8 Tdo 10/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19.
ledna 2006 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch
obviněného M. S. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
16. 9. 2005, sp. zn. 23 To 646/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 85/2005,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně
odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 6. 2005, sp. zn. 6
T 85/2005, byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání
podle § 242 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění uvedeného
soudu dopustil tím, že
„dne 20. 11. 2004 v době kolem 01:30 hodin v Č. B., v kulturním domě na
sídlišti V., v prostoru dámských toalet přemlouval nezl. L. K., aby s ním
chodila, přitom ji osahával pod oděvem na prsou a na přirození, obnažil svůj
pohlavní úd a nadále ji osahával, přičemž tohoto jednání zanechal až po
příchodu matky nezletilé, M. L., na dámskou toaletu a tohoto jednání se
dopustil, ačkoliv věděl, že nezletilé ještě nebylo 15 let“.
Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl
podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání jednoho roku. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině obviněného V. S.,
od jehož potrestání soud podle § 24 odst. 1 tr. zák. upustil.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný M. S. (dále jen „obviněný“)
odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud
odvolací napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 23 To
646/2005, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil v části týkající
se jmenovaného obviněného a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak,
že jej podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil pro uvedený skutek obžaloby, neboť
měl za to, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Citovaný rozsudek soudu druhého stupně napadla nejvyšší státní zástupkyně
dovoláním podaným v neprospěch obviněného. Učinila tak s odkazem na důvod
dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentem, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Po shrnutí výsledků dosavadního průběhu řízení a připomenutí některých pasáží z
odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nejvyšší státní zástupkyně vznesla
výhradu, že právní závěry odvolacího soudu, které jej vedly ke zproštění
obviněného obžaloby, nelze akceptovat. Podstatu pochybení odvolacího soudu
shledávala v jeho údajně zjednodušujícím přístupu k právnímu posouzení
přisouzeného jednání obviněného, postrádajícím zohlednění všech pro míru
trestní odpovědnosti relevantních skutečností. Domnívala se, že v dané trestní
věci byly naplněny všechny předpoklady, za nichž je jednání obviněného třeba
považovat za jiný způsob pohlavního zneužití ve smyslu § 242 tr. zák.
Dovolatelka rozvedla, že ačkoli si je vědoma ustálené soudní praxe (podle níž
je třeba v případě tohoto trestného činu náležitě zkoumat také naplnění jeho
materiální podmínky, a to zejména tehdy, kdy jednání není příliš intenzivní,
pachatel a poškozená jsou si věkově blízcí a existuje mezi nimi vzájemný citový
vztah), nebyly v daném případě pro takové posouzení existence materiální
stránky dány podmínky. Podle ní nelze počínání obviněného v žádném případě
charakterizovat jako nepříliš intenzivní, neboť obnažoval nejen poškozenou, ale
i sebe za účelem zintenzivnění svého jednání, a nebyl mezi nimi ani vzájemný
citový vztah. Stejně tak prý nelze hodnotit jako blízký ani věk obviněného a
poškozené.
Dále nejvyšší státní zástupkyně považovala za nezbytné zohlednit při právním
posouzení věci teoretické závěry rozhodnutí publikovaného pod č. 43/1996 Sb.
rozh. tr., podle kterého při úvahách o existenci materiálního znaku trestného
činu nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité
skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se
vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti vyšší než nepatrný, popř.
malý. V této souvislosti pak vyslovila názor, že řešenou věc lze jednoznačně za
běžně se vyskytující označit.
Trestní odpovědnost obviněného nevylučuje podle jejího přesvědčení ani
zjištění, že k předmětnému jednání došlo krátce před dovršením patnácti let
věku poškozené, ani to, že krátce poté souložila dobrovolně se svým partnerem;
tyto skutečnosti prý bylo možno dostatečně zohlednit ve výroku o trestu.
Třebaže v případě jednání druhého obviněného V. S., který s poškozenou
uskutečnil soulož, šlo o závažnější formu pohlavního zneužívání, nelze prý
pominout jednak to, že k souloži došlo ze strany poškozené zcela dobrovolně,
zatímco obviněný M. S. jednal proti její vůli, své jednání doprovázel poté
razantním chováním za pomoci zbraně (nože), a dále to, že obviněný V. S. se ke
svému jednání zcela doznal, což bylo zohledněno v rámci úvah soudu o jeho
trestu.
S odvoláním na závěry znaleckého posudku (podle něhož se rozumové schopnosti
poškozené nacházejí v pásmu lehké mentální retardace) a s ohledem na umístění
poškozené do dětského diagnostického ústavu podle § 76a občanského soudního
řádu (to z důvodu závažných nedostatků v její výchově) nejvyšší státní
zástupkyně současně hodnotila předmětný skutek obviněného jako jednání
hraničící s jednáním vůči osobě ve stavu bezbrannosti. Měla totiž za to, že ve
stavu bezbrannosti je i osoba trpící duševní poruchou, pro niž nechápe význam
pachatelova jednání, a právě takovou osobou je i poškozená. Všechny výše
uvedené okolnosti mají podle dovolatelky stupeň společenské nebezpečnosti
jednání obviněného zvyšovat natolik, že je třeba trvat na naplnění všech
zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle §
242 odst. 1 tr. zák. i z hlediska materiální stránky.
Zcela závěrem svého podání nejvyšší státní zástupkyně upozornila rovněž na
možnost souběžné kvalifikace jednání obviněného, spočívajícího v manipulaci s
nožem vůči poškozené a její matce, i jako trestného činu vydírání podle § 235
tr. zák., případně trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti
jednotlivci podle § 197a tr. zák.
Ze všech shora uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud za
podmínky uvedené v § 265 odst. 1 tr. ř.:
1) zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 2005,
sp. zn. 23 To 646/2005,
2) podle § 265l odst. 1, 2 tr. ř. přikázal předmětnou věc Krajskému soudu v
Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí, zrušil též všechna
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud s ohledem na
zrušení pozbyla podkladu, a
3) své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném
zasedání, přičemž s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání nejvyšší státní
zástupkyně souhlasila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ
jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
Obviněný využil svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k
dovolání a uvedl, že od samého počátku trestního řízení trestnou činnost ,
kladenou mu za vinu, popíral a v tomto duchu podával i odvolání. Rozhodnutí
odvolacího soudu považoval za příznivější nežli závěry soudu prvního stupně, a
proto s ním zcela souhlasil. S ohledem na to navrhl, aby Nejvyšší soud
postupoval podle § 265j tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání
nejvyšší státní zástupkyně je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. b) tr.
ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje
obligatorní náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů
uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo třeba zabývat se dále otázkou, zda
formálně citovaný dovolací důvod, v podání označený jako důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvod
uvedený v tomto ustanovení zákona.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Dovolací soud je povinen zásadně vycházet ze
skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně a v návaznosti na
zjištěný skutkový stav zvažuje jeho hmotně právní posouzení.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že nejvyšší státní zástupkyně odvolacímu
soudu vytkla, že zprostil-li obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby,
učinil tak na základě zjednodušeného přístupu k projednávanému činu a v
důsledku nezohlednění všech relevantních skutečností. Za nedostatek zejména
označila, že soud druhého stupně nevěnoval dostatečnou pozornost posouzení
materiální stránky uvedeného trestného činu.
Protože takto formulované námitky dovolatelky obsahově citovaný zákonný
dovolací důvod naplňují, zabýval se Nejvyšší soud dále otázkou, zda podané
dovolání je opodstatněné. Shledal však, že v dovolání vznesené výhrady nejsou
zcela případné a argumentům nejvyšší státní zástupkyně nebylo možno bezezbytku
přisvědčit.
V obecné rovině je však nejprve třeba uvést, že trestného činu pohlavního
zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo vykoná soulož s osobou
mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije.
Podle ustanovení § 3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem takový pro
společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně, přičemž
konkrétní zjištěný stupeň nebezpečnosti pro společnost, tedy materiální znak
trestného činu, musí být u dospělého pachatele vyšší než nepatrný. Odstavec 4
uvedeného ustanovení dále stanoví, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost
je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem
provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou
pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Podle § 226 písm. b) tr. ř. soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže na
základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně
doplněných soudem, a to i k návrhům ostatních stran, v žalobním návrhu označený
skutek není trestným činem.
Z formulace citovaného ustanovení je patrné, že podle § 226 písm. b) tr. ř.
soud zprostí obviněného obžaloby tehdy, jestliže se skutkový děj, který tvoří
základ obžaloby, sice skutečně alespoň zčásti udál (došlo k tomu, v čem bylo
spatřováno jednání a následek, tj. byla spolehlivě prokázána podstata skutku, o
němž je soud povinen a oprávněn rozhodovat podle § 220 odst. tr. ř.), ale
prokázaný skutek, pro nějž je obviněný stíhán, nenaplňuje všechny objektivní i
subjektivní znaky žádné skutkové podstaty trestného činu.
Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně
na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i
odvolací soud, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání
obviněného nezbytné připomenout podstatu jeho jednání, jež záležela v tom, že
obviněný – při vědomí toho, že poškozená ještě nedosáhla věku patnácti let –
tuto poškozenou při návštěvě diskotéky v kulturním domě v prostoru dámských
toalet přemlouval, aby s ním chodila, přičemž ji přitom osahával pod oděvem na
prsou a na přirození za současného obnažení svého pohlavního údu; tohoto
jednání zanechal teprve poté, kdy do prostor dámských toalet vstoupila matka
poškozené.
Při takto vymezených skutkových okolnostech nemůže být pochyb o tom, že
obviněný popsaným jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu
pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. po stránce formální, a to v
té jeho alternativě, podle níž jiným způsobem pohlavně zneužil osobu mladší než
patnáct let. Formální stránku uvedeného trestného činu ostatně ve svém
rozhodnutí nikterak nezpochybňoval ani odvolací soud.
Již výše bylo ovšem uvedeno, že pojmovými znaky trestného činu jsou nejen znaky
formální, ale také materiální. Pro spolehlivý závěr, zda se v daném případě
jedná či nejedná o trestný čin, je tedy nezbytné zjišťovat vedle existence
formálních znaků příslušné skutkové podstaty (tj. těch znaků, které jsou
uvedeny v zákoně, tzv. typové znaky) také to, zda skutek vykazuje takový stupeň
nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti, a to u
dospělého pachatele vyšší než nepatrný. Formální a materiální podmínky
trestnosti činu přitom nelze směšovat, zaměňovat ani vzájemně nahrazovat (srov.
rozh. č. 20/1998 Sb. rozh. tr.).
V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o
trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální
znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost
nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve
smyslu § 3 odst. 2 tr. zák. Právě o takovou situaci se v dané věci jednalo.
Z ustanovení § 3 odst. 1 v souvislosti s ustanovením § 1 tr. zák. vyplývá, že
nebezpečnost činu pro společnost je v zásadě dána tím, že takový čin porušuje
nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Lze tedy hovořit o tom, že
nebezpečnost činu pro společnost vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z
hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele.
Z hlediska řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo rovněž požadavkům
trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky
přisouzeného skutku, Nejvyšší soud předesílá, že konkrétní stupeň společenské
nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je
třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu,
které jsou obecně uvedeny v § 3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost
činu pro společnost vliv.
Jakkoliv je dovolatelce třeba přisvědčit v tvrzení, že při úvahách, zda
obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin
dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný,
je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité
skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se
vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než
nepatrný, popř. malý (srov. rozh. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.), nebylo možno v
posuzovaném případě dospět k závěru, že znaky materiální stránky trestného činu
pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. byly splněny.
Z citovaného rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. totiž a contrario vyplývá, že
na naplnění materiální podmínky trestnosti činu nelze usuzovat tehdy, jestliže
stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly
naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně
odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, resp.
když nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného
činu této skutkové podstaty. A právě takovou povahu jednání obviněného se
zřetelem ke všem okolnostem případu evidentně mělo a pokud odvolací soud
obviněného zprostil podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby, rozhodně nelze
hovořit o tom, že by se tak stalo v důsledku zjednodušujícího přístupu k
posouzení tohoto skutku, jak vytkla dovolatelka.
Po objektivním zhodnocení všech hledisek uvedených v ustanovení § 3 odst. 4 tr.
zák. Nejvyšší soud přisvědčil správnosti úvah odvolacího soudu, že jednání
obviněného nelze považovat za tak intenzivní zásah do pohlavní sféry nezletilé
poškozené, aby bylo možné dovozovat jeho odpovědnost trestným činem pohlavního
zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud při tom své úvahy
nezaměřil pouze na zkoumání okolností, které zakládají znaky uvedeného
trestného činu, nýbrž důsledně přihlédl i k dalším okolnostem, které
charakterizují spáchaný skutek a jeho pachatele a bezesporu mají vliv i na
společenskou nebezpečnost jednání obviněného.
Z tohoto pohledu považuje i Nejvyšší soud za významná skutková zjištění, z
nichž se podává, že k předmětnému jednání došlo v pozdních nočních hodinách v
prostoru dámských toalet kulturního domu, kde probíhala diskotéka, na níž byla
vedle obviněného, poškozené a její kamarádky přítomna také matka poškozené.
Jednání obviněného, který je pouze o čtyři roky starší než poškozená, spočívalo
v přemlouvání poškozené, aby s ním chodila, a to za současného osahávání pod
oděvem na prsou a na přirození a obnažení pohlavního údu, čehož však obviněný
zanechal, jakmile do prostor dámských toalet vstoupila matka poškozené. Sama
poškozená ve své výpovědi uvedla, že ji obviněný na toaletách nedržel násilím.
Je sice pravdou, že obviněný v době činu věděl, že poškozené ještě nebylo
patnáct let, avšak skutečnost, že poškozená patnáctého roku věku dosáhla již za
sedmnáct dní po tomto jednání, není zcela nepodstatná (to i z hlediska v
současné době aktuálních úvah de lege ferenda). Stejně tak nelze v tomto směru
zcela pominout to, že v případě poškozené se jednalo o osobu, která v sexuální
oblasti nebyla nezkušená, neboť bylo zjištěno, že pouhých pět dní po uvedené
události zcela dobrovolně souložila s obviněným V. S.
Tento názor dovolacího soudu je přitom zcela konformní s ustálenou výkladovou
praxí, podle níž je za jiný způsob pohlavního zneužití třeba považovat toliko
intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených, které směřují k sexuálnímu
vzrušení pachatele. Je tomu tak přesto, že v příkladmém výčtu takovýchto
intenzivnějších zásahů je uvedeno mimo jiné i ohmatávání na prsou a pohlavních
orgánů, neboť právě s ohledem na výše uvedené skutečnosti vztahující se k
prostředí, k němuž ke spáchání trestné činnosti došlo, osobě poškozené a
blízkému věku obviněného a poškozené bylo třeba zvlášť pečlivě zkoumat
existenci materiálních znaků trestného činu (srov. rozh. č. 17/1982 Sb. rozh.
tr.).
Pokud dovolatelka poukázala na razanci útoku obviněného, v rámci něhož měl
použít nůž, nelze sice význam tohoto počínání zcela bagatelizovat, avšak na
druhé straně jej nelze ani přeceňovat. Je třeba zdůraznit, že tento nůž
obviněný pouze držel v ruce, a to až v reakci na zásah matky poškozené, když
jej od poškozené odtrhla, tedy teprve po jednání, v němž byl obžalobou a
posléze i soudem prvního stupně spatřován trestný čin pohlavního zneužívání
podle § 242 odst. 1 tr. zák.; obviněný přitom nůž nikterak nepoužil ani vůči
poškozené a ani jím matce poškozené nevyhrožoval. Krátce poté se všichni tři
aktéři vrátili zpět na diskotéku, nikdo z nich se k události nevracel a před
ostatními společníky se o ní nezmiňoval.
Ve světle shora uvedených skutečností dovolací soud nemohl přisvědčit ani
námitce dovolatelky, v rámci níž označila osobu poškozené za osobu bezbrannou.
Z obsahu spisu se nepodávají žádné skutečnosti, které by k takovému závěru
opravňovaly. Dovolatelkou zdůrazňované rozumové schopnosti poškozené, jež jsou
podle výsledku znaleckého zkoumání z oboru školství a kultura – odvětví
psychologie v pásmu lehké mentální retardace, či její pobyt v diagnostickém
ústavu z důvodu nezvládnutí její výchovy ze strany její matky, nejsou poznatky
ve vztahu k charakteru projednávané trestné činnosti tak zásadními, aby
nasvědčovaly tomu, že poškozená trpí duševní poruchou, pro niž nechápe význam
pachatelova jednání. Rozumové schopnosti poškozené rozhodně nebyly v té době
sníženy natolik, že by nebyla schopna rozpoznat, že ji obviněný osahával, a
tomuto jeho jednání se bránit, přičemž její pobyt v diagnostickém ústavu neměl
na posouzení věci žádný vliv.
Jestliže Nejvyšší soud shora vyložil, že v jednání obviněného nelze spatřovat
trestný čin, bylo nadbytečné zabývat se tou částí dovolání nejvyšší státní
zástupkyně, v níž naznačovala i možné posouzení jednání obviněného (spočívající
v manipulaci s nožem vůči poškozené a její matce) jako trestného činu vydírání
podle § 235 tr. zák., případně jako trestného činu násilí proti skupině
obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák., nehledě na to, že lze mít
pochybnosti i o zachování totožnosti skutku.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl
jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a