U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. října 2014 o
dovolání, které podal obviněný T. L. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 22. 4. 2014, sp. zn. 11 To 29/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 19/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 42 T 19/2013, byl
obviněný T. L. uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle § 283 odst. 3 tr.
zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Pro výkon
uvedeného trestu byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest
propadnutí věci, a to mobilního telefonu, baterie a SIM karty, které jsou
součástí spisu. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest
vyhoštění na dobu neurčitou. Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. a) tr.
ř. zproštěn obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze z útoku pod
bodem I. 9., jímž měl spáchat dílčí útok zvlášť závažného zločinu nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, protože nebylo prokázáno, že se
stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán. Dále byl podle § 226 písm. c) tr. ř.
zproštěn obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze z útoku pod bodem
I. 18., jímž měl spáchat dílčí útok zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby
a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283
odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, protože nebylo prokázáno, že tento
skutek spáchal obviněný. Současně byl podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn
obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze ze skutku pod bodem II.,
jímž měl spáchat zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku, protože nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný
pokračujícího zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm.
c) tr. zákoníku dopustil tím, že:
1.
v přesně nezjištěné době od června 2012 do 4. 10. 2012 v P., N. S., n. OD T.,
prodal po předchozí telefonické domluvě G. P. a V. Š. opakovaně heroin, kdy
celkově jmenovaným poskytl 1,5 kg heroinu, kdy polovinu jim poskytl zdarma za
účelem distribuce dalším odběratelům za cenu 800 Kč za jeden gram, přičemž
peníze z prodeje mu G. P. a V. Š. předávali ihned po prodeji, dále druhou
polovinu jmenovaným prodal za částku 800 Kč za jeden gram, kdy k jednotlivým
předávkám docházelo přibližně každý druhý den a jednalo se o množství kolem 20
gramů heroinu,
2.
v přesně nezjištěné době od měsíce dubna 2012 do června 2012 v P., N. S., u OD
T., prodal po předchozí telefonické domluvě T. I. opakovaně heroin, kdy celkově
jmenovanému prodal nejméně 300 gramů heroinu, kdy v jednotlivých předávkách šlo
o množství od 5 do 50 g za cenu 800-1000 Kč za jeden gram, přičemž v případě
předávky 50 g heroinu mu tento poskytl za účelem dalšího prodeje, kdy peníze z
prodeje mu předával T. I. ihned po prodeji, a to 800 Kč za jeden gram heroinu,
3.
v přesně nezjištěné době od měsíce dubna 2012 do 4. 11. 2012 v P., N. S., za OD
T. nebo u OD A., dále v P., ul. L., a u K. l. prodal po předchozí telefonické
domluvě Bc. E. K. opakovaně heroin, kdy celkově jmenované prodal nejméně 300 g
heroinu, kdy v jednotlivých případech šlo o množství od 1 do 5 g heroinu za
částku 800 až 1.000 Kč za jeden gram,
4.
v době od 10. 7. 2012 do 30. 9. 2012 v P., u stanice m. S. prodal po předchozí
telefonické domluvě P. S. opakovaně heroin, kdy celkově jmenované prodal
nejméně v deseti případech přesně nezjištěné množství heroinu, přičemž v
jednotlivých případech šlo o množství od 0,5 g do 1,5 g heroinu za částku 500
Kč za 0,5 gramu.
5.
v přesně nezjištěné době zřejmě od podzimu roku 2010 do listopadu 2012 v P., N.
S., za OD T., dále v P., ul. M., a v P. u N. l. prodal po předchozí telefonické
domluvě F. T. opakovaně heroin, kdy celkově jmenovanému prodal heroin v
celkovém množství nejméně 45 g za peněžní částku nejméně 45.000 Kč, přičemž v
jednotlivých případech šlo o množství 0,5 g heroinu za peněžní částku 500 Kč,
6.
v přesně nezjištěné době od měsíce listopadu 2011 do listopadu 2012 v P., N.
S., za OD T. nebo za OD A., dále v P. v blízkosti N. t. prodal po předchozí
telefonické domluvě M. Ř. opakovaně heroin, kdy celkově jmenované prodal heroin
za peněžní částku 100.000 Kč, přičemž v jednotlivých případech šlo o množství
0,5 g až 1,5 g heroinu za peněžní částku 1.000 Kč za jeden prodejní gram,
7.
v přesně nezjištěné době od února 2011 do 11. 11. 2011 a od jara roku 2012 do
podzimu 2012 v P., N. S., za OD T. a za OD A., dále v P., ul. L., prodal po
předchozí telefonické domluvě M. K. opakovaně heroin, kdy celkově jmenovanému
prodal nejméně v 70 případech 80 g heroinu, přičemž v jednotlivých případech
šlo o množství 0,5 g až 1,5 g heroinu za peněžní částku 500 Kč za 0,5 g
heroinu,
8.
v přesně nezjištěné době od měsíce září 2012 do 4. 11. 2012 v P., N. S. a dále
v centru P. prodal po předchozí telefonické domluvě M. V. opakovaně heroin, kdy
celkově jmenovanému prodal heroin za peněžní částku 10.000 Kč, přičemž v
jednotlivých případech šlo o množství odpovídající peněžní částce 500 až 1.000
Kč,
9. /původně bod 10. obžaloby/
v přesně nezjištěné době od konce roku 2011 do nezjištěné doby roku 2012 v P.,
N. S., u OD T., dále v P. u N. t. po předchozí telefonické domluvě M. B.
opakovaně heroin, kdy celkově jmenovanému prodal ve 20-30 případech nezjištěné
množství heroinu, přičemž v jednotlivých případech šlo o množství odpovídající
částkám od 500 do 1.500 Kč, přičemž jmenovaný od obviněného měsíčně nakoupil
heroin za celkovou peněžní částku 20.000 Kč,
10. /původně bod 11. obžaloby/
v přesně nezjištěné době v období jara 2012 v P., N. S., dále v P., ul. S.,
prodal po předchozí telefonické domluvě D. F. opakovaně heroin, a to asi v pěti
až deseti případech, přičemž v jednotlivých případech šlo o množství 0,3 g
heroinu za peněžní částku 500 Kč,
11. /původně bod 12. obžaloby/
v přesně nezjištěné době od měsíce května 2012 do 4. 11. 2012 u stanice m. S. a
dále v P. v baru „K. z.“ prodal ve třech případech J. Z. celkem 1,5 g heroinu,
za peněžní částku 500 až 1.500 Kč,
12. /původně bod 13. obžaloby/
v přesně nezjištěné době od podzimu roku 2011 do podzimu 2012 na území P.,
zejména v blízkosti N. t. prodal po předchozí telefonické domluvě M. J.
opakovaně heroinu, a to nejméně ve 20 případech, kdy v jednotlivých případech
šlo o množství od 0,4 g do 1,2 g za peněžní částku 500 Kč za 0,4 g heroinu, kdy
tímto způsobem v některých případech prodával společně s odděleně trestně
stíhaným obviněným M. M. (č. j. KRPA-275488/Tč-2012),
13. /původně bod 14. obžaloby/
v přesně nezjištěné době od měsíce června 2010 do 4. 11. 2012 v P. u stanice m.
S., dále v P. v okolí K. l. a v P. u stanice m. V. prodal po předchozí
telefonické domluvě V. K. opakovaně heroin, kdy celkově jmenovanému prodal v
pěti až deseti případech nezjištěné množství heroinu, přičemž v jednotlivých
předávkách šlo o množství od 0,3 g do 0,9 g heroinu za peněžní částku 500 Kč za
0,3-0,4 gramu,
14. /původně bod 15. obžaloby/
v přesně nezjištěné době v roce 2012 v P. u stanice m. S. prodal po předchozí
telefonické domluvě L. M. opakovaně heroin, kdy jmenovanému za období nejméně
dvou měsíců prodal v pěti až deseti případech přesně nezjištěné množství
heroinu, přičemž při jednotlivých předávkách šlo o množství 0,5 g heroinu za
peněžní částku 500 Kč za jednu kuličku (tedy 0,5 g),
15. /původně bod 16. obžaloby/
v přesně nezjištěné době v letech 2011-2012 v P. u stanice m. S. prodal po
předchozí telefonické domluvě nejméně v pěti případech M. B. opakovně heroin,
kdy celkově jmenovanému prodal přesně nezjištěné množství heroinu za peněžní
částku 6.000 až 10.000 Kč, přičemž v jednotlivých případech šlo o množství
1-1,5 prodejního gramu heroinu,
16. /původně bod 17. obžaloby/
v přesně nezjištěné době od jara 2012 do listopadu 2012 v P. u m. V., dále v P.
u stanice m. S. i jinde na území P. prodal po předchozí telefonické domluvě D.
K. opakovně heroin, kdy celkově jmenované nejméně v 18 případech prodal přesně
nezjištěné množství heroinu, přičemž v jednotlivých případech šlo o množství
0,5 g až 1 g za peněžní částku 500 Kč za 0,5 g,
přičemž diacetylmorfin-heroin je uveden v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, jako látka omamná, přitom k nakládání s ní a k
prodeji obviněný neměl příslušné zákonné oprávnění.
Označený rozsudek, a to jeho odsuzující část, napadl obviněný odvoláním, které
bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 11 To
29/2014, podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v
zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívají jak na
nesprávném právním posouzení skutku, tak i nesprávném hmotně právním posouzení
věci.
Obviněný poznamenal, že nepopírá, že se protiprávního jednání dopustil, odmítá
však, aby mu bylo přičítáno množství drogy, které neprodal. Namítl, že klíčovou
otázkou, ve které se rozchází jak s odvolacím, tak i nalézacím soudem, je
otázka týkající se způsobu sumarizace množství poskytnuté drogy v jednotlivých
útocích. Řada stěžejních svědků uvedla jisté finální množství odebrané drogy a
současně způsob odběru specifikovala jak co do počtu uskutečněných předávek,
tak i do množství drogy, které bylo v rámci těchto předávek odebíráno. Soudy
však vzaly za „bernou minci“ svědky uvedené finální množství odebrané drogy,
ačkoliv propočet složený z počtu předávek a v nich odebraných drog naznačuje,
že skutečné finální množství odebrané drogy bylo výrazně nižší. Obviněný si je
vědom, že určování finálního množství odebrané drogy jednotlivými svědky je
vzhledem k drogové minulosti svědků náročné, současně se ale domnívá, že má-li
se soud dobrat spravedlivého a skutečného množství prodaného heroinu, musí
vycházet z počtu uskutečněných předávek a v nich odebíraného množství drogy. Z
logiky věci je totiž zřejmé, že vzhledem k nízkému počtu předávek a množství
heroinu nemohlo finální množství odebrané drogy dosáhnout takové výše, jaká je
uvedena v rozhodnutích soudů.
Naznačený nesoulad názorně ilustrují jednotlivé útoky skutkové věty výroku o
vině, konkrétně útoky v bodech 1., 3., 5. a 6. Podle bodu 1. měl obviněný
prodat 1,5 kg heroinu. Při odběrech po cca 20 g v období 3 měsíců, kdy v jednom
týdnu byly 2 či 3 předávky (tedy průměrně 2,5), přičemž jeden měsíc byl
výpadek, by však výsledné množství drogy činilo 400 g. Pokud by při stanovené
frekvenci předávek měla svědkyně odebrat 1,5 kg heroinu, k předávkám by muselo
docházet obden, což svědkyně svými výpověďmi vyloučila. Podle bodu 3. měl
obviněný prodat 300 g heroinu. Nutno ale dodat, že uvedený výpočet byl původně
založen na tvrzených odběrech od ledna 2012 do zadržení, kdy následně vzal soud
za prokázané, že se obviněný od ledna 2012 do dubna 2012 nenacházel v Č. r.
Soud tedy sice zkrátil období odběrů, úměrně tomu ale nezkrátil celkové
množství drogy. Jestliže však odběry neprobíhaly od 1. 1. 2012 do 4. 11. 2012,
nýbrž probíhaly až od cca 1. 4. 2012 do 4. 11. 2012, tedy délka odběrů nebyla
307 dní, ale jen 215, množství odebrané drogy nemohlo dosáhnout výše 300 g, ale
jen asi 210 g. Navíc nelze přehlédnout, že podle výpovědi svědkyně byla tato
šizena, neboť údajný 1 g heroinu činil ve skutečnosti po převážení pouze 0,7 g;
finální součet tudíž nemohl překročit 146 g. Podle bodu 5. měl obviněný prodat
45 g heroinu, ačkoliv svědek u hlavního líčení vypověděl, že odebraný heroin
odpovídá částce 10.000 Kč. Pokud měl svědek za tyto peníze nakoupit heroin,
nemohl s ohledem na cenu 500 Kč za 1 g odebrat více než 10 g drogy. Podle bodu
6. měl obviněný prodat 100 g drogy, ačkoliv svědkyně u hlavního líčení uvedla,
že odebírala po dobu půl roku jednou za 3 dny množství 0,5 či 1 g, a to s
nespecifikovanými týdenními výpadky. Jestliže dobu odběru, která představuje
180 dní, vydělíme 3 (maximální frekvence odběrů bez výpadku) a následně
vynásobíme 0,7 (průměrná gramáž předávky), zjistíme, že svědkyně nemohla od
obviněného odebrat více než 45 g. Uvedený výsledek nadto není ponížen o tvrzené
týdenní výpadky.
Již ve shora popsaných případech činí rozdíl mezi závěry soudů a reálným
množstvím prodané drogy 1.344 g, pročež finální sumarizace by se pohybovala
okolo hranice 1.045 g, kdy i tato cifra by musela být snížena, přičetl-li by
soud ve prospěch obhajoby to, že svědek vedený pod útokem č. 2 je naprosto
nedůvěryhodný, a to z důvodu, že je stíhán pro obdobnou trestnou činnost a ve
značné části své výpovědi prokazatelně lhal, neboť uváděl, že od obviněného
odebíral heroin v době, kdy byl obviněný prokazatelně mimo území Č. r. Jestliže
svědek ve významně velkém procentu své výpovědi lže, je s podivem, že zbylá
část jeho výpovědi je brána za důvěryhodnou.
V druhé části svého dovolání se obviněný vymezuje proti úvahám odvolacího soudu
ohledně uloženého trestu vyhoštění na dobu neurčitou; podle mínění obviněného
se postup nalézacího soudu převzatý soudem odvolacím protiví § 80 odst. 3 písm.
c) tr. zákoníku. Obviněný uvedl, že disponuje oprávněním k trvalému pobytu na
území Č. r., mimo projednávanou věc nebyl soudně řešen, má zde družku, která je
občankou M., tedy členského státu Evropské unie, v minulosti si zajišťoval
obživu legální cestou - vlastnil živnostenské oprávnění a pracoval v
restauraci, a je tedy splněna jak podmínka trvalého pobytu, tak existence
pracovního a sociálního zázemí, přičemž trest vyhoštění by byl v rozporu se
zájmem na spojování rodin. Pokud jde o trvalý pobyt, obviněný se pozastavuje
nad úvahami odvolacího soudu, jenž se jej snažil dehonestovat tím, že uvedl, že
si obviněný k oprávnění k trvalému pobytu dopomohl účelovým podvodem, neboť si
vzal za manželku ženu o 36 let starší, než je on sám. Jestliže obviněný prošel
náročným správním řízením, přesvědčil správní orgán, že splňuje veškeré
podmínky pro kladné vyřízení své žádosti, neexistuje důvod k pochybnostem o
legitimitě přiznání pobytového statusu, a to ani proto, že obviněný se svou
bývalou manželkou již nežije. Obviněný dále namítl, že ve smyslu § 15a odst. 3
písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území Č. r., je rodinným
příslušníkem občanky členského státu Evropské unie, pročež se uložený trest
vyhoštění jeví jako nepřiměřený ve vztahu k článku 10 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. Soudy se podle názoru obviněného nevypořádaly s návrhem důkazu
výslechem jeho družky, neboť tuto nijak nevyslechly právě k intenzitě vazeb k
obviněnému. Nejvyšším soudem bylo již několikrát judikováno, že trest vyhoštění
na dobu neurčitou lze uložit toliko pachateli, jehož resocializace je
vyloučena. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný není recidivistou, vyjma
projednávané věci vedl řádný život, disponoval legálním zdrojem příjmu, hovoří
plynule č., má na území Č. r. družku, která je občankou členského státu
Evropské unie a do dnešního dne je pro obviněného značnou oporou, trest
vyhoštění na dobu neurčitou být ukládán neměl a jako takový je nezákonný.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu a
rozsudek soudu nalézacího zrušil a věc přikázal k novému projednání a
rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
předeslal, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
a ani s odkazem na žádný jiný dovolací důvod se nelze úspěšně domáhat opravy
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání
správnosti jimi provedeného dokazování, neboť z dikce uplatněného dovolacího
důvodu vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného
práva, nikoli nesprávnost
v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež
jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. V této souvislosti
poznamenal, že v rozporu s výlučně hmotně právní povahou uplatněného dovolacího
důvodu jsou námitky obviněného spočívající v tvrzení, že soudy obou stupňů
založily své rozhodnutí na nesprávném výpočtu množství drogy, kterou měl
obviněný v rámci jednotlivých předávek třetím osobám prodat, že propočet, který
soudy zvolily, není správný, a závěry soudů, které učinily na základě
provedeného dokazování, nejsou logické. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle
státního zástupce neodpovídají také námitky, kterými obviněný vytýká soudům, že
uvěřily výpovědí svědků, kteří jsou podle názoru obviněného zcela nevěrohodní,
či námitka, že soudy nevyslechly jím navrhovanou svědkyni, která jako družka
obviněného mohla vypovídat k otázce intenzity vazeb k obviněnému. V tomto
smyslu totiž obviněný namítá porušení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy porušení
ustanovení procesních, a domáhá se zjištění jiného skutkového děje, než ke
kterému dospěly soudy obou stupňů; domáhá se zjištění děje, který je pro něj
příznivější.
Pokud jde o námitku obviněného, že trest vyhoštění na dobu neurčitou není
zákonný, neboť byl obviněnému uložen, aniž by soud vzal v úvahu vylučující
podmínky stanovené v § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, státní zástupce
podotkl, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se
obecně nelze domáhat uložení jiného druhu trestu či jeho výše. Připomněl, že
námitky proti druhu a výměře trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na
doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze tehdy, byl-li obviněnému uložen takový
druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou zákonem pro trestný čin, jímž byl uznán vinným (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). S ohledem na to
státní zástupce uvedl, že námitky obviněného by tedy bylo nezbytné podřadit pod
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což však obviněný nečinil.
Nadto státní zástupce konstatoval, že zmíněné námitky byly uplatněny již v
rámci odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze a Vrchní soud
v Praze se jimi v plném rozsahu zabýval a beze zbytku se s nimi vypořádal. I
kdyby tyto námitky byly podřazeny jejich charakteru odpovídajícímu dovolacímu
důvodu, nebylo by jim možné podle státního zástupce přisvědčit.
Státní zástupce poukázal na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, kdy soud na
straně 16 uvedl, že pro trest vyhoštění z Č. r. na dobu neurčitou podle § 80
odst. 1, 2 tr. zákoníku jsou splněny zákonem stanovené podmínky a uložení není
vyloučeno ani podle třetího odstavce uvedeného ustanovení, na čemž vztah
obviněného se státní příslušnicí M. nemůže nic změnit. Obviněnému byl uložen
trest odnětí svobody na dolní hranici zákonné trestní sazby § 283 odst. 3 tr.
zákoníku ve výměře osmi let, který je podle Městského soudu v Praze trestem
odpovídajícím pouze v kombinaci právě s trestem vyhoštění na dobu neurčitou.
Vrchní soud v Praze, který se rovněž uloženým trestem vyhoštění na dobu
neurčitou z podnětu odvolání zabýval, na straně 9 svého rozhodnutí uvedl, že se
s tímto druhem trestu v maximální možné výměře zcela ztotožnil a argumentaci
obhajoby, že je tento trest v rozporu s § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku,
nepřijal. Z další argumentace odvolacího soudu je podle názoru státního
zástupce zřejmé, že se odvolací soud touto skutečností zabýval velmi pečlivě a
jeho závěry jsou přesvědčivé. Státní zástupce shrnul, že obviněnému byl uložen
takový druh trestu, který zákon připouští, a byl mu také uložen v rámci trestní
sazby stanovené v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Soudy obou stupňů vysvětlily, jaké úvahy je vedly při ukládání druhu a výše
trestu, když i v tomto směru rozhodly v mezích zákonného uvážení. Navrhl proto,
aby Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného
je zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání
obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání
je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené
podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a
právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být)
další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní
úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím
poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a
vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší
soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu
odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro
posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných
námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně
odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř.,
nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž
dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit
bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení
má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních
požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se
rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany
základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být
respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu
viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04,
Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž
splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních
práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle
Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů
získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a
konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv
akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v posuzované trestní
věci neshledal. Pokud se jedná o dílčí útok v bodě 1., tvrzení obviněného
obsažené v dovolání nekoresponduje s obsahem trestního spisu. Svědkyně G. P. neuvedla, že tzv. „výpadek“, resp. období, kdy drogu odebírala od jiné osoby
než od obviněného, trval měsíc. Naopak, svědkyně na opakovaný dotaz obhájce
reagovala tak, že o měsíc se nejednalo, že k odběru od jiné osoby došlo v
průběhu posuzované doby pouze párkrát (č. listu 727). Co se týče frekvence
odběrů drogy, svědkyně vypověděla, že k odběrům docházelo obden (č. listu 727),
tedy i v tomto směru se argumentace obviněného s obsahem trestního spisu
rozchází. K útoku pod bodem 3. je zapotřebí poznamenat, že svědkyně Bc. E. K. uvedla, že celkové množství drogy odebrané od obviněného činilo 300 g. Zmíněným
množstvím si svědkyně byla jistá, trvala na něm (č. listu 197, 731), tudíž je
zcela irelevantní, zda došlo k šizení jednotlivých dávek. Jestliže si totiž
svědkyně dávky převažovala, mohla svůj odhad o celkovém množství založit na
poměrně přesných údajích. Argumentuje-li obviněný obdobím, v němž k odběrům s
ohledem na jeho nepřítomnost v Č. r. nemohlo docházet, opomíjí, že svědkyně
vypověděla, že se v posuzované době, v době, kdy odebírala drogu od obviněného,
scházela s obviněným třeba i dvakrát denně (č. listu 196, 731); propočty
předestřené obviněným jsou proto zjevně bezpředmětné. Namítá-li dále obviněný
údajný nesoulad mezi výpovědí svědka a skutkovými zjištěními popsanými v bodě
5., nereflektuje, že v důsledku rozporu mezi výpověďmi svědka F. T. z
přípravného řízení a hlavního líčení byl tento svědek na celkové množství
odebrané drogy jako i na s tím související finanční částku za drogy obviněnému
poskytnutou opakovaně dotázán, přičemž svědek uvedl, že v kontaktu s obviněným
mohl být asi devadesátkrát a že od obviněného vždy vzal půl gramu drogy či
jeden gram (srov. č. listu 733, 734). Množství drogy obviněným svědkovi
poskytnuté, 45 g, je proto množství nejmenší možné. V případě útoku pod bodem
6. z propočtu obviněným předestřeným opět nelze vycházet, neboť svědkyně M. Ř. si ani v přípravném řízení, ani v hlavním líčení nevzpomněla, zda k odběrům
docházelo po dobu půl roku či roku. Co se týče frekvence odběrů a množství
drogy získané při jednotlivých odběrech od obviněného, ani v tomto směru se na
údaje svědkyní vypovězené nelze spoléhat, neboť svědkyně v přípravném řízení a
v hlavním líčení nevypovídala zcela jednotně. Jediné, na čem svědkyně setrvala,
byla částka 100.000 Kč (srov. č. listu 228, 736, 737). Pokud jde o obviněným
zmiňovanou nedůvěryhodnost svědka T. I., je vhodné podotknout, že trestní
stíhání svědka neznamená automaticky jeho absolutní nedůvěryhodnost. V řízení
nevyšly najevo žádné okolnosti, na základě nichž by bylo možné o hodnověrnosti
svědka pochybovat. Svědkova výpověď o frekvenci jednotlivých předávek, o ceně a
místě, na nichž se tyto uskutečňovaly, nikterak nevybočuje ze způsobu, jímž
obviněný trestnou činnost páchal, a uvedl-li svědek v přípravném řízení, že
„asi do března byly předávky nepravidelné“ (č.
listu 182), přičemž soud s
ohledem na cestovní pas obviněného seznal, že se obviněný v období měsíců ledna
až března 2012 v Č. r. pravděpodobně nenacházel, nelze takové jeho sdělení
považovat bez dalšího za lživé, neboť zpětné určení přesného časového údaje je
obtížné i pro osoby, jež nejsou drogově závislé a jejichž paměť tak není
užíváním drog dotčena.
Nejvyšší soud uzavírá, že při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle
§ 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného
na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v
odůvodnění rozhodnutí zaměřeném na jeho odsuzující část v souladu s požadavky §
125 odst. 1 tr. ř. pečlivě a srozumitelně vysvětlily, na základě jakých
skutečností dospěly k tomu, že a v jakém rozsahu se obviněný činu dopustil,
jakož i k tomu, že považují jeho obhajobu za vyvrácenou (zejména str. 13 až 15
rozsudku soudu prvního stupně a str. 6 až 8 usnesení odvolacího soudu).
Speciální pozornost soudy věnovaly hodnocení změn svědeckých výpovědí osob,
konzumentů heroinu a odběratelů této drogy, a v souladu se zásadou in dubio pro
reo učinily zjištění ve prospěch obviněného. Není úkolem Nejvyššího soudu coby
soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral,
porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy
nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se
nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného
hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že
způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele,
není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého
procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Co se týče výtky ohledně uloženého trestu vyhoštění na dobu neurčitou, nelze ji
podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tzv. jiné
hmotně právní posouzení, jehož nesprávnost lze prostřednictvím citovaného
dovolacího důvodu namítat, se týká některé další otázky, která nespočívá přímo
v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Pokud jde o výrok o trestu, touto skutkovou
okolností může být např. otázka, zda byly dva trestné činy (skutky) spáchány ve
vícečinném souběhu, a zda tedy za okolností uvedených v § 43 odst. 2 tr.
zákoníku přichází v úvahu uložení souhrnného trestu za oba dva trestné činy,
nebo zda je mezi nimi vztah recidivy a za každý trestný čin je třeba uložit
samostatný trest (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp.
zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb.). Naopak, námitky vůči
druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí,
lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích
důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože obviněný, který namítá, že mu soud
navzdory existenci vylučujících podmínek [§ 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku]
uložil trest vyhoštění, své výhrady nepodřadil pod dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak měl správně učinit, Nejvyšší
soud se jeho námitkami věcně zabýval.
Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému
byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen
trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin,
jímž byl uznán vinným.
Podle výroku o trestu rozsudku nalézacího soudu, jenž zůstal rozhodnutím
odvolacího soudu nezměněn, byl obviněnému mimo jiné uložen trest vyhoštění na
dobu neurčitou (srov. § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Nalézací soud především
uvedl, že uložení trestu odnětí svobody na dolní hranici trestní sazby ve
výměře osmi let bylo možné jen za předpokladu a v kombinaci s uložením trestu
vyhoštění na neurčito. Dále v této souvislosti zdůraznil, že obviněný se na
území Č. r. dopustil závažné trestné činnosti, přičemž není v zájmu Č. r., aby
se obviněný na jejím území dále zdržoval, uložení tohoto druhu trestu vyžaduje
bezpečnost lidí, resp. jejich ochrana před pachateli drogové trestné činnosti,
a na uložení tohoto druhu trestu nemůže nic změnit ani vztah obviněného se
svědkyní E. M. (str. 16 rozsudku). Odvolací soud nad rámec již uvedeného
doplnil, že obviněný má v Č. r. povolen trvalý pobyt do 8. 11. 2016, přičemž
ten byl založen na skutečnosti, že se jedná o sloučení s občanskou Č. r. M. K..
Manželství trvalo od 28. 7. 2006 do 3. 5. 2008 a s přihlédnutím k věku
jmenované (narozena v roce 1943) se podle závěrů odvolacího soudu jednalo o
manželství účelové, sloužící výlučně k legalizaci pobytu obviněného. Ani podle
odvolacího soudu nevytváří soužití obviněného s občankou M. E. M. žádnou
překážku pro uložení trestu vyhoštění, nedá se hovořit o vedení společné
domácnosti či o obdobném způsobu partnerského soužití (str. 9 usnesení).
Obviněný s takto uloženým druhem trestu nesouhlasí, neboť se domnívá, že v jeho
případě existovaly překážky uvedené v § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, pro
které tento trest nebylo možné uložit. Zmiňuje, že disponuje oprávněním k
trvalému pobytu na území Č. r., mimo projednávanou věc nebyl soudně řešen, má
na území družku, která je občankou M., tedy členského státu Evropské unie, a v
minulosti si zajišťoval obživu legální cestou – vlastnil živnostenské oprávnění
a pracoval v restauraci. Podle jeho názoru je tedy splněna jak podmínka
trvalého pobytu, tak existence pracovního a sociálního zázemí, přičemž se
domnívá, že trest vyhoštění by byl v rozporu se zájmem na spojování rodin.
Trest vyhoštění lze uložit za splnění předpokladů uvedených v § 80 odst. 1, 2
tr. zákoníku pachateli, který není občanem Č. r., a to jako trest samostatný
nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo
jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen,
jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a
poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. S přihlédnutím k povaze a
závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a
ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může
soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na
dobu neurčitou. Odstavec třetí citovaného ustanovení obsahuje taxativní výčet
okruhu okolností, které brání uložení trestu vyhoštění v kterékoliv jeho
alternativě. Protože překážky pro uložení trestu vyhoštění jsou zde stanoveny
alternativně, uložení tohoto trestu bude bránit existence i jen jediné z nich.
Podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku soud trest vyhoštění neuloží, jestliže
pachatel má na území Č. r. povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální
zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování
rodin.
K předpokladům ukládání trestu vyhoštění se opakovaně ve své judikatuře
vyjádřil i Ústavní soud. Podle jeho závěrů obsažených kupř. v nálezu ze dne 11.
6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, musí soud při výměře trestu vyhoštění v
konkrétním případě zvážit - a to při vědomí principu ultima ratio - čtyři
základní kritéria: 1. proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti
spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného
trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního
zákoníku; 2. individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele; 3. poměry
pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v
hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí
pachatele; a 4. prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného
obecného zájmu. Pokud tato úvaha soudu není řádně provedena a odůvodněna
dochází tím i k porušení čl. 39 Listiny, zakazujícího ukládání trestů jiným než
zákonným způsobem. Při ukládání trestu vyhoštění na dobu neurčitou musí soud
nejen zkoumat prognózu nápravy pachatele, která se má pojmově blížit
nemožnosti, respektive velmi vysoké míře nepravděpodobnosti nápravy, ale musí
též kvalifikovaně zohlednit bezpečnostní riziko pobytu pachatele na území Č.
r., tedy shledat, že ani nejvýše deset let pobytu mimo Č. r. nesnižuje obavy,
že by po uplynutí stanovené doby a případném návratu na území Č. r. pachatel
mohl opět ohrožovat společenské zájmy svou trestnou činností. Trest vyhoštění
na dobu neurčitou může být pojmově uložen jen v nejzávažnějších případech, kde
nelze rozumně očekávat, že by odsouzený i po několika letech přestal být pro Č.
r. bezpečnostní hrozbou (viz body 32., 34. nálezu).
Ze skutkových zjištění soudů, jako i z obsahu trestního spisu se podává, že
obviněný je státním příslušníkem A., který měl na území Č. r. počínaje dnem 8.
11. 2006 povolen trvalý pobyt, a to z důvodu sloučení s občankou Č. r. (č.
listu 429), konkrétně s M. K. (č. listu 429, 445); se jmenovanou byl obviněný v
manželském svazku v období od 28. 7. 2006 do 3. 5. 2008 (č. listu 429). Podle
výpovědi svědkyně E. M., občanky M. žijící na území Č. r., byl obviněný ke dni
konání hlavního líčení pět let jejím přítelem, pracoval v centru v pizzerii, a
to jako kuchař, svědkyně však nevěděla kde přesně. Vídali se jen o víkendech,
protože svědkyně „dělala noční“; předtím se však vídali pořád. Svědkyně a
obviněný prý bydleli spolu, resp. svědkyně na dotaz „Kde jste bydleli?“ uvedla
„Já bydlela na A. a pak ve V.“ a poté na doplňující otázku „A on bydlel s
vámi?“ řekla „Ano“. Svědkyně rovněž podotkla, že s obviněným plánovali rodinu,
přičemž k dotazu uvedla datum narození obviněného, údaj o počtu jeho sourozenců
a dále vypověděla, že obviněný podle jejího mínění na území Č. r. žádné
příbuzné nemá (č. listu 728, 729). Ze skutkových zjištění soudů a z obsahu
trestního spisu dále vyplývá, že obviněný má všechny své příbuzné, jež také
navštěvuje, v A. V době rozhodování soudu o trestu byl svobodný a bezdětný (č.
listu 425), nezaměstnaný, přičemž nebyl veden na úřadu práce. Od 1. 1. 2010
provozoval ohlašovací volnou živnost, kterou dne 15. 3. 2010 přerušil. Obviněný
byl nemajetný, nebyl klientem žádné bankovní instituce, nevlastnil žádné
nemovitosti (č. listu 424).
Shora popsané okolnosti umožňují učinit závěr, že soud nepochybil, uložil-li
obviněnému trest vyhoštění na dobu neurčitou. V posuzované trestní věci
neexistovaly překážky uvedené v § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, pro které
tento trest nebylo možné uložit. Obviněný sice měl na území Č. r. povolen
trvalý pobyt, nelze však přehlédnout, že povolení k trvalému pobytu bylo
získáno na základě sloučení s občankou Č. r., ženou o 36 let starší než
obviněný. Vyvstávají tudíž důvodné pochybnosti o nezištném záměru obviněného a
reálně se nabízí možnost, že uzavření manželství bylo veskrze účelové. Nastíněnou možnost podporuje mimo jiné i délka trvání manželství – necelé dva
roky. Přestože obviněný proti hodnocení oprávněnosti získání povolení k
trvalému pobytu protestuje, v případě zkoumání překážek vylučujících uložení
trestu vyhoštění je třeba posoudit i okolnost, zda pachatel (cizinec)
manželství neuzavřel jako manželství účelové; takové manželství totiž slouží
jen k obcházení zákona o pobytu cizinců na území Č. r. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 7 Tdo 57/2008, publikované pod č. 55/2008 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o pracovní zázemí v Č. r., nutno poznamenat,
že obviněný je v době rozhodování soudu o trestu neměl, neboť byl nezaměstnaný,
na úřadu práce veden nebyl, přičemž v minulosti sice provozoval živnost, avšak
tuto po necelých třech měsících přerušil. Žádná existence společensky
užitečných vztahů pachatele ke svému okolí, jeho začlenění do zdejšího
kulturního a sociálního prostředí, a to i mimo rámec vztahů pracovních a
rodinných, zjištěna nebyla (jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku
o vině naopak jakoukoliv prospěšnost vůči okolí vylučovalo), tedy ani podmínka
sociálního zázemí na území Č. r. splněna nebyla. Co se týče zájmu na spojování
rodin, s nímž podle názoru obviněného bylo uložení trestu vyhoštění v rozporu,
Nejvyšší soud považuje za významné zdůraznit, že obviněný, ať už bylo jeho
manželství s M. K. uzavřeno z jakéhokoliv důvodu, byl v době rozhodování o
trestu rozvedený, bezdětný, žádné příbuzné v Č. r. neměl, a přestože se
svědkyní E. M. podle jejích slov měli pětiletý vztah, bydleli spolu a údajně i
plánovali rodinu, partnerský život jako takový nejspíše nevedli, protože se
vídali pouze o víkendech. Jestliže se totiž vídali pouze o víkendech, nemohli
spolu bydlet a stěží mohli vést společnou domácnost. To, že spolu pravděpodobně
nebydleli, navíc dokládá i způsob, jakým svědkyně reagovala na dotaz předsedy
senátu nalézacího soudu, jak bylo rekapitulováno výše. Pro úplnost je třeba k
výtce obviněného, že se soudy nevypořádaly s návrhem důkazu výslechem jeho
družky, neboť tuto nijak nevyslechly k intenzitě vazeb k obviněnému, nutno
podotknout, že se jedná co do případné vady opomenutí důkazu o námitku zcela
lichou, jelikož soud svědkyni E. M. v hlavním líčení vyslechl (č. listu
727-729). V rámci odvolacího řízení pak obviněný provedení důkazu výpovědí
jmenované svědkyně (jako ostatně ani provedení žádného jiného důkazu)
nenavrhoval. Lze uzavřít, že obviněný na Č. r.
neměl žádné významné vazby,
které by zakládaly překážku pro uložení trestu vyhoštění; v souvislosti s tím
lze vyslovit, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
připouští, přičemž jeho uložení ani co do jeho vymezení na dobu neurčitou
nekoliduje s požadavky vyjádřenými v již citovaném nálezu Ústavního soudu.
Z výše uvedeného je zjevné, že obviněný se dopustil zločinu vysoké společenské
škodlivosti, na území Č. r. nemá žádné pevné sociální, kulturní či rodinné
vazby, s ohledem na jeho individuální prognózu, možnosti jeho nápravy v
kontextu s povahou zločinu, jímž byl uznán vinným, je riziko ohrožení
bezpečnosti lidí vysoké. Obviněný tzv. drogovou trestnou činnost, jejímž
předmětem byl heroin, zištně páchal na frekventovaných místech v P. po delší
dobu vůči více osobám, významné pak je, že on sám je podle závěrů znaleckého
posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalce MUDr. Vlastimila
Tichého hodnocen jako anomální osobnost, která je nezdrženlivá, nestabilní, s
rysy dissociality, se sníženou frustrační tolerancí. Přijal životní styl a
normy subpopulace toxikomanů, škodlivě užívá kokain a alkohol bez závislosti a
podle závěru znalce je zde i hazardní hráčství (č. listu 128, 129, 724).
Osobnostní dispozice obviněného ve spojení s povahou trestné činnosti, jíž se
dopouštěl, opodstatňují závěr, že ani nejvýše deset let pobytu mimo Č. r.
nesnižuje obavy, že by po uplynutí stanovené doby a případném návratu na území
Č. r. mohl opět ohrožovat společenské zájmy svou trestnou činností.
Jestliže se obviněný domáhal ochrany práva na soukromí a rodinný život
zakotveného v čl. 8 odst. 1 Úmluvy a obdobně též v čl. 10 odst. 2 Listiny, pak
lze stručně konstatovat, že podle konstantní judikatury Evropského soudu pro
lidská práva i Ústavního soudu není těmto právům poskytována neomezená ochrana
(viz znění čl. 8 odst. 2 Úmluvy), nýbrž vždy záleží na míře omezujícího zásahu
do takového práva a jeho proporcionalitě ve vztahu ke kolidujícímu veřejnému
zájmu, zde zejména zájmu na ochraně bezpečnosti a veřejného pořádku (viz např.
rozsudek Evropského soudu pro lidská práva č. 26102/95 ze dne 19. 2. 1998 ve
věci D. a další proti F.). Pokud je tedy dán veřejný zájem, omezení je
proporcionální a je stanoveno na zákonném základě, nelze namítat porušení
takového práva. Ze spisového materiálu je přitom zřejmé, že obviněný žije v Č.
r. a trvalý pobyt mu byl povolen z důvodu uzavření manželství za shora
popsaných okolností; manželství, z něhož se nenarodily žádné děti, bylo již v
roce 2008 rozvedeno. Zájem na ochraně a zachování vztahu s paní E. M. nemohl
převážit zájem společnosti na ochraně před závažnou trestnou činností osoby,
která nemá na území Č. r. jiné sociální ani pracovní vazby. Jinými slovy
řečeno, není pochyb o existenci veřejného zájmu na vyhoštění obviněného,
uložení trestu vyhoštění má zákonný podklad a splněna je i podmínka
přiměřenosti tohoto zásahu v kolizi zájmů na ochraně veřejného pořádku (veřejné
bezpečnosti) a předcházení zločinnosti na straně jedné a práva na respektování
soukromého a rodinného života obviněného na straně druhé.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
jako zjevně neopodstatněné odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. října 2014