8 Tdo 1101/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2006 o dovolání, které v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 7/2005 podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 23 To 217/2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 32 T 7/2005, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle § 247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtrnáct měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu krádeže dopustil tím, že dne 29. 8. 2005 kolem 13.40 hodin v Č. B. v ulici U T. ve druhém patře domu č. …, ve kterém probíhala rekonstrukce, v místnosti označené čísly…, z černé kožené aktovky odložené na radiátoru ústředního topení společně s mladistvou J. H., jejíž trestní stíhání je vedeno samostatně, odcizili pánskou koženou peněženku černé barvy v hodnotě 500,- Kč, obsahující platební kartu ČSOB VISA Electron, 4 ks jídelních kuponů Gastropass v hodnotě 240,- Kč, peněžní hotovost ve výši 47.386,50 Kč, 355, euro v hodnotě 10.513,30 Kč, a 55,- CHK(chorvatských kun) v hodnotě 220,30 Kč, tedy věci v celkové hodnotě 58.860,10 Kč ke škodě V. F., kterým byli vzápětí zadrženi a kterému odcizenou peněženku s celým obsahem vrátili, a takto si počínal přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 4. 2003, sp. zn. 2 T 97/2002, který nabyl vůči jeho osobě právní moci dne 21. 7. 2003, byl pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 a trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. c), d), e), odst. 2 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. d) tr. zák., jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 10. 2002, sp. zn. 2 T 100/2002, odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na tři roky, který ve věznici s ostrahou v oddělení pro mladistvé vykonal 15. 10. 2005.
Obviněný a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích napadli tento rozsudek odvoláními. Odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného směřovalo proti výroku o vině i o trestu, odvolání obviněného toliko proti výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 23 To 217/2006, byl k odvolání státní zástupkyně rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ve výroku o trestu a jeho výkonu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině byl obviněný J. Š. odsouzen podle § 247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na třicet měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného J. Š. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích jakožto soudu druhého stupně podala v zákonné lhůtě nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného. Odkázala v něm na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Po zevrubné rekapitulaci podstatných částí rozsudků soudů obou stupňů dovolatelka nesouhlasila s právním závěrem, že v posuzovaném případě je možné skutek obviněného kvalifikovat pouze jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. a nikoliv též jako trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Připomněla, že jednočinný souběh trestných činů neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. a krádeže podle § 247 tr. zák. není vyloučen z důvodu vztahu subsidiarity ohrožovacího trestného činu vůči trestnému činu poruchovému a že neoprávněným opatřením nepřenosné platební karty ve smyslu zákonných znaků ustanovení § 249b tr.
zák. je třeba rozumět jakékoliv získání platební karty nebo předmětu způsobilého plnit její funkci bez právního důvodu; postihuje se tudíž už jen opatření, nikoli až držba takové karty. Protože trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. je trestným činem úmyslným, shledávala velmi důležitým naplnění jeho subjektivní stránky, a to alespoň ve formě úmyslu nepřímého. Poznamenala, že za situace, pokud je pachatel ustanoven, je jeho výslechem možné zjistit, jaká byla subjektivní stránka jeho jednání a provést za účelem objasnění této otázky příslušné další důkazy.
Je-li konkrétní případ popsán tak, že obviněný z volně odložené tašky, kterou si otevřel, vyndal peněženku a aniž stačil zkontrolovat její obsah, byl vyzván poškozeným k jejímu vrácení, je na místě kvalifikovat skutek obviněného jako trestné činy krádeže podle § 247 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty
podle § 249b tr. zák. spáchané v jednočinném souběhu. Takové právní posouzení je na místě tehdy, odcizil-li pachatel peněženku s úmyslem zmocnit se pouze peněz v ní se nacházejících, avšak je mu známo, že se kromě peněz mohou v peněžence nacházet i další věci, zejména právě platební karta, a je srozuměn jednak s tím, že způsobí škodu odcizením peněz, jednak je minimálně srozuměn i s tím, že si opatří platební kartu nebo jiný předmět způsobilý plnit její funkci. Možnou námitku, že je potřebné zjistit, jaký je skutečný záměr pachatele, který odcizil peněženku, v níž byla uložena i platební karta, nelze podle ní akceptovat, poněvadž po subjektivní stránce úmysl pachatele musí směřovat jen k opatření platební karty; nevyžaduje se, aby úmysl směřoval k uskutečnění bezhotovostní platby nebo k výběru hotovosti, případně k držbě takové karty za účelem čerpání nějaké služby, která je s jejím poskytnutím spojena. Argumentovaly-li ve svých rozhodnutích soudy nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03, neshledávala ji dovolatelka přiléhavou; případ řešený Ústavním soudem nebyl podle jejího názoru identický s posuzovanou trestní věcí. V případě odcizení samotné peněženky musí pachatel předpokládat možnost opatření platební karty mnohem spíše než při odcizení celého zavazadla, jako tomu bylo v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu. Jestliže pachatel odcizí celé zavazadlo, pak vůbec nemusí být srozuměn s tím, že se v něm peněženka či samotné platební karty nacházejí. Zdůraznila též, že v současné době, kdy je bezhotovostní platební styk a používání platebních karet naprosto běžným fenoménem, pak musí být pachatel srozuměn i s tím, že s peněženkou a penězi může odnést i platební kartu, a dodala, že naprostá většina peněženek je výrobci přizpůsobena tak, aby do nich šlo ukládat i větší množství platebních karet. Opodstatněnost podaného dovolání vyvozovala i ze zjištění, že obviněný, aniž by do peněženky nahlédl, předal peněženku spolupachatelce a snažili se z místa činu rychle odejít, přičemž je evidentní, že za tohoto stavu by platební karty nebyly poškozenému do jeho dispozice vráceny.
Nejvyšší stání zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 23 To 217/2006, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 2. 2006, sp. zn 32 T 7/2005, zrušil, aby zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný prostřednictvím svého obhájce ve vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně uvedl, že soudy obou stupňů nepochybily a jeho jednání správně kvalifikovaly pouze jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
S odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je zjevné, že námitky dovolatelky lze pod uplatněný důvod podřadit.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání nejvyšší státní zástupkyně je významná otázka, zda skutek obviněného vykazuje toliko znaky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák., nebo zda je třeba jej po právní stránce posoudit jako jednočinný souběh tohoto trestného činu a trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák.
Podstata jednání obviněného J. Š. spočívá podle zjištění soudů obou stupňů v tom, že z černé kožené aktovky odložené na radiátoru ústředního topení v místnosti domu, v němž probíhala rekonstrukce, společně s mladistvou J. H. odcizili pánskou koženou peněženku obsahující platební kartu ČSOB VISA Electron, 4 ks jídelních kuponů Gastropass a peněžní hotovost v různých měnách, vše v celkové hodnotě 58.860,10 Kč ke škodě V. F., kterým byli vzápětí zadrženi a kterému odcizenou peněženku, aniž by ji vůbec otevřeli, s celým obsahem vrátili.
Soudy obou stupňů posoudily tento čin obviněného jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky tohoto trestného činu spočívající v tom, že obviněný si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen a činem způsobil škodu nikoli malou.
Proti právnímu posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. dovolatelka námitky neuplatnila. Nesouhlasila výlučně se závěry soudů, že skutek nevykazuje též znaky trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák.
Trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. se dopustí, kdo si neoprávněně opatří nepřenosnou platební kartu jiného, identifikovatelnou podle jména nebo čísla, nebo předmět způsobilý plnit její funkci.
Obecně je vhodné připomenout, že podle právní nauky i praxe soudů se neoprávněným opatřením rozumí jakékoliv získání platební karty nebo předmětu způsobilého plnit její funkci bez právního důvodu. Nevyžaduje se, aby pachatel platební kartu (nebo předmět způsobilý plnit její funkci) použil k placení zboží nebo služeb, nebo aby se o to pokusil. K trestnosti postačí pouhé neoprávněné opatření. Nutno dodat, že jde o úmyslný trestný čin, přičemž ve smyslu výše uvedených závěrů postačí, když úmysl směřuje k opatření platební karty nebo předmětu způsobilého plnit její funkci, nevyžaduje se, aby směřoval též k jejich použití.
Soud prvního stupně ve vztahu k právním závěrům o možnosti posoudit skutek taktéž jako trestný čin neoprávněného držení platební karty zdůraznil, že dokazováním v hlavní líčení nebyla prokázána, byť jen eventuální, vědomost obviněného o tom, že se v peněžence může nacházet i platební karta poškozeného, neboť nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že se do obsahu peněženky nedíval. Závěr o nepřímém úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. nebylo možno opřít o konkrétně zjištěné skutečnosti a tvrzení, že obviněný musel předpokládat, že poškozený může mít platební kartu u sebe ve svých osobních věcech, označil s argumentem na obsah nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/2003 za nepřijatelné (strana 4 rozsudku).
Tyto úvahy soudu prvního stupně byly v důsledku odvolání podaného státní zástupkyní proti výroku o vině odvolacím soudem dále rozvedeny. Odvolací soud shledal odkaz na již citovaný nález Ústavního soudu přiléhavý a zdůraznil, že v tomto konkrétním případě jde o pouhou krádež peněženky, nikoliv o krádež pánské bundy a tašky přes rameno, v níž měla být peněženka a platební karty. Pachatelé se nezmocnili žádné další věci poškozeného a pravděpodobnost, že bude mít poškozený platební karty právě v peněžence byla o to menší. Zejména pak za situace, kdy je občanům pravidelně médii a bankovními domy doporučováno, aby nenosili platební karty společně s doklady, případně v peněženkách, ale nosili je odděleně, aby tak zabránili v případě krádeže i současnému odcizení platebních karet. I on proto odmítl tvrzení státní zástupkyně, že odcizí-li pachatel peněženku, musí předpokládat, že v ní jsou platební karty (strana 4 rozsudku).
Dovolatelka se s těmito právními názory soudů neztotožnila a vyslovila přesvědčení, že skutek spočívající v odcizení peněženky či jiné osobní věci, kterou má poškozený při sobě nebo na sobě, ve které jsou i platební karty, má být správně posouzen jako trestný čin krádeže spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem neoprávněného držení platební karty. Připomněla, že jednočinný souběh těchto trestných činů není vyloučen z důvodu vztahu subsidiarity ohrožovacího trestného činu vůči trestnému činu poruchovému (k tomu rovněž č. 35/1998 Sb. rozh. tr.). Vycházela z úvahy, že odcizí-li pachatel peněženku v úmyslu zmocnit se pouze peněz v ní se nacházejících, avšak je mu známo, že se kromě peněz mohou v peněžence nacházet i další věci, zejména právě platební karta, a je srozuměn i s tím, že způsobí škodu jednak odcizením peněz, jednak je minimálně srozuměn i s tím, že si opatří platební kartu, dopustí se obou uvedených trestných činů. Případ řešený Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 37/03 neshledávala identickým s posuzovanou věcí; namítla, že v případě odcizení samotné peněženky musel pachatel předpokládat možnost současného opatření platební karty mnohem spíše než při odcizení celého zavazadla. Poukazovala na to, že za účelem bezhotovostního platebního styku většina lidí přechovává platební karty právě v peněženkách, které jsou převážně výrobci přizpůsobeny tak, aby do nich bylo možno uložit i větší množství platebních karet, i když je to z důvodu možnosti odcizení nebezpečné; pachatel musel proto počítat s tím, že současně s peněženkou může odnést i platební kartu. Pro správnost takového závěru svědčí podle ní i fakt, že obviněný, aniž by do peněženky nahlédl, předal ji spolupachatelce a snažil se z místa činu rychle odejít, přičemž je evidentní, že by platební karty nebyly poškozenému do jeho dispozice vráceny.
Je zjevné, že právní závěr, zda obviněný skutkem naplnil v ideálním souběhu znaky trestných činů krádeže podle § 247 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., jak uvádí dovolatelka, či zda lze jeho skutek kvalifikovat pouze jako trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák., jak vyvodily soudy obou stupňů, je podmíněn spolehlivým posouzením otázky zavinění ve vztahu k trestnému činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák.
Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. U trestných činů ohrožovacích postačí, zahrnuje-li zavinění možnost poruchy, a není třeba, aby se vztahovalo na samotnou poruchu; postačí tedy tzv. úmysl ohrožovací.
Podle § 4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Vědomost pachatele je třeba chápat jako odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností. Pokud pachatel jedná v úmyslu nepřímém, srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Způsobení takového následku ale není jeho přímým cílem, ani jeho nevyhnutelným prostředkem, poněvadž pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i nezávadným. Přitom je však vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení, byť vedlejšího, následku významného pro trestní právo. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Z právní věty jakož i odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03 (publikován též Sb. n. u. ÚS Svazek č. 33 nález č. 81, str. 285) se podává, že z faktu odcizení tašky či jiného zavazadla, v němž se nachází platební karta, nelze bez jakéhokoliv dalšího dokazování dovozovat eventuální úmysl podle § 4 písm. b) tr. zák. ve vztahu k trestnému činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Závěr o eventuálním úmyslu musí být opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti. Současně Ústavní soud naznačil, že tvrzení povahy, že obviněný \"musí předpokládat, že poškozený může mít platební karty ve svých osobních věcech\", postrádá jakékoli zdůvodnění a svou povahou se blíží konstatování údajné notoriety a při dokazování v trestním řízení je takovýto způsob argumentace nepřijatelný.
Dovolací soud ve shodě s názorem soudů obou stupňů neshledává skutkový stav popisovaný v citovaném nálezu a zjištěný v posuzované věci zásadně odlišným. Jediný rozdíl spočívá v tom, že platební karty byly v případě hodnoceném Ústavním soudem uloženy v peněžence, která se nacházela v odcizené tašce, zatímco v posuzovaní věci obviněný neodcizil tašku, nýbrž z tašky poškozeného přímo jen peněženku. To však samo o sobě bez dalšího není okolností rozhodnou pro řešení kruciální otázky zavinění.
Argumentaci dovolatelky, že za stávající situace, kdy je bezhotovostní platební styk a používání platebních karet naprosto běžným fenoménem, musí být pachatel srozuměn i s tím, že s peněženkou a penězi může odnést i platební kartu, když naprostá většina peněženek je výrobci přizpůsobena tak, aby do nich šlo ukládat i větší množství platebních karet, shledává dovolací soud sice logickou, avšak oporu ve výsledcích dokazování nemá, a blíží se tak konstatování údajné notoriety, jež je označena jako nepřijatelná.
Vadou stávajícího dokazování je, že výslech obviněného k otázce zavinění ve vztahu k možnému výskytu platební karty v peněžence nebyl zaměřen a z jeho výpovědi se významné informace v zásadě nepodávají. Obviněný k tomu uvedl: „… uviděli jsme na topení volně odloženou aktovku. Domluvili se, že se do aktovky podíváme, zda-li by se nedalo něco odcizit. Já jsem aktovku otevřel a uviděl jsem peněženku. Peněženku jsem rychle vyndal a bez prohlížení jsem ji dal J., která si ji dala do kabelky. Vzápětí do místnosti přišli nějací muži, kteří zjistili, že byla peněženka z tašky odcizena, a vyzvali nás, abychom peněženku vrátili, což J. učinila“ (č. l. 10). K okolnostem souvisejícím s ukládáním platebních karet do peněženek sám nic neuvedl, nebyl ani dotázán, zda takovou informaci má, nakolik by pro něj byla významná apod. Spolehlivěji by bylo možné otázku zavinění obviněného řešit až po doplnění dokazování o jeho výpověď a po vyhodnocení takové výpovědi v kontextu sociálních a mentálních zdatností obviněného. Na rozdíl od dovolatelky není Nejvyšší soud přesvědčen, že správnost jejích závěrů podporuje a pochybnosti o zavinění obviněného rozptyluje zjištění, že obviněný, aniž by do peněženky nahlédl, předal ji spolupachatelce a snažili se z místa rychle odejít, což by podle ní znamenalo, že za tohoto stavu by platební karty nebyly poškozenému vráceny do jeho dispozice.
I kdyby však Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyšší státní zástupkyně důvodným, je zcela zřejmé, že projednání dovolání v rozsahu a z důvodů v něm uvedených by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Ani při změně právního posouzení skutku v tom smyslu, že by byl kvalifikován jako jednočinný souběh trestných činů krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., nikoliv pouze jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák., by nemohlo s ohledem na způsob spáchání činu dojít k žádné relevantní změně hodnocení stupně nebezpečnosti tohoto činu obviněného pro společnost a změna právního posouzení skutku by nemohla zásadně ovlivnit ani závěry rozhodné pro stanovení druhu trestu a jeho výměry. Trest odnětí svobody byl obviněnému odvolacím soudem vyměřen výrazně v horní polovině zákonné trestní sazby § 247 odst. 2 tr. zák. na třicet měsíců, pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Takto stanovený druh a výměra trestu zcela koresponduje s rozhodnými hledisky uvedenými v § 31 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., jak jsou rozvedena především v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud neshledává žádný věcný důvod proto, aby eventuální zpřísnění právního posouzení skutku v důsledku podání dovolání nejvyšší státní zástupkyně vedlo k uložení přísnějšího trestu, zváží-li se že úhrnný trest podle zásad vyjádřených v ustanovení § 35 odst. 1 tr. zák. by byl jako dosud ukládán v rámci trestní sazby odnětí svobody § 247 tr. zák., jež činí šest měsíců až tři léta. Stávající nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 30 měsíců zcela odpovídá požadavkům kladeným na splnění účelu trestu ve smyslu § 23 odst. 1 tr. zák.
Současně je evidentní, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, nemá po právní stránce význam, který by bylo lze označit jako zásadní, neboť nejde o otázku, jejíž řešení by v rozhodovací činnosti soudů vyvolávalo - za předpokladu úplně a správně zjištěného skutkového stavu - pochybnosti či větší obtíže.
Nejvyšší soud proto dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková