8 Tdo 1028/2014-57
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2015
dovolání obviněných Mgr. L. B., a Bc. A. F., proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 5 To 69/2014, jako odvolacího soudu v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 102/2012, a rozhodl t
a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3.
2014, sp. zn. 5 To 69/2014, a rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 19.
12. 2013, sp. zn. 2 T 102/2012, z r u š u j í .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Chrudimi p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 2 T 102/2012,
byli obvinění Mgr. L. B. a Bc. A. F. shodně uznáni vinnými přečinem usmrcení z
nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to byli podle § 143 odst. 2
tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož
výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M.
K., bytem T., B., Ing. J. K., M.Eng., bytem tamtéž, a Ing. L. K., Ph.D., bytem
tamtéž, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný Mgr. L. B. (dále jen
„obviněný“) shora uvedeného přečinu dopustil tím, že v postavení hlavního
vedoucího letního tábora pro děti a mládež zaměřeného na příběhy literárního a
filmového hrdiny Harryho Pottera, který vedl ve dnech 15. 8. 2010 až 21. 8.
2010 v obci S., místní části P., na základě uzavřené Dohody o provedení práce s
pořádající osobou podnikající pod firmou J. N. – CK MACEK se sídlem Uhlířské
Janovice, Okružní 673, když sám byl držitelem platného průkazu zdravotníka
zotavovacích akcí, a byl povinen zajišťovat bezpečnost svěřených osob,
účastníků tábora, při přípravě hry, která měla probíhat dne 18. 8. 2010 na
vodní údolní nádrži S., v blízkosti H. u Ž. h., okres Ch., kde měli předem
vybraní reprezentanti táborových oddílů po skoku z paluby lodi doplavat k
břehu, předal odpovědnost za účastníky hry nezkušeným oddílovým vedoucím,
ačkoliv si byl vědom, že je třeba zabezpečit náležitý dozor nad bezpečností
plavců, protože plavání na otevřené a hluboké vodě je spojeno se zvýšeným
rizikem pro zdraví a život plavců, především nevymezil přesný požadovaný
prostor pro plavání, zejména jím požadovanou vzdálenost 25 metrů od břehu, a
před počátkem hry se nepřesvědčil, zda dohodnuté podmínky pro plavání byly
dodrženy, z místa, kde měla plavecká část hry proběhnout, odjel pryč ještě před
začátkem hry, přičemž došlo k prodloužení vysazovací vzdálenosti na minimálně
80 metrů, nezletilý …, dne 18. 8. 2010 okolo 14.00 hod. skočil do vody a po
uplavání vzdálenosti přibližně 20 metrů od místa vysazení z plachetnice začal
tonout, načež z důvodu příliš velkého vzdálení doprovodného malého motorového
plavidla s členem Hladinové záchranné služby, který trvale nesledoval plavce a
začal nakládat jejich oblečení, poškozenému nemohla být včas poskytnuta pomoc,
a to vedlo k jeho utonutí.
Obviněná Bc. A. F. (dále jen „obviněná“) se shora uvedeného přečinu měla podle
zjištění obsažených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího
soudu dopustit tím, že dne 18. 8. 2010 okolo 14.00 hod. na hladině údolní
nádrže S., v prostoru u Ž. h., okres Ch., v postavení oddílové vedoucí letního
tábora pro děti a mládež zaměřeného na příběhy literárního a filmového hrdiny
Harryho Pottera, který pod hlavním vedením obviněného L. B. probíhal ve dnech
15. 8. 2010 až 21. 8. 2010 v obci S., místní části P., když sama byla
držitelkou platného průkazu zdravotníka zotavovacích akcí, ačkoliv si byla
vědoma, že je třeba zabezpečit náležitý dozor nad bezpečností plavců, protože
plavání na otevřené a hluboké vodě je spojeno se zvýšeným rizikem pro zdraví a
život plavců, poté, co jí obžalovaný L. B. ponechal na starosti dohled na
průběh táborové hry na téma Harry Potter a relikvie smrti, včetně plaveckého
úkolu pro čtyři reprezentanty táborových oddílů, který měl proběhnout a proběhl
kolem 14.00 hod. dne 18. 8. 2010 na hladině údolní nádrže S., když účastníci
hry měli ve vzdálenosti přibližně 25 metrů od břehu nádrže v oblasti Ž. h. po
seskoku z paluby jachty doplavat ke břehu, neprovedla kontrolu vzdálenosti lodí
od břehu a hloubku vody, spoléhala na svůj odhad a ujištění vůdce plavidla, že
vzdálenost odpovídá dohodě, dala pokyn plavcům ke skoku do vody, když skutečná
vzdálenost k břehu byla nejméně 80 metrů, byla si vědoma toho, že
nejpomalejšího plavce z bezprostřední blízkosti nedoprovází záchranné motorové
plavidlo, a bezdůvodně se spolehla na to, že záchranné plavidlo je dostatečně
blízko pro poskytnutí záchrany, což vedlo k tomu, že jeden z účastníků plavecké
hry, nezletilý poškozený …, po uplavání přibližně 20 metrů od místa seskoku z
vysazovací jachty začal tonout, načež mu právě z důvodu velké vzdálenosti
motorového člunu nebyla včas poskytnuta účinná pomoc, a to vedlo k jeho utonutí.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění odvoláními; své řádné opravné
prostředky zaměřili proti výrokům o vině i trestu. Usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 5 To 69/2014, byla obě odvolání podle § 256
tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. V této souvislosti není od věci zmínit, že
usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 8 To 32/2013, byla
mimo jiné (výrok ad II.) podle § 25 tr. ř. věc odňata Krajskému soudu v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích a přikázána Městskému soudu v Praze.
Pro úplnost je zapotřebí též dodat, že shora označené soudy v posuzované
trestní věci již jednou rozhodovaly. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze
dne 6. 12. 2012, sp. zn. 2 T 102/2012, byli oba obvinění shodně podle § 226
písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin
usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se tento skutek
nestal. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byli poškození M. K., Ing. J. K., M.Eng., a
Ing. L. K., Ph.D., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních. Z podnětu odvolání státního zástupce byl usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 5 To 130/2013, označený
rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. v
celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu
prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V odůvodnění tohoto usnesení
Městský soud v Praze mimo jiné upozornil i na možnost skutky obviněných
posoudit podle přísnějšího ustanovení zákona (§ 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku),
než podle kterého je posuzovala obžaloba (§ 143 odst. 1 tr. zákoníku).
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 5 To
69/2014, podali obvinění prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě
dovolání. Oba odkázali na dovolací důvod uvedený v 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
a namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný uvedl, že z učiněných skutkových zjištění nevyplývá, že jeho jednáním
byly naplněny všechny zákonné znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143
odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty
posuzovaného přečinu, neboť bezpečnost plavců zajistil, resp. pro ten účel
učinil veškerá opatření. S vedoucím Yacht clubu, se svědkem J. L., se za
přítomnosti dalšího táborového vedoucího dohodli, že na plavce budou dohlížet
vodní záchranáři a bezpečnost plavců bude rovněž zajišťovat i záchranářský
motorový člun se zkušeným a proškoleným záchranářem R. S. na jeho palubě. Bylo
dohodnuto, že plavci budou vysazeni do vody u Ž. h., a to ve vzdálenosti 20,
maximálně 25 metrů od břehu. Uvedené místo bylo vybráno právě s ohledem na jeho
bezpečnost; hloubka vody byla 150-170 cm, plavci by tedy pohodlně dosáhli na
dno. S dohodou byli seznámeni všichni táboroví vedoucí, a to včetně obviněné,
jež byla zástupkyní obviněného, měla shodnou praxi a stejný platný průkaz
zdravotníka zotavovacích akcí. Obviněný odpovědnost za účastníky plavání předal
táborovým (oddílovým) vedoucím, přičemž žádným právním předpisem není uvedená
delegace zakázána. To, že následně došlo bez jeho vědomí ke změně dohodnutých
podmínek, aniž by jej o tom obviněná, jež u sebe měla mobilní telefon,
informovala, nemohl ovlivnit. Pokud by se všechny odpovědné a přibrané (řádně
sjednané) osoby dohodnutými podmínkami, pokyny obviněného a svými zákonnými
povinnostmi řídily, nikdy by k utonutí poškozeného nedošlo. Mezi jednáním
obviněného a tragickým následkem, tedy utonutím blízkého přítele obviněného a
kamaráda, s nímž se obviněný zřejmě nikdy vnitřně psychicky nevyrovná, tak není
žádná příčinná souvislost. Nebyla naplněna ani subjektivní stránka skutkové
podstaty posuzovaného přečinu, obviněný nemohl předpokládat, že bude změněna
dohoda o místě konání závodu, pro bezpečnost plavců vykonal maximum. Jeho
trestní odpovědnost nelze dovozovat z toho, že třetí osoby nectily dohodu, jež
byla uzavřena. Změna vysazovací vzdálenosti nebyla způsobena jeho nedbalostí či
zanedbáním jeho povinnosti. Zdůraznil, že tři plavci byli dospělí, jeden z nich
byl dokonce plavecký záchranář, a čtvrtý plavec, poškozený, byl ve věku 17 let.
S ohledem na výše uvedené má za to, že v posuzované trestní věci existuje
extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a učiněnými právními závěry.
Znalec Ing. Petr Ptáček potvrdil, že pokud by byla původně dohodnutá vzdálenost
25 metrů dodržena, k utonutí poškozeného by nemohlo dojít, a dokonce by ani
nebyl nutný doprovod člunem. Usnesení odvolacího soudu je podle názoru
obviněného postaveno na naprosto chybném vyhodnocení důkazů; soud v rozporu se
zásadou in dubio pro reo hodnotil důkazy v jeho neprospěch.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze
podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i
další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující a dále aby buď podle
§ 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání
a rozhodnutí, anebo aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a obviněného
zprostil obžaloby.
Obviněná namítla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Domnívá se, že v otázkách právního posouzení skutku argumentuje soud v rozporu
se zjištěným skutkovým stavem, jakož i v rozporu se závěry nalézacího soudu. I
soud odvolací je však povinen, a to zvláště za situace, kdy nalézací soud
rozhodoval na základě pokynů odvolacího soudu, postupovat v souladu se zásadou
volného hodnocení důkazů. Obviněná je přesvědčena, že prvním ve věci učiněným
rozhodnutím odvolací soud překročil rozsah svého přezkumu a nárokoval si právo
provádět úpravy úvah nalézacího soudu a komplexní posuzování provedeného
dokazování. Tímto postupem porušil odvolací soud princip ústnosti, neboť sám
žádné důkazy neprováděl. Vzhledem k tomu, že nalézací soud se cítil jeho
úvahami vázán, vydal nesprávný rozsudek. Svoje přesvědčení dokládá obviněná
konkrétními příklady a tvrdí, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu
s vykonanými skutkovými zjištěními. Podle jejího názoru se soudy zabývaly
výlučně odpovědností její a obviněného, přičemž zcela opomenuly odpovědnost
dalších osob za smrt poškozeného, zejména svědků J.L. a R. S., kteří se na
zajištění bezpečného průběhu plaveckého závodu významně podíleli. Obviněná
odmítá, aby jí bylo bez odkazu na odpovídající právní úpravu vytýkáno, že
motorový člun nedodržel bezprostřední vzdálenost od posledního plavce; navíc si
lze jen stěží představit, že by se motorový člun, který je poháněn nechráněným
lodním šroubem, mohl pohybovat ve vzdálenosti metru či dvou od plavce. Zdůrazňuje, že obviněný požádal svědka J. L. o zajištění bezpečnosti plavců. Podotýká, že jí obviněný sdělil, že o bezpečnost chlapců se kompletně postarají
jachtaři a kvalifikovaný záchranář na motorovém člunu, což si na místě ověřila;
svědek J. L. byl garantem dodržení podmínek akce. Pokud jde o vysazovací
vzdálenost 25 metrů, podle informací, jež byly obviněné poskytnuty, se jednalo
o vzdálenost orientační a o vzdálenost, kterou měli plavci uplavat. Nejednalo
se o vzdálenost od břehu, což potvrdili i ostatní plavci, kteří vypověděli, že
posledních 20 metrů k břehu se brodili. Za daných podmínek by tak reálný start
závodu musel být vzdálen od břehu cca 50 až 60 metrů. Obviněná uvedla, že
nebyla vůdcem plavidla, na němž se plavila. Byl jím svědek J. L., který ji
opakovaně ujišťoval, že vše je konáno v souladu s dohodou mezi ním a obviněným. S ohledem na své zkušenosti a znalosti nemohla rozpoznat, že došlo k
prodloužení dohodnuté vysazovací vzdálenosti, nemohla tedy rozpoznat hrozící
riziko. Svědek R. S. již v přípravném řízení uvedl, že mu svědek J. L. sdělil,
že má být přítomen u závodníků z důvodu zajištění bezpečnosti. Nebylo v jejích
reálných možnostech, aby v krátkém časovém okamžiku na pozici motorového člunu
vůči poškozenému cokoliv změnila. Obviněná zajišťovala zdravotnickou asistenci,
nikoliv asistenci záchranářskou. Od toho byli členové Yacht clubu, kteří si
svého postavení byli vědomi. Z výslechu znalce Ing. Petra Ptáčka vyplynulo, že
z hlediska bezpečnosti měl motorový člun posledního plavce sledovat ve
vzdálenosti cca 10 metrů.
Uvedená vzdálenost však není nikde určena, vyplývá ze
zkušeností a aktuální situace na místě, přičemž nositeli takových zkušeností
mohli být pouze vyškolení členové záchranné služby, nikoliv obviněná. Nadto
nelze přehlédnout, že vzdálenosti na vodě se určují velice obtížně a že ve
skutečnosti mohl být člun od plavců vzdálen méně než zjištěných 20 metrů. Nebyla informována o dohodě stran maximální hloubky vody v místě startu. Nebyla
informována o tom, že start bude tam, kde budou všichni plavci „stačit“. Z
logiky věci navíc vyplývá, že byl-li dojednán start přímo z lodi, musela
hloubka vody respektovat ponor lodě – jachty. Důvodně očekávala, že místo
startu bude tak blízko břehu, kam mohou lodě bezpečně doplout. Obviněná též
akcentovala, že plavecká vzdálenost odpovídala schopnostem poškozeného; má za
to, že poškozený byl dobrým plavcem. Před samotným závodem se nekonal žádný
fyzicky náročný program a byla respektována doba vymezená pro spánek i doba po
jídle. Zjištěná teplota vody odpovídala normám pro koupání dětí. Vyhlášený
zákaz koupání nebyl v příčinné souvislosti s utonutím poškozeného; v době
konání závodů o něm obviněná navíc neměla a nemohla mít povědomí. Obviněná
uzavřela, že namísto pregnantního právního posouzení věci byla uznána vinnou na
základě představ, odhadů a subjektivních názorů, zvláště pak odvolacího soudu. Poznamenala, že neexistuje žádný právní předpis, který by upravoval konání
obdobných akcí. Podle jejího názoru odpovědnost za svěřené děti končí tam, kde
tuto odpovědnost přebírají v daném rozsahu k tomu určené osoby. S ohledem na
shora uvedenou argumentaci je přesvědčena o absenci jakékoliv formy zavinění ve
vztahu ke svému jednání, které by bylo v příčinné souvislosti s úmrtím
poškozeného.
I ona navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského
soudu v Praze a rozsudek Okresního soudu v Chrudimi zrušil a aby podle § 265l
odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a
rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v obsáhlém vyjádření k
dovolání předeslal, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy
prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného
dokazování, neboť výchozím předpokladem uplatněného dovolacího důvodu je
nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v
jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy
trestního práva procesního. Přestože mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu
stojí námitky týkající se porušení procesních předpisů nebo námitky skutkové
povahy, státní zástupce poznamenal, že obecné soudy provedly dokazování v
rozsahu předpokládaném v § 2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy vyhodnotily
způsobem uvedeným v § 2 odst. 6 tr. ř. Podle něj tedy skutkové závěry obecných
soudů provedenému dokazování odpovídají. Co se však právních závěrů týče, ty
považuje státní zástupce za nesprávné a v souvislosti s tím shledává dovolání v
částech, v nichž jsou napadána právní posouzení skutků kladených obviněným za
vinu, důvodnými.
Podle státního zástupce je z vývoje projednávané trestní věci zřejmé, že právní
posouzení jednání obviněných není jednoznačné a právní názory na jednání
obviněných jsou různé. Státní zástupce poukázal na skutečnost, že původní
dozorová státní zástupkyně i posléze k vyřízení věci přidělený státní zástupce
Okresního státního zastupitelství v Chrudimi odmítli z důvodu nezákonnosti
splnit pokyn dohledového Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové k
zahájení trestního stíhání obviněných, neboť jednání obviněných nepovažovali za
trestné. Ačkoliv státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chrudimi
věc následně zažaloval, samosoudce Okresního soudu v Chrudimi nepovažoval
jednání obviněných za trestné, proto rozhodl o zproštění obžaloby, přičemž k
odsouzení obviněných přistoupil až ve svém druhém rozhodnutí, a to s odkazem na
vázanost právním názorem odvolacího soudu, jemuž se podrobil. Státní zástupce
připustil, že v posuzované trestní věci se jedná o neodstranitelnou lidskou
tragédii, jež doživotně zasáhne nejen rodinu poškozeného, ale i obviněné a
další účastníky tábora, má ale za to, že nad právně objektivním přístupem
zvítězila úporná snaha najít, odsoudit a potrestat viníka.
Dále akcentoval, že v den závodu byly podmínky k plavání standardní; teplotu
vody cca 19 stupňů a teplotu vzduchu cca 25 stupňů nepovažuje za nijak
mimořádně chladnou, či dokonce zdraví ohrožující. Připustil, že viditelnost ve
vodě byla špatná, současně ale podotkl, že je to na S. přehradě v létě běžný
stav a že lidé se tam přesto koupou. Připomněl, že k plavecké soutěži byli
vybrání čtyři plavci, zástupci jednotlivých oddílů, kteří mohli plavání
odmítnout. To nakonec učinil i Š. D., místo kterého nakonec plaval poškozený.
Státní zástupce zdůraznil, že všichni vybraní byli dobrými plavci, přičemž
poškozený v nedávné době před utonutím přeplaval přehradu tam i zpět. Státní
zástupce se domnívá, že ani konečná trasa závodu nebyla přehnaná, neboť všichni
plavci byli schopni cca 50 metrů plavání bez problémů zvládnout v řádu jedné či
dvou minut. Pokud jde o věk plavců, tři byli starší 18 let, pouze poškozenému
bylo 17 let. To již není věk dětský, neboť takto stará mládež zcela běžně bez
jakéhokoliv zabezpečení a dozoru a mnohdy i za horších podmínek provozuje
nejrůznější a často i mnohem riskantnější sportovní aktivity. Státní zástupce
dále uvedl, že ve vodě plavali pouze čtyři plavci, kteří si v podstatě vzájemně
dělali doprovod a kteří si v případě potíží některého z nich mohli pomoci. Že k
takové pomoci nakonec nedošlo, je podle mínění státního zástupce dílem souhry
negativních náhod, které v důsledku vedly k utonutí poškozeného.
Co se týče zabezpečení plaveckého závodu, státní zástupce se domnívá, že na
místě byla jasná převaha osob zabezpečujících akci, neboť se tu nacházely
celkem tři jachty, na kterých byli členové Yacht clubu, oddíloví vedoucí a
účastníci tábora, a dále tu byl motorový člun s vodním záchranářem, který byl
pověřen a připraven zasáhnout v případě potřeby a problému některého ze čtyř
plavců. Státní zástupce zmínil, že byla domluvena startovací vzdálenost od
břehu cca 25 metrů, většina závodu měla probíhat v mělké vodě. Z důvodu
technické nemožnosti jachet plout tak blízko pobřeží bylo v době těsně před
závodem za osobní nepřítomnosti obviněného startovací místo změněno a
startovalo se ve vzdálenosti cca 60 metrů od břehu. Přesně to nikdo neví,
vzdálenosti na vodě se odhadují špatně. Pokud jde o průběh tragické události, v
podstatě všichni svědci se shodli na tom, že vše se odehrálo velmi rychle, v
řádu několika vteřin. Samotný závod plavců měl trvat minutu či dvě, v jeho
průběhu se poškozený znenadání a bez výraznějšího varování začal topit a zmizel
pod vodní hladinou. Ačkoliv vodní záchranář, svědek R. S., byl s motorovým
člunem během několika vteřin v místě potopení poškozeného a za poškozeným
skočil do vody, už se mu jej přes opakované pokusy nalézt a zachránit
nepodařilo, a tento byl až po několika hodinách nalezen přivolanými potápěči.
Připomněl, že k prokázání trestné činnosti obviněných je třeba naplnění jednak
nedbalostní formy zavinění a jednak objektivní porušení obecné prevenční
povinnosti ve smyslu § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Podle
státního zástupce by obviněným muselo být prokázáno, že si při organizování
táborového plaveckého závodu počínali nedbale a věděli, že nedostatečně
zabezpečili ochranu života a plavců a může tak dojít k újmě na zdraví plavců,
přičemž se spolehli na to, že k takové újmě nedojde, nebo nevěděli, že
nedostatečně zabezpečili ochranu života a plavců a může tak dojít k újmě na
zdraví plavců, ačkoli to vzhledem ke svému postavení vedoucích tábora a
životním zkušenostem vědět měli a mohli, a současně že objektivně ochranu
života a zdraví plavců dostatečně nezabezpečili.
Státní zástupce má však za to, že k naplnění subjektivní stránky trestného
činu, tedy požadované formy zavinění z nedbalosti, ani formálního znaku přečinu
usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, tedy porušení obecné
prevenční povinnosti ve smyslu § 415 občanského zákoníku, nedošlo. Domnívá se,
že obvinění pro zajištění zdraví a bezpečnosti plavců učinili vše, co po nich
bylo možno rozumně požadovat, a že k utonutí poškozeného došlo vlivem okolností
nepředvídatelných, na něž se nebylo možno připravit. Došlo k objektivní
situaci, která svým průběhem byla natolik neočekávaná a ojedinělá, že
subjektivní odpovědnost konkrétních osob za následek události je vyloučena. Pokud jde o obviněného, tomu je vytýkáno, že plaveckou soutěž nedostatečně
připravil a zajistil a osobně se plaveckého závodu z pozice dozoru nad plavci
neúčastnil. Podle státního zástupce však obviněný plaveckou soutěž ve shodě s
dalšími vedoucími podrobně připravil a spoléhal na to, že proběhne podle předem
zadaných parametrů. Proběhla-li by soutěž podle domluveného zadání, zřejmě by k
jakékoliv újmě na zdraví plavců nemohlo dojít. Za to, že následně byly
dohodnuté parametry soutěže změněny, obviněný nemůže nést, byť jen nedbalostní,
odpovědnost. Nelze mu vytýkat ani to, že jako vedoucí tábora nebyl plaveckému
závodu jako dozor osobně přítomen, poněvadž z organizačního hlediska není
možné, aby byl každý vedoucí přítomen všem táborovým aktivitám. Za účelem
zajištění bezpečnosti plavců měl obviněný sjednaného vodního záchranáře s
motorovým člunem, a dokonce se osobně přesvědčil, že takový záchranář je před
závodem v místě konání závodu. Podle mínění státního zástupce se obviněný mohl
oprávněně domnívat, že bezpečnost plavců je zajištěna. Co se týče obviněné, té
je především vytýkáno, že neprovedla měření vzdálenosti lodi od břehu a měření
hloubky vody a nezajistila doprovod plavců záchranným plavidlem z bezprostřední
blízkosti. Státní zástupce se ale domnívá, že jí není co vytýkat, neboť
obviněná se přirozeně a logicky s ohledem na předchozí dohody s členy Yacht
clubu a s ohledem na rozdílné profesní a životní zkušenosti v otázce
zabezpečení plavců spolehla na vodního záchranáře k tomu určeného. Podle
státního zástupce nelze rozumně předpokládat, že dívka ve věku 21 let bude v
přítomnosti profesionálů s daleko vyššími profesními i životními zkušenostmi
sama na místě takové osoby organizovat, jak mají svou činnost vykonávat a jaká
opatření mají k zabezpečení života a zdraví plavců přijmout, to zvlášť za
situace zmíněné dohody o zabezpečení ochrany plavců členy Yacht clubu a vodním
záchranářem s motorovým člunem. Pokud snad případná rizika nevyhodnotili
správně ani profesionální záchranáři a situaci nepovažovali za nebezpečnou,
nelze správné vyhodnocení situace spravedlivě požadovat po obviněné. Skutečnost, že obvinění plavecký závod zorganizovali v době vyhlášeného zákazu
koupání v přehradě, neměla na utonutí poškozeného fakticky žádný vliv.
Zákaz
koupání v přehradě byl vyhlášen v den konání plaveckého závodu a obvinění
trvají na tom, že o vyhlášeném zákazu nevěděli, o vyhlášení zákazu nevěděli v
době konání závodu ani členové Yacht clubu doprovázející účastníky tábora a
jejich vedoucí. Státní zástupce dále uvedl, že nebyl prokázán ani nedostatek
spánku soutěžících před závodem, ani příčinná souvislost mezi případným
nedostatkem spánku a utonutím poškozeného; poškozený se před závodem cítil
dobře a neměl akutní zdravotní problémy.
Zdůraznil rovněž, že u obviněných nelze s ohledem na jejich předpokládané
osobní kvality a dlouhodobou práci s dětmi očekávat sklony k rizikovému
chování. Ze závěrů provedeného dokazování je ostatně zřejmé, že obvinění nebyli
hazardéry. K zajištění bezpečnosti plavců přistupovali zodpovědně, dokonce
sjednali přítomnost vodního záchranáře s motorovým člunem k naprosto běžnému a
v drtivé většině případů zcela bezproblémovému úkonu, kdy čtyři osoby měly
přeplavat původně 25 metrů, nakonec cca 50 metrů dlouhou trasu závodu. Závodu
plavců bylo přítomno nejméně deset dospělých osob včetně dvou vodních
záchranářů, z nichž jeden byl na motorovém člunu připraveném v případě potřeby
zasáhnout a poskytnout plavcům pomoc. Státní zástupce poznamenal, že při
reálném zhodnocení činnosti obviněných při zajištění bezpečnosti plavců musí
hodnotící orgán dospět k závěru, že obvinění se o zajištění plavců postarali až
nadstandardně, a to zejména v kontextu s běžným zabezpečením koupajících při
koupání na přírodních koupalištích střežených plavčíkem, které jediné mohlo být
pro obviněné vodítkem, jak při zajištění ochrany života a zdraví plavců
postupovat. Při koupání v přírodních koupalištích je totiž běžné, že plavčík z
břehu kontroluje pohyb často desítek osob, přičemž není obvyklou praxí, aby se
v blízkosti každého plavce pohyboval motorový člun s vodním záchranářem. Není
proto zřejmé, co víc měli obvinění pro bezpečnost plavců udělat. Zpětně
domýšlet a konstruovat, co všechno mohli a měli obvinění učinit, včetně
absurdních úvah o zatloukání tyčí do dna přehrady za účelem vyznačení
startovacího místa, se jeví jako nepatřičné, to zvlášť za situace, kdy žádný
obecně platný právní předpis přímo nestanoví, jakým způsobem mělo ve směru
ochrany života a zdraví probíhat organizační zabezpečení závodu či koupání čtyř
plavců v přehradě. Státní zástupce akcentoval, že žádný obecně platný právní
předpis nezakazuje delegaci odpovědnosti za děti z vedoucího tábora na další
vedoucí, případně na vodní záchranáře při plaveckých aktivitách. Stejně tak
není žádným obecně platným právním předpisem stanoveno ani to, jaká má být
vzdálenost záchranného člunu, který byl na místě přítomen, od plavců. Odpověď
na uvedenou otázku nebyla známa ani obecným soudům, které k zodpovězení této
otázky přibraly ve věci znalce, který však také odpovídal pouze orientačně s
ohledem na své subjektivní zkušenosti. Nejrůznější stanoviska, články a
doporučení věnující se výše uvedené tématice, jež jsou založeny ve spisovém
materiálu, nemají charakter obecně závazných právních předpisů, obvinění je
tudíž neměli povinnost znát ani se jimi řídit.
Podle státního zástupce se nabízí i otázka, zda existuje zájem společnosti na
provozování volnočasových aktivit dětí a mládeže. Státní zástupce se domnívá,
že takový zájem ve společnosti trvá, má tedy za to, že je zapotřebí vážit si
osob a chránit osoby, které činnost s dětmi a mládeží dobrovolně, ve svém
volném čase a často za minimální finanční ohodnocení provozují. Státní zástupce
považuje za nežádoucí, aby na takové osoby byly kladeny přemrštěné nároky nad
rámec obecně závazných právních předpisů a aby v případě vyskytnuvšího se
problému byly hledány důvody k dovození jejich viny a k jejich potrestání.
Uzavřel, že obvinění nepostupovali hazardérsky, laxně či nedbale a pro ochranu
života a zdraví plavců učinili vše, co s ohledem na své životní znalosti a
zkušenosti považovali za důležité. Má za to, že obvinění obecnou prevenční
povinnost ve smyslu § 415 zákona č. 40/1964., občanského zákoníku, neporušili,
a proto podle jeho názoru nebyly naplněny formální znaky přečinu usmrcení z
nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Ve věci není dáno nedbalostní
zavinění obviněných ve smyslu § 16 tr. zákoníku, není proto naplněna
subjektivní stránka přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr.
zákoníku. Právní závěry Okresního soudu v Chrudimi vyslovené v rozsudku ze dne
19. 12. 2013, sp. zn. 2 T 102/2012, jakož i právní závěry Městského soudu v
Praze vyslovené v usnesení ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 5 To 69/2014, jsou tak
podle státního zástupce vadné.
Navrhl tudíž, aby Nejvyšší soud dovoláními napadené usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 5 To 69/2014, a rozsudek Okresního soudu v
Chrudimi ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 2 T 102/2012, zrušil, aby zrušil i
všechna rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby soudu prvního stupně
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř.
přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání
odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr.
ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti nimž byla
dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i řízení
napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání jsou důvodná.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání
obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání
je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené
podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a
právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být)
další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní
úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím
poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a
vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší
soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně
soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž
dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit
bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení
má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních
požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se
rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany
základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být
respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu
viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04,
Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž
splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních
práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle
Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů
získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a
konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv
akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud
neshledal. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, zejména pak nalézacího
soudu (str. 4 až 9 rozsudku), vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud
prvního stupně, s jehož závěry se soud odvolací ztotožnil, postupoval při
hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění,
která řádně zdůvodnil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby
jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich
vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily
provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace
důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své
hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily.
Jinak je ovšem třeba nahlížet na otázku správnosti právního posouzení skutku. Z
hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání obviněného jsou významné
především otázky, zda mezi jednáním obviněných a vzniklým následkem (účinkem)
existuje příčinná souvislost a zda se obvinění jednání popsaného ve výroku o
vině rozsudku soudu prvního stupně dopustili zaviněně. Dále jsou relevantní
taktéž otázky, zda porušili ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, v tehdy platném znění (dále jen „občanský zákoník“), zda porušení
tohoto ustanovení představuje v konkrétním případě porušení důležité povinnosti
vyplývající z postavení obviněných a zda tedy jejich jednání vykazuje znaky
přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo
jinému z nedbalosti způsobí smrt. Kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto
přečinu podle § 143 odst. 2 naplní pachatel, spáchá-li takový čin proto, že
porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení
nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Objektem poruchového přečinu
usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr. zákoníku je zájem na ochraně lidského
života. Za porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání,
postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona je třeba považovat porušení
některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně
zdraví (života) lidí. Aby bylo možné uznat, že jde o porušení důležité
povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo
uložené podle zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením této povinnosti a
následkem trestného činu je příčinná souvislost. Z tzv. právní věty výroku o
vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že oba obvinění byli uznáni
vinnými, že jinému z nedbalosti způsobili smrt proto, že porušili důležitou
povinnost vyplývající z jejich postavení. Porušení důležité povinnosti
vyplývající z postavení obviněných soudy spatřovaly v tom, že oba obvinění
jako vedoucí nerespektovali ustanovení § 415 občanského zákoníku, podle něhož
každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na
majetku, na přírodě a životním prostředí. Jen pro úplnost se zaznamenává, že ve
vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí ve
smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost.
Podstata jednání obviněných spočívala podle zjištění soudů v tom, že:
- obviněný Mgr. L. B. v postavení hlavního vedoucího již označeného letního
tábora pro děti a mládež, když sám byl držitelem platného průkazu zdravotníka
zotavovacích akcí a byl povinen zajišťovat bezpečnost svěřených osob, účastníků
tábora, při přípravě hry, která probíhala dne 18. 8. 2010 na vodní údolní
nádrži S., v blízkosti H. u Ž. h., kde měli předem vybraní reprezentanti
táborových oddílů po skoku z paluby lodi doplavat k břehu, předal odpovědnost
za účastníky hry nezkušeným oddílovým vedoucím, ačkoliv si byl vědom, že je
třeba zabezpečit náležitý dozor nad bezpečností plavců, protože plavání na
otevřené a hluboké vodě je spojeno se zvýšeným rizikem pro zdraví a život
plavců, především nevymezil přesný požadovaný prostor pro plavání, zejména jím
požadovanou vzdálenost 25 metrů od břehu, a před počátkem hry se nepřesvědčil,
zda dohodnuté podmínky pro plavání byly dodrženy, z místa, kde měla plavecká
část hry proběhnout, odjel pryč ještě před začátkem hry, přičemž došlo k
prodloužení vysazovací vzdálenosti na minimálně 80 metrů, nezletilý …, skočil
do vody a po uplavání vzdálenosti přibližně 20 metrů od místa vysazení z
plachetnice začal tonout, načež z důvodu příliš velkého vzdálení doprovodného
malého motorového plavidla s členem Hladinové záchranné služby, který trvale
nesledoval plavce a začal nakládat jejich oblečení, poškozenému nemohla být
včas poskytnuta pomoc, a to vedlo k jeho utonutí;
- obviněná Bc. A. F. téhož dne okolo 14.00 hodin na hladině údolní nádrže S., v
prostoru u Ž. h., okres Ch., v postavení oddílové vedoucí tohoto letního tábora
pro děti a mládež, když sama byla držitelkou platného průkazu zdravotníka
zotavovacích akcí, ačkoliv si byla vědoma, že je třeba zabezpečit náležitý
dozor nad bezpečností plavců, protože plavání na otevřené a hluboké vodě je
spojeno se zvýšeným rizikem pro zdraví a život plavců, poté, co jí obviněný L.
B. ponechal na starosti dohled na průběh táborové hry, včetně plaveckého úkolu
pro čtyři reprezentanty táborových oddílů, který měl proběhnout a proběhl kolem
14.00 hod. na hladině údolní nádrže S., když účastníci hry měli ve vzdálenosti
přibližně 25 metrů od břehu nádrže v oblasti Ž. h. po seskoku z paluby jachty
doplavat ke břehu, neprovedla kontrolu vzdálenosti lodí od břehu a hloubku
vody, spoléhala na svůj odhad a ujištění vůdce plavidla, že vzdálenost odpovídá
dohodě, dala pokyn plavcům ke skoku do vody, když skutečná vzdálenost k břehu
byla nejméně 80 metrů, byla si vědoma toho, že nejpomalejšího plavce z
bezprostřední blízkosti nedoprovází záchranné motorové plavidlo a bezdůvodně se
spolehla na to, že záchranné plavidlo je dostatečně blízko pro poskytnutí
záchrany, což vedlo k tomu, že jeden z účastníků plavecké hry, nezletilý
poškozený … po uplavání přibližně 20 metrů od místa seskoku z vysazovací jachty
začal tonout, načež mu právě z důvodu velké vzdálenosti motorového člunu nebyla
včas poskytnuta účinná pomoc, a to vedlo k jeho utonutí.
V souvislosti s dovolacími námitkami obviněných netřeba zvláště zdůrazňovat, že
obvinění jsou trestně odpovědní za následek, který způsobili, jen pokud jej
zavinili. Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je
vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí
zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale
i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Při nedbalosti je
třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný
vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v
zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (viz č.
20/1981 Sb. rozh. tr.).
Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by
bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná
souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) se
nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež
spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností,
bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by
došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná
příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud
tedy při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou
příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost
pro následek, který z jednání obviněných nastal.
Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, však není stejně důležitou
příčinou následku (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Jde proto také o
to, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou
dostatečně významnou. Rozlišování mezi následky nevyhnutelnými a nahodilými
však není rozhodující pro stanovení trestní odpovědnosti. Jednání jako příčina
následku není vždy stejné, ale naopak může vyjadřovat rozdílné stupně způsobení
následku. Stupeň způsobení následku je pak jednou z okolností, které
spoluurčují stupeň společenské škodlivosti konkrétního posuzovaného trestného
činu.
Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více
okolností, nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Určité jednání nebo
okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další
jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle
příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina,
přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá
přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve
vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II.,
přiměřeně č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin
je spáchán z nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit
nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů
spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé
podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl,
že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem
k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Vědomá nedbalost je
budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele
rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem
chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit
následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek
nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Pro závěr o vědomé
nedbalosti nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může
způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, ale je nutné zjišťovat
všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez
přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného
trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů je nutné
přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu (srov.
č. 45/1965, č. 29/2012 Sb. rozh. tr.). Při nevědomé nedbalosti povinnost a
možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou
dány současně a nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný.
Jak možnost, tak povinnost předvídat se posoudí vždy vzhledem k okolnostem
případu (na základě objektivních okolností spojených se skutkem) a subjektivním
dispozicím konkrétního pachatele. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je
zachování potřebné míry opatrnosti pachatele. Míra opatrnosti je dána spojením
objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo
ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, protože jedině spojení obou těchto
hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za nedbalostní trestný čin
odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu (srov. č. 5/2013 Sb.
rozh. tr., Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část.
4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 236-243). V daných souvislostech dovolací
soud ponechává stranou kategorii hrubé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 2 tr.
zákoníku, jelikož není z pohledu jeho úvah relevantní.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku shrnul, že k usmrcení poškozeného
došlo utonutím proto, že obvinění v postavení vedoucích porušili důležitou
povinnost spočívající v ochraně zdraví a života svěřených osob tím, že
nezajistili řádně bezpečnost plavců. V případě obviněného konkrétní porušení
důležité povinnosti spočívá především v tom, že v postavení táborového
vedoucího nevytyčil plavecký úsek ve vzdálenosti dohodnutých a požadovaných 25
metrů od břehu a nedohlédl na dodržení určeného plaveckého úseku. V případě
obviněné konkrétní porušení důležité povinnosti spočívá především v tom, že v
postavení oddílové vedoucí po vydání pokynu ke skoku do vody viděla, že
posledního plavce z bezpečné vzdálenosti nedoprovází žádné plavidlo a
bezdůvodně se spolehla na přítomnost motorového člunu, který ovšem bezpečnou
vzdálenost nedodržoval, a nepřesvědčila se o skutečné hloubce vody. U obou
podle názoru soudu platí, že v postavení vedoucích měli podle § 415 občanského
zákoníku povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na
majetku, na přírodě a životním prostředí. Plavání na otevřené vodě je spojeno
se zvýšeným rizikem pro život a zdraví koupajících se osob. Pokud se za těchto
okolností rozhodli připravit, organizovat a zajišťovat hru pro svěřené osoby,
jejíž součástí bylo plavání na otevřené vodě, je třeba považovat zachovávání
náležitého dozoru nad bezpečností koupajících se osob důležitou povinnost
vyplývající z postavení hlavního vedoucího tábora a oddílové vedoucí. Porušení
této důležité povinnosti bylo podle soudu v příčinné souvislosti s utonutím a
usmrcením poškozeného (strana 9 rozsudku).
Co do formy zavinění nalézací soud uvedl, že obviněný si byl vědom, že plavání
je činností se zvýšeným rizikem zejména pro život plavců, pokud nastane tonutí.
Současně věděl, že na přehradě je hluboká voda, kde plavci při potížích
nedosáhnou na dno. Mohl proto předpokládat, že v případě plavání na větší
vzdálenost budou plavci plavat nad hlubokou vodou a může dojít k tonutí, pokud
nevytyčil plavecký koridor v bezpečné hloubce. Byl tedy ve svých úvahách s
ohledem na rozumové schopnosti alespoň ve formě problematického soudu, srozuměn
s tím, že může dojít k tonutí. Mohl a měl současně předpokládat, že oddílové
vedoucí i členové Yacht clubu nedodrží dohodnutou vzdálenost a současně
nezajistí doprovod plavce plavidlem z bezprostřední vzdálenosti umožňující
včasnou pomoc při tonutí. Bezdůvodně spoléhal na to, že k porušení chráněného
zájmu nedojde. Nemohl předpokládat, že jeho zadání bude přesně vyplněno, to
mohl zajistit jen tak, že by vytyčil přesný a tím současně podle svých představ
bezpečný plavecký prostor a přesvědčil se, že tento prostor byl před počátkem
plavání dodržen. Jeho zavinění bylo kvalifikováno jako nedbalost vědomá podle §
16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (strana 10 rozsudku).
Stejný závěr o existenci zavinění ve formě nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku soud učinil i ve vztahu k obviněné. Vyložil, že jako
oddílová vedoucí odpovědná za bezpečnost plavců se měla sama sestoupením do
vody přesvědčit o její hloubce. Bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že voda
je mělká a nemůže dojít k riziku tonutí. Pokud by zjistila skutečnou hloubku
vody před vydáním pokynu k plavání, bylo její povinností požádat záchranáře s
motorovým člunem, aby poslední, pomalejší plavce doprovázel z bezpečné
vzdálenosti, přičemž neměla spoléhat jen na prostou přítomnost záchranného
člunu. Když se nepřesvědčila o skutečné hloubce vody v místě počátku plavání,
alespoň formou problematického soudu mohla předpokládat hloubku vody větší než
bezpečnou a možnost tonutí. Současně s ohledem na své rozumové schopnosti a
zkušenosti mohla a měla předpokládat, že posledního plavce je třeba doprovázet
plavidlem ze vzdálenosti maximálně deseti metrů s ohledem na zakalení vody
(strana 10).
S těmito závěry, jež korespondovaly pokynům a právním názorům obsaženým ve
zrušujícím usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 5 To
130/2013, souhlasil i odvolací soud. Doplnil, že zvláště významnou složkou viny
obviněného je nejen jeho trvání na uskutečnění jím koncipované plavecké akce
vzdor zjevně nepříznivým aktuálním vodním a povětrnostním podmínkám, ale i
neurčitost konceptu plaveckého úkolu a problematičnost jeho praktické
realizace. I kdyby snad obviněný výslovně stanovil pro plnění plaveckého úkolu
čtyř určených plavců vzdálenost 20 až 25 metrů, nemohlo z toho jasně vyplývat
zcela určité vysazovací místo. Vágnost, neurčitost v zadání vysazovací
vzdálenosti či zamýšlené délky plavecké dráhy a stanovení způsobu určení této
vzdálenosti pouhým odhadem jiné osoby či osob se velmi výrazně projevila v tom,
jak nakonec vysazovací vzdálenost plavců byla v reálu pokynem obviněné ke
startu určena. Další slabinou „scénáře“ nevyzkoušené a svou podobou zcela
neobvykle pojaté plavecké soutěže bylo podle odvolacího soudu i nezajištění
suchého šatstva pro plavce na pevnině, což bylo za daného relativně
nepříznivého počasí důležité; obviněným jako hlavním vedoucím nebylo předem
výslovně stanoveno, že plavci mohou od lodi vyrazit až poté, co záchranný člun
odebere z obou plachetnic šatstvo a bude připraven plavce těsně následovat.
Podle odvolacího soudu netkví trestní odpovědnost obviněného v samotném faktu,
že jako hlavní vedoucí předal obviněné coby oddílové vedoucí odpovědnost nad
realizací plavecké soutěže, ale vyplývá z konkrétních okolností komplexní
povahy: že šlo o právě především jím nevhodně koncipovanou, nedostatečně
připravenou akci, o předem nevyzkoušenou plaveckou soutěž s ne dost jasně
stanovenými parametry a limity, konanou za relativně nepříznivých podmínek, o
akci na vodě, která byla těžce podceněna. Se zřetelem k těmto faktorům bylo od
obviněného jakožto hlavního vedoucího a garanta nezodpovědné i to, že se z
místa vzdálil a zodpovědností za provedení plavecké části táborové soutěže
pověřil mladou zástupkyni, která to nezvládla, což soud hodnotil také jako
součást jeho viny (strana 8, 9, 10 usnesení).
Významný prvek viny obviněné odvolací soud spatřoval v tom, že daleko od břehu
vydala plavcům pokyn ke startu, navíc v době, kdy svědek R. S. v záchranném
člunu odebíral z jachet šatstvo, očividně tak nebyl připraven k sledování
plavců a k poskytování pomoci. Obviněná neměla za této situace zjevné
zaměstnanosti záchranáře v člunu sbíráním šatstva vydat pokyn ke startu, měla
však ztíženou roli právě i tím, že obviněný tuto stránku soutěže nedomyslel a
nezajistil, nedal konkrétní pokyny, jak daný problém řešit, které podmínky
zohledňující zájmy bezpečnosti plavců pro eventualitu jejich náhlého tonutí se
v žádném případě nesmí překročit. Obviněná ovšem i tak měla podle jeho závěrů
možnost i povinnost, za situace zastavení pohybu jachet ve vzdálenosti mnoha
desítek metrů od břehu, při relativně chladné teplotě vzduchu i takřka
neprůhledné vody, registrovat a neignorovat zjevná a zřejmá aktuální rizika,
měla a mohla vysazení plavců do vody jako neformálně ustanovený zástupce
hlavního táborového vedoucího nejenže neodstartovat, ale nepřipustit (strana 9
usnesení).
Z výše rekapitulovaných závěrů soudů, zejména pak nalézacího soudu, se správně
a přiléhavě podává, že jednání obou obviněných bylo (také) v příčinné
souvislosti se vzniklým účinkem, tj. utonutím a tedy usmrcením poškozeného, a
že bylo příčinou dostatečně významnou. Dovolací soud však neshledává správnými
a přesvědčivými hodnotící úvahy soudů vztahující se k zavinění obou obviněných,
byla-li u obou shodně spatřována vědomá nedbalost podle § 16 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku.
Ze zjištěných skutkových okolností vyplynulo, že obvinění byli společně
organizátory letního tábora pro děti a mládež zaměřeného na příběhy literárního
a filmového hrdiny Harryho Pottera. Do programu tábora, jehož se účastnilo cca
20 osob, mezi nimiž byl i nezletilý …, byla zařazena i hra mezi táborovými
oddíly, v rámci které měli vybraní čtyři reprezentanti oddílů, z nichž pouze
poškozený byl mladší než osmnáct let, doplavat po seskočení z lodi k břehu S.
přehrady a pokračovat v plnění dalších úkolů na břehu. Vybraní plavci mohli
plavání odmítnout, to nakonec učinil i Š. D., místo kterého nakonec plaval
poškozený. V průběhu plavecké části došlo k tragické události, a to utonutí
nezletilého ...
Plavecká část hry byla z iniciativy svědka J. P., oddílového vedoucího
nezletilého poškozeného, organizována ve spolupráci s Yacht clubem, konkrétně
jeho předsedou svědkem J. L. Při setkání obviněného se jmenovanými svědkem,
které zprostředkoval právě J. P., došlo ke společnému naplánování akce, vybrání
vhodné lokality u Ž. h. a součástí dohody bylo ujednání, že lodě doplují z
důvodu ponoru lodí na vzdálenost 25 metrů od břehu. Obviněný podle zjištění
nalézacího soudu požadoval i zajištění bezpečnosti plavců. V den konání akce
byl obviněný přítomen při naloďování účastníků tábora na pláži před základnou
Yacht clubu na Ú. a zde předal odpovědnost za děti oddílovým vedoucím a odjel
obstarávat další záležitosti spojené s chodem tábora.
Lze připustit, že v době konání závodu nebyly podmínky k plavání ideální; podle
zjištění soudu teplota vody činila nejméně 18,6 °C a teplotu vzduchu nejméně
17,9 °C. To však nebylo pro další průběh událostí nikterak určující a samo o
sobě plavce nijak neohrožovalo. Okolo 13.45 hodin, kdy došlo k nalodění a
odplutí plachetnic, teprve také došlo k oznámení zákazu koupání v lokalitě Ú.
vyvěšením opatření na veřejně přístupná místa. Viditelnost ve vodě byla špatná,
to je však na S. přehradě v létě běžný stav, lidé se v ní přesto koupou. Kolem
14.00 hodin dvě plachetnice řízené J. L. a J. K. a záchranný motorový člun
řízený R. S. dopluly k předem určenému a dohodnutému místu v blízkosti Ž. h.,
ale jen do vzdálenosti cca 80 metrů od břehu (třetí plachetnice odplula jinam).
Svědek J.L. konzultoval s vedoucími, zda jim místo vyhovuje, přičemž k dotazu
obviněné, zda odpovídá dohodě s obviněným, ji ujistil, že nemůže plout blíž ke
břehu z důvodu ponoru lodi a zajištění manévrování s ní. Obviněná po konzultaci
s další vedoucí A. H. dala plavcům pokyn ke skoku do vody.
Všichni vybraní byli dobrými plavci, z výsledků provedeného dokazování vyplývá,
že poškozený v nedávné době před utonutím přeplaval celou S. přehradu. Také
konečná trasa závodu nebyla přehnaná, všichni plavci byli schopni cca 50 metrů
plavání bez problémů zvládnout v řádu jedné či dvou minut. Jak již bylo
uvedeno, tři z plavců byli starší osmnácti let, pouze poškozenému bylo 17 let.
Mluvíme o věku, kdy, jak ostatně upozornil i státní zástupce ve svém vyjádření,
mládež zcela běžně bez jakéhokoli zabezpečení a dozoru a mnohdy i za horších
podmínek provozuje nejrůznější, často i mnohem riskantnější sportovní aktivity.
Všichni plavci, tj. svědci J. H., P. V. i K. H., potvrdili, že s plaveckou
částí neměli problémy, i nejméně zdatná plavkyně plaveckou vzdálenost pokládala
za přiměřenou. Z uvedeného lze shrnout, že poškozený byl přinejmenším obstojný
plavec, neměl výrazně slabou fyzickou kondici, ani speciální zdravotní potíže,
prostředí znal, splnění plaveckého úkolu tedy nepředstavovalo za konkrétních
okolností mimořádnou fyzickou a ani psychickou zátěž.
K situaci ve vodě nutno uvést, že plavali pouze čtyři plavci, kteří si v
podstatě vzájemně dělali doprovod a v případě potíží některého z plavců si
mohli vzájemně pomoci. Že k takové pomoci nakonec fakticky nedošlo, to je dílem
souhry negativních náhod, které v konečném důsledku vedly k utonutí
poškozeného. K zabezpečení celé akce a případné pomoci plavcům tak byly na
místě tragédie celkem dvě jachty, na kterých byli členové Yacht clubu, oddílové
vedoucí a účastníci tábora, dále pak byl na místě motorový člun s vodním
záchranářem, který byl pověřen a připraven zasáhnout v případě potřeby a
problému některého z plavců. Z toho vyplývá, že zde byla jasná převaha osob
zabezpečujících akci nad plavci, plavaly celkem pouze čtyři osoby. Z plachetnic
byl dobrý výhled na všechny plavce, ve stejnou dobu, kdy se poškozený svěřil se
svými potížemi svědkyni K. H., která mu nedokázala pomoci, zjistili jeho
problémy jako posledního plavce na lodích a vyslali k němu motorový člun s R.
S. ze vzdálenosti 40 až 50 metrů, který právě v tu chvíli na žádost J. L. u
plachetnice nakládal oblečení plavců.
Pokud jde o průběh tragické události, v podstatě všichni svědci se shodli na
tom, že vše se odehrálo velmi rychle. Samotný závod plavců měl trvat minutu či
dvě, v jeho průběhu se znenadání poškozený bez výraznějšího varování začal
topit a zmizel pod vodní hladinou. Ačkoli vodní záchranář svědek R. S. byl s
motorovým člunem v řádu několika vteřin v místě potopení poškozeného a skočil
za poškozeným do vody, už se mu poškozeného pro špatnou viditelnost přes
opakované pokusy nalézt a zachránit nepodařilo a tento byl až po několika
hodinách nalezen přivolanými potápěči.
Pro úplnost není od věci připomenout závěry znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znalců MUDr. Pavla Rothrőckela a MUDr. Pavla Toupalíka, Ph.D. (č. l. 165-172, 171, 592), podle nichž
teplota vody 18-19 °C může vést rychleji k pocitu vyčerpání, může snadno dojít
(zejména po předchozí fyzické zátěži, která ale nebyla v konkrétním případě
zjištěna) ke svalové křeči horní či dolní končetiny, což bývá nezřídka i
příčina utonutí. Náhlé vdechnutí chladné vody může vést dále k tzv. reflexnímu
laryngospasmu, tj. reflexnímu stahu hrtanového svalstva s následným dušením.
Takovéto stavy však nezanechávají žádné morfologické nálezy a pitvou je nelze
prokázat. Další možnou příčinou utonutí může být i srdeční arytmie,
nepravidelnost srdečního tepu, která se může vyskytnout u každého člověka zcela
nahodile a může vést buď ke krátkodobé slabosti, v některých případech i
krátkodobému bezvědomí, pokud se osoba nachází ve vodě, může dojít k vdechnutí
vody a následně k reflexnímu stažení hrtanu a utonutí. Jinak řečeno, v kontextu
předchozích rekapitulovaných zjištění nebyla zjištěna žádná okolnost relevantní
z hlediska stanovené příčiny smrti, tj. utonutí poškozeného.
V daných souvislostech nelze než znovu zopakovat, že kritériem nedbalosti (v
obou jejích formách) je zachování potřebné míry opatrnosti pachatele, přičemž
ta je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání
způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Nedbalostně
tedy jedná ten, kdo nedodržuje míru opatrnosti, ke které je v rámci okolností
povinen (objektivní hledisko) a podle svých možností schopen (subjektivní
hledisko). Objektivní kritérium (jakožto překážka nadměrné neopatrnosti,
laxnosti) požaduje na každém adresátu právní normy, tedy potencionálním
pachateli, jenž spadá do téže srovnatelné kategorie, stejnou míru opatrnosti.
Subjektivní kritérium představuje takovou míru opatrnosti, kterou je schopen
zachovat pachatel v konkrétním případě.
Soud prvního stupně správně vyložil, že letní tábor neměl povahu zotavovací
akce ve smyslu § 8 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně
některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a proto se na něj
nevztahovala pravidla pro koupání na zotavovací akci uvedená v § 8 odst. 4
vyhl. č. 106/2001 Sb., o hygienických požadavcích na zotavovací akce pro děti.
Jelikož neexistuje obecně platný právní předpis, který by zvláštním způsobem
stanovil pravidla pro koupání či plavání, coby aktivitu do jisté míry v
závislosti na konkrétních okolnostech vždy spojenou s určitým rizikem pro život
a zdraví koupajících se osob, nalézací soud uzavřel, že pro případ plavání
platí toliko obecná prevenční povinnost ve smyslu § 415 občanského zákoníku
podobně jako pro rodiče nezletilého dítěte. V nálezu Ústavního soudu sp. zn.
II. ÚS 728/02 ze dne 20. 5. 2004 se výstižně pro obdobné případy konstatuje, že
právní teorie i ustálená judikatura uznávají i generální (právem speciálně
neupravené) povinnosti, jejichž porušením vzniká právní odpovědnost, včetně
odpovědnosti trestněprávní. Nejjednodušší pravidlo, jehož porušením taková
odpovědnost nastupuje, přikazuje zdržet se veškerých takových činností, u nichž
nelze vyloučit navození nebezpečných situací a vznik škodlivých následků
(povinnost zdržet se nebezpečných jednání). Pokud je již nezbytné určité
riskantní a nebezpečné činnosti vykonávat, protože se tím sleduje nějaký
všeobecně akceptovatelný přínos, potom spočívá povinnost náležité pečlivosti v
tom, aby při jejich výkonu byla dodržována potřebná obezřelost a aby byla
přijata kontrolní opatření, umožňující vyhnout se nebezpečí nebo ho udržet v
rozumných hranicích. Nemá-li někdo potřebné informace, schopnosti nebo
dovednosti k výkonu nebezpečných činností, je povinen si takové informace,
schopnosti nebo dovednosti předem obstarat (povinnost nechat se poučit);
neučiní-li tak, musí se výkonu nebezpečných činností zdržet. Podrobné
doktrinární odůvodnění nedbalostního zavinění lze nalézt v uznávané
trestněprávní literatuře (srov. např. Novotný, O. a kol.: Trestní právo hmotné.
Obecná část. Praha: Codex 1997, str. 122).
Pokud jde o obviněného, ten byl uznán vinným v podstatě proto, že plaveckou
soutěž nedostatečně připravil a zajistil a sám se osobně plaveckého závodu z
pozice dozoru nad plavci neúčastnil, nevytyčil plavecký úsek. Jak však
přiléhavě uvádí státní zástupce ve svém vyjádření, obviněnému ale není co
vytýkat. Plaveckou soutěž ve shodě s dalšími vedoucími podrobně připravil a
spoléhal na to, že proběhne podle předem zadaných parametrů. Pokud by soutěž
proběhla podle domluveného zadání obviněného, zřejmě by nemohlo k jakékoli újmě
na zdraví plavců dojít, jak se podává ze znaleckého posudku Ing. Petra Ptáčka,
znalce z oboru sport, specializace vodáctví. Pokud následně byly dohodnuté
parametry soutěže změněny, za to přece obviněný nemůže nést, byť i jen
nedbalostní, odpovědnost. Obviněnému nelze vytýkat ani to, že jako vedoucí
tábora plaveckému závodu nebyl jako dozor osobně přítomen. Organizace
táborového dění zahrnuje celou řadu úkonů a z organizačního hlediska není
možné, aby byl každý vedoucí přítomen všem táborovým aktivitám. Z odůvodnění
rozsudku nalézacího soudu se na straně jedné podává, že obviněný při jednání se
svědkem J. L. požadoval i zajištění bezpečnosti plavců, nevyplývají z něj ale
dostatečně přesvědčivě relevantní údaje o tom, jaká konkrétní zjištění týkající
se bezpečnosti plavců byla dohodnuta. Z opakované výpovědi obviněného (nepřímo
potvrzované výpověďmi svědků J. P. i R. S.) se podává, že spoléhal na členy
Yacht clubu, neboť byl ujištěn, že jsou schopni bezpečnost plavců zajistit,
nehledal proto ani žádnou jinou alternativu, před odjezdem jachet viděl, že k
dispozici je i záchranný člun (viz č. l. 748). Tato zjištění podporují obhajobu
obviněného a svědčí ve prospěch závěru, že se mohl oprávněně domnívat, že
bezpečnost plavců je zajištěna. Úvaha nalézacího soudu, že mohl a měl současně
předpokládat, že oddílové vedoucí i členové Yacht clubu nedodrží dohodnutou
vzdálenost a nezajistí doprovod plavce plavidlem z bezprostřední vzdálenosti
umožňující včasnou pomoc při tonutí, že nemohl předpokládat, že jeho zadání
bude přesně vyplněno (což mohl zajistit jen tak, že by vytyčil přesný a
bezpečný plavecký prostor a přesvědčil se, že tento prostor byl před počátkem
plavání dodržen), je nepřípadná a ničím (např. předchozí špatnou zkušeností)
nepodložená. Ostatně i znalec Ing. Petr Ptáček v této souvislosti uvedl, že R. S., vůdce motorového člunu a člen Hladinové záchranné služby, měl sám situaci
vyhodnotit jako poměrně nebezpečnou a minimálně měl upozornit vedoucí na to, že
děti plavou bez dozoru, jelikož jediná možnost záchrany a poskytnutí pomoci
byla právě z motorového člunu. Měl sám z hlediska své pozice a zkoušek
upozornit na to, že dochází k porušování bezpečnosti a měl jet s dětmi sám (č. l. 849). To ostatně koresponduje s úkoly Hladinové záchranné služby (působící v
rámci Českého svazu jachtingu), podle jejíchž stanov mimo jiné působí
preventivně směrem k veřejnosti a v tísňových situacích jí poskytuje pomoc,
zajišťuje bezpečnost při treningové činnosti na vodách, kde působí, a
bezpečnost zajišťuje na požádání i jinde.
Je tedy oprávněna poskytovat
technickou i zdravotní pomoc též směrem k veřejnosti (č. l. 20, 27). Jinými
slovy, důsledné vyhodnocení osobního vkladu a zkušeností obviněného a
konkrétních okolností případu nedovolují spolehlivě vyslovit závěr, že bez
přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného
trestním zákonem nezpůsobí. Pakliže odvolací soud spatřoval „významnou složku
viny obviněného“ v trvání na uskutečnění akce vzdor zjevně nepříznivým
aktuálním vodním a povětrnostním podmínkám či nezajištění suchého šatstva pro
plavce na pevnině, jde o okolnosti, které neměly na utonutí poškozeného žádný
významný vliv. Jak již bylo uvedeno, povětrnostní podmínky pro uskutečnění
plaveckého úkolu sice nebyly optimální, nebyly však ani nijak dramatické, o
vyhlášení zákazu koupání z už uvedených technických důvodů v kritické době
nevěděli ani členové Yacht clubu a ani obviněný, případné organizační obtíže
spojené se zajištěním suchého ošacení nemohly být rovněž z hlediska vzniklého
účinku relevantní. Zdůrazňuje-li odvolací soud obšírně vágnost vymezení
plavecké trasy, lze jistě připustit, že zadání plaveckého úkolu nemělo striktně
stanovená pravidla (tj. kupř. přesné určení vysazovacího místa), ale jeho
vymezení bylo po jednání mezi obviněným a svědkem oběma stranám dostatečně
jasné; byly-li podmínky změněny mimo jiné z důvodů, které představovaly
technické parametry plavidel, stalo se tak bez možnosti vlivu obviněného na
tuto změnu.
Jde-li o obviněnou, té je odsuzujícím rozsudkem především vytýkáno, že
neprovedla měření vzdálenosti lodi od břehu a měření hloubky vody a nezajistila
doprovod plavců záchranným plavidlem z bezprostřední blízkosti. Obviněná se ale
přirozeně a logicky, s ohledem na předchozí dohody s členy Yacht clubu a
samozřejmě i s ohledem na rozdílné profesní a životní zkušenosti, v otázce
zabezpečení plavců spolehla na vodního záchranáře k tomu určeného. Jak ovšem
správně připomíná státní zástupce, nelze rozumně předpokládat a očekávat od
21leté dívky, že v situaci přítomnosti profesionálů s daleko vyššími profesními
i životními zkušenostmi, bude sama na místě takové osoby organizovat, jak mají
svou činnost vykonávat a jaká opatření mají k zabezpečení života a zdraví
plavců přijmout, to zvlášť za situace zmíněné dohody o zabezpečení ochrany
plavců členy Yacht clubu a vodním záchranářem s motorovým člunem, o němž již
byla zmínka shora. Také tyto osoby nepochybně v otázce zabezpečení plavců
postupovaly v souladu se svým nejlepším svědomím a vědomím a zabezpečení plavců
považovaly s ohledem na situaci na místě tragédie za dostatečné. Pokud snad
možná rizika na místě samotném správně nevyhodnotili ani profesionální
záchranáři a situaci nepovažovali za nebezpečnou (viz kupř. výpověď svědka J.
L., č. l. 117), nelze správné vyhodnocení situace spravedlivě požadovat od
obviněné.
Nelze-li s ohledem na objektivní a subjektivní kritérium u obou obviněných
spolehlivě vyvodit existenci zavinění ve formě nedbalosti vědomé podle § 16
odst. 1 písm. a) tr. ř., lze v podstatě ze stejných důvodů vážně pochybovat o
možném zavinění ve formě nedbalosti nevědomé podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Hranice okolností, jež pachatel může či nemůže předvídat, nelze vymezovat jen v
hypotetické rovině (neboť pak by musel každý předvídat v podstatě cokoliv), ale
je zapotřebí vždy vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících
z určité životní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů,
jež pachatel vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých znalostí i
dalších subjektivních dispozic. Obvinění přece nepostupovali hazardérsky, laxně
či nadměrně neopatrně a pro ochranu života a zdraví plavců učinili vše, co s
ohledem na své životní znalosti a zkušenosti považovali za důležité a co po
nich bylo možno rozumně požadovat. Opodstatněně je proto zpochybněno byť
nedbalostní porušení i prevenční povinnosti obsažené v § 415 občanského
zákoníku.
Státní zástupce také výstižně připomněl, že obviněný Mgr. L. B. je učitel,
zástupce ředitele základní školy, dlouhodobě se věnuje práci s dětmi a
organizování dětských táborů, byl vedoucím tábora. Obviněná Bc. A. F. je
studentkou právnické fakulty, která se rovněž dlouhodobě věnuje práci s dětmi a
organizování dětských táborů, byla zástupkyní vedoucího tábora. U těchto osob
nelze s ohledem na jejich předpokládané osobní kvality a dlouhodobou práci s
dětmi očekávat sklony k rizikovému chování, přičemž ze závěrů provedeného
dokazování je zřejmé, že obvinění hazardéři nebyli. K zajištění bezpečnosti
plavců přistupovali zodpovědně, dokonce sjednali přítomnost vodního záchranáře
s motorovým člunem k naprosto běžnému a v drtivé většině případů zcela
bezproblémovému úkonu, kdy čtyři osoby měly přeplavat původně 25 metrů, nakonec
cca 50 metrů dlouhou trasu závodu. Závodu plavců bylo přítomno několik
dospělých osob včetně dvou členů Hladinové záchranné služby (svědkové J. L. a
R. S.), z nich jeden byl na motorovém člunu připraveném v případě potřeby
zasáhnout a poskytnout plavcům pomoc, jak ostatně sám ve své výpovědi potvrdil
(č. l. 101, 796). Z provedených důkazů vyplývá, že obvinění bezpečnost plavců
rozhodně neponechali stranou své pozornosti, byť nakonec stejně k tragické
události došlo. Není zřejmé, co víc měli obvinění pro bezpečnost plavců,
posuzováno v rozumných dimenzích, udělat. Trestána má být transparentní
nedbalost, nečinnost, laxnost, hazardérství či bezohlednost k životům a zdraví
druhých, nikoli snad údajné opomenutí přesně neznámých a ničím nestanovených
opatření. Zpětně domýšlet a konstruovat, co všechno mohli a měli obvinění
učinit, se jeví jako nepatřičné, to zvlášť za situace, kdy žádný obecně platný
právní předpis přímo nestanoví, jakým způsobem mělo ve směru ochrany života a
zdraví probíhat organizační zabezpečení závodu či koupání čtyř plavců v
přehradě. Žádný obecně platný právní předpis nezakazuje delegaci odpovědnosti
za děti z vedoucího tábora na další vedoucí, případně na vodní záchranáře při
plaveckých aktivitách. Stejně tak není žádným obecně platným právním předpisem
stanoveno ani to, jaká má být vzdálenost záchranného člunu, který byl na místě
přítomen, od plavců. Odpověď na uvedenou otázku nebyla známa ani obecným
soudům, které k zodpovězení této otázky přibraly ve věci znalce, který však
také odpovídal pouze orientačně s ohledem na své subjektivní zkušenosti.
Přese všechnu tragičnost projednávaného případu s ohledem na fatální následek,
který dozajista představuje smrt sedmnáctiletého poškozeného, konkrétní
okolnosti daného případu jsou natolik atypické až výjimečné, že se zřetelně
jedná o případ z hlediska posuzování trestní odpovědnosti obviněných hraniční a
pečlivé a vyvážené hodnocení všech zjištěných okolností relevantních pro
stanovení závěru o míře společenské škodlivosti bylo naprosto klíčové.
Odůvodnění rozhodnutí soudů ale postrádá jakékoliv úvahy o uplatnění principu
subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který
trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně
(§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin,
který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem.
Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován
uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní
spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých
nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská
škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako
jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze,
ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně
závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu
naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke
konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda
jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost,
se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní
hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané
skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia
Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh.
tr.).
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem (proviněním), je
třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná
zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda
zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se
případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by
mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské
škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného
trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu
subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní
odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku).
Podstata principu ultima ratio spočívá v tom, že „trestnými činy mohou být
pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam,
kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova
smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu
právního státu také nepřípustné“ (k tomu Šámal, P. Trestní zákoník a naplňování
funkcí a základních zásad trestního práva hmotného. Bulletin advokacie, č.
10/2009, s. 33). Jinými slovy řečeno, trestní odpovědnost není sice vyloučena
vždy, existuje-li souběžně jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání,
poněvadž není vyloučeno současné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným
druhem odpovědnosti. Trestněprávní odpovědnost ale není na místě vyvozovat v
situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech
funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a
přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. přiměřeně nález
Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
Jak přiléhavě podotkl státní zástupce ve svém vyjádření, v obecné rovině je při
hodnocení případné trestní odpovědnosti obviněných na místě i otázka, zda
existuje zájem společnosti na provozování volnočasových aktivit dětí a mládeže.
I dovolací soud sdílí názor, že takový zájem ve společnosti trvá, a proto je
třeba vážit si osob, které činnost s dětmi a mládeží dobrovolně, ve svém volném
čase a často za minimální finanční ohodnocení provozují, a neklást na ně
přemrštěné nároky nad rámec obecně závazných právních předpisů. Nejde přitom
pochopitelně o krytí případného hazardování se životy a zdravím dětí a mládeže,
ale o chápání věcí v souvislostech a rozumném přístupu k prostě existujícím
rizikům jakékoli lidské činnosti a jejich následkům. Při jakékoli sportovní
činnosti riziko úrazu hrozí a není vždy možné se ho i při ostražitém a
zodpovědném přístupu vyvarovat.
Na soudu prvního stupně proto bude, aby se otázkou naplnění subjektivní stránky
přečinu, ale případně i mírou jeho společenské škodlivosti a nutností uplatnění
trestněprávních norem vůči obviněným znovu pečlivě zabýval v intencích tohoto
usnesení dovolacího soudu.
Nejvyšší soud na základě shora zmíněných skutečností z důvodu uvedeného v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne
20. 3. 2014, sp. zn. 5 To 69/2014, a rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne
19. 12. 2013, sp. zn. 2 T 102/2012, v celém rozsahu zrušil. Současně zrušil
také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v
Chrudimi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl,
přičemž při novém rozhodování je soud (a to nejen soud prvního stupně, ale i
soud odvolací) vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší
soud. Napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaných ve
prospěch obviněných, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v
jejich neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání,
neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1
písm. b) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková