8 Tdo 1032/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
31. srpna 2011 o dovolání obviněného J. S., proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 8 To 580/2010, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 47/2010, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. o d m
í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 10. 2010, sp. zn. 3 T
47/2010, byl obviněný J. S. uznán vinným v bodě 1) přečinem nebezpečného
vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2) přečinem vydírání podle
§ 175 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 3) zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1,
2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tam popsaných
dopustil tím, že
1) od měsíce května 2009 do srpna 2009, následně v blíže nezjištěné době na
podzim 2009 do konce roku 2009, a poté od blíže nezjištěné doby v dubnu 2010 do
15. 5. 2010, na různých místech v P., v rámci partnerských neshod, vždy v
období, kdy se rozešel se svou tehdejší přítelkyní poškozenou I. Š., této
poškozené především ústně, ale také telefonicky a SMS zprávami sděloval, že ji
zbije, zabije, jinak ublíží např. politím obličeje kyselinou nebo že ublíží
jejím známým, že ho nezná a neví, čeho je schopen, což doprovázel vulgárními
nadávkami, kdy v přesně nezjištěnou dobu na přelomu jara a léta roku 2009 v P.,
J., před hotelem A., během vzájemné hádky vyndal z vozidla, se kterým přijel na
schůzku, nůž o délce čepele 21,5 cm, který namířil proti poškozené a přitom
křičel, že je mu všechno jedno a klidně ji zabije, na přelomu února a března
2010 ve svém bytě v P., U E., při vzájemné hádce hodil o zeď skleničku, jejíž
odražený střep způsobil poškozené drobnou ránu na pravé tváři, a dne 15. 5. 2010 kolem 11.40 hodin, v P., B., v místě zaměstnání poškozené v kadeřnictví
C., ji obvinil z nevěry, vulgárně jí půl hodiny nadával a křičel, že ji
nenávidí a klidně ji zabije, dvakrát na ni plivnul a následně ji udeřil do
levého ramene a potom ji kopl do žeber takovou silou, až ji srazil ze židle,
2) dne 15. 5. 2010 kolem 12.00 hodin, v P., B., v kadeřnictví C., kde pracovala
poškozená I. Š., poté, co na poškozenou půl hodiny křičel, vyhrožoval jí
zabitím a kopl ji do žeber takovou silou, až ji srazil ze židle, nařídil
poškozené kadeřnictví uzamknout a zavolat kolegu M. B., aby ji v práci
vystřídal, po jeho příchodu ji zvýšeným hlasem přiměl, aby s ním nasedla do
jeho vozidla Audi A3, načež ji vezl k M. j., cestou jí říkal, že si ho musí
vzít a musí být jeho žena, a že když ho nebude poslouchat, tak ji zabije, po
příjezdu k M. j. poškozené přikázal, aby vystoupila, přičemž když odcházela
jiným směrem, než který si přál, udeřil ji do zad a při chůzi kolem jezera jí
pak opakoval, že si ho musí vzít a bude s ním žít, jinak ji zabije ihned,
následně ji odvezl na P., O. n., aby si z bytu, kde v té době bydlela, vyzvedla
svoje osobní věci, kdy ji hrozil, ať nikam neodchází a vrátí se do auta, jinak
zbije nebo zabije její matku a jejího přítele,
3) dne 15. 5. 2010 v blíže nezjištěné době před půlnocí odvezl do svého bytu v
P., U E., poškozenou I.
Š., zde jí nejprve vyhrožoval zabitím, pokud si jej
nevezme za manžela, načež sundal trenýrky, povalil poškozenou na záda, obkročmo
jí zaklekl ruce, penisem jí plácal po obličeji, rukou jí pak proti její vůli
silou otevřel ústa, vsunul do nich svůj penis, a tímto způsobem se několik
minut uspokojoval až do svého vyvrcholení, poté poškozené sundal tričko a
podprsenku, a ačkoli ho odstrkovala, líbal ji na prsou a svlékl z ní džíny, u
kterých roztrhl zip a natrhl knoflík, roztáhl poškozené nohy a přes její odpor
ji líbal na přirození a snažil se jí strkat do konečníku prsty, čemuž se
poškozená snažila bránit, přičemž svého jednání zanechal až poté, co si začala
stěžovat na silnou bolest v žebrech, do kterých ji předtím v odpoledních
hodinách nakopl.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 2 tr.
zákoníku a podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle § 84 tr. zákoníku, § 81 odst. 1 a
§ 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků,
a to za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 82 odst. 2 tr.
zákoníku byla obviněnému uložena jednak povinnost podrobit se během zkušební
doby psychiatrické léčbě zaměřené na zmírnění negativních následků jeho smíšené
poruchy osobnosti, a jednak omezení, aby bezdůvodně osobně, telefonicky či
formou SMS nekontaktoval poškozenou I. Š. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to
nože španělské výroby, zn. Muela s černou rukojetí o délce čepele 21,5 cm.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 1. 2011,
sp. zn. 8 To 580/2010, rozhodl o odvoláních, která proti tomuto rozsudku soudu
prvního stupně podali obviněný a státní zástupce v neprospěch obviněného, tak,
že
I. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve
výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl, že při nezměněném
výroku o vině obviněného odsoudil podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst.
1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož
výkon podle § 84 tr. zákoníku, § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků, za současného vyslovení
dohledu nad obviněným. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil
povinnost podrobit se během zkušební doby psychiatrické léčbě zaměřené na
zmírnění negativních následků jeho smíšené poruchy osobnosti, a omezení, aby
osobně, telefonicky či formou SMS nekontaktoval poškozenou I. Š. Podle § 70
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné
majetkové hodnoty, a to nože španělské výroby, zn. Muela s černou rukojetí o
délce čepele 21,5 cm,
II. odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
Obviněný proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím
obhájce s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
dovolání, které zaměřil především proti výroku o vině v bodě 3), jímž byl uznán
vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a
proti výroku o trestu v části, ve které mu byla podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku
uložena povinnost podrobit se během zkušební doby psychiatrické léčbě. Ve
vztahu ke zločinu znásilnění obviněný vytýkal nesprávné posouzení označeného
činu v nedostatku znaků násilí či pohrůžky násilí, pohlavního styku provedeného
srovnatelným způsobem se souloží, a subjektivní stránky. K subjektivní stránce
vyjádřil, že na úmysl poškozenou znásilnit nelze usuzovat z toho, jakým
způsobem měl znásilnění provést, protože bylo nutné především posoudit, jaký
vztah udržoval s poškozenou, neboť právě ona byla vášnivá a divoká, i když
připustil, že to u ní určovala i její nevyzrálost. Vynucovala si silné citové
projevy, jimiž měl demonstrovat svůj zájem o její osobu. Ona sama se snažila do
sexu mezi nimi vnést prvky násilí. Dále obviněný zdůraznil, že ze skutkového
stavu nevyplývá, že by se dopustil soulože, když nedošlo ke spojení jeho
pohlavních orgánů a poškozené. Jiným obdobným pohlavním stykem, který by
přicházel v úvahu, se rozumí styk, který je závažností i způsobem provedení
srovnatelný se souloží. Především jde o anální a orální pohlavní styk, a
požadovanou závažnost zmíněného je potřeba posuzovat vzhledem k psychickým i
fyzickým následkům pro oběť. V jeho věci však poškozená připustila, že sama
podmínila vygradování agresivity obviněného, mj. tím, že mu lhala o svém
těhotenství, a podle znalců trestná činnost obviněného na poškozené nezanechala
žádné trvalé následky. Ke znaku násilí nebo pohrůžce násilím obviněný namítl,
že za násilí se považuje použití fyzické síly pachatele za účelem překonání
nebo zamezení vážně míněného odporu oběti a dosažení styku proti její vůli.
Soudy obou stupňů podle obviněného však neodlišily faktickou situaci, kdy jeho
jednání nesměřovalo k vykonání soulože či obdobného pohlavního styku, ale
toliko k přesvědčení poškozené, aby z jeho strany strpěla určité sexuální
projevy, tj. osahávání pohlavních orgánů. Z provedeného dokazování nade vší
pochybnost nevyplývá, že poškozenou skutečně znásilnil. Jednání spočívající v
osahávání poškozené, se kterým se navíc jevila být srozuměna, nemůže být
kvalifikováno jako zločin znásilnění, neboť rozhodující je způsob, jakým mělo
ke znásilnění dojít. Z těchto důvodů obviněný považuje za nesprávné, pokud
odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně rozhodl, že se v daném případě
jedná o zločin znásilnění, ač právní kvalifikace podle § 185 odst. 1, 2 písm.
a) tr. zákoníku naplněna nebyla.
V souvislosti s takto popsanými nedostatky obviněný poukázal na
pochybení odvolacího soudu, pokud mu uložil omezení podle § 82 odst. 2 tr.
zákoníku spočívajícího v povinnosti podrobit se během zkušební doby
psychiatrické léčbě zaměřené na zmírnění negativních následků jeho smíšené
poruchy osobnosti, a vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud šel při jeho
vymezení nad rámec zákonem stanovený. Obviněný s odkazem na ustanovení § 48
odst. 4 písm. d) tr. zákoníku uvádějící přiměřená omezení, jejichž výčet sice
není taxativní, avšak pokud by zákonodárce hodlal mezi zákonné možnosti zařadit
i psychiatrickou léčbu, učinil by tak výslovně a neponechával by takovou
možnost jen na úvaze soudu. Trestní zákoník uvádí jako přiměřené omezení, resp.
přiměřenou povinnost toliko podrobit se vhodným programům psychologického
poradenství, o nějž se však v projednávané věci nejedná.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený
rozsudek Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 7 a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Přestože byl opis dovolání obviněného doručen Nejvyššímu státnímu
zastupitelství, to se k němu do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřilo.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného
je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou
oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Se zřetelem na to, že dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně
stanovených v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že obviněným označený důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto
zákonném ustanovení vymezený, neboť obviněný v souladu s ním poukazuje na to,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení a prostřednictvím tohoto důvodu zejména
vytýká, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, konkrétně brojil proti právní
kvalifikaci zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku,
jíž obviněný nepovažoval za naplněnu pro absenci některých jejích znaků.
Vymezeným zákonným požadavkům obviněný dostál, a proto Nejvyšší soud se jeho
výhradami mohl zabývat a zkoumal, zda jsou opodstatněné.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že při přezkoumávání správnosti
právní kvalifikace se vychází ze zásady, že dovolací soud je zjištěným
skutkovým stavem vázán, proto své právní úvahy vytváří v návaznosti na tento
skutkový stav (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn.
I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Odchýlit se od soudy zjištěného skutkového stavu, lze jen výjimečně za situace,
že jsou zjištěny odůvodněné pochybnosti o souladu mezi skutkovými zjištěními na
straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04), což však v projednávané věci
nebylo namítáno a ani shledáno. Jestliže obviněný okrajově vznášel výhrady
týkající se skutkových zjištění, ty na jím označený dovolací důvod ani jiný z
důvodů vymezených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. nedopadají a Nejvyšší soud z
jejich podnětu napadené rozhodnutí nepřezkoumával.
Opodstatněnost dovolání zkoumal ve vztahu k relevantně uplatněné námitce
ohledně zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož
se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné
těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho
bezbrannosti, jestliže čin spáchá souloží nebo jiným pohlavním stykem
provedeným způsobem srovnatelným se souloží.
Podle tzv. právní věty se obviněný uvedeného činu dopustil v alternativě, že
„jiného násilím donutil k pohlavnímu styku a čin spáchal jiným pohlavním stykem
provedeným způsobem srovnatelným se souloží“.
Jestliže obviněný vytýkal, že se nedopustil znásilnění, protože nešlo v tomto
případě o pohlavní styk provedeným způsobem srovnatelným se souloží, je nutné
uvést, že tento znak se týká případů, v nichž nedojde k souloži, tj. ke spojení
pohlavních orgánů muže a ženy, ale kde pohlavní orgán jedné strany uvedeného
spojení je nahrazeno jinou částí těla. Jde o pohlavní styk, při jehož realizaci
dochází k situaci srovnatelné s tou, jaká nastává u soulože. Rozhodná je tedy
srovnatelnost provedení, a proto musí být jiný pohlavní styk srovnatelný se
situací, při níž dochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Jestliže se
u soulože předpokládá současné spojení pohlavního orgánu muže a ženy, pak
srovnat s ním lze situace, kdy do pohlavního orgánu ženy neproniká pohlavní úd
muže, ale je simulována jiným mechanismem, např. jazykem, prsty, jiným
předmětem. K obdobné situaci dochází v případě mužského pohlavního údu, který
je při souloži zasouván do vagíny, a proto, aby nastal účinek srovnatelný tomu,
k jakému dochází v případě soulože, může být namísto vnikání do pochvy použit
způsob, při němž nejde o ženské pohlavní orgány, ale jinou srovnatelnou část
těla ženy, např. ústa nebo konečník, apod. Jestliže jde o pohlavní styk, při
němž se používá hlavní orgán jedné strany, je namístě závěr, že takový styk je
obdobou soulože ve smyslu § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 841/2010,
uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2010, s v. 68
pod č. T 1312).
Vzhledem k tomu, že soudy v projednávaném případě na podkladě provedeného
dokazování učinily skutkový závěr, že obviněný „otevřel ústa poškozené, vsunul
do nich svůj penis a tímto způsobem se několik minut uspokojoval až do svého
vyvrcholení. Z popsaného jednání je zřejmé, že jde o naplnění uvedeného znaku
pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží v jeho dokonané
podobě, neboť se jedná o vsunutí pohlavního údu muže do úst ženy, a tímto
způsobem k ukájení pohlavního pudu obviněného, který takto činil až do svého
plného sexuálního uspokojení. Uvedené skutkové zjištění a takto popsaný
mechanizmus plně koresponduje s tím, co se za uvedený znak obecně považuje.
Soudy prvního a druhého stupně v souladu s těmito hledisky uvedený znak
posoudily a lze odkázat zejména na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně,
který k tomuto znaku uvedl, že obviněný poškozenou násilím donutil k pohlavnímu
styku a čin spáchal jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se
souloží, za který se podle ustálené soudní praxe považuje i felace - orální
styk (viz strana 12, 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů shledal, že soudy v případě
uvedeného zkoumaného znaku nepochybily a jejich závěry jsou v souladu se
zákonem i s ustálenou soudní praxí. Výhradu obviněného proto nepovažoval za
důvodnou.
Opodstatněné nejsou ani výhrady obviněného směřované proti znaku násilí, neboť
jím se ve smyslu § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku míní použití fyzické síly
ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu
znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Donucením se
rozumí překonání jeho vážně míněného odporu nebo jeho podlehnutí při seznání
beznadějnosti kladení odporu, s ohledem na to, že mu pachatel za použití násilí
nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nedal žádnou možnost odpor projevit.
Výsledkem násilí je, že taková osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a
projevem odporu upustí od dalšího vzdoru pro svoji vyčerpanost, zřejmou
beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku násilí
uskuteční.
Podle popsaných skutkových zjištění obviněný poté, co poškozené nejprve
vyhrožoval zabitím, pokud si jej nevezme za manžela a sundal si trenýrky
„povalil poškozenou na záda, obkročmo jí zaklekl ruce, penisem jí plácal po
obličeji, rukou jí pak proti její vůli silou otevřel ústa, kam jí vsunul svůj
penis a po svém vyvrcholení, když poškozené sundal tričko a podprsenku, a
ačkoli ho odstrkovala, líbal ji na prsou a svlékl z ní džíny, roztáhl poškozené
nohy a přes její odpor ji líbal na přirození a snažil se jí strkat do konečníku
prsty, čemuž se poškozená snažila bránit…“. Tyto formy jednání představují tři
různé způsoby násilí, jímž se obviněný snažil na poškozené si vynutit pohlavní
styk, „obkročmé zakleknutí rukou“ „povalení poškozené“, „roztažení nohou“. Ve
všech těchto mechanizmech jsou zastoupeny jak použití fyzické síly, tak i snaha
o překonání odporu poškozené, a tedy její donucení k dosažení vlastního ukojení
i přes odpor poškozené. Tímto jednáním obviněný naplnil znak násilí, neboť se v
daném případě jednalo o několik násilných způsobů působení, při němž musel
obviněný vyvinout fyzickou síly poměrně velké intenzity, neboť poškozená se
bránila a bylo nutné, aby jí zabránil v tom, aby mu kladla odpor, který přesto
poškozená dávala dostatečně najevo, pokud obviněného odstrkovala. Nejvyšší soud
se ztotožnil s názory vyslovenými oběma soudy v odůvodnění napadených
rozhodnutí, že se o násilí jednalo.
Ze všech těchto skutečností, ale i z ostatních částí popsaného skutku, jakož i
dalších okolností, jež jsou rozvedeny v odůvodnění napadených rozhodnutí, je
zcela zjevné, že uvedený čin obviněný zamýšlel a konal se záměrem se sám, i
přes odpor poškozené sexuálně, na jejím těle uspokojit. Jednal tak zcela vědomě
a chtěně ve smyslu přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v
němž se obviněný činu dopustí tehdy, když chtěl způsobem uvedeným v trestním
zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Obviněný, jehož
jednání ve všech souvislostech směřovalo k násilí vůči poškozené za účelem
přemožení jejího odporu a k vykonání pohlavního styku provedeného způsobem
srovnatelným se souloží, poškozenou chtěl znásilnit, což také učinil. Výhrady
obviněného zaměřené proti subjektivní stránce jsou proto rovněž neopodstatněné.
Na podkladě rozvedených úvah a závěrů Nejvyšší soud shledal, že napadená
rozhodnutí netrpí vadami, které obviněný vůči skutku pod bodem 3) vytýkal, a
zjištěný skutkový stav, jak je popsán u tohoto činu, dává dostatečný podklad
pro vymezení jednotlivých znaků, jež použitá právní kvalifikace podle § 185
odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku předpokládá. Ze všech těchto důvodů je právní
posouzení správné a nevyvolává žádné pochybnosti.
Pokud obviněný v dovolání rovněž brojil proti tomu, že mu byla jako přiměřená
povinnost při ukládaném podmíněném odsouzení podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku
uložena povinnost během zkušební doby se podrobit psychiatrické léčbě, je
vhodné uvést, podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku může soud uložit podmíněně
odsouzenému přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 tr.
zákoníku směřující k tomu, aby vedl řádný život. Jde zde o formu alternativního
potrestání obviněného, jíž se limituje jeho chování v rámci trestu vykonávaného
na svobodě, tj. podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, který není aktuálně
přímo spojen s jeho výkonem ve věznici. Tím se má více zajistit vedení řádného
života ve zkušební době, což je hlavní důvod, pro nějž se odkládá výkon trestu
odnětí svobody. Posílení tohoto důvodu lze zajistit i uložením přiměřených
omezení a povinností, jež jsou v § 48 odst. 4 tr. zákoníku demonstrativně pod
písmeny a) až k) vyjmenována přiměřená omezení a přiměřené povinnosti, které
soud může uložit, proto, aby se zajistilo odstranění takových faktorů, jejichž
negativní působení vede, nebo by mohlo pravděpodobně vést, k páchání trestného
jednání. Vedle nebo místo vyjmenovaných přiměřených omezení a povinností, lze
pachateli uložit i další, jež nejsou v tomto výčtu podchyceny a lze jimi rovněž
zasahovat do svobody jednání a chování pachatele. Za podmínku pro jejich
uložení je možné považovat to, aby byly vymezeny v rámci současně ukládáné
zkušební doby a aby jejich výkonem se obviněný motivoval k vedení řádného
života, což mají především zajišťovat.
Jestliže byla obviněnému za podmínek § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložena jako
přiměřená povinnost, aby se podrobil během zkušební doby psychiatrické léčbě
zaměřené na zmírnění negativních následků smíšené poruchy osobnosti, pak takto
vymezená povinnost jakkoli nevybočuje z rámce stanoveného ustanovením § 48
odst. 4 tr. zákoníku, plně koresponduje s účelem, k němuž má sloužit a je
opodstatněná i z hlediska ve věci zjištěných a prokázaných příčin a okolností,
za nichž k trestné činnosti obviněného v projednávané věci došlo. Soudy, jak
vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, obviněnému tuto povinnost uložily s
ohledem na jeho zjištěnou psychopatii, neboť považovaly za důležité i v jeho
vlastním zájmu, aby se během zkušební doby podrobil podle doporučení znalce z
oboru psychiatrie spontánní psychiatrické léčbě zaměřené na zmírnění
negativních následků této smíšené poruchy osobnosti, jež se u obviněného
projevuje sklonem k agresivitě (viz strana 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně, strana 8 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud považoval uložení takové povinnosti za rozhodnutí korespondující
jak se zákonem v ustanovení § 48 odst. 4 tr. zákoníku vymezenými podmínkami,
tak i za dostatečně vystihující formu a způsob konkrétního působení na
obviněného pro vedení řádného života, aby se tím zdůraznil výchovný účel
spatřovaný v podmíněně odloženém trestu odnětí svobody.
Na podkladě všech rozvedených úvah a právních závěrů Nejvyšší soud shledal, že
obviněným v dovolání uplatněné výhrady nelze považovat za důvodné, ale že soudy
ohledně obviněným namítaných otázek rozhodly správně, což mohl zjistil na
základě napadených rozhodnutí a připojeného obsahu spisu, dovolání obviněného
J. S. posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto ho podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr.
Milada Šámalová