8 Tdo 1081/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19.
prosince 2007 o dovolání obviněného ing. F. Č., proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 12. 1. 2007, sp. zn. 5 To 484/2006, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T
51/2005, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 12. 1. 2007, sp. zn. 5 To 484/2006 a rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 8 ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 2 T 51/2005.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se p ř i k a z u j e Obvodnímu soudu pro Prahu
8, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 2 T 51/2005,
byl obviněný ing. F. Č. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného
na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., kterého se podle popsaných
skutkových zjištění dopustil tak, že jako fyzická osoba podnikající na základě
živnostenského listu pod obchodním jménem F. Č. – S. G., s místem podnikání P.,
Z., IČO 12487…, v období od 1. 2. 1993 do 31. 12. 2002 strhával svým
zaměstnancům ze mzdy pojistné na zdravotní pojištění, které však neodváděl V.
z. p. České republiky, se sídlem N. P. (dále jen „V. z. p.“), čímž mu vznikl
dluh ve výši 668.363,- Kč, přičemž po dodatečném uhrazení částky 91.998,47 Kč a
dne 13. 4. 2005 částky 16.959,30 Kč v rámci exekučního řízení způsobil V. z. p.
škodu ve výši 554.430,13 Kč.
Za tento trestný čin byl podle § 147 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1
tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců.
Rovněž bylo rozhodnuto, že se obviněný ing. F. Č. podle § 226 písm. e) tr. ř.
pro zánik trestnosti zprošťuje obžaloby Okresního státního zastupitelství pro
Prahu 8 ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. Zt 360/2003 pro čtyři dílčí útoky, jichž se
měl dopustit od roku 1998 do roku 2002, které byly kvalifikovány jako
pokračující trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na
zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147
odst. 1 tr. zák.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které
Městský soud v Praze jako odvolací soud usnesením ze dne 12. 1. 2007, sp. zn. 5
To 484/2006, podle § 256 odst. 1 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Toto usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájkyně
dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř. a zaměřil ho jak proti výroku o vině, tak i proti výroku o trestu. Dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že proti
němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné,
protože čin, jímž byl uznán vinným, neměl být posouzen jako jeden pokračující
trestný čin spáchaný více dílčími útoky v období od 1. 2. 1993 do 31. 12. 2002,
ale měl být posouzen s ohledem na odstup času mezi jednotlivými útoky v době od
března 1996 do února 1998, kdy obviněný pojistné na zdravotní pojištění V. z. p. hradil pravidelně a v plné výši, jako dva samostatné trestné činy. O jeden
pokračující trestný čin se nemůže jednat proto, že mezi těmito dílčími útoky
není podle § 89 odst. 3 tr. zák. dána blízká časová souvislost, a proto je
nutné ve výroku vymezené trestné jednání posoudit jako dva samostatné skutky,
kdy první z nich byl spáchán v období od 1. 2. 1993 do února 1996 a další od
března 1998 do 31. 12. 2002. Pokud jde o první z uvedených činů, ten měl být s
ohledem na to, že usnesení o zahájení trestního stíhání obviněný převzal dne
27. 5. 2003, již v době jeho zahájení promlčen. Vzhledem k tomu, že jeho
trestnost z důvodu promlčení zanikla, trestní stíhání nemělo být vůbec
zahajováno, a je tedy nepřípustné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že skutek, jak je v odsuzujícím výroku
popsán, byl nesprávně právně posouzen, protože nenaplňuje všechny formální
znaky skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální
zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. Podle obviněného chybí zejména
subjektivní stránka, neboť se snažil dodatečně pokrýt platby na povinné odvody
za zaměstnance. Tato jeho snaha, byť opožděná, je zřejmá i z toho, že pro část
obžaloby byl zproštěn proto, že platby jiným oprávněným subjektům dobrovolně
uhradil. Obviněný poukázal na to, že i z napadeného rozhodnutí vyplývá, že se
snažil alespoň částečně dluh vůči oprávněným organizacím uhradit, a nelze proto
dovodit, že jeho úmysl směřoval k tomu, že zákonnou povinnost odvést provedené
srážky vůbec nesplní. V této souvislosti upozornil na zásadu, že pro zjištění
úmyslu obviněného nesplnit zákonnou povinnost odvést provedené srážky, je
důležité objasnění hospodářské situace povinného z hlediska faktické možnosti
odvádět srážky, byť i dodatečně, což soudy nerespektovaly a jeho majetkové
poměry vůbec nezjišťovaly. Obviněný v důsledku tohoto nedostatku namítl, že i
ve vztahu k povinným odvodům Všeobecné zdravotní pojišťovny mělo být
postupováno stejně jako u ostatních činů, a měl být rovněž zproštěn z důvodu
účinné lítosti podle § 147a tr. zák., protože se i v tomto případě jednalo o
dodatečné dobrovolné splnění jeho zákonné povinnosti odvést srážky pojistného,
a to před zahájením trestního stíhání.
Nelze mu k tíží klást to, že Všeobecná
zdravotní pojišťovna předmětné platby započítala jiným způsobem. Obviněný vytkl
odvolacímu soudu též to, že nereagoval na jeho žádost o doplnění dokazování,
které bylo dodatečně uplatněno v doplňku podaného odvolání. Ze všech
rozvedených důvodů obviněný navrhl, aby bylo napadené usnesení odvolacího soudu
zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství, který námitce v rámci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. e) tr. ř. přisvědčil, neboť časová přetržka v řádu roků, jak na
ni obviněný upozornil, ve smyslu ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. dělí jeden
trestný čin na dva samostatné skutky. Za správný označil názor, že čin, jehož
se obviněný dopustil v době od 1. 2. 1993 do února 1996, měl být správně
posouzen jako samostatný pokračující trestný čin podle § 147 odst. 1 tr. zák.,
a s ohledem na to, že obviněný převzal usnesení o zahájení trestního stíhání
dne 27. 5. 2003, byl již po dobu přesahující dva roky, promlčen. Přisvědčil i
dovolacím námitkám obviněného učiněným s odkazem na dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., a zdůraznil, že nestačí pouze zjistit a ověřit výši
neodvedených finančních částek, ale je nezbytné zjišťovat, a důkazy ověřovat
důvody, které obviněného k takovému jednání vedly. S ohledem na obsah
odůvodnění obou rozhodnutí shledal, že se soudy těmito okolnostmi vůbec
nezabývaly. Objasnění hospodářské situace obviněného z hlediska, zda bylo vůbec
reálné, aby platby byly uskutečněny, popř. v jakém termínu, je důležité právě
pro zjištění úmyslu obviněného nesplnit zákonem stanovenou povinnost odvést
tyto platby ve smyslu trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák. V
projednávané věci však nebylo žádným způsobem zjišťováno, zda obviněný jako
zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. zda v rozhodném
období příslušné částky ze mzdy svých zaměstnanců z jejich hrubých mezd
skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným subjektům, ale
použil je k jiným účelům. V tomto směru nebyl opatřen žádný důkaz. K námitce
obviněného, že v jeho případě mělo být aplikováno ustanovení § 147a tr. zák.,
se státní zástupce pro nedostatek podkladových materiálů nevyjádřil. Dovolání
obviněného ing. F. Č. shledal důvodným a navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) z podnětu tohoto dovolání podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2007, sp.
zn. 5 To 484/2006, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 8 ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 2 T 51/2005, podle § 265k odst. 2 alinea 2
tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby
postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
S ohledem na zásadu, že dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §
265b tr. ř., jejichž existence je podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím
soudem, Nejvyšší soud posuzoval obsah podaného dovolání a shledal, že v něm
rozvedená argumentace s uplatněnými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1
písm. e), g) tr. ř. koresponduje, neboť podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
lze dovolání podat, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání,
ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné a důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. je dán, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud, když neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, ve smyslu § 265i
odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí,
proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání,
jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že
dovolání obviněného je důvodné a napadená rozhodnutí nemohou z dále rozvedených
důvodů obstát.
Obviněnému je podle popsaných skutkových zjištění kladeno za vinu, že v období
od 1. 2. 1993 do 31. 12. 2002 strhával svým zaměstnancům ze mzdy pojistné na
zdravotní pojištění, které však neodváděl V. z. p., čímž této pojišťovně
způsobil škodu ve výši 554.430,13 Kč a dopustil se tak trestného činu
neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a
příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák.
Soud prvního stupně na straně 3 v odůvodnění svého rozsudku shrnul, že obviněný
je z trestného jednání kromě výpovědi zástupců V. z. p. svědků P. S. a A. V.
usvědčován i zprávou ze dne 2. 8. 2005, ze které vyplývá, že jako daňový
subjekt srazil zaměstnancům ze mzdy a neodvedl do státního rozpočtu za období
od 1. 2. 1993 do 31. 12. 2002 částku 668.363,- Kč, přičemž ke dni 2. 8. 2005
byla uhrazena částka 91.998,47 Kč. Na základě těchto důkazů uvedený soud dospěl
k závěru, že obviněný jako podnikatel vědomě neodvedl pojistné na zdravotní
pojištění za své zaměstnance, a to ve větším rozsahu, když měl k dispozici
potřebné finanční prostředky, neboť příslušné částky svým zaměstnancům z jejich
hrubých mezd skutečně srazil, a aniž by je oprávněným příjemcům odvedl, použil
je k jiným účelům. Z toho soud dospěl k závěru, že obviněný naplnil po
objektivní i subjektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu neodvedení
daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na
státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. Tohoto trestného
jednání se dopustil minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr.
zák., neboť musel vědět, že neodvedením příslušných částek a jejich použitím
pro jiné účely nebudou zákonné platby zaplaceny a pro případ, že je nezaplatí,
byl s tím srozuměn.
V odůvodnění usnesení odvolací soud na straně 3 uvedl k těmto otázkám jen to,
že je patrné, že obviněný neplatil ani jiným správcům pojistného či daní a této
okolnosti si musel, právě vzhledem k délce doby, po kterou se tohoto jednání
dopouštěl, být vědom, a minimálně tak musel být srozuměn s tím, že tak krátí
pojistné.
Na základě těchto skutečností uvedených v odůvodnění napadených rozhodnutí
Nejvyšší soud shledal, že oba soudy se právní kvalifikací jednání, jež je
obviněnému kladeno za vinu, event. od ní se odvíjející otázkou promlčení,
vůbec nezabývaly a těmto rozhodujícím právním skutečnostem nevěnovaly žádnou
pozornost.
Pro úplnost Nejvyšší soud s ohledem na obviněným vznesené námitky považuje
nejprve za vhodné uvést, že trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák. se
dopustí ten, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost
za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní
pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.
Vzhledem k tomu, že počátek trestného činu, jež je obviněnému kladen za vinu,
zasahuje až do roku 1993, je z hlediska ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. v
projednávané trestní věci s ohledem na obviněným vznesené námitky rozhodné, že
trestné jednání, jímž byl ohrožen zájem státu na řádném odvedení plátcem
(zaměstnavatelem) sražené daně, pojistného na sociální zabezpečení nebo
zdravotní pojištění nebo příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za
poplatníka (zaměstnance) bylo do 1. 1. 1998 postihováno jako trestný čin
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. Teprve
novelou trestního zákona č. 253/1997 Sb. došlo k nyní používané právní úpravě
podle § 147 tr. zák. Ustanovení § 255 tr. zák. (ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 253/1997 Sb.) se i nadále použije na posuzování
trestnosti takových jednání spáchaných přede dnem 1. 1. 1998, pokud však
vzhledem k výši způsobeného následku (srov. znak „ve větším rozsahu“ v § 147
odst. 1 tr. zák.) či k použití ustanovení § 147a tr. zák., o účinné lítosti
nebude nová úprava pro pachatele příznivější ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák.
(srov. rozhodnutí č. 8/1998-I. Sb. rozh. tr.).
Dále je potřeba zmínit, vzhledem k tomu, že čin páchaný od března 1993 do konce
roku 2002 byl posouzen bez bližšího vysvětlení jako jeden pokračující trestný
čin, že podle § 89 odst. 3 tr. zák. se pokračováním v trestném činu rozumí
takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují
stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným
způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Časovou souvislost sice nelze přesně ohraničit nějakou maximální lhůtou, ale
vzhledem k tomu, že je vyžadována blízká časová souvislost, půjde zpravidla o
několik dnů či týdnů. Při posuzování blízké časové souvislosti jednotlivých
útoků je třeba brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok
(Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné
a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, 653 s.). Z hlediska naplnění
formálního znaku „blízká časová souvislost“ pokračování v trestném činu (§ 89
odst. 3 tr. zák.) je nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu.
Půjde-li o majetkovou trestnou činnost, pak za splnění dalších podmínek
uvedených v ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák., lze ohledně tohoto znaku obecně
vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné
činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je
způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší
může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se
jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi
jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců (rozhodnutí č. 32/2004-I. Sb.
rozh. tr.).
Jestliže je trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na
zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147
odst. 1 tr. zák. spáchán opakovaným nesplněním některé z těchto zákonných
platebních povinností, pak za splnění dalších subjektivních a objektivních
souvislostí vyžadovaných ustanovením § 89 odst. 3 tr. zák. lze takové omisivní
jednání posoudit jako pokračující trestný čin spáchaný více dílčími útoky, jež
spočívají v jednotlivých případech nesplnění zákonné platební povinnosti (srov.
rozhodnutí č. 28/2005 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na námitky obviněného, že část jemu za vinu kladeného trestného
jednání bylo promlčeno, se jeví vhodné též zmínit, že trestnost činu zaniká
podle § 67 odst. 1 tr. zák. uplynutím promlčecí doby, jež činí a) dvacet let,
jde-li o trestný čin, za který tento zákon ve zvláštní části dovoluje uložení
výjimečného trestu, a trestný čin spáchaný při vypracování nebo při schvalování
privatizačního projektu podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu
majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, b) dvanáct let, činí-
li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let, c) pět let,
činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta, d) tři
léta u ostatních trestných činů. Do promlčecí doby se nezapočítává podle § 67
odst. 2 tr. zák. doba, po kterou nebylo možno pachatele postavit před soud pro
zákonnou překážku, doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině, zkušební doba
podmíněného zastavení trestního stíhání. Promlčení trestného stíhání se
přerušuje podle § 67 odst. 3 tr. zák. sdělením obvinění pro trestný čin, o
jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu,
státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, nebo
spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon
stanoví trest stejný nebo přísnější. Při promlčení trestního stíhání zaniká
trestní odpovědnost pachatele trestného činu uplynutím doby stanovené zákonem.
Důvody promlčení jsou především hmotněprávní, protože uplynutím času postupně
slábne, až docela zaniká potřeba trestněprávní reakce na trestný čin, a to jak
z hlediska generální prevence (např. na trestný čin se zapomíná, negativní
ovlivnění společenského vědomí mizí a nebezpečnost činu se snižuje), tak i z
hlediska prevence individuální (u pachatele, který nespáchal další trestný čin
stejně nebo přísněji trestný, se předpokládá pozitivní změna jeho osoby, která
rovněž přestala být pro společnost nebezpečnou). Zanikla-li uplynutím doby
nebezpečnost činu pro společnost, je důvodný i zánik trestní odpovědnosti za
takový čin. Při určování délky promlčecí doby se vychází z ustanovení § 16
odst. 1 tr. zák. v tom smyslu, že se její délka odvozuje od trestu stanoveného
za trestný čin, jehož kvalifikace vzhledem k časové působnosti trestního zákona
přichází v úvahu (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I.
díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, 597 s.).
Po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí a obsahu připojeného spisu
Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů se uvedenými právními hledisky a
principy neřídily, trestnou činnost obviněného podle nich nezkoumaly, a nevzaly
do úvahy všechny skutečnosti, jimiž se v daných souvislostech měly zabývat.
Zejména však soudy, jak z odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí vyplývá,
skutečnosti obsažené ve spisovém materiálu v potřebné a nezbytné šíři
neposuzovaly ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podle § 147 odst. 1 tr.
zák. (event. § 255 tr. zák. před účinností zák. č. 253/1997 Sb. dnem 1. 1.
1998) a nebraly při posuzování činu obviněnému podle popsaných skutkových
zjištění kladeného za vinu do úvahy to, že z hlediska objektivní stránky
spočívá jednání pachatele trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák. v
nesplnění zákonné povinnosti plátce (zaměstnavatele) odvést za poplatníka
(zaměstnance) výše uvedené platby za stanovená platební období (zpravidla vždy
za každý kalendářní měsíc) v termínech jejich splatnosti. Zejména řádně
neuvážily, že pokud jde o pojistné na zdravotní pojištění, tak podmínky
odvádění této zákonné platby vyplývají především z ustanovení § 5 zákona č.
592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších
předpisů. Část pojistného, kterou je povinen platit zaměstnanec, je plátce
(zaměstnavatel) povinen srazit ze mzdy a odvést za něj na účet V. z. p. (nebo
jiné zdravotní pojišťovny), přičemž tuto povinnost musí splnit nejpozději do
osmi dnů po uplynutí každého kalendářního měsíce. Z hlediska naplnění skutkové
podstaty trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák. není vyloučeno, aby i
jednorázové nesplnění v tomto ustanovení předpokládané zákonné povinnosti
odvést za poplatníka některou z povinných plateb, za splnění dalších zákonných
podmínek, zakládalo již skutkovou podstatu tohoto trestného činu.
Pochybení soudu prvního i druhého stupně Nejvyšší soud spatřuje především v
tom, že bez ohledu na všechny shora vyjádřené obecně platné zásady nezkoumaly
dostatečně otázku pokračování ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. a neposuzovaly
důsledně všechny skutečnosti plynoucí z obsahu provedených důkazů. Je v této
souvislosti proto vhodné poukázat na zprávu V. z. p. ze dne 31. 1. 2003 (viz č. l. 158 spisu), podle níž je uvedeno, že „celkové dlužné pojistné včetně penále
za období od 1. 2. 1993 do 31. 12. 2002 je ve výši 5.134.912,- Kč, z toho
dlužné pojistné ve výši 2.088.201,- Kč, z toho 1/3 stržená zaměstnancům
odváděná prostřednictvím zaměstnavatele činí 696.067,- Kč a penále za pozdní
platby za uvedené období činí 3,046.711,- Kč“. O tom jaké částky měly být
měsíčně placeny na pojistné na zdravotní pojištění odkazuje na přílohu –
vyúčtování, sloupce 3 a 4. Předmětná příloha u uvedené zprávy chybí, lze ji
však dohledat na č. l. 407 spisu, kde je založen „Přehled o výši dlužného
pojistného za zaměstnance na veřejné zdravotní pojištění F. Č. – S. G.“. Jedná
se o tabulku, v níž jsou přesně zaneseny u jednotlivých let a měsíců kromě
jiného výše povinnosti, již měl obviněný v jednotlivých měsících platit, a
částka, kterou v jednotlivých měsících skutečně zaplatil. Pro úplnost Nejvyšší
soud z obsahu této zprávy konstatuje, že v roce 1993 celková povinnost
obviněného činila 79.995,- Kč (tak, že za leden 7.639,- Kč, za únor 5.288,-
Kč, za březen 5.652,- Kč, za duben 5.303,- Kč, za květen 5.342,- Kč, za červen
5.274,- Kč, za červenec 5.405,- Kč, za srpen 6.707,- Kč, za září 7.269,- Kč, za
říjen 8.543,- Kč, za listopad 8.822,- Kč, za prosinec 8.752,- Kč). Zaplatil za
tento rok pouze jedenkrát a to v měsíci únoru částku 41.214,- Kč. V roce 1994
byla obviněnému celkem vypočtena povinnost uhradit 119.793,- Kč (tak, že v
lednu 13.024,- Kč, v únoru 13.584,- Kč, v březnu 12.966,- Kč, v dubnu 14.102,-
Kč, v květnu 17.643,- Kč, v červnu 17.605,- Kč, v červenci 16.771,- Kč, v srpnu
2.196,- Kč, v září 2.871,- Kč, v říjnu 3.656,- Kč, v listopadu 2.883,- Kč, v
prosinci 2.493,- Kč). Obviněný uhradil v lednu 471.739,- Kč, v únoru 40.751,-
Kč a v květnu 81.204,- Kč, celkem za tento rok uhradil částku 593.694,- Kč. V
roce 1995 byla za jednotlivé měsíce mu byla vyměřena povinnost, která v součtu
činí 63.977,- Kč. Obviněný neuhradil nic. V roce 1996 obviněný měl celkem
uhradit za jednotlivé měsíce částku 208.018,- Kč (v jednotlivých měsících
platby měly činit částky od 14. do 19. tisíc Kč), uhradil za tento rok celkem
515.921,- Kč, přičemž hradil v měsících březnu 83.442,- Kč, dubnu 55.119,- Kč,
květnu 54.509,- Kč, červenci 102.085,- Kč, srpnu 57.259,- Kč, září 55.432,- Kč,
říjnu 53.477,- Kč, listopadu 54.598,- Kč). V roce 1997 byla povinnost
obviněného celkem vyměřena částkou 258.251,- Kč, uhradil však 752.593,- Kč (v
jednotlivých měsících měl hradit částky od 19-ti do 23-ti tisíc Kč, obviněný
však zaplatit v lednu 50.179,- Kč, v únoru 57.954,- Kč, v červenci 114.883,-
Kč, v říjnu 328.386,- Kč, v listopadu 68.153,- Kč, v prosinci 133.038,- Kč).
Za
rok 1998 obviněný zaplatil toliko v lednu 16.005,- Kč a v únoru 64.763,- Kč,
tedy celkem 80.768,- Kč, ač jeho povinnost v jednotlivých měsících byla
stanovena platbami od 18-ti do 22-ti tisíc Kč a celkem byla vypočtena na
245.809,- Kč. V roce 1999 byla na pravidelných platbách za jednotlivé měsíce
pohybujících se kolem 17-ti až 19-ti tisíc Kč za měsíc, celkem vyměřena
povinnost 221.229,- Kč. Obviněný v tomto roce uhradil jedinou platbou v měsíci
srpnu částku 300.000,- Kč. V roce 2000 z vymezené povinnosti celkem v 247.313,-
Kč v částkách za jednotlivé měsíce od 15-ti do 23-ti tisíc Kč, uhradil ve dvou
platbách v měsících lednu 54.097,- Kč a únoru 51.993,- Kč, celkem 106.090,- Kč. Během roku 2001 obviněný plnil toliko v měsíci červnu 120.145,- Kč a v prosinci
80.275,- Kč, tedy dohromady 200.420,- Kč, ač jeho pravidelné platby měly činit
měsíčně od 5-ti do 8-ti tisíc Kč, což v součtu představovalo 81.164,- Kč. Za
rok 2002 byla obviněnému vyměřena povinnost odvést pravidelnou platbu,
neuhradil však za tento rok nic a celková povinnost v tomto roce byla vyměřena
částkou 7.000,- Kč.
S ohledem na tuto rekapitulaci podrobného přehledu jednotlivých odvodů za své
zaměstnance, k nimž byl obviněný v průběhu jednotlivých let povinen, a výším
odvedených částek, Nejvyšší soud shledal, že oba soudy při právním posouzení
trestného jednání obviněného nepostupovaly správně a vycházely pro své závěry o
jeho vině jen ze sumarizace „výše dlužné“ částky, kterou zcela nesprávně, jak
je uvedeno ve výroku o vině, považovaly za „škodu“, což je zcela v rozporu s
jednotlivými znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 147 tr. zák., která
postihuje to jednání, při němž plátce „nesplní svoji zákonnou povinnost“, tedy
znakem není škoda, jak nesprávně usuzovaly soudy v nyní projednávané trestní
věci, neboť o tu (viz ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák., který vymezuje pojem
škody pro majetkové delikty) se však v případě tohoto daňového trestného činu
nejedná. Znakem je zde to, že obviněný v příslušném období „nesplní svoji
zákonnou povinnost“ ve větším rozsahu za poplatníka odvést daň, pojistné na
sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní
politiku zaměstnanosti. V tomto smyslu je proto nutné posuzovat jednotlivé
nesplněné povinnosti (viz k tomu rozhodnutí č. 53/2000 Sb. rozh. tr.), a
nikoliv vycházet ze z matematicky vyjádřené částky, kterou jako dluh vypočetla
zdravotní pojišťovna.
Soudy totiž bez ohledu na obhajobu obviněného a ve věci další zajištěné důkazy
pro své závěry vycházely toliko ze zprávy zdravotní pojišťovny o výši
neodvedeného zdravotního pojištění jako dluhu, kde byly jednotlivé platby
sumarizovány, aniž by dostatečně uvážily další skutečnosti, k nimž pro určení,
zda se jedná o uvažovaný trestný čin, musejí přihlížet. Je vhodné v této
souvislosti připomenout, že soudy při posouzení, zda k nesplnění uvedené
zákonné povinnosti došlo ve větším rozsahu, a zda jde tedy o trestný čin,
nejsou takovým vyjádřením pojišťovny vázány. Mohou z něj sice vycházet, ale
vždy s ohledem na obhajobu obviněného a s přihlédnutím k dalším rozhodným
skutečnostem.
Zejména soudy nezkoumaly ze všech hledisek okolnosti, za nichž jednotlivé
platby nebyly uhrazeny. V této souvislosti je potřeba poukázat na to, že
zejména ponechaly bez povšimnutí, že obviněný, jak vyplynulo i z výše uvedeného
přehledu, v době od března 1996 do února 1998 pojistné na zdravotní pojištění
V. z. p. hradil. I když se jedná o období bezmála dvou let, soudy k této
okolnosti vůbec nepřihlížely, nezabývaly se jí a nevyhodnotily ji ve smyslu
pojmu blízké časové souvislosti podle ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák., a i
toto období začlenily do jednoho pokračujícího trestného činu.
Kromě této okolnosti, kterou soudy nevysvětlily, se ani u dalších jednotlivých
plateb, které nebyly včas a řádně uhrazeny, nezabývaly tím, zda již jde o
takovou časovou proluku, aby se mohlo jednat o přetržení blízké časové
souvislosti, a to zejména ve vztahu i k subjektivním okolnostem, jimž se soudy
rovněž nevěnovaly a jejich pozornosti unikla i skutečnost, že obviněný,
přestože neplatil pravidelně, v některých letech na úhradě zaplatil více, než
jak činila jeho povinnost.
K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že soudy nezvažovaly, že ve
vztahu k dokazování zaměřenému na objasnění znaků skutkové podstaty trestného
činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení nebo zdravotní
pojištění, nebo příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 tr.
zák. nestačí pouze zjistit a ověřit výši neodvedených finančních částek, ale je
rovněž nezbytné zjišťovat a důkazy ověřovat důvody, které obviněného k takovému
jednání vedly. V případě tohoto trestného činu bude zpravidla vyloučeno
rozhodnout ve věci bez opatření účetních dokladů dokumentujících hospodaření
plátce – obviněného v předmětném období (rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001).
Trestnost jednání spočívajícího v neodvedení daně, pojistného na zdravotní
pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní
politiku zaměstnanosti (jako trestného činu podle § 255 tr. zák. resp. od 1. 1.
1998 podle § 147 tr. zák.) je podmíněna zjištěním, že zaměstnavatel měl k
dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky ze mzdy svým
zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je
neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům. Tuto skutečnost je
třeba v trestním řízení prokázat (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Pokud by byl
zaměstnavatel insolventní a zvýhodnil by jiného věřitele zaplacením jeho
pohledávky v úmyslu zmařit tím uspokojení pohledávek spočívajících v povinnosti
odvádět za zaměstnance zálohy na daň z příjmů, pojistné na zdravotní pojištění
a pojistné na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti, pak by se mohlo jeho jednání posoudit jako trestný čin
zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák., a nikoli jako trestný čin
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. (resp.
nyní jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na
zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147
tr. zák.). Ustanovení čl. 8 odst. 2, věty druhé Listiny základních práv a
svobod, podle něhož nelze někoho zbavit osobní svobody pro neschopnost dostát
smluvnímu závazku, se týká jen takového závazku povinného, který vzniká na
základě smluvního vztahu. Povinnost zaměstnavatele odvádět za zaměstnance
zálohu na daň z příjmů ze závislé činnosti, pojistné na zdravotní pojištění a
pojistné na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti však nevzniká na základě smluvního závazku, ale jde o povinnost
stanovenou přímo zákonem, bez možnosti stran smluvně dohodnout jiná práva a
povinnosti, než zákon uvádí (k tomu viz rozhodnutí č. 30/2001 Sb. rozh. tr.).
Soudy ani tyto zásady nebraly do úvahy a dokazování uvedeným směrem vůbec
nezaměřily.
V posuzované věci přitom nelze přehlédnout, že byla mimo obviněného a zástupců
V. z. p., vyslechnuta jako svědkyně i L. M., která ve firmě obviněného
pracovala od 1. 1. 1993 do 31. 1. 2001 jako účetní. Podle protokolu o výslechu
založeného na č. l. 333 spisu tato svědkyně uvedla, že z mezd zaměstnanců byly
strhávány zálohy povinných plateb, které byly zasílány oprávněným příjemcům
těchto plateb. Později se firma dostala do druhotné platební neschopnosti,
svědkyně však povinné platby nadále odváděla a na jednotlivé útržky vždy psala,
že je to odvod za zaměstnance. Kolem roku 1995 došlo k situaci, že firmě nebyla
proplacena asi polovina fakturace a nebylo možno platit řádně a včas příslušným
institucím, o čemž věděl i obviněný. Nastalo období, kdy „byli rádi, že mají
alespoň na výplatu čistých mezd pro zaměstnance“, jejich počet byli nuceni z
původního sta zaměstnanců snížit. Svědkyně rovněž uvedla, že každé tři roky
probíhala ve společnosti kontrola příslušných institucí, a z těchto kontrol
vždy vyplynulo, že není placeno včas a v plné míře a docházelo k uzavírání
splátkových kalendářů. Splátkové kalendáře byly uzavřeny s M. A., Z. p. M. v. a
s P. s. s. z. S V. z. p. však splátkový kalendář uzavřen nebyl.
K tomu obviněný ve svém dovolání dodal, že jeho úmyslem rozhodně nebylo
neplatit povinné platby, tyto hradil podle aktuální situace společnosti závislé
na hospodaření. Zdůraznil také, že původně měla firma 100 zaměstnanců a v
důsledku druhotné platební neschopnosti byl nucen snížit počet zaměstnanců až
na 25. Nelze přehlédnout, že z „Přehledu plateb“, který je v zásadě shora
citován (č. l. 407 a násl.), je patrné, že v průběhu let, kdy se měl obviněný
uvedené trestné činnosti dopouštět, docházelo průběžně ke snižování počtu
zaměstnanců a k nahodilému odvádění plateb i ve vysokých částkách.
Těmito okolnostmi se ovšem soudy obou stupňů vůbec nezabývaly. Nebylo žádným
způsobem zjišťováno, zda obviněný jako zaměstnavatel měl k dispozici potřebné
finanční prostředky, tj. zda v rozhodném období příslušné částky ze mzdy svých
zaměstnanců z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je
neodvedl oprávněným subjektům, ale použil je k jiným účelům. V tomto směru
nebyl opatřen k žalovanému a později odsouzenému skutku žádný důkaz, nebyli
vyslechnuti zaměstnanci, kteří by se vyjádřili k tomu, jak dostávali své
výplaty, zda to bylo ve stanovených termínech, v jaké výši, dále také k tomu,
co je jim známo o srážkách z hrubých mezd, nebyly zkoumány okolnosti, za nichž
obviněný jako fyzická osoba hospodařil. Znalecký posudek v tomto směru nebyl
zpracován a ani jinak nebyly do rozhodnutí soudu zahrnuty skutečnosti, za nichž
obviněný průběžně i částečně v různých částkách svou povinnost prokazatelně
plnil.
Pro posouzení, zda obviněný naplnil znaky trestného činu podle § 147 tr. zák.
nepostačuje zjištění, že obviněný, který plnil svou povinnost odvádět za své
zaměstnance některou z plateb, k níž byl (např. na základě zák. č. 292/1992 Sb.
o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů)
povinen, nepravidelně po vymezené období způsobil dluh, ale je nutné pečlivě
zkoumat a důkazy ověřovat důvody, které obviněného k takovému jednání v
jednotlivých konkrétních případech vedly. Takto však soudy v dovoláním
napadených rozhodnutí nepostupovaly.
S ohledem na tyto zjištěné nedostatky, na jejichž základě Nejvyšší soud
shledal, že obě napadená rozhodnutí tak, jak byla vydána, nemohou obstát,
rozhodl, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 12. 1. 2007, sp. zn. 5 To 484/2006 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
8 ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 2 T 51/2005, jakož i další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 8
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na Obvodním soudu pro Prahu 8, jemuž se tímto uvedená věc jako soudu prvního
stupně vrací k dalšímu řízení bude, aby na podkladě výše rozvedených a
popsaných zásad, jimiž je povinen se řídit, znovu posoudil všechny rozhodné
okolnosti, tedy jednak ty, které již nyní z provedeného dokazování vyplývají,
a jednak ty, jež budou zjištěny z dalších důkazů, které bude nutné pro
objasnění všech naznačených nedostatků provést.
Další řízení se tudíž neobejde bez toho, aniž by byla podrobněji vyslechnuta
účetní L. M., která sice uvedla, že ke srážkám z hrubých mezd zaměstnanců
vzhledem k druhotné platební neschopnosti vůbec nedocházelo, avšak není zřejmé,
kdy k tomu mělo docházet. Bude potřebné přibrat znalce z oboru ekonomiky,
odvětví účetnictví a daňového poradenství, popř. znalce se specializací na
podnikatelské aktivity, aby se vyjádřil zejména k finanční situaci fyzické
osoby obviněného podnikající pod obchodním jménem S. G. a aby tak byla ověřena
obhajoba obviněného o tzv. druhotné platební neschopnosti, dostatku hotovosti a
provádění zákonných odvodů z hrubých mezd zaměstnanců apod. V tomto směru bude
rovněž vhodné vyslechnout i další zaměstnance, event. jiné osoby, které mohou
na otázky spojené s hospodařením obviněného jako fyzické osoby dát potřebné
odpovědi. K tomu bude nutné však nejprve vyslechnout řádně obviněného právě se
zaměřením na podanou obhajobu.
Dále bude nezbytné přezkoumat všechny okolnosti významné z hlediska zásad
rozhodných pro určení, zda čin, nebo jeho část nebyla ve smyslu § 67 tr. zák.
promlčena, což znamená dokazování zaměřit i na objasnění toho, zda v případě,
že by ohledně některé části trestního jednání obviněnému kladeného za vinu,
uplynula promlčecí doba, nebyl běh této promlčecí doby podle § 67 odst. 3 tr.
zák. přerušen.
Nejvyšší soud si je vědom toho, že jsou výsledky tohoto dokazování limitovány
časovým obdobím, které od počátku trestné činnosti obviněného již uplynulo,
avšak i přesto je tento postup nezbytný právě proto, aby byly vyloučeny
jakékoliv pochybnosti o tom, zda byla skutková podstata uvedeného trestného
činu naplněna, či zda se nejednalo s ohledem na subjektivní okolnosti na straně
obviněného o jiný trestný čin.
Přitom bude nutné mít na zřeteli, že když podnikatel zjistí, že není schopen
hradit náklady provozu podniku, mzdy svých zaměstnanců a odvody povinných
plateb sražených z jejich mezd, musí přizpůsobit hospodaření podniku tak, aby
mohl dostát též své povinnosti odvádět za zaměstnance daně a pojistné, případně
takové podnikání ukončit (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu 12/2002-T
297 a 19/2003-T 449.).
Poté, co soud prvního stupně dostatečně objasní všechny významné skutečnosti,
bude potřebné, aby ze všech shora rozvedených hledisek zkoumal, zda obviněný
spáchal jeden či více pokračujících trestných činů. Zejména bude nutné, aby se
tento soud zaměřil na posouzení naplnění podmínek blízké časové souvislosti ve
smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. se zřetelem na období od března 1996 do února
1998, po které obviněný jak plyne i ze shora uvedených důkazů, svou povinnost
odvádět za své zaměstnance příslušné platby na zdravotní pojištění plnil.
V případě, že soud shledá, že též s ohledem na okolnosti určující naplnění
podmínek pro pokračování, došlo k přerušení blízké časové souvislosti, bude
nutné, aby trestné jednání v důsledku tohoto rozdělil na dva samostatné skutky.
Pokud tomu budou i ostatní skutečnosti nasvědčovat, byl by první z nich páchán
v době od 1. 2. 1993 do 20. 2. 1996. U tohoto činu bude soud nejprve povinen s
ohledem na všechna hlediska významná podle § 16 odst. 1 tr. zák. posuzovat, zda
je dána trestnost tohoto činu podle zákona platného v době spáchání, pak by se
jednalo o právní kvalifikaci podle § 255 tr. zák. (podle trestního zák.
účinného do 31. 12. 1997), pokud v souhrnu všech zákonných ustanovení pro
obviněného nebude příznivější pozdější právní úprava vycházející z novely zák.
č. 253/1997 Sb. účinné od 1. 1. 1998 jako trestného činu podle § 147 odst. 1
tr. zák.
V každém případě však bude soud povinen ve vztahu k tomu trestnému činu se
zřetelem na dobu, kdy bylo trestní stíhání proti obviněnému zahájeno, zkoumat,
zda ve smyslu § 67 tr. zák., jak je shora rozvedeno, nedošlo k promlčení
trestního stíhání. Pokud by soud shledal, že trestní stíhání pro tento skutek
bylo promlčeno, bude nutné, aby trestní stíhání na základě § 11 odst. 1 písm.
b) tr. ř. zastavil.
Dospěje-li soud prvního stupně k závěru, že jsou dány i další jak subjektivní,
tak i objektivní okolnosti pro to, že byly naplněny znaky skutkové podstaty
trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák. u další části trestné činnosti,
kterou by vymezovala doba od března roku 1998, bude nutné určit v souladu s
výsledky doposud provedeného dokazování, nebudou–li zjištěny jiné okolnosti,
dobu ukončení tohoto pokračujícího trestného činu, neboť je zřejmé, že poslední
vyčíslená platba, kterou měl obviněný odvést, a neučinil tak, byla vyměřena za
měsíc červenec 2002. Nejeví se tedy správným ukončení trestného činu dne 31.
12. 2002, jak je nyní ve skutkových zjištěních uvedeno.
Nejvyšší soud však v této souvislosti rovněž připomíná, že trestný čin
neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a
příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 tr. zák. může být
trestným činem pokračujícím a skládat se z jednotlivých dílčích útoků. Za tyto
jednotlivé dílčí útoky je v takovém případě třeba považovat neodvedení
povinných plateb v jednotlivých stanovených obdobích, byť i různým subjektům
(viz rozhodnutí č. 27/2006 Sb. rozh. tr.). To v daném případě znamená, že soud
bude muset u jednotlivých plateb, jež obviněný v době do března 1998 pravidelně
neplnil, zkoumat, zda jsou pro jeden pokračující čin v období do srpna 2002
splněny všechny podmínky pokračujícího trestného činu podle § 89 odst. 3 tr.
zák. V této souvislosti totiž bude nutné zvážit, že obviněný nezaplatil
žádnou platbu v období od března 1998 do července 1999, avšak již v srpnu
uhradil 300.000,- Kč. Výše této platby je významná zejména proto, že obviněný
za rok 1999 měl zaplatit na pravidelných platbách celkem částku 221.229,- Kč. K
tomu bude proto na základě doplněného dokazování nutné posoudit, co tato platba
přesahující více jak roční povinnost, představovala. Podle výsledku dokazování
a všech úvah pak bude potřeba posuzovat, zda v tomto případě obviněný
dobrovolně neuhradil předchozí platby, což by bylo nutné hodnotit ve smyslu §
147a tr. zák. ve prospěch obviněného jako účinnou lítost, avšak jen tehdy,
kdyby se jednalo o skutek, který by byl ohraničen obdobím od března 1998 do
července 1999 a částkou 300.000,- Kč by byly uhrazeny všechny v průběhu takto
vymezeného období nezaplacené pravidelné platby.
Za další samostatný skutek a trestný čin podle § 147 odst. 1 tr. zák. by bylo
možné považovat jednání obviněného od března roku 2000, kdy obviněný neplnil
svou povinnost až do května 2001. Toto posouzení však bude záležet na
vyhodnocení toho, o jakou platbu se jednalo v červnu 2001, kdy obviněný uhradil
částku 120.145,- Kč, poté nehradil pravidelně od července 2001 až do prosince
2001, kdy uhradil 80.275,- Kč. Zhodnotit tedy bude nutné to, že v průběhu dvou
měsíců roku 2001, byť neplnil svou povinnost pravidelně, avšak povinnost,
kterou měl za rok 2001, převýšil více jak dvojnásobně (uhradil 200.420,- Kč, ač
měl za tento rok odvést 81.164,- Kč). Poté bude nutné se vypořádat s tím, že v
době od ledna 2002 do července 2002 z částky 7.000,- Kč, kterou měl zaplatit
celkem jako součet za jednotlivé měsíce, po něž svou povinnost neplnil, již
nic nezaplatil.
Všechny tyto okolnosti bude muset soud pečlivě zvažovat ze všech hledisek
významných nejen ve smyslu § 147 odst. 1 tr. zák., ale především ve všech
souvislostech vyplývajících z provedeného dokazování i se zřetelem na zákonná
pravidla pro vymezení pokračování podle § 89 odst. 3 tr. zák. a hodnotit své
závěry, které ze všech těchto úvah vyplynou v souladu s pravidly vycházejícími
z ustanovení § 147a tr. zák. Podle výsledků tohoto zkoumání pak bude nutné
zvažovat v jakém období se obviněný dopustil kterého skutku a tento skutek
správně právně posoudit.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová