8 Tdo 109/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11.
2. 2004 dovolání obviněných R. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve
Věznici B., a E. B., roz. T., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
12. 8. 2003, sp. zn. 4 To 72/2003, v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 1 T 4/2002 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8.
2003, sp. zn. 4 To 72/2003, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5.
2003, sp. zn. 1 T 4/2002, z r u š u j í .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst.1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obvinění R. J. a E. B. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání
proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 4 To
72/2003, jímž byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta jejich odvolání proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 1 T 4/2002. Tímto rozsudkem
byli uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a oba
shodně odsouzeni podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět
let, pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s
dozorem.
Podle zjištění krajského soudu se obvinění trestného činu dopustili tím, že
obviněný R. J. jako fyzická osoba podnikající podle živnostenského zákona s
obchodním jménem R. J., se sídlem B., a registrovaný plátce daně na podkladě
osvědčení Finančního úřadu B. ze dne 29. 7. 1993 podal u Finančního úřadu v B.
v období od 22. 12. 1995 do 30. 3. 1996 daňová přiznání, a to k dani z přidané
hodnoty za zdaňovací období měsíců listopad 1995 a prosinec 1995, k dani z
příjmů fyzických osob za zdaňovací období kalendářního roku 1995, do nichž
promítl výdaj ve výši 9.492.059,- Kč včetně daně z přidané hodnoty ve výši
1.711.683,- Kč jako úhradu za zpracování marketingové studie, kterou pro něj po
vzájemné domluvě na základě smlouvy o dílo ze dne 21. 3. 1995 vypracovala
obviněná E. B. pod dřívějším jménem E. S. jako jednatelka obchodní společnosti
Š. – n. s., spol. s r. o., později P. R., s.r.o., se sídlem V., přičemž se
jednalo o simulovaný právní úkon postrádající vůli smluvních stran směřující ke
vzniku ve smlouvě deklarovaných práv a povinností a mající za jediný účel vznik
daňových úlev a výhod, o čemž oba obvinění věděli, v důsledku čehož došlo u
obviněného R. J. jako daňového subjektu ke zkrácení jeho daňové povinnosti, a
to u daně z příjmů fyzických osob v roce 1995 o částku 3.307.955,50 Kč, u daně
z přidané hodnoty za měsíc listopad 1995 o částku 437.443,- Kč, u daně z
přidané hodnoty za měsíc prosinec 1995 o částku 1.274.240,- Kč, celkem tedy o
částku 5.019.638,50 Kč.
Obviněný R. J. podal dovolání v rozsahu výroku o vině i výroku o trestu a
odkázal v něm na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, poněvadž ten byl
posouzen přísněji, než měl být správně kvalifikován. Uvedl, že soudy nesprávně
hodnotily provedené důkazy, neboť důkaz, který by doložil, že již od samého
počátku jednal s dodavatelem marketingové studie v podvodném úmyslu, proveden
nebyl. Vyjádřil přesvědčení, že soudy opřely svůj závěr o jeho vině toliko o
domněnky a odmítly akceptovat jeho obhajobu proto, že by jej jinak musely
zprostit obžaloby, případně trestní stíhání zastavit. Upozornil, že soudy se
důsledně nevypořádaly s formálními ani materiálními znaky trestného činu.
Nesouhlasil se způsobem, jakým byl stanoven základ daně, protože do
relevantních výdajů měla být promítnuta i hodnota marketingové studie. Skutky
spočívající v neoprávněném uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty,
jež byly spáchány do 30. 12. 1997, měly být podle něj posouzeny jako trestný
čin podvodu, v důsledku čehož měl být skutek, jak byl zjištěn soudy, posouzen
jednak jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby,
jednak jako trestný čin podvodu. Vytkl rovněž, že soudy přesvědčivě
nezdůvodnily ani aplikaci odst. 4 ustanovení § 148 tr. zák. Navrhl, aby
Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského
soudu v Brně zrušil a zprostil jej obžaloby, event. aby Krajskému soudu v Brně
přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněná E. B. rovněž podala dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i
výroku o trestu a odkázala na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Uvedla, že se trestného činu nedopustila, marketingovou studii skutečně
vypracovala a z finančních prostředků, jež za ni její zaměstnavatelská obchodní
společnost získala, byly hrazeny její náklady. Podle jejího názoru je trestána
za to, že nevěděla, z jakých finančních prostředků platí spoluobviněný R. J.
platby za zhotovení marketingové studie, jakým způsobem vede účetnictví a jak
zúčtovává příjmové a výdajové doklady. Upozornila, že její jednání postrádá
zavinění, poněvadž nebyl opatřen žádný důkaz o tom, že by měla od počátku úmysl
zkrátit daň, a nemohla spoluobviněnému ani pomoci k tomuto činu, protože jí
nebylo známo, jaké finanční prostředky obviněný na úhradu studie používal.
Vytkla, že se soudy důsledně nevypořádaly s otázku materiálního znaku trestného
činu, jímž byla uznána vinnou. Poukázala v této souvislosti na škodu způsobenou
zkrácením daně, která jen nepatrně přesáhla hranici škody velkého rozsahu a
která podle ní nebyla ani spolehlivě zjištěna, na příznivé hodnocení osoby své
i spoluobviněného, který již část daňového nedoplatku zaplatil a na zbývající
část má splátkový kalendář, a na výjimečné zdravotní a sociální okolnosti na
své straně. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v
Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a aby tomuto soudu přikázal
věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání
neveřejného zasedání Nejvyššího soudu k dovoláním obviněných nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř.
přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze
namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než
kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je
napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Současně
platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence
určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového
dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné
ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obvinění v dovolání odkázali na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., uplatnili také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově
naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad obou
dovolatelů, které směřovaly vůči správnosti skutkových zjištění, jejichž
podstatou bylo mimo jiné zjištění, že obviněná E. B. jako jednatelka obchodní
společnosti Š. – n. s., spol. s r. o. (později P. R., s.r.o., se sídlem V.)
vypracovala pro obviněného R. J. marketingovou studii, představující výdaj
9.492.059,- Kč včetně daně z přidané hodnoty ve výši 1.711.683,- Kč, na základě
smlouvy o dílo ze dne 21. 3. 1995, přičemž se jednalo o „simulovaný právní
úkon postrádající vůli smluvních stran, směřující ke vzniku ve smlouvě
deklarovaných práv a povinností a mající za jediný účel vznik daňových úlev a
výhod, o čemž oba věděli“.
Obviněný R. J. namítl, že provedené důkazy byly hodnoceny v jeho neprospěch a
že nebyl prokázán podvodný úmysl vztahující se k plnění jeho daňové povinnosti
již v době uzavírání smlouvy o dílo. Obviněná E. B. vytkla, že se trestného
činu nedopustila, poněvadž vypracovala marketingovou studii ve smyslu uzavřené
smlouvy o dílo a nebyl prokázán její úmysl směřující ke zkrácení daně. Ze
smyslu námitek obou dovolatelů vyplývá, že v této části dovolání založili na
skutkových námitkách, jimiž se domáhali změny skutkových zjištění, a následně
ze změny těchto zjištění vyvozovali, že se nedopustili trestného činu v rozsahu
zjištěném soudy. Závěr o formě zavinění (§ 4, § 5 tr. zák.) je sice závěrem
právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z
provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací
důvod nelze domáhat. Obvinění zaměřili dovolání v této části proti způsobu
hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem právního
závěru o jejich zavinění, nikoli proti tomu, že by tato zjištění nenaplňovala
zákonné znaky zavinění.
Jako námitku právní nelze označit ani výhradu obviněného R. J., že soudy
pochybily, nesnížily-li základ daně o výdaj odpovídající hodnotě marketingové
studie.
Podle § 5 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění
pozdějších předpisů, je základem daně částka, o kterou příjmy plynoucí
poplatníkovi ve zdaňovacím období, za které se pro účely daně z příjmů
fyzických osob považuje kalendářní rok, přesahují výdaje prokazatelně
vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení, pokud dále u jednotlivých
příjmů podle § 6 až 10 není stanoveno jinak. Obdobně je základ daně vymezen i v
ustanovení § 23 odst. 1 téhož zákona, podle něhož je základem daně rozdíl, o
který příjmy, s výjimkou příjmů, které nejsou předmětem daně, a příjmů
osvobozených od daně, převyšují výdaje (náklady), a to při respektování jejich
věcné a časové souvislosti v daném zdaňovacím období. Nezbytným předpokladem
výdaje, jež by byl z pohledu § 5 odst. 1 či § 23 odst. 1 citovaného zákona
relevantní, je, aby šlo o výdaj prokazatelně vynaložený na dosažení, zajištění
a udržení příjmů (legálních) poplatníka.
Podle zjištění soudů však byla smlouva o dílo uzavřena jako simulovaný právní
úkon postrádající vůli smluvních stran směřující ke vzniku ve smlouvě
deklarovaných práv a povinností, mající za jediný účel vznik daňových úlev a
výhod. Za takových okolností nelze v souvislosti s výdajem představujícím
skutečnou hodnotu marketingové studie hovořit jako o výdaji prokazatelně
vynaloženém na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Obviněný tak neuplatnil
námitku chybně stanoveného základu daně jako námitku právní (i když by jí též
za jiných okolností mohla být), ale jako vadu skutkovou, poněvadž se ve
skutečnosti domáhal odlišných, pro sebe příznivějších skutkových zjištění o
povaze a účelu výdaje za marketingovou studii.
V této souvislosti nutno upozornit, že poznámka obviněné E. B., že ač soud
prvního stupně uzavřel, že obvinění uzavřeli simulovaný právní úkon, což
znamená, že na jeho základě nedochází k žádnému plnění, odvolací soud došel k
závěru, že právní úkon byl uzavřen platně, bylo na jeho základě plněno, ale
protože byl od počátku uzavřen s úmyslem zkrátit daň ve větším rozsahu, nebylo
k žádnému plnění přihlíženo, nemá oporu v odůvodnění napadeného usnesení
odvolacího soudu. Odvolací soud skutkový ani právní závěr soudu prvního stupně
nikterak nemodifikoval, ztotožnil se s ním a odkázal na odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně (str. 12, 13 usnesení odvolacího soudu).
Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jimiž obvinění zpochybnili správnost
skutkových zjištění, která učinil krajský soud a z nichž vycházel v napadeném
usnesení i vrchní soud, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z
důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněných je s poukazem na
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná především
otázka, zda skutek, jak byl zjištěn soudem, vykazuje po stránce formální znaky
jen trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, či zda se
nejedná o souběh tohoto trestného činu a trestného činu podvodu (skutek
spočívající v neoprávněném vylákaní nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty)
a zda jsou dány i materiální podmínky trestnosti činu, jímž byli oba obvinění
uznáni vinnými.
Z podnětu této části dovolání Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 5
tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání
obviněných jsou důvodná.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148
odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné
na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim
podobnou povinnou platbu, způsobí-li škodu velkého rozsahu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že
soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v
tom, že obvinění ve větším rozsahu zkrátili daň, a způsobili tak škodu velkého
rozsahu.
Skutková část výroku o vině tohoto rozsudku ve spojení s odpovídající částí
jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují formální
znaky tohoto trestného činu. Tato zjištění přesvědčivě vyjadřují jak způsobení
následku (škody velkého rozsahu), tak jednání spočívající ve zkrácení daně.
Obviněný R. J. coby registrovaný plátce daně podal u příslušného finančního
úřadu přiznání k dani z příjmů fyzických osob za kalendářní rok 1995 a k dani z
přidané hodnoty za měsíce listopad a prosinec 1995, do nichž byl promítnut
výdaj ve výši 9.492.059,- Kč včetně daně z přidané hodnoty ve výši 1.711.683,-
Kč jako úhrada za marketingovou studii, kterou po vzájemné dohodě vypracovala
obviněná E. B. na základě smlouvy o dílo, přičemž se však jednalo o simulovaný
právní úkon, jehož jediným účelem byl vznik daňových úlev a výhod, o čemž oba
obvinění věděli, v důsledku čehož došlo u obviněného R. J. jako daňového
subjektu ke zkrácení daňové povinnosti.
Výhrady vůči formálním znakům trestného činu, jež uplatnil obviněný R. J., se
soustředily k pochybnostem, zda lze jednání spočívající v neoprávněném vylákání
daňové výhody (v konkrétním případě nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty),
k němuž došlo do 31. 12. 1997, posoudit jako trestný čin zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. Obviněný vyslovil
přesvědčení, že v této části měl být skutek posouzen jako trestný čin podvodu
podle § 250 tr. zák. S názorem obviněného souhlasit nelze.
Ve vztahu k jednání spáchanému do 31. 12. 1997 je trestným činem podvodu
jednání, kdy pachatel u příslušného finančního úřadu na základě nepravdivých
údajů uplatnil nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty pouze
tehdy, nedojde-li vůbec k podnikatelské činnosti, která má povahu zdanitelného
plnění, u něhož je uplatňována daň na vstupu, a není tak vůbec v souvislosti s
uplatňovaným plněním právního důvodu k zahájení daňového řízení (např. zboží,
které je údajně předmětem obchodu, pachatel vůbec nenakupuje, účtované služby
pachatel neprovádí apod.). Jestliže však podnikatelskou činností pachatele
vznikla zákonná povinnost platit, resp. přiznat daň, avšak on nepravdivými
údaji daňové řízení ovlivnil tak, že dosáhl toho, aby mu byla vyplacena částka
za nadměrný odpočet daně, jako se tomu stalo v posuzovaném případě, jde o
jednání, které má znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky,
jenž je k trestnému činu podvodu ve vztahu speciality (k tomu viz č. 45/1997
Sb. rozh. tr.).
Opodstatněná je však námitka obviněných, že soudy přesvědčivě nevyložily, zda
skutek vykazuje znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. i po
stránce materiální. Obvinění v této souvislosti v podstatě namítli, že nebyla
věnována dostatečná pozornost splnění materiální podmínky uvedené v ustanovení
§ 88 odst. 1 tr. zák.
Podle § 88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší
trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně
zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Praxe soudů se opírá a vychází z názoru, že již stanovením určité okolnosti
podmiňující použití vyšší trestní sazby, v posuzovaném případě je jí škoda
velkého rozsahu, zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se
vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla
podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto
nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v
konkrétním případě, jak je určován v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák., ani při
formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici
zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se
vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (k
tomu viz č. 34/1976 Sb. rozh. tr.). Z toho však též plyne, že nelze spojovat
formální znaky trestného činu, které již samy o sobě určují typovou
nebezpečnost trestného činu pro společnost, s materiální podmínkou podle § 88
odst. 1 tr. zák., která počítá s komplexem všech okolností případu včetně těch,
které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu.
Zda skutečně byly v posuzovaném případě splněny podmínky pro použití vyšší
trestní sazby ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř. nelze přezkoumat,
poněvadž soud prvního stupně se touto otázkou v odůvodnění svého rozhodnutí
nezabýval a odvolací soud, třebaže na tuto vadu poukázal, ji svým rozhodnutím
neodstranil. Omezil se totiž na povšechné a povrchní konstatování, že „je
splněna nejen formální podmínka pro použití vyšší trestní sazby, ale také
materiální podmínka, a to zvýšený stupeň nebezpečnosti trestného činu pro
společnost podle § 3 odst. 4 tr. zák., daná zejména dohodou a rafinovaností
postupu obou obviněných při páchání trestné činnosti, z hlediska zavinění
jednajících v úmyslu přímém“.
Na soudu prvního stupně proto bude, aby tento nedostatek v dalším řízení
odstranil, aby svoji pozornost zaměřil na důsledné a pečlivé hodnocení všech
rozhodných kritérií § 3 odst. 4 tr. zák., aby tedy neopomněl vzít v úvahu i ty
okolnosti, jež sice leží mimo skutkovou podstatu, jsou však relevantní pro
závěr o materiální podmínce trestnosti podle § 88 odst. 1 tr. zák. Jistě tak
nezůstane opomenuta výše škody, která jen nevýznamně překračuje hranici škody
velkého rozsahu, částečná úhrada nedoplatku daně u obviněného R. J., významné
sociální aspekty existující na straně obviněné E. B., způsob života obviněných,
k němuž nebylo negativních poznatků ani před spácháním činu, ani po jeho
spáchání, a konečně i nepřehlédnutelný časový odstup, s nímž bylo po spáchání
skutku zahájeno trestní stíhání, a doba, jež uplynula od spáchání činu.
Nejvyšší soud, aniž by jakkoliv naznačoval výsledek dalšího řízení, upozorňuje,
že tyto demonstrativně zmíněné okolnosti mohou být významné jak z pohledu
závěru o splnění materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu
§ 88 odst. 1 tr. zák., tak za okolností předvídaných v ustanovení § 40 odst. 1
tr. zák. i pro možnost aplikovat ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí
svobody. Byť nelze zpravidla dovodit, že je splněna materiální podmínka pro
použití vyšší trestní sazby podle § 88 odst. 1 tr. zák., a přitom aplikovat
ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody se
zřetelem na okolnosti případu (aplikace § 40 odst. 1 tr. zák. se zřetelem na
poměry pachatele vyloučena není), zcela vyloučit to ale nelze.
Výrok o vině obviněných R. J. a E. B. trestným činem zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. tak nelze označit za
správný. Skutek zjištěný Krajským soudem v Brně byl nesprávně právně posouzen
ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a na
nesprávném právním posouzení skutku spočívá též dovoláními napadené usnesení
Vrchního soudu v Olomouci, který se s nesprávným výrokem o vině ztotožnil.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněných zrušil napadené usnesení
Vrchního soudu v Olomouci a jako vadnou část předcházejícího řízení zrušil i
rozsudek Krajského soudu v Brně (§ 265k odst. 1 tr. ř.). Zrušil také všechna
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 2 tr. ř.).
Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.). Při novém rozhodování je Krajský soud v Brně
vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud.
Rozhodnutí vrchního soudu a krajského soudu byla zrušena jen v důsledku
dovolání podaných ve prospěch obviněných, takže v novém řízení nemůže dojít ke
změně rozhodnutí v jejich neprospěch.
Nad rámec otázek, k nimž bylo třeba se relevantně vyjádřit z podnětu podaných
dovolání, Nejvyšší soud poznamenává, že větší pozornost než dosud by měla být v
dalším řízení věnována i zdůvodnění právního závěru o spolupachatelství
obviněné E. B.
Soud prvního stupně posoudil jednání obviněné E. B. jako spolupachatelství
podle § 9 odst. 2 tr. zák., nikoliv jako účastenství podle § 10 odst. 1 písm.
c) tr. zák. s odůvodněním, že pachatelem nebo spolupachatelem trestného činu
nemusí být výhradně subjekt daně, ale kdokoliv, kdo svým úmyslným jednáním
způsobí, že zákonná daň nebyla vyměřena ať již vůbec, nebo v zákonném rozsahu,
a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu. S tímto závěrem se ztotožnil i
odvolací soud (str. 13 napadeného usnesení). Takové odůvodnění je však obecné a
ve svých důsledcích nepřesvědčivé.
Podle praxe soudů může být skutečně spolupachatelem trestného činu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby nejen subjekt daně, ale kdokoliv, kdo
svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jinému subjektu vyměřena
buď vůbec, anebo nikoliv v zákonné míře, a daň tak byla zkrácena ve větším
rozsahu (k tomu viz č. 25/1968 Sb. rozh. tr.). Konkrétní podoby úmyslného
jednání, směřujícího k následku předvídanému v ustanovení § 148 tr. zák., však
nemusí za každých okolností splňovat podmínky spolupachatelství; v úvahu
přichází i některá z forem účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zák.
Hlavním kritériem pro odlišení spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. od
pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je jednání, které je znakem
příslušné skutkové podstaty trestného činu. Jinými slovy pomoc se odlišuje od
spolupachatelství zejména tím, že její znaky nejsou zahrnuty v samé skutkové
podstatě (srov. též Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní
odpovědnosti podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Nakladatelství
Orac 2003. str. 361, 386) Na tento podstatný rozdíl pozornost soudů soustředěna
nebyla a soud prvního stupně v dalším řízení jistě neopomene učinit
odpovídající závěry s ohledem na konkrétní jednání obviněné.
Závěrů vyjádřených v tomto usnesení Nejvyššího soudu se nikterak nedotkla
okolnost, že prezident republiky rozhodnutím ze dne 10. 12. 2003, využívaje
práva daného mu Ústavou, obviněné E. B. prominul trest odnětí svobody v trvání
pěti let, který jí byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5.
2003, sp. zn. 1 T 4/2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 12. 8. 2003, sp. zn. 4 To 72/2003, za trestný čin zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák.; toto rozhodnutí
prezidenta republiky a jeho případné důsledky neměly vliv na otázky, jež bylo
třeba z podnětu dovolání obviněné řešit.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 8 Tdo 109/2004
Datum rozhodnutí: 11.02.2004
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
8 Tdo 109/2004-I
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2.
2004 v trestní věci obviněného R. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve
Věznici B., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 4/2002, v řízení o
dovolání
t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný R. J. nebere do vazby.
O d ů v o d n ě n í :
Obviněný R. J. vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem
Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 1 T 4/2002, ve spojení s
usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 4 To 72/2003.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ve spojení s usnesením Vrchního soudu v
Olomouci byl obviněný uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen k trestu
odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. V
řízení o dovolání, které proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci obviněný
podal, byly usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 8 Tdo
109/2004, napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského
soudu v Brně zrušeny; zrušena byla také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a Krajskému soudu v Brně bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl. Za této situace bylo nezbytné, aby Nejvyšší soud
podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl o vazbě.
Nejvyšší soud v nynějším stadiu řízení neshledal na straně obviněného žádný z
důvodů vazby podle § 67 tr. ř.
V původním řízení nebyl obviněný vzat do vazby. Znamená to, že z jeho jednání
nebo dalších konkrétních skutečností nevyplývala důvodná obava, že uprchne nebo
se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul /§ 67 písm. a)
tr. ř./, poněvadž obviněný se zdržoval v místě bydliště, k němuž byl poután
vazbami rodinnými i podnikatelskými, nebyly zjištěny ani žádné konkrétní
skutečnosti, z nichž by vyplývala důvodná obava, že bude působit na dosud
nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování
skutečností závažných pro trestní stíhání /§ 67 písm. b) tr. ř./, a nebyly
zjištěny ani konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývala důvodná obava, že bude
opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán /§ 67 písm. c) tr. ř./.
Žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývala důvodná obava zakládající
důvody vazby podle § 67 písm. a) až c) tr. ř., nebyly zjištěny ani v současné
době, a proto Nejvyšší soud rozhodl, že se obviněný nebere do vazby.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková