8 Tdo 1173/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12.
října 2011 o dovolání obviněného S. J., proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 7 To 57/2011, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 54/2009, t
a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. J. o d m í t á .
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 25 T 54/2009,
uznal obviněné S. J. a P. P. vinnými, že
„poté, co R. M., dne 30. 4. 2006 podepsal fiktivní smlouvu, dle které měl od
osoby Z. I. koupit osobní automobil VW Passat s pozměněným VIN přičemž toto
vozidlo bylo v době od 4. 4. 2006 do 5. 4. 2006 s původní, mpz: D a původním
VIN v P. u B. doposud nezjištěným pachatelem odcizeno Ch. R., obžalovaný P. P.
uvedené vozidlo dne 14. 5. 2007 pojistil u Kooperativa pojišťovny a obžalovaný
S. J. s použitím plné moci vystavené R. M. vozidlo dne 24. 7. 2007 v P., Z.
prodal Autobazaru DAVO, s.r.o., za částku 240.000,- Kč, vozidlo dne 18. 8. 2007
zakoupila společnost Modrý Gryst, s.r.o., načež bylo dne 24. 8. 2007 zajištěno
Policií ČR a při metalografickém zkoumání byly zjištěny původní identifikační
znaky vozidla“.
Takto zjištěné jednání obviněných soud prvního stupně právně kvalifikoval jako
trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1 písm. a),
odst. 3 písm. b) spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 zákona č.
140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr.
zák.“). Obviněnému P. P. za tento trestný čin uložil podle § 252a odst. 3 tr.
zák. trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst.
1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.
Obviněnému S. J. uložil podle § 252a odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v
trvání patnácti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.
Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění a rovněž poškozená společnost
Autobazar Davo, s.r.o., se sídlem P., U t., odvolání, která Městský soud v
Praze usnesením ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 7 To 57/2011, podle § 256 tr. ř.
zamítl.
Obviněný S. J. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) však s
takovýmto rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasil a prostřednictvím
obhájce Mgr. Pavla Szkandery podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel brojil proti závěrům soudů obou nižších stupňů stran naplnění
subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu a vyslovil v tomto
kontextu nesouhlas s odůvodněním obou rozhodnutí, z nichž se podává, že musel
přinejmenším vědět, že s vozidlem není něco v pořádku. Podle jeho názoru „nebýt
nějak v pořádku“ rozhodně nelze považovat za ekvivalent znaku „být získán
trestným činem spáchaným v České republice nebo v cizině nebo jako odměna za
něj“. Dále poukázal na skutečnost, že obžaloba prokázala pouze to, že při
prodeji předmětného vozidla vystupoval jako zmocněnec jeho vlastníka R. M.,
zatímco ostatní znaky skutkové podstaty podle jeho slov „minimálně kulhají“. V
návaznosti na to vyjádřil domněnku, že kvalifikovaně zastírat nemůže ten, kdo
toliko zastupuje vlastníka při prodeji věci, jejíž původ má být zastřen. Z
těchto důvodů vyslovil názor, že jeho obhajoba nebyla spolehlivě vyvrácena,
když výrok o jeho vině byl opřen o výpovědi svědků, jež sice možná korespondují
s listinnými důkazy, avšak ve vztahu k jeho údajné vině neprokazují ničeho.
Obviněný proto v závěru svého podání navrhl (aniž přitom citoval konkrétní
zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší
soud“) zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011, č.j. 7 To
57/2011 (správně mělo být „sp. zn. 7 To 57/2011“), a současně rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 10. 2010, č.j. 25 T 54/2009 (správně
mělo být „sp. zn. 25 T 54/2009“), a poté aby sám ve věci rozhodl tak, že jej v
plném rozsahu zprostí obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní
zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“) a uvedla, že předmětná právní kvalifikace odpovídá skutkovému
stavu zjištěnému soudy, neboť bylo zjištěno, že vozidlo zn. VW Passat combi
bylo v době od 4. 4. 2006 do 5. 4. 2006 odcizeno Ch. R. V registru vozidel bylo
vozidlo evidováno na fiktivní neexistující osobu Z. I. s pozměněným číslem VIN.
Za odměnu ve výši 1.000,- Kč nechal vozidlo na sebe následně zaregistrovat jako
kupující R. M., kterého následně obviněný S. J. sám iniciativně vyhledal, aby
předmětné vozidlo mohl prodat, neboť k tomu bylo zapotřebí zajistit plnou moc
pro prodávajícího. Obviněný P. P. za odměnu ve výši 500,- Kč vozidlo pojistil u
Kooperativa pojišťovny. Je naprosto zjevné, že pokud obviněný S.J. sám
iniciativně vyhledal bezdomovce R. M., o němž věděl, že má na sebe na základě
fiktivní kupní smlouvy registrováno předmětné vozidlo proto, aby mu podepsal
plnou moc, kterou potřeboval k prodeji vozidla do autobazaru, zastíral tak
původ věci získané trestným činem, s cílem vzbudit zdání, že taková věc byla
nabyta v souladu se zákonem. To, že v dané věci vystupoval v pouhém zastoupení
vlastníka věci, nehraje v rámci trestněprávního posouzení věci zásadní vliv.
Zastoupení vlastníka věci totiž překračovalo materiálně obsah takového
zastoupení, které se řídí vůlí zastupovaného. Fakticky šlo o situaci, kdy
deklarovaný vlastník vozidla, který toto nikdy neměl ve své moci, respektoval
vůli zmocněnce. Obviněným inscenovaný právní stav věci z hlediska vlastnictví
směřoval k zastření původu vozidla. Subjektivní stránka trestného činu tak byla
naplněna, neboť obviněnému S. J. bylo evidentně jasné, že R. M. faktickým
vlastníkem vozidla není.
Ve vztahu k námitkám vztahujícím se ke skutkovým zjištěním obou soudů nižších
stupňů státní zástupkyně uvedla, že tyto není možné podřadit pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ze všech shora uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní
věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i
obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat,
že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než
kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze
proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž
je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování
a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,
poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv
hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat
postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů. V takovém případě by se
totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (srov.
přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III.
ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a
teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní
posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska
nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky,
a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i
stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Některé z námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku
uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu
nemohly obstát. Konkrétně se jednalo o ty výhrady, které směřovaly proti
způsobu hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí) ze strany soudů nižších
instancí, jejichž prostřednictvím dovolatel vytýkal, že tyto důkazy ve vztahu k
jeho údajné vině ničeho neprokazují. Takto formulované výhrady ovšem nejsou
ničím jiným nežli polemikou obviněného se soudy učiněnými skutkovými
zjištěními, jejímž prostřednictvím tato skutková zjištění napadal a současně
předkládal vlastní (a jemu příznivější) verzi skutkového děje.
Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli
dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst.
l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní,
jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení
provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž
změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků
(tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž
byl uznán vinným. Námitky skutkové však žádný z důvodů dovolání podle § 265b
tr. ř. nezakládají, a proto neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost
Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu
ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS
78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy,
existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými
důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a
právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění
správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu (což dovolatel
v části své argumentace i výslovně učinil), pak Nejvyšší soud připomíná, že
dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr.
ř.).
Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím
zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by
uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden
v § 265b tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný uplatnil
relevantně v té části, v níž zpochybnil správnost právního posouzení jeho
jednání jako trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a
odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) spáchaného ve spolupachatelství podle § 9
odst. 2 tr. zák. z hlediska naplnění znaku „zastření původu věci získané
trestným činem“ v návaznosti na subjektivní stránku ve formě úmyslného zavinění.
Nejvyšší soud však současně shledal, že takto formulované výhrady jsou zjevně
neopodstatněné.
K uvedené problematice je zapotřebí (pouze ve stručnosti a jen v obecné rovině)
uvést, že trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a
odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo zastírá původ
nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu
věci nebo jiné majetkové hodnoty získané trestným činem spáchaným v České
republice nebo v cizině nebo jako odměna za něj s cílem vzbudit zdání, že
taková věc nebo jiná majetková hodnota byla nabyta v souladu se zákonem, spáchá-
li takový čin ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě větší hodnoty.
Objektem trestného činu je cizí majetek, a to ve vztahu k věcem získaným
trestnou činností. Zastřením původu věci nebo jiného majetkového prospěchu se
především rozumí tzv. praní špinavých peněz. Zastření znamená, že
informace o původu věci nebo jiného majetkového prospěchu je
utajována nebo zkreslována. Prostředkem zastření původu věci je převod
vlastnictví k věci, utajení skutečné povahy věci, místa a pohybu věci, utajení
dispozic s věcí a informací o vlastnictví, resp. o jiných právech k věci.
Původem věci se tu rozumí to, že věc pochází z trestného činu. Není rozhodné,
jakým trestným činem byla věc získána. Zpravidla půjde o majetkový trestný čin,
ale může to být i trestný čin nemajetkové povahy (např. přijímání úplatku ve
smyslu § 160 tr. zák.). Nestačí však, pokud byla tato věc získána přestupkem.
Může jít o jakoukoli věc, např. peníze, alkoholické nápoje, cigarety apod.
Zpravidla jde o věci movité, ale může jít také o nemovitosti. Pachatel jedná s
cílem vzbudit zdání, že taková věc (získaná trestnou činností) nebo majetkový
prospěch (získaný trestnou činností) byly nabyty v souladu se zákonem. Věcí
větší hodnoty se rozumí věc, jejíž hodnota dosahuje částky nejméně 50.000,- Kč
(§ 89 odst. 11 tr. zák.).
Z hlediska subjektivní stránky vyžaduje tato skutková podstata zavinění
úmyslné [§ 4 písm. a), b) tr. zák.]. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže
pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem
chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl,
že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že
se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.]. K
naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom postačuje, je-li
spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z
nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla
dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle
zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo
ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a
41/1976 Sb. rozh. trest.).
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně se podává, že
soud považoval za naplněné znaky předmětného trestného činu spočívající v tom,
že obvinění společným jednáním „zastírali původ věci získané trestným činem
spáchaným v České republice, s cílem vzbudit zdání, že taková věc byla nabyta v
souladu se zákonem, a čin spáchali ve vztahu k věci větší hodnoty“.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s
odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní
skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky tohoto trestného činu
jak po stránce objektivní, tak i subjektivní. Z popisu skutku ve výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně se podává, že dovolatel „poté, co R. M. …
podepsal fiktivní smlouvu, dle které měl od osoby Z. I. koupit osobní automobil
… s pozměněným VIN přičemž toto vozidlo bylo … s původní, mpz: D a původním VIN
… doposud nezjištěným pachatelem odcizeno Ch. R., obžalovaný P. P.l uvedené
vozidlo dne 14. 5. 2007 pojistil u Kooperativa pojišťovny a obžalovaný S. J. s
použitím plné moci vystavené R. M. vozidlo dne 24. 7. 2007 … prodal Autobazaru
DAVO, s.r.o., …“.
Jak z této formulace, tak (a především) z příslušných pasáží odůvodnění obou
shora citovaných rozhodnutí je patrné, že soud prvního stupně, s jehož názorem
se ztotožnil i soud odvolací, vzal za prokázané (ač to žádný z nich explicitně
neuvedl), že obviněný se jednání kladeného mu za vinu dopustil úmyslně, a to
minimálně v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák. Nalézací soud v
odůvodnění svého rozsudku (srov. jeho stranu 4) rozvedl, že „… to, že je
vozidlo kradené, že s ním není něco v pořádku, muselo být obžalovanému J.
zřejmé už z toho, že plnou moc mu vystavil v podstatě bezdomovec, kterému
utržené peníze ani nepředal, … přinejmenším věděl to, že s vozidlem není něco v
pořádku, a proto v bazaru lhal, že prodávající M. je jeho známý, …, přinesl jen
zplnomocnění a snažil se auta zbavit a rychle získat peníze, …“.
Nejvyšší soud shledal, že dokazováním provedeným orgány činnými v trestním
řízení bylo spolehlivě zjištěno, že to byl právě obviněný, kdo vyvíjel aktivní
činnost směřující k vyhledání R. M. coby fiktivního vlastníka předmětného
automobilu (ten za podpis fiktivní kupní smlouvy obdržel od neznámého muže
1.000,- Kč). Od jmenovaného si poté nechal vystavit plnou moc k prodeji vozidla
do autobazaru, který dne 24. 7. 2007 skutečně zrealizoval, avšak R. M. žádný
finanční obnos, jenž by mu jako majiteli vozidla a prodávajícímu v jedné osobě
(za předpokladu právní čistoty celé transakce) měl náležet, nepředal. Připojí-
li se k uvedeným okolnostem ještě skutečnost, že předmětné vozidlo bylo ve
dnech 4. 4. 2006 až 5. 4. 2006 odcizeno neznámým pachatelem jeho původnímu
majiteli Ch. R., bylo změněno VIN a s takto pozměněnými identifikačními údaji
byl automobil evidován v registru vozidel na neexistující osobu jménem Z. I.,
nelze si jednání obviněného vysvětlit jinak, nežli tím, že byl od počátku veden
záměrem zastřít skutečný původ vozidla. Z uvedeného pak vyplývá i úmysl
obviněného (přinejmenším úmysl eventuální), neboť bezpochyby věděl, že svým
jednáním (převodem, resp. zprostředkováním prodeje vozidla nejasného původu)
může porušit zákon a pro případ, že takové porušení způsobí, byl s tím srozuměn.
Závěr o úmyslu obviněného zastřít původ věci získané trestným činem vyplývá z
provedeného dokazování a svůj odraz (třeba jen v relativně stručné podobě)
nalezl i v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jak
byla popsána výše. Nejvyšší soud se bezezbytku identifikoval (ve shodě s
vyjádřením státní zástupkyně k podanému dovolání) se závěry soudů nižších
instancí i způsobem, jakým tyto závěry odůvodnily. Oba soudy náležitě a v
souladu se zákonem vysvětlily, jakými úvahami byly při rozhodování o vině
dovolatele vedeny. Nejvyšší soud tyto úvahy a právní závěry shledal správnými a
korespondujícími s příslušnými pasážemi písemných odůvodnění dovoláním
napadených rozhodnutí, na něž z důvodu stručnosti, kterou mu ukládá ustanovení
§ 265i odst. 2 tr. ř., tímto odkazuje (srov. strany 4 až 5 rozsudku soudu
prvního stupně, resp. strany 3 až 4 usnesení odvolacího soudu).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř jako zjevně
neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h
a