8 Tdo 1161/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. října 2005 o
dovolání, které v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci
pod sp. zn. 7 T 105/2003 podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch
obviněných M. M. a R. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 3 To 560/2003, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 3 To 560/2003, v celém rozsahu z r u š u j e .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích p ř i k a
z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 7 T
105/2003, byli obvinění M. M. a R. H. uznáni vinnými trestným činem opuštění
dítěte podle § 212 odst. 1, 2 tr. zák. jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2
tr. zák. a odsouzeni obviněná M. M. podle § 212 odst. 2 tr. zák. k trestu
odnětí svobody na dvě léta, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. b)
tr. zák. zařazena do věznice s dozorem, a obviněný R. H. podle § 212 odst. 2
tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvacet měsíců, jehož výkon byl podle § 58
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst.
1 tr. zák. na tři léta.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními směřujícími proti
výroku o vině i trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
24. 9. 2003, sp. zn. 3 To 560/2003, byl k odvoláním obviněných rozsudek soudu
prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obvinění byli uznáni
vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a
odsouzeni obviněná M. M. podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody
na dvě léta, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen
na zkušební dobu tří let za současného vyslovení dohledu, a obviněný R. H.
podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na patnáct měsíců, jehož
výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu
stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na tři léta.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu (shodných se skutkovými zjištěními
soudu prvního stupně) se obvinění trestného činu ublížení na zdraví podle § 224
odst. 1, 2 tr. zák. dopustili tím, že dne 14. 12. 2002 kolem 23.00 hodin
opustili společně své dvě nezletilé děti ve věku čtyři roky a dva roky, jež
nechali samotné v jejich bytě v Č. R. v domě, aniž by jim zabezpečili
odpovídající dohled, sami pak navštívili postupně během noci místní restaurace
a následně diskotéku ve S., odkud se vrátili domů kolem 05.00 hodin
následujícího dne, přičemž v mezidobí došlo v bytě zřejmě od nedopalku cigarety
ke vzniku požáru, během kterého utrpěl těžké zranění v podobě popálenin
dýchacích cest nezletilý L. H. a nezletilá G. H., v důsledku otoku mozku po
intoxikaci kouřem zemřela, neboť obviněná M. M. při odchodu uzamkla byt tak, že
ponechala klíče z vnější strany zámku, čímž nezletilým dětem znemožnila utéci
před požárem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala v zákonné lhůtě nejvyšší státní
zástupkyně v neprospěch obou obviněných dovolání. Odkázala v něm na důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí
Krajského soudu v Českých Budějovicích spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku.
Dovolatelka uvedla, že právní závěry týkající se hodnocení subjektivní stránky
deliktního jednání obviněných, k nimž v napadeném rozsudku dospěl odvolací
soud, nelze akceptovat. Zdůraznila, že v ryze osobním zájmu se obvinění
rozhodli ponechat v zamknutém bytě osamocené dvě malé děti, zcela neschopné se
vyrovnat s jakoukoli kritickou situací, a to nejen bez dohledu, ale navíc
vytvořili překážku, pro kterou děti ani nebyly schopny byt opustit a před
případným ohrožením se zachránit útěkem. Odvolací soud nevěnoval podle ní
dostatečnou pozornost skutečnosti opakovaně udávané obviněnou, že totiž
nezletilý syn L. měl zálibu ve škrtání zápalkami, resp. zapalovačem a v
zapalování papírků. Pokud se tvrzení obviněné zakládá na pravdě, tím spíše si
podle názoru dovolatelky museli být obvinění nepochybně vědomi toho, že probudí-
li se děti v době jejich nepřítomnosti, velmi pravděpodobně využijí
nepřítomnosti rodičů v bytě k činnostem vesměs nebezpečným, při nichž jim hrozí
vznik újmy na zdraví. Dále zdůraznila, že jestliže za tohoto stavu navíc
obviněná děti uzamkla v bytě a zbavila je možnosti utéci před možnými
nebezpečnými důsledky jejich počínání, nelze pochybovat, že obvinění museli být
srozuměni s možnostmi vzniku újmy na zdraví svých dětí. Uzavřela, že obviněným
je nutno přičítat zavinění v podobě eventuálního úmyslu podle § 4 písm. b) tr.
zák., nikoli zavinění nedbalostní, jak uvedl odvolací soud. Dodala, že
nedbalostním zaviněním je pokryt těžší následek ve smyslu § 212 odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší státní zástupkyně nesouhlasila ani se závěry odvolacího soudu, jež se
týkaly výkladu znaku „opustí dítě“. Pokud soud argumentoval krátkodobou
nepřítomností obviněných v bytě, upozornila, že čtyři hodiny trvající opuštění
tak malých dětí, jakými byli nezletilí L. a G. H., navíc v prostředí pro ně
relativně nebezpečném, v konkrétním případě k naplnění objektivní stránky
trestného činu podle § 212 tr. zák. postačuje. Vyslovila proto přesvědčení, že
byl-li skutek obviněných rozsudkem odvolacího soudu právně kvalifikován jako
trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., spočívá toto
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 3
To 560/2003, zrušil a aby přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích věc v
potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací
soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch
výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů
uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a
shledal, že dovolání je důvodné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu
lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Je evidentní, že obsah
konkrétně uplatněných námitek, o něž dovolatelka opřela existenci důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., též věcně odpovídá jeho
zákonnému vymezení.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda
skutek obviněných vykazuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 224
odst. 1, 2 tr. zák., jak vyvodil odvolací soud, či zda je na místě právně jej
posoudit jako trestný čin opuštění dítěte podle § 212 odst. 1, 2 tr. zák., jak
uvádí dovolatelka.
Trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí,
kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt a čin spáchá
proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání,
postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Naproti tomu trestného činu opuštění dítěte podle § 212 odst. 1, 2 tr. zák. se
dopustí, kdo opustí dítě, o které má povinnost pečovat a které si samo nemůže
opatřit pomoc, a vystaví je tím nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví,
způsobí-li činem těžkou újmu na zdraví nebo smrt.
Z tzv. právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku vyplývá, že odvolací soud
považoval za naplněné znaky trestného činu ublížení na zdraví odst. 1, 2 tr.
zák., které spočívají v tom, že obvinění coby spolupachatelé jinému z
nedbalosti způsobili těžkou újmu na zdraví smrt a čin spáchali proto, že
porušili důležitou povinnost uloženou jim podle zákona.
Skutková část výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu ve spojení s
odpovídající částí jeho odůvodnění však konkrétní skutková zjištění, která by
vyjadřovala zákonné znaky právě tohoto trestného činu, přesvědčivě neobsahuje.
Zjištění, která zde soud uvedl, především náležitě nevyjadřují subjektivní
stránku jednání obviněných.
Právními závěry obsaženými v napadeném rozsudku se odvolací soud odchýlil od
právních závěrů soudu prvního stupně, který shodně popsaný skutek obviněných
posoudil jako trestný čin opuštění dítěte podle § 212 odst. 1, 2 tr. zák. Změnu
právní kvalifikace skutku odůvodnil podrobným výkladem znaku „opustí dítě“, v
jehož rámci shrnul dosavadní judikaturu, a zdůraznil též, že jde o trestný čin
úmyslný, přičemž úmysl musí zahrnovat i ohrožení dítěte na životě nebo zdraví.
Vyvodil, že obvinění si byli vědomi určitého nebezpečí pro život a zdraví
nezletilých dětí, ale bez přiměřených důvodů spoléhali, že se nic nestane, čímž
nejsou naplněny požadavky úmyslného zavinění. Podle názoru odvolacího soudu
tedy skutek obviněných znaky trestného činu opuštění dítěte podle § 212 tr.
zák. nevykazuje ani po stránce objektivní ani subjektivní.
Dovolatelka namítla, že právní závěry odvolacího soudu nelze akceptovat.
Brojila především proti hodnocení subjektivní stránky protiprávního jednání
obviněných. Zdůraznila, že obvinění nutně museli být s možností újmy na zdraví
svých dětí srozuměni – přesto v ryze osobním zájmu vědomě podstoupili riziko,
že se v době jejich nepřítomnosti může dětem přihodit nejméně újma na zdraví.
Oběma je podle jejího přesvědčení nutno přičítat zavinění v podobě eventuálního
úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., nikoli zavinění nedbalostní; nedbalostním
zaviněním je podle ní pokryt těžší následek ve smyslu § 212 odst. 2 tr. zák.
Nesouhlasila ani s výkladem objektivní stránky trestného činu podle § 212 tr.
zák. a namítla, že čtyři hodiny trvající opuštění tak malých dětí, jakými byli
L. a G. H., navíc v prostředí relativně pro ně nebezpečném, jsou-li osamoceny a
bez možnosti úniku, k naplnění objektivní stránky trestného činu opuštění
dítěte podle § 212 tr. zák. postačuje.
Nejvyšší soud má za to, že námitky nejvyšší státní zástupkyně nejsou
neopodstatněné.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku správně zdůraznil, že trestný
čin opuštění dítěte podle § 212 tr. zák. je trestným činem úmyslným; úmysl
pachatele se musí vztahovat k zákonnému znaku „opustí dítě“, současně ale musí
zahrnovat i vznik nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví dítěte. K okolnosti
podmiňující použití vyšší trestní sazby ve formě těžšího následku, jímž se
rozumí těžká újma na zdraví nebo smrt, se pak vyžaduje zavinění z nedbalosti.
Pod pojmem „opuštění dítěte“ ve smyslu zákonných znaků § 212 tr. zák. je třeba
rozumět jednání, následkem kterého je dítě neschopné samo si pomoci ponecháno
svému osudu, tedy přerušení péče o dítě za takových okolností, kdy vzniká pro
dítě nebezpečí újmy na zdraví nebo smrti (k tomu č. 47/1978 Sb. rozh. tr.,
obdobně též č. 35/1978 Sb. rozh. tr.).
Znak „vystavení dítěte nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví“ je vykládán
jako stav nebezpečí, při kterém je záchrana dítěte vystavena jen náhodě. Tak je
tomu i tehdy, jestliže dítě mohlo být zachráněno jinou osobou, ale není jisté,
zda se tato osoba dítěte ujme a poskytne mu potřebnou pomoc (k tomu č. 47/1978
Sb. rozh. tr.).
Odvolací soud, opíraje se o tento výklad, též upozornil, že typicky je jako
trestný čin opuštění dítěte podle § 212 tr. zák. posouzeno jednání, kdy matky
žijící osamoceně odešly ze své domácnosti, přičemž zanechaly své děti v bytě,
které uzamkly, bez dozoru dospělé osoby a bez zabezpečení stravy a ostatních
životních potřeb; samy se pak vrátily až za delší dobu, někdy až za několik
dnů. Jednalo se o děti útlého věku nebo i o děti starší (4 a 6 let), které však
vzhledem k podmínkám prostředí, v němž zůstaly opuštěny, nebyly schopny samy se
zachránit a vymanit se z hrozícího nebezpečí. Záchrana dětí tu byla vystavena
náhodě, neboť opuštěné děti mohly být postřehnuty jinou osobou, přičemž nebylo
jisté, zda se tato osoba dětí ujme a poskytne jim pomoc (k tomu shodně též č.
3/1983 Sb. rozh. tr.).
Takové charakteristické rysy skutek obviněných podle názoru odvolacího soudu
nevykazuje. Podle ustanovení § 212 tr. zák. jsou podle něj postihovány takové
skutky, kdy osoby povinné péčí o dítě toto zanechaly na nějakém místě s úmyslem
se k němu nevrátit a nadále o ně nepečovat, nebo případy, kdy opustily děti na
určitou delší dobu, obvykle několik dnů, aniž zabezpečily jejich základní
potřeby, přičemž nebezpečí předpokládané ustanovením § 212 tr. zák. tu hrozilo
již ze stavu, v jakém byly děti opuštěny, nikoli až přistoupením další
okolnosti.
Skutek obviněných se v tomto ohledu vyznačuje tím, že oba obvinění odešli z
bytu kolem 23.00 hodin, přičemž obviněná M. M. kolem 01.00 hodin (tedy po dvou
hodinách) provedla kontrolu v bytě, nalezla děti spící a byt v pořádku. Teprve
poté spolu s obviněným R. H. a dalšími přáteli odjeli do cca 9 km vzdálených S.
na diskotéku, odkud se vrátili domů kolem 05.00 hodin. Odvolací soud proto
uzavřel, že v jednání obviněných nelze spatřovat úmysl ponechat děti opuštěné
na delší dobu, natož pak na delší předem neurčenou dobu; děti měly zajištěny
základní potřeby, nacházely se ve známém prostředí, uloženy ke spánku. Již z
těchto důvodů nelze proto podle odůvodnění napadeného rozsudku posoudit skutek
obviněných jako trestný čin opuštění dítěte podle § 212 tr. zák.
Vyvozuje-li odvolací soud naplnění či absenci znaku „opustí dítě“ především z
délky časového intervalu, po který je dítě, neschopné samo si pomoci, ponecháno
bez zajištění péče osoby, která je o ně povinna pečovat, nelze s ním zcela
souhlasit.
Bylo již vyloženo, že opuštěním dítěte je třeba rozumět jednání, jehož
následkem je dítě, neschopné samo si pomoci, „ponecháno svému osudu“, a tak
vystaveno nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví. Lze připustit, že takový
následek je reálný především v případech déletrvající nepřítomnosti osoby,
která má povinnost o dítě pečovat, ale samotná délka přerušení péče o dítě
nemusí být vždy rozhodná. Rozhodující je totiž souhrn všech relevantních
okolností, za jakých je dítě ponecháno bez odpovídající povinné péče. Vzít je
proto třeba v úvahu věk dětí, stupeň jejich tělesného a duševního rozvoje,
povahu prostředí, v němž byly ponechány samotné, apod.
To měl zajisté odvolací soud na zřeteli, když vedle důrazu na dobu
nepřítomnosti obviněných soustředil svoji pozornost k prostředí, v němž byly
děti ponechány samotné, a připomněl, že děti zůstaly ve známém prostředí,
přičemž o jejich základní potřeby bylo postaráno. Toto konstatování však není
vyčerpávající; odvolací soud na jiném místě a v jiných souvislostech poukázal
na konkrétní zjištění, která znamenala objektivní existenci nebezpečí pro život
a zdraví nezletilých dětí (strany 7, 8 jeho rozsudku). Položil tak důraz na
skutečnost, že děti ve věku dva a čtyři roky nejsou schopny účinně čelit
nebezpečím, která pro ně mohou vzniknout ať již jejich vlastní činností či v
důsledku jiných okolností, upozornil na nebezpečí hrozící z elektrospotřebičů,
neopomněl připomenout, že šlo o domácnost rodičů – kuřáků a bez povšimnutí
neponechal ani uzamčení bytu zvenčí, které vyhodnotil jako opatření
ambivalentní z hlediska nebezpečí pro život nebo zdraví dětí, neboť na jedné
straně bylo přijato jako opatření k vyloučení tohoto nebezpečí (mělo zabránit
tomu, aby děti opustily byt), na druhé straně ale toto nebezpečí zvyšovalo
(znemožňovalo dětem únik z bytu pro případ nebezpečí).
Při výkladu znaku „opuštění“ dítěte ve smyslu zákonných znaků skutkové podstaty
trestného činu podle § 212 tr. zák. je třeba vzít v úvahu smysl a účel tohoto
ustanovení právě s přihlédnutím ke specifickým rysům předmětu útoku, jímž je
dítě, které si samo nemůže pomoci. Souhrn skutkových okolností
charakterizujících okolnosti, za jakých byly děti ve věku dvou a čtyř let
ponechány bez náležité péče, svědčí pro závěr, že děti „byly ponechány svému
osudu“; opuštění dětí bylo v konkrétní situaci nejen nemorální, ale i
relevantní z pohledu trestního práva. Přihlédnuto mělo být nejen k tomu, že dvě
děti útlého věku byly zanechány samotné v domácím prostředí, ale též k tomu, že
tam byly zanechány zcela bez dozoru a za situace, kdy obvinění jakožto osoby,
které o ně měly povinnost pečovat, tak nečinili ze sobeckých zájmů, sledujíce
vlastní zábavu. Tento sobecký cíl se obvinění rozhodli sledovat návštěvou
restaurace nejen v místě svého bydliště, ale dokonce i mimo ně, když navštívili
na diskotéku v nedaleké obci. Tam odjeli se svými přáteli jejich dopravním
prostředkem, v důsledku čehož jakýkoliv kontakt s dětmi nebyl ani objektivně
možný.
Bude proto na odvolacím soudu, aby při výkladu znaku „opuštění“ dítěte hodnotil
i tato hlediska.
Pro rozhodnutí ve věci je ale nejvýznamnější posouzení zavinění obviněných ve
vztahu ke znaku „vystavení dítěte nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví“.
Ostatně v námitce, že odvolací soud nesprávně posoudil subjektivní stránku
jednání obviněných právě ve vztahu k tomuto zákonnému znaku, spočívalo těžiště
dovolání nejvyšší státní zástupkyně.
Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní,
psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. U trestných činů
ohrožovacích postačí, zahrnuje-li zavinění možnost poruchy, a není třeba, aby
se vztahovalo na samotnou poruchu; postačí tedy tzv. úmysl ohrožovací.
Aplikováno na trestný čin opuštění dítěte podle § 212 tr. zák. to znamená, že
musí být prokázán ohrožovací úmysl ve vztahu k vystavení dítěte nebezpečí smrti
nebo ublížení na zdraví.
Lze předeslat, že najít jasnou hranici mezi zaviněním v podobě úmyslu nepřímého
a nedbalostí vědomou nebývá vždy jednoduchou záležitostí. Nelze totiž pominout,
že eventuální úmysl podle § 4 písm. b) tr. zák. se shoduje s vědomou nedbalostí
podle § 5 písm. a) tr. zák. v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu
úmyslu u vědomé nedbalosti chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Pokud tedy
pachatel jedná v úmyslu nepřímém, srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah
k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Způsobení takového
následku ale není jeho přímým cílem, ani jeho nevyhnutelným prostředkem,
poněvadž pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska
trestního práva jak cílem relevantním, tak i nezávadným. Přitom je však vždy
srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení, byť vedlejšího,
následku významného pro trestní právo. Na takové srozumění se pak usuzuje z
toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla
zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo
o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Naopak vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je
schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné
nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel
ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů
spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není
srozuměn. Spoléhá, že ho nezpůsobí, přičemž nejde o spoléhání se na náhodu.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku zdůraznil, že obvinění si byli
vědomi toho, že děti se mohou probudit a dopustit se nežádoucího jednání a že
jim hrozí nebezpečí. Zevrubně rovněž rozvedl, jakému druhu nebezpečí byly děti
v konkrétním případě vystaveny. Uvedl, že v tomto směru obvinění učinili určitá
opatření, ta však nebyla dostatečná pro spolehlivé vyloučení nebezpečí a
ohrožení života a zdraví dětí; speciálně poukázal na opatření, která na straně
jedné působila k vyloučení takového nebezpečí, na druhé straně jej však
zvyšovala (strany 7, 8 rozsudku). Závěr, že obvinění si sice museli být vědomi
určitého nebezpečí pro život a zdraví nezletilých dětí, ale bez přiměřených
důvodů spoléhali, že se nic nestane, což znamená, že v jejich jednání shledal
vědomou nedbalost podle § 5 písm. a) tr. zák., však přesvědčivý není.
Při posuzování mezí vědomé nedbalosti na straně jedné a nepřímého úmyslu na
straně druhé je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že
následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů; za ty je možno
považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé
zabránit následku relevantnímu z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a
za jiných podmínek k tomu mohly být reálně způsobilé. Takové důvody na straně
obviněných dosud spolehlivě nalézt nelze a ani odvolací soud se o nich v
odůvodnění napadeného rozhodnutí nezmiňuje.
Výhrady dovolatelky, že tak nebylo přiléhavě přihlédnuto k tomu, že obvinění se
rozhodli v ryze osobním zájmu ponechat v zamknutém bytě dvě malé děti neschopné
vyrovnat se s jakoukoliv situací, aniž by učinili opatření, kterým by vzniku
nebezpečí pro život a zdraví dětí předešli či následně zabránili, přičemž
obviněná navíc děti uzamkla a zbavila je možnosti utéci před možnými
nebezpečnými důsledky jejich počínání, jsou do určité míry na místě, nelze je v
daných souvislostech přehlédnout.
Odvolací soud ve vztahu k formě zavinění obviněných konstatoval, že obvinění si
byli vědomi nebezpečí pro život a zdraví nezletilých dětí, přesto je ponechali
po dobu několika hodin bez dozoru, aniž učinili všechna taková dostupná
opatření, která mohla nebezpečí pro děti a ohrožení jejich zdraví a života
spolehlivě či alespoň s rozumnou mírou jistoty vyloučit. Obvinění tak podle něj
bez přiměřených důvodů spoléhali na to, že se nic nestane. Nemohli se spoléhat
na náhodnou pomoc někoho ze sousedů v domě, byť ponechání klíčů v zámku
bytových dveří umožňovalo vstup do bytu zvenčí, poněvadž hluk z bytu obviněných
byl natolik běžný, že sousedé takovým projevům nevěnovali příliš pozornosti;
dodal, že tak tomu bylo i kritického dne, kdy teprve dým v technické šachtě
sousedního bytu upozornil sousedy, že v bytě obviněných se děje něco
neobvyklého.
Ač odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu nelze upřít preciznost v
argumentaci týkající se závěru, že obvinění jednali s vědomím nebezpečí pro
život a zdraví nezletilých dětí, úvahy o tom, že v konkrétní situaci bez
přiměřených důvodů spoléhali na to, že se nic nestane, že děti nejsou vystaveny
nebezpečí zdraví či života, již tak přesvědčivé nejsou.
Vadou stávajícího dokazování je, že výslechy obviněných nebyly k otázce jejich
zavinění ve vztahu k možnému ohrožení dětí na životě či zdraví v důsledku
jejich ponechání bez odpovídající péče zaměřeny. Z jejich výpovědí se významné
informace v zásadě nepodávají, zmínit je však přesto třeba část výpovědi
obviněné M. M., v níž uvedla, že jde-li o zamknutí bytu zvenčí, že to dělají
vždy, když děti nechají doma, a že klíček ve dveřích nechávají z důvodu, že
kdyby se v bytě něco stalo, aby sousedi mohli byt odemknout“ (č. l. 111, 112).
Z této informace se (zatím hypoteticky) naznačuje, že se závadným, nepříjemným
následkem, který však nebyl dostatečně identifikován, obvinění počítali,
představovali si ho jako možný. Přesto však, sledujíce vlastní zábavu a tedy
cíl pro ně příjemný, neučinili nic, co by riziko spojené s opuštěním dětí
eleminovalo. Spolehlivěji bude možné otázku zavinění obviněných řešit až po
jejich výpovědích, jimiž je třeba dokazování doplnit.
Bylo již předesláno, že pojem srozumění je právní teorií chápán v podstatě jako
chtění (třebaže vlastním objektem vůle je něco jiného), s tím, že fakticky může
jít i o chtění následku pro pachatele nepříjemného. Srozumění se vznikem
následku, který je uveden v trestním zákoně, ve smyslu ustanovení § 4 písm. b)
tr. zák. je možné podle praxe soudů dovodit i v případě, kdy cílem pachatelova
jednání bylo dosažení jiného alternativního následku z hlediska trestního práva
nezávadného, jestliže věděl, že v důsledku tohoto jednání může vlivem vývoje na
něm nezávislých okolností stejně tak namísto zamýšleného nastat pro něho
třebas i nepříjemný následek závadný, a přesto tak jednal, neboť nechtěl ani za
cenu takového rizika od svého záměru ustoupit (viz též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tdo 919/2004). Bude na odvolacím soudu,
aby k posouzení zavinění obviněných přistoupil i z tohoto východiska.
Relevantní za stávajícího stavu dokazování není výtka dovolatelky, že nebyla
věnována pozornost zjištění, že nezletilý L. měl zálibu ve škrtání zápalkami,
resp. zapalovačem. Obviněná ve své výpovědi v hlavním líčení nehovořila o
„zálibě“ ve škrtání zápalkami, ale zmínila pouze to, že „syn umí zapálit sirku,
viděla ho před 3 dny …“ (č. l. 219), nikdy neuvedla, že by tento poznatek měla
už v době činu. Zda tomu tak bylo, lze zjistit v rámci výslechu obviněné, jehož
potřeba již byla naznačena; sama tato okolnost však zásadní vliv na posouzení
zavinění obviněných nemá.
Ve vztahu k následku spočívajícímu ve způsobení těžké újmy na zdraví a smrti
odvolací soud správně vyvodil nedbalostní formu zavinění podle § 5 písm. a) tr.
zák., své závěry zevrubně zdůvodnil a dovolací soud nemá, čím by je mohl
relevantně doplnit. V tomto ohledu jeho závěry ani nebyly dovoláním zpochybněny.
Na soudu prvního stupně bude, aby otázku zavinění obviněných stran vystavení
dětí nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví znovu posoudil. Bude-li jim
prokázán již zmíněný ohrožovací úmysl, bude nutné skutek právně posoudit jako
trestný čin opuštění dítěte podle § 212 odst. 1, 2 tr. zák., nikoliv jako
trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Nebude-li možné
ohrožovací úmysl spolehlivě prokázat, a v takovém případě odvolací soud jistě
přesvědčivě rozvede, proč tak učinit nelze, přichází v úvahu právní kvalifikace
skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák.,
jak již odvolací soud v napadeném rozsudku učinil.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně z důvodu uvedeného
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v
Českých Budějovicích (§ 265k odst. 1 tr. ř.). Zrušil také všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 2 tr. ř.). Krajskému soudu
v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.). Při novém rozhodování je Krajský soud v
Českých Budějovicích vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil
Nejvyšší soud. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání,
neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání (§ 265r odst. 1
písm. b) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. října 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková