8 Tdo 1116/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
22. září 2011 o dovolání obviněné L. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně
– pobočka v Jihlavě ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 42 To 340/2010, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T
142/2009, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. P. o d m
í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 1 T
142/2009, byla obviněná L. P. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví
podle § 224 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění tam
popsaných dopustila tím, že dne 11. 7. 2008 kolem 18.40 hodin jako řidička
osobního automobilu zn. Renault Laguna, nedala při odbočování vlevo ze silnice
v km 7,51 na místní komunikaci v obci J., okres J., přednost v jízdě
nedovolenou a nepřiměřenou rychlostí v protisměru jedoucímu motocyklu zn.
Kawasaki, řízeném P. Č., v důsledku čehož došlo ke střetu obou vozidel, při
kterém utrpěl P. Č. mnohočetná poranění životně důležitých orgánů, na jejichž
následky téhož dne v nemocnici zemřel.
Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle § 224 odst. 1 tr.
zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon byl podle §
58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu
v trvání jednoho a půl roku. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr.
zák. jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel v trvání jednoho a půl roku. Rovněž bylo rozhodnuto o
náhradě škody.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 23. 3. 2011,
sp. zn. 42 To 340/2010, z podnětu odvolání podaného proti shora uvedenému
rozsudku soudu prvního stupně obviněnou, podle § 258 odst. 1 písm. b), e),
odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek zrušil ve výroku o uloženém trestu zákazu
činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel.
Obviněná podala proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání.
Učinila tak prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. pro nesprávnost právního posouzení činu, jenž jí je kladen za vinu, neboť
nepovažuje za správné, že soudy dospěly k závěru o jejím spoluzavinění na smrti
poškozeného. Odvolacímu soudu vytkla, že dospěl k závěru, že nese částečnou
odpovědnost na předmětné dopravní nehodě, a to ve formě nedbalosti nevědomé
podle § 5 písm. b) tr. zák. Když obviněná shrnula obsah napadených rozhodnutí a
skutečnosti ve věci zjištěné, zejména pokud jde o závěry revizního znaleckého
posudku, uvedla, že při vzniku následku uvedeného v § 224 odst. 1 tr. zák.
spolupůsobily dvě příčiny. Jednak její jednání spočívající v rozhodnutí k
odbočení vlevo, aniž měla dostatečný přehled nad protisměrným úsekem o délce
alespoň 76,4 metry, a jednak jednání samotného poškozeného, který jel v
okamžiku rozhodnutí o odbočení v protisměrném jízdním pruhu ve vzdálenosti
135,9 metrů od jejího postavení v obci. Motocyklista jel při pravém okraji
vozovky rychlostí o 100 % překračující nejvyšší dovolenou rychlost jízdy.
Každou z těchto příčin, co do jejího významu pro vznik následku, je třeba
hodnotit zvlášť a určit také její důležitost pro následek, který nastal.
Obviněná se neztotožnila se závěrem soudů obou stupňů, že při popsaném
odbočování vlevo měla dát přednost v jízdě motocyklu jedoucímu nedovolenou a
nepřiměřenou rychlostí, v důsledku čehož došlo ke střetu obou vozidel.
Poukázala na význam příčinného vztahu, který spojuje jednání obviněné s
následkem, a že samotná příčinná souvislost mezi jejím jednáním a způsobeným
trestněprávně relevantním následkem k trestní odpovědnosti nestačí, neboť vývoj
příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech. V
době, kdy se obviněná rozhodla odbočit, se však poškozený nacházel v
protisměrném jízdním pruhu v oblasti zakrytého výhledu až ve vzdálenosti 135,9
metrů od jejího postavení na vozovce, a tedy zcela nepochybně o více jak 50
metrů dále, než byla vzdálenost, na kterou byla povinna mít rozhled pro
bezpečné odbočení za předpokladu rychlosti jízdy protijedoucího vozidla 50
km/h. Za daných skutečností nebylo možné dojít k závěru, že spáchala trestný
čin v nevědomé nedbalosti, protože povinnost dát přednost v jízdě protijedoucím
vozidlům je kvalitativně vyšší povinností než přiměřená rychlost jízdy v obci
vozidla jedoucího po hlavní silnici. Obviněná též zdůraznila, že při odbočování
nemohla předpokládat, že se jiný účastník silničního provozu přibližuje ke
křižovatce rychlostí vyšší jak 100 km/h, a nepředvídatelný příčinný průběh
neměl být v jejím zavinění obsažen. Její jednání, spočívající v tom, že se
rozhodla k odbočení vlevo, aniž měla dostatečný rozhled nad protisměrným
úsekem, by mohlo být posouzeno nanejvýš jako přestupek, nikoliv však jako
trestný čin.
Z důvodů shora uvedených v závěru dovolání obviněná navrhla, aby
napadený výrok usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě, kterým
nebylo vyhověno odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ohledně výroku o
vině obviněné, byl zrušen a věc aby byla přikázána Krajskému soudu v Brně –
pobočka v Jihlavě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího
státního zastupitelství, námitky obviněné považovala za právní, k nimž rozvedla
teoretické zásady týkající se příčinného vztahu mezi jednáním a následkem.
Vyjádřila, že pravidla silničního provozu porušili oba účastníci předmětné
dopravní nehody, a bylo proto důležité zjistit, které zavinění bylo prvotní a
vedlo přímo ke vzniku dopravní nehody. Poukázala na to, že v případě, že
předpis poruší oba účastníci silničního provozu, je rozhodující, že účelem
předpisu, který byl porušen, bylo zabránit právě tomu následku, který v daném
případě nastal. I přesto, že poškozený svou velmi rychlou jízdou dopravní
předpisy skutečně nerespektoval, bylo prokázáno i zavinění obviněné, která
nedodržela ustanovení § 21 odst. 1, 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích, neboť byla povinna dát při odbočování vlevo přednost
protijedoucím vozidlům, přičemž současně byla povinna dbát zvýšené opatrnosti.
Na odpovědnost řidiče, který je povinen při odbočování vlevo dát přednost v
jízdě protijedoucímu řidiči, může mít překročení povolené rychlosti
protijedoucím řidičem vliv jen tehdy, pokud v konkrétních podmínkách daného
místa a dané situace jde o tak zásadní překročení povolené rychlosti, že tím je
vlevo odbočujícímu řidiči znemožněno provést samotné odbočení, včetně dodržení
povinnosti dát přednost, o což se však v posuzované trestní věci nejednalo.
Státní zástupkyně po podrobné rekapitulaci zjištění vycházejících z obsahu
revizního znaleckého posudku zdůraznila, že bylo za daných okolností možné, aby
obviněná měla současně rozhled na dostatečnou vzdálenost pro provedení
zamýšleného manévru, ovšem pouze za předpokladu, pokud by protijedoucí vozidlo
jeho rychlostí nejvýše 50 km/h, a přitom byl motocykl ještě v oblasti zakrytého
výhledu, a nemusela jej proto vidět. Uvedenou skutečnost však státní zástupkyně
nevyložila ve prospěch obviněné tak, že by předmětnou dopravní nehodu
nezavinila ani z nedbalosti, ale v situaci, kdy si byla obviněná, která měla
omezený výhled, při vědomí toho, že při odbočování vlevo z hlavní komunikace je
povinna dát přednost v jízdě v protisměru přijíždějícím vozidlům, nemohla
spoléhat na dodržení dopravních předpisů ze strany dalších řidičů, neměla
odbočovací manévr provádět způsobem, kterým ho uskutečnila. Obviněná však zcela
zjevně zvýšené opatrnosti nedbala, neboť dopravní situaci v průběhu odbočování
nesledovala, a to zejména v jízdním pruhu, kterým projížděla, přičemž tak
vytvořila překážku přímo protijedoucímu motocyklistovi, byť jedoucímu
dvojnásobně vyšší než povolenou rychlostí. Z těchto důvodů státní zástupkyně
navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítl.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněné je
přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou
oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), usoudil, že dovolání
splňuje formální požadavky zákonem předepsané. Nejvyšší soud dále zjistil, že
označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod
dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť obviněná nesprávnost
právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení
spatřovala v nedostatku znaků naplňujících právní kvalifikaci trestného činu
ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. Dovolání tedy uplatnila v
souladu s označeným dovolacím důvodem, a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda je
dovolání opodstatněné.
Obviněná byla uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst.
1 tr. zák., jehož se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu
na zdraví nebo smrt.
Z hlediska subjektivní stránky se u tohoto trestného činu vyžaduje nedbalost
(vědomá či nevědomá). Podle § 5 tr. zák. je trestný čin spáchán z nedbalosti,
jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit
nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal,
že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním
může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k
svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
O zavinění z nevědomé nedbalosti jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost
předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány
současně. Nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný (srov.
rozhodnutí č. 6/1988 Sb. rozh. trest.). Při zjišťování příslušné formy
nedbalosti nestačí zkoumat jen vnitřní, psychický vztah pachatele k zákonným
znakům trestného činu. Je třeba též zjišťovat, zda tu byly "přiměřené důvody"
při vědomé nedbalosti, resp. zda pachatel "podle okolností a svých osobních
poměrů vědět měl a mohl" při nedbalosti nevědomé. Měřítkem (kritériem)
nedbalosti je zachování potřebné míry opatrnosti, která je dána spojením
objektivního a subjektivního vymezení. Objektivní vymezení žádá od každého
zpravidla stejnou míru opatrnosti, jen výjimečně se vyžaduje opatrnost vyšší,
zejména u určitých povolání. Měřítko náležité opatrnosti je zpravidla určeno
zvláštními právními předpisy upravujícími příslušnou oblast (např. silniční
dopravu, zdravotnictví). Zavinění z nedbalosti přitom není vyloučeno
spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného (srov. rozhodnutí č. 43/2002 Sb.
rozh. trest.).
Mezi zaviněným jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) musí být
příčinná souvislost. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je
nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná
příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným
relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní
odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti
alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. rozhodnutí 20/1981
Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Zejména u trestných činů
ublížení na zdraví podle § 224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní
nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou
následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečná
okolnost neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek
způsoben ještě dalšími příčinami. To znamená, že příčinná souvislost mezi
jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele
přistoupí i další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za
předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k
následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele má
proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další
osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, je důležité,
aby konkrétní činnost (jednání) pachatele, byla pro způsobení následku příčinou
dostatečně významnou.
Při posuzování okolností, které může či nemůže řidič předvídat, je třeba
vycházet z konkrétní dopravní situace. Z hlediska zavinění z nedbalosti to
znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního
provozu zde existuje i její subjektivní vymezení, vztahující se k míře
opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění
z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení
nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (rozhodnutí.
č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností,
nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Určité jednání nebo okolnost má
povahu příčiny i za situace, když kromě ní k následku vedla další jednání,
okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která
bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmou na zdraví jiného u
trestného činu podle § 224 tr. zák.), působila i další příčina, přičemž je
nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek
sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s
druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. trest.).
Vzhledem k tomu, že se obviněná dopustila trestného činu v souvislosti s
řízením motorového vozidla na pozemních komunikacích, je uvedeným zákonem, z
kterého jí povinnosti řidiče vyplývají, zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších změn
(dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“). Konkrétní povinnosti, jež obviněná porušila,
jsou upraveny v ustanovení § 21 odst. 1 zák. č. 360/2000 Sb., podle něhož mimo
jiného je řidič při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo
komunikaci povinen dbát zvýšené opatrnosti, a podle § 21 odst. 5 zák. č.
361/2000 Sb., řidič odbočující vlevo musí dát přednost v jízdě protijedoucím
motorovým i nemotorovým vozidlům, jezdcům na zvířeti, protijdoucím
organizovaným útvarům chodců a průvodcům hnaných zvířat se zvířaty, tramvajím
jedoucím v obou směrech a vozidlům jedoucím ve vyhrazeném jízdním pruhu, pro
něž je tento jízdní pruh vyhrazen.
Z dikce tohoto ustanovení je patrné, že řidič odbočující vlevo musí dát
přednost v jízdě všem účastníkům provozu v protisměrné části komunikace, a to
při zvýšené opatrnosti. Jde tedy o jednoznačně daný imperativ k tomu, že řidič,
v případě, že odbočuje vlevo, smí do protisměrné části vozovky vjet až tehdy,
když se na ní nevyskytují žádní další účastníci silničního provozu, jež by mohl
při odbočování vlevo omezit či ohrozit, se zřetelem na to, že odbočování vlevo
patří k nejsložitějším a z hlediska bezpečnosti provozu na pozemních
komunikacích k nejrizikovějším úkonům.
Současně je nutné připomenout, že řidič je podle § 5 odst. 1 písm. b) zák. č.
361/2000 Sb. povinen věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v
provozu na pozemních komunikacích.
Jak se ze skutkových zjištění podává, obviněná v daném případě tyto povinnosti
nesplnila, a odbočovací manévr začala provádět přesto, že se v té době na
protisměrné vozovce pohyboval motocykl poškozeného, který obviněná neviděla,
neboť měla rozhled zakrytý před ní jedoucím vozidlem. Pokud jde o způsob jízdy
motocyklu, bylo na podkladě provedeného dokazování prokázáno, že ač jel v obci,
jeho rychlost činila kolem 100 km/h, tudíž porušil ustanovení § 18 odst. 4 zák.
č. 360/2000 Sb., podle něhož smí řidič jet v obci nejvýše 50 km/h.
Takto zjištěné skutkové okolnosti soudy zhodnotily ve svých rozhodnutí.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (strana 3) konstatoval, že
„obviněná svou nedbalostí, tj. nedostatečnou opatrností při odbočování ze svého
jízdního pruhu vlevo, se dostala do situace, kdy nedostála zcela přesně a beze
zbytku povinnostem, které pro tento řidičský úkon stanoví právní předpisy, a
podílela se tak na vzniku nehodového děje, když nedala přednost v jízdě
motocyklistovi jedoucímu sice s právem přednosti v jízdě, ale nedovolenou a
nepřiměřenou rychlostí“. Soud tak shledal vinu obviněné při výrazném
spoluzavinění poškozeného, čímž byla podstatně snížena společenská nebezpečnost
jednání obviněné, která si však nepočínala sama dostatečně opatrně, aby jiného
účastníka s právem přednosti v jízdě neohrozila. Proto ji soud nemohl zcela
zbavit spoluodpovědnosti za nehodový děj, byť míra jejího spoluzavinění se jeví
ve výrazně nižším řádu, než je tomu u druhého účastníka nehody.
Odvolací soud, který se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně,
na základě požadavku obviněné doplnil znalecký posudek, a dospěl k závěru, že
obviněná do protisměru pro provedení odbočení neměla dostatečný rozhled. V
okamžiku, kdy začala přejíždět protisměrný pruh, tj. v čase 3,08 s před
střetem, za situace, kdy příčná poloha neznámého vozidla v rámci svého jízdního
pruhu byla uprostřed a vzdálenost mezi neznámým vozidlem a vozidlem obviněné
byla 10 m, 20m nebo i 30 metrů, jestliže jel motocykl uprostřed svého jízdního
pruhu, mohla jej obviněná spatřit. Pokud jel motocykl uprostřed silnice, tj.
při středové čáře, spatřit jej nemohla, což bylo provedeným dokazováním
vyloučeno. Obviněná tak v okamžiku rozhodování o odbočení, za situace, kdy
neměla dostatečný rozhled pro provedení odbočení, nedbala potřebné opatrnosti a
rozhodla se pro odbočení. Musela si být vědoma toho, že odbočuje z hlavní
silnice na místní komunikaci, která má charakter silnice vedlejší, za situace,
kdy nemá patřičný rozhled pro provedení odbočení, a že si nemůže tuto situaci
vykládat ve svůj prospěch, ale naopak musí dbát zvýšené opatrnosti, a i v době
odbočování sledovat situaci nejen v místě, kam odbočuje, ale i v jízdním pruhu,
kterým projíždí a vytváří překážku protijedoucím vozidlům. Poté, co začala
přejíždět protisměrný pruh, již dále nesledovala provoz v tomto jízdním pruhu,
ale kontrolovala jen provoz na místní komunikaci, kam odbočovala. Povinnost
dát přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu je kvalitativně vyšší povinností
než přiměřená rychlost jízdy v obci vozidla jedoucího po hlavní silnici v
protisměru (viz strana 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud se s takto učiněnými závěry obou soudů, že k dopravní
nehodě došlo v důsledku zavinění ze strany obviněné i poškozeného, ztotožnil,
neboť je považuje se zřetelem na shora vymezená obecná právní hlediska za
správné. Se zřetelem na to, za jakých okolností obviněná a poškozený porušili
povinnosti plynoucí z pravidel silničního provozu, je patrné, že ve vztahu k
zavinění obviněné nelze, i přes výrazné spoluzavinění ze strany poškozeného,
pominout podíl obviněné na příčinách a následcích dopravní nehody, který byť
byl shledán nižší než na straně poškozeného, je stále významný, a vedl ke
zjištěnému tragickému následku. Je totiž nutné zdůraznit, že obviněná, jak
ukazují všechny shora popsané okolnosti, porušila objektivně vymezenou míru
opatrnosti danou povinností dbát zvýšené pozornosti a dát při odbočování vlevo
přednost všem protijedoucím vozidlům. Obviněná však tyto důležité povinnosti
nerespektovala, a za situace, kdy neměla dobré výhledové podmínky, začala
odbočovací manévr vlevo provádět.
Příčinná souvislost mezi jednáním obviněné a vzniklým následkem byla zachována
resp. nebyla přetržena, ale byla tolika snížena spoluzaviněním ze strany
poškozeného, který jel dvojnásobně vysokou rychlostí stanovenou pro jízdu v
obci. Je nepochybné, že takové překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy
motorového vozidla v obci je porušením důležité povinnosti podle § 18 odst. 4
zák. č. 361/2000 Sb. (srov. rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr.), avšak toto
porušení na straně motocyklisty nebylo jedinou skutečností, která vedla ke
vzniku nehodové události, ale spolupodílela se na jejím vzniku i shora zjištěná
nedbalost ze strany obviněné.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v souladu se závěry a úvahami soudů obou
stupňů rovněž shledal, že se na vzniku předmětné dopravní nehody, resp. na
fatálním následku spolupodíleli oba účastníci silničního provozu, nebylo možné
zcela vyloučit odpovědnost za vzniklý následek u obviněné. Za správný proto
považuje závěr, že obviněná naplnila po formální stránce znaky skutkové
podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. V daném
případě je u činu obviněné dán i potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost,
neboť i přes spoluzavinění další osoby, je u obviněné i v případě jejího podílu
na vzniklé kolizi shledán stupeň vyšší než nepatrný.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů nepochybily,
pokud obviněnou uznaly vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 224
odst. 1 tr. zák. Vzhledem k tomu, že se ve svých rozhodnutích se všemi
rozhodnými okolnostmi v potřebné míře vypořádaly a své úvahy přesvědčivě
vyjádřily, považuje napadené rozhodnutí za správné a v souladu se zákonem.
Dovolání obviněné tudíž posoudil jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. ho odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. září 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová