U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném
zasedání konaném dne 31. srpna 2011 o dovolání obviněného mladistvého
„tulipána“*), proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne
10. 3. 2011, sp. zn. 1 Tmo 5/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní
věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2
Tm 1/2009, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého
„tulipána“ o d m í t á .
Krajský soud v Ústí nad Labem, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 29. 11. 2010,
sp. zn. 2 Tm 1/2009, uznal obviněného mladistvého „tulipána“ (dále převážně jen
„mladistvý“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„společně s již odsouzeným R. K.,
dne 30. 10. 2008 kolem 10.40 hod. v D., v ulici N., po předchozí společné
dohodě v úmyslu zmocnit se peněz, si vyhlédli poškozenou L. M., které R. K.
zezadu násilím strhl kabelku z levého ramene až poškozená upadla na zem a jejím
odcizením s obsahem: peněženka s finanční částkou 1.700,- Kč, deštník,
dioptrické brýle, mobilní telefon zn. Nokia včetně SIM karty, klíče a doklady
způsobili poškozené škodu v celkové výši 3.255,- Kč, přičemž poškozená utrpěla
zlomeninu horního konce levé pažní kosti s dislokací a odlomením velkého hrbolu
s dobou léčení nejméně od 30. 10. 2008 do 13. 7. 2009“.
Takto zjištěné jednání mladistvého soud prvního stupně právně kvalifikoval jako
provinění loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb.,
trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), a § 6
odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.“). Podle § 234 odst. 2 tr.
zák. za použití § 31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. mu za ně uložil trestní
opatření odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle § 33 odst.
1 zák. č. 218/2003 Sb. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let za
současného vyslovení dohledu. Současně podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil
mladistvému povinnost, aby společně s již odsouzeným R. K., uhradili společně a
nerozdílně na náhradě škody poškozené L. M. částku ve výši 17.555,- Kč a
Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Krajské pobočce pro Ú. k.,
Územní pracoviště L. částku 23.530,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou
L. M. odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal mladistvý odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v
Praze, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 1 Tmo 5/2011,
podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že mladistvého uznal vinným, že
„dne 30. října 2008 kolem 10.40 hod. v D., v ulici N., po předchozí dohodě s
již odsouzeným R. K., že peníze lze získat přepadením nějaké staré osoby, si s
tímto cílem vyhlédli poškozenou L. M., které R. K. zezadu násilím strhl kabelku
z levého ramene, až poškozená upadla na zem a odcizením kabelky obsahující
peněženku s peněžní částkou 1.700,- Kč, deštník, dioptrické brýle, mobilní
telefon zn. Nokia, včetně SIM karty, klíče a doklady jí způsobil škodu v
celkové výši 3.255,- Kč, přičemž poškozená utrpěla zlomeninu horního konce levé
pažní kosti s dislokací a odlomením velkého hrbolu s dobou léčení nejméně od
30. října 2008 do 13. července 2009“.
Takto popsané jednání mladistvého soud druhého stupně právně kvalifikoval jako
pomoc k provinění loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 234 odst. 1, 2 písm.
b) tr. zák. a uložil mu za ně podle § 234 odst. 2 tr. zák. za použití § 31
odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. trestní opatření odnětí svobody v trvání jednoho
roku, jehož výkon podle § 33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. podmíněně odložil na
zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu nad mladistvým.
Dále mladistvému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost společně s již
odsouzeným R. K. uhradit společně a nerozdílně poškozené L. M. škodu ve výši
17.555,- Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Krajské pobočce
pro Ú. k., Územní pracoviště L. částku 23.530,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř.
poškozenou L. M. odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Mladistvý však ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a
prostřednictvím obhájce ThMgr. JUDr. Milana Zamrazila podal proti němu
dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v tomto podání po zevrubném shrnutí obsahu dosavadního trestního
řízení uvedl, že velmi úkorně vnímá, že byl odsouzen pouze na základě tvrzení
jediného, nadto naprosto nedůvěryhodného svědka, který byl zřejmě veden snahou
nezůstat v průšvihu sám. Zdůraznil, že při absenci jiných svědectví nemá jinou
možnost obrany nežli soustavné popírání lží R. K. Jediným existujícím důkazem
svědčícím v jeho prospěch je orgány činnými v trestním řízení prokázaná
skutečnost, že bezprostředně po loupeži, spontánně provedené R. K., se snažil
poškozené dámě pomoci bez obavy z možné pozdější identifikace. Popřel, že by
věděl o zločinném plánu již odsouzeného R. K., jenž se – podle slov dovolatele
– „zčistajasna utrhl a konal“. On sám se pak ocitl ve vleku událostí, přičemž
se v mezích svých možností alespoň snažil minimalizovat jejich důsledky.
Mladistvý dále zopakoval, že nemůže předložit jiné důkazy, jelikož žádné takové
neexistují. Vyslovil přesvědčení, že před vydáním odsuzujícího rozsudku nebylo
spolehlivě a nade vší pochybnost prokázáno, že je pachatelem trestného činu,
přestože nebyl a objektivně ani nemohl být dokázán opak. Současně však nebyla
vyvrácena jeho obhajoba, jež se opírala o prokázané skutečnosti a jejich
logické zdůvodnění. Pokud za této situace odvolací soud nedospěl k přímému
přesvědčení a závěru o jeho vině, měl přistoupit k aplikaci tradiční zásady „in
dubio pro reo“.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky, soud
pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), napadený rozsudek Vrchního soudu v
Praze, soudu pro mládež, zrušil v plném rozsahu a buď aby tomuto soudu
přikázal, aby podle § 265k odst. 1 a § 265i odst. 1 tr. ř. (ve druhém případě
mělo být správně „§ 265l odst. 1 tr. ř.“) předmětnou věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl, anebo aby jej sám rozsudkem podle § 265m odst. 1 tr.
ř. zprostil obžaloby.
Dne 17. 6. 2011 obdržel Krajský soud v Ústí nad Labem, soud pro mládež, podání
mladistvého učiněné prostřednictvím obhájce a označené jako „Doplnění dovolání
k Nejvyššímu soudu ČR“, jehož předmětem je žádost dovolatele o to, aby mohl
před Nejvyšším soudem vystoupit a pokusit se jej přesvědčit, že byl odsouzen v
důsledku nesprávného právního posouzení předmětného skutku. Existence závažných
pochybností ohledně jeho viny, a tudíž i ohledně správnosti napadeného rozsudku
soudu druhého stupně, podle jeho mínění dostatečně odůvodňuje potřebu projednat
jeho dovolání ve veřejném zasedání za jeho osobní přítomnosti.
K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní
zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“), která uvedla, že skutková zjištění, na kterých Vrchní soud v
Praze, soud pro mládež, založil výrok o vině mladistvého „tulipána“ pomocí k
trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 234 odst. 1, 2 písm. b)
tr. zák. jsou v extrémním rozporu s důkazy, a to v otázce, o jakou formu
trestné součinnosti ze strany tohoto mladistvého se vůbec jednalo.
V návaznosti na toto tvrzení státní zástupkyně zdůraznila, že ačkoli
odvolací soud posoudil jednání mladistvého jako pomoc k provinění loupeže, v
odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že podíl mladistvého na spáchané trestné
činnosti spočívá v tom, že poskytnutím rady v jiném vzbudil rozhodnutí trestný
čin spáchat, neboť z výsledků dokazování bylo možné učinit závěr, že svým
nápadem, jak získat peníze v podobě přepadení staré osoby a zmocnění se jejích
věci a pozdějším vytipováním poškozené, poskytl již odsouzenému R. K. radu jak
a na kom takový čin spáchat. Následně to však byl R. K., kdo loupežné přepadení
sám bez jakékoliv cizí pomoci provedl, z místa činu s kabelkou poškozené utekl
a ke svému obohacení její obsah podle své úvahy využil.
Státní zástupkyně dále uvedla, že jestliže Vrchní soud v Praze, soud
pro mládež, jednání mladistvého posoudil jako pomoc k trestnému činu hlavního
pachatele, kterým byl R. K., pak v jednání mladistvého shledal takovou formu
pomoci, která je označována za tzv. psychickou pomoc. Psychická pomoc bývá v
praxi chápána velmi široce a lze za ni považovat zejména radu, utvrzování v
předsevzetí, slib přispět po trestném činu, apod. Psychickou pomoc však nelze
zaměňovat s návodem. Rozdíl psychické pomoci od návodu spočívá v tom, že návod
vyvolává rozhodnutí k trestnému činu, naproti tomu psychická pomoc utvrzuje
pachatele v již učiněném rozhodnutí. Jestliže tedy odvolací soud dospěl k
závěru, že mladistvý vzbudil v R. K. rozhodnutí trestný čin spáchat, měl jeho
podíl na trestném činu hlavního pachatele posoudit jako návod, a to podle § 10
odst. 1 písm. b) k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
V posuzovaném případě však nebylo vůbec odpovídajícím způsobem zjištěno, zda
mladistvý skutečně vyvolal v již odsouzeném R. K. rozhodnutí spáchat trestný
čin nebo jej pouze utvrzoval v již učiněném rozhodnutí, či zda byl pouze
přítomen na místě činu nebo pachatele pouze doprovázel. Pouhá přítomnost na
místě činu nebo doprovázení pachatele samy o sobě pomocí nejsou, v případě
trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák. by v takové situaci bylo možné
uvažovat o nepřekažení trestného činu podle § 167 tr. zák.
V této souvislosti státní zástupkyně rozvedla, že výrok o vině může být
založen pouze na takových důkazech, které zcela vylučují pochybnost, že se stal
skutek, který je předmětem trestního stíhání. To platí tím spíše, když
věrohodnost jediného přímého svědka je pochybná (odkázala přitom na rozhodnutí
č. R 14/1964 Sb. rozh. trest.). Podle jejího názoru odvolací soud pochybil,
pokud závěr o vině obviněného vystavěl výlučně na výpovědi svědka, dříve
spoluobviněného R. K., neboť již s ohledem na rozdílné postavení tohoto svědka
v trestním procesu bylo třeba jeho měnící se výpovědi hodnotit velmi obezřetně.
Tento svědek nejprve tvrdil, že jej mladistvý „tulipán“ vyzval k přepadení
poškozené s tím, že z výtěžku mu pak něco dá, přičemž po činu, resp. po samotné
loupeži kabelku předal jmenovanému mladistvému. V další výpovědi toto tvrzení o
předání kabelky popřel s odůvodněním, že v tom nechtěl být sám, a uvedl, že z
odcizených věcí mladistvému nic nedal a sám tašku poškozené odhodil do křoví.
Setrval však na tvrzení, že to byl právě nápad mladistvého, který měl
navrhnout, že „udělají nějakou starou babičku“, a on s tím souhlasil. Oproti
tomu mladistvý „tulipán“ v rámci své obhajoby připustil, že R. K. mu řekl na
panelové cestě, že „udělá tu starou paní“, na což mu opáčil, že s tím nechce
mít nic společného. Proto také okamžitě po loupeži šel za poškozenou a ptal se
jí, zda se jí něco nestalo, poté utíkal za R. K., aby mu vzal kabelku a vrátil
ji poškozené, ale už jej nedostihl; k poškozené se nevrátil proto, že byl v tu
dobu na útěku z výchovného ústavu.
Státní zástupkyně vyjádřila pochybnosti o pravdivosti výpovědi svědka
R.K., které plynou zejména z toho, jakým způsobem popisoval průběh celého
incidentu, neboť svá vyjádření o tom, jak probíhal skutkový děj, poměrně
zásadním způsobem měnil. Svědku J. S. řekl, že loupež uskutečnil mladistvý
„tulipán“, orgánům činným v trestním řízení tvrdil, že ještě neotevřenou
kabelku okamžitě po loupeži předal tomuto mladistvému a z odcizených věcí nic
neměl. Jeho výpověď v uvedeném směru státní zástupkyně označila za nepravdivou,
a to nejen proto, že její obsah posléze změnil, ale také proto, že její lživost
vyplynula z dalšího provedeného dokazování. K tomu poukázala na skutečnost, že
sama poškozená popsala pachatele činu tak, že bylo zřejmé, že přímým pachatelem
loupeže byl právě R. K. Z výpovědi svědka J. S. zase bylo možné dovodit, že
ten, kdo kabelku po loupeži otevřel, sebral z ní peníze, posléze ji odhodil a
poté se k ní vrátil, aby z ní vyndal především mobilní telefon, byl právě R. K.
Za této situace je státní zástupkyně na pochybách, zda mladistvý „tulipán“ byl
skutečně iniciátorem loupežného přepadení poškozené, neboť žádnou okolnost z
jeho obhajoby nelze považovat za jednoznačně účelovou a lživou. To, že by byl
iniciátorem samotné loupeže, zpochybňuje jednak to, že poté, co byla poškozená
oloupena, přiběhl k ní s dotazem „zda se jí něco nestalo“. Pokud z místa činu
poté odběhl za pachatelem R. K., nelze vyloučit jeho úmysl poškozené nějakým
způsobem odcizenou kabelku vrátit, zvláště když si musel být vědom toho, že
poté, co se s poškozenou bavil, by jej mohla jednoznačně identifikovat. Dále
státní zástupkyně uvedla, že ve světle motivu lze chápat i jednání mladistvého
za situace, kdy R.K. nesehnal a k poškozené se již nevrátil, neboť v předmětné
době byl na útěku z výchovného ústavu, a proto se samozřejmě vyhýbal kontaktu s
policií. Jestliže pak podle výpovědi R. K. měl být iniciátorem trestné činnosti
mladistvý „tulipán“ právě proto, že neměl peníze, shledala státní zástupkyně
zarážejícím, že se po loupeži s R. K. nijak nekontaktoval a na odcizených
věcech a penězích poškozené nikterak neprofitoval. Proto je přesvědčena, že za
uvedené situace závěr o vině mladistvého „tulipána“ některou z forem
účastenství na trestném činu neodpovídá důkazní situaci, protože ani skutková
zjištění soudů z pořízených důkazů nevyplývají.
Státní zástupkyně proto v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší
soud, soud pro mládež, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního
soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 1 Tmo 5/2011, dále
aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušený
rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením,
pozbudou podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze,
soudu pro mládež, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud, soud pro mládež, toto rozhodnutí
učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud České republiky, soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), jako
soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání
přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§
265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti
obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda mladistvým uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat,
že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než
kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze
proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž
je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování
a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,
poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv
hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a
posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž
dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov.
přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III.
ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a
teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní
posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska
nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky,
a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i
stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku
v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedl, nemohly
obstát, neboť jejich prostřednictvím zpochybňoval výlučně postup obou soudů
nižších stupňů, zejména soudu odvolacího při hodnocení v podstatě jediného
existujícího důkazu – výpovědi již odsouzeného R. K. Tím zásadně napadal
správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich
změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až
sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán
vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný
jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových,
resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou
konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska jím uplatněných
dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. za relevantní.
Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř.
nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu
dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp.
zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy,
existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem
dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo,
neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická
návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými
zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně
druhé.
Jestliže by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a
přesvědčivosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud
připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §
265a odst. 4 tr. ř.).
K argumentaci státní zástupkyně uvedené v jejím písemném vyjádření k podanému
dovolání je jen třeba dodat, že jejím úvahám směřujícím k právní kvalifikaci
skutku [rozlišení mezi pomocí podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a návodem
podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestnému činu loupeže podle § 234 odst.
1, 2 písm. b) tr. zák.] sice nelze upřít opodstatnění, ovšem pro rozhodnutí
Nejvyššího soudu nemohla mít taková námitka žádnou relevanci. Sám mladistvý v
podaném dovolání totiž žádné výhrady v tomto směru neuplatnil a státní
zástupkyně v pouhém vyjádření k němu (nejvyšší státní zástupce dovolání
nepodal) rozhodně nebyla oprávněna rozsah takového dovolání měnit, resp. dále
rozšiřovat. I proto nemohla mít naději na úspěch ani její navazující
argumentace vztahující se již výlučně ke způsobu hodnocení provedených důkazů
soudy nižších stupňů a potažmo ke skutkovému zjištění, které tyto soudy právě
po zhodnocení důkazů učinily.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání mladistvého podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval
podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu
předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do
základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k
extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.