K obviněným zpochybňované tzv. materiální podmínce zvlášť nebezpečné recidivy Nejvyšší soud poznamenává, že tento znak záleží v prvé řadě v tom, že pachatel může být uznán za zvlášť nebezpečného recidivistu jen tehdy, jestliže opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl za předchozí takový trestný čin potrestán, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného (pozdějšího) trestného činu pro společnost. Je však třeba zdůraznit, že pokud jde o dobu, která uplynula od posledního odsouzení, pak z dikce citovaného ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. plyne, že tuto podmínku zákon výslovně uvádí toliko jako příklad skutečnosti, vzhledem k níž by byl stupeň společenské nebezpečnosti podstatně zvýšen.
Jinými slovy řečeno, z hlediska spolehlivého posouzení okolností významných pro závěr o existenci tzv. materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. (formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy obviněný nikterak nezpochybňoval) není rozhodné pouze a jen zjištění týkající se délky doby, jež uplynula od posledního odsouzení, jak se dovolatel mylně domníval. Délku této doby nelze ani nikterak předem vymezit či paušálně stanovit, kdy ještě bude podstatně zvyšovat stupeň společenské nebezpečnosti a kdy už nikoli. Vždy bude záležet na posouzení všech rozhodných okolností v konkrétním případě (je zřejmé, že čím kratší doba uplynula od předchozího odsouzení, tím je spáchání dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu pro společnost více nebezpečné), tzn. vedle doby, která od posledního odsouzení uplynula, je nutno hodnotit i délku doby od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody, neboť v průběhu výkonu tohoto trestu měl pachatel značně omezené možnosti trestnou činnost opakovat.
Odhlédnout nelze v této souvislosti ani od ostatních okolností spáchané trestné činnosti, zejména od její celkové závažnosti a povahy trestných činů, za něž byl pachatel v předchozích trestních řízeních potrestán, jeho chování ve výkonu trestu, způsob života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, délku trestu dříve uloženého i trvání jeho skutečného výkonu, páchání i jiných trestných činů v rozhodné době apod. Podstatným hlediskem je i komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho celkového osobního profilu, charakterových a psychických vlastností, věku apod.
V této trestní věci je proto třeba vycházet ze zjištění soudů obou stupňů, že obviněný byl v minulosti opakovaně (nad rámec další méně závažné trestné činnosti) odsouzen v pěti případech pro druhově stejný trestný čin zneužívaní návykových látek, v jednom případě pak v rámci sazby zvlášť závažného úmyslného trestného činu podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Dále byl odsouzen též za zvlášť závažný úmyslný trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a v mezidobí od výkonu trestu odnětí svobody za trestný čin loupeže v roce 1982 byl šestkrát odsouzen k nepodmíněným testům odnětí svobody. Nyní projednávaného skutku se dopustil v období toliko patnácti měsíců poté, kdy byl z výkonu trestu odnětí svobody pro předchozí tři zvlášť závažné úmyslné trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. podmíněně propuštěn, a navíc ve zkušební době podmíněného propuštění.
Předchozí odsouzení obviněného tak zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti nyní projednávaného trestného činu zejména proto, že byl do dne 16. 9. 2004 ve výkonu trestu odnětí svobody pro zvlášť závažné úmyslné trestné činy (z něhož byl, jak výše uvedeno, podmíněně propuštěn), na svobodě pobýval v mezidobí pouze po dobu patnácti měsíců a přesto se znovu dopustil zvlášť závažné trestné činnosti (navíc jako speciální recidivista), pro kterou již byl odsouzen i potrestán.
Relevantní je v tomto ohledu také skutečnost, že v mezidobí od podmíněného propuštění byl již dovolatel pravomocně odsouzen pro skutek z února roku 2005 na základě rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 5 T 131/2005, pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let.
V dalším je možné v plném rozsahu odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se otázkou splnění znaků zvlášť nebezpečné recidivy v tomto směru pečlivě zabýval. Ani tento soud námitkám obviněného, že posouzení jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák. je nedůvodné proto, že od jeho posledního odsouzení uplynula značná doba, nepřisvědčil. Zcela přiléhavě zmínil, že „… obžalovaný M. byl dne 30. 10. 2000 odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 6 T 50/2000, mj. pro dva trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků a z výkonu tohoto trestu byl dne 16. 9. 2004 podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba v trvání tří roků. Nyní projednávané trestné činnosti se tak ... dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění pro zcela identickou trestnou činnost. Formální důvody pro hodnocení jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty jsou tak zcela dány. Současně však byly splněny i materiální podmínky pro tuto přísnější kvalifikaci. Zejména vyhodnocením osoby obžalovaného a jeho spáchaného jednání nelze dospět k jinému závěru, než že okolnost předchozího odsouzení i zejména s ohledem na dobu, která od ní uplynula, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti předmětného jednání pro společnost a jsou tak zcela zjevně splněny zákonné podmínky pro to, že obžalovaný M. se svého jednání dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista“ (srov. strany 14 a 15 odůvodnění jeho rozsudku).
Tyto závěry nemá Nejvyšší soud důvod jakkoli zpochybňovat, a proto dospěl k závěru, že výhrady obviněných nemají opodstatnění, neboť rozsudky soudů obou stupňů vytýkanými vadami netrpí. Soudy v souladu se zákonem vyložily a správně odůvodnily závěry z hlediska použité právní kvalifikace, když v jednání obviněného P. M. shledaly naplnění všech zákonných znaků trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák.; v jednání obviněného A. M. shledaly naplnění všech zákonných znaků trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., a trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 188 odst. 1 tr. zák.
Pro úplnost je třeba poznamenat, že Nejvyšší soud neposuzoval správnost právní kvalifikace trestných činů krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 188 odst. 1 tr. zák., jakož i posouzení jednání dovolatele A. M. jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák., neboť dovolání obviněných tímto směrem zaměřena nebyla.
Nejvyšší soud z těchto důvodů dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Marie Slaná