U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2015 o
dovolání obviněného J. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11.
2014, sp. zn. 4 To 347/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 3 T 113/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 3 T
113/2014, uznal obviněného J. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“)
vinným, že
„dne 26. 5. 2014 ve věznici K., ulice B., K., okres B.-v., kde jako vězeň
vykonává trest odnětí svobody, se opětovně prokazatelně, do Protokolu o
provedení orientačního toxikologického vyšetření moče ze dne 26. 5. 2014,
odmítnul podrobit vyšetření ke zjištění přítomnosti omamných a psychotropních
látek v těle odsouzeného, kdy tímto závažným jednáním mařil účel výkonu trestu,
který mu byl uložen v délce 14 měsíců rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne
14. 1. 2013 pod sp. zn. 91 T 197/2012 s nabytím právní moci dne 14. 1. 2013,
neboť odmítnutím se podrobit tomuto vyšetření porušil základní povinnosti
odsouzeného podle § 28 odst. 1 písm. g) zákona č. 169/1999 Sb., a tohoto
závažného porušení základních povinností se dopustil opakovaně i přesto, že dne
8. 3. 2013 byl u jmenovaného proveden kontrolní odběr moči, který prokázal
pozitivitu na psychotropní látky – amphetaminy, za což byl kázeňsky potrestán
vedoucím oddělení výkonu trestu celodenním umístěním do uzavřeného oddělení na
dobu 20-ti dnů a tento kázeňský trest vykonal dne 1. 5. 2013 a dále dne 14. 10.
2013 se odmítnul podrobit orientačnímu toxikologickému vyšetření, čímž porušil
základní povinnosti odsouzeného podle § 28 odst. 1 písm. c) zákona č. 169/1999
Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů
tím, za což byl kázeňsky potrestán vedoucím oddělení výkonu trestu celodenním
umístěním do uzavřeného oddělení na dobu 20-ti dnů a tento kázeňský trest
vykonal dne 11. 12. 2013, a dále zejména poté, co byl rozsudkem Okresního soudu
Brno-venkov ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. 3T 44/2014, který nabyl právní moci
téhož dne, uznán vinným a odsouzen pro spáchání přečinu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) trestního zákoníku, k nepodmíněnému
trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou,
kterého se dopustil tím, že v blíže neustanovené době do 10. 2. 2014 ve výkonu
trestu ze shora citovaného rozhodnutí konzumoval vědomě návykovou látku
obsahující amphetaminy.“
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku
a uložil mu podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání
šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
zařadil do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 4 To 347/2014, tak,
že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a
prostřednictvím obhájkyně JUDr. Zlatavy Davidové proti němu podal dovolání, v
němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení.
V podrobnostech dovolatel uvedl důvody, kvůli kterým se odmítl podrobit
orientačnímu toxikologickému vyšetření moči. Poukázal na nestandardní způsob
provedení předmětného vyšetření, kdy byl vystaven nedůstojnému zacházení,
kterým bylo zasaženo do jeho základních práv v rozporu se zákonem o výkonu
trestu odnětí svobody i Evropskými vězeňskými pravidly z roku 2006 (citoval z
nich čl. 54/7). Soudy obou stupňů se podle něj s touto námitkou vypořádaly
nedostatečně, neboť nebyl zjištěn žádný důkaz o tom, že v případě daného
vyšetření šlo pouze o odběr biologického materiálu, nikoliv o osobní prohlídku,
která měla být provedena dříve osobou k tomu oprávněnou. Uvedl, že neměl být
vyšetřen zdravotní sestrou, nýbrž lékařem nebo osobou stejného pohlaví.
Dále obviněný namítl, že při samotném odběru vzorku moči byla porušena
jeho práva i tím, že mu nebyla dána možnost vzorek poskytnout v odděleném
prostoru za případné kontroly příslušníkem vězeňské služby, jak tomu bylo v
předcházejících případech. Z obsahu spisu přitom nevyplývá ani skutečnost, že
mu nic nebránilo v tom, aby se při poskytnutí vzorku otočil ke zdravotní sestře
zády či bokem, jak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl odvolací soud. V této
souvislosti rovněž zdůraznil, že nabídl provést odběr krve, což však bylo
zdravotní sestrou odmítnuto.
Dovolatel poukázal dále na to, že ani tvrzení odvolacího soudu o tom,
že proti odběru vzorku nic nenamítal, neboť takový záznam v protokolu o
vyšetření není obsažen, není podloženo žádnými důkazy. V předmětném tiskopise
prý chybí prostor pro odůvodnění případného odmítnutí ze strany osoby
poskytující příslušný vzorek a jedinou možností, jak dát nesouhlas s postupem
odběru vzorku, je odmítnout jej poskytnout. Pokud soudy obou stupňů vzaly za
prokázanou skutečnost, že osoba nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody
má možnost vyjádřit se k protokolu daného úkonu, rozhodly na základě
nesprávného hmotně právního posouzení.
Závěrem obviněný uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném hmotně právním posouzení i na základě toho, že ve spise není
listinnými důkazy jakkoli doložena skutečnost, že u něj byla provedena osobní
prohlídka a až následně odběr biologického materiálu. Nesprávnost hmotně
právního posouzení soudů obou stupňů pak spatřoval konečně i ve způsobu jejich
rozhodnutí, kdy nezohlednily, že výše uvedeným postupem bylo zasaženo do
základních práv osoby nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 4 To 347/2014, a dále rozsudek Okresního
soudu Brno-venkov ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 3 T 113/2014, zrušil a za
podmínek užití ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. jej zprostil viny.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolání
obviněného je obsahově shodné s jeho odvoláním a jeho podstatou je jednak
trvající nesouhlas dovolatele s tím, že při odběru jeho moči k vyšetření na
přítomnost návykových látek byla přítomna zdravotní sestra, přičemž
argumentoval tím, že odběr moči a osobní prohlídka byly jedním úkonem. Otázka,
zda a jak byla osobní prohlídka spojena s odběrem moči, je však otázkou
skutkovou, a nikoliv otázkou hmotně právního posouzení, když navíc obviněnému
bylo kladeno za vinu toliko nepodrobení se odběru moči a nikoliv osobní
prohlídce, a proto považoval za nerozhodné, jak tato probíhala.
K další námitce dovolatele o nedostatku soukromí při samotném odběru moči
státní zástupce uvedl, že i tato je spíše skutkové než hmotně právní povahy, a
závěr soudu, že obviněný se zajisté směl od zdravotní sestry odvrátit, je
závěrem skutkovým. I kdyby byl takový závěr nepodložený pro absenci důkazů,
nezbývá konstatovat, že extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovým
zjištěním dovolatel nenamítá. Pro úplnost se státní zástupce vyjádřil i k
obviněným citovaným Evropským vězeňským pravidlům z roku 2006 s tím, že ani ta
nevylučují, aby zdravotní sestra mohla pozorovat intimní části těla
odsouzeného, když navíc ani nerozlišují poskytování zdravotních služeb na
intimní a neintimní.
V závěru svého vyjádření proto státní zástupce shrnul, že konkrétní důvody
uvedené dovolatelem zjevně neodpovídají důvodům dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., neboť tento nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani
jiné nesprávné hmotně právní posouzení a rovněž ani porušení zásad
spravedlivého procesu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této
trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i
obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami.
Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na
nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o
trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného
prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost
dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší
soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení
důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,
neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv
hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je
třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného
skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat
právní posouzení skutku a jiné hmotně právní posouzení. V opačném případě by se
totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu
srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn.
III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této
souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad
trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu
řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení
zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že námitky dovolatele, že listinnými důkazy
nebylo doloženo skutkové zjištění nalézacího i odvolacího soudu, že v případě
předmětného vyšetření šlo o odběr biologického materiálu, nikoliv o osobní
prohlídku, přičemž osobní prohlídka obviněného byla provedena dříve a až
následně odběr biologického materiálu, nelze podřadit pod dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť směřují k provedeným důkazům, jejich
hodnocení a učiněnému skutkovému zjištění.
Obviněný obdobně jako ve své obhajobě před soudem prvního stupně a ve svém
odvolání vytýkal dále soudům obou stupňů, že se nedostatečně vypořádaly s jeho
tvrzeními o nestandardním způsobu provedení daného vyšetření, kdy byl vystaven
nedůstojnému zacházení a nebyla mu dána možnost poskytnout vzorek moči v
odděleném prostoru. Navíc podle něj nebylo žádnými důkazy podloženo ani to, že
v protokolu o provedení vyšetření chybí záznam o jeho námitce proti odběru
vzorku, jak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl odvolací soud, v důsledku čehož
tento soud dovodil, že obviněný takovou námitku nevznesl. I taková argumentace
dovolatele, stejně jako jeho výhrady, že soudy obou stupňů vzaly chybně za
prokázané, že osoba nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody má možnost
se k předmětnému protokolu vyjádřit, jsou polemikou s tím, jak byly nalézacím
soudem (s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací) hodnoceny provedené důkazy
a zjištěn skutkový stav. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly
otázky hmotně právního posouzení. Z tohoto hlediska je irelevantní rovněž jeho
tvrzení, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném hmotně právním
posouzení, neboť uvedeným postupem bylo zasaženo do základních práv osoby
nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody v rozporu s příslušným zákonem a
Evropskými vězeňskými pravidly z roku 2006; pro úplnost lze v tomto směru
odkázat na přiléhavé vyjádření státního zástupce.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových
a procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní
námitku, již by bylo možno považovat z hlediska jím uvedeného důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní.
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale
jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními
a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad
předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo,
neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická
návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými
zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
K tomu je rovněž možné poznamenat, že pokud by výhrady obviněného měly být
považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu, pak je třeba připomenout, že dovolání jen proti důvodům
rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než
je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a
nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné
uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a
tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp.
zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Jan
Bláha
předseda senátu