8 Tdo 1111/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2009 o
dovolání obviněného P. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočka v Pardubicích ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 13 To 110/2009, jako
odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod
sp. zn. 2 T 110/2008, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 2 T
110/2008, byl obviněný P. B. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné
výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin a za
trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák.,
kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze
dne 31. 1. 2007, č. j. 2 T 15/2007-30, doručeným mu dne 12. 2. 2007, jenž
nabyl právní moci dne 21. 2. 2007, podle § 213 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 2
tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na devět měsíců, jehož výkon byl
podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle
§ 59 odst. 1 tr. zák. na tři roky. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému
uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil uhradit dlužné výživné a
řádně hradit běžné výživné, a to jako podmínka osvědčení. Podle § 49 odst. 1
tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající
v zákazu řízení motorových vozidel na tři roky. Současně byl zrušen výrok o
trestu trestního příkazu Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 2 T 15/2007-30, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označeného trestného
činu dopustil tím, že v H. v době od listopadu 2003 do září 2006 včetně, mimo
období ledna 2005 až června 2005, jako otec nezletilé, na kterou byl povinen
podle ustanovení zákona o rodině přispívat výživným dle svých výdělkových
možností a schopností nejméně částkou 1.000,- Kč měsíčně, vyjma období leden
2005 až červen 2005, a částkou 500,- Kč v srpnu a září 2006 k rukám matky
dítěte, tuto svou povinnost úmyslně neplnil, výživné, ačkoliv byl schopen a
mohl, nehradil, a tak zůstal k rukám matky dítěte M. N. dlužen na výživném
nejméně 28.000,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku
o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 13 To 110/2009, bylo odvolání obviněného
podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne
7. 4. 2009, sp. zn. 13 To 110/2009, podal obviněný prostřednictvím obhájce v
zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal
v něm na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), e), g) tr. ř. Podle
názoru dovolatele soudy pochybily, pakliže jej uznaly vinným trestným činem
zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., poněvadž nebyla
prokázána jeho subjektivní stránka. Tvrdil, že neplnění vyživovací povinnosti
bylo zapříčiněno jednáním M. N., která se odstěhovala z jeho dosahu bez udání
adresy, proto neměl kam plnit a jeho jednání tím zcela postrádalo úmysl
zanedbat povinnou výživu. Vytkl, že se odvolací soud nevypořádal s jeho
námitkami, že podle něj ve věci rozhodoval nepříslušný soud, neboť českým
soudům nesvědčí věcná příslušnost; ve věci měly rozhodovat soudy Slovenské
republiky, protože on, M. N. i nezletilá jsou občany tohoto státu. Měl za to,
že soudy nezjistily dostatečně skutkový stav a učinily nesprávná skutková
zjištění, pakliže byl považován za otce nezletilé, a z této skutečnosti byla
nesprávně dovozována i jeho vyživovací povinnost k nezletilé. Za neopodstatněný
označil i závěr soudů, že se vyhýbal plnění vyživovací povinnost, a poukazoval
na to, že úřadům Slovenské republiky byl jeho pobyt znám, čehož mohla M. N.
využít a zjistit si jeho adresu, což neučinila. Sama pak po celé období
obviněnému neoznámila místo svého pobytu, nevyzvala jej k plnění vyživovací
povinnosti a naopak svým chováním znemožňovala, aby ji mohl plnit. Odvolatel
opakoval, že neměl v úmyslu neplnit vyživovací povinnost a ani se jí zbavit či
se jí vyhýbat. Upozornil, že svým jednáním neuvedl nezletilou do hmotné nouze,
v této souvislosti dodal, že M. N. měla dostatek prostředků k její obživě,
jelikož se neoprávněně zmocnila jeho peněz v částce kolem 200.000,- Kč, a on
sám se nachází v hmotné nouzi, jeho výdělek postačuje k úhradě základních
potřeb. Z toho dovozoval, že odvolací soud neměl jeho odvolání zamítnout, ale
rozsudek soudu prvního stupně zrušit a trestní stíhání zastavit.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v
Ústí nad Orlicí zrušil, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na tato
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a aby Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného
zasedání dovolacího soudu k dovolání obviněného nevyjádřil.
Dovolání je přípustné jen z výslovně stanovených a taxativně vypočtených
důvodů, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Současně platí, a to
ohledně všech důvodů dovolání, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se
opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému
vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen
formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)
tr. ř., podle něhož dovolání lze podat, jestliže ve věci rozhodl věcně
nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsažen, ledaže místo
samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Třebaže to
obviněný výslovně neučinil, pod tento dovolací důvod mínil patrně podřadit
výhrady, že ve věci neměl vůbec rozhodnout soud České republiky, poněvadž podle
jeho názoru příslušným soudem byl soud Slovenské republiky.
Typicky se věcně nepříslušným soudem rozumí soud, který rozhodl v rozporu s
pravidly upravujícími věcnou příslušnost soudů (§ 16, § 17 tr. ř.). To obviněný
nevytkl; těžiště jeho nesouhlasu spočívalo v tvrzení, že žádný ze soustavy
soudů České republiky nebyl k rozhodnutí v jeho věci příslušný. Obviněný tak
ve skutečnosti zpochybnil existenci pravomoci soudů České republiky v trestním
řízení, jíž se rozumí souhrn oprávnění přiznaných jim k tomu, aby mohly vést a
řídit trestní řízení podle zákona, rozhodovat v určité trestní věci, vydat v ní
rozhodnutí o vině a trestu, popř. dalších otázkách, a taková rozhodnutí též
vykonat. Se zřetelem k její povaze lze i na tuto výhradu nahlížet jako na
námitku relevantní ve smyslu deklarovaného důvodu dovolání, avšak zjevně
neopodstatněnou. Soudy obou stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí s touto
výhradou obviněného zabývaly a závěry, k nimž dospěly, jsou správné, Z hledisek
charakterizujících místní působnost trestního zákona vymezených v ustanovení §
17 odst. 1 tr. zák. se podává, že podle zákona České republiky se posuzuje
trestnost činu, který byl spáchán na území republiky, aniž by bylo významné,
zda obviněný, popř. poškozený, jsou či nejsou občany České republiky. Soudy
obou stupňů přiléhavě zdůraznily, že skutek byl spáchán na území České
republiky, kde se zdržoval obviněný a posléze se zde zdržovala i nezletilá se
svou matkou M. N. Není žádných pochyb o tom, že za takových okolností je dána
jak pravomoc, tak i příslušnost soudu České republiky k rozhodnutí o vině a
trestu za trestný čin (čl. 90 Ústavy České republiky). Jinou otázkou je, který
soud je pravomocný a příslušný k rozhodnutí o výši výživného na nezletilou, ta
je však v posuzovaném případě trestního řízení nerelevantní.
Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný taktéž
odkázal, lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v
ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným
prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky
rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani
nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně
právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím
poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a
vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší
soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
Námitky obviněného lze v podstatě pod tento důvod dovolání podřadit. Z hlediska
napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná především otázka, zda byla
naplněna subjektivní stránka trestného činu zanedbání povinné výživy podle §
213 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. se
dopustí, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo
zaopatřovat jiného. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně
ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů
obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu
spočívající v tom, že obviněný úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost
vyživovat jiného, spolehlivě vyjadřují. Vyplývá z nich, že obviněný jako otec
nezletilé, na kterou byl povinen podle ustanovení zákona o rodině přispívat
výživným dle svých výdělkových možností a schopností od listopadu 2003 do
července 2006 včetně, mimo období ledna 2005 až června 2005, nejméně částkou
1.000,- Kč měsíčně a částkou 500,- Kč v srpnu a září 2006 k rukám matky
dítěte, tuto svou povinnost úmyslně neplnil, výživné, ačkoliv byl schopen a
mohl, nehradil.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že závěr o vině
obviněného byl opřen především o výpověď svědkyně M. N., která potvrdila, že po
uvedené období obviněný výživné neplatil, což ostatně nezpochybnil ani
obviněný. Soud odmítl obhajobu obviněného, že výživné neplatil proto, že mu
matka nezletilé dcery neposkytla potřebnou součinnost, odstěhovala se bez udání
adresy a on po jejím pobytu bezúspěšně pátral, naopak zdůraznil, že obviněný
měl objektivní možnost si adresu bydliště matky nezletilé dcery zjistit, což
ale neučinil, a byl to právě on, kdo se vyhýbal civilnímu řízení vedenému před
slovenským soudem o otázkách výchovy a výživy nezletilé. Za nevěcnou označil i
námitku obviněného, že není skutečným otcem nezletilé, poněvadž v rodném listu
nezletilé je jako její otec veden právě on. V dalším soud zevrubně zdůvodnil
úvahy, jimiž se řídil při stanovení rozsahu vyživovací povinnosti, její výše,
opíraje se o zprávy jeho zaměstnavatelů, finančních úřadů i jeho daňová
přiznání. Uzavřel, že obviněný věděl, že svým jednáním porušuje zájem na
ochraně výživy nezletilých dětí, neměl zájem výživné platit, přičemž věděl, že
následek v podobě porušení zájmu chráněného trestním zákonem nastane, a byl si
vědom, že nenastane překážka, která by vzniku tohoto následku zabránila (strany
3, 4 rozsudku).
Odvolací soud označil skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně za
správné. I podle jeho přesvědčení obviněný svoji zákonnou povinnost vyživovat
nezletilou dceru neplnil úmyslně, přičemž akcentoval, že tento právní závěr má
spolehlivou oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Ve shodě se soudem
prvního stupně odmítl tvrzení obviněného, že výživné neplatil jen proto, že
neznal pobyt nezletilé a její matky, upozornil na konfliktní vztahy obviněného
a matky nezletilé dcery i snahu obviněného dosáhnout toho, aby se zbavil
povinnosti přispívat na výživu nezletilé. Vysvětlil, že obviněného nemohla
zbavit odpovědnosti za neplacení výživného ani skutečnost, že před rozchodem ho
matka nezletilé připravila o značné majetkové hodnoty. Souhlasil se způsobem,
jakým soud prvního stupně postupoval při řešení předběžné otázky týkající se
stanovení výše výživného, a sdílel i jeho názor, že v trestním řízení nelze
relevantně řešit otázku otcovství obviněného, v důsledku čehož návrhům
obviněného na doplnění dokazování nevyhověl (strany 2 až 4 napadeného
usnesení).
Námitky obviněného zpochybňující naplnění zákonných znaků trestného činu
zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a jeho úmyslné zavinění
nemohou obstát. Z textu dovolání je zřejmé, že s výtkami, které jsou v dovolání
uplatněny, se již zabýval a vypořádal odvolací soud. Způsob, jakým tak učinil,
je přesvědčivý a dovolací soud s jeho závěry souhlasí.
Objektem trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. je nárok
na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve
znění pozdějších předpisů. Zákonná povinnost vyživovat jiného v konkrétním
případě vyplývá z těch ustanovení zákona o rodině, jimiž je upravena vyživovací
povinnost rodičů a dětí. Významné je proto ustanovení § 85 odst. 1 tohoto
zákona, podle něhož vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud
děti nejsou samy schopny se živit, a též jeho odst. 2., podle něhož oba rodiče
přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových
poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů.
Neplněním vyživovací povinnosti se rozumí, že oprávněné osobě se nedostane
všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. O neplnění vyživovací povinnosti se
jedná i tehdy, jestliže není plněno v tom rozsahu, jak to odpovídá § 96 zákona
č. 94/1963 Sb. V tomto ustanovení jsou obsažena hlediska pro určení výše
výživného (odůvodněné potřeby oprávněné osoby, schopnosti, možnosti a majetkové
poměry povinného), což má zásadní význam i při rozhodování o odpovědnosti za
trestný čin zanedbání povinné výživy. Předpokladem trestnosti je, že povinná
osoba byla v rozhodné době vůbec schopna výživné plnit. Při posuzování trestní
odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat jiného ve
smyslu § 213 tr. zák. soud není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním
řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného. Při rozhodování
o vině soud v trestním řízení posuzuje samostatně rozsah vyživovací povinnosti
pachatele jako otázku předběžnou podle § 9 odst. 1 tr. ř. a může tedy vycházet
z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen
pravomocným a dosud nezměněným občanskoprávním rozhodnutím. Při hodnocení jeho
schopností, možností a majetkových poměrů zkoumá, zda se kupř. nevzdal bez
důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo
majetkového prospěchu (k tomu rozhodnutí č. 22/1992 Sb. rozh. tr.).
Z výsledků dokazování jasně vyplývá, že po inkriminovanou dobu trvala zákonná
vyživovací povinnost obviněného jako otce k jeho nezletilé dceři. Obviněný sice
existenci svého rodičovského vztahu k nezletilé zpochybnil, soudy však
přiléhavě zdůraznily souhlasné prohlášení obviněného, na jehož podkladě se
považuje za otce nezletilé, jak ostatně vyplývá i z rodného listu nezletilé.
Protože jde o otázku osobního stavu, o níž se rozhoduje v řízení ve věcech
občanskoprávních, nemohly orgány činné v trestním řízení (a tedy ani soud)
řešit ji samostatně, poněvadž k tomu nejsou oprávněny (§ 9 odst. 2 tr. ř.).
Námitka obviněného, že právě tímto směrem mělo být „prováděno hlubší šetření“,
je tedy lichá.
Obviněný však tuto svoji vyživovací povinnost po dobu vymezenou ve výroku
rozsudku soudu prvního stupně neplnil. V dovolání zopakoval svoji obhajobu, že
se tak stalo proto, že M. N., matka nezletilé, se odstěhovala bez udání adresy
z jeho dosahu a neměl kam plnit. Neměl v úmyslu neplnit vyživovací povinnost,
zbavit se jí. Argumentoval též tím, že jeho adresa byla slovenským úřadům
známa, M. N. si ji mohla zjistit, což neučinila a ani jej nevyzvala k plnění
vyživovací povinnosti.
Prostřednictvím takto vymezených výhrad, týkajících se především způsobu
hodnocení důkazů, obviněný především brojil proti správnosti skutkových
zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Námitky
skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. a ve
vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též
usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada
by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými
skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad. O
takovou situaci se však nejednalo. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů
vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědí obviněného, ale i svědkyně M. N., jakož i
důkazů listinných (zejména strany 3, 4 rozsudku soudu prvního stupně, strany 3,
4 napadeného usnesení odvolacího soudu). Námitky skutkové povahy obsažené v
dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné v řízení před
soudem prvního stupně i v odvolacím řízení a soudy obou stupňů se s nimi
náležitě vypořádaly. Při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle § 2
odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a
učinily skutková zjištění, která jsou přesvědčivá. Vysvětlily, proč obhajobě
obviněného neuvěřily; soud prvního stupně připomněl, že to byl právě obviněný,
kdo se soudem v občanskoprávní věci vedené ve Slovenské republice týkající se
výchovy a výživy nezletilé nespolupracoval, pobyt matky nezletilé byl znám a
nic obviněnému nebránilo, aby si adresu pobytu M. N. zjistil (popř. i
prostřednictvím policie) a výživné řádně platil. Takovou iniciativu, kterou lze
v obdobných případech očekávat, však obviněný nevyvinul a o placení výživného a
plnění své vyživovací povinnosti ve skutečnosti žádný vážný zájem neprojevil a
ani neměl.
Není od věci poznamenat, že soudy, jmenovitě pak soud prvního stupně, se ve
svých rozhodnutích podrobně věnovaly posouzení předběžné otázky výše
výživného a své závěry přesvědčivě odůvodnily. Soud prvního stupně
zevrubně specifikoval příjmy obviněného v rozhodné období a na podkladě
zjištění, jež ohledně možností obviněného platit výživné učinil, stanovil výši
výživného na částku 1.000,- Kč měsíčně s výjimkou období ledna 2005 až června
2005 a částkou 500,- Kč v měsících srpnu a září 2006.
Za okolností konstatovaných soudy obou stupňů je závěr o úmyslném zavinění
obviněného, který neplatil výživné, ačkoliv toho byl schopen a mohl tak učinit,
nejméně ve formě úmyslu eventuálního zcela na místě.
Pro úplnost je na místě dodat, že z hlediska právního posouzení skutku jako
trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. není
významné, zda se obviněný plnění své zákonné povinnosti vyživovat jiného
vyhýbal, popř. zda nezletilá byla či nebyla vydána nebezpečí nouze; taková
úvaha by byla relevantní pouze tehdy, bylo-li by uvažováno o právním posouzení
skutku též podle odstavce druhého, popř. třetího § 213 tr. zák., o což ale v
posuzovaném případě nešlo. Poukazoval-li obviněný rovněž na okolnost, že M. N.
se neoprávněně zmocnila jeho peněz ve výši kolem 200.000,- Kč a měla tedy
dostatek prostředků pro obživu v předmětném období, nelze než souhlasit s
odvolacím soudem, že obviněného by toto tvrzení, i kdyby bylo pravdivé, nemohlo
zbavit odpovědnosti za neplacení výživného, poněvadž proti pohledávkám na
výživné, které je poskytováno nezletilým dětem, není započtení pohledávek
přípustné.
Obviněný odkázal též na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. e) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo
vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Okolnosti, za kterých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze
zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno,
jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. S poukazem na
ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat, bylo-li
vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů
nepřípustnosti trestního stíhání, jak jsou uvedeny v § 11 odst. 1 tr. ř. písm.
a) až j) tr. ř. Dovolatel však žádnou konkrétní relevantní námitku ve vztahu k
tomuto dovolacímu důvodu neuvedl; dozajista sem nelze zařadit ani výhradu, že
odvolací soud neměl jeho odvolání jako nedůvodné zamítnout, ale trestní stíhání
zastavit, aniž by ovšem uvedl, z jakých důvodů se tak mělo stát, ani námitku,
že skutková zjištění soudů nejsou dostačující. Dovolací soud se proto tímto
dovolacím důvodem dále nezabýval.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání obviněného podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je (jako celek) zjevně neopodstatněné. Rozhodl
tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková