8 Tdo 112/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února
2011 o dovolání, které v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 49/2010 podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch
obviněných E. V., a V. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 8.
2010, sp. zn. 9 To 251/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní
zástupkyně o d m í t á .
Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podala dne
17. 5. 2010 pod sp. zn. 2 Zt 82/2010 obžalobu na obviněné E. V. a V. P. pro
skutek kvalifikovaný jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
Podle obžaloby se obvinění uvedeného přečinu měli dopustit tím, že dne 16. 3.
2010 v době kolem 17:05 hod., v P., V. společným jednáním prodali osobě O. P.
část tablety Subutex 8 mg za částku 100,- Kč, a to tím způsobem, že obviněný V.
P. nakontaktoval O. P., který šel proti nim, a obviněná E. V. mu následně
předala část tablety Subutexu a inkasovala peníze, kdy obviněný V. P. po celou
dobu kryl svým tělem její jednání a hlídal okolí neustálým rozhlížením se kolem
sebe, přičemž Subutex obsahuje účinnou látku buprenorfin, která je uvedena v
příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých
dalších zákonů, jako látka psychotropní a zařazená do seznamu II podle Úmluvy o
psychotropních látkách, přičemž volná distribuce této látky je zakázána.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 5. 2010, sp.
zn. 2 T 49/2010, byla podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. ve
spojení s § 188 odst. 1 písm. b) tr. ř. věc obviněných E. V. a V. P. pro takto
popsaný skutek postoupena k projednání Obvodnímu úřadu Městské části P., V.,
P., neboť skutek by mohl být posouzen jako přestupek.
Toto usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 napadla státní zástupkyně Obvodního
státního zastupitelství pro Prahu 1 stížností. Usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. 9 To 251/2010, byla stížnost státní zástupkyně
podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti označenému usnesení Městského soudu v Praze jakožto soudu druhého
stupně podala v zákonné lhůtě nejvyšší státní zástupkyně dovolání, a to v
neprospěch obou obviněných. Odkázala v něm na důvody dovolání uvedené v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř., protože Městský soud zamítl
stížnost proti usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o
postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí
a které současně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.
Po zevrubné rekapitulaci podstatných částí rozhodnutí soudů obou stupňů
dovolatelka konstatovala, že nesouhlasí s učiněnými právními závěry soudů.
Připomněla obsah skutkových podstat tzv. drogových deliktů v ustanoveních § 283
až 286 tr. zákoníku, obsah vládního nařízení č. 467/2009 Sb., kterým se pro
účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké je množství
větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je
obsahujících a jedů, a akcentovala, že ze znění ustanovení § 283 tr. zákoníku
vyplývá, že zde není obsažen žádný limit týkající se množství drogy, s níž
pachatel disponoval. Vyjádřila přesvědčení, že soudy obou stupňů pochybily,
pokud dovodily, že znak množství omamné nebo psychotropní látky většího než
malého je nutnou podmínkou pro aplikaci i ustanovení § 283 odst. 1 tr.
zákoníku. Na tom podle dovolatelky ničeho nemění ani odkaz na § 283 tr.
zákoníku v ustanovení § 289 odst. 2 tr. zákoníku, neboť toto ustanovení jednak
výslovně zmiňuje § 283 tr. zákoníku pouze ve vztahu k definici jedů, což tvoří
první, relativně samostatnou část jak tohoto zmocnění, tak i následně vydaného
nařízení vlády, a jednak poté dále udílí zmocnění k definici množství většího
než malého u omamných a psychotropních látek (resp. přípravků je obsahujících a
jedů) obecně, bez konkrétního odkazu na § 283 odst. 1 tr. zákoníku, tedy zjevně
ve vztahu k těm ustanovením, které tento znak užívají a mezi něž § 283 odst. 1
tr. zákoníku nepatří.
K postihu drogových deliktů doplnila, že zákonodárce si byl zjevně vědom toho,
že stanovením dolní kvantitativní hranice trestnosti přechovávání omamné a
psychotropní látky a jedu podle § 284 tr. zákoníku a nedovoleného pěstování
rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle § 285 tr. zákoníku
určitá tomu jinak odpovídající jednání z působnosti trestního zákoníku
vyloučil. Vzhledem k tomu, že však i nakládání ve smyslu § 284 tr. zákoníku či
§ 285 tr. zákoníku se zanedbatelným množstvím (menším než malým) omamných a
psychotropních látek vykazuje jistou škodlivost a je třeba i před nimi
společnost chránit, zajistil jeho postih prostřednictvím zákona č. 200/1990
Sb., o přestupcích, kterým ho reprobuje jako přestupek na úseku ochrany před
alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle § 30 odst. 1 písm. j) a k) tohoto
zákona. Upozornila, že ustanovení § 30 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění pozdějších předpisů, týkající se přestupků na úseku ochrany před
alkoholismem a jinými toxikomaniemi žádné obdobné ustanovení, jež by za
přestupek označovalo jednání, které svým charakterem odpovídá jednání popsanému
v ustanovení § 283 odst. 1 tr. zákoníku a které nedosahuje trestně právní
relevance toliko s ohledem na množství disponované látky, neobsahuje. Měla za
to, že pokud by byl akceptován názor soudů, znamenalo by to, že spáchání
jednání ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku s látkou v množství menším než
malém, ač se jinak jedná o společensky nebezpečnější útok než spáchání
kvantitativně shodného jednání ve smyslu § 284 nebo § 285 tr. zákoníku, by
paradoxně nebylo vůbec protiprávní. Nesouhlasila ani s úvahami soudů ohledně
možného posouzení skutku jako přestupku na úseku zdravotnictví podle § 29 odst.
1 písm. e) zákona o přestupcích, neboť objektem zde definovaných přestupků je
především ochrana zdraví osob před porušováním zvláštních předpisů z oblasti
zdravotnictví, hygieny apod., a nikoli ochrana společnosti před účinky drog.
Odmítla i závěr Městského soudu v Praze o nízké společenské škodlivosti
předmětného jednání ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku a naznačovala, že bylo
třeba vzít v úvahu, že spoluobvinění prodali drogu třetí, zcela cizí osobě
(uživateli) na V. v P. Ke zkontaktování se s kupujícím i k samotnému prodeji
přitom měli zjevně zkušený a sehraný přístup, když nelze přehlédnout, že
kupující O. P. uvedl, že je mu známo, že obviněná mívá Subutex k prodeji.
Dovozovala proto, že společenská škodlivost jednání obviněných, které mělo
charakter distribuce drogy, nikoli jednoho výjimečného prodeje jejího malého
množství, dosahovala takové míry, že případné uplatnění odpovědnosti podle
jiného právního předpisu není postačující. Při správném postupu přitom měly
soudy dříve činné ve věci dovodit, že i přes malé množství distribuované
psychotropní látky obvinění společně neoprávněně prodali jinému psychotropní
látku, čímž se při zohlednění všech okolností dopustili přečinu podle § 283
odst. 1 tr. zákoníku a nikoli přestupku.
Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. 9 To 251/2010, i jemu
předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 5. 2010, sp. zn.
2 T 49/2010, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
aby Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal věc v potřebném rozsahu znovu
projednat a rozhodnout.
Obviněný V. P. ve vyjádření k podanému dovolání uvedl, že rozhodnutí soudů obou
stupňů mají reálný základ, jelikož podstatou věci je, že u obviněných šlo o
ojedinělý prodej úlomku tablety Subutexu se zanedbatelným množstvím účinné
látky buprenorfin. Upozornil, že účelově se nad rámec sděleného obvinění a
obžaloby dovolatelka zmiňuje o jakési známosti či povědomosti O. P. o tom, že
obviněná E. V. mívá Subutex k prodeji, a dovozuje z toho, že u obviněných nejde
o jeden výjimečný prodej. Rozhodnutí soudů o postoupení věci jsou v souladu se
zákonem, a proto navrhl podané dovolání zamítnout jako nedůvodné.
Obviněná E. V. se do konání neveřejného zasedání k dovolání nejvyšší státní
zástupkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání nejvyšší
státní zástupkyně je zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a)
až k) tr. ř.
Stížnost státní zástupkyně byla zamítnuta poté, co soud druhého stupně na jejím
podkladě podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost usnesení soudu prvního
stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému
rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a)
až k) tr. ř. Dovolatelka v souladu s touto podmínkou odkázala na dovolací
důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
S odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
lze dovolání podat, bylo-li mimo jiné rozhodnuto o postoupení věci jinému
orgánu; podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Je zjevné, že námitky dovolatelky lze pod uplatněné
důvody podřadit.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání nejvyšší státní zástupkyně
jsou významné otázky, zda jednání obviněných E. V. a V. P. vykazuje zákonné
znaky přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zák. a zda byly splněny podmínky pro
postoupení věci správnímu orgánu.
Podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dopustí, kdo neoprávněně
vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak
jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku,
přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed.
Podstata jednání obviněných, pro něž byla podána obžaloba, spočívala v tom že
dne 16. 3. 2010 v odpoledních hodinách na V. v P. společným jednáním prodali O.
P. část tablety Subutex 8 mg za částku 100,- Kč, a to tím způsobem, že obviněný
V. P. nakontaktoval O. P., který šel proti nim, a obviněná E. V. mu následně
předala část tablety Subutexu a inkasovala peníze, obviněný V. P. po celou dobu
kryl svým tělem její jednání a hlídal okolí neustálým rozhlížením se kolem
sebe, přičemž Subutex obsahuje účinnou látku buprenorfin, která je uvedena v
příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb. jako látka psychotropní a zařazená do
seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, přičemž volná distribuce této
látky je zakázána. Podle obžaloby tak společným jednáním neoprávněně jinému
prodali psychotropní látku.
Obvodní soud pro Prahu 1 v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že z
odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie a fyzikální chemie,
vyplývá, že úlomek tablety Subutex o hmotnost 0,082 g obsahoval psychotropní
látku buprenorfin, a to cca 0,0017 g účinné látky. V návaznosti na to soud
uvedl, že ustanovení § 283 odst. 1 tr. zákoníku sice ve svých zákonných znacích
neobsahuje konkrétní množství omamné nebo psychotropní látky, „avšak se
zřetelem k ustanovení § 289 odst. 2 tr. zákoníku, které odkazuje mimo jiné i na
ustanovení § 283 tr. zákoníku, je nezbytné množství větší než malé stanovené ve
vládním nařízení č. 467/2009 Sb. aplikovat i na tuto skutkovou podstatu“. Za
množství větší než malé je u buprenorfinu (Subutexu) považováno množství o váze
52 mg. Prodej zlomku tablety s obsahem cca 1,7 mg účinné látky buprenorfin je
ve srovnání s tím zanedbatelným množstvím, a proto jednání obviněných nemůže
být posouzeno jako trestný čin. Podle soudu prvního stupně bylo namístě věc
postoupit příslušnému správnímu orgánu s tím, že by skutek mohl být posouzen
jako přestupek na úseku zdravotnictví podle § 29 odst. 1 písm. e) zákona č.
200/1990 Sb., o přestupcích.
Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně v zásadě akceptoval. Sám
doplnil, že z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by obviněná byla takovou
dealerkou drog, která si jejich prodejem opatřuje prostředky pro svoji obživu,
shromážděné důkazy poskytují pouze závěr, že prodala O. P. pouze zlomek tablety
Subutex, který obsahoval zanedbatelné množství účinné látky buprenorfin a
obviněný ji při tomto prodeji léku doprovázel a rovněž oslovil kupujícího. Ani
způsob prodeje ani jednání s kupujícím nedokládají „bezostyšné nabízení
možnosti zakoupení drogy za přítomnosti nezletilých a mladistvých osob“. I on
připomněl, že zjištěné množství 1,7 mg účinné látky buprenorfin je ve srovnání
s relevantním množstvím 52 mg uvedeném v příloze č. 2 nařízení vlády č.
467/2009 Sb. skutečně zanedbatelné, nelze tudíž předpokládat, že společenská
škodlivost jednání obviněných je zvyšována tím, že by jednali s vědomím,
způsobit svědku O. P. poruchu zdraví. Stížnostní soud souhlasil s postupem
soudu prvního stupně, pakliže přihlédl k „množství většímu než malému“ ve
smyslu přílohy č. 2 citovaného nařízení vlády, i když není zákonným znakem
skutkové podstaty přečinu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Z těchto důvodů
pokládal za správný závěr, že společenská škodlivost jednání obviněných je
natolik nízká, že není splněna podmínka uvedená v ustanovení § 12 odst. 2 tr.
zákoníku pro uplatňování trestní odpovědnosti obviněných, a souhlasil i s
postoupením věci příslušnému orgánu k projednání, zda se nejedná o přestupek na
úseku zdravotnictví.
Závěry soudů považuje dovolací soud za správné, třebaže v jednotlivostech nelze
s jejich úvahami beze zbytku souhlasit.
Trestní zákoník č. 40/2009 Sb. účinný od 1. 1. 2010 převzetím dosavadních a
stanovením nových pojmů, které vyjadřují rozsah spáchání tzv. drogových
trestných činů, vytvořil předpoklady pro výraznější diferenciaci trestního
postihu pachatelů, a to nejen z hlediska samotného rozsahu trestných činů, ale
také v závislosti na tom, vůči jakým osobám jsou tyto trestné činy páchány.
Dovolací soud nepolemizuje s názorem nejvyšší státní zástupkyně, že zákonodárce
při definici drogových deliktů výslovně prostřednictvím znaků skutkové podstaty
odlišil podle míry jejich škodlivosti delikty, k jejichž spáchání je nutné
nakládání s omamnou či psychotropní látkou v určitém minimálním množství
(větším než malém - § 284, § 285 tr. zákoníku), a delikty, u kterých potřebu
stanovení minimální hranice neshledal.
Ze znění skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku je
zjevné, že naplnění jeho zákonných znaků není explicitně vázáno na nějaké
množství drogy či rozsah spáchání. Postačí proto jakékoliv množství takové
látky, nejde-li ovšem již o některou ze zvlášť přitěžujících okolností. Vazba
na množství drogy či rozsah spáchání se promítá teprve do konstrukce okolností
podmiňujících použití vyšší trestní sazby. Podle § 283 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku je tak přísněji trestný pachatel, který spáchá čin ve značném rozsahu.
Stejně je podle § 283 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku trestný pachatel, který
spáchá čin ve větším rozsahu, pokud se činu dopustí vůči dítěti (tj. osoba
mladší osmnácti let) nebo v množství větším než malém, pokud se činu dopustí
vůči dítěti mladšímu patnácti let. Ještě přísněji trestný je podle § 283 odst.
3 písm. c) tr. zákoníku pachatel, který spáchá čin ve velkém rozsahu a podle §
283 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku pachatel, který spáchá čin ve větším rozsahu
vůči dítěti mladšímu patnácti let.
Třebaže zákonodárce nestanovil žádnou dolní, minimální hranici množství omamné
či psychotropní látky relevantní z hlediska naplnění znaků přečinu podle § 283
odst. 1 tr. zákoníku a nekvantifikoval obdobně ani rozsah spáchání činu,
neznamená to, že každé neoprávněné nakládání byť se sebemenším množstvím takové
látky bude nezbytné posoudit jako tento přečin. Relevantně je třeba přihlížet
především k druhu konkrétní omamné a psychotropní látky, její kvalitě vyjádřené
množstvím účinné látky, intenzitě újmy, která hrozila a která nastala, k délce
neoprávněné manipulace, pohnutce činu, případně jakou odměnu za ni pachatel
získal, apod. Vždy je tedy nezbytné posuzovat konkrétní okolnosti případu z
hlediska povahy a závažnosti trestného činu ve smyslu kritérií § 39 odst. 1, 2
tr. zákoníku a jeho společenskou škodlivost se zřetelem na zásadu subsidiarity
trestní represe, jak je vyjádřena v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Stížnostní soud proto opodstatněně soustředil svoji pozornost k zevrubné
analýze okolností, za nichž byl čin spáchán, osob obviněných i kupujícího
svědka O. P. a po jejich pečlivém vyhodnocení konstatoval, že předpoklady pro
vyvozování trestní odpovědnosti obviněných nebyly splněny.
Podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve
kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Trestní zákoník společenskou škodlivost a její stupně nedefinuje a ponechává
řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní
odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu. Zakotvení zásady
subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio má i význam interpretační,
protože znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl
považován jen čin společensky škodlivý. Pakliže podle § 13 odst. 1 trestního
zákoníku trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za
trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně, představuje § 12 odst.
2 tohoto zákona a zásada subsidiarity trestní represe v něm vyjádřená
materiální korektiv, který se musí vztahovat nejen ke znakům trestného činu,
ale i k trestněprávním důsledkům vztahujícím se k trestní odpovědnosti.
Hledisko společenské škodlivosti tak má povahu interpretačního pravidla, které
napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální
znaky vyložit podle jejich smyslu a napomoci tak odlišit trestné činy od těch
deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy (zvláště přestupky a
jiné správní delikty).
Dovolatelka neakceptovala hodnotící úvahy soudu druhého stupně spojené
se společenskou škodlivostí. Ani ona sice nezpochybnila, že se jednalo o
dispozici s velmi malým množstvím omamné nebo psychotropní látky, ale
zdůraznila, že spoluobvinění prodali drogu třetí, zcela cizí osobě na V., že ke
zkontaktování se s kupujícím i k samotnému prodeji měli zjevně zkušený a
sehraný přístup a že nelze pominout, že kupující O. P. uvedl, že je mu známo,
že obviněná mívá Subutex k prodeji, z čehož dovodila, že jednání obviněných
mělo charakter distribuce drogy, nikoliv jednoho výjimečného prodeje jejího
malého množství. Tento způsob hodnocení však společenskou škodlivost obviněných
nemístně přeceňuje.
Soud druhého stupně v odůvodnění napadeného usnesení všechny rozhodné
okolnosti vyváženě posoudil. Nejvyšší soud pochopitelně nepomíjí fakt, že k
jednání obviněných došlo na V. v P., tedy lokalitě neúměrně zasažené tímto
druhem kriminality. K námitkám dovolatelky je ale vhodné ve shodě s Městským
soudem v Praze uvést, že svědek O. P. nevypověděl, že by obviněnou E. V. znal
jako osobu, která drogy pravidelně na V. prodává, ale pouze o ní věděl, že je u
ní možno občas koupit Subutex. Zároveň však dodal, že tento lék nakupoval u ní
poprvé. Oba obvinění i svědek O. P. byli bezprostředně po předání zlomku
tablety a peněz zakročujícími policisty na V. zadrženi, byly u nich provedeny
osobní prohlídky a nebyly u nich nalezeny další tablety léku Subutex nebo jeho
úlomky a ani jiné omamné nebo psychotropní látky. Z uvedených skutečností
odpovídajících výsledkům provedeného dokazování tedy nejenže nevyplývá závěr,
že by obviněná byla takovou dealerkou drog, která si jejich prodejem opatřuje
prostředky pro svou obživu, ale ani skutečnost, že jednání obviněných mělo
charakter distribuce drogy, nikoliv jednoho výjimečného prodeje jejího malého
množství. Názor předkládaný stěžovatelkou je zjevně v rozporu se zásadou in
dubio pro reo. Shromážděné důkazy svědčí o tom, že obviněná E. V. prodala O. P.
zlomek tablety Subutex, který obsahoval zanedbatelné množství účinné látky
buprenorfin, za částku 100,- Kč a obviněný V. P. spoluobviněnou při tomto
prodeji léku doprovázel a rovněž oslovil kupujícího O. P. Se zřetelem ke
zjištěnému množství 1,7 mg účinné látky buprenorfin nelze opodstatněně
předpokládat, že takové množství omamné látky bylo potencionálně způsobilé
svědka O. P. ohrozit na zdraví, navíc se jednalo o látku, kterou O. P. podle
jeho vyjádření lékař pravidelně předepisoval a kterou svědek užíval jako lék.
Aniž by dovolací soud jednání obviněných zamýšlel jakkoliv bagatelizovat, se
zřetelem k popsaným konkrétním okolnostem případu soudy obou stupňů
opodstatněně uzavřely, že byť čin vykazuje zákonné znaky přečinu podle § 283
odst. 1 tr. zákoníku, nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z
hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti, v důsledku čehož jej nelze
posoudit jako trestný čin.
Z již řečeného současně vyplývá, že dovolací soud (koncepčně) beze zbytku
nesouhlasí s úvahami soudů, na jejichž základě s odkazem na ustanovení § 289
odst. 2 tr. zákoníku a nařízení vlády č. 467/2009 Sb. dovozovaly, že v
citovaném nařízení vlády stanovené množství 52 mg buprenorfinu coby množství
větší než malé se ani zdaleka neblíží zjištěné váze cca 1,7 mg této látky
obsažené v prodané části tablety, v důsledku čehož odmítly vyvozovat trestní
odpovědnost za přečin podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle § 289 odst. 2 tr. zákoníku vláda nařízením stanoví, co se považuje za
jedy ve smyslu § 283, 284 a 286 tr. zákoníku a jaké je množství větší než malé
u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů. Jak
správně uvedla dovolatelka, toto ustanovení zmiňuje § 283 tr. zákoníku pouze ve
vztahu k definici jedů, což tvoří první, relativně samostatnou část jak tohoto
zmocnění, tak i následně vydaného nařízení vlády, a jednak dále udílí zmocnění
k definici množství většího než malého u omamných a psychotropních látek
(resp. přípravků je obsahujících) a jedů obecně, bez konkrétního odkazu na §
283 odst. 1 tr. zákoníku, tedy zjevně ve vztahu k těm ustanovením, které tento
znak obsahují a mezi něž § 283 odst. 1 tr. zákoníku nepatří.
Z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze vyplývá, že poukazem
na množství větší než malé látky buprenorfin stanovené v nařízení vlády č.
467/2009 Sb. a srovnáním s množstvím této látky, které obvinění prodali O. P.,
soudy spíše demonstrovaly skutečnou irelevantnost jednání obviněných se
zřetelem k požadavkům spojeným s vyvozováním trestní odpovědnosti. Správnost
jejich závěru, že ve skutku obviněných nelze spatřovat přečin podle § 283 odst.
1 tr. zákoníku, tím není nikterak zpochybněna.
Soudy postupovaly správně, pokud za této situace, nebyl-li ve skutku obviněných
shledán trestný čin, rozhodly o postoupení věci příslušnému správnímu orgánu s
tím, že by jím mohl být skutek posouzen jako přestupek. Zákon nevyžaduje, aby
soud zjistil a konstatoval, že žalovaný skutek je skutečně přestupek;
postoupení věci je vázáno pouze na odůvodněný předpoklad, že příslušným orgánem
může být takto posouzen. Platí totiž, že jen orgán oprávněný projednávat
přestupky je oprávněn v rámci své pravomoci učinit závazné rozhodnutí. Z toho
plyne, že tento orgán není vázán právním názorem soudu, který mu věc postoupil,
a skutek nemusí posoudit jako přestupek; nemůže však rozhodnout v tom smyslu,
že ve skutku spatřuje trestný čin, jelikož právě a jen v tomto směru je pro něj
právní názor soudu závazný.
Soud prvního stupně a ve shodě s ním i stížnostní soud vyhověly těmto
požadavkům, pakliže o postoupení věci rozhodly s tím, že je na příslušném
orgánu, aby zvážil, zda by skutek nemohl být posouzen jako přestupek na úseku
zdravotnictví podle § 29 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Je třeba dodat, že tento postup by
nepřicházel v úvahu tenkrát, nebylo-li by možné přestupek v příslušném řízení
projednat z důvodu zániku odpovědnosti za něj (§ 20 zákona č. 200/1990 Sb.), o
což ale v posuzované věci nešlo.
Pro úplnost a nad rámec řečeného dovolací soud poznamenává, že nesdílí obavu
dovolatelky, že byl-li by akceptován názor soudů, znamenalo by to, že spáchání
jednání ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku s látkou v množství menším než
malém, ač se jinak jedná o společensky nebezpečnější útok než spáchání
kvantitativně shodného jednání ve smyslu § 284 nebo § 285 tr. zákoníku, by
paradoxně nebylo vůbec protiprávní. Bylo již řečeno, že spáchání činu
vykazujícího znaky přečinu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku není primárně
vázáno na množství omamné nebo psychotropní látky; není vyloučeno, aby v zákoně
uvedené jednotlivé způsoby nakládání s takovou látkou v množství, které
nedosahuje hodnot označených jako množství větší než malé, byly podle okolností
případu právně kvalifikovány jako tento přečin, to samozřejmě za kumulativního
splnění předpokladů pro vyvozování trestní odpovědnosti a důsledků s ní
spojených uvedených v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud by obě tyto
podmínky současně nebyly splněny, není možné a priori odmítnout možnost
posoudit jednání formálně vykazující znaky přečinu podle § 283 odst. 1 tr.
zákoníku jako přestupek na úseku zdravotnictví podle § 29 odst. 1 písm. e)
zákona č. 200/1990 Sb., jak to naznačily soudy obou stupňů.
S ohledem na konkrétní okolnosti případu skutečně nepřichází v úvahu nahlížet
na jednání obviněných jako na přestupek na úseku ochrany před alkoholismem a
jinými toxikomaniemi podle § 30 zákona č. 200/1990 Sb., jak správně připomněla
i dovolatelka. Třebaže závazné rozhodnutí může učinit jen orgán příslušný k
projednávání přestupků, ani podle dovolacího soudu, abstraktně posuzováno, však
nelze jednoznačně vyloučit, že v takovém jednání bude spatřován přestupek na
úseku zdravotnictví podle § 29 odst. 1 písm. e) tohoto zákona, jehož se dopustí
ten, kdo poruší povinnost při zacházení s omamnými látkami, psychotropními
látkami nebo jinými látkami škodlivými zdraví.
Zacházení s omamnými a psychotropními látkami upravuje zákon č. 167/1998 Sb., o
návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů. Ten omamné a psychotropní látky uvedené v jeho přílohách č. 1 až 7
označuje jako návykové látky. Zákon upravuje zacházení s návykovými látkami,
jímž se mimo jiné rozumí i jejich koupě a prodej, přičemž podle § 4 předmětného
zákona je k zacházení s návykovými látkami třeba povolení, nestanoví-li tento
zákon dále jinak. Podle stávajících zjištění obvinění nebyli osobami
oprávněnými k zacházení s návykovými látkami, jinými slovy porušili povinnost
zacházet s nimi jen na podkladě povolení, a bude proto na příslušném orgánu,
aby zvážil možnost aplikovat ustanovení § 29 odst. 1 písm. e) zákona č.
200/1990 Sb. (aniž by ale byl tímto právním názorem vázán).
Nejvyšší soud proto dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265i odst. 1
písm.e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném
zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. února 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková