8 Tdo 1019/2014-37
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. září 2014
dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného M. S.,
proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 12 To
208/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu
Praha-západ pod sp. zn. 14 T 262/2010, a za podmínky uvedené v § 265p odst. 1
tr. ř. rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6.
2013, sp. zn. 12 To 208/2013, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 20.
12. 2012, sp. zn. 14 T 262/2010, z r u š u j í .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha-západ p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 14 T
262/2010, byl obviněný M. S. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro
skutek, v němž byl spatřován zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm.
d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo
prokázáno, že tento skutek je trestným činem.
Podle obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3
se měl obviněný zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.
zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, dopustit tím, že v
době od 20. 2. 2010 do 18. 3. 2010, na různých místech v P. vyvolal několik
jednání se Z. Š., 50% majitelem společnosti Palmerston, s. r. o., kdy
předstíral, že jej posílá člověk z Městského úřadu Praha 3, a z dosud
nezjištěného zdroje informací rámcově popsal problémy společnosti Palmerston,
s. r. o., se sídlem Praha 5, Hlubočepská 1156/3b, IČO 28884914, s Odborem
výstavby Městské části Praha 3, Seifertova 51, spočívající zejména v rozhodnutí
Odboru výstavby Městské části Praha 3 ze dne 12. 11. 2009, vedené pod. č. j.:
OV/09/Ur, kterým Ing. K. U., jako vedoucí odboru výstavby Městské části Praha
3, zakázal podle § 127 odst. 2 stavebního zákona oznámenou změnu v užívání
dočasné stavby na pozemku č. parcely … a … v k. ú. Ž., P., při ulici M.,
užívanou jako ubytovnu pro dělníky, kanceláře a sklad, kdy tato změna spočívala
v prodloužení doby trvání uvedených staveb do 31. 12. 2014, kde v odůvodnění
tohoto rozhodnutí Ing. U. konstatuje, že další prodloužení dočasných staveb
není ve veřejném zájmu a nelze ho tedy akceptovat, přičemž tento závěr je opřen
o písemné sdělení Mgr. J. Š., zástupce starostky Městské části Praha 3, kdy
proti tomuto rozhodnutí se společnost Palmerston, s. r. o., odvolala a
rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy vedeného pod sp. zn. SMHMP
88346/2010/OST/Lš/Cs, bylo rozhodnutí Městské části Praha 3 zrušeno a věc byla
vrácena k novému projednání, toto rozhodnutí ovšem Odbor výstavby MČ Praha 3
nerespektoval a na přímý pokyn Mgr. J. Š. zaslal Ing. K. U. prostřednictvím
datové schránky dne 10. 2. 2010 společnosti Palmerston, s. r. o., výzvu
stavebního úřadu, ve které společnost Palmerston, s. r. o., upozornil, že pokud
nezahájí demolici dočasných staveb ubytovny v termínu nejpozději do 28. 2.
2010, bude jim demolice nařízena podle § 129 odst. 5 zákona č. 183/2006, popř.
že bude zahájeno sankční řízení a odstranění bude nařízeno, a za této situace
nabídl M. S. poškozenému Z. Š., že za úplatek 3.000.000 Kč je schopen ovlivnit
rozhodnutí Odboru výstavby Městské části Praha 3 a zařídit prodloužení užívání
dočasné stavby, kterou má společnost Palmerston, s. r. o., v nájmu, přičemž na
výkon pravomoci úřední osoby neměl vůbec žádný vliv, čímž M. S. úmyslně uvedl
Z. Š. v omyl a pokusil se vylákat částku ve výši 3.000.000 Kč.
Pro úplnost lze uvést, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010,
sp. zn. 5 Ntd 22/2010, bylo o příslušnosti soudu k projednání věci rozhodnuto
podle § 24 odst. 1 tr. ř. tak, že příslušný je Okresní soud Praha-západ.
Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce Okresního
státního zastupitelství Praha-západ v neprospěch obviněného odvolání, které
bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 12 To
208/2013, podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Pro úplnost je vhodné dodat, že Krajský soud v Praze se posuzovanou trestní
věcí zabýval již podruhé. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 2.
2012, sp. zn. 14 T 262/2010, byl obviněný M. S. podle § 226 písm. c) tr. ř.
zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zločin podvodu podle § 209
odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku, neboť nebylo bez pochybností prokázáno, že tento skutek spáchal
obviněný. Z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního
zastupitelství Praha-západ, jež bylo podáno v neprospěch obviněného, byl
usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2012, sp. zn. 12 To 375/2012,
citovaný rozsudek nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém
rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního
stupně.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 12 To
208/2013, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného.
Odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,
protože má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Po zevrubné rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení, včetně
odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího, nejvyšší státní zástupce
konstatoval, že s názory soudů obou stupňů, podle kterých souzený skutek
nevykazuje znaky žádného trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního
zákoníku, nelze souhlasit. Soudy nevymezily žádnou konkrétní verzi skutkového
děje, při které by jednání obviněného mohlo být jednáním beztrestným. Ačkoliv
odvolací soud hovořil o nejméně dvou variantách skutkového děje, žádnou
konkrétní, podle které by jednání obviněného mohlo být z hlediska trestního
práva považováno za irelevantní, nezformuloval. Za soudem učiněné skutkové
zjištění týkající se další možné varianty skutkového děje přitom nelze
považovat v rozhodnutí odvolacího soudu obsaženou citaci výpovědi svědka Z. Š.,
podle které „policisté svědkovi poskytli informaci, že obžalovaný na věci sám
není nijak zainteresovaný“. Hypotetická varianta, podle níž by obviněný jednal
jako tzv. živý nástroj jiných osob bez jakékoli vlastní představy o důvodech,
pro které částku tři miliony korun požaduje, nemá logickou návaznost na žádný z
provedených důkazů.
Dovolatel poznamenal, že existence rozporů mezi důkazy a nezjištění všech
souvislostí šetřeného skutku, zejména vztah jednání obviněného k protiprávnímu
jednání dalších osob, sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat
obviněného vinným žádným trestným činem a že by soud musel obviněného obžaloby
zprostit. V kontextu toho zdůraznil, že soudy vzaly za prokázané jednání
obviněného s poškozeným minimálně v tom směru, že obviněný s odkazem na
probíhající stavební řízení a své kontakty na stavební úřad nabídl poškozenému,
že za úplatek 3.000.000 Kč je schopen ovlivnit rozhodnutí stavebního úřadu.
Podle dovolatele takové jednání nutno posoudit jako protiprávní čin směřující k
tomu, aby obviněný získal na úkor poškozeného neoprávněnou výhodu, a to buď
jako úplatek v případě korupčního jednání nebo jako bezdůvodné obohacení v
případě podvodného jednání.
Při neprokázané součinnosti obviněného s úředními osobami Ing. K. U. a Mgr. J.
Š. by přicházela v úvahu právní kvalifikace skutku jako trestného činu
nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustí,
kdo žádá nebo přijme úplatek za to, že bude svým vlivem nebo prostřednictvím
jiného působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebo za to, že tak již učinil.
Uvedené ustanovení dopadá právě na případy, kdy pachatel jedná bez součinnosti
s úřední osobou, a na trestnost pachatele nemá vliv ani skutečnost, že úřední
osoba, jejíž pravomoci se úplatek týká, není o úplatku vůbec informována.
Použití citované právní kvalifikace by podle dovolatele zřejmě nebylo vyloučeno
ani v případě, že pachatel by měl v úmyslu za úplatek působit na výkon
pravomoci úřední osoby, vycházel by však z přehnaných a nereálných představ o
svých možnostech tak skutečně učinit - např. by spoléhal na zcela povrchní
osobní známost s úřední osobou nebo dokonce jinou osobou pohybující se v okolí
úřední osoby. Trestný čin nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 1 tr.
zákoníku je ohrožen sazbou trestu odnětí svobody až na tři roky, tj. sazbou
výrazně mírnější než v případě trestného činu přijetí úplatku podle § 331 odst.
2, odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zákoníku. Ačkoli zmíněnou právní kvalifikaci
nelze a priori vyloučit, nelze současně přehlédnout, že proti jejímu užití
stojí skutečnost, že podle výpovědi svědka Z. Š. u hlavního líčení dne 10. 11.
2011 obviněný řekl, že ho „posílají úředníci Š. a U.“.
Jestliže obviněný jednal bez jakékoli součinnosti s úředními osobami a ani sám
neměl v úmyslu se ve stavebně správním řízení jakkoli angažovat, přesto však
vyzval poškozeného Z. Š. k poskytnutí částky 3.000.000 Kč, šlo podle názoru
dovolatele z hlediska objektivního i subjektivního o jednání podvodné, kdy
obviněný pouze předstíral, že uvedená částka je plněním korupčním. V takovém
případě bylo namístě skutek posoudit jako pokus zločinu podvodu podle § 21
odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, který je ohrožen sazbou
trestu odnětí svobody na dva roky až osm let. Uvedenou právní kvalifikaci soudy
nelogicky odmítly vlastně jen z důvodu přetrvávajících pochybností v tom směru,
že obviněný se dopustil přísněji trestného jednání korupčního ve smyslu § 331
odst. 2, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku.
Za situace, kdy existovaly pochybnosti o tom, zda skutkové okolnosti činu
odpovídají znakům trestného činu přísněji nebo mírněji trestného, měl soud
podle mínění dovolatele vycházet ze skutkové verze nejpříznivější pro
pachatele. Bylo otázkou hodnocení důkazů, aby soudy posoudily, zda obviněný
možnost ovlivnit výsledky správního řízení pouze předstíral, nebo zda i při
neprokázané vazbě na úřední osoby lze připustit existenci nějaké jeho - byť
málo reálné - představy o možnosti výsledky tohoto řízení ovlivnit. V
návaznosti na toto posouzení pak měla být zvolena právní kvalifikace trestného
činu podle § 209 nebo podle § 333 tr. zákoníku.
Dovolatel uzavřel, že dospěl-li nalézací soud k závěru, že žalovaný skutek není
trestným činem, spočívalo jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení
skutku. Takovéto právní posouzení věci bylo současně v extrémním rozporu se
skutkovými zjištěními, když závěr, že jednání obviněného bylo beztrestné,
nevycházel z žádné v úvahu přicházejících variant skutkového děje, kterou by
bylo z provedených důkazů možno vyvodit. Okresní soud Praha-západ tak svoje
rozhodnutí zatížil vadou uvedenou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Krajský soud v Praze, který jako soud odvolací tuto vadu nenapravil a odvolání
státního zástupce podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné, svoje rozhodnutí
zatížil též vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky §
265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6.
2013, sp. zn. 12 To 208/2013, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 20.
12. 2012, sp. zn. 14 T 262/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu
Praha-západ k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný M. S. se k dovolání nejvyššího státního zástupce věcně
nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání
nejvyššího státního zástupce odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací
soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch
výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů
uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a
shledal, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1
písm. g), l) tr. ř. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech
různých okolnostech (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s.
Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, strany 3174-3175): řádný opravný
prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a
b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní
podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro
nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli
oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při
odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z
jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale
řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou
ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Odvolání bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně
přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné
podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto
podmínkou dovolatel odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Je zjevné, že námitky dovolatele lze pod uplatněný důvod podřadit.
Zásadní výhrada nejvyššího státního zástupce směřovala proti závěrům nalézacího
i odvolacího soudu, že posuzovaný skutek nevykazuje znaky žádného trestného
činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákona. Přitom je významné
předeslat, že oba soudy považovaly za jednoznačně prokázané, že obviněný M. S.
při jednání s poškozeným Z. Š., spolumajitelem obchodní společnosti Palmerston,
s. r. o., výslovně požadoval částku 3.000.000 Kč a že právě jím bylo toto
neoprávněně požadované plnění označeno jako úplatek pro úřední osoby, které
vystupovaly v probíhajícím stavebně správním řízení (viz strana 12 rozsudku
nalézacího soudu, strana 3 usnesení odvolacího soudu).
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku konstatoval, že bylo prokázáno, že
obviněný je osobou, která vyžadovala částku 3.000.000 Kč a prohlašovala, že je
to za účelem schopnosti ovlivnění rozhodnutí odboru výstavby Městské části
Praha 3, včetně zařízení prodloužení užívání dočasné stavby, kterou měla
společnost Palmerston, s. r. o., v nájmu. Podle soudu současně neexistuje žádný
přímý důkaz o propojení obviněného s osobami Ing. K. U. a Mgr. J. Š. Na
podkladě provedených důkazů nelze ale podle něj s určitostí uzavřít, že
obviněný jednal v podvodném úmyslu a že měl vůbec povědomí o tom, k čemu má
jeho jednání směřovat a jaký má být získaný prospěch pro další osoby. Jeho
jednání proto podle tohoto soudu nemůže být kvalifikováno jako trestný čin
podvodu. Soud se zabýval i možností posoudit čin obviněného jako jiný trestný
čin, kupř. úplatkářství podle § 332 a násl. tr. zákoníku, současně ale uvedl,
že neměl k dispozici žádný přímý důkaz ani řetězec nepřímých důkazů o tom, že
obviněný sledoval, aby za úplatek nějakou konkrétní věc zařídil. Uzavřel, že
nebyly prokázány skutečnosti odpovídající zákonným znakům trestného činu
podvodu a ani skutkové podstaty jiného trestného činu. Proto obviněného podle §
226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil, jelikož nebylo bez pochybností
prokázáno, že skutek uvedený v obžalobě je trestným činem (strany 12 až 14
rozsudku).
Podle odvolacího soudu se sice soud prvního stupně s předmětnou věcí
nevypořádal zcela důsledně, a to především ve vztahu k variantě jiné možné
právní kvalifikace prokázaného jednání obviněného, pokud ale dospěl k závěru,
že to byl právě obviněný, kdo se na uvedeném jednání podílel, avšak nelze mu
přičítat k tíži obžalobou předpokládaný podvodný úmysl, pak má i podle něj
tento závěr oporu v provedeném dokazování. Nad rámec argumentace nalézacího
soudu odvolací soud konstatoval, že významné pochybnosti o podvodném úmyslu
obviněného vznikají též s ohledem na některé výrazně nestandardní postupy
odboru výstavby Městské části Praha 3 a v této souvislosti zmínil zejména
zaslání výzvy k demolici stavby, která s ohledem na stav správního řízení
neměla zákonný podklad. Tento soud připustil, že nalézací soud se za této
situace konkrétně nevypořádal s možností kvalifikace skutku jako některého z
úplatkářských trestných činů uvedených v X. hlavě dílu (nepřesně uvedeno
oddílu) třetím trestního zákoníku, což by nikterak neodporovalo zachování
totožnosti skutku.
Tento soud současně konstatoval, že sice z důkazní situace vyplývají významné
pochybnosti o existenci podvodného úmyslu na straně obviněného a jsou dány
důkazy nasvědčující podezření, že obviněný snad by mohl být prostředníkem mezi
svědkem Z. Š. a jmenovanými osobami působícími na odboru výstavby Městské části
Praha 3, reálné spojení mezi obviněným a svědky Mgr. J. Š. a Ing. K. U. ale
nevyplývá bez zásadních pochybností ze žádného provedeného důkazu. Nestandardní
postupy odboru výstavby mohly mít i jiné důvody související se zájmem Městské
části Praha 3 na odkoupení předmětných pozemků. Existují tedy významné
pochybnosti o tom, jakou konkrétní úlohu obviněný v posuzované věci měl a k
čemu jeho jednání konkrétně směřovalo.
Odvolací soud uzavřel, že v úvahu přicházejí nejméně dvě varianty skutkového
děje, přičemž o každé z nich existují významné pochybnosti. Prokázáno bylo
pouze to, že obviněný o úplatku hovořil právě v souvislosti s uvedeným správním
řízením. Soud zvažoval možnost naplnění znaků skutkové podstaty přečinu
nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 1 tr. zákoníku, ale ani v tomto ohledu
se nepodařilo z provedených důkazů získat taková objektivní zjištění, která by
mohla tuto variantu úmyslného jednání obviněného podpořit. Podle odvolacího
soudu „nelze při nejistotě v průběhu skutkového děje bez dalšího aplikovat jiné
v úvahu připadající ustanovení trestního zákoníku pouze s ohledem na logický
předpoklad, že pokud v jednání obviněného nelze spatřovat podvod, pak se (ad
absurdum nutně) muselo jednat o úplatkářství“. Na věc nebylo proto podle něj
možné aplikovat ustanovení § 331 tr. zákoníku o trestném činu úplatkářství, ani
§ 333 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu nepřímého úplatkářství (strany 2, 5,
6 usnesení).
Jak výstižně shrnul nejvyšší státní zástupce v dovolání, soudy vzaly za
prokázané jednání obviněného s poškozeným nejméně v tom směru, že obviněný s
odkazem na probíhající stavební řízení a své kontakty na stavební úřad nabídl
poškozenému, že za úplatek 3.000.000 Kč je schopen ovlivnit rozhodnutí
stavebního úřadu. Pochybnosti přetrvávají v otázce, zda obviněný vazby na
úřední osoby a možnost ovlivnit výsledek předmětného stavebního řízení pouze
předstíral a neměl v úmyslu se ve věci jakkoliv angažovat, nebo zda jednal s
představou, že poskytnutím úplatku skutečně může být ovlivněno rozhodnutí
odboru výstavby Městské části Praha 3 ve prospěch obchodní společnosti
Palmerston, s. r. o. Se soudy lze souhlasit v tom směru, že za stávající
důkazní situace nelze tyto pochybnosti odstranit provedením dostupného a reálně
v úvahu přicházejícího důkazu.
Dovolatel v této souvislosti přiléhavě argumentoval, že soudy nevymezily žádnou
konkrétní možnost skutkového děje, při které by jednání obviněného mohlo být
jednáním beztrestným. Odvolací soud sice zmínil „nejméně dvě varianty
skutkového děje“, přičemž však obě jsou relevantní z hlediska případného
vyvození odpovědnosti v rovině trestního práva; nezformuloval žádnou v úvahu
reálně přicházející variantu skutkového děje, podle které by jednání obviněného
mohlo být považováno za irelevantní z hlediska trestního práva. V tomto směru
jsou zcela nevýznamné ty pasáže v odůvodnění rozhodnutí soudů, podle nichž
svědek Z. Š. v hlavním líčení (č. listu 634) vypověděl, že podle sdělení
policistů je M. S. příliš nezajímal a že vůbec nevěděl, z jakého důvodu je na
schůzky posílán (strana 13 rozsudku nalézacího soudu), či že podle
reprodukované výpovědi tohoto svědka mu měli policisté poskytnout informaci, že
obviněný údajně „vůbec neví, z jakého důvodu ho na schůzky posílají“ a že není
na věci sám nijak zainteresovaný (strana 4, 6 usnesení odvolacího soudu).
Ostatně takové hodnotící úvahy policistů jsou v rozporu s tím, jak jednání a
aktivní vystupování obviněného ve své výpovědi popisoval sám poškozený (viz č.
listu 306, 307), ve vztahu k jehož výpovědi v hlavním líčení nelze nezaznamenat
akcent na upření pozornosti právě k Ing. K. U. a Mgr. J. Š. a bagatelizaci role
obviněného.
Za okolností, kdy po vyčerpání všech dostupných důkazů zůstanou důvodné
pochybnosti v otázce významné pro rozhodnutí, které již provedením a
zhodnocením dalších důkazů nelze odstranit, je nutno rozhodnout ve prospěch
obviněného. To však neznamená, že není-li při splnění výše uvedených
předpokladů odstraněna pochybnost mezi dvěma nebo i více možnými verzemi
skutkového děje, přičemž všechny jsou podřaditelné pod znaky některého
trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, soud rezignuje na
svou povinnost právně posoudit, zda zjištěný protiprávní čin je trestným činem
či jiným deliktem podle zákona. V takovém případě je na místě, aby soud
vycházel z té skutkové verze, která odpovídá znakům trestného činu mírněji
trestného, tedy ze skutkové verze nejpříznivější pro obviněného. Existence
rozporů mezi důkazy a nezjištění všech souvislostí, zejména vztah obviněného k
protiprávnímu jednání dalších osob, sama o sobě neznamená, že by nebylo možné
uznat obviněného vinným žádným trestným činem a že by musel soud obviněného
zprostit obžaloby, jak naznačuje odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí.
Takový postup by ve svých důsledcích mohl vést k absurdním a nežádoucím řešením
odporujícím zásadám právního státu (kupř. ke zproštění obžaloby by vedly
pochybnosti mezi verzemi skutkového děje, zda byl spáchán trestný čin loupeže
či krádeže, vraždy či zabití apod.).
V předmětné trestní věci tedy vedle sebe existovaly dvě možné varianty
skutkového děje, pro něž je profilující, že se buď jednalo o jednání podvodné,
nebo jednání úplatkářské, korupční. V obecné rovině tedy v úvahu přichází
soustředit pozornost k zákonným znakům skutkových podstat trestného činu
podvodu podle § 209 tr. zákoníku, přijetí úplatku podle § 331 a nepřímého
úplatkářství podle § 333 odst. 1 tr. zákoníku, jak ostatně učinil, třebaže
nepříliš důsledně, i odvolací soud.
Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe
nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo
zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli
nepatrnou. Způsobí-li takovým činem značnou škodu, spáchá trestný čin podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž pachateli takového
činu hrozí sankce odnětí svobody na dvě léta až osm let. Značnou škodou se
rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku).
Trestného činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo
sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného
zájmu pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek, nebo kdo sám
nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného pro
sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek. Podle odstavce 2 tento
trestný čin spáchá, kdo za okolností uvedených v odstavci 1 úplatek žádá.
Spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 v úmyslu opatřit sobě nebo jinému
značný prospěch, je dána zvlášť přitěžující okolnost uvedená v § 331 odst. 3
písm. a) tr. zákoníku. V konkrétním případě proto přichází v úvahu právní
posouzení skutku jako trestný čin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, odst. 3
písm. a) tr. zákoníku, jehož pachateli hrozí potrestání odnětím svobody na tři
léta až deset let.
Přečin nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo žádá
nebo přijme úplatek za to, že bude svým vlivem nebo prostřednictvím jiného
působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebo za to, že tak již učinil.
Pachatel tohoto přečinu může být potrestán odnětím svobody až na tři léta.
Současně nelze nezmínit podstatné okolnosti charakterizující vzájemný vztah a
odlišnosti mezi těmito skutkovými podstatami, jak vyplývají z ustálené
judikatury soudů (k tomu viz rozhodnutí č. 32/1987-II. Sb. rozh. tr.,
stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjf 28/87, publikované pod č. 16/1988 Sb.
rozh. tr. aj.). Podle ustálené soudní praxe jestliže pachatel přijímá nebo žádá
úplatek za to, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci úřední osoby,
avšak jedná bez součinnosti s úřední osobou, dopouští se trestného činu
nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže však úplatek
přijímá nebo žádá v součinnosti s úřední osobou a pro ni, dopouští se
účastenství na trestném činu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1, § 331 odst. 1,
odst. 3 písm. b), popř. § 331 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Jestliže
pachatel přijímá nebo žádá úplatek pro osobu, která není úřední osobou,
obstarává však věci obecného zájmu, sám však věci obecného zájmu neobstarává,
dopouští se účastenství na trestném činu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1, §
331 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku.
Jestliže takový pachatel pouze předstírá, že bude svým vlivem působit na výkon
pravomoci úřední osoby, popř. na činnost osoby, která obstarává věci obecného
zájmu, avšak pro vyřízení věci nepodnikne nic a ani to nemá v úmyslu, dopouští
se trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, popř. jeho pokusu podle §
21 odst. 1, § 209 tr. zákoníku, jestliže o úplatek požádal, ale nepřijal ho.
V návaznosti na přečin nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 1 tr. zákoníku
není od věci připomenout, že ten je dokonán již tím, že pachatel žádá nebo
přijme úplatek za to, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci úřední
osoby. nevyžaduje se, aby u úřední osoby skutečně intervenoval. Jestliže
pachatel na výkon pravomoci úřední osoby skutečně působil, došlo k dokončení
trestného činu, což je třeba hodnotit jako okolnost zvyšující závažnost
trestného činu ve smyslu § 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku (k tomu viz č. 16/1981,
16/1988 Sb. rozh. tr.). Skutečnost, že úřední osoba, jejíž pravomoci se úplatek
týká, není o úplatku informována, nemá vliv na trestnost pachatele.
Jde-li o kategorii v úvahu přicházejících trestných činů uvedených v X. hlavě
dílu 3 trestního zákoníku, tj. přijetí úplatku či nepřímého úplatkářství, není
pochyb o tom, že rozhodování odboru výstavby Městské části Praha 3 ve stavebně
správním řízení je obstaráváním věci obecného zájmu a že Ing. K. U. a Mgr. J.
Š. byli úředními osobami ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, zatímco
obviněný M. S. věci obecného zájmu neobstarával a nebyl úřední osobou, jak
ostatně vyvozovaly i oba soudy nižších stupňů.
Podle skutkových zjištění soudů obviněný byl osobou, která žádala poškozeného
Z. Š. o částku 3.000.000 Kč a prohlašovala, že je to za účelem ovlivnění
rozhodnutí odboru výstavby Městské části Praha 3 ve věci stavby užívané
společností Palmerston, s. r. o. Dovolací soud souhlasí s nejvyšším státním
zástupcem, že takové jednání je nutno posoudit jako protiprávní čin směřující k
tomu, aby obviněný získal na úkor poškozeného neoprávněnou výhodu, a to buď
jako úplatek v případě korupčního jednání, nebo jako bezdůvodné obohacení v
případě podvodného jednání. Pro úplnost a v souladu s výše uvedenými obecnými
zásadami posuzování korupčního jednání se již zde poznamenává, že vskutku nelze
zcela vyloučit korupční charakter jednání obviněného ani v případě, že nejednal
v součinnosti s Ing. K. U. a Mgr. J. Š., úředními osobami, jak bylo rovněž
uvedeno v dovolání.
Opíraly-li se skutkové závěry soudů o zjištění, že nebyla prokázána reálná
vazba obviněného na úřední osoby působící ve stavebně správním řízení na odboru
výstavby Městské části Praha 3, správně vyvodily, že čin obviněného nemůže být
právně kvalifikován jako trestný čin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, odst.
3 písm. a) tr. zákoníku. V úvahu nepřicházela ani dovolatelem hypoteticky
zmiňovaná možnost právního posouzení jako účastenství na trestném činu přijetí
úplatku podle § 331 odst. 2, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku; jak přiléhavě
uvádí ostatně i dovolatel, toto právní posouzení by bylo problematické i s
ohledem na zásadu akcesority účastenství (o spáchání trestného činu přijetí
úplatku podle § 331 tr. zákoníku Ing. K. U. či Mgr. J. Š. nebyl opatřen žádný
spolehlivý a relevantní důkaz, poznámku na nalezené listině o tom, jaká
finanční částka má být poskytnuta „Š.“ za takový důkaz označit nelze).
Nebyla-li spolehlivě prokázána součinnost obviněného s úředními osobami,
neznamená to, že nelze za splnění dalších zákonných předpokladů jednání
obviněného právně posoudit jako jednání úplatkářské, přičemž v úvahu přicházela
zejména právní kvalifikace skutku jako přečin nepřímého úplatkářství podle §
333 odst. 1 tr. zákoníku, čímž se explicitně zabýval i odvolací soud. Úvahy
odvolacího soudu, vyúsťující v závěr, že „ani v tomto ohledu se nepodařilo z
provedených důkazů získat taková objektivní zjištění, která by mohla vést k
závěru, že byl prokázán alespoň úmysl obviněného v tomto směru“, jsou však kusé
a ve svých důsledcích nepřesvědčivé. Odvolací soud odmítl možnost právně
posoudit jednání obviněného podle tohoto ustanovení trestního zákoníku (obdobně
jako možnost posoudit je jako trestný čin podvodu) především pro nejistotu v
průběhu skutkového děje, poněvadž podle něj z žádného provedeného důkazu
bezpečně nevyplývá reálně spojení mezi obviněným a Ing. K. U. a Mgr. J. Š. Jak
již bylo ovšem uvedeno, kvalifikace skutku jako uvedený přečin dopadá i na ty
případy, kdy pachatel jedná bez součinnosti s úřední osobou, a na trestnost
pachatele nemá vliv ani skutečnost, že úřední osoba, jejíž pravomoci se úplatek
týká, není o úplatku vůbec informována. Je ovšem skutečností, jak ostatně také
poznamenává dovolatel, že proti možnosti této právní kvalifikace svědčí ta část
výpovědi poškozeného Z. Š., podle níž obviněný při jednání s ním odkazoval na
své kontakty na úřední osoby rozhodující ve stavebním řízení (konkrétně v
hlavním líčení dne 10. 11. 2011, č. listu 634, uvedl, že ho „k jednání zmocnili
Š. a U.“). A priori však tuto možnost vyloučit nelze, a to i s ohledem na
informaci podanou samotným obviněným zaznamenanou v přepisu zvukového záznamu
CD (č. listu 202), podle níž obviněný Š. a U. nikdy neviděl a oni jej „pod
jménem“ neznají“, přičemž setrvával na tom, že je napojen na osoby, které jsou
způsobilé inkriminovanou záležitost za 3.000.000 Kč zařídit (č. listu 202).
Nejvyšší státní zástupce zcela přesvědčivě zdůraznil, že jestliže obviněný
jednal bez jakékoli součinnosti s úředními osobami a ani sám neměl v úmyslu se
ve stavebně správním řízení jakkoli angažovat, přesto však vyzval poškozeného
Z. Š. k poskytnutí částky 3.000.000 Kč, šlo by z hlediska objektivního i
subjektivního o jednání podvodné, kdy obviněný pouze předstíral, že uvedená
částka je plněním korupčním. V takovém případě by bylo namístě skutek posoudit
jako pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d)
tr. zákoníku, který je ohrožen sazbou trestu odnětí svobody na dva roky až osm
let. Jako nepřípadnou nelze odmítnout ani argumentaci, že uvedenou právní
kvalifikaci soudy nelogicky odmítly vlastně jen z důvodu přetrvávajících
pochybností v tom směru, že obviněný se dopustil přísněji trestného jednání
korupčního ve smyslu § 331 odst. 2, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku.
Zcela opodstatněně proto vyvozoval, že za situace, kdy existovaly pochybnosti o
tom, zda skutkové okolnosti činu odpovídají znakům trestného činu přísněji nebo
mírněji trestného, měl soud vycházet ze skutkové verze nejpříznivější pro
pachatele. Bylo otázkou hodnocení důkazů, aby soudy posoudily, zda obviněný
možnost ovlivnit výsledky správního řízení pouze předstíral nebo zda i při
neprokázané vazbě na úřední osoby lze připustit existenci nějaké jeho, byť málo
reálné, představy o možnosti výsledky tohoto řízení ovlivnit. V návaznosti na
toto posouzení pak měla být zvolena právní kvalifikace trestného činu podle §
209 nebo podle § 333 tr. zákoníku, nikoliv rozhodnutí o zproštění obviněného
obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud na základě shora zmíněných skutečností z důvodů uvedených v §
265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř.
napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 12 To
208/2013, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 12. 2012, sp. zn.
14 T 262/2010, zrušil. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Okresnímu soudu Praha-západ přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je soud vázán
právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Toto rozhodnutí
učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze
odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. září 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková