8 Tdo 1082/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. září
2011 dovolání obviněného P. N., proti usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 3 To 29/2011, jako odvolacího soudu v trestní
věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 60/2010, a rozhodl t a k
t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2.
2011, sp. zn. 3 To 29/2011, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 12.
2010, sp. zn. 2 T 60/2010, z r u š u j í .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí
na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 2 T 60/2010, byl
obviněný P. N. uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354
odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen podle § 337
odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody na sedm měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu
podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku
na dvacet čtyři měsíců. Podle § 82 odst. 2, § 48 odst. 4 tr. zákoníku byla
obviněnému uložena jako přiměřená povinnost, aby se podvolil vhodným programům
psychologického poradenství, a jako přiměřené omezení, aby ve zkušební době
podmíněného odsouzení nekontaktoval cíleně a úmyslně poškozenou M. M., a to ani
osobně, ani telefonicky, zprávami SMS, žádnou formou elektronického styku
(např. e-mail, skype, ICQ, facebook apod.); dále v případě náhodného kontaktu
aby se k ní nepřibližoval na vzdálenost menší než sto metrů.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedených přečinů
dopustil tím, že „v době od 1. 1. 2010 do 30. 4. 2010 pronásledoval bývalou
spolužačku M. M., a to tak, že opakovaně vyhledával její osobní blízkost v
místě bydliště na adrese K., K., a ve škole na adrese B., L., a téměř s
každodenní četností ji kontaktoval prostřednictvím mobilního telefonu z různých
telefonních čísel ať již voláním nebo SMS zprávami, ve kterých jí vulgárně
nadával a vyhrožoval, dále kontaktoval poškozenou prostřednictvím e-mailů a
sociální sítě F., a to i přesto, že mu poškozená opakovaně sdělila, že si
kontakt s ním nepřeje, a žádala ho, aby svého jednání zanechal, kontaktoval i
rodinné příslušníky poškozené jako její sestru K. T. prostřednictvím sítě
Facebook a jejím prostřednictvím vyhrožoval poškozené i zabitím, rovněž
kontaktoval kamarády poškozené a ve svém jednání pokračoval, ačkoli věděl, že
věc je šetřena policií, dne 1. 3. 2010 na ni čekal ve škole na adrese B., L.,
kdy se snažil ji chytit za ruku a také ji obejmout i přes výslovný nesouhlas, a
v důsledku jeho jednání k ochraně práv poškozené, jakož i její osoby bylo dne
6. 4. 2010 Městským soudem v Brně vydáno i předběžné opatření sp. zn. 72 Nc
14/2010, které obviněný převzal dne 13. 4. 2010, kterým mu byla uložena
povinnost zdržet se setkávání s poškozenou, jakož i navazování kontaktů s ní, a
dále povinnost zdržet se nežádoucího sledování a obtěžování poškozené jakýmkoli
způsobem, přesto v období od 13. 4. 2010 do 30. 4. 2010 se opakovaně pokusil M.
M. celkem ve dvaceti případech kontaktovat ze svého mobilního telefonu z
telefonního čísla a zároveň ve stejném období poškozené posílal SMS zprávy, v
nichž se dožadoval, aby se mu ozvala, neboť s ní potřebuje mluvit, a dále jí
vyčítal, že mu zničila život, přičemž jednání obviněného bylo pro poškozenou
vysoce obtěžující a psychicky vyčerpávající, omezovalo ji v obvyklém způsobu
života tím, že si musela vypínat mobilní telefon, neboť byla neustále
zahlcována SMS zprávami a telefonáty ze strany obviněného, a z tohoto důvodu se
jí nemohli dovolat rodinní příslušnici, příp. známí, obtížně se v důsledku toho
připravovala na zkoušky na vysoké škole, bála se, když obviněný napsal sestře,
že ji zabije.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a státní zástupce Městského
státního zastupitelství v Brně odvoláními. Usnesením Krajského soudu v Brně ze
dne 23. 2. 2011, sp. zn. 3 To 29/2011, byla obě odvolání podle § 256 tr. ř.
jako nedůvodná zamítnuta.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, které odvolací
soud ve věci učinil. V prvém případě k odvolaní obviněného usnesením ze dne 27.
10. 2010, sp. zn. 5 To 531/2010, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř.
zrušil rozsudek Městského soud v Brně ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 2 T 60/2010,
a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně jakožto soudu druhého stupně ze
dne 23. 2. 2011, sp. zn. 3 To 29/2011, podal obviněný v zákonné lhůtě
prostřednictvím obhájce dovolání. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel měl za to, že výrok rozsudku soudu prvního stupně je neurčitý a
nepřezkoumatelný co do popisu toho, ve kterém jeho konkrétním jednání je
spatřována ta která zákonem taxativně stanovená forma nebezpečného
pronásledování, a zároveň že popis jeho jednání neodpovídá skutkovému stavu
věci, jak byl soudem prvního stupně zjištěn v rámci provedeného dokazování. Z
provedeného dokazování totiž v žádném případě nevyplývá, že by se vůči
poškozené dopouštěl jednání, které by bylo možné kvalifikovat jako vyhrožování
poškozené ublížením na zdraví, vyhledávání její osobní blízkosti nebo omezování
v jejím obvyklém způsobu života. Podle obviněného není vůbec zřejmé, na základě
kterých skutečností soud dospěl k závěru o tom, že jeho jednání dosahuje
charakteru dlouhodobosti, nutné k naplnění formálního znaku předmětného
přečinu. Dovolatel dále uvedl, že u výhrůžky ublížením na zdraví nebo jinou
újmou musí podle komentáře jít o jednání, které je objektivně způsobilé vzbudit
důvodnou obavu, přičemž záleží vždy na konkrétních okolnostech případu
vyhrožování, zejména na tom, jaká byla povaha a nebezpečnost výhrůžek, jak se
pachatel při výhrůžkách choval, jaké byly jeho fyzické, duševní i osobní
charakteristiky, jak jimi byl zasažen poškozený a jeho širší okolí, apod.
Pakliže toliko v jediném případě napsal sestře poškozené, že poškozenou zabije,
šlo zjevně toliko o jeho neadekvátní reakci na určité sdělení poškozené, která
byla sice krajně nevhodná, současně však neschopná skutečně důvodnou obavu ze
splnění této výhrůžky vzbudit. Stejně tak nebyl naplněn ani znak omezování v
obvyklém způsobu života, neboť existence takového omezení nebyla objektivně
prokázána. Dovozovaly-li soudy toto omezení v obvyklém způsobu života toliko z
intenzivní elektronické komunikace obviněného s poškozenou, měl za to, že došlo
k záměně dvou různých forem jednání uvedených v § 354 odst. 1 písm. c) a d) tr.
zákoníku. Zpochybnil i naplnění znaku vyhledávání osobní blízkosti poškozené,
když podle něho nebylo prokázáno, že by k tomu došlo ve více než několika
ojedinělých případech. Byla-li poškozená jeho spolužačkou, lze mu stěží klást k
tíži, že se s poškozenou setkal u školy. Vzhledem k výše uvedenému tvrdil, že
závěr o tom, že by se dopouštěl jednání jiného než vytrvalého kontaktování
poškozené pomocí prostředků elektronických komunikací, se nezakládá na
provedeném dokazování.
Obviněný se dále domníval, že soudy obou stupňů nesprávně kvalifikovaly
zjištěný skutkový stav věci, spočívající v jeho jednání vůči poškozené v
rozhodném období od 1. 1. 2010 do 30. 4. 2010, neboť jej za účelem posouzení
naplnění formálního znaku skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování
v podobě dlouhodobosti zcela nepřípustně vztáhly k jednání, k němuž docházelo
před tímto obdobím. Vyjádřil přesvědčení, že v jeho jednání před 1. 1. 2010 a
po tomto datu v žádném případě nelze spatřovat jednotu skutku. Jeho jednání
vůči poškozené před datem 1. 1. 2010 je v rámci právního hodnocení naplnění
skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování naprosto irelevantní.
Soudy obou stupňů v rámci právní kvalifikace nezohlednily všechny významné
skutkové okolnosti, zejména že jeho jednání bylo reakcí na chování poškozené
vůči němu. V této souvislosti poukazoval na to, že poškozená, ačkoliv uvedla,
že její vztah k němu je čistě na úrovni spolužáka, ani ne kamaráda, svým
jednáním (cesta za prací do I., přespávání, výlety do V.) ho udržovala v
naději, že kamarádský vztah přejde v něco bližšího. Tomu odpovídaly i závěry
PhDr. B. Z., znalkyně z oboru psychologie, která klasifikovala poškozenou jako
nezralou osobnost, která svým chováním zapříčinila, že jednání obviněného
nabíralo na intenzitě a trvalo tak dlouho. Kdyby poškozená od počátku vztahy s
obviněným odmítala, pronásledování by netrvalo tak dlouho a zřejmě by
neeskalovalo až do současné podoby. Uvedené skutečnosti bylo podle něho rovněž
nutné vzít na zřetel ve vztahu k hodnocení intenzity, dlouhodobosti a
společenské nebezpečnosti jeho jednání, stejně tak jako k posouzení otázky
naplnění formálního znaku skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování
v podobě možnosti vzbuzení důvodné obavy o život či zdraví poškozené nebo osob
jí blízkých. Připustil, že jeho jednání nebylo v určitém okamžiku poškozené
příjemné a mohlo být obtěžující, měl však jednoznačně za to, že vzhledem ke své
osobě, kdy je mladým studentem vysoké školy bez jakékoliv předchozí přestupkové
či trestní minulosti, a s ohledem na dřívější chování poškozené vůči němu,
nebylo jeho jednání způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu o život či
zdraví poškozené nebo osob jí blízkých. Svého jednání vůči poškozené
pochopitelně velice lituje a nepovažuje je za malicherné, současně je však
přesvědčen, že by v jeho jednání nemělo být spatřováno více, než čím předmětné
jednání bylo, a to sice pouhou mladickou nerozvážností zamilovaného člověka,
uchylujícího se k zoufalým činům pod tíhou neopětované lásky k poškozené, která
jej příležitostně udržovala, byť možná neúmyslně, v naději na to, že jeho city
by mohly být opětovány.
I kdyby jeho jednání naplňovalo formální znaky skutkové podstaty přečinu
nebezpečného pronásledování, nedosahovalo takové intenzity, aby je bylo možno
hodnotit jako jednání společensky škodlivé, v důsledku čehož nelze dle názoru
obviněného v tomto případě v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe
vyjádřenou v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku uplatňovat trestní
odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené. Obviněný v tomto smyslu
odkázal na právní závěr obsažený v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a
převzatý v usnesení soudu druhého stupně, podle něhož jeho jednání před 1. 1.
2010 sice naplňuje formální znaky některých trestných činů dle zákona č.
140/1961 Sb., avšak nenaplňuje materiální znak v podobě společenské
nebezpečnosti. Podle jeho mínění se jeho jednání k poškozené před 1. 1. 2010
nikterak neliší od jednání k poškozené od tohoto data včetně, přičemž pakliže
předmětné jednání nebylo dle názoru obou soudů společensky nebezpečné před 1.
1. 2010, nemělo by být opačně hodnoceno ani po tomto datu.
Dovolatel namítal, že soudy obou stupňů se rovněž dostatečně nevypořádaly s
otázkou, zda byla naplněna subjektivní stránka přečinu nebezpečného
pronásledování, kterou charakterizuje úmysl. Soud prvního stupně sice v
odůvodnění rozsudku uvedl, že jednal v úmyslu přímém, neobjasnil však, jak k
tomuto závěru dospěl. Domníval se, že úmysl by v tomto případě musel směřovat
ke způsobení újmy poškozené, a to ať již ve formě psychické, tak i fyzické, což
nebylo provedeným dokazováním zjištěno, když kontaktoval poškozenou pouze za
účelem toho, aby si s ní promluvil o navázání bližšího vztahu, nikoli však
proto, aby jí způsobil jakoukoliv újmu.
Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a ve
smyslu ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. jej zprostil obžaloby pro přečin
nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku a v souladu s
ustanovením § 48 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně upustil od jeho potrestání za
přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr.
zákoníku, stanovil mu zkušební dobu a uložil dohled.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání
obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání
odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i
odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo
dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadenému rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v
ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným
prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky
rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních
vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další
instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava
řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje
dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k
právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení
o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná otázka, zda
skutkem obviněného, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně, byly
naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování
podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku. Vůči právnímu posouzení
skutku jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337
odst. 2 tr. zákoníku žádné výhrady neuplatnil.
Přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d)
tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhrožuje
ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, vyhledává
jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, vytrvale jej prostřednictvím prostředků
elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje, omezuje jej v jeho
obvyklém způsobu života a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou
obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
Objektem přečinu nebezpečného pronásledování je zájem na ochraně nerušeného
mezilidského soužití. Objektivní stránku přečinu představuje jednání
spočívající ve v dlouhodobém pronásledování prováděné taxativně vymezenými
formami, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo
zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto
forem je v souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje
jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu.
Při výkladu zákonných znaků této skutkové podstaty nově začleněné do trestního
zákoníku č. 40/2009 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010, není žádného
rozumného důvodu odchýlit se od výkladu stejných znaků obsažených ve skutkových
podstatách jiných trestných činů (např. vydírání, nebezpečné vyhrožování,
násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci).
Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět
přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí
být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Ojedinělé nebo náhodné
projevy, byť jinak nežádoucího chování, tyto požadavky nesplňují. Zpravidla se
bude tedy jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná
jednání, vybočující z běžných norem chování, které mohou v některých případech
i nebezpečně gradovat.
Výhrůžkou je třeba rozumět takové protiprávní (nedovolené) jednání, které je
objektivně způsobilé vzbudit důvodnou obavu, aniž je ovšem nutné takovou
důvodnou obavu u poškozeného skutečně vyvolat. Obsah výhrůžky je zde
konkretizován ublížením na zdraví nebo jinou újmou. Zákonný znak spočívající ve
výhrůžce jinou újmou může zahrnovat různé způsoby vyhrožování, protože není
zákonem blíže definován. Jinou újmou je např. narušení sexuální integrity,
rodinného soužití, způsobení škody na majetku, na odborné pověsti apod. Jiná
újma musí být hodnocena jednak s přihlédnutím k ublížení na zdraví, které je
zde alternativně uvedeno (měla by být z hlediska závažnosti srovnatelná), a
jednak ke konkrétním okolnostem případu s přihlédnutím i k tomu, jak
subjektivně pociťuje újmu ten, jemuž je vyhrožováno. Záleží vždy na konkrétních
okolnostech případu vyhrožování ublížením na zdraví nebo jinou újmou, zejména
na tom, jaká byla povaha a nebezpečnost výhrůžek, jak se pachatel při
výhrůžkách choval, jaké byly jeho fyzické, duševní i osobnostní
charakteristiky, jak jimi byl zasažen poškozený a jeho širší okolí apod. (k
tomu např. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8
Tdo 612/2011, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč.
2011, seš. 77, T 1401.). Výhrůžka musí být provedená nedovoleným způsobem a
prostředky, musí být vážně míněna (nesmí jít o žert) a musí být zaměřena, jak
již bylo uvedeno, na ublížení na zdraví nebo způsobení jiné újmy. Taková
výhrůžka může směřovat buď přímo proti poškozenému, anebo může mu být
vyhrožováno způsobením ublížení na zdraví nebo jiné újmy osobám jemu blízkým,
čímž je pronásledován poškozený, neboť se u něj vyvolává strach o zdraví a
bezpečí takových blízkých osob.
Vyhledávání osobní blízkosti a sledování poškozeného je třeba vykládat v
širokém smyslu slova, neboť jedině tak lze naplnit záměr zákonodárce účinně
ochránit jedince před závažnými útoky do jeho soukromí. Pod tento pojem je
proto třeba zahrnout nejrůznější způsoby slídění, obtěžování, dotírání,
„doprovázení“, „pozorování“ (např. denní čekání před domem, „doprovod“ při
cestě do zaměstnání a nazpátek domů, na nákupech, tzv. „noční hlídky“ před
bytem poškozeného, pozorování dalekohledem apod.), které mohou být též
objektivně způsobilé vzbudit požadovanou důvodnou obavu. Ani v tomto případě
však není relevantní, zda je u poškozeného důvodná obava skutečně vyvolána či
zda zůstane u pouhé odůvodněné možnosti ji vyvolat.
Za vytrvalý kontakt prostředky elektronické komunikace je považováno zejména
opakované zasílání nevyžádaných e-mailových zpráv (často s vulgárním nebo
agresivním obsahem), zahlcování elektronické pošty spamy, záměrná distribuce
počítačových virů, opakované vzkazy, nevyžádané volání jak na mobilní telefon,
tak na pevnou linku, tradiční písemné formy komunikace, jakými jsou dopisy,
pohlednice, lístky apod. Je představován také tzv. telefonním terorem, kdy je
oběť vystavena opakovaným anonymním telefonátům, často s obscénním a výhrůžným
obsahem, přičemž je zpravidla vyrušována nejen v denní, ale i v noční době.
Za omezování v obvyklém způsobu života je třeba považovat takové omezení
dosavadního života poškozeného, ke kterému dojde proti jeho vůli nežádoucími
zásahy pachatele do sféry jeho osobního, rodinného, ale i profesního života,
může jít o omezení v rovině zájmové, kulturní, sportovní apod. Rozhodující
přitom bude i v těchto souvislostech vždy hledisko subjektivně pociťované újmy
poškozeného, byť určitým způsobem objektivizované, nikoli tedy hodnocení podle
jakéhosi „zprůměrovaného“ obvyklého způsobu života (v podrobnostech viz Šámal,
P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2010, s. 3006 až 3011).
Všem v zákoně předvídaným a taxativně vyjmenovaným formám dlouhodobého
pronásledování je společný požadavek, aby toto jednání bylo způsobilé vzbudit v
poškozeném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob
jemu blízkých. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat
vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na
poškozeného působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozeném
skutečně vyvolala. Důvodná obava nemusí vzniknout, její vznik však musí být
reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost takového
vyhrožování, vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování
v obvyklém způsobu života, jelikož je třeba odlišit nebezpečné pronásledování
od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve
skutečnosti o nic závažného nešlo (k tomu přiměřeně např. č. 38/1971-II., č.
21/2011 Sb. rozh. tr.).
Přečin nebezpečného pronásledování je úmyslný trestný čin. Podle § 15 tr.
zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v
trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem
[úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým
jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je
způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle § 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku]. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným
v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§
15 odst. 2 tr. zákoníku).
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že
obviněný naplnil znaky označeného přečinu tím, že jiného dlouhodobě
pronásledoval tím, že vyhrožoval ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo
jeho osobám blízkým, vyhledával jeho osobní blízkost nebo jej sledoval a
vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací kontaktoval a
omezoval jej v obvyklém způsobu života, a toto jednání bylo způsobilé vzbudit v
něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví.
Soud prvního stupně odůvodnil závěr o naplnění znaků přečinu
nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr.
zákoníku tím, že se jednalo o typický příklad nebezpečného pronásledování, kdy
obviněný v důsledku utkvělé představy o blízkém vztahu s M.M. a neschopnosti
reálného úsudku jmenovanou osobně či zprostředkovaně intenzivně kontaktoval a
vyhledával její fyzickou přítomnost prakticky již od září 2008. Jeho jednání
bylo zpočátku spíše nenápadné, od září 2009 nabývalo postupně na intenzitě, a
to přes zřejmou bezvýslednost snahy obviněného získat přízeň poškozené. Jednání
obviněného vygradovalo až do zprostředkované výhrůžky, že poškozenou zabije, či
do situace, kdy obviněný ve škole, resp. prostřednictvím facebooku různými
způsoby šířil o poškozené, že je zlodějka, čímž mohlo dojít k újmě na její
pověsti. Tyto jednotlivé útoky, samostatně nijak výrazně škodlivé, v celkovém
kontextu poškozenou permanentně obtěžovaly, stresovaly, nežádoucím způsobem
zasahovaly do jejího osobního života, zejména ve zkouškovém období. Se zřetelem
k okolnostem případu vyvozoval, že obviněný se uvedeného přečinu dopustil v
úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz strany 17, 18
rozsudku). Pro úplnost je třeba dodat, že nalézací soud také vysvětlil, jakými
úvahami byl veden, dospěl-li k závěru, že jednání obviněného před datem 1. 1.
2010, tj. do účinnosti trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., nevykazuje znaky
žádného trestného činu.
Odvolací soud s právními závěry soudu prvního stupně souhlasil. I on
měl za to, že jednání obviněného od 1. 1. 2010 do 30. 4. 2010 poškozenou značně
obtěžovalo, psychicky vyčerpávalo a jinak omezovalo v obvyklém způsobu života a
bylo jednoznačně způsobilé vzbudit v ní důvodnou obavu o život a zdraví, a že
tedy vykazuje znaky přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1
písm. a), b), c), d) tr. zákoníku (strana 3 napadeného usnesení).
Třebaže soud prvního stupně věnoval objasnění věci nezanedbatelnou pozornost a
jeho úsilí se odráží jak v rozsahu prováděného dokazování, tak v zevrubném
odůvodnění jeho rozsudku, nelze jeho právní úvahy bez pochybností přijmout. Ani
dovolací soud nepolemizuje se správnými, provedenými důkazy podloženými a
přesvědčivými skutkovými závěry soudu, od nichž se odvíjí úsudek, že obviněný
dlouhodobě a přes výslovný nesouhlas poškozené M. M. vyhledával osobní setkání
se jmenovanou, že ji téměř denně kontaktoval prostřednictvím mobilního
telefonu, a to dokonce z různých telefonních čísel, voláním i SMS zprávami, jež
nezřídka mívaly též vulgární obsah, že ji kontaktoval též prostřednictvím
e-mailů a facebooku, obrátil se rovněž na kamarády poškozené a dokonce i na
její rodinné příslušníky, především sestru K. T. a jí též adresoval na
facebooku sdělení, v němž vyhrožoval, že poškozenou zabije. Ve svém jednání
neustal ani poté, co již věděl, že věc je šetřena policií a že mu bylo
označeným rozhodnutím soudu uložena povinnost zdržet se setkávání s poškozenou,
navazování kontaktů s ní a povinnost zdržet se jejího nežádoucího sledování a
obtěžování jakýmkoliv způsobem. Opakovaně se pokusil poškozenou celkem ve
dvaceti případech kontaktovat ze svého mobilního telefonu a zároveň ve stejném
období poškozené posílal SMS zprávy, v nichž se dožadoval, aby se mu ozvala,
neboť s ní potřebuje mluvit. Tato skutková zjištění mají spolehlivou oporu ve
výpovědích poškozené M. M., svědků K. T., V. B., K. K., L. M. či Mgr. E. Š.,
jež byly v odůvodnění rozsudku zevrubně reprodukovány. Podle názoru soudu bylo
jednání obviněného „pro poškozenou vysoce obtěžující a psychicky vyčerpávající,
omezovalo ji v obvyklém způsobu života tím, že si musela vypínat mobilní
telefon, neboť byla neustále zahlcována SMS zprávami a telefonáty ze strany
obviněného, v důsledku čehož se jí nemohli dovolat rodinní příslušnici, příp.
známí, obtížně se připravovala na zkoušky na vysoké škole, bála se, když
obviněný napsal sestře, že ji zabije“. Proto čin obviněného kvalifikoval jako
jednání, jímž jiného dlouhodobě pronásledoval tím, že vyhrožoval ublížením na
zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, vyhledával jeho osobní
blízkost nebo jej sledoval a vytrvale jej prostřednictvím prostředků
elektronických komunikací kontaktoval a omezoval jej v obvyklém způsobu života,
a toto jednání bylo způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo
zdraví.
Obviněný s tímto právním závěrem nesouhlasil. Jeho polemika se soustředila k
těm formám nebezpečného pronásledování, jež měly spočívat v tom, že vyhrožoval
poškozené ublížením na zdraví, vyhledával její osobní blízkost a že ji omezoval
v obvyklém způsobu života, a to zejména pro absenci dlouhodobosti. Namítal, že
toliko v jediném případě napsal sestře poškozené, že poškozenou zabije, ale šlo
zjevně toliko o jeho neadekvátní reakci na určité sdělení poškozené, která sice
byla krajně nevhodná, ale jinak nezpůsobilá vzbudit důvodnou obavu ze splnění
této výhrůžky. Tvrdil, že nebylo prokázáno ani omezování v obvyklém způsobu
života; pokud ho soudy dovozovaly pouze z intenzivní elektronické komunikace s
poškozenou, nepřípustně směšují dvě různé formy jednání uvedené v § 354 odst. 1
písm. c) a d) tr. zákoníku. Stejně tak nebylo prokázáno, že by - s výjimkou
několika ojedinělých případů - vyhledával osobní blízkost poškozené. Poškozená
byla navíc jeho spolužačkou, a proto mu lze stěží klást k tíži, že se s ní
setkal u školy.
Výhrady obviněného nejsou opodstatněné, směřují-li vůči závěrům soudů o
dlouhodobosti jeho jednání a vůči existenci těch forem nebezpečného
pronásledování, jež jsou uvedeny v ustanovení § 354 odst. 1 písm. b), d) tr.
zákoníku, přičemž nutno dodat, že naplnění alternativy uvedené v § 354 odst. 1
písm. c) tr. zákoníku, jež spočívá v posuzovaném případě ve vytrvalém kontaktu
prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, dovolatel nezpochybnil.
Především je třeba uvést, že není správná úvaha dovolatele, že ve vztahu ke
každé z forem nebezpečného pronásledování, jak jsou vyjmenovány v § 354 odst. 1
pod písmeny a) až e) tr. zákoníku, je třeba splnit požadavek dlouhodobosti.
Požadavek dlouhodobosti, jak vyplývá z logiky věci a neodporuje tomu ani znění
ustanovení § 354 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba vztáhnout k jednání obviněného,
majícímu povahu nebezpečného pronásledování, jako celku, nikoliv k jeho
jednotlivým formám, neboť jen tak může být přiléhavě a komplexně vystihnuta
jeho povaha a závažnost. V této souvislosti není od věci dodat, že pokud by
měla být posuzována dlouhodobost izolovaně ve vztahu ke každé z forem
nebezpečného pronásledování, nebylo by možné adekvátně reagovat na ty případy,
kdy se formy takového jednání mohou měnit, přičemž jen v celkovém kontextu
dokážou vydat správný a objektivní obraz o povaze nebezpečného pronásledování a
jeho promítnutí do poměrů poškozené. Dále je třeba také upozornit, že splnění
požadavku dlouhodobosti je dozajista závislé na formě nebezpečného
pronásledování a intenzitě, s jakou byly zákonem vyjmenované formy nebezpečného
pronásledování jednáním obviněného naplněny, přičemž platí, že čím závažnější
forma a vyšší intenzita jejího naplňování, tím kratší doba postačí pro
vyslovení závěru, že jde o jednání dlouhodobé. V konkrétním případě je doba
páchání skutku vymezena několika měsíci, což lze v obecné rovině považovat za
období vyhovující požadavku dlouhodobosti (k tomu přiměřeně např. č. 58/2008
Sb. rozh. tr.). Nad rámec již řečeného nutno uvést, že z hlediska trestnosti
činu obviněného nelze přihlížet k jeho jednání před 1. 1. 2010, byť i mělo též
znaky nebezpečného pronásledování. Z ústavního principu nullum crimen, nula
poena sine lege (čl. 39, čl. 40 odst. 6 Listiny) totiž plyne, že skutek, za
nějž je pachatel potrestán, musí být trestný po celou dobu jeho páchání;
retroaktivita trestního zákona je zcela vyloučena. Ani tehdy, jestliže doba
spáchání skutku (u pokračujících či trvajících deliktů) zahrnuje dobu jednak
před stanovením trestnosti a jednak po zavedení trestnosti, nelze odsoudit
pachatele za dobu před stanovením trestnosti, jež nastává až dnem účinnosti
trestní normy (k tomu nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS
2523/10). Aplikace této zásady by pochopitelně neměla žádný vliv na případné
vyvozování trestní odpovědnosti za útoky spáchané do 1. 1. 2010 podle trestního
zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, což ale v posuzovaném
případě nepřichází v úvahu, jak konstatovaly shodně soudy obou stupňů.
Přiléhavá není ani bagatelizace úsilí obviněného o osobní kontakt s poškozenou
a dopadů jednání obviněného do jejích osobních poměrů. Úsilí obviněného osobně
se s poškozenou setkávat daleko přesáhlo kontakty běžně očekávatelné byť u
studentů stejné školy, obviněný dokonce neváhal opakovaně vyhledat poškozenou v
místě jejího bydliště. Dovolací soud též zcela sdílí závěry soudu prvního
stupně, že jednotlivé ataky obviněného, samostatně nijak výrazně škodlivé, v
celkovém kontextu poškozenou permanentně obtěžovaly, stresovaly, nežádoucím
způsobem zasahovaly do jejího osobního života, zejména ve zkouškovém období,
což je závěr, který není spojován jen a výlučně s obviněným nijak
nezpochybňovanou nepřiměřenou a obtěžující elektronickou komunikací.
Pakliže v uvedeném ohledu dovolání obviněného důvodným neshledal,
nemohl pominout opodstatněnost výtky, jejíž smysl spočíval v přecenění výhrůžky
zabitím poškozené, již v komunikaci na facebooku obsahovalo jeho sdělení
adresované K. T., sestře poškozené. Tato výhrůžka, jak vyplývá z rozsudku soudu
prvního stupně, byla důvodem, pro který bylo jednání obviněného kvalifikováno
jako forma nebezpečného pronásledování uvedená v § 354 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, jelikož žádné jiné jednání, mající povahu výhrůžky ublížením na
zdraví nebo jinou újmou poškozené nebo osobám jí blízkým, v tzv. skutkové větě
výroku o vině nalézacího soudu již obsaženo není. Současně, a to je zvláště
důležité, byla právě tato výhrůžka relevantní pro závěr, že jednání, jež by
jinak mohlo být subsumováno pod formy nebezpečného pronásledování uvedené v §
354 odst. 1 pod písm. a) až d) tr. zákoníku, bylo způsobilé vzbudit v poškozené
důvodnou obavu o její život nebo zdraví, což je stěžejní podmínka pro
vyvozování trestní odpovědnosti obviněného za přečin podle § 354 odst. 1 tr.
zákoníku.
Důvodná obava o život nebo zdraví, jak již bylo výše vyloženo, nemusí
vzniknout, její vznik však musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit
povahu a závažnost takového vyhrožování, vyhledávání osobní blízkosti,
sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života, jelikož je
třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice
použito např. silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo. Právě
tato hlediska však na posuzování pronesené výhrůžky ale beze zbytku uplatněna
nebyla.
Soudy obou stupňů vyšly především z doslovného znění obsahu výhrůžky, aniž by
důsledně hodnotily okolnosti, za nichž jí bylo užito, a to ve spojení s
poznatky o chování obviněného k poškozené. Soud prvního stupně z výpovědi
svědkyně K. T., s níž korespondují i záznamy komunikace mezi ní a obviněným na
facebooku založené ve spise, zjistil, že v komunikaci s ní se obviněný ve dnech
11. 2. a 12. 2. 2009 vyjádřil tak, že „ju zabije“, přičemž z kontextu jeho
sdělení bylo patrné, že tím míní poškozenou a že tak chce učinit za vulgární
nadávky, jimiž ho označila právě poškozená (č. l. 29, 30). Tyto výhrůžky byly
důvodem, proč svědkyně usoudila, že je třeba situaci řešit. Svědkyně pak
projevy obviněného komentovala tak, že se kloní k tomu, že obviněný není
agresor nebo zločinec, ale že je spíš nemocný (č. l. 174). Poškozená M. M. ve
výpovědi v hlavním líčení uvedla, že se bála, když obviněný začal psát sestře,
že ji zabije, jí osobně nikdy takto nevyhrožoval, nikdy ji ani fyzicky
nenapadl. Současně též uvedla, že jednání obviněného ji hlavně psychicky
vyčerpávalo (č. l. 163-166). Je třeba dodat, že zkušenosti s obviněným vedly
poškozenou i její sestru k opodstatněnému závěru, že obviněný není agresivní,
nikdy se nepřesvědčily, že by měl sklony k fyzickému násilí, což dokládají i
závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické
psychologie znalkyň MUDr. M. H. a PhDr. B. Z. (č. l. 179-195), podle nichž
obviněný projevuje sklon k dráždivosti a slovní agresivitě, sklon k agresivitě
fyzické nevybočuje z mezí normy. Soudy nižších stupňů proto uspokojivě
nevysvětlily, proč se zřetelem ke konkrétní situaci i s ohledem na zkušenosti s
obviněným byl vznik obavy o život u poškozené reálný, a nebyla tak vyvrácena
obhajoba obviněného, že ve skutečnosti se jednalo jen o nevhodnou reakci na
vulgární slova poškozené.
Na soudu prvního stupně proto bude, aby se této zásadní námitce obviněného
věnoval a aby přesvědčivěji než dosud vyložil, jakými úvahami byl veden, učinil-
li závěr, že výhrůžka obviněného zabitím byla způsobilá vzbudit v poškozené
důvodnou obavu o její život nebo zdraví a že čin obviněného skutečně vykazuje
všechny znaky přečinu, jímž byl uznán vinným, či zda nepřichází v úvahu
uplatnění odpovědnosti podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů. Současně je třeba poznamenat, že správné právní posouzení
skutku obviněného je závislé také na důsledném respektování zákazu
reformationis in peius.
Dovolací soud nemohl nechat bez povšimnutí pochybení, jehož se nalézací soud
dopustil v řízení po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku a jež ve svých
důsledcích znamená porušení zákazu reformationis in peius. V této souvislosti
nelze než odkázat na právní názor Ústavního soudu, podle něhož nerespektování
zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti může věc
posunout do ústavně právní roviny v tom smyslu, že dojde k porušení práva na
spravedlivý proces, přičemž žádný soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se
odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého
procesu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/2005, II. ÚS
304/2004).
Zákon v ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř., jež se týká řízení u soudu prvního
stupně po zrušení rozsudku, stanoví, že byl-li napadený rozsudek zrušen jen v
důsledku odvolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít
ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (tzv. zákaz reformationis in peius). To
znamená, že soud prvního stupně po projednání věci v rozsahu pokynů odvolacího
soudu a při respektování jím vysloveného právního názoru nesmí změnit
rozhodnutí v neprospěch obviněného, a to s výjimkou případu, když byl rozsudek
zrušen též (nebo jen) v důsledku odvolání podaného v neprospěch obviněného.
Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v
kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch
obviněného zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na
to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném
případě rozhodováno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 57/98,
publikován pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.).
Těmito zásadami se nalézací soud důsledně neřídil. Rozsudkem Městského soudu v
Brně ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 2 T 60/2010, byl obviněný uznán vinným pod
bodem 1. přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b),
c), d) tr. zákoníku, jehož doba páchání byla vymezena od 1. 1. 2010 do 20. 3.
2010, a pod bodem 2. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit skutkem spáchaným v
době od 13. 4. 2010 do 6. 5. 2010, přičemž jednání obviněného pod bodem 2.
spočívající v nerespektování předběžného opatření Městského soudu v Brně ze dne
6. 4. 2010, sp. zn. 72 Nc 14/2010, tím, že přes vyslovený zákaz se poškozenou
opakovaně pokusil kontaktovat ze svého mobilního telefonu a zasílal jí SMS
zprávy, nebyla právně kvalifikována jako přečin nebezpečného pronásledování. To
ve svých důsledcích znamená, že došlo nejen k významnému prodloužení časového
vymezení skutku posuzovaného jako tento přečin (oproti původnímu datu do 20. 3.
2010 na 30. 4. 2010), ale současně je jako tento přečin kvalifikováno i
jednání, které tak v prvním odsuzujícím rozsudku posuzováno nebylo. Na závěru,
že objektivně bylo zhoršeno postavení obviněného, ač si odvolání podal jen on
sám, nic nemění ani skutečnost, že byla ve prospěch obviněného mírně zkrácena
doba, po niž mařil rozhodnutí o předběžném opatření soudu, jakož i četnost
pokusů o kontakt s poškozenou, a že mu byl uložen stejný trest.
Soud prvního stupně se proto bude muset věnovat i této otázce a
rozhodnout v souladu se zákazem reformationis in peius, a to se zřetelem k již
prvnímu svému odsuzujícímu rozsudku.
Veden těmito závěry Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 3 To 29/2011, i jemu
předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2010, sp. zn 2 T
60/2010; současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením,
pozbyla podkladu, a Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán
právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§
265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku
dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke
změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté
v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném
zasedání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto
rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. září 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková