8 Tdo 1156/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2009 o dovolání obviněného K. P., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 5 To 38/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 3/2009, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. P. odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 40 T 3/2009, byl obviněný K. P. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle § 222 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvanáct a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného M. S. a o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. dopustil tím, že společně s obviněným M. S. dne 31. 8. 2008 kolem 07.00 hod. v B., E., na parkovišti před obchodním domem A. v prostoru mezi dvěma nákladními tahači bezdůvodně pod vlivem alkoholu, podporujícím jejich sklony k agresivnímu jednání, fyzicky napadli V. O., kterého, se záměrem vážně ho zranit a lhostejným přístupem k faktickému následku, opakovaně kopali, a to nejméně 6x do hlavy, nejméně 4x do trupu a hýždí a dále do horních a dolních končetin, přičemž nejméně 4 kopy poškozený odrazil rukama, čímž mu způsobili zhmoždění mozku, krvácení do mozku a do mozkových obalů s masivním otokem mozku, zlomeniny obličejových kostí, a to pravé očnice, horní čelisti vpravo, nosních kůstek a vpáčené zlomeniny obou lícních oblouků, tržně zhmožděnou ránu na levém obočí, krevní výron víček obou očí, obou tváří, na nose, ve vlasaté části hlavy, oděrky na nose, zevně od levého oka, zhmoždění dolního laloku pravé plíce, zhmoždění měkkých tkání hrudníku nad dolními žebry vlevo, plášťové krvácení do hrudníku vpravo, krevní výron tvaru přezky na hrudníku vpravo nad dolními žebry, krevní výron na břiše vpravo, oděrky a krevní výron vlevo na hýždi, krevní výrony na zadní ploše pravého ramene, oděrky a krevní výrony na loktech, obou předloktích, hřbetu rukou, oděrky a krevní výrony na obou kolenou, oděrky pod vnitřními kotníky a krevní výrony na ploskách a prstcích obou nohou, přičemž v důsledku těžkého poranění mozku V. O. i přes poskytnutou vysoce specializovanou lékařskou péči dne 12. 9. 2008 zemřel.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními, v nichž brojili proti výroku o vině i trestu. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 5 To 38/2009, byla odvolání obou obviněných podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti označenému usnesení vrchního soudu coby soudu druhého stupně podal obviněný K. P. prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Měl za to, že skutkové okolnosti zjištěné soudem nenaplňují všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák., nevyplývá z nich naplnění zákonných znaků příslušné formy zavinění, tedy jeho úmyslné jednání. Zdůraznil, že tento trestný čin vyžaduje u pachatele úmysl způsobit jinému těžkou újmu na zdraví. Musí být tedy bezpečně prokázán jeho úmysl tento trestný čin spáchat, což platí jak o úmyslu přímém, tak eventuálním. Tvrdil, že takový úmysl zcela jednoznačně a beze vší pochybnosti prokázán nebyl a nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že chtěl poškozeného toliko ponížit, ale nepoužil proti němu takové násilí, které by bylo schopné způsobit těžkou újmu na zdraví poškozeného. Domníval se, že byla naplněna subjektivní stránka trestného činu podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák., eventuálně § 224 odst. 1 tr. zák. Prokázáno podle něj nebylo ani jednání ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a aby Krajskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn relevantně; obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, a namítl, že nevykazuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák., a to zejména po stránce subjektivní.
Trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, způsobí-li takovým činem smrt.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné všechny zákonné znaky tohoto trestného činu. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák., včetně odpovídají formy zavinění jak ve vztahu k tzv. základní skutkové podstatě, tak i ve vztahu k tzv. kvalifikované skutkové podstatě. Námitka obviněného, že skutek, jak byl zjištěn soudem, nevykazuje zákonné znaky tohoto trestného činu, nýbrž trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák., eventuálně podle § 224 odst. 1 tr. zák., nemůže obstát.
Skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. se skládá, jak již bylo řečeno, jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu § 222 odst. 1 tr. zák., která spočívá v úmyslném způsobení těžké újmy na zdraví, a jednak z tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 222 odst. 3 tr. zák., spočívající ve způsobení smrti. Způsobení smrti není znakem tzv. základní skutkové podstaty, ale okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Předpokladem toho, aby mohlo být přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, je především naplnění znaků tzv. základní skutkové podstaty. Ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. to znamená, že spočívá-li útok pachatele ve fyzickém napadení poškozeného, je uvedená právní kvalifikace možná, jestliže tímto útokem byly na zdraví poškozeného způsobeny dva různé následky, z nichž každý sám o sobě má jinou povahu po objektivní stránce (prvním z následků je těžká újma na zdraví, druhým následkem smrt) a každý je zahrnut jinou formou zavinění (těžká újma na zdraví je zaviněna úmyslně a smrt je zaviněna z nedbalosti). Pouze v případě, že by se úmyslné zavinění vztahovalo pouze k takové intenzitě zranění poškozeného, které odpovídá ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., nikoliv těžké újmě na zdraví (§ 89 odst. 7 tr. zák.), muselo by jít i v případě nedbalostního následku smrti o trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák., jehož se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, způsobí-li takovým činem smrt. O takovou situaci se však v případě činu obviněného evidentně nejedná a zcela liché jsou jakékoliv úvahy o možném právním posouzení skutku obviněného jako nedbalostního trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák.
Z hlediska posouzení, zda se jedná o trestný čin ublížení na zdraví podle 222 odst. 1, odst. 3 tr. zák., nebo trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák., je rozhodující charakter způsobeného následku jako součást objektivní stránky a k němu se vážící zavinění. Soud prvního stupně se těmto otázkám v odůvodnění svého rozsudku pečlivě věnoval a své úvahy přesvědčivě odůvodnil.
Z rozhodnutí soudů plyne, že naplnění zákonných znaků trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. spatřovaly především ve zhmoždění mozku, krvácení do mozkových obalů a komor s maligním otokem mozku. Došlo tak k poškození hlavy a mozku, při němž vzniklo nebezpečí pro život. Taková porucha zdraví, záležející v poškození důležitého orgánu, je vážnou poruchou zdraví vykazující znaky těžké újmy na zdraví podle § 89 odst. 7 písm. e) tr. zák. Tento následek je zahrnut zaviněním ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák., jak vyvodil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku. Přiléhavě upozornil, že každý z obviněných zaútočil na poškozeného brutálním způsobem, kopnutím do jeho těla za situace, kdy tento bezvládně ležel na zemi poté, co mu obviněný K. P. podrazil nohy. Každý z nich jej kopal do míst, kde se nachází životně důležité orgány, a to nejen do zad, ledvin, ale především do hlavy a obličeje, přičemž minimální počet útoků na tělo poškozeného (tzv. pólů násilí) byl znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. S. D. stanoven na 15. Otázce zavinění se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku zevrubně věnoval, přiléhavě z výpovědi dovolatele připomněl, že ten v hlavním líčení výslovně potvrdil, že ví, že když jinému dupne na hlavu nebo jej kopne, že může utrpět závažné až smrtelné poranění. Logicky proto vyvodil, že věděl, že svým jednáním může způsobit těžkou újmu na zdraví, čímž naplnil intelektovou složku zavinění. Aktivní brutální jednání obviněných spočívající v opakovaných kopech poškozeného zejména do hlavy svědčí o tom, že mu těžkou újmu na zdraví způsobit chtěli (strana 18 rozsudku).
Odvolací soud závěry soudu prvního stupně považoval za správné, když uvedl, že s ohledem na samotný průběh útoku na osobu poškozeného, na způsob jeho napadení, jeho intenzitu a konkrétní použitý mechanismus vůči jeho osobě není možno akceptovat námitky obviněného stran subjektivní stránky. Zdůraznil, že útok obviněných byl veden velmi razantně, směřoval vůči hlavě oběti formou kopů či dupáním do obličeje, i on jej charakterizoval jako brutální útok proti tělesné integritě poškozeného do míst, kde se nachází důležitý orgán, což zcela jasně svědčí o správnosti závěru o úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví. Dovolací soud neshledává žádného rozumného důvodu tyto úvahy soudů zpochybnit, zcela se s nimi ztotožňuje. Obhajoba obviněného, že chtěl poškozeného toliko ponížit, ale nepoužil proti němu takové násilí, které by bylo schopné způsobit těžkou újmu na zdraví poškozeného, a že nebylo prokázáno, že by věděl, že svým jednáním mu může těžkou újmu na zdraví způsobit a že takovou újmu také způsobit chtěl, skutečně nemůže ve světle výše uvedených zjištění obstát. Je vyvrácena nejen závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znalkyně MUDr. S. D., z nichž se objektivně podává účinek na zdraví poškozeného vzniklý v příčinné souvislosti s útokem obviněných, intenzita útoku a způsob jeho provedení, ale též výpovědí samotného dovolatele.
Vyvodily-li soudy správný závěr ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., nepochybily ani ve svých právních závěrech týkajících se tzv. kvalifikované skutkové podstaty podle § 222 odst. 3 tr. zák. Za následek smrti byla přiléhavě shledána odpovědnost za zavinění z vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zák. Zavinění alespoň z nevědomé nedbalosti lze totiž spatřovat tehdy, prokáže-li se, že pachatel měl a mohl si alespoň v hrubých rysech představit, že příčinný vztah mezi jeho jednáním a účinkem se může rozvinout tak, jak se rozvinul, což bylo v posuzovaném případě splněno. Soud prvního stupně v této souvislosti správně připomněl, že smrtelný následek společného jednání obou obviněných, které směřovalo k fyzickému ublížení, byl sice následkem nechtěným, ale rozhodně následkem, o němž museli předpokládat, že může nastat, přičemž každý z obviněných však bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že v konečném důsledku smrt poškozeného nezpůsobí (viz strana 19 rozsudku).
Obviněný polemizoval i s právním závěrem, že se činu dopustil jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák., aniž by ovšem vznesl konkrétní námitku, jež by opodstatněnost tohoto závěru zpochybnila. Dovolací soud sdílí přesvědčení soudů, že obvinění se činu dopustili jako spolupachatelé.
Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
O společné jednání jde podle nauky i praxe soudů tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti (články řetězu) směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (k tomu č. 36/1973, 15/1967 Sb. rozh. tr. aj). Platí však, že spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Skutková zjištění soudu prvního stupně dávají spolehlivý podklad pro závěr o společném jednání obviněných vyznačujícím se, jak výstižně tento soud akcentoval, jejich aktivním brutálním jednáním spočívajícím v opakovaném kopání poškozeného zejména do hlavy svědčícím o tom, že každý z nich mu těžkou újmu na zdraví způsobit chtěl, a přesvědčivě také vysvětlil příčinnou souvislost mezi jejich společným jednáním a smrtí poškozeného. Nelze než souhlasit se soudem prvního stupně, když konstatoval, že v konkrétním případě není možné izolovat jednotlivé útoky každého ze spoluobviněných především proto, že zcela evidentně byl útok obou obviněných na poškozeného veden jednotným záměrem. Každý ze spoluobviněných jednal se souhlasem, byť konkludentním, druhého spoluobviněného. Správně proto shrnul, že oba nesou za útok na poškozeného trestní odpovědnost, poněvadž jejich společné jednání naplnilo znaky spolupachatelství po stránce objektivní i subjektivní (strana 16 rozsudku).
Opodstatněně byl proto skutek obviněného právně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák., jehož znaky evidentně vykazuje jak po stránce objektivní, tak i subjektivní, a žádná jiná právní kvalifikace nepřipadá v úvahu.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková