8 Tdo 1022/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
31. srpna 2011 o dovolání obviněného mladistvého „tulipána“*), proti rozsudku
Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 4 Tmo
27/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Kroměříži, soudu pro mládež pod sp. zn. 3 Tm 30/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého
„tulipána“ o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži, soudu pro mládež, ze dne 11. 11.
2010, sp. zn. 3 Tm 30/2010, byl obviněný mladistvý „tulipán“ (dále jen
„mladistvý“) byl v bodě 1) uznán vinným proviněním poškození cizí věci podle §
228 odst. 2 tr. zákoníku a v bodě 2) proviněním krádeže podle § 205 odst. 1
písm. d) tr. zákoníku, kterých se dopustil podle popsaných skutkových zjištění
tím, že
1) dne 16. 2. 2010 v přesně nezjištěné době od 14.35 hodin do 14.50 hodin
společně s mladistvým M. O., mladistvým M. M., a R. K., v K. v budově C S. h.
š. a s. K., na ulici L. popsali barevnými křídami nalezenými ve třídě u tabule
různými obrazci a nápisy vnitřní stěnu učebny a dále vystříkali na podlahu
učebny a chodby školy obsah pěnového a vodního hasícího přístroje, čímž
poškozené S. š. h. a s. vznikla škoda na poškozených zdech ve výši 4.835,10 Kč
a škoda na vystříkaných hasicích přístrojích ve výši 1.320,- Kč,
2) dne 5. 4. 2010 v době kolem 20.00 hodin v K. na E. n. vytrhl z rukou
poškozenému J. V., mobilní telefon značky Sony Ericsson C5103G, černé barvy v
situaci, kdy poškozený seděl na lavičce a přes reproduktory poslouchal hudbu,
po vytrhnutí mobilního telefonu reproduktory zůstaly poškozenému v ruce, a s
mobilním telefonem odešel pryč, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši nejméně
4.000,- Kč.
Za tato provinění byl mladistvý odsouzen podle § 205 odst. 1 tr.
zákoníku a § 31 odst. 1 z. s. m. a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému
trestnímu opatření v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1
tr. zákoníku a § 33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání jednoho a půl roku. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Brně, soud pro mládež, jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 22. 3. 2011, sp. zn. 4 Tmo 27/2011, z podnětu odvolání proti shora
uvedenému rozsudku podaným mladistvým podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině proviněním poškození
cizí věci podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku, ve výroku o trestu a ve způsobu
jeho výkonu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. mladistvého uznal vinným proviněním
poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku, jehož skutková zjištění
vymezil tak, že mladistvý dne 16. 2. 2010 v přesně nezjištěné době od 14.35
hodin do 14.50 hodin společně s mladistvým M. O., mladistvým M. M. a R. K. v K.
v budově C, S. h. š. a s. K., na L., popsali barevnými křídami nalezenými ve
třídě u tabule různými nápisy a obrazci vnitřní stěnu učebny, čímž poškozené
organizaci S. š. h. a s. vznikla škoda na poškozených zdech ve výši 4.835,10 Kč.
Za toto provinění a provinění krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr.
zákoníku, kterým byl mladistvý uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně v
bodě 2), který zůstal nezměněn, odvolací soud mladistvého odsoudil podle § 205
odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 31 odst. 1 z. s. m. a § 43 odst. 1 tr.
zákoníku k úhrnnému trestnímu opatření v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle
§ 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložil na zkušební
dobu v trvání jednoho a půl roku.
Prostřednictvím obhájce Mgr. Vladimíra Kubíka mladistvý uvedené
rozhodnutí odvolacího soudu napadl dovoláním podaným s odkazem na dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvedl v něm ke skutku pod bodem
1), že nebylo v průběhu celého trestního řízení prokázáno, že by se právě
mladistvý dopustil tohoto provinění. Soud se nezabýval skutečnostmi, které byly
v rámci dokazování zjištěny a usuzuje na vinu z tvrzení svědka A. F., či z
toho, že zaplatil podíl spáchané škody, což poukazuje na jeho morální
odpovědnost. Svědek A. F. však nemohl potvrdit nic jiného, než to, že se
mladistvý na místě zdržoval. Mladistvý však nepopíral, že se na místě nacházel,
ale zásadně popřel, že by sám maloval po zdech, a že by se tak na vzniku škody
podílel. Připustil jen to, že tomuto jednání ostatních nezabránil.
Spoluobvinění nejprve vypověděli, že po zdech malovali všichni, na přímý dotaz
soudu však uvedli, že nejsou schopni říct, zda maloval i mladistvý. Z toliko
úhrady podílu škody dovolatelem nelze činit závěr o jeho trestní odpovědnosti,
která zde nebyla jinak prokázána. Ke skutku pod bodem 2) mladistvý konstatoval,
že nebylo důkazy objasněno, že by se provinění stalo, a pokud ano, že by ho měl
spáchat právě on. Není jediný důkaz, který by nasvědčoval tomu, že poškozenému
J.V. mobilní telefon někdo odcizil. Předmětný telefon se od doby domnělé
krádeže nikdy nenašel, nikdy nebyl aktivní ani s jinou telefonní kartou a
telefonní karta poškozeného nebyla nikdy použita v jiném přístroji. Pokud by
mladistvý měl pohnutku či motiv obohatit se, projevilo by se to v
telekomunikačním provozu. Odpovědnost mladistvého soud dovodil z rozporů ve
výpovědích zúčastněných svědků. Soud prvního stupně se vůbec nezabýval
pochybnostmi na straně poškozeného, když tento se choval nepřiléhavě a
nestandardně. Mladistvý o poškozeném tvrdil, že byl uživatelem či distributorem
marihuany, což ovlivňovalo jeho psychiku. Ztrátu telefonu oznámil až druhý den,
prostřednictvím matky. Soud prvního stupně nepřipustil, že mohlo dojít k jeho
okradení jinou osobou. Možných verzí bylo několik a soud se jimi zjevně
nezabýval a naopak dovodil zcela nepodložený závěr o vině mladistvého.
V závěru dovolání mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a
to se závazným právním názorem, co do nutnosti provádět další dokazování, před
rozhodnutím o vině mladistvého.
Opis dovolání byl doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které sdělilo, že
se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud odvolací se
zřetelem na hlediska vymezená v ustanovení § 265i odst. 1 tr. ř. nejprve
zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání. Ověřil, že dovolání je
přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonem stanovené lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit, a že splňuje náležitosti dovolání. Dále posuzoval, zda
mladistvým vznesené námitky naplňují jím označený dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g), tr. ř., neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů
taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je nezbytnou podmínkou
pro přezkoumání napadených rozhodnutí dovolacím soudem.
Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání
podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému
skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Důvodem dovolání nemůže
být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není uveden v §
265b tr. ř. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudy prvního a druhého
stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Proto s poukazem na nesprávná skutková
zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů nelze dovozovat ani dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním
posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsah
konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání
opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat
zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Pouze
formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů
zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a
odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním
posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti
na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná
skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn.
II. ÚS 279/2003).
Nutné je podotknout, že obecně platí zásada, že Nejvyšší soud je
povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na
tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění
soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování
dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení
provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS
449/03). Průlomem do uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. může být jen „extrémní nesoulad“, resp. zjištění, že
právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými
zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS
578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O „extrémní nesoulad“
mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li
prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním
posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná
absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve
skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a
nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19.
8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Na podkladě těchto kritérií vymezujících možnost uplatnění dovolání z
důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutné posuzovat i argumenty, o něž
mladistvý své dovolání opřel. Z jeho obsahu vyplývá, že mladistvý výtky
směřoval proti způsobu, jímž soudy postupovaly v rámci provedeného dokazování,
na jehož podkladě dovodily učiněná skutková zjištění. Mladistvý v rámci
podaného dovolání vyjadřoval, z jakých důvodů se s těmito závěry neztotožnil,
když zejména nesouhlasil s tím, že soudy po zhodnocení provedených důkazů své
skutkové závěry nedovodily z jeho obhajoby, ale za věrohodné považovaly skupinu
důkazů, které mladistvého v tom, že v případě skutku pod bodem 1) pomaloval zdi
a dále u skutku pod bodem 2), že to byl on, kdo poškozenému odcizil mobilní
telefon, usvědčovaly. Tyto svědecké výpovědi však mladistvý považoval za
nevěrohodné, poukazoval na údajné rozpory, které se v nich vyskytly a
zdůrazňoval, že mělo být soudy v rámci jím namítaných rozporů postupováno tak,
aby byly důkazy hodnoceny v jeho prospěch.
Nejvyšší soud shledal, že veškerými námitkami tak mladistvý prioritně vytýkal
způsob, jakým byly okolnosti, za nichž byl předmětným činem uznán vinným,
prokázány, a teprve druhotně, na podkladě vlastní verze průběhu skutku vytýkal
nedostatky právního posouzení, resp. tvrdil, že skutkovou podstatu provinění
podle § 228 odst. 2 a § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku nenaplnil.
S ohledem na to, že mladistvý svou argumentaci vystavěl na jiných skutkových
okolnostech, pro něž z hlediska svých vlastních přístupů podal zcela jiné
vysvětlení ohledně toho, jak události proběhly, zejména popřel, že by se
dopustil trestné činnosti, obecná kritéria rozhodná pro uplatnění dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil.
V dovolání tak mladistvý použil výhrady, které na označený důvod nedopadají, a
Nejvyšší soud proto nemohl z podnětu tohoto dovolání napadená rozhodnutí
meritorně přezkoumat.
I přes tento závěr lze nad rámec podaného dovolání pro úplnost
stručně shrnout, že mladistvý stejné výhrady uplatňoval v průběhu
předcházejícího nalézacího a odvolacího řízení a soudy obou stupňů se jimi
pečlivě zabývaly. Ze strany soudu prvního stupně byl zajištěn ohledně obou
posuzovaných skutků v bodech 1), 2) postačující rozsah dokazování, a tento soud
rovněž velmi zodpovědně hodnotil provedené důkazy, jejichž věrohodnost logicky
zvažoval. U skutku v bodě 1) vycházel zejména z výpovědi svědků R. K., M. O. a
M. M. V bodě 2) své závěry opřel o výpovědi poškozeného a jeho matky, ve
kterých nezjistil žádné nesrovnalosti a uvedl, proč jejich výpovědi považoval
za věrohodné. Je nutné zdůraznit, že soud prvního stupně své závěry činil v
souladu s hledisky vymezenými ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto na
základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti. Soud druhého
stupně se stejné otázce, tedy, zda mladistvý pomaloval zdi a poškodil tak cizí
věc, a zda to byl on, kdo odcizil mobilní telefon poškozenému J. V., věnoval s
dostatečnou a potřebnou pozorností a rovněž reagoval na všechny požadavky
obviněného.
Nejvyšší soud nezjistil v postupu obou soudů nic, co by skutková zjištění a na
nich učiněné právní závěry zpochybňovalo.
Vzhledem ke všem takto Nejvyšším soudem učiněným zjištěním lze
shrnout, že námitky mladistvého právně relevantním způsobem nedopadají na
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani na žádný z dalších
důvodů dovolání podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud dovolání
mladistvého „tulipána“ podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo
podáno z jiného důvodu, než jsou zákonem vymezeny.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr.MiladaŠámalová
*)byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.