8 Tdo 1115/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2009 o dovolání obviněného J. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 7 To 42/2009, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 7/2009, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 41 T 7/2009, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., kterého se podle tam popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že dne 26. 8. 2008 kolem 21:30 hod. v P. na účelové komunikaci poblíž křižovatky ulic Ch. a Z., v odstaveném obytném přívěsu bezdůvodně a bez předchozího incidentu napadl poškozeného Z. N., tak, že jej bodl velkou silou nožem do levého boku mezi žebra, a tímto svým jednáním mu způsobil bodnou ránu s vbodem v desátém mezižebří vlevo a v zadní čáře pažní délky asi 4 cm pronikající do dutiny břišní a bránicí do levého prostoru za pobřišnicí, s hlubokým bodným poraněním levé ledviny, s rozsáhlým krvácením do levé hrudní dutiny a do prostoru za pobřišnicí, kdy krevní ztráta činila asi 3 litry, přičemž toto poranění poškozeného bylo vážné, bezprostředně život ohrožující, přičemž ke smrti poškozeného nedošlo jen díky včasnému operačnímu výkonu a následné hospitalizaci v nemocnici do 16. 9. 2008, a poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života nejméně po dobu dvou měsíců, přičemž obviněný po napadení poškozeného z místa činu utekl.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 7 To 42/2009, odvolání proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podaná obviněným a městským státním zástupcem v neprospěch obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. Š. P. z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, ve kterém vytýkal, že soud jednání obviněného nesprávně posoudil jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. Podle obviněného se soudu nepodařilo prokázat, co bylo motivem jeho činu a že byl srozuměn s tím, že poškozenému způsobí těžkou újmu na zdraví. Obviněný zdůraznil, že nelze dospět k závěru, že útok vedl cíleně s úmyslem poškozeného zranit na životně důležitém orgánu, neboť jednal za situace, když se v noci ve svém karavanu cítil ohrožen neznámým vetřelcem, po kterém se ohnal nožem. Obviněný též zdůraznil, že byl po incidentu zraněn, měl podlitiny na obličeji a na rameni, tekla mu krev z nosu, a byl tedy poškozeným evidentně napaden. Obviněný má za to, že soud měl jeho jednání posoudit jako nutnou obranu, a pokud by dospěl k závěru, že podmínky nutné obrany nebyly zcela splněny, měl ve výměře trestu zohlednit polehčující okolnosti.
Protože obviněný považoval za nesprávné, že byl odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., u něhož nebyla naplněna subjektivní stránka, navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 7 To 42/2009, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 41 T 7/2009, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že ačkoli bylo dovolání podáno s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., převážná část uplatněných námitek vychází z odlišných skutkových zjištění, než jaká učinil nalézací soud. Především však zmínil, že okolnost, že byl obviněný poškozeným napaden a zraněn, ze zjištění učiněných soudem nevyplývá, ale že naopak soud dospěl k závěru, že útoku žádný verbální ani fyzický konflikt nepředcházel. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka absence srozumění obviněného se způsobením těžké újmy na zdraví poškozeného. Státní zástupce však dovolání v této části nepovažuje za opodstatněné, neboť obviněný neměl důvod cítit se ohrožen. Jestliže se ohnal nožem po poškozeném, který takový útok neočekával, a vůbec se proto nebránil, musel si být vědom, že při zásahu způsobí poškozenému zranění, které bude s ohledem na charakter použité zbraně, závažnější nebo závažné. Musel tedy předpokládat i to, že takové zranění může mít charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák., a s tímto následkem být srozuměn. Ze všech těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění těchto obecných podmínek Nejvyšší soud posuzoval, zda uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod dovolání v tomto ustanovení vymezený, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.
Jestliže obviněný v podaném dovolání zdůrazňoval nesprávné hodnocení provedených důkazů a vytvářel svůj vlastní skutkový stav založený na své vlastní verzi, že byl ohrožen neznámým vetřelcem, jde o výhrady, které pod označený dovolací důvod nelze podřadit, protože obviněný jimi zpochybňuje správnost učiněných skutkových zjištění. Zjištěným skutkovým stavem je dovolací soud vázán a je povinen pro své právní závěry z něho vycházet, a obviněný není oprávněn se jeho změn dovolávat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Za námitky, které byly uplatněny v souladu s označeným dovolacím důvodem, lze považovat výhrady, jimiž obviněný zdůrazňoval, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podle § 222 odst. 1 tr. zák., a proto Nejvyšší soud z jejich podnětu dále zkoumal opodstatněnost podaného dovolání.
Trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Ve smyslu § 3 odst. 3 tr. zák. jde o trestný čin úmyslný.
Vzhledem k tomu, že výhrady obviněného byly zaměřeny proti závěrům o subjektivní stránce, je namístě uvést, že podle § 4 tr. zák. je čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit těžký následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Jestliže pachatel v úmyslu způsobit někomu ublížení na zdraví použije k tomu zbraně, a ví, že jde o zbraň, jejíž užití proti tělu druhého má zpravidla za následek těžkou újmu na zdraví, a vede-li ji proti důležitým částem těla, je nutné z toho usuzovat na úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví (srov. rozhodnutí č. 57/1954 Sb. rozh. tr.).
Subjektivní stránkou trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, se oba soudy v potřebné míře zabývaly a je vhodné poukázat zejména na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který této otázce věnoval pozornost se zřetelem na námitky státního zástupce, který v rámci podaného odvolání požadoval čin posoudit jako trestný čin vraždy, což odvolací soud vyloučil. V rámci těchto souvislostí však současně shledal, že obviněný čin spáchal při srozumění se vznikem těžké újmy na zdraví (viz strana 4, 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V návaznosti na tuto úvahu pak dovodil, že obviněný po stránce subjektivní jednal v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožnil, pouze pro úplnost považuje za nutné doplnit, že z výsledků provedeného dokazování, zejména z výpovědi poškozeného, svědkyně B. M. a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vyplývá, že obviněný poškozenému zranění způsobil nožem, což je nástroj obecně zraňující, jímž lze způsobit velmi vážná zranění, i smrt člověka. Nelze v této souvislosti přehlédnout, že obviněný nůž jako zraňující nástroj již použil v minulosti opakovaně, a měl tedy i dostatek vlastních praktických poznatků, jaké následky mohou nastat. Právě nožem obviněný již dříve způsobil těžkou újmu na zdraví svědkyni B. M. (viz rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 9 T 75/2002, a Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 5. 1994, sp. zn. 1 T 181/1989).
Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že se s ohledem na obsah skutkových zjištění vyplývající z výsledků provedeného dokazování obviněný nožem zaútočil proti tělu poškozeného, konkrétně proti oblasti břišní, kde jsou umístěny životně důležité orgány. Tyto skutečnosti jsou natolik zřejmé, a dospělému člověku z běžného života známé, že pro ně nejsou nutné žádné specifické znalosti. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. l. 30) též vyplývá, že obviněný vedl ránu nožem velkou silou z boku proti krajině břišní a hrudní, kudy do těla poškozeného pronikl. Je tedy zřejmé, že tyto rány byly vedeny proti konkrétní části těla poškozeného a byly tudíž útokem, při němž obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit závažná zranění a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].
Ze všech rozvedených skutečností je nepochybné, že soudy nižšího stupně správně v jednání obviněného shledaly všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a dospěly k přesvědčivým závěrům i z hlediska zavinění obviněného, pokud shledaly, že čin spáchal v nepřímém úmyslu, jak je výše popsáno. Tato právní kvalifikace trestného jednání, jímž byl obviněný napadenými rozhodnutími uznán vinným, byla tudíž posouzena v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud se věcně nezabýval námitkou obviněného, že obviněný jednal za podmínek nutné obrany podle § 13 tr. zák., protože jak již bylo shora rozvedeno, tímto směrem uplatněné výhrady obviněný nezaměřil proti hmotně právnímu obsahu tohoto právního institutu, ale v rozporu s označeným dovolacím důvodem požadoval, aby byly vzaty do úvahy jiné skutkové okolnosti, než o které opřel své rozhodnutí soud prvního stupně. Obviněný pro závěr, že se bránil útoku poškozeného, vycházel pouze ze své vlastní obhajoby, že byl napaden neznámým vetřelcem, která však nebyla výsledky provedeného dokazování prokázána. Soudy ji proto posoudily jako nepravdivou a své rozhodnutí opřely o závěry pocházející z výpovědí poškozeného a B. M., z nichž vyplynulo, že poškozený do obytného přívěsu, který byl v té době též domovem svědkyně B. M. jako partnerky obviněného, vstoupil společně s ní, obviněného oslovil slovy, podle jejichž obsahu se obviněný nemohl domnívat, že jej chce poškozený okrást, neboť mu poškozený domlouval, aby svou družku fyzicky nenapadal (viz č. l. 64, 65 a 185 spisu).
Pokud obviněný uvedl, že pouze bránil svůj majetek, neboť měl obavu, že poškozený mu přišel ukrást jeho důchod, jde o obhajobu, která stojí zcela osamocena a mimo skutečnosti ve věci prokázané. Naopak z provedených důkazů bylo bez jakýchkoliv pochybností zjištěno, že do karavanu s poškozeným vstoupila i B. M., která si poškozeného s sebou vzala proto, aby ji obviněný tak, jako před jejím odchodem, nenapadl. Poškozený v její přítomnosti v karavanu odložil nákup, který pomohl svědkyni donést. Obviněný poškozeného bodl v okamžiku, kdy mu poškozený vytýkal nevhodné chování vůči B. M.
Takto objasněné skutečnosti nikterak nesvědčí pro závěr, že by obviněný jednal v nutné obraně, neboť podle § 13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V projednávané věci však obviněnému žádný útok ze strany poškozeného nehrozil, protože poškozený obviněného, kromě toho, že mu chtěl domluvit, nikterak nenapadal ani na obviněného neútočil a ani z jeho majetku nic nepožadoval.
Na základě těchto zjištění a úvah Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud i soud prvního stupně zcela správně dospěly k závěru, že obviněný čin, který mu je kladen za vinu, nespáchal za podmínek nutné obrany podle § 13 tr. zák., kterou s ohledem na výsledky provedeného dokazování nepovažovaly za prokázanou.
Když Nejvyšší soud vzhledem ke správnosti úvah obou soudů vyloučil i existenci extrémního rozporu právního posouzení činu obviněného se zjištěným skutkovým stavem věci, dovolání obviněného J. M. posoudil jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. je odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová