8 Tdo 102/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. února 2007
dovolání obviněného V. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 55 To 414/2006, v trestní věci vedené u
Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 91/2004 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v
Olomouci ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 55 To 414/2006, z r u š u j e .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí
na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci p
ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 3 T 91/2004,
byl obviněný V. S. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1,
2 tr. zák. a odsouzen podle § 248 odst. 2 tr. zák., § 40 odst. 1 tr. zák. k
trestu odnětí svobody na pět měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr.
zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák.
na jeden rok, a podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu bylo uloženo, aby podle svých
sil ve zkušební době nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §
228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému N. S., s. r.
o., se sídlem v H. částku 51.836,10 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl tento
poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech
občanskoprávních. V dalším byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn
obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat dílčí útok pokračování v trestném činu
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., a podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl
poškozený N. S., s. r. o., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu
zpronevěry dopustil tím, že ve dnech 30. 7. 2003, 12. 8. 2003 a 22. 8. 2003 v
tehdejším sídle společnosti N. S., s. r. o., v R. p. R. jako provozní zástupce
označené obchodní společnosti převzal od F. S. – S. R. p. R. finanční hotovost
v celkové výši 40.000,- Kč jako částečnou úhradu společnosti, kterou neodvedl
do pokladny společnosti, nýbrž ponechal si ji pro svou potřebu, dále dne 12. 8.
2003 převzal z pokladny společnosti zálohu ve výši 10.000,- Kč, kterou nevrátil
do současné doby a ani nevyúčtoval; dne 25. 8. 2003 převzal od Mgr. P. Š.
částku 1.836,10 Kč jako platbu společnosti, kterou si opět ponechal a neodvedl
do pokladny společnosti, čímž společnosti N. S., s. r. o., způsobil škodu v
úhrnné výši 51.836,10 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli státní zástupce a obviněný odvoláními.
Odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného směřovalo výlučně
proti výroku o trestu, odvolání obviněného proti odsuzující části rozsudku
soudu prvního stupně. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci
ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 55 To 414/2006, byl z podnětu odvolání státního
zástupce rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2
tr. ř. zrušen ve výroku o trestu v odsuzující části a podle § 259 odst. 3 tr.
ř. byl obviněný při nezměněném výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §
248 odst. 1, 2 tr. zák. odsouzen podle § 248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí
svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně
odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok, a
podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu bylo uloženo, aby podle svých sil ve zkušební
době nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Jinak zůstal rozsudek
soudu prvního stupně nezměněn a podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného
zamítnuto.
Dlužno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, kterým Krajský soud v
Ostravě – pobočka v Olomouci o odvolání obviněného v projednávané věci rozhodl.
V prvním případě k odvolání obviněného usnesením ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 2
To 1172/2004, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního
soudu ve Vsetíně ze 16. 9. 2004, sp. zn. 3 T 91/2004, a podle § 259 odst. 1 tr.
ř. věc vrátil tomuto soudu, aby učinil ve věci rozhodnutí nové.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 55 To 414/2006,
podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu
odpovídajícím všem výrokům odsuzující části. Odkázal v něm na důvody dovolání
uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř. a namítl, že byla
porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného
prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí.
Dovolatel vytkl, že byl zkrácen na svém právu obhajoby tím, že ačkoliv doručil
odvolacímu soudu řádnou omluvu z veřejného zasedání o odvolání konaného dne 12.
9. 2006 a požádal o odročení z důvodu své pracovní neschopnosti, přesto
odvolací soud jednal v jeho nepřítomnosti. Poznamenal, že v pracovní
neschopnosti byl pro bolestivé zranění páteře a cestování jakýmkoliv dopravním
prostředkem k odvolacímu soudu, vzdálenému od místa jeho pobytu 100 km, by
mohlo vést ke zhoršení zdravotního stavu. Předložil listiny, z nichž podle jeho
přesvědčení vyplývá, že nebyl schopen dne 12. 9. 2006 cestovat do O., a jež
dokládají proces jeho léčby včetně rehabilitace. Postup odvolacího soudu, který
učinil telefonický dotaz na ošetřujícího lékaře, zda je schopen účasti u
soudního jednání, aniž by vzal v úvahu všechny rozhodné okolnosti, je podle něj
v kolizi s požadavky kladenými na spravedlivý proces.
Obviněný nesouhlasil ani s právním posouzením skutku, jak byl zjištěn soudy.
Opakoval, že neskrýval, že si částku 51.836,10 Kč zadržel, a že si provedl
výplatu své odměny z titulu postavení vedoucího pracovníka, jsa přesvědčen, že
může rozhodovat o výplatách odměn. Výše zadržené částky podle něj koresponduje
s tím, že neobdržel výplatu mzdy za květen a červen 2003 a dále že mu nebyly
vyplaceny odměny, které měl inkasovat v roce 2003, což byla částka minimálně
51.000,- Kč, a provedl proto zápočet svého nároku na výplatu mzdy a odměn proti
nároku na vydání finančních prostředků, které obdržel od zákazníků, přičemž v
rozsahu, v jakém se tyto nároky vzájemně kryly, došlo k zániku obou závazků. I
kdyby byly naplněny znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr.
zák. po stránce formální, stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost je tak
nízký, že nedosahuje stupně potřebného pro trestný čin.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a
aby odvolacímu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v obsáhlém vyjádření k
dovolání obviněného předeslal, že námitky, jimiž obviněný argumentoval ve
vztahu k existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., nejsou
způsobilé tento dovolací důvod obsahově naplnit a dovolání bylo v této části
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Ve vztahu k důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a výhradám obviněného vůči
postupu odvolacího soudu, konal-li veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti,
konstatoval, že omluva neúčasti obviněného u veřejného zasedání odvolacího
soudu konaného dne 12. 9. 2006 nesplňuje předpoklad řádného provedení, protože
mimo veškeré pochybnosti stojí fakt, že obviněný uváděl, že je v pracovní
neschopnosti, což dokladoval přiloženým potvrzením o pracovní neschopnosti. K
tomu, aby potvrzení o pracovní neschopnosti bylo možno považovat za omluvu
řádnou, musela by taková omluva obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že
zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízeném úkonu. Navíc
odvolací soud s poukazem na vyjádření ošetřujícího lékaře správně dovodil, že
obviněný se mohl veřejného zasedání zúčastnit. Na správnost rozhodnutí
odvolacího soudu nemůže mít podle něj zpětně vliv ani dodatečně předložená
dokumentace obviněného, dokladující, že jeho zdravotní stav mu ke dni 12. 9. 2006 neumožňoval účast ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Současně ale také
poznamenal, že nedisponuje spisovým materiálem, z něhož by bylo zřejmé, zda
obviněný projevil zájem účastnit se veřejného zasedání a vyjádřil nesouhlas s
jeho konáním v jeho nepřítomnosti. Jde-li o důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. a námitky obviněného vůči správnosti právního posouzení skutku,
ani v tomto rozsahu státní zástupce dovolání obviněného opodstatněným
neshledal. Zdůraznil, že soudy obou stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že
obviněný neměl souhlas oprávněného statutárního orgánu poškozené obchodní
společnosti nejen k tomu, aby si sám rozhodoval o výši svých prémií, ale ani k
tomu, aby na sebe převedl z majetku obchodní společnosti celkovou částku
51.836,10 Kč jako odměnu za práci, kterou vykonal ve prospěch obchodní
společnosti. Právě fakt, že obviněný souhlas oprávněného statutárního orgánu
poškozené společnosti, aby na sebe převedl tuto částku, neměl, pokládal za
rozhodující, zatímco okolnost, zda a podle jakého smluvního ujednání měl
obviněný nárok na odměnu či dokonce skutečnost, zda statutární orgány obchodní
společnosti o zmíněném nároku věděly či nikoli, není z hlediska zákonem
stanovených znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry rozhodující;
mohlo by to mít vliv na míru společenské nebezpečnosti jednání obviněného.
Dodal ale, že samotnou existenci nároku obviněného vůči obchodní společnosti
zpochybňuje nejenom to, že mu takový nárok nebyl oficiálně přiznán a jeho
podstatu nemohl subjektivně dovodit ani z jiného právního titulu, ale navíc i
fakt, že obviněný jej začal uplatňovat až poté, co už poškozenou obchodní
společnost svým jednáním vyloučil z dispozice s penězi, o kterých mu bylo
známo, že tvoří součást majetku společnosti. Ztotožnil se i se závěry
odvolacího soudu stran hodnocení materiální podmínky trestnosti činu
obviněného. Navrhl proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo možno dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací
soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch
výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů
uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a
shledal, že dovolání je důvodné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena
ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Znamená to, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti
obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové jeho
nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle
něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti
obviněného.
Z hlediska obsahu dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná
otázka, zda byly splněny podmínky pro konání veřejného zasedání o odvolání
státního zástupce a obviněného dne 12. 9. 2006 v nepřítomnosti obviněného.
Z obsahu spisu se podává, že veřejné zasedání bylo dne 12. 9. 2006 provedeno za
situace, kdy o něm byl obviněný, který si obhájce nezvolil a ani mu nebyl
ustanoven, vyrozuměn vz. č. 7a tr. ř. dne 28. 8. 2006 (viz dodejka č. l. 240 p.
v.). Dne 6. 9. 2006 bylo odvolacímu soudu doručeno podání obviněného označené
jako omluva, z jehož obsahu je zjevné, že obviněný požádal o odročení tohoto
veřejného zasedání s odůvodněním, že v důsledku úrazu ze dne 25. 8. 2006 byl
uznán práce neschopným; konstatoval, že u něj bylo zjištěno poškození páteře,
stanovena léčba její fixací s předpokládanou středně dlouhou dobou léčení a je
jen malý předpoklad, že po kontrole dne 11. 9. 2006 bude uznán práce schopným.
Obviněný současně sdělil, že na přítomnosti u veřejného zasedání trvá. K omluvě
připojil fotokopii potvrzení pracovní neschopnosti V 60433.. vystavené
praktickým lékařem pro dospělé MUDr. P. V. dne 25. 8. 2006 (č. l. 341, 342) s
vyznačením dat kontroly na 4. 9. a 11. 9.
Odvolací soud na toto sdělení obviněného reagoval tím, že dne 11. 9. 2006
ověřil u MUDr. P. V., že obviněný má další kontrolu stanovenou na den 19. 9.
2006. Podle úředního záznamu lékař uvedl, že obviněnému byla vystavena pracovní
neschopnost, neboť byl účastníkem dopravní nehody na motocyklu, fraktura nebyla
potvrzena, absolvuje rehabilitační cvičení, není schopen dlouhodobé fyzické
zátěže, je však schopen jednání u soudu (č. l. 343).
Pro úplnost je třeba zaznamenat, že obviněný nepožádal o odročení veřejného
zasedání poprvé. Podáním došlým odvolacímu soudu dne 15. 8. 2006 požádal o
odročení veřejného zasedání stanoveného na den 17. 8. 2006, na přítomnosti u
nějž trval, s odůvodněním, že má dlouhodobě předem naplánované neodkladné
pracovní povinnosti (č. l. 338). Odvolací soud ve veřejném zasedání dne 17. 8.
2006 jeho žádosti vyhověl a odročil je právě na 12. 9. 2006.
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání,
jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení
u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se
obecná ustanovení o veřejném zasedání (§ 232 a násl. tr. ř.). Z dikce § 263
odst. 4 tr. ř. se podává, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo
ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat
jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti ve veřejném
zasedání vzdává. O takovou situaci v posuzované věci nešlo, proto bylo možné za
splnění dalších předpokladů veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného konat.
Obecně také platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze jen
tehdy, byl-li k němu včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (§ 233 odst. 2 tr.
ř.), nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý
proces, což znamená, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení
dosáhnout i bez jeho přítomnosti.
Odvolací soud v těchto souvislostech vyložil, že konání veřejného zasedání nic
nebránilo, přestože obviněný svou neúčast omluvil poukazem na vystavenou
pracovní neschopnost. Pracovní neschopnost totiž podle něj obviněnému nebrání v
plnohodnotné účastni ve veřejném zasedání, jak bylo zjištěno u ošetřujícího
lékaře. Nebyla proto přijata jako omluva opírající se o vážné objektivní
důvody, a proto bylo jednáno v nepřítomnosti obviněného. Odvolací soud v této
souvislosti argumentoval též odkazem na názor obsažený v rozhodnutí Nejvyššího
soudu, podle něhož omluva doplněná potvrzením o pracovní neschopnosti, z něhož
neplyne nemožnost dostavit se k odvolacímu soudu, sotva může být hodnocena jako
řádná omluva odůvodňující neúčast z objektivních důvodů (strana 3 rozsudku).
Právní závěry odvolacího soudu nemohou obstát, neboť jsou v rozporu s dikcí čl.
38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), v němž je
obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý
proces, jakož i dikcí čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen Úmluvy).
Podle čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy každý, kdo je obviněn z trestného činu,
má právo mít přiměřený čas a možnosti k přípravě obhajoby a obhajovat se osobně
nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má
každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a
v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Čl. 38 odst. 2 Listiny nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o
jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci
práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se
rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit
se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je
obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02 aj.).
S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny není v rozporu, že v konkrétních
ustanoveních trestního řádu, který zmíněné ústavní právo obviněného blíže
rozvádí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti
obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání.
Zatímco hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně,
zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak
rigorózní nejsou, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky,
které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Dlužno ovšem dodat,
že veřejné zasedání konané o odvolání obviněného, se svojí povahou i významem
blíží hlavnímu líčení. Důležité proto je, aby konáním veřejného zasedání v
nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře
a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého
procesu.
Tento předpoklad v posuzované věci naplněn nebyl a postup odvolacího soudu
nebyl korektní.
Dovolací soud nezpochybňuje, že potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se
vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní
účely (viz § 4 odst. 3 vyhlášky č. 31/1993 Sb.) a že samo o sobě ještě
neprokazuje, že obviněný současně není schopen se veřejného zasedání soudu
účastnit (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 442/2003). Na
druhé straně ale nelze v konkrétním případě spravedlivě žádat, aby obviněný
obsah zmiňovaného potvrzení bez dalšího doplnil o údaje ošetřujícího lékaře, z
nichž by byl patrný charakter jeho onemocnění, rozsah omezení, jež z toho
vyplývají, způsob léčby, přičemž jen za tohoto předpokladu by s ním bylo
nakládáno jako s omluvou řádnou. Obviněný, ač svoji žádost o odročení veřejného
zasedání s příslušným potvrzením o dočasné pracovní neschopnosti a vlastním
stručným popisem svého zranění i jeho následků doručil odvolacímu soudu dne 6.
9. 2006, přičemž den konání veřejného zasedání byl stanoven na 12. 9. 2006,
nebyl jím vyzván, aby případně chybějící údaje doplnil. Nebyl-li odvolacím
soudem v tomto ohledu nikterak poučen ani instruován, nebyl ani zpraven o
výsledku jeho šetření ze dne 11. 9. 2006 (ani tohoto dne pracovní neschopnost
ukončena nebyla), důvodně vycházel z předpokladu, že jeho žádosti o odročení
veřejného zasedání bude vyhověno. Učinil-li posléze odvolací soud rozhodnutí
jiné, tedy že omluvu jako řádnou nepřijal a jednal v jeho nepřítomnosti, nelze
než jeho rozhodnutí označit za rozhodnutí nepředvídatelné, překvapivé (k tomu
např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 102/03). To platí tím spíše, že na
předchozí omluvu obviněného, podloženou méně závažnými důvody, reagoval
odvolací soud tak, že aniž by obviněnému cokoliv sdělil (jako v posuzovaném
případě), veřejné zasedání dne 17. 8. 2006 odročil.
Postup odvolacího soudu, který se rozhodl provést veřejné zasedání dne 12. 9.
2006 bez přítomnosti obviněného, je třeba považovat za takový zásah do
zmíněných práv obviněného, jimiž má být garantován spravedlivý proces, který
není možno akceptovat.
Námitky obviněného, jimiž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. d) tr. ř., jsou důvodné a k odstranění podstatné procesní vady, jejímž
důsledkem bylo závažné porušení práva obviněného na obhajobu, je nezbytné
provést veřejné zasedání znovu, a to za důsledného respektování ustanovení o
přítomnosti obviněného v něm a respektování jeho práv zakotvených v čl. 38
odst. 2 Listiny.
K důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a)
až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj.
podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na
daný případ nevztahuje ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která
je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí“, již obviněný nesprávně uplatnil.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud i na jeho podkladě
meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v
tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu
lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Je evidentní, že obsah
konkrétně uplatněných námitek, o něž dovolatel opřel existenci důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., též věcně odpovídá jeho zákonnému
vymezení.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významná otázka, zda
skutek, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, vykazuje znaky trestného činu
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a zda byly splněny formální i
materiální podmínky jeho trestnosti.
Nejvyšší soud, aniž by jakkoliv předjímal nové rozhodnutí o vině, neboť o
podaném dovolání nebylo možno rozhodnout jinak, než zrušit napadený rozsudek
soudu druhého stupně a tomuto soudu přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl, považuje za potřebné k dovolacím námitkám obviněného, jež
směřovaly proti správnosti právního posouzení skutku, poznamenat v obecné
rovině následující:
Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo si
přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu
nikoli malou.
Pro trestní odpovědnost podle § 248 tr. zák. se vyžaduje úmyslné zavinění
pachatele (§ 3 odst. 3 tr. zák.) a platí, že úmysl se musí vztahovat k
přisvojení si cizí svěřené věci i způsobení škody na cizím majetku. Věc je
svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní
nakládal určitým způsobem. Podle ustálené praxe soudů pachatel si přisvojí cizí
věc, která mu byla svěřena, tehdy, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k
němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel
svěření. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s ní,
aniž by bylo rozhodné, jak poté pachatel s věcí skutečně nakládá (může si ji
ponechat pro sebe, ale případně ji i někomu darovat nebo ji zničit apod.).
Podstatou znaku „přisvojení si cizí věci“ je totiž skutečnost, že pachatel
vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. O přisvojení věci tedy může jít i v
případě, kdy s přisvojenou cizí věcí nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji
vydat oprávněné osobě. Není tedy rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní
skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak nakládá (k tomu přiměřeně rozhodnutí č.
14/2006-II. Sb. rozh. tr.).
Z toho plyne, že námitka obviněného spočívající v tvrzení, že finanční
prostředky nespotřeboval, ale že je pouze „zadržoval“, není z hlediska naplnění
zákonného znaku „přisvojení si cizí věci“ významná. Není od věci upozornit, že
ač obviněný argumentuje zápočtem podle něj vzájemných pohledávek, samotnou
existenci jeho nároku zpochybňuje nejenom to, že nárok poškozeného nebyl
poškozenou obchodní společností akceptován (viz přípis č. l. 39, dlužná mzda mu
byla vyplacena, nárok na odměnu v roce 2003 neměl), ale podle stávajících
výsledků dokazování obviněný nárok neuplatnil ani v žádném relevantním řízení
(srov. jeho výpověď č. l. 273).
Dospěje-li odvolací soud k závěru, že zákonné znaky skutkové podstaty trestného
činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. byly jednáním obviněného
naplněny, bude na něm, aby se zabýval též námitkou týkající se naplnění
materiální stránky tohoto trestného činu. Právní závěry stran materiální
stránky projednávaného činu musí vycházet z jednotlivých kritérií pro stanovení
konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 4 tr. zák.),
přičemž stranou pozornost úvah soudu nemůže zůstat ústavní princip
proporcionality - tedy především ta skutečnost, zda v projednávaném případě
převažuje zájem společnosti na účinném stíhání takového jednání, zda použité
prostředky trestní represe jsou oprávněné vzhledem ke sledovanému cíli, a v
návaznosti na něj nutno přihlédnout k limitům trestního práva vymezených
principem „ultima ratio“ majícím ústavněprávní základ právě v principu
proporcionality (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/03, IV.
ÚS 227/05 aj.), jak se ho obviněný nepřímo dovolává. V těchto souvislostech
bude mít při posuzování obviněným udávaného zápočtu pohledávek jistě svůj
význam i zjištění, že obviněný svůj údajný nárok začal uplatňovat až dne 4. 9.
2003, ač peníze vyinkasoval a ponechal si je bez souhlasu oprávněného
statutárního orgánu ve dnech 30. 7., 12. 8. a 22. 8. 2003, jak připomněl státní
zástupce ve svém vyjádření k dovolání.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného napadený rozsudek Krajského
soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci zrušil. Zrušil také všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v
Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při
novém rozhodování je odvolací soud vázán právním názorem, který v tomto
usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Trestní věc obviněného se tak znovu vrací do
procesního stadia řízení před odvolacím soudem, proto bude na odvolacím soudu,
aby se znovu pečlivě vypořádal se všemi námitkami uplatněnými v podaných
odvoláních. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání
podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně
rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném
zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání (§ 265r
odst. 1 písm. b) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková