8 Tdo 1136/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21.
září 2005 o dovolání obviněného P. B. nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve
Věznici P. P. (v jiné trestní věci), proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze
dne 15. 3. 2005, sp. zn. 9 To 665/2004, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 1/2004, t a
k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v
Plzni ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 9 To 665/2004, a rozsudek Okresního soudu v
Sokolově ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 19 T 1/2004, v části týkající se
obviněného P. B.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se v rozsahu tohoto zrušení z r u š u j í všechna
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v Sokolově,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 19 T 1/2004,
byl obviněný P. B. uznán vinným trestným činem poškozování cizích práv podle §
209 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že „v přesně nezjištěný den v
měsíci červenci 2003 na přesně nezjištěném místě v S., opatřil dopis na
originálním hlavičkovém papíře společnosti S. LB, s. r. o., se sídlem L., s
pravým razítkem společnosti a podpisem jejího jednatele A. K., ve kterém bylo
dne 10. 7. 2003 na adresu spoluobviněného R. G. nepravdivě uvedeno, že mu byl
přidělen byt na vlastní náklady, a to v S., a tento dopis jako pravý předal
obviněnému R. G. a převzal od něho za zprostředkování částku 2.000,-- Kč a
následně dne 1. 8. 2003 se spoluobvinění R. G. a M. G. do uvedeného bytu, jehož
vlastníkem je společnost S. LB, s. r. o., se sídlem L., v dobré víře
nastěhovali, načež poté, co byli dne 15. 8. 2003 jednatelem společnosti A. K.
upozorněni na to, že jim byt přidělen nebyl a užívají jej protiprávně,
přislíbili byt vyklidit do 20. 8. 2003, což však neučinili, a od 21. 8. 2003
byt neoprávněně užívali do 6. 1. 2004“. Za to byl podle § 209 odst. 1 tr. zák.
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a podle § 39a odst. 2
písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně obviněných R. G. a M. G.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 9 To 665/2004,
odvolání obviněného P. B. podané proti shora citovanému rozsudku podle § 256
tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni ve spojení s citovaným
rozsudkem Okresního soudu v Sokolově podal obviněný prostřednictvím svého
obhájce JUDr. Z. S. dovolání, které zaměřil proti výroku o vině i trestu a
opřel je o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázal na to,
že odvolací soud neměl jeho odvolání zamítnout jako nedůvodné, protože soud
prvního stupně pochybil v právním posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, v
němž nebylo možné shledat naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování
cizích práv podle § 209 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti konstatoval, že
dopis, který měl podle skutkových zjištění vyhotovit a předat R. G., svým
obsahem toliko sděluje, že společnost S. LB, s. r. o., manželům G. přiděluje
byt, a nemůže tudíž vyvolat účinky spojené se získáním bytu, protože ty mohou
nastat až na základě nájemní smlouvy. I když obviněný zpochybnil závěr soudů,
že je autorem předmětného dopisu právě on, připustil, že za situace, kdy
manželé G. neuzavřeli nájemní smlouvu, společnost S. LB, s. r. o., nebyla
omezena v dispozici se svým majetkem, neboť samotný dopis neopravňoval manžele
G. k nastěhování do bytu, který tato společnost vlastnila. To mohli učinit až
poté, co by byla sepsána nájemní smlouva, jejíhož uzavření měli vyčkat.
Vyhotovením falešného dopisu obsahujícího příslib přidělení bytu nemohl
obviněný jmenované společnosti způsobit vážnou újmu na právech tím, že uvedl
někoho v omyl. Jiná situace by podle jeho názoru nastala tehdy, pokud by
vyhotovil falešnou nájemní smlouvu opatřenou podpisy jednatele společnosti.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen
Nejvyšší soud) zrušil napadené rozhodnutí a sám aby ho zprostil obžaloby.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání
obviněného doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., v rámci svého vyjádření
poukázala na dva okruhy vytýkaných vad. Ve vztahu k výhradám týkajícím se
otázky průkaznosti faktu, zda obviněný mohl být autorem dopisu obsahujícího
nepravdivý údaj o přidělení bytu manželům G., zdůraznila, že se jedná o námitku
skutkové povahy, k níž není možné v dovolacím řízení přihlížet. Pokud obviněný
vytýkal, že samotný dopis nemůže vyvolat účinky spojené s uzavřením nájemní
smlouvy zakládající právo nájmu konkrétního bytu a tím omezení dispozičního
práva k majetku společnosti S. LB, s. r. o., shledala v této části dovolání
podaným v souladu s označeným dovolacím důvodem s tím, že mu nelze přikládat
navrhovaný právní význam. Zdůraznila, že se obviněný na základě popsaných
skutkových zjištění prostřednictvím označeného dopisu nedopustil takového
jednání, kterým by uvedenou obchodní společnost uvedl jakkoliv v omyl v otázce
týkající se dispozičního práva s uvedeným bytem, protože jde o oblast
vlastnického práva, na které trestný čin poškozování cizích práv podle § 209
tr. zák. nedopadá, neboť poskytuje ochranu pouze právům nemajetkové povahy.
Škodlivý následek představovaný zásahem do nemajetkových práv však shledala u
manželů G., u kterých došlo k zásahu do sféry jejich sociální jistoty
představované základní životní potřebou bydlení a k narušení jejich dobré víry
o oprávněnosti jejího uspokojení. Z tohoto dovodila vznik vážné újmy na právech
nemajetkové povahy, a následně i trestní odpovědnost obviněného P. B. za
trestný čin poškozování cizích práv § 209 odst. 1 tr. zák., jehož znaky
skutkové podstaty v těchto souvislostech shledala naplněné. Navrhla proto, aby
dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítnuto v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve v souladu se zákonem
zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba
oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a
odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§
265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z
důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., posuzoval rovněž otázku, zda
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se
zákonnými podmínkami.
Podle uvedeného dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V jeho rámci je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci
skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními
hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které
záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v
právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních
odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
V rozporu s těmito zákonnými hledisky bylo dovolání podáno v té části, kde
dovolatel vyjádřil pochybnosti o skutkových zjištěních soudu prvního stupně,
podle nichž měl být autorem dopisu, jímž bylo manželům G. sděleno, že jim
společnost S. LB, s. r. o., přiděluje byt. Tato námitka na označený dovolací
důvod nedopadá, protože se netýká právního posouzení skutku ani jiného
nesprávného hmotně právního posouzení. Dovolací soud se jí nemohl zabývat,
protože jde o argumentaci, která nedopadá ani na žádný jiný dovolací důvod
vymezený v ustanovení § 265b tr. ř.
V další části svého dovolání obviněný soudům obou stupňů vytýkal zejména
nedostatky v posouzení okolností majících význam pro zjištění následku, který
považoval za nesprávně vymezený, a v důsledku toho zpochybnil i opodstatněnost
použité právní kvalifikace. Takto charakterizované námitky mají právní povahu,
Nejvyšší soud je posoudil jako podané v souladu s dovolacím důvodem podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a protože neshledal okolnosti, pro které by byl
povinen dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal
podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí,
proti nimž bylo dovolání podáno, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo,
a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Protože obviněný své výtky zaměřil proti nedostatkům právní kvalifikace, je
nejprve třeba v obecné rovině uvést, že trestného činu poškozování cizích práv
podle § 209 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na
právech tím, že a) uvede někoho v omyl, nebo b) využije něčího omylu.
Jak již z této zákonné dikce plyne, objektem tohoto trestného činu jsou cizí
práva, za něž jsou ve smyslu této trestně právní ochrany považována jiná než
majetková práva jednotlivce, např. v oblasti vztahů rodinných, pracovních
apod., a to i práva právnických osob, kolektivních orgánů apod., jakož i práva
státu. Vyjdeme-li z opaku smyslu této zásady, pak pod takto vymezená cizí práva
nelze zahrnout práva mající majetkovou povahu, neboť ta jsou chráněna
ustanovením § 250 tr. zák. o trestném činu podvodu.
Pojem majetkových práv není výslovně definován, avšak podle právní teorie jde o
práva, které jsou spjata s majetkem. Majetkem se rozumí souhrn majetkových
hodnot (věcí, pohledávek, jiných práv a hodnot ocenitelných penězi) příslušící
určitému subjektu a vyjadřuje, co někomu patří, co někdo vlastní, co náleží
výlučně jediné osobě. Za majetek se označuje každé penězi ocenitelné právo, v
užším smyslu vlastnictví, tedy neomezené a výlučné právo k věci nebo nehmotnému
statku, právo disponovat s věcí nebo s nehmotným statkem jakýmkoliv právem
dovoleným způsobem, zejména je držet, užívat, požívat, nakládat s ním a
vyloučit každého, kdo by v tom oprávněného rušil. Jde o neomezená práva užívání
a disponování, která lze poprávu vykonávat nad jednotlivou věcí nebo nehmotným
právem tj. neomezená práva užívání a disponování. Práva vlastníka jsou vymezena
v ustanovení § 123 obč. zák., podle něhož je vlastník v mezích zákona oprávněn
předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat
s ním. Vlastnické právo je charakteristické tím, že vlastník vykonává svá
oprávnění svou mocí, tedy mocí nezávislou na současné existenci moci kohokoliv
jiného k téže věci.
Na základě tohoto vymezení majetkových práv lze určit, že nemajetkovými právy
jsou každá jiná práva, která se svým obsahem nedotýkají majetku ani úkonů s ním
souvisejících.
Pro úplnost je s ohledem na námitky obviněného a v duchu těchto obecných zásad
vhodné dodat i to, že k naplnění znaků trestného činu poškozování cizích práv
podle § 209 odst. 1 tr. zák. je nutné jednak způsobení vážné újmy na takto
vymezených cizích nemajetkových právech a jednak jednání, které má povahu
podvodného jednání, tj. uvedení někoho v omyl nebo využití něčího omylu. Zda
jde o vážnou újmu na právech, je nutno posuzovat ad hoc, tj. se zřetelem k
okolnostem konkrétního případu, zejména k tomu, o jaké právo šlo, jaká byla
intenzita újmy na tomto právu a jaké následky to mělo pro poškozeného, zejména
zda šlo o škodlivý následek lehce nebo obtížně odstranitelný, popř. již zcela
neodstranitelný. Uvedením v omyl je pak takové jednání, kterým pachatel
předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v
omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Podvodné
jednání přitom může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné fyzické
nebo právnické osobě, popř. orgánu apod.
Podle skutkových zjištění je obviněnému kladeno za vinu, že opatřil dopis na
originálním hlavičkovém papíře společnosti S. LB, s. r. o., s pravým razítkem
společnosti a podpisem jejího jednatele A. K., ve kterém bylo dne 10. 7. 2003
na adresu obviněného R. G. uvedeno, že mu byl přidělen byt na vlastní náklady,
a tento dopis jako pravý předal obviněnému R. G. a převzal od něho za
zprostředkování částku 2.000,-- Kč. Na takto ve skutkovém zjištění vymezené
trestné jednání obviněného navazuje trestná činnost obviněných R. G. a M. G.,
která byla posouzena jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu,
bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák. spočívající v tom,
že se dne 1. 8. 2003 do uvedeného bytu, jehož vlastníkem je společnost S. LB,
s. r. o., v dobré víře nastěhovali, načež poté, co byli dne 15. 8. 2003
jednatelem společnosti A. K. upozorněni na to, že jim byt přidělen nebyl a
užívají jej protiprávně, přislíbili byt vyklidit do 20. 8. 2003, což však
neučinili a od 21. 8. 2003 byt neoprávněně užívali do 6. 1. 2004.
Uvedená skutková zjištění vyjadřují, že v rámci trestného jednání obviněného a
následně i obviněných manželů G., byl předmětem jejich trestného jednání byt
v v S., který měla ve vlastnictví společnost S. LB, s. r. o.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 8) lze dále zjistit, že za
následek, který obviněný svým jednáním způsobil, je považována vážná újma na
právech, jež vznikla jak společnosti S. LB, s. r. o., tak i manželům G. Za
vážnou újmu na právech společnosti S. LB, s. r. o., považoval nalézací soud to,
že „… tato společnost musela vynaložit značné úsilí k tomu, aby přiměla G., aby
se z bytu odstěhovali, byla nucena toto řešit soudní cestou, neboť G.
dobrovolně byt neopustili. I v případě dobrovolného opuštění G. předmětného
bytu by vážná újma spočívala v tom, že obviněný B. převzal za společnost
dispoziční právo k bytu a tento bez vědomí a souhlasu společnosti přidělil
manželům G. Společnosti tedy jednáním obviněného B. bylo odejmuto právo volně
disponovat s vlastním majetkem. Vážná újma na právech vznikla také
spoluobviněným manželům G., když tito se do předmětného bytu nastěhovali v
domnění, že jednají oprávněně, byt na své náklady zrekonstruovali a následně
byli vyzváni, aby byt opustili …“. Z tohoto odůvodnění, které koresponduje se
skutkovými zjištěními, plyne, že v daném případě je za předmět trestného
jednání obviněného považováno poškození majetkových práv společnosti S. LB, s.
r. o., jako vlastníka bytu na jedné straně a obviněných manželů G. jako
neoprávněných nájemců tohoto bytu, byť zpočátku v dobré víře vystupujících, na
straně druhé.
Došlo-li k porušení práv spojených s vlastnictvím a užíváním bytu, nelze takto
určený předmět útoku podřadit pod nemajetková práva, kterými je vymezen objekt
trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 tr. zák., protože
práva k bytům jsou svým charakterem majetkovými právy.
Právní úpravu vlastnického práva k nemovitostem, jmenovitě k bytům a nebytovým
prostorám, občanský zákoník sám výslovně neupravuje, ale v rámci ustanovení §
125 obč. zák., které je zařazeno v části druhé, věcná práva, v hlavě I.
upravující vlastnické právo, odkazuje na zvláštní právní úpravu obsaženou v
zákoně č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k
budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují
některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů. Není
proto pochyb o tom, že jde o majetkové právo, do jehož výkonu obviněný svým
trestným jednáním zasáhl, jak ostatně uvedl i nalézací soud na str. 8 svého
rozsudku, a to jak ve vztahu ke společnosti S. LB, s. r. o., tak i k manželům
G., neboť veškerá práva jednáním obviněného dotčená měla majetkovou povahu.
Jednáním obviněného tak nebyl naplněn základní znak skutkové podstaty trestného
činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 tr. zák., protože následkem
činu obviněného byl ohrožen jiný než touto konkrétní skutkovou podstatou určený
objekt.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného shledal důvodným, neboť
dospěl k závěru, že činem, jímž byl obviněný P. B. uznán vinným, nebyly
naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv
podle § 209 odst. 1 tr. zák., a protože soudy obou stupňů v rozporu se shora
rozvedenými zásadami trestné jednání obviněného P. B. chybně podle § 209 odst.
1 tr. zák. posoudily, nemohla napadená rozhodnutí obstát, a dovolací soud proto
rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil ohledně tohoto obviněného
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 9 To 665/2004, a
rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 19 T 1/2004.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. v rozsahu tohoto zrušení též zrušil i všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
Okresnímu soudu v Sokolově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo o zrušení
napadeného rozhodnutí a o přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí
rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Pro to, aby zjištěná pochybení byla odstraněna, bude na soudu prvního stupně,
jemuž byla věc pro další řízení vrácena, aby znovu ze všech rozhodných hledisek
posoudil, zda popsaným skutkem obviněný naplnil znaky konkrétního trestného
činu, eventuelně zda se nabízí možnost doplnit dokazování o další důkazy,
jejichž provedením by byly objasněny nové okolnosti významné pro právní
posouzení. Pokud takové závěry ani po doplnění dokazování nebude možné učinit a
na jednání obviněného nebude dopadat žádná skutková podstata trestného činu
uvedená v trestním zákoně, bude potřebné zvažovat, zda se nejedná o přestupek.
Jestliže ani pro takový závěr nebude dostatek podkladů, nezbude než obviněného
žalovaného skutku zprostit.
V těchto souvislostech Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že prozatím
jednání obviněného, jak bylo ve skutkových zjištěních popsáno, nemůže být
posouzeno nejenom podle § 209 tr. zák., ale bez dalšího dokazování ani jako
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., pro který by sice svědčilo,
jak je shora vysvětleno, že byl obviněným porušen objekt spočívající v
poškození majetkových práv, neboť majetková práva v případě trestného činu
podvodu podle § 250 tr. zák. jeho ochrany požívají, ale této právní kvalifikaci
brání nedostatek skutečností naplňujících znak „způsobení škody nikoli
nepatrné“. Škoda by mohla v důsledku jednání obviněného vzniknout jak
poškozeným G., tak i na majetku společnosti S. LB, s. r. o., avšak pro takový
závěr nejsou podklady, protože této otázce prozatím nebyla věnována potřebná
pozornost. Je tudíž velmi sporné, zda ke vzniku takové škody v této trestní
věci vůbec mohlo dojít, když ani na straně společnosti S. LB, s. r. o., ani u
obviněných G. doposud nevyšly najevo skutečnosti svědčící o vzniku majetkové
újmy. Naopak je nutné uvážit, že obvinění manželé G. do bytu investovali jisté
vlastní finanční prostředky, když na vlastní náklady v bytě provedli některé
úpravy, a lze předpokládat, že tím byt zhodnotili (viz str. 4 rozsudku soudu
prvního stupně), a za dobu, po kterou v bytě bydleli, zasílali na adresu
vlastníka bytu měsíčně částku 1.900,- Kč. Za účelem zjištění škody by bylo
nutné zkoumat, zda takto neoprávněně a bez právního titulu přijímaná částka
byla obviněným G. vrácena či nikoliv, a uvažovat, zda došlo ke vzniku majetkové
újmy. U obviněných G. by za škodu ve smyslu trestného činu podvodu podle § 250
tr. zák. mohly být považovány prostředky vložené do rekonstrukce bytu či
uhrazený nájem, což však vylučuje okolnost, že šlo o jejich dobrovolné úhrady.
Nebude-li prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu
podvodu podle § 250 tr. zák., Nejvyšší soud upozorňuje na možnost posouzení
činu obviněného z hlediska akcesority účastenství ve formě organizátorství nebo
návodu podle § 10 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zák. k trestnému činu
neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §
249a odst. 1 tr. zák., jež je kladen za vinu obviněným manželům G. I když by
jednání obviněného P. B. vykazovalo znak zosnování jako jedné z forem
organizátorství ve smyslu § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. (protože čin
inicioval, vymyslel plán, jak ho provést, vyhledal osoby, které se na něm
podílely a koordinoval chování obviněných G.), tomuto právnímu posouzení brání
skutečnost, že se obviněný přímo nepodílel na trestném jednání manželů G.,
neboť jejich skutek s trestnou činností kladenou mu za vinu podle popisu skutku
nekoresponduje.
Nejvyšší soud v tomto přehledu úvah, jimiž se bude muset nalézací soud zabývat,
považuje za vhodné zvážit i právní kvalifikaci podle § 209 tr. zák., jíž by
bylo možné vystavět na vzniku nemajetkové újmy u obviněných G., kterou zmínil
ve svém vyjádření státní zástupce, jako vážné újmy jim způsobené ve sféře
jejich sociální jistoty vztahující se k bydlení jako základní životní potřebě.
Nejvyšší soud na základě doposud provedených důkazů, ale i s ohledem na
existující právní úpravu upozorňuje, že pokud jde o právo na bydlení, není
nikde konkrétně zákonem garantováno, není tedy vynutitelné a není na ně ani
právní nárok. Současně je nutné zvažovat i to, že obviněný nebyl v takovém
postavení, z jehož titulu by byl povinen respektovat či zaručovat právní
jistoty těchto obviněných, a proto úvahu státním zastupitelstvím zmíněnou
dovolací soud považuje za neodůvodněnou.
Všemi těmito úvahami, právními názory a zásadami se v dalším řízení bude muset
soud prvního stupně zabývat. Dovolací soud pouze pro úplnost dodává, že při
novém projednání a rozhodnutí věci je soud prvního stupně povinen se řídit
ustanovením § 265s tr. ř., podle kterého je orgán činný v trestním řízení,
jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním
názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.
Na závěr Nejvyšší soud poznamenává, že nerozhodoval ve smyslu § 265l odst. 4
tr. ř. o vazbě obviněného P. B., neboť v době projednávání věci Nejvyšším
soudem obviněný vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen na základě
rozsudku Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 3T 170/2001, tedy obviněný v
současné době nevykonává trest, který byl k dovolání obviněného zrušen.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. září 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová