8 Tdo 1058/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24.
října 2007 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch
obviněného J. V., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
22. 5. 2007, sp. zn. 23 To 228/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 161/2006,
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 23 To 228/2007.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Českých Budějovicích p ř i k
a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 2. 2007, sp. zn. 6
T 161/2006, byl obviněný J. V. uznán vinným, že
„nejméně v období ode dne 1. 6. 2004 do dne 30. 3. 2006 zejména v místě
trvalého bydliště v H. n. V., soustavně slovně urážel, zastrašoval, ponižoval i
fyzicky napadl svoji manželku A. V., a to různými vulgarismy, vyhrožováním
újmou na zdraví, zakazováním kontaktů s přáteli a sousedy, kontrolováním
příchodů ze zaměstnání a opakovanými údery otevřenou dlaní do hlavy a celého
těla, což vyvrcholilo dne 30. 3. 2006 fyzickým napadením, po kterém poškozená
ze společné domácnosti odešla“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin
týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1,
odst. 2 písm. b) tr. zák., za což mu podle § 215a odst. 2 tr. zák. uložil trest
odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební
dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Českých
Budějovicích rozhodl usnesením ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 23 To 228/2007, tak,
že podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v plném rozsahu zrušil
a věc postoupil Městskému úřadu Hluboká nad Vltavou ke konání přestupkového
řízení.
Proti usnesení soudu druhého stupně podala včas dovolání nejvyšší státní
zástupkyně (dále převážně jen „dovolatelka“); učinila tak v neprospěch
obviněného z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
Po stručném shrnutí dosavadního průběhu řízení dovolatelka konstatovala, že se
závěry soudu druhého stupně nemůže souhlasit, neboť je přesvědčena, že obviněný
zjištěným jednáním zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu týrání osoby
žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr.
zák. naplnil. Jde o trestný čin poruchový, u něhož dochází k intenzivnímu
zásahu do objektu trestného činu, přičemž takový zásah je přímý a bezprostřední
a vyvolává změnu tohoto objektu. Po objektivní stránce spočívá v týrání osoby
blízké nebo jiné osoby žijící s ní ve společně obývaném bytě nebo domě. Týráním
se přitom rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo s jinou osobou žijící s
pachatelem ve společné domácnosti. Může jít o zlé nakládání, působení fyzických
útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické.
Protože v dané věci bylo nutné posoudit především otázku, zda míra intenzity
působení obviněného na objekt trestného činu měla charakter jeho poruchy a zda
tak byly naplněny formální znaky skutkové podstaty jmenovaného trestného činu,
dovolatelka zdůraznila, že jednání obviněného se vyznačovalo opakovaností,
neboť po dlouhou dobu docházelo k vývoji projevů týrání a k opakování týrání, k
postupnému nárůstu intenzity jednání, přičemž z počátku docházelo pouze k
psychickému násilí,
k němuž se posléze přidalo i násilí fyzické. Agresivita obviněného se
stupňovala, až vyústila nejprve v hrubé fyzické napadení poškozené na podzim
2005 a poté dne 30. 3. 2006, kdy poškozená ze společné domácnosti odešla.
Dovolatelka nesouhlasila s argumenty odvolacího soudu, že pokud poškozená
snášela toto šikanování po řadu let, aniž by opustila společnou domácnost, mělo
by to svědčit o nižší intenzitě jednání obviněného. Akcentovala naopak, že
zákon k naplnění projednávané skutkové podstaty nevyžaduje, aby došlo ke zvlášť
intenzivnímu násilí (pak by bylo možné takové chování podřadit pod ustanovení §
221 či § 222 tr. zák.). Pokud zákonodárce vytvořil novou skutkovou podstatu,
sledoval tím ochranu obětí domácího násilí před takovými útoky rodinných
příslušníků, které se vyznačují ani ne tak zvláštní intenzitou a brutalitou,
jako spíše trvalostí a soustavností, přičemž typická bývá právě kombinace útoků
verbálních a fyzických, doplněná ještě nejrůznějšími omezeními, což postupně
narušuje psychiku oběti.
Nejvyšší státní zástupkyně své úvahy uzavřela s tím, že jednání obviněného se
vyznačovalo vysokým stupněm agresivity jak verbální, tak fyzické, hrubostí a
bezcitností. Docházelo-li k němu po dobu téměř dvou let, je nepochybně naplněn
znak trvalosti a také i znak kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu odst. 2
písm. b) § 215a tr. zák. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1,
2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil z důvodů uvedených
v § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu
a zrušil také další rozhodnutí na toto rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr.
ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Současně navrhla, aby toto rozhodnutí dovolací soud učinil podle §
265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v
neveřejném zasedání souhlasila i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu
podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.
vyjádřil obviněný a prostřednictvím svého obhájce uvedl, že odkazuje na svou
obhajobu v předchozích stadiích řízení, kdy uvedl, že manželství s poškozenou
považoval za spokojené a že se vždy choval slušně. Dovolání označil za zjevně
neopodstatněné a navrhl, aby je dovolací soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. Zároveň souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že podané dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 2 písm. d) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§
265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti
stanovené v § 265f tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto
(mimo jiné) o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro
takové rozhodnutí. V takovém případě lze tento dovolací důvod spatřovat např. v
tom, že soud druhého stupně postoupil věc jinému orgánu k rozhodnutí o
přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, přestože se jedná o
trestný čin, apod.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze pak dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto důvodu dovolání nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů.
Pokud nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání uplatnila oba shora uvedené
dovolací důvody, učinila tak relevantně, neboť námitky, týkající se rozhodnutí
o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku právě z důvodu hmotně
právního posouzení zjištěného skutku jako přestupku a nikoliv jako trestného
činu, by je mohly založit.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání nejvyšší státní
zástupkyně je v uvedeném směru opodstatněné. Jelikož shledal, že tomu tak je,
přezkoumal za podmínek uvedených v § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů
uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání nejvyšší státní zástupkyně
je významná otázka, zda skutek obviněného vykazuje zákonné znaky trestného činu
týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2
písm. b) tr. zák., zejména pak z hlediska naplnění jeho materiální stránky,
nebo zda se jedná toliko o přestupek.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že jmenovaného trestného činu se
dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně
obývaném bytě nebo domě a pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.
Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob před tzv.
domácím násilím, tedy osob žijících ve společném obydlí.
Tato skutková podstata byla do trestního zákona zařazena novelou provedenou
zákonem č. 91/2004 Sb., přičemž zákonodárce v ní s účinností od 1. 6. 2004
trestně postihuje pachatele, kteří týrají osoby blízké nebo jiné, které s nimi
společně obývají byt nebo dům, v důsledku čehož je u nich dána specifická forma
vzájemné závislosti vyplývající ze skutečnosti, že tyto osoby obývají takové
společné obydlí, a proto jsou mezi nimi vytvořeny zvláštní vztahy vyplývající
ze společného soužití a zpravidla též mají ztíženou možnost toto společné
obydlí opustit. Předmětem útoku může být nejen osoba blízká, ale i osoba jiná,
ovšem za podmínky, že žije s pachatelem ve společně obývaném bytě nebo domě.
Podle právní teorie se pojmem týrání rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo
jinou žijící s pachatelem ve společně obývaném bytě nebo domě, vyznačující se
vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba
považuje za těžké příkoří. Nevyžaduje se, aby u týrané osoby vznikly následky
na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost,
bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžká příkoří. Může jít o zlé
nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické
(srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6.,
doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1271 a násl.).
Prakticky shodně vymezila uvedený pojem i judikatura. Nejvyšší soud v usnesení
ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005 (publikováno pod č. 20/2006 Sb. v
rozh. tr.), mimo jiné uvedl, že pod pojmem „týrání“ ve smyslu § 215a odst. 1
tr. zák. je třeba rozumět takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým
nakládáním buď s blízkou osobou (srov. § 89 odst. 8 tr. zák.), nebo i jinou
osobou, s níž pachatel žije ve společném domě či bytě, a současně se vyznačuje
i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé
vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp.
psychické nebo i fyzické útrapy. Zákon přitom nevyžaduje, aby týrání mělo
povahu fyzického násilí, popřípadě též spojeného s následky na zdraví týrané
osoby. Použití fyzického násilí může mít v takovém případě vliv na stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 4 tr. zák.), popřípadě (dojde-li k
zákonem předpokládanému následku /účinku/) i na právní závěr o souběhu
trestného činu podle § 215a tr. zák. s některým dalším trestným činem.
Trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §
215a tr. zák. je trestným činem úmyslným (srov. § 3 odst. 3 tr. zák.). Úmysl
pachatele (§ 4 tr. zák.) musí přitom zahrnovat všechny znaky objektivní stránky
trestného činu, tzn. zákonem předpokládané jednání, následek a příčinný vztah
mezi takovým jednáním a následkem.
Z hlediska zákonných znaků soudem prvního stupně použité tzv. kvalifikované
skutkové podstaty je třeba zmínit, že již vlastní týrání je zlé nakládání,
které se vyznačuje určitým trváním (srov. rozhodnutí č. 20/1984-I. Sb. rozh.
trest.). Proto při pokračování v páchání takového činu po delší dobu se musí
jednat o časový úsek řádově v měsících (současně platí, že čím méně intenzivní
bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, a naopak).
Ve vztahu k této okolnosti pak z hlediska zavinění postačí nedbalost [srov. § 6
písm. b) tr. zák.]
Konečně je třeba uvést, že pro tzv. „domácí násilí“ je charakteristické, že k
němu dochází v soukromí, mimo kontrolu veřejnosti, intenzita násilných
incidentů se v průběhu doby zpravidla stupňuje a u oběti vede ke ztrátě
schopností včas zastavit násilné incidenty a efektivně vyřešit narušený vztah;
zkušenosti vypovídají, že rozdělení rolí „oběť“ – „agresor“ se prakticky
nemění. O „domácí násilí“ se naopak nejedná, jde-li mezi partnery o (třeba i
dramatický) spor, jednorázový incident nebo vzájemné partnerské potyčky.
Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně
na základě provedeného dokazování, pak je třeba z hlediska správného právního
posouzení jednání obviněného nezbytné připomenout podstatu jeho jednání, jež
záležela v tom, že poškozenou po poměrně dlouhou dobu (cca 22 měsíců) v místě
svého bydliště „... soustavně slovně urážel, zastrašoval, ponižoval i fyzicky
napadl, a to různými vulgarismy, vyhrožováním újmou na zdraví, zakazováním
kontaktů s přáteli a sousedy, kontrolováním příchodů ze zaměstnání a
opakovanými údery otevřenou dlaní do hlavy a celého těla, což vyvrcholilo dne
30. 3. 2006 fyzickým napadením, po kterém poškozená ze společné domácnosti
odešla.“
S tímto skutkovým zjištěním nalézacího soudu se ztotožnil i soud odvolací. V
odůvodnění svého usnesení (srov. str. 2) mimo jiné uvedl, že okresní soud „…
zjistil skutkový stav věci, o němž nelze mít důvodné pochybnosti, … dostatečně
vysvětlil, na podkladě jakých skutečností hodnotí výpověď poškozené … jako
věrohodnou, … patřičným způsobem osvětlil, na podkladě jakých důkazů uzavřel,
že obviněný … se vůči své manželce choval hrubým a despotickým způsobem, … jím
vyvozené závěry … jsou přesvědčivé a logicky zapadající do hodnocení důkazů v
celém jejich souhrnu“.
Po tomto úvodním konstatování a aniž by ve věci provedl nějaké nové důkazy
odvolací soud v další části ovšem uvedl (srov. strany 2 a 3 odůvodnění jeho
usnesení), že „… třebaže se … (obviněný) … jistě dopouštěl nepřístojného
jednání, nelze … uzavřít, že by se takové jeho konání vyznačovalo tak vysokým
stupněm agresivity, hrubosti a bezcitnosti, jak bývá pro případ týrané osoby
příznačné, … nebylo zjištěno, že by (poškozenou) při některém z fyzických útoků
vážněji zranil … nebo že by poškozená byla v některém z posuzovaných případů
pro důsledky fyzického napadení ze strany obviněného ošetřena lékařem“. Ve
svých úvahách o naplnění, resp. nenaplnění znaku „týrání“ pokračoval tak, že„…
nelze odhlížet od existujícího vztahu závislosti oběti na osobě pachatele, …
oběťmi domácího násilí bývají obvykle ženy … jsoucí (na pachateli) často
finančně závislé …, takovýmto limitujícím faktorem (však poškozená) nebyla
omezena, nebyla odkázána na manželův příjem, měla možnost společnou domácnost
opustit a také tak učinila. Že se tak rozhodla až po sedmi letech společného
soužití s manželem v rodinném domě tomuto patřícím, podporuje závěry odvolacího
soudu o tom, že jednání obviněného vůči poškozené nemohlo být natolik hrubé a
bezcitné, aby naplnilo vyšší stupeň násilného projevu jakožto znaku pro týrání
spolužijící osoby příznačného, ... jistěže lze akceptovat, že počínání
obviněného mohlo a bylo pro poškozenou stresové a negativně ovlivňovalo její
rovnováhu, nešlo však o stav, který by se vymykal stavu osob poznamenaných
negativními důsledky rozvodových řízení“.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud – přestože se ztotožnil se skutkovými
závěry soudu prvého stupně – posléze dovodil, že „… verbální a násilné projevy
obviněného … nenaplnily znaky týrání spolužijící osoby ve smyslu trestního
zákona, … (jednání obviněného) nedosáhlo takové intenzity, aby bylo na místě
jej kvalifikovat jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě
nebo domě podle § 215a tr. zák.“.
Správnosti takového závěru Nejvyšší soud rozhodně nemohl přisvědčit, neboť soud
druhého stupně při interpretaci a aplikaci pojmu týrání osoby žijící ve
společně obývaném bytě nebo domě, obsaženého v zákonném vymezení skutkové
podstaty jmenovaného trestného činu, bezezbytku nerespektoval interpretační a
aplikační hlediska dopadající na ustanovení § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr.
zák., ani shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu, nehledě na to, že
odůvodnění jeho rozhodnutí je i vnitřně rozporuplné.
Jestliže se odvolací soud identifikoval se skutkovými závěry nalézacího soudu,
že jednání obviněného vůči poškozené trvající téměř dva roky a vyznačující se
slovním urážením, zastrašováním, ponižováním i fyzickým napadáním, vyhrožováním
újmou na zdraví, zakazováním kontaktů s přáteli a sousedy, kontrolováním
příchodů ze zaměstnání a opakovaným fyzickým násilím bylo hrubé a despotické,
docházelo k němu téměř výhradně v soukromí a vždy bez přítomnosti třetích osob
a lze v něm vysledovat vzrůstající tendenci, pak nemohl současně učinit závěr
(a jednání obviněného natolik bagatelizovat), že se (snad) dopouštěl jen
nepřístojného jednání, které se nevyznačovalo vysokým stupněm agresivity,
hrubosti a bezcitnosti (srov. citace shora). Při svých úvahách nemohl hodnotit
v neprospěch poškozené ani fakt, že příkoří ze strany obviněného dlouhodobě
trpěla a snášela, přestože měla možnost společnou domácnost opustit, neboť na
svém manželovi nebyla finančně závislá, ale ani fakt, že nevyhledala lékařskou
(příp. jinou) pomoc.
Převzal-li soud druhého stupně jako správná a úplná skutková zjištění
nalézacího soudu, pak se nemohl neztotožnit ani s jím použitou právní
kvalifikací, neboť nemůže být pochyb o tom, že shora popsaným jednáním obviněný
naplnil všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu týrání osoby
žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr.
zák. (včetně znaků kvalifikované skutkové podstaty spočívající v tom, že
pokračoval v páchání takového činu po delší dobu).
Stejně tak ovšem nemůže být pochyb o tom, že obviněný zjištěným jednáním
naplnil i zákonem požadovaný materiální znak tohoto trestného činu.
Přestože z odůvodnění usnesení odvolacího soudu se lze domnívat, že právě
potřebný stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost nedovodil,
explicitně a ani odkazem na příslušná zákonná ustanovení se k této problematice
nevyjádřil. Jeví se proto potřebným alespoň ve stručnosti a v obecné rovině
uvést, že pojmovými znaky trestného činu jsou nejen znaky formální, ale také
materiální. Pro spolehlivý závěr, zda se v daném případě jedná či nejedná o
trestný čin, je nezbytné zjišťovat také to, zda skutek vykazuje takový stupeň
nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti, a to u
dospělého pachatele vyšší než nepatrný. Formální a materiální podmínky
trestnosti činu přitom nelze směšovat, zaměňovat ani vzájemně nahrazovat (srov.
rozhodnutí č. 20/1998 Sb. rozh. trest.).
Podle § 3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné
jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň
nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak
vykazuje znaky trestného činu.
Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován
zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení
činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele,
mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Z uvedeného vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je materiální
podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Z ustanovení § 3
odst. 1 tr. zák. v souvislosti s ustanovením § 1 tr. zák. vyplývá, že
nebezpečnost činu pro společnost je v zásadě dána tím, že takový čin porušuje
nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Přitom však nestačí zabývat se
jen porušením nebo ohrožením chráněných zájmů, ale je nutné přihlédnout i ke
všem ostatním okolnostem případu, které mají vliv na nebezpečnost činu pro
společnost a které jsou obecně uvedeny v citovaném ustanovení § 3 odst. 4tr.
zák. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu
tak vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i
subjektivních znaků včetně osoby pachatele.
V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o
trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální
znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost
nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve
smyslu § 3 odst. 2 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost přitom vyjadřuje
celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních
znaků včetně pachatele.
Při řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo rovněž požadavkům trestní
odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného
skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti
činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat
přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou
obecně uvedeny v již citovaném ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. a které mají na
nebezpečnost činu pro společnost vliv.
Úvahy o tom, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil materiální znak trestného
činu, musejí vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité
skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se
vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než
nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.).
Z tohoto hlediska soud prvého stupně nepochybil, pokud v posuzovaném případě
dospěl k závěru, že znaky materiální stránky trestného činu týrání osoby žijící
ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
byly jednáním obviněného splněny. Lze přitakat jeho názoru, že poškozená
vnímala jednání obviněného jako nepříjemné, obtěžující a úkorné, přičemž toto
jednání se projevovalo nejen ve formě fyzického násilí, ale i formou nátlaku
psychického, a zanechalo na její psychice výrazné následky. Materiální stránka
tohoto trestného činu proto byla naplněna (a to i v kvalifikované skutkové
podstatě z hlediska ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., neboť trvalo po dobu
dvaceti dvou měsíců).
Nemohl-li Nejvyšší soud naopak přisvědčit správnosti úvah a z nich
vycházejícího rozhodnutí soudu druhého stupně, je ještě třeba dodat, že
intenzitu jednání obviněného nelze hodnotit pouze v závislosti na intenzitě
fyzického násilí, příp. závažnosti důsledků tohoto fyzického násilí. Jak
výstižně zmínila již dovolatelka, postih zvlášť intenzivního (především
fyzického) násilí je umožněn prostřednictvím jiných skutkových podstat, a to
např. ublížení na zdraví podle § 221 nebo § 222 tr. zák. Pro právní posouzení
jednání pachatele podle § 215a tr. zák. proto není rozhodující, zda poškozená
při jeho útoku utrpěla zranění, zda musela vyhledat lékařské ošetření apod.
V projednávané věci nalézací soud přesto zjistil, že obviněný vůči poškozené
použil i fyzické násilí (srov. skutkovou větu rozsudku, svědecké výpovědi
citované v jeho odůvodnění). Kromě něho je však třeba hodnotit také (a
především) násilí psychického rázu, jehož se obviněný na poškozené dopouštěl a
jež na ní zanechalo poruchové následky. Z vypracovaného znaleckého posudku z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie,
jehož závěry nalézací soud bezezbytku převzal, totiž jednoznačně vyplynulo, že
jednání obviněného zanechalo stopy na psychice poškozené, neboť jí „… působilo
… dlouhotrvající psychickou zátěž, v jejímž důsledku u ní došlo k psychické
traumatizaci. Traumatické události vyvolaly u posuzované hluboké a trvalé změny
v oblasti fyziologické, emoční a kognitivní. U posuzované lze registrovat
syndrom týrané ženy s příznaky spadajícími pod posttraumatickou stresovou
poruchu (např. zablokování exprese vzteku, nápadná vstřícnost, neprůbojnost,
snížené sebevědomí, narušení vztahů a sociálních vazeb, zvýšená zranitelnost,
pocity viny a stud z prožité bezmoci)“.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, ačkoli nebyly splněny podmínky pro
takové rozhodnutí, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak mu
oprávněně vytýkal mimořádný opravný prostředek dovolatelky. Proto z jejího
podnětu zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 23 To 228/2007, podle § 265k
odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l
odst. 1 tr. ř. jmenovanému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Zjištěná pochybení mají totiž základ v postupu odvolacího
soudu, takže bude právě na něm, aby je v průběhu dalšího řízení napravil.
Po zrušení napadeného usnesení se trestní věc vrací do procesního stadia řízení
před soudem druhého stupně, kdy ve vztahu k obviněnému J. V. existuje
nepravomocný odsuzující rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne
19. 2. 2007, sp. zn. 6 T 161/2006, proti kterému podal obviněný odvolání.
Povinností soudu druhého stupně bude znovu a daleko důkladněji, než se v
předchozím řízení stalo, se věcí (při respektování všech v úvahu přicházejících
ustanovení trestního řádu) zabývat a posléze učinit o podaném odvolání zákonu
odpovídající rozhodnutí.
Není ani zapotřebí zvlášť zdůrazňovat, že ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1
tr. ř. je odvolací soud vázán právním názorem, který vyslovil ve svém
rozhodnutí Nejvyšší soud.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí
vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení
o dovolání ve veřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a