posuzované věci, před podáním této kasační stížnosti. Soud tak dle stěžovatele porušil § 74 odst. 1 s. ř. s. a zkrátil jej na jeho procesních právech, čímž porušil i právo na rovné postavení účastníků podle § 36 odst. 1 s. ř. s.
Žalobce odkázal ve svém vyjádření ke kasační stížnosti na rozsudek krajského soudu v přesvědčení, že správní orgán I. stupně postupoval při doručování příkazu nezákonně. Závažné pochybení spatřoval v tom, že se zásilka vrátila správnímu orgánu s poznámkou, že adresát je na dané adrese neznámý, a zásilka tak nikdy nebyla uložena žalobci k vyzvednutí. Má-li trvalý pobyt evidován na adrese sídla ohlašovny, nelze fikci doručení uplatnit. Dále pak je u formy příkazu nezbytné více chránit práva pachatele přestupku, a to kvůli speciální zákonné úpravě procesu rozhodování správního orgánu. Proto žalobce souhlasil s argumentací krajského soudu, že příkaz musí být adresátovi doručen do vlastních rukou a náhradní doručení má být v případě příkazu vydaného podle zákona o přestupcích vyloučeno.
Nejvyšší správní soud rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
16
Z odůvodnění:
(...)
V. 2
(...) [20] Stěžovatel tvrdí jinou vadu řízení před soudem [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Shledává ji v tom, že jej krajský soud do vydání rozsudku neseznámil s obsahem žaloby, a stěžovatel se tak k ní nemohl vyjádřit.
[21] Zákonodárce v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jinou vadu řízení blíže nedefinoval a nestanovil tak, které vady řízení před soudem mohou mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Je proto úkolem judikatury tento neurčitý pojem vyložit s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem zjištěným v projednávané věci.
[22] Ze soudního spisu nevyplývá, že by kdy krajský soud zaslal stěžovateli informaci o řízení anebo žalobu a vyzval ho k podání vyjádření k žalobě. Ze spisu nevyplývá ani to, že by některý z účastníků využil svého práva nahlížet do spisu podle § 45 s. ř. s. A to i přesto, že stěžovatel uvádí, že se tímto způsobem s obsahem žaloby seznámil, a to až v době po vydání druhého rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud tak zřejmě opomněl zaslat stěžovateli žalobu a vyzvat jej k vyjádření.
[23] Uvedenou vadu řízení není možné zhojit např. tím, že by Nejvyšší správní soud sám stěžovateli žalobu zaslal a kasační stížnost zamítl, protože by účastníkům odepřel možnost podat proti rozhodnutí soudu opravný prostředek. Opravné prostředky proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu totiž nejsou přípustné (§ 53 odst. 3 a § 120 s. ř. s.).
[24] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 10. 2005, čj. 6 Ads 57/2004–59, vyslovil, že se o vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo. Právě v posuzovaném případě však jde o tak závažnou vadu, že je nepřípustné spekulovat o tom, zda by výrok rozhodnutí krajského soudu byl nebo nebyl stejný, kdyby stěžovatel byl k vyjádření k žalobě vyzván.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
Richard Š. proti Krajskému úřadu Zlínského kraje o uložení pokuty, o kasační stížnosti tento souhlas postavení osoby zúčastněné na řízení dle § 34 s. ř. s. V opačném případě by sám žadatel o vydání souhlasu neměl v soudním řízení žádná procesní práva a byl tak značně oproti žalobci znevýhodněn.
[47] V tomto případě se jedná o situaci sice výslovným zněním zákona nepředvídanou, ale z jeho smyslu a účelu vyvoditelnou. Žalobce tvrdí, že zákonné podmínky pro vydání souhlasu (např. se změnou v užívání stavby) nebyly splněny, mělo tudíž probíhat „klasické“ správní řízení, v němž by měli jak on, tak i žadatel, postavení účastníků řízení, mohli by, byť z odlišných pozic, napadat vydané rozhodnutí a po bezvýsledném vyčerpání řádných opravných prostředků (srov. § 5 s. ř. s.) se domáhat soudní ochrany svých práv ve správním soudnictví. V takovém případě by tomu z nich, který by žalobu nepodal, mohlo nepochybně náležet postavení osoby zúčastněné na řízení přímo dle § 34 s. ř. s.