8 Tdo 1171/2020-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 dovolání
nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného M. L., nar. XY v
XY, trvale bytem XY, fakticky bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 8 To 198/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 T 16/2019, a rozhodl takto:
Podle § 265j tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce zamítá.
1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 25 T
16/2019, byla podle § 222 odst. 2 tr. ř. trestní věc obviněného M. L. stíhaného
pro přečin podněcování k trestnému činu podle § 364 tr. zákoníku, kterého se
měl dopustit tím, že dne 26. 4. 2019 v 23:03 hodin v XY, XY, v místě svého
bydliště, prostřednictvím svého osobního počítače (doposud nezjištěných
identifikačních údajů), úmyslně veřejně vystavil na svém facebookovém profilu s
uživatelským názvem „M. L.“ (konkrétní URL adresa www.facebook.com/m.l. XY),
příspěvek ve znění:
„Z. je druhý Hitler a je nutné ho podřezat jako svini. Člověka, který nedrží
dohody a smlouvy jistě lze nazvat proradným prasetem a slušní lidé se takové
morální zrůdě vyhýbají. Adolf Hitler takovou morální zrůdou byl. Nedodržoval
žádné dohody a smlouvy. Český stát, který uzavře smlouvu a poté zneužije
parlament, aby smlouvu porušil, klesl na úroveň proradného prasete. Poslanci,
kteří zvedli své ničemné pazoury pro schválení zákona o zdanění církevních
restitucí, jsou smradlavá, proradná prasata. Nejsou to lidé a je dovoleno je
zabíjet. Dokonce jsem přesvědčen o tom, že takové zrůdy je nutné pozabíjet, aby
svou morální zrůdností nenakazili zbytek národa. Debilní senilní bolševik Z. se
rozhodl zákon podepsat a je ho potřeba zabít též. Ideálně takovou zrůdu
podřezat, jako přestárlou svini a nechat vykrvit a poté spálit. Morálním zrůdám
je třeba vyhlásit boj na život a na smrt. Není možné dále tolerovat ničemnost
hloupých a všehoschopných zvířat. Taková zvířata nejsou vhodná ani na mýdlo.
Hromadu sraček lze pouze spálit. Nejde o peníze církvím. Jde o to, že svým
proradným chováním prasata včetně prezidenta legitimovala porušování dohod a
smluv mezi lidmi. Prezident státu dává příklad lidem, že je normální a úplně
přirozené poté, co je plněno jednou stranou, jednostranně nerespektovat
závazek. Je to stejné, jako když dělník nedostane dohodnutou mzdu nebo
živnostník nedostane zaplaceno. Pokud se nelze dovolat jinak práva, je nutné
takové zlo vybíjet, je nutné nositelům takového zla uřezávat hlavy a pálit
sračky, co z nich zbydou“,
postoupena Úřadu městské části Praha 8, neboť by se mohlo jednat o přestupek
proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2016 Sb., o
některých přestupcích.
2. Proti označenému usnesení soudu prvního stupně podala stížnost státní
zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8. Usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 8 To 198/2020, byla stížnost podle §
148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
3. Pro úplnost je třeba poznamenat, že soudy nižších stupňů se věcí obviněného
nezabývaly poprvé. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 12. 2019,
sp. zn. 25 T 16/2019, bylo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. ve spojení s §
188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní
stíhání obviněného pro shodně popsaný skutek, což bylo kvalifikováno jako
přečin podněcování k trestnému činu podle § 364 tr. zákoníku, zastaveno, neboť
skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 8 To 46/2020, bylo podle § 149 odst.
1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení soudu prvního stupně zrušeno a Obvodnímu
soudu pro Prahu 8 uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 8 To
198/2020, podal v zákonné lhůtě nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch
obviněného. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,
jakož i na dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. g) a f) tr. ř.,
neboť měl za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného
opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. d) tr. ř.,
přestože v řízení mu předcházejícím bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému
orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a toto rozhodnutí
spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Po zevrubné rekapitulaci dosavadních výsledků řízení dovolatel poznamenal,
že soudy se v řízení zabývaly možným právním posouzením jednání obviněného jako
přečinu podněcování k trestnému činu podle § 364 tr. zákoníku, popřípadě
přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, nezabývaly se však možným
posouzením jeho jednání jako přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti
jednotlivci podle § 352 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. V posuzované
trestní věci obviněný vyhrožoval usmrcením skupině obyvatelů, a to prezidentovi
a poslancům, pro jejich politické přesvědčení spočívající v jejich názoru na
možnost zdanění církevních restitucí, přičemž takový čin spáchal veřejně
přístupnou počítačovou sítí, neboť nenávistný příspěvek umístil na facebookovém
profilu.
6. Dovolatel akcentoval, že bez jakýchkoli pochybností zůstává skutečností, že
obviněný na svém facebookovém profilu uveřejnil příspěvek s rétorikou
mobilizující k násilí, což jednoznačně vyplývá z toho, že své politické
oponenty odmítá považovat za lidi, že je nejen dovoleno je zabíjet, ale je
třeba je pozabíjet, neboť jde o morální zrůdy, kterým je třeba vyhlásit boj na
život a na smrt. Svůj příspěvek ukončil apelem, že je třeba zlo, které
ztotožnil s politickými oponenty, vybíjet, že je nutné nositelům takového zla,
které ztotožnil se svými politickými oponenty v otázce zdanění církevních
restitucí, uřezávat hlavy. Svým charakterem je předmětný příspěvek adresný a
míří proti poslancům, kteří slovy obviněného zvedli své ničemné pazoury pro
schválení zákona o zdanění církevních restitucí, a proti prezidentu M. Z.,
který se rozhodl takový zákon podepsat. Míru vážnosti tomuto příspěvku podle
dovolatele dává postavení obviněného jako komunálního politika, v té době
předsedy místního sdružení ODS v XY u XY. S ohledem na postavení obviněného šlo
o výhrůžku učiněnou s jistou mírou vážnosti odpovídající jeho politickému
postavení. Projev obviněného v daných souvislostech nelze vnímat pouze jako
nesouhlasný politický projev, ale jako akt verbálního násilí, který je již za
hranou vyjádření politického postoje nebo názoru. Hodnotový soud obviněného
přesáhl v demokratické společnosti přípustnou intenzitu kritiky, a to měrou,
kterou již tolerovat nelze. Obviněný totiž ve svém příspěvku nevyjadřoval pouze
své vnitřní preference, ale snížil se k dehonestujícímu a nehumanizujícímu
hodnocení politického názoru jiných, pro který jim vyhrožoval smrtí. Kritika
obviněného vzhledem k politickému názoru oponentů přesáhla věcnou rovinu a byla
nepřiměřená svojí formou. Tím vybočila z hranic přípustné a jinak žádoucí
kritiky vedené za účelem korektní politické debaty.
7. Nejvyšší státní zástupce měl za to, že skutečností, která především posouvá
jednání obviněného do trestní sféry, je jeho postavení v komunální politice. Je
legitimní, pokud je na politické reprezentanty kladena větší míra odpovědnosti
za vyslovené výroky než na jiné osoby, byť politické projevy požívají širší
ochrany než projevy ostatní, neboť politici z principu svého úřadu musí být
připraveni snášet citlivější útoky na svou osobnost, než je tomu u ostatních
osob. Jestliže obviněný v rámci svého příspěvku užil rétoriku mobilizující a
ospravedlňující kolektivní násilí, musel si být vědom toho, že jeho vyjádření
jako politického reprezentanta může být ze strany ostatních osob vnímáno jinak,
než pokud by šlo o anonymní komentář. Obviněný příslušníky odlišného
politického názoru urážel, napadal, ponižoval, pošlapával jejich lidskou
důstojnost a vyzýval k brutálnímu násilí vůči nim a omezení jejich práv. Jeho
příspěvek tedy zasáhl celou skupinu politických oponentů. Právě přítomnost ryze
nenávistných prvků v projevu obviněného a jeho postavení zvyšují společenskou
škodlivost jeho jednání.
8. Obviněný se podle dovolatele nemůže v daném případě zaštiťovat ani svobodou
projevu, neboť jak již judikoval Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze
dne 7. 12. 1976 ve věci Handyside proti Spojenému království, stížnost č.
5493/72, svoboda projevu představuje jeden z hlavních základů demokratické
společnosti a nezbytnou podmínku jejího pokroku i rozvoje jednotlivce. Na
druhou stranu však svoboda projevu není na rozdíl od svobody myšlení absolutní
a bezbřehá, což předpokládá jak čl. 17 Listiny základních práv a svobod
garantující právo na svobodu projevu, tak čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. Ani podle Ústavního soudu nesmí být vyjádření politických
postojů zaměňováno za právo libovolně hlásat zlo. Ústavní soud ztotožňující se
s principy bránící se demokracie chápe omezení a trestní postih specifických
nenávistných projevů přímo jako nezbytnou nutnost v demokratické společnosti.
Jedná se o projevy, které vyzývají k násilí, obsahují prvky popírání,
zpochybňování, schvalování či ospravedlňování zločinů proti lidskosti či vedou
k podpoře a propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka (viz
nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10). V dalším
odkázal dovolatel též na vyjádření Výboru ministrů Rady Evropy z roku 1997 k
rétorice za hranou, k otázce tzv. hate speech.
9. Společenskou škodlivost jednání obviněného s ohledem na zvolenou formu jeho
projevu nesnižuje ani skutečnost, že zákon, který prosadila vláda složená z
politických stran ANO a ČSSD s podporou stran KSČM a SPD, jejichž poslanci dále
přehlasovali veto Senátu, přičemž zákon poté podepsal prezident, a který byl
důvodem inkriminovaného příspěvku obviněného, byl skutečně následně zrušen
nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 5/19. Ústavní soud
přitom dospěl k závěru, že napadenou právní úpravou zákonodárce nepřípustně
retroaktivním způsobem nerozhodl o zdanění, ale o faktickém snížení finanční
náhrady v rámci restitucí, na jejíž celkovou výši vznikl církvím a náboženským
společnostem nárok.
10. Při úvahách o společenské škodlivosti jednání obviněného je třeba podle
mínění dovolatele přihlédnout i k hodnocení osoby obviněného, neboť vulgarita a
urážky jsou metodou vyjádření jeho názorů nejen vůči politickým oponentům, ale
i vůči jiným (úředním) osobám. Již v minulosti byl rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 67 T 223/2013, který nabyl právní moci
ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 9
To 410/2014, odsouzen za přečin vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné
moci podle § 324 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Toho se dopustil vůči dvěma
státním zástupcům Krajského státního zastupitelství v Praze, jimž vulgárně
nadával a vyhrožoval jim fyzickou konfrontací a likvidací. Ve světle uvedeného
zjištění nepostačuje, že vůči obviněnému byla v souvislosti s jeho nyní
projednávanou věcí vyvozena politická odpovědnost, pokud se v návaznosti na své
jednání vzdal funkce předsedy místního sdružení ODS, omluvil se za své výroky
vůči prezidentu republiky obsažené v předmětném příspěvku a byl vyloučen z ODS.
Vyvození politické odpovědnosti se jeví být ve věci nedostatečnou odezvou na
jednání obviněného, a to pro již zmiňovanou intenzitu, předchozí postavení
obviněného v politickém životě a rovněž z důvodu, že dřívější odsouzení pro v
zásadě obdobné chování pro něj nebylo dostatečným ponaučením.
11. Pokud jde o trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci
podle § 352 odst. 2 tr. zákoníku, pak pro účely tohoto dovolání nejvyšší státní
zástupce zdůraznil, že zákonné znění skutkové podstaty neobsahuje znak
způsobilosti vzbudit důvodnou obavu jako je tomu u trestného činu nebezpečného
vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku, byť judikatura Nejvyššího soudu v
minulosti, za účinnosti trestního zákona z roku 1961, dovodila, že k naplnění
znaku § 196 odst. 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb. (čemuž obsahově odpovídá
dnes § 352 odst. 2 tr. zákoníku) je nutné, aby výhrůžka byla způsobilá vyvolat
u poškozeného důvodnou obavu z jejího uskutečnění (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 3. 1994, sp. zn. Tzn 57/93, publikovaný pod č. 28/1994 Sb.
rozh. tr.). Tento závěr se však nejspíše opíral o tehdejší systematické řazení
této trestněprávní normy, které bylo odlišné od systematiky nynější. Pokud by
totiž zákonodárce způsobilost vzbudit důvodnou obavu u trestného činu násilí
proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 tr. zákoníku hodlal
nově považovat za znak uvedené a nově samostatné skutkové podstaty, nepochybně
by tak výslovně učinil, stejně tak jako učinil u trestného činu nebezpečného
vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku. Navíc je třeba argumentovat tím, že
nenávistná výhrůžka podle § 352 tr. zákoníku může cílit vůči skupině osob,
které jsou např. cizojazyčné, takže ani nemusí výhrůžkám v českém jazyce
rozumět, takže fakticky ani nemohou být takové výhrůžky způsobilé vyvolat u
napadených důvodnou obavu z jejich uskutečnění. Přesto je namístě takové
jednání pachatele jako trestné posoudit. Obdobně by tomu bylo v případě, pokud
by pochopení výhrůžky bránily kulturní rozdíly.
12. Jednání obviněného, pro které byla jeho trestní věc postoupena do řízení o
přestupku, nelze považovat ani za jednání natolik málo společensky škodlivé,
aby mohlo být posouzeno pouze jako přestupek, neboť pokud soudy neshledaly v
tomto jednání naplnění znaků přečinu podněcování k trestnému činu podle § 364
tr. zákoníku, bylo namístě jej posoudit jako přečin násilí proti skupině
obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr.
zákoníku. Předmětem útoku obviněného byl prezident republiky a skupina poslanců
politických stran ANO, ČSSD, KSČM a SPD, kteří prosazovali politické
přesvědčení o správnosti zdanění církevních restitucí. Obviněný vůči nim
směřoval nepřímé výhrůžky usmrcením, neboť ve svém příspěvku na Facebooku
veřejně deklaroval, že si pro své politické přesvědčení nezaslouží jiné
zacházení než usmrcení. Byl tedy dán i obmysl, který je zákonným znakem
skutkové podstaty trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti
jednotlivci, neboť důvodem jednání obviněného bylo právě politické přesvědčení
jeho oponentů.
13. Nejvyšší státní zástupce shrnul, že stížnostní Městský soud v Praze rozhodl
o zamítnutí stížnosti státní zástupkyně podané proti usnesení Obvodního soudu
pro Prahu 8 o postoupení věci, přestože rozhodnutí soudu prvního stupně
spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, kdy právě toto nesprávné
právní posouzení skutku bylo důvodem vadného rozhodnutí soudu prvního stupně o
postoupení věci s tím, že by se mohlo jednat o přestupek. Své rozhodnutí tak
stížnostní soud zatížil vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., přičemž
v řízení předcházejícím byly dány vady odpovídající dovolacím důvodům podle §
265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
14. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst.
1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 8 To 198/2020,
jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 5. 2020, sp.
zn. 25 T 16/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal
Obvodnímu soudu pro Prahu 8 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
15. Obviněný se k dovolání nejvyššího zástupce vyjádřil prostřednictvím
obhájce. Podle jeho názoru dovolání vychází z mylných předpokladů, zčásti se
neopírá o prokázaný skutkový základ a právní závěry nejvyššího státního
zástupce odporují právu i elementární logice. Nesouhlasil s výtkou dovolatele,
že se soud prvního stupně nezabýval možností právního posouzení skutku jako
přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 odst. 2,
odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Upozornil, že jde o skutkovou podstatu uvedenou
v hlavě X. trestního zákoníku, přičemž soud prvního stupně v usnesení o
postoupení věci výslovně uvedl, že se zabýval posouzením skutku z pohledu
skutkových podstat právě zde uvedených, jak mu uložil stížnostní soud. V
jednání obviněného ale nespatřoval ani vyhrožování, hanobení či podněcování k
nenávisti, z čehož lze implicitně také vyvodit, jak nahlížel na možnost
kvalifikovat jednání obviněného podle § 352 tr. zákoníku, a s jeho závěry
souhlasil i soud druhé stupně.
16. Obviněný uvedl na pravou míru také v dovolání uvedené tvrzení, že
se za své výroky vůči prezidentu republiky omluvil. Ve skutečnosti ve své
výpovědi uvedl, že se 114 poslancům a ani prezidentovi nemíní omlouvat, omluvil
se ale svým blízkým a rodině za způsobené nepříjemnosti. Za nepodloženou
označil rovněž domněnku, že svým příspěvkem napadal něčí politické přesvědčení.
Předmětným příspěvkem rozhodně nereagoval na politické přesvědčení prezidenta
republiky ani žádného z poslanců ani na jiné politické či jiné názory. Znění
jeho příspěvku vylučuje atak vůči jakémukoliv politickému nebo náboženskému
přesvědčení či proti jiné rase nebo etniku ve smyslu zájmu chráněného v § 352
tr. zákoníku. Svým názorem pouze sděloval, že není ochoten akceptovat, že zde
může existovat určitá skupina obyvatel, která může beztrestně porušovat své
povinnosti, Ústavu a zákony, a nenese za to žádnou osobní odpovědnost. Jeho
příspěvek nesměřoval vůči politickému přesvědčení kohokoliv, ale vůči
konkrétnímu právnímu aktu v podobě přijetí zcela zjevně protiústavního zákona.
Nikomu nevyhrožoval usmrcením, jak již správně soudy dovodily, text byl psán ve
zjevné nadsázce, nemůže se jednat o žádnou reálnou výhrůžku daným osobám.
17. Za nepodložený označil obviněný názor dovolatele, že své politické oponenty
odmítá považovat za lidi. Stejně tak nepodložená je i premisa dovolatele, že
inkriminovaným příspěvkem na Facebooku vyjadřoval svůj politický postoj snad
nějak související s jeho působením jako komunálního zastupitele zvoleného na
kandidátce ODS. Obviněný uvedl, že příspěvkem vyjadřoval toliko svůj postoj
občana bez ohledu na politickou příslušnost, který se cítil vážně ohrožen
svévolným protiústavním jednáním prezidenta republiky a 114 poslanců. Při psaní
příspěvku vyjadřoval své nejniternější preference, kterými jsou ochrana
svobody, práva a demokracie, a to i za cenu osobních potíží při boji za tyto
hodnoty. Za nepřípadné proto pokládal označit ochranu Ústavy České republiky,
práva a demokracie za jeho politickou oponenturu. Za neúplné a nejasné označil
odkazy dovolatele na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, jakož i
Ústavního soudu nebo vyjádření ministrů Rady Evropy z roku 1997.
18. Obviněný dále akcentoval, že svůj příspěvek psal v době, kdy nebylo jisté,
zda vůbec bude ústavní stížnost podána a zda zásah Ústavního soudu prokáže
funkci demokratického systému. Za nejvýznamnější pochybení v rámci právního
hodnocení pokládal interpretaci samotného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS
5/19 ke zrušení zákona o zdanění církevních restitucí, načež po rekapitulaci
pro něj významných částí nálezu shrnul, že podle Ústavního soudu to byl
prezident republiky a 114 poslanců, kteří svévolně porušili ústavním zákonem
stanovenou nejvyšší právní zásadu, resp. přirozenou normu, od které je odvozeno
veškeré právo, tedy pacta sunt servanda, aniž by projevili jakoukoliv
sebereflexi. Podle obviněného není pravdivé ani tvrzení dovolatele, že se věcně
nevyjádřil k důvodům, které jej vedly k závěru o protiústavnosti skutků
prezidenta a 114 poslanců, a citací části svého příspěvku, jakož i odkazem na
další svůj příspěvek týkající se nebezpečnosti zdanění církevních restitucí
dokládal, že je tomu právě pro nerespektování výše uvedené právní zásady.
19. Obviněný opakoval, že nikomu nevyhrožoval pro jeho politické přesvědčení,
politické přesvědčení prezidenta a ani poslanců, kteří pro protiústavní a
protidemokratický zákon hlasovali, neznal a nezná. Uzavřel, že podstatou
dovolání nejvyššího státního zástupce je ve skutečnosti předsudek, že formálně
hrubé a neslušné výrazy jsou důkazem nepravdivosti a nebezpečnosti jak
vyjádřeného sdělení, tak konání osoby sdělení podávající. Navrhl, aby dovolací
soud dovolání zamítl.
III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr.
ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání nejvyššího
státního zástupce není důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
21. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání
platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence
určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového
dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné
ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejvyšší státní zástupce
odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. ř.
22. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k)
tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve
třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až
314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175): řádný
opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1
písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny
procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto
pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli
oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při
odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z
jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale
řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou
ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. K
zamítnutí stížnosti státní zástupkyně nedošlo z procesních důvodů, a proto se
na daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je
vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí“, evidentně nevztahuje. Stížnost státní zástupkyně byla zamítnuta
poté, co stížnostní soud na jejím podkladě meritorně přezkoumal napadené
usnesení soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen
byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený
v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou nejvyšší
státní zástupce relevantně odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1
písm. g), f) tr. ř.
23. Dovolání lze z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. podat,
jestliže bylo rozhodnuto (mimo jiné) o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly
splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
tak lze učinit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto
dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně
právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o
jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Je tedy zjevné, že
námitky dovolatele lze pod jím uplatněné dovolací důvody podřadit.
24. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněných důvodů
dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. je významnou otázkou,
zda skutek spáchaný obviněným vykazuje zákonné znaky přečinu násilí proti
skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr.
zákoníku, jak tvrdí nejvyšší státní zástupce, nebo zda lze akceptovat právní
závěry dosud učiněné soudy, podle nichž skutek nelze posoudit jako přečin
podněcování k trestnému činu podle § 364 tr. zákoníku a s důrazem na zásadu
subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio v něm nelze spatřovat ani
přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku či jiný trestný čin, ale
mohlo by se jednat o přestupek proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm.
c) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dále jen „zákon o některých
přestupcích“).
25. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí zevrubně věnoval
rozboru zákonných znaků skutkové podstaty přečinu podněcování k trestnému činu
podle § 364 tr. zákoníku a seznal, že jednání obviněného znaky tohoto přečinu
především pro absenci jeho subjektivní stránky nenaplňuje (body 7.–9., str. 3,
4 usnesení). Zabýval se i otázkou posouzení jednání obviněného z pohledu
skutkových podstat jiných ustanovení trestního zákoníku, zejména již dříve
soudem druhého stupně naznačené jeho hlavy X., ale v jednání obviněného
nespatřoval ani vyhrožování, hanobení či podněcování k nenávisti. Podle soudu
prvního stupně bylo nejpřiléhavější zabývat se naplněním zákonných znaků
přečinu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku. V této souvislosti dospěl k
závěru, že jednání obviněného je sice neslušné a nemravné, ale nejde o hrubou
neslušnost a ani o výtržnost, neboť nebyly použity vulgární nadávky, a nejde
ani o násilný či slovní projev, který by vzbuzoval ze strany obviněného obavy o
bezpečnost konkrétní osoby. Současně soud prvního stupně zdůraznil, že při
posuzování jakéhokoliv jednání je třeba brát v potaz, že trestní právo je
prostředkem ultima ratio, že k ukládání trestních sankcí je třeba přistupovat
zdrženlivě a pouze v případech, kdy nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle
jiného právního předpisu (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Třebaže se od obsahu
příspěvku obviněného distancoval, měl za to, že znaky přečinu výtržnictví podle
§ 358 odst. 1 tr. zákoníku nebyly naplněny, a v daných souvislostech soustředil
svoji pozornost především ke způsobu, jakým byl čin spáchán, ke specifickému
prostředí sociálních sítí s tím, že není smyslem a účelem trestního soudnictví
kultivovat prostředí sociálních sítí a politiky formou trestního stíhání jen
vybraných případů, poněvadž není v možnostech orgánů činných v trestním řízení
sledovat všechny podobné případy. Jednání obviněného by však mohlo být
posouzeno jako přestupek proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c)
zákona o některých přestupcích, a proto rozhodl o postoupení věci příslušnému
Úřadu městské části Praha 8.
26. Soud druhého stupně přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že jednání
obviněného nenaplňuje znaky přečinu podněcování k trestnému činu podle § 364
tr. zákoníku. Souhlasil s důvody, pro které v žalovaném jednání není možné
spatřovat skutečnou a reálnou snahu obviněného o podněcování k trestnému činu
vraždy, případně k jiným individuálně neurčeným trestným činům, ale vyjádření
obviněného lze hodnotit jako nadsázku, byť značně extrémní a hrubě překračující
jakékoli zásady společenské slušnosti ve snaze šokovat, případně hysterický a
iracionální výlev emocí. Doplnil, že z použitých výrazů a slovních spojení,
která jsou velmi specifická, barvitá a evidentně vyhnaná ad absurdum, nelze mít
za to, že by uveřejněný projev sám o sobě byl způsobilý v jiném vzbudit
rozhodnutí spáchat trestný čin. Podle stížnostního soudu obviněný publikoval
svůj excesivní příspěvek ve snaze vyjádřit razantní nesouhlas s postupem
prezidenta republiky a některých poslanců týkajícím se přijetí tzv. zákona o
zdanění církevních restitucí, sám obviněný tvrdil, že cílem zveřejnění jeho
příspěvku nebylo navádění k usmrcení prezidenta nebo poslanců, ale snažil se
dosáhnout toho, aby v lidech vyvolal snahu s daným stavem něco dělat, resp.
vyjádřit nesouhlas s postupem oficiálních činitelů. Stížnostní soud upozornil,
že soud prvního stupně se v intencích jeho dřívějších pokynů soudu zabýval též
otázkou, zda se obviněný nedopustil případně jiného trestného činu podle hlavy
X. zvláštní části trestního zákoníku, a správně v této souvislosti zaměřil
svoji pozornost k přečinu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku. Mínil, že
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který jednání obviněného vyhodnotil
jako neslušné a nemravné, nicméně nikoliv jako hrubou neslušnost či výtržnost
ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku, je projevem soudcovské úvahy a v daných
souvislostech neměl za to, že by byla v extrémním nesouladu se skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně. Soud druhé stupně označil za správný odkaz
soudu prvního stupně na zásadu subsidiarity trestní represe, nesouhlasil však s
jeho názorem, že ve prospěch obviněného je třeba hodnotit to, že svůj příspěvek
uveřejnil v prostředí sociálních sítí. Z hlediska použití zásady subsidiarity
trestní represe ale označil za rozhodný závěr soudu prvního stupně, že
obviněný, byť k tomu zvolil zcela nevhodné a zavrženíhodné prostředky, sledoval
svým vyjádřením legitimní cíl, a to vyjádřit se k důležité veřejné a
celospolečenské otázce. Podle názoru stížnostního soudu je nutno zabývat se
pohnutkou činu, sledovaným cílem a rozlišovat mezi hrubými neslušnostmi
vyřčenými často s úmyslem pouze urážet, vyvolávat pohoršení a narušovat
občanské soužití a hrubými neslušnostmi, jejichž cílem je legitimní vyjádření
názoru. Stížnostní soud akceptoval právní závěr soudu prvního stupně, že
společenská škodlivost žalovaného jednání dosahuje intenzity přestupku.
27. Právní závěry jak soudu prvního stupně, tak i soudu, který rozhodl ve
druhém stupni, mohou i podle dovolacího soudu s jistým doplněním a určitou
korekcí obstát.
28. Svoboda projevu, zakotvená v čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále „Úmluva“) a čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod (dále „Listina“), je dozajista jedním z klíčových politických práv (byť
nikoliv absolutních) a v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále též
jen „ESLP“) je vykládána široce. Obecně podle ní platí presumpce, že čl. 10
Úmluvy zahrnuje všechny formy projevu, bez ohledu na médium, prostřednictvím
něhož je projev realizován, a bez ohledu na obsah projevu. V obou případech ale
existují jisté hranice. Velkou výzvu i pro ESLP představuje tzv. expresivní
projev, tedy odpověď na otázku, co je ještě „projev“ (spadající pod ochranu čl.
10 Úmluvy) a co už je „jednání“ (nespadající pod čl. 10 Úmluvy). Ze stávající
judikatury plyne, že svoboda projevu zahrnuje expresivní projevy v určitém
ohledu v omezené míře, ESLP z ochrany čl. 10 Úmluvy jednoznačně vyloučil
projevy hlásající revizionismus, antisemitismus či národní socialismus (srov.
KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských
právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 996 a násl.).
Obdobně Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10,
konstatoval, že omezení či dokonce trestní postih projevů bude nezbytně nutný v
demokratické společnosti tehdy, pokud budou tyto projevy obsahovat výzvy k
násilí či k popírání, zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování zločinů
proti lidskosti spáchaných v minulosti (srov. např. tzv. Osvětimskou lež),
jakož i k podpoře a propagaci hnutí směřujících k potlačení základních lidských
práv a svobod, a to zvláště ve vztahu k některým minoritám. V případě
nenávistných projevů přitom není možné zkoumat pouze jejich prvoplánový obsah,
nýbrž i jejich celkový kontext.
29. Jedním z obecných kritérií ovlivňujících míru ochrany poskytovanou
čl. 10 Úmluvy danému projevu je kategorizace projevu, tj. zda jde o projev
politický, civilní, umělecký, akademický či komerční. V daných souvislostech
jsou relevantní kategorie projevu politického a občanského, jimž náleží zvýšená
ochrana. Jakkoliv ESLP dosud jasně nedefinoval pojem „politický projev“,
zřetelně z jeho judikatury vyplývá, že do této kategorie spadají nejen projevy
týkající se vlády, politiků a politických stran, ale i např. otázky soudnictví
a jiných politických témat. Z privilegovaného postavení politického projevu
vyplývají rovněž některé specifické principy aplikovatelné i v difamačních
sporech, tj. zejména zvýšená ochrana projevů namířených proti vládě a politikům
či privilegovaného postavení mluvčích, jež jsou politiky. Občanský projev
znamená projev, který sleduje veřejný zájem, přičemž tento pojem je nutno
vykládat široce; nemusí se nutně týkat jen veřejných institucí či úředních
osob, ale mohou pod něj spadat i projevy týkající se ekonomických, sociálních,
kulturních, komerčních témat. Pro úplnost je třeba dodat, že „zvýšená ochrana“
je u „projevu sledujícího veřejný zájem“ poněkud nižší než u projevu
politického (srov. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská
úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str.
1021–1025).
.
30. Problematiku debaty o věcech veřejných, resp. politických, shrnul Ústavní
soud, opíraje se také o judikaturu ESLP, přiléhavě v nálezu ze dne 20. 5. 2014,
sp. zn. IV. ÚS 1511/13, v němž se vyjádřil i k mezím svobody projevu při
kritice politických představitelů. Připomněl, že právě v kontextu debaty o
věcech veřejných, resp. politických, poskytuje Ústavní soud i ESLP názorům
zaznívajících v takovýchto debatách velmi silnou ochranu. Svoboda projevu
představuje „jeden ze základních pilířů demokratické společnosti, jednu ze
základních podmínek jejího pokroku a rozvoje každého jednotlivce", přičemž „se
vztahuje nejen na ‚informace' a ‚myšlenky', které jsou přijímané příznivě či
jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují
nebo znepokojují" (rozsudek ESLP ve věci Handyside proti Spojenému království
ze dne 7. 12. 1976, č. 5493/72, odst. 48). V této souvislosti Ústavní soud
uvedl, že „základní právo na svobodný projev je třeba považovat za
konstitutivní znak demokratické pluralitní společnosti, v níž je každému
dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy. Věcí
veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob
působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i
celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto
funkce; věcí veřejnou je ovšem i umění včetně showbyznysu a dále vše, co na
sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná
činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány. Při kritice veřejné
záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z hlediska ústavního
presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou. Jde o výraz demokratického
principu, o výraz participace občanské společnosti na věcech veřejných“ (srov.
nález ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05).
31. Podle Ústavního soudu (srov. body 34.–36. shora citovaného nálezu
sp. zn. IV. ÚS 1511/13) s tím úzce souvisí další důležité kritérium, které je
nutno při vyvažování svobody projevu a osobnostních práv brát v potaz, a to
status osoby, která je kritikou dotčena. Obecně platí, že limity přijatelné
kritiky jsou širší u politiků než u soukromých osob. Jak konstantně judikuje
ESLP, politici se na rozdíl od soukromých osob nevyhnutelně a vědomě podrobují
důkladné kontrole každého svého slova a činu jak ze strany novinářů, tak i ze
strany široké veřejnosti, a v důsledku toho musí prokázat vyšší míru tolerance
(srov. rozsudky ve věcech Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, č. 9815/82,
odst. 42, nebo Incal proti Turecku ze dne 9. 6. 1998, č. 22678/93, odst. 54).
Pojem politik je ze strany ESLP vykládán nejen jako politik působící na úrovni
celostátní, ale i na úrovni regionální a místní (srov. rozsudek ve věci
Kwiecień proti Polsku ze dne 9. 1. 2007, č. 51744/99, odst. 52). V souladu s
přístupem ESLP uvádí též Ústavní soud, že „práva na ochranu osobnosti se mohou
samozřejmě domáhat i politikové a ostatní veřejně činné osoby, měřítka
posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech
mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků (nález ze dne
4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04), resp. že „osoby veřejně činné, tedy
politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj., musí akceptovat větší míru
veřejné kritiky než jiní občané" (nález ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS
367/03).
32. Z hlediska míry přípustné expresivity hodnotových soudů konstatoval
Ústavní soud již v rané judikatuře, že „veřejně šířená stanoviska by zásadně
neměla vybočit z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel
slušnosti, neboť jinak by ztratila charakter korektního úsudku nebo komentáře a
jako taková by se mohla ocitnout mimo meze ústavní ochrany" (srov. nález ze dne
10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 359/96). Ústavní soud však postupně precizoval
kritéria, podle kterých se přípustnost či nepřípustnost hodnotových soudů
posuzuje. Ve veřejné či politické debatě jsou i názory nadnesené a přehánějící
ústavně chráněnými (srov. nález ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03). V
nálezu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, pak Ústavní soud shrnul, že
„i přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev
nedovoleným. Ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a podjatost
kritika nedovolují samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z projevu, který
lze označit za přiměřený. Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání
osob veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt
žádné zdůvodnění, je třeba považovat takovou kritiku za nepřiměřenou. Při tom
je třeba vždy hodnotit celý projev uskutečňující se ve formě literárního,
publicistického či jiného útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý
vytržený výrok anebo větu" (podobně srov. též nález ze dne 17. 7. 2007, sp. zn.
IV. ÚS 23/05). Pokud jde o kritiku ve vztahu k veřejně činným osobám, je nutno
vždy zvážit, zda je při kritice konkrétní osoby zasaženo do její profesní sféry
či sféry soukromého života. Pokud kritika zasahuje sféru profesní, je chráněna
více než kritika zasahující do sféry soukromé (srov. např. rozsudek ESLP ve
věci Dalban proti Rumunsku ze dne 28. 9. 1999, č. 28114/95, odst. 50).
33. Z judikatury ESLP i Ústavního soudu lze vyvodit, že vedle zásadních
otázek typu, koho se výrok týká, kdo výrok pronesl, čeho se týká, kde byl výrok
pronesen, je nutné mimo zkoumat, zda má dotčený projev skutkový základ, a
posléze zda není vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnaný.
34. V tomto kontextu nejvyšší státní zástupce v podstatě výstižně shrnul, že
obviněný na svém facebookovém profilu uveřejnil příspěvek, v němž poslance
hlasující pro přijetí zákona o zdanění církevních restitucí, jakož i prezidenta
republiky, který dal najevo záměr tento zákon podepsat, označoval s dalšími
adjektivy jako „prasata“ s tím, že je nejen dovoleno je zabíjet, ale je třeba
je pozabíjet, neboť jde o morální zrůdy, kterým je třeba vyhlásit boj na život
a na smrt. Svůj příspěvek ukončil apelem, že je třeba „takové zlo“ vybíjet, je
nutné nositelům takového zla uřezávat hlavy a pálit sračky, co z nich zbydou.
Svým charakterem je předmětný příspěvek adresný a míří proti poslancům, kteří
podle obviněného „zvedli své ničemné pazoury pro schválení zákona o zdanění církevních restitucí“, a proti prezidentu
republiky M. Z., který se rozhodl takový zákon podepsat. Projev měl charakter
výroku sledujícího veřejný zájem, byl zaměřen vůči konkrétním osobám a byl
vystaven na facebookovém profilu s uživatelským názvem „M. L.“. Projev
obviněného, komunálního politika, v té době předsedy místního sdružení ODS v XY
u XY, v daných souvislostech nelze vnímat pouze jako nesouhlasný projev
opozičního politika, ale jako akt verbálního násilí, který je již za hranou
vyjádření politického postoje nebo názoru. Hodnotový soud obviněného totiž
přesáhl v demokratické společnosti přípustnou intenzitu kritiky, a to měrou,
kterou již tolerovat nelze.
35. Inkriminovaný projev se sice týkal politiků (poslanci, prezident
republiky), kteří, jak již bylo zmíněno, musí snést větší kritiku své osoby,
ale i u politiků existují určité limity. I podle ESLP politik požívá ochrany
před výroky, jež mají za cíl stigmatizovat jeho osobu a jež mohou vyvolat
násilí a nenávist (rozsudek ze dne 22. 10. 2007 ve věci Lindon,
Otchakovsky-Laurens a July proti Francii, stížnost č. 21279/02 a 36448/02, § 51–
52; v dané věci stěžovatelé označili Jean-Marie Le Pena jako „šéfa gangu
zabijáků“ a „upíra, který se živí zahořklostí voličů a někdy i jejich krví“).
36. Obviněný coby autor posuzovaného projevu byl politik, byť komunální, který
náleží do kategorie privilegovaných mluvčích (politici, volení zástupci v
širším slova smyslu), avšak ani oni nepožívají při kritice svých kolegů
absolutní ochrany. V posuzovaném případě šlo zjevně o kritiku jednání osob
veřejných, která zcela postrádá věcný základ a nelze pro ni najít žádné rozumné
zdůvodnění. Ve svých důsledcích tudíž o kritiku nepřiměřenou, postrádající
atributy projevu chráněného čl. 10 Úmluvy či 17 odst. 1 Listiny. V podání, jímž
obviněný kritizoval schválení zákona o zdanění církevních restitucí, totiž
chybí jakýkoliv střízlivý, rozumný argument, jakékoliv znaky konstruktivní
kritiky. Omezuje se jen na obecné konstatování o nutnosti dodržování uzavřených
dohod, zatímco jinak je jeho příspěvek plný agresivních, urážlivých, hrubých
výroků na adresu těch, s jejichž projevem vůle (odlišným od jeho postojů)
nesouhlasí.
37. Jednání obviněného již nelze označit jinak než jako jednání
protiprávní, což ostatně ani obviněný výslovně nezpochybnil, a soudy se proto
opodstatněně zabývaly otázkou možnosti jeho právního posouzení. Soud prvního
stupně zevrubně vyložil, jakými úvahami byl veden, odmítl-li možnost právně
posoudit jednání obviněného jako přečin podněcování podle § 364 tr. zákoníku, a
stížnostní soud jeho závěry označil za správné. Soud prvního stupně se posléze
vyslovil k možnosti posoudit jednání obviněného případně jako jiný trestný čin
uvedený v hlavě X zvláštní části trestního zákoníku (trestné činy proti pořádku
ve věcech veřejných) a explicitně uvedl, že v jednání obviněného nespatřuje ani
vyhrožování, hanobení či podněcování k nenávisti, předmětný projev má podle něj
nejblíže k naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 tr.
zákoníku (bod 10., str. 4 usnesení). Soud druhého stupně i v tomto ohledu
označil úvahy soudu prvního stupně za správné (bod 8., str. 4 usnesení).
38. Dovolatel měl za to, že soudy ve svých právních úvahách nevyčerpaly všechny
možnosti právní kvalifikace jednání obviněného. Vyjádřily se k možnosti
právního posouzením jednání obviněného jako přečinu podněcování podle § 364 tr.
zákoníku, případně přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku,
nezabývaly se ale možným posouzením jeho jednání jako přečinu násilí proti
skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr.
zákoníku. Námitka dovolatele však není zcela přiléhavá. Soudy se sice výslovně
a podrobně s možností této právní kvalifikace nevypořádaly, nicméně
konstatovaly, že v jednání obviněného nespatřují ani vyhrožování, hanobení či
podněcování k nenávisti, čímž v podstatě tuto alternativu právní kvalifikace
jednání obviněného vyloučily. Důsledkem této právní úvahy byl výklad znaků
přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
39. I přes uvedené není od věci na výtku nejvyššího státního zástupce reagovat.
Ten v dovolání správně připomněl, že přečinu násilí proti skupině obyvatelů a
proti jednotlivci podle § 352 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí
pachatel, který užije násilí proti skupině obyvatelů nebo jednotlivci nebo jim
vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu
pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině,
národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo
domněle bez vyznání, a takový čin spáchá tiskem, filmem, rozhlasem, televizí,
veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem. V
posuzované trestní věci podle něj obviněný vyhrožoval usmrcením skupině
obyvatelů, a to prezidentu republiky a poslancům, pro jejich politické
přesvědčení spočívající v jejich názoru na možnost zdanění církevních
restitucí, přičemž takový čin spáchal veřejně přístupnou počítačovou sítí,
neboť nenávistný příspěvek umístil na facebookovém profilu.
40. Míru vážnosti tomuto příspěvku dává podle nejvyššího státního zástupce
postavení obviněného jako komunálního politika, v té době předsedy místního
sdružení ODS v XY u XY. S ohledem na toto jeho postavení šlo o výhrůžku
učiněnou s jistou mírou vážnosti odpovídající jeho politickému postavení.
Projev obviněného v daných souvislostech nelze vnímat pouze jako nesouhlasný
politický projev, ale jako akt verbálního násilí, který je již za hranou
vyjádření politického postoje nebo názoru. Obviněný ve svém příspěvku
nevyjadřoval pouze své vnitřní preference, ale snížil se k dehonestujícímu a
nehumanizujícímu hodnocení politického názoru jiných, pro který jim vyhrožoval
smrtí. Kritika obviněného vzhledem k politickému názoru oponentů přesáhla
věcnou rovinu a byla nepřiměřená svojí formou. Tím vybočila z hranic přípustné
a jinak žádoucí kritiky vedené za účelem korektní politické debaty. Jestliže
obviněný v rámci svého příspěvku užil rétoriku mobilizující a ospravedlňující
kolektivní násilí, musel si být vědom toho, že jeho vyjádření jako politického
reprezentanta může být ze strany ostatních osob vnímáno jinak, než pokud by šlo
o anonymní komentář. Obviněný příslušníky odlišného politického názoru urážel,
napadal, ponižoval, pošlapával jejich lidskou důstojnost a vyzýval k brutálnímu
násilí vůči nim a omezení jejich práv. Jeho příspěvek tedy zasáhl celou skupinu
politických oponentů. Právě přítomnost ryze nenávistných prvků v projevu
obviněného a jeho postavení zvyšují společenskou škodlivost jeho jednání.
41. Dovolací soud argumentaci dovolatele nepokládá za přesvědčivou. Zatímco
zpochybnění úmyslu obviněného podněcovat k násilí a v důsledku toho i spáchání
přečinu podněcování podle § 364 tr. zákoníku dovolatel explicitně neoznačil za
vadné, s akcentem na postavení obviněného mínil, že inkriminovaný projev již
představoval výhrůžku učiněnou s jistou mírou vážnosti odpovídající jeho
politickému postavení. Tvrdil, že takový projev obviněného již nelze vnímat
pouze jako nesouhlasný politický projev, ale jako akt verbálního násilí, jako
vážně míněnou výhrůžku. Názoru dovolatele nelze přisvědčit. Soudy bezezbytku
respektovaly, že vždy je třeba brát v potaz použitá slova a kontext, v němž
jsou zveřejněna, a s ohledem na to posoudit, zda dotčený text, posuzovaný jako
celek, může být považován nejen za podněcování k násilí, ale i za vážně míněnou
výhrůžku usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu.
Argumentace dovolatele, že „skutečností, která především posouvá jednání
obviněného do trestní sféry, je jeho postavení v komunální politice“, není
jasná a je poněkud nesrozumitelná.
42. V daných souvislostech není od věci připomenout, za jakých okolností, při
vědomí postavení obviněného jako – byť komunálního – politika ODS, byl
příspěvek obviněného dne 26. 4. 2019 na jeho facebookovém profilu uveřejněn. Z
průběhu legislativního procesu přijetí zákona posléze vyhlášeného pod č.
125/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), vyplývá, že v
rámci třetího čtení byl 23. 1. 2019 usnesením Poslanecké sněmovny návrh zákona
schválen ve znění přijatých pozměňovacích návrhů. Poté byl návrh zákona
postoupen Senátu, který jej dne 27. 2. 2019 projednal a přijal usnesení, kterým
jej zamítl, a současně přijal doprovodné usnesení (č. 112). Návrh zákona byl ve
znění, v němž byl postoupen Senátu, doručen Poslanecké sněmovně, která
hlasováním dne 23. 4. 2019 setrvala na původním návrhu zákona. Prezident
republiky zákon podepsal 2. 5. 2019.
43. Obviněný tudíž svůj příspěvek uveřejnil krátce po nabytí informace o
schválení zákona, jímž mělo dojít mimo jiné ke zdanění tzv. církevních
restitucí. Není jistě pochyb o tom, že v inkriminované době šlo o otázku
politicky i společensky citlivou, a je legitimní, že i po přijetí zákona byly
důvody tohoto postupu předmětem veřejné diskuse, případně i kritiky. Těmito
motivy byl veden i obviněný, který uveřejnil svůj příspěvek v pro něj
rozjitřené atmosféře v době, kdy ještě nebyl Ústavnímu soudu podán žádný návrh
na zrušení zákona či jeho části. Obviněnému nelze vytýkat, že se aktivně
zapojil do politického a veřejného života, že se vyjadřoval k otázkám veřejného
zájmu, nelze mu vyčítat ani snahu po vyvolání veřejné debaty na toto téma,
současně si však musel být vědom, že při existenci fungujícího systému
demokratického právního státu nebylo na něm, aby spornou otázku vyřešil.
44. Dne 24. 5. 2019 byl Ústavnímu soudu doručen jako první návrh skupiny 44
senátorů, na zrušení § 18a odst. 1 písm. f) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z
příjmů, ve znění zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb. a zákona č. 125/2019
Sb. (dále jen „zákon o daních z příjmů"), ve slovech "s výjimkou finanční
náhrady". Pro případ, že by Ústavní soud tomuto návrhu nevyhověl, domáhal se
navrhovatel zrušení zákona č. 125/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 428/2012
Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně
některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi), a zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 125/2019 Sb."), který měl nabýt účinnosti dne 1.
1. 2020. Věc byla u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. Pl. ÚS 5/19. Ústavnímu
soudu byly v následujícím období doručeny další návrhy skupiny poslanců a
skupiny senátorů (tito další navrhovatelé získali postavení vedlejších
účastníků v nejdříve zahájeném řízení, vedeném pod nadepsanou spisovou značkou
Pl. ÚS 5/19). Ústavní soud projednal návrhy před nabytím účinnosti zákona č.
125/2019 Sb., čímž fakticky vyhověl žádosti navrhovatele o přednostní
projednání věci.
45. V nálezu ze dne 1. 10. 2019 (v části IV. označené jako „závěr“) Ústavní
soud konstatoval, že zákon o majetkovém vyrovnání vyplnil desetiletí trvající
legislativní mezeru spočívající v absenci majetkového vypořádání státu s
církvemi a náboženskými společnostmi, jež byla v roce 2010 Ústavním soudem
prohlášena za neústavní (nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07). Stát se tímto zákonem
zavázal být oprávněným církvím a náboženským společnostem seriózním smluvním
partnerem a vyplatit jim za stanovených podmínek finanční náhradu za totalitním
režimem zabavený majetek, který již nelze vydat naturální formou. Vedle
hlavního restitučního účelu má finanční náhrada také funkci přípravy církví a
náboženských společností na budoucí ekonomickou odluku od státu, za který
církve plní řadu úkolů, zejména v oblasti zdravotnictví a sociálních služeb.
Poměr uvedených účelů je v případě každé jednotlivé církve a náboženské
společnosti z historických i ekonomických důvodů individuálně proměnlivý.
Zákonodárce přijetím § 15 a 16 zákona o majetkovém vyrovnání deklaroval
podmínky, za nichž je ochoten smlouvy o vypořádání s jednotlivými církvemi a
náboženskými společnostmi uzavřít. Dotčené církve a náboženské společnosti [s
výjimkou jedné - viz § 15 odst. 2 písm. b) uvedeného zákona ve spojení se
sdělením Ministerstva kultury č. 55/2013 Sb.] státem předložený návrh smlouvy
akceptovaly a vláda s nimi smlouvy o vypořádání uzavřela. Na základě smluv bylo
ujednáno, že finanční náhrada v zákonem i smlouvou stanovené (valorizované)
výši bude vyplacena v třiceti ročních splátkách (body 94., 95. nálezu).
46. Napadenou právní úpravou zákonodárce nepřípustně retroaktivním způsobem
nerozhodl o zdanění, nýbrž o faktickém snížení finanční náhrady, na jejíž celou
výši vznikl církvím a náboženským společnostem právní nárok a legitimní
očekávání okamžikem uzavření smluv o vypořádání. Dodatečné snížení finanční
náhrady za křivdy způsobené zločinným komunistickým režimem míří proti
základním principům demokratického právního státu. Zákonodárce tím porušil
principy právní jistoty, důvěry v právo a jeho předvídatelnost a ochrany
nabytých práv, jakožto stěžejní principy demokratické společnosti (čl. 1 odst.
1 Ústavy), a právo dotčených subjektů vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1
Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ve smyslu ochrany legitimního
očekávání jeho zmnožení (bod 96. nálezu).
47. Z uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud o tom, že ustanovení § 18a odst. 1
písm. f) zákona o daních z příjmů, ve znění zákonného opatření Senátu č.
344/2013 Sb. a zákona č. 125/2019 Sb., ve slovech "s výjimkou finanční
náhrady", je v rozporu s ústavním pořádkem, a proto napadená slova podle § 70
odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušil s účinností dnem vyhlášení nálezu ve
Sbírce zákonů. Ve zbývající části Ústavní soud návrh odmítl podle § 43 odst. 2
písm. a) téhož zákona. Zbývá doplnit, že tento nález byl pod č. 303/2019 Sb.
vyhlášen ve Sbírce zákonů 20. 11. 2019.
48. Třebaže lze souhlasit s argumentací nejvyšší státní zástupce, pakliže
upozornil, že společenskou škodlivost jednání obviněného nesnižuje skutečnost,
že předmětný zákon byl skutečně následně zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne
1. 10. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 5/19, nic to nemění na již učiněných závěrech. Lze
shrnout, že soudy správně vyhodnotily povahu jednání obviněného v kontextu
okolností, za nichž byl projev učiněn, a důvodně lze vyvodit, že příspěvek
obviněného není možné označit za vážně míněnou výhrůžku usmrcením, popř.
nejméně ublížením na zdraví. Obsah příspěvku víceméně odrážel rozjitřené emoce
obviněného, který se nepatřičně pasoval do role ochránce a zachránce
demokratických principů, o čemž svědčí i jeho sdělení adresované J. Š., podle
něhož cílem textu bylo „oznámit všem, že jsou v českém národě lidé, a není jich
málo, kteří jsou připraveni sáhnout v případě potřeby k extrémním prostředkům k
ochraně svobody. Je velice nutné, aby zaznělo, že další rok 1948 a 1968 již
tento národ nepřipustí, ať by za to byla placena jakákoli cena, skutečně
jakákoli a jakkoli extrémní“ (č. listu 10). Současně se znovu projevily
negativní rysy jeho osobnosti, nezdrženlivost, arogance, pro něž nelze nalézt
omluvu ani při veškerém respektu k motivu jeho jednání. Příspěvek obviněného
nejenže nevyvolal podnětnou diskusi na téma, jež by si ji jistě zasloužilo, ale
své čtenáře nebývalou agresivitou a hrubostí musel spíše odradit, poněvadž
prostoru k věcné diskusi příliš nenabídl. Že však jednání obviněného směřovalo
k ochraně zásad, které podle něj představují základní zásady právního státu a
demokracie, svědčí nejen jeho výpověď, ale i další příspěvek obviněného ze dne
28. 4. 2019 s označením „Proč je zdanění církevních restitucí nebezpečné?“, v
němž je obsažena daleko věcnější argumentace nesouhlasu, odkaz na § 16 zákona
č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi
(č. listu 3).
49. Obviněný prezentoval svůj nesouhlas se zdaněním církevních restitucí a
postojem poslanců, kteří hlasovali pro přijetí takového zákona, a prezidenta
republiky, který dal najevo svůj záměr zákon schválit, jednáním spočívajícím v
tom, že na svém facebookovém profilu zveřejnil příspěvek s hrubým, urážlivým,
hanlivým a arogantním obsahem, ve vztahu k němuž se soudy finálně zabývaly
otázkou, zda nenaplňuje znaky výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
Soud prvního stupně po zevrubném výkladu zákonných znaků přečinu výtržnictví
podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku i připomenutí relevantní judikatury
nepolemizoval s tím, že sepis a zveřejňování podobných příspěvků jako v případě
obviněného nelze schvalovat. Správně připomněl, že obviněný jako komunální
politik měl ve veřejném prostoru, jakým je i jeho profil na sociální síti,
volit vhodnější způsob komunikace, a to tím spíše, bylo-li jeho záměrem vyvolat
diskusi o určitém problému a aktuální politické situaci. Jakkoliv jednání
obviněného odmítl jako nepřijatelné, současně připustil, že je nutno vzít v
úvahu, že obviněný zveřejnil svůj příspěvek ve specifickém prostředí sociálních
sítí, které vytvářejí jistou anonymitu jejich aktérů a tím vyvolávají v
diskutujících pocit uzavřené skupiny. Uživatelé sociálních sítí často reagují
pod vlivem emocí bez zvážení dopadu svých slov a uvědomění si jejich
neodvolatelnosti v prostředí internetu, mnohdy se ve svých příspěvcích a
diskusích vyjadřují způsobem, který by ve veřejném prostoru či v přímé osobní
interakci s dalšími osobami a názorovými oponenty jinak nepoužili. Podle soudu
prvního stupně také není smyslem a účelem trestního soudnictví kultivovat
prostředí sociálních sítí a politiky formou trestního stíhání vybraných
případů, které budou exemplárně potrestány, když není v možnostech orgánů
činných v trestním řízení všechny podobné případy sledovat a vyvozovat z nich
odpovídající důsledky (body 11.–15. usnesení). Stížnostní soud právním závěrům
soudu prvního stupně v zásadě přisvědčil, nesouhlasil však s jeho názorem, že
důvodem pro mírnější posuzování jeho jednání je zveřejnění jeho příspěvku v
prostředí sociálních sítí. Podle stížnostního soudu (bod 8. usnesení) je ale
nutno v případě trestního práva u obdobných „vulgárních, excesivních a
neslušných projevů zejména zkoumat, jakou pohnutkou byla osoba, kterou byly
vyřčeny, vedena a jaký cíl sledovala. Nelze tak nerozlišovat mezi hrubými
neslušnostmi vyřečenými často s úmyslem pouze urážet, vyvolávat pohoršení a
narušovat občanské soužití (kdy takového projevy bývají často posouzeny jako
trestný čin výtržnictví) a hrubými neslušnostmi, které jsou sice ve své
podstatě urážlivé a vulgární, ale jejich cílem je legitimní vyjádření názoru“.
50. Soudy také přiléhavě připomněly a aplikovaly závěry obsažené ve stanovisku
trestního kolegia Nejvyššího soud sp. zn. Tpjn 301/2012 k výkladu ustanovení §
12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu
pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“,
uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Zásadně podle něj platí, že každý
protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je
trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento
závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž
trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze
uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního
korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho,
že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat
nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a
jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní
represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima
ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného
činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin
společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného
činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou
škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním
posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož
je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §
39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové
podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o
čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem
z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za
předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti
neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“,
z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z
hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné
nebo nevhodné (č. 26/2013-I., II., III. Sb. rozh. tr.). Jejich úvahu o tom, že
jednání obviněného nevykazuje znaky žádného trestného činu uvedeného ve
zvláštní části trestního zákoníku, nemá ani dovolací soud za extrémní a
nepřijatelnou, byť nutno připustit, že případ obviněného je z hlediska možnosti
vyvození jeho trestní odpovědnosti případem vskutku hraničním.
51. Závěry, jež soudy učinily a řádně odůvodnily, jsou s korekcí učiněnou
soudem druhé stupně ve vztahu k povaze a významu příspěvku uveřejněného na
Facebooku akceptovatelné. Nejvyšší soud si je vědom, že role sociálních sítí
jako média a také jejich odpovědnost se teprve tvoří, nepomíjí ani problémy a
nově nastolené otázky reagující na vzájemný vztah sociálních sítí a svobody
projevu. Nelze však zpochybnit, že i z jednání osoby, které spočívá ve
zveřejnění příspěvku na Facebooku a v němž se tato osoba vyjadřuje k otázkám
politickým, otázkám obecného zájmu, lze za splnění potřebných předpokladů
vyvodit její trestní odpovědnost. Okolnost, že se tak stalo v prostředí
sociálních sítí, je skutečně nerozhodná, a je třeba dát najevo, že spáchání
činu v prostředí sociálních sítí, konkrétně uveřejnění příspěvku na Facebooku,
je jednáním, tedy projevem vůle ve vnějším světě, na které nutno vztáhnout
shodné parametry jako na každé jiné jednání. V tomto konkrétním případě naopak
soud druhého stupně přiléhavě poukázal na celkový kontext jednání obviněného,
zvláště na pohnutku jeho expresivního projevu, tj. úsilí o vyjádření názoru k
otázce zdanění církevních restitucí.
52. Třebaže soudy v tomto hraničním případě nevyvodily trestní
odpovědnost obviněného a důsledky s ní spojené, jednání obviněného však žádá
vyvodit – vedle odpovědnosti morální a politické – též odpovědnost správní.
Soud může v hlavním líčení podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupit věc jinému
příslušnému orgánu jen tehdy, má-li ve výsledcích provedeného dokazování
dostatečný podklad pro závěr, že jednání, které není trestným činem, by mohlo
být posouzeno jako přestupek (přiměřeně viz č. 33/2015 Sb. rozh. tr.).
Přestupkem je společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za
přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o
trestný čin (§ 5 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o
nich). Posouzení jednání obviněného jako jednání protiprávního, jímž obviněný
hrubým jednáním úmyslně narušil občanské soužití, a tedy jako jednání, v němž
by bylo možno spatřovat přestupek podle zákona o některých přestupcích [v úvahu
přichází § 7 odst. 1 písm. c) tohoto zákona], je závěrem přiléhavým,
odpovídajícím zásadě subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 tr.
zákoníku a principu ultima ratio, který z této zásady vyplývá.
53. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího
státního zástupce není důvodné, a proto je podle § 265j tr. ř. zamítl. Učinil
tak v neveřejném zasedání, poněvadž s projednáním v neveřejném zasedání
souhlasili nejvyšší státní zástupce i obviněný [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 12. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu