8 Tdo 102/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2.
2004 o dovoláních obviněných R. Ž., t. č. ve vazbě ve Věznici O., a S. Ž., t.
č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici H. S., proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2003, sp. zn. 3 To 482/2003, který rozhodl jako
soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T
111/2000,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. Ž. a S. Ž.
o d m í t a j í .
Obvinění R. Ž. a S. Ž. podali prostřednictvím svých obhájkyň v zákonné lhůtě
dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2003, sp. zn. 3
To 482/2003, jímž byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta jejich odvolání proti
rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 8 T 111/2000.
Tímto rozsudkem byli uznáni vinnými trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1
tr. zák. a odsouzeni oba shodně podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 2 tr.
zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byli
podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Současně
byly ve vztahu k oběma obviněným zrušeny výroky o trestech z rozsudku Okresního
soudu ve Frýdku – Místku ze dne 31. 7. 2000, č. j. 2 T 256/99-157, jakož i
všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jim
byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody
poškozenému P. S. částku 100,- Kč.
Podle zjištění okresního soudu se obvinění trestného činu jako spolupachatelé
dopustili tím, že „dne 27. 5. 1999 kolem 24. 00 hod. v O. – H., na smyčce
tramvají před areálem O. B., a. s., poté když P. S. na požádání obviněného R.
Ž. tomuto dal finanční částku ve výši 2,- Kč, opětovně obviněný R. Ž.
přistoupil k P. S. a se slovy „stůj klidně a buď hodný“ mu odcizil ze zadní
kapsy kalhot finanční hotovost v celkové výši 100,- Kč, přičemž po celou dobu
incidentu jej obviněný S. Ž. kryl, čímž tímto svým jednáním způsobili P. S.
škodu v celkové výši 100,- Kč.“
Obvinění podali dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině, výroku o trestu
i výroku o náhradě škody a shodně v něm odkázali na dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkli, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Obviněný R. Ž. namítl, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nevykazuje znaky
trestného činu loupeže. Větu vybízející poškozeného, aby stál klidně a byl
hodný, nelze podle něj kvalifikovat jako pohrůžku bezprostředním násilím, a to
ani s ohledem na další konkrétně zjištěné okolnosti. Skutek obviněného měl být
podle jeho názoru spíše posouzen jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1
písm. d), e) tr. zák. Pokud by však přesto byla ve výzvě shledávána
nevyslovená pohrůžka, šlo by o pohrůžku nezřetelnou, přítomnou jen v nepatrné
míře. K této okolnosti mělo být podle něj významně přihlédnuto při hodnocení
stupně nebezpečnosti činu obviněného pro společnost a při úvahách o druhu
trestu a jeho výměře. Podle jeho názoru by mu měl být uložen trest odnětí
svobody na dolní hranici trestní sazby, případně trest odnětí svobody snížený
pod dolní hranici trestní sazby za použití § 40 tr. zák. Navrhl, aby Nejvyšší
soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě i rozsudek Okresního soudu v
Ostravě zrušil a aby přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl, eventuálně aby sám ve věci rozhodl.
Obviněný S. Ž. brojil rovněž proti právnímu posouzení skutku jako trestného
činu loupeže; ani podle něj není dán znak užití násilí nebo pohrůžky
bezprostředního násilí. Uvedl, že pronesení výzvy, aby poškozený stál klidně a
byl hodný, nemůže být v konkrétním případě hodnoceno jako pohrůžka násilí ve
smyslu zákonných znaků trestného činu loupeže. Vytkl, že nesprávně bylo
posouzeno jeho jednání jako jednání spolupachatele. V této souvislosti mimo
jiné upozornil, že k poškozenému přistoupil toliko spoluobviněný R. Ž., on stál
opodál se svědkyní L. H., s níž po celou dobu hovořil. Navrhl, aby Nejvyšší
soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a aby jej zprostil
obžaloby.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k
dovolání uvedl, že přestože obvinění formálně uplatnili dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejich konkrétní námitky nesměřují proti právnímu
posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení; namítají
podle něj toliko nesprávné hodnocení důkazů a napadají správnost samotného
zjištěného skutkového stavu. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu,
než je uveden v § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř.
přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných
jsou zjevně neopodstatněná.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než
kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je
napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž
tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně
právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se
opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému
vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální
odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obvinění v dovoláních odkázali na důvod dovolání uvedený v § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., uplatnili také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově
naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad,
které směřovaly vůči způsobu hodnocení důkazů, především výpovědi poškozeného
P. S. Oba obvinění ve shodě s již uplatněnou obhajobou především namítli, že se
skutek nestal; obviněný S. Ž. též připomněl, že nemohl být posouzen jako
spolupachatel, poněvadž k poškozenému přistoupil toliko obviněný R. Ž., zatímco
on stál opodál se svědkyní L. H., s níž po celou dobu hovořil. Je zřejmé, že
takto vytýkané vady, jimiž obvinění polemizovali se správností skutkových
zjištění, která učinil okresního soud a z nichž vycházel v napadeném usnesení i
krajský soud, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů
dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Právního posouzení skutku a ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení se
netýkaly námitky obviněného R. Ž., které směřovaly výlučně proti výměře trestu.
Námitky tohoto charakteru nelze uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani prostřednictvím speciálního
zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který se
vztahuje k trestu (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému
byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen
trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin,
jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem
námitek buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že
byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná
pochybení ve vztahu k druhu a výměře trestu vytýkat nelze. Obviněný R. Ž. však
neuvedl nic, co by tento dovolací důvod naplňovalo.
Pachatele trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. lze podle § 234
odst. 1 tr. zák. potrestat odnětím svobody na dvě léta až deset let. Byl-li
obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři léta, nelze z
hlediska dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. vytýkat, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu či trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin loupeže podle § 234
odst. 1 tr. zák.
Vytýkal-li obviněný R. Ž. že souhrnný trest odnětí svobody na čtyři léta je
trestem nepřiměřeně přísným, nebylo možné k této části dovolání přihlížet nejen
se zřetelem k uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
ale ani se s ohledem na další důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v
té části dovolání, v níž obvinění zpochybnili správnost právního posouzení
skutku, jak byl zjištěn soudy, a namítli, že skutek nevykazuje znaky trestného
činu loupeže, poněvadž neobsahuje skutková zjištění odpovídající zákonnému
znaku „užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí“. Pod uplatněný
dovolací důvod lze podřadit i výhradu obviněného R. Ž., že je třeba věnovat
pozornost naplnění materiálního znaku tohoto trestného činu, a námitku
obviněného S. Ž., že byl nesprávně označen jako spolupachatel.
Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti
jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se
cizí věci.
Z tzv. právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku vyplývá, že soud
považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom,
že obvinění proti jinému užili pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit
se cizí věci.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s
odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která
vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu. Tato zjištění vyjadřují, že
obvinění se jednání, jež naplňuje znaky pohrůžky bezprostředně hrozícího
fyzického násilí, dopustili v úmyslu dosáhnout toho, aby se zmocnili finanční
hotovosti, kterou měl poškozený u sebe. Obvinění namítli, že skutková zjištění
uvedená v napadeném rozsudku neobsahují a nevystihují všechny zákonné znaky
skutkové podstaty trestného činu loupeže; z popisu skutku podle nich především
přesvědčivě nevyplývá, že vůči poškozenému užili pohrůžky bezprostředního
násilí. Tato výhrada nemůže evidentně obstát.
Nutno připustit, že popis skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního
stupně není zcela přiléhavý. Okresní soud měl správně ve skutkové části výroku
o vině uvést konkrétní skutková zjištění, která naplňují nejen uvedený zákonný
znak, ale která by též výstižněji vyjádřila společné jednání obviněných. Jde
však jen o určitou nepřesnost či neúplnost popisu skutku. Rozsudek tím sice
nevyhovuje požadavkům ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., ale nejedná se o
nesprávné právní posouzení skutku. Z odůvodnění rozsudku jasně vyplývá, že
Okresní soud v Ostravě zjistil, že obvinění R. Ž. a S. Ž. na úsporně osvětlené
smyčce tramvají, tedy místě odlehlém a málo frekventovaném, přistoupili k
poškozenému, obviněný R. Ž. mu se slovy „stůj klidně a buď hodný“ sáhl do
zadních kapes kalhot a odcizil mu z nich celkem 100,- Kč, zatímco obviněný S.
Ž. stál po celou dobu za obviněným R. Ž. a díval se směrem k poškozenému, a tak
útok obviněného R. Ž. kryl, posiloval i zajišťoval. Tyto závěry konstatoval v
odůvodnění napadeného usnesení i krajský soud.
Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být
vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka
bezprostředního násilí coby prostředek nátlaku na vůli poškozeného je zpravidla
vyjádřena výslovně, ale postačí i konkludentní jednání, je-li z něho a
ostatních okolností zřejmé, že násilí se má uskutečnit ihned, nepodrobí-li se
napadený vůli pachatele (k tomu viz např. č. 50/1957, č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Za takovou pohrůžku lze zjevně označit jednání obou obviněných, kteří v nočních
hodinách, na odlehlém místě, bez přítomnosti dalších osob, jejichž pomoci by se
mohl poškozený dovolat, přistoupili k poškozenému a se slovy „stůj klidně a buď
hodný“ mu odejmuli ze zadních kapes kalhot finanční částku 100,- Kč. Z jejich
jednání byl zřejmý úmysl poškozeného napadnout, nepodrobí-li se jejich vůli.
Poškozený, obávaje se tohoto následku, který reálně hrozil, nekladl žádný odpor.
To, že obvinění použili pohrůžky bezprostředního násilí relativně malé
intenzity, ještě neznamená, že lze jejich jednání posoudit pouze jako trestný
čin krádeže podle § 247 tr. zák., jak naznačil obviněný R. Ž. Spáchání
trestného činu loupeže předpokládá, že pachatel užije proti jinému mimo jiné i
pohrůžky bezprostředního násilí a že takto jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Pohrůžka bezprostředního násilí je v tomto případě prostředkem k cíli, kterého
bez jejího použití dosahuje pachatel trestného činu krádeže. Trestný čin
loupeže a trestný čin krádeže nejsou tedy souvztažné v tom smyslu, že by
záviselo na intenzitě použitého násilí nebo pohrůžky násilím proti jinému, zda
čin lze posoudit jako loupež nebo jako krádež. I když pohrůžka bezprostředního
násilí má mírnější formu, jde za splnění ostatních znaků skutkové podstaty o
loupež, pokud čin obecně dosahuje intenzity nebezpečnosti trestného činu pro
společnost. Nižší intenzita pohrůžky jenom snižuje stupeň nebezpečnosti
trestného činu loupeže pro společnost. Ani výjimečně malá intenzita pohrůžky
násilím však v takovém případě nemůže být důvodem pro kvalifikaci činu jako
krádeže, jak správně uvádí v odůvodnění napadeného usnesení krajský soud. O
tento trestný čin se může jednat jenom v případě, že přisvojení věci jejím
zmocněním pachatel spáchal vůbec bez použití jakékoliv pohrůžky násilím proti
jinému, tj. proti fyzické osobě (k tomu viz např. č. 60/1967, č. 31/1971, č.
1/1980, č. 55/1980 Sb. rozh. tr.).
Malá intenzita pohrůžky bezprostředního násilí však neznačí, že by stupeň
nebezpečnosti činu obviněných byl pouze nepatrný a že by v důsledku toho skutek
nemohl být kvalifikován jako trestný čin (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Při úvahách o
tom, zda obvinění naplnili materiální znak trestného činu, je nutno vycházet z
toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon
předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jinak
řečeno ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité
skutkové podstaty uplatní toliko tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v
konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím
případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu viz č. 43/1996 Sb. rozh.
tr.). O takovou situaci v případě činu obviněných nejde a okolnosti, snižující
stupeň nebezpečnosti činu obviněných, byly výstižně hodnoceny v závěrech, které
se týkaly posouzení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41
odst. 1 tr. zák.
Obstát nemůže ani výtka, že obviněný S. Ž. byl nesprávně uznán vinným trestným
činem jako spolupachatel, poněvadž ze způsobu provedení činu je jasně patrný
takový charakter jejich součinnosti, který odpovídá spolupachatelství ve smyslu
ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. Podle tohoto ustanovení byl-li trestný čin
spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by
trestný čin spáchala sama. Z toho vyplývá, že obviněný S. Ž. odpovídá i za tu
část jednání, kterou fyzicky uskutečnil obviněný R. Ž.
Vědomým, společným cílem vedeným spolupůsobením je i pouhá přítomnost osoby na
místě a v době konání trestného jednání jiné osoby, je-li přítomnost této osoby
(jinak nečinné) objektivně i subjektivně složkou děje, který směřuje k cíli
relevantnímu z pohledu trestního práva (k tomu viz Rt 4119/1931). Odvolací soud
v těchto souvislostech přiléhavě upozornil, že obviněný S. Ž. svou přítomností
při činu, aniž by se sám dopustil aktivního jednání vůči poškozenému, poskytl
spoluobviněnému v jeho jednání posilu, oporu a zajištění, přičemž věděl, že s
tím spoluobviněný počítá a že tak jeho jednání, byť samo o sobě není nikterak
intenzivní, jeho přítomností nabývá na důrazu. Takové závěry korespondují s
výsledky provedeného dokazování. Oba obvinění přišli na místo činu společně,
přičemž jediným rozumným vysvětlením jejich oddělení se od svědkyně L. H. a
společného příchodu k poškozenému byl předem pojatý záměr jich obou zmocnit se
věcí poškozeného působením na jeho vůli cestou pohrůžky bezprostředního násilí,
čemuž odpovídá i skutečnost, že obviněný S. Ž. jednání spoluobviněného nikterak
nebránil, naopak stál tak, že jej kryl (stál za ním), a pohledy směrem k
poškozenému dával najevo, že k němu patří; společně pak místo činu a
poškozeného též opustili. Evidentně šlo o společnou akci obou obviněných, takže
závěr o spolupachatelství je plně podložený.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání obviněných R. Ž. a S. Ž.
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání
za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného R. Ž. o odložení výkonu
rozhodnutí, kterou učinil v závěru svého dovolání, poněvadž obviněný není
osobou oprávněnou k podání takového návrhu. Předseda senátu soudu prvního
stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předseda senátu Nejvyššího soudu
důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková