8 Tdo 1015/2013-28
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24.
října 2013 o dovolání obviněného J. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 7 To 118/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 133/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 9 T
133/2011, byl obviněný J. H. uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci k
přečinu vydírání podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, § 175 odst. 1 tr.
zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 11. 1. 2011 v době kolem 19.05 hodin v P., R., v trafice T. S., zatímco
hlídal po celou dobu v přední části trafiky u dveří, obviněný J. G., nutil
prodavače-poškozeného M. Z., k podepsání antidatované pracovní smlouvy a dohody
o hmotné odpovědnosti tím, že poškozeného chytl za krk a vyhrožoval mu, že bude
zle, pokud to nepodepíše, přičemž využil rozrušení poškozeného v důsledku
bezprostředně předcházejícího fyzického napadení poškozeného neznámým
útočníkem, a hrozil mu, že v útoku neznámého útočníka bude pokračováno
přivoláním posil, a poškozený v důsledku strachu a obav o své zdraví předložené
listiny podepsal.
Za toto účastenství na přečinu byl obviněný J. H. odsouzen podle § 175
odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon
byl podle § 84 tr. zákoníku za podmínek podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Rovněž bylo
rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. G. a o náhradě škody.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 4. 2013,
sp. zn. 7 To 118/2013, z podnětu odvolání obviněných J. G. a J. H. podle § 258
odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil
pouze ve výrocích o způsobu výkonu trestu odnětí svobody u obou obviněných a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o
vině a trestech odnětí svobody u obou obviněných podle § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil u obviněného
J. G. na zkušební dobu v trvání dvou let a u obviněného J. H. na zkušební dobu
v trvání osmnácti měsíců. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně
nezměněn. Odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněných jako
nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal dovolání prostřednictvím
obhájce JUDr. Josefa Lžičaře obviněný J. H. z důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., neboť se neztotožnil s právním posouzením věci. Odvolacímu soudu
vytkl, že přehlédl výsledky dokazování provedené soudem prvního stupně a téměř
bez výhrad přijal způsob, jímž nalézací soud důkazy hodnotil, a nezabýval se
výhradami obviněného, že se nemohl na uvedeném činu podílet jako účastník.
Především považoval za nesprávné, že soudy o jeho vině rozhodly výlučně na
základě tvrzení poškozeného, jehož výpovědi učiněné v průběhu trestního řízení
se vyznačují značnými rozpory a též poukázal na události předcházející
vlastnímu činu, především na ztrátu peněz z trezoru v trafice, za niž odpovídal
pouze poškozený, a na útok na poškozeného provedený neznámou osobou
bezprostředně před činem. S ohledem na to, že výsledky provedeného dokazování
nebyla prokázána dohoda mezi ním a hlavním pachatelem ani to, že šlo o
plánované jednání, shledal účastenství, které mu je kladeno za vinu, za
nesprávné právní posouzení, neboť on sám se žádného vydírání nedopustil. Z
výpovědí poškozeného i svědka obviněný dovodil, že byl na místě samém zcela
nečinný, do skutkového děje nijak nezasahoval a mohl být pouze pozorovatelem.
Podle výpovědi poškozeného, tento ani netušil, kde se obviněný J. H. při
příchodu neznámého útočníka v trafice nacházel. Na základě těchto skutkových
okolností nemohly soudy v jeho činu shledat účastenství ve formě pomoci, a
pokud takto rozhodly a vzaly za prokázané, že na místě činu hlídal, jde jen o
domněnky soudů o tom, že jeho přítomnost nebyla náhodná. Takový závěr obviněný
označil za účelový a nemající oporu v provedeném dokazování. Protože byl po
celou dobu pasivní a ve smyslu trestněprávním nekonal, nelze jen z toho, že
nepřivolal policii či nezasáhl do skutkového děje, dovodit jeho trestní
odpovědnost za pomoc k trestnému činu vydírání, a to tím spíše, že za celou
dobu trestního řízení nebyl spolehlivě zjištěn ani jeho podíl na stíhaném
jednání.
Na základě těchto výhrad obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 7 To 118/2013, a přikázal
mu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil
státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž
konstatoval, že důvody uvedené obviněným zjevně nenaplňují žádný z důvodů
dovolání podle § 265b tr. ř., a neshledal ani extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu ve smyslu judikatury Ústavního
soudu. Pro úplnost připomenul, že oba soudy věnovaly objasnění věci náležitou
péči, o čemž svědčí i to, že odvolací soud první odsuzující rozsudek zrušil a
spokojil se teprve s rozsudkem druhým, který byl nalézacím soudem vynesen po
doplnění dokazování, které bylo obsáhlé a pečlivé, a vyvrcholilo v logické
odůvodnění hodnocení důkazů nalézacím soudem na stranách 14 až 18 jeho
rozsudku. Výsledkem provedeného dokazování bylo zjištěno, že dovolatel byl na
místě činu, kde „hlídal, prodejnu uzamkl a gestem poslal pryč náhodného svědka
V. H.“. Skutkový závěr tak podle státního zástupce není opřen o pouhé domněnky
ani nevykazuje žádný prvek svévole, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je
přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou
oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Následně proto
zkoumal, zda lze dovolání podřadit pod označený dovolací důvod a zda je
opodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož podkladě obviněný dovolání
uplatnil, lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke
zjištěnému skutku je tak možné jeho prostřednictvím vytýkat výlučně vady
právní, a proto s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s
hodnocením důkazů nelze dovozovat jeho naplnění. Na podkladě tohoto dovolacího
důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2
odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a
nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného
dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního nebo druhého stupně,
a proto Nejvyšší soud skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a
to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na
jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně
usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02,
II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný v části, v níž uvedl, že
soudy nesprávně posuzovaly výpověď poškozeného a svědka V. H., nenamítal žádné
konkrétní nedostatky týkající se vadnosti použité právní kvalifikace, ale
vytýkal výhradně hodnocení důkazů. Vzhledem k tomu, že nenaplnil žádný z důvodů
dovolání podle § 265b tr. ř., ve vztahu k těmto námitkám neexistuje ani zákonná
povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního
soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III.
ÚS 78/05 aj.). Jelikož jde o argumenty, které nelze podřadit nejen pod uvedený
důvod dovolání, ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b
odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud jejich důvodnost nepřezkoumával.
Nejvyšší soud považuje z hlediska možnosti přezkumu v rámci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní námitky, které se vztahují k
nesprávnosti právního vymezení účastenství ve formě pomoci na přečinu vydírání
podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, § 175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se
svým obsahem vztahují k problematice účastenství ve formě pomoci jako právní
kategorii, od níž se odvíjí i právní posouzení činu obviněného.
Pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku spočívá v tom, že pomocník
úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením
prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním
při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném
činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Přečin vydírání podle §
175 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo
jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opomenul nebo trpěl.
Podstata účastenství vychází ze zásady akcesority účastenství, tj. závislosti
trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele, tj.,
že organizátorství, návod a pomoc jsou trestné podle § 24 odst. 1, 2 tr.
zákoníku jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň
pokusil. Přitom čin, na němž se účastník podílí, musí splňovat všechny pojmové
náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu (srov. rozhodnutí č.
1/1973, č. 58/1973 a č. 39/1983 Sb. rozh. tr.). Trestná činnost účastníka
bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové
podstaty trestného činu, přestože účastník sám tyto znaky nenaplňuje.
Pomoc z hlediska subjektivní stránky předpokládá, že pomocník ví o úmyslu
pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění
jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele. Protože
pomoc k trestnému činu je vždy podmíněna úmyslem směřujícím k takové účasti na
konkrétním úmyslném trestném činu, musí být čin pomocníka charakterizován
konkrétními skutkovými okolnostmi, nikoliv jen znaky skutkové podstaty (viz
rozhodnutí č. 51/2006 Sb. rozh. tr.). Tyto úvahy je přitom nutné vždy utvářet
na základě výsledků dokazování, z nichž musí logicky vyplynout, a je možné je
dovozovat i nepřímo z okolností objektivní povahy na základě zásad logického
myšlení, a přitom usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení
zájmů chráněných trestním zákonem (k tomu srov. přiměř. rozhodnutí č. 62/1973 a
č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Způsob, jak bude pomoc realizována, nemusí být dán
výslovnou dohodou hlavního pachatele a účastníka, a není pro to, aby čin byl
posouzen jako pomoc ve formě účastenství nezbytné výslovné a konkrétní slovní
ujednání o tom, za jakých okolností se bude realizovat pomoc účastníka na
trestném jednání hlavního pachatele. Potřebné je, aby z dokazování vyplynulo,
jakou skutečnou roli při páchání činu hlavního pachatele pomocník sehrál a jak
svými konkrétními skutky napomohl k tomu, že zamýšlený a uskutečněný čin byl
hlavním pachatelem fakticky realizován, a jak k tomu fakticky přispěla role
pomocníka (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp.
zn. Tz 187/1996, uveřejněný v Soudních rozhledech, roč. 1997, č. 1, s. 17 – 21).
V projednávané věci výslovná dohoda mezi obviněným J. H. a obviněným J. G.
zjištěna nebyla, avšak soudy měly dostatek podkladů pro závěr, který vyjádřily
i ve skutkových zjištěních o tom, že obviněný J. H. na místě samém „hlídal“.
Takový závěr je skutkovým závěrem shrnujícím poznatky, které vyplynuly z
provedeného dokazování, podle jehož výsledku především soud prvního stupně
objasnil roli obviněného J. H. v prodejně trafiky T. S., jejímž majitelem byl
obviněný J. G., a zaměstnancem a prodavačem byl poškozený M. Z., v průběhu
jehož služby mělo dojít ke ztrátě peněz. Je nutné předeslat, že z výsledků
provedeného dokazování vyplynulo i to, že poškozený byl v prodejně zaměstnán
krátkou dobu a v době, kdy k údajné ztrátě peněz mělo dojít, neměl sepsanou
dohodu o hmotné odpovědnosti. V zájmu obviněného J. G. proto bylo, aby
předmětná dohoda byla sepsána tak, aby dopadala i na dobu, kdy došlo za služby
poškozeného ke ztrátě finančních prostředků. Obviněný J. G. přinesl poškozenému
M. Z. k podpisu pracovní smlouvu. Poškozený okamžitý podpis odmítal s tím, že
si smlouvu chce vzít s sebou domů k nastudování, avšak obviněný J. G. trval na
tom, aby ji podepsal ihned. Zatímco si poškozený smlouvu pročítal, přičemž stál
zády otočený k plentě, „dostal ránu od útočníka“. Útok ze strany tohoto
útočníka pokračoval i poté, co poškozený ležel na zemi. Obviněný J. G. byl
celému incidentu osobně přítomen. Když po několika minutách útok neznámého muže
ustal, tento neidentifikovaný muž poškozeného osočil, že mu z peněženky sebral
hotovost (dvě pětitisícové bankovky), kterou mu posléze ukázal ležet na podlaze
za plentou, přímo v místě, kudy okamžik před tím prošli oba obvinění. Obviněný
J. G. neznámému muži bankovky bez dalšího odevzdal, a poté pokračoval v nátlaku
na poškozeného se slovy „Podepiš nebo bude zle“ a poškozeného chytil pod krkem
a donutil jej smlouvy podepsat. Po celou tuto dobu byl obviněný J. H. v přední
části prodejny a do ničeho nezasahoval, a i přesto, že jej poškozený výslovně
žádal, aby zavolal polici, neučinil tak (srov. strany 6 až 17 rozsudku soudu
prvního stupně a strany 4 až 6 rozsudku soudu odvolacího, shodně též č. l. 185
až 199 spisu).
Z uvedeného je tedy patrné, že obviněný J. H. čekal v prodejně, a to v její
přední části, stál u dveří, po celou obou popsaného incidentu, tedy i v době,
kdy hlavní pachatel za zataženou plentou (veškeré zvukové vjemy tedy byly i v
prodejně slyšitelné), požadoval, aby poškozený podepsal smlouvu o hmotné
odpovědnosti, ale i v době, kdy neznámý útočník do prodejny vešel, poškozeného
napadl a vyšel z ní.
Kromě těchto okolností je nutné zdůraznit i chování obviněného J. H. v
souvislosti s výpovědí svědka V. H., který k trafice v průběhu činu přišel a
jenž vypověděl, že dveře do trafiky byly zamčené a uvnitř stál obviněný J.H.,
který na svědka učinil posunek vyjadřující, aby šel pryč. Když se svědek, jenž
vezl zboží, nenechal odbýt, odemknul mu obviněný J. G. V otevřeném prostoru
slyšel výzvu poškozeného, aby zavolal policii, dovnitř tedy nevstoupil, ale s
ohledem na nastalou situaci, tyto prostory opustil a čekal v autě venku (srov.
strany 15 až 16 rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 84 až 87 spisu).
Na základě těchto skutkových okolností bylo ve vztahu k roli obviněného J. H.
dostatečně prokázáno, že byl v prodejně po celou dobu, kdy se v ní nacházeli
poškozený i obviněný J. G. Pobýval v prostoru prodejny, která byla od místa,
kde na poškozeného působili neznámý útočník fyzicky a hlavní pachatel
psychickým nátlakem, oddělena jen látkovou plentou. V době, kdy byl dovolatel
takto v trafice osobně přítomen, se odehrál celý vylíčený děj, tj. včetně té
jeho části, kdy byl poškozený za přítomnosti hlavního pachatele za plentou
napaden „cizím“ útočníkem v momentu, kdy po poškozeném obviněný J. G. požadoval
podepsání smlouvy o hmotné odpovědnosti. Dovolatel stál během celé této
události u dveří do prodejny, takže vstup útočníka musel zaznamenat, neboť ten
kolem něj vešel do obchodu, dovolatel věděl, že míří za plentu, kde v té době
byl poškozený s hlavním pachatelem, a sluchem vnímal celý vývoj události.
Rovněž slyšel, co říkal hlavní pachatel a jaké požadavky na poškozeného vznesl
poté, co útočník trafiku za přítomnosti dovolatele opustil. Dovolatel stál u
dveří vedoucích do trafiky také i v následující chvíli, kdy se dostavil svědek
V. H., který nemohl do prodejny vstoupit, protože byly zamčené dveře. Podle
průběhu události je zamknout mohl jedině dovolatel, jenž prostor u dveří
neopustil, a učinit tak nemohl ani J. G., který byl v uvedené době v zadní
části prodejny za plentou spolu s poškozeným.
Při tomto skutkovém ději zjištěném zejména z výpovědí poškozeného i V.H., je
nutné považovat za správný závěr soudů o tom, že obviněný J. H. se aktivně
podílel na činu hlavního pachatele tím, že „hlídal“, neboť u vchodových dveří
měl přehled o dění jak uvnitř, tak i na ulici před trafikou a kontroloval tak
vstup dalších osob v době, kdy v zadním traktu prodejny, odděleném od ostatní
části prodejny látkovým závěsem, hlavní pachatel vyvíjel nátlak na poškozeného
s cílem přinutit jej k podpisu pracovní smlouvy. Tomu také odpovídala jeho
reakce na příchod V. H., jemuž zamknutím dveří zabránil ve volném vstupu na
místo činu.
Obviněný J. H. tak zcela zjevně jednal v konkludentní shodě s obviněným J. G.,
od jehož jednání proti poškozenému se nijak nedistancoval, plnil svou roli
„hlídání“ vstupu do prodejny, a tak zajišťoval, aby nikdo nerušil hlavního
pachatele v realizaci jeho činu. Tím hlavnímu pachateli umožnil a rovněž i
usnadnil spáchání trestného činu na poškozeném, o němž věděl, že je v prostoru
za plentou uskutečňován. Z těchto důvodů byly naplněny po objektivní stránce
znaky účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kde
je hlídání uvedeno ve příkladmém výčtu pomocných jednání tohoto ustanovení jako
činnost, za niž lze pomoc považovat.
S ohledem na uvedené skutkové okolnosti, kdy obviněný věděl, jaký je důvod
jejich návštěvy v prodejně, jakož i to, že jeho úkolem je hlídat na místě činu
a usnadnit tak spáchání činu hlavnímu pachateli, není pochyb ani o tom, že
úloha dovolatele v rámci pomoci spočívající v hlídání na místě činu byla
vědomou a chtěnou činností vyjadřující konkrétní a jasný postoj k činu hlavního
pachatele, a tedy jednáním úmyslným [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
S ohledem na skutečnosti rozvedené výše se Nejvyšší soud ztotožnil s právním
posouzením učiněným soudy nižších stupňů, že obviněný J. H. naplnil po
subjektivní i objektivní stránce znaky účastenství ve formě pomoci k trestnému
činu vydírání podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 175 odst. 1 tr.
zákoníku
Jelikož Nejvyšší soud dovoláním vytýkané nedostatky neshledal, ale naopak
závěry soudů nižších stupňů považoval za správné a učiněné v souladu se
zákonem, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. října 2013
Předsedkyně
senátu: JUDr. Milada Šámalová