8 Tdo 118/2025-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 3. 2025 o dovolání, které podala obviněná J. G. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 9 To 301/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 27/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. G. S. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 91 T 27/2024, byla obviněná J. G. S. (dále též jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to a za sbíhající přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byla pravomocně uznána vinnou rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 1 T 96/2023, který nabyl právní moci téhož dne, byla podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 1 T 96/2023, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná dopustila zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku tím, že dne 18. 9. 2023, v době od 13:00 do 13:10 hodin, v Brně, na ulici XY, u parku přilehlého u obchodního domu XY, přistoupila k poškozenému Z. Š., kterého oslovila a požadovala po něm vydání finanční hotovosti v neupřesněné výši, následně k poškozenému přistoupila do bezprostřední blízkosti, a když poškozený vydání finanční hotovosti odmítl, opakovaně ho udeřila rukou do horní poloviny těla a nejméně jednou jej uhodila igelitovou taškou, kterou nesla v ruce, přičemž mu proti jeho vůli začala prohledávat pravou přední kapsu jeho kalhot, čemuž se snažil bránit tím, že si kapsu držel, následně poškozenému řekla, ať jí dá peníze nebo ho píchne, přiložila mu k pravému boku nůž o délce čepele asi 5 cm a opětovně ho vyzvala k vydání finanční hotovosti, kdy po celou dobu útoku současně požadovala od neustanoveného muže stojícího vedle ní, aby poškozeného zbil. Poté obviněná přiložila poškozenému nůž ke krku a opakovala, že jí má dát všechny peníze, co má u sebe, přičemž se znovu otočila na neustanoveného muže a dožadovala se jeho pomoci, tohoto poškozený využil a z místa rychlou chůzí odešel na ulici XY v Brně k prodejnímu okénku trafiky, kam si šel koupit cigarety, tam ho však obviněná dostihla, přistoupila k němu a opět ho začala napadat, a to údery otevřenou dlaní do horní části těla s výzvou k vydání peněz, načež poškozený z místa utekl, a tímto jednáním způsobila poškozenému Z. Š. škodu odcizením finanční hotovosti ve výši nejméně 1 000 Kč a dále povrchovou kožní oděrku na břichu o délce 5 mm.
3. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podaly odvolání obviněná a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně. Obviněná je zaměřila proti výroku o vině, státní zástupkyně v odvolání podaném v neprospěch obviněné brojila proti výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 9 To 301/2024, byla odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 9 To 301/2024, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Dovolatelka v konkrétní rovině namítla, že skutkový děj byl rozdělen na dvě fáze, v první fázi se jednalo o útok na ulici XY v Brně, u parku přilehlého obchodního domu XY, a v druhé fázi o útok na ulici XY, u prodejního okénka trafiky, kde obviněná měla poškozeného napadat a odcizit mu hotovost ve výši nejméně 1000 Kč. Ve skutkové větě výroku o vině rozsudku prvního stupně absentuje popis konkrétní části jednání obviněné, kdy se měla zmocnit této hotovosti, tedy zda k němu došlo v první či druhé fázi útoku. Měla za to, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil výpověď poškozeného Z. Š. jako věrohodnou, přestože je účelová, poukázala na okolnost, že poškozený je uživatelem drog. Taktéž se pozastavila nad tím, že doba spáchání skutku měla být dne 18. 9. 2023 v době od 13:00 do 13:10 hod., poškozený však napadení nahlásil až následující den 19. 9. 2023 v časných ranních hodinách. Nevyužil první příležitosti k útěku do bezpečí, přestože jej měla obviněná v první fázi útoku ohrožovat nožem přiloženým k pravému boku a posléze k jeho krku, a namísto toho zamířil k prodejnímu okénku trafiky na ulici XY, aby si koupil cigarety, ačkoli se jeho peněz měla zmocnit obviněná. Průběh druhé fáze útoku před trafikou na ulici XY vyvrátil svou výpovědí svědek L. K., prodejce z tohoto stánku, který uvedl, že obviněnou zná jako běžnou zákaznici a nikdy nebyl svědkem její slovní nebo fyzické potyčky s jinou osobou. Rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou proto v namítaném směru ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
6. Obviněná vytkla i nesprávné posouzení subjektivní stránky stíhaného zločinu. Jeho pachatel přepadne poškozeného, ke kterému jinak nemá žádný bližší vztah, se zištným motivem opatřit si pro vlastní potřebu nějaké prostředky, zpravidla peníze nebo cennosti, popřípadě jiné věci k uspokojování vlastních potřeb, ke zpeněžení apod. Obviněná nebyla motivována zištně, neboť nejednala v úmyslu získat majetkový prospěch. K neshodě mezi ní a poškozeným došlo ze vztahových důvodů, neboť oba měli zájem o vztah se svědkyní L. P. Fyzické napadení poškozeného obviněnou lze ze své podstaty vyloučit i prostým srovnáním fyzických parametrů obviněné a poškozeného.
7. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 9 To 301/2024, jakož i všechny další výroky a rozhodnutí na ně obsahově navazující, a věc vrátil Krajskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k podanému dovolání nejprve vymezil rozsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a shrnul, že námitky dovolatelky pod něj podřazené považuje za neopodstatněné. Konstatoval, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily a přihlížely ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Obviněná je předně usvědčována svědeckou výpovědí bezúhonného poškozeného Z. Š. Jeho výpověď lze považovat za věrohodnou, neboť, jak již uvedl soud prvého stupně v odůvodnění svého rozsudku, výpověď poškozeného byla detailní a souvislá, poškozený rozhodným způsobem odpovídal i na doplňující dotazy a vypořádal se i s uplatněnou obhajobou obviněné. Výpověď poškozeného je podporována svědeckou výpovědí L. P. Pakliže obviněná vůči poškozenému namítá, že poškozený je osobou užívající drogy, z čehož obviněná dovozuje jeho nevěrohodnost, tak v tomto ohledu nelze pominout, že i sama obviněná je uživatelkou drog, k čemuž se při svém výslechu doznala. Nevěrohodnost poškozeného pak rozhodně nelze dovozovat ani ze způsobu, jakým se zachoval po svém prvotním napadení v parku v ulici XY. Státní zástupce se pozastavil nad tím, jakým lepším způsobem, který by více odpovídal představám obviněné, měl poškozený uprchnout z místa svého prvotního napadení, když bylo prokázáno, že se poškozený při první příležitosti odebral do ulice XY do bezprostřední blízkosti zastávky městské hromadné dopravy XY, tedy na frekventované veřejné prostranství, u kterého mohl předpokládat, že se zde obviněná, s ohledem na přítomnost veřejnosti, zdrží případného pokračování v útoku na jeho osobu. Obdobně nelze hodnotit k tíži poškozeného ani tu skutečnost, že své napadení nahlásil až v ranních hodinách následujícího dne, neboť v praxi není nijak neobvyklé, že oběti násilných trestných činů své napadení nahlásí až s určitým časovým odstupem, a to zejména v případech, kdy pachatelem je osoba oběti blízká.
9. Ve vztahu k výpovědi svědka L. K., provozovatele trafiky, státní zástupce uvedl, že nelze pominout tu skutečnost, že svědek vypověděl, že se v jeho trafice denně vystřídá 1500 zákazníků. Nelze proto vyloučit, že svědek konflikt obviněné s poškozeným nezaznamenal, protože se v kritický okamžik mohl věnovat jiným zákazníkům, nebo si konflikt s ohledem na časový odstup a frekvenci zákazníků jednoduše nepamatuje. Státní zástupce má za to, že ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
10. Státní zástupce ve vztahu k námitce o nedostatečném naplnění subjektivní stránky uvedl, že argumentace obviněné nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Obviněné je kladeno za vinu, že vůči poškozenému užila pohrůžku násilí a nakonec i násilí samotné, a to s cílem zmocnit se věci, kterou měl poškozený při sobě, přičemž této věci se poškozená nakonec i zmocnila, když poškozenému z jeho kapsy odcizila minimálně 1000 Kč. O naplnění znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku tak nelze mít jakýchkoliv pochyb, přičemž je v tomto ohledu zcela irelevantní, co na samém počátku vedlo obviněnou k tomu, aby vyvolala konflikt s poškozeným, tedy zda konflikt započala ze vztahových důvodů, či zda již od samého počátku jednala v úmyslu zmocnit se cizí věci.
11. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné J. G. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná ve svém podání odkázala na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
15. Obviněná v souvislosti s takto deklarovaným důvodem dovolání namítla, že ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně není dostatečně vymezeno, v který moment se měla zmocnit finanční hotovosti ve výši 1 000 Kč (zda na ulici XY v přilehlém parku u prodejny XY, nebo na ulici XY u prodejního okénka, kde si kupoval poškozený cigarety), a že soudy nesprávně hodnotily výpovědi poškozeného Z. Š. a svědka L. K. Jde-li o námitku nedostatku popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku spočívající v tom, že v něm není dostatečně pregnantně vyjádřeno, v který okamžik či fázi útoku směřujícímu proti poškozenému se obviněná zmocnila finanční hotovosti ve výši nejméně 1 000 Kč, lze jí do jisté míry přisvědčit.
Tato dílčí nepřesnost však nemá žádný dopad na výslednou právní kvalifikaci skutku, protože zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku byl dokonán již okamžikem, kdy dovolatelka užila vůči poškozenému násilí v úmyslu zmocnit se jeho finanční hotovosti jako cizí věci bez ohledu na to, zda se jí fakticky zmocnila či nikoli, jak správně uvádí i soud prvního stupně. Ten ale také dodal, že obviněné se podařilo při současném prohledání poškozeného odcizit z jeho kalhot bankovku v hodnotě 1 000 Kč, čímž zařadil tuto část útoku do jeho první fáze na ulici XY (bod 10.
rozsudku). Soud prvního stupně ve výroku o vině rozsudku ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění tedy popsal a důsledně vysvětlil všechna skutková zjištění relevantní pro naplnění zákonných znaků zločinu loupeže.
16. Přisvědčit však nelze obviněné ani co do výtek vůči hodnocení věrohodnosti poškozeného Z. Š. a svědka L. K. Nejvyšší soud v tomto kontextu neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů ani pochybení při hodnocení důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu (zejména body 4.– 10. rozsudku soudu prvního stupně, strana 3 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů.
Je patrné, že dovolací argumentace obviněné představuje opětovné zopakování její obhajoby, s níž se postupně soud prvního stupně a posléze i odvolací soud v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba její opodstatněnost znovu v jednotlivostech zevrubně rozebírat. Zejména nalézací soud se podrobně zabýval věrohodností poškozeného Z. Š. jako stěžejního svědka, posoudil ji v kontextu výpovědi obviněné a svědkyně L. P., přičemž vyhověl i obhajobě dovolatelky a vyslechl jí navrhované svědky M.
Š. a L. D., kteří se měli nacházet poblíž místa činu a sledovat útok obviněné na poškozeného. Soud prvního stupně hodnotil výpověď svědka M. Š. jako značně kontroverzní a nevěrohodnou. Tento tvrdil (stejně jako dovolatelka), že incidentu měl být přítomen i svědek L. D., který to vzápětí popřel s tím, že žádnou hádku ani fyzickou potyčku mezi nějakým mužem a obviněnou vůbec neviděl, ten den se v parku na ulici XY vůbec nenacházel a vše slyšel pouze od svědkyně L. P. Věrohodnost poškozeného Z. Š. nesnižuje ani skutečnost, že útok obviněné na jeho osobu nahlásil až den po samotném útoku, jde o jev zcela běžný, nevzbuzující svým časovým odstupem žádné problematické otázky zpochybňující samotný útok.
Stejně tak ani námitka obviněné, že poškozený je uživatelem drog, sama o sobě nemá na jeho věrohodnost vliv, neboť soudy nižších stupňů si byly vědomy, že rozhodují v trestní věci, která se udála mezi osobami užívajícími omamné a psychotropní látky, a vzaly to v potaz, neboť uživatelem drog byla sama obviněná, poškozený i svědci L. P., M. Š. a L. D. Rovněž tvrzení dovolatelky, že poškozený nevyužil první příležitosti k útěku do bezpečí, ale zamířil k prodejnímu okénku trafiky na ulici XY za účelem nákupu cigaret, nemá oporu v provedeném dokazování.
Z něj vyplynulo, že poškozený Z. Š. byl otřesen prvotním útokem obviněné na ulici XY a využil okamžiku, kdy poškozená po blíže neustanoveném muži, který tam byl s ní, chtěla, aby zbil poškozeného, což odmítal udělat, a poškozený z místa odešel rychlou chůzí pryč z dosahu obviněné na ulici XY, kde je velká fluktuace osob, v domnění, že obviněné unikl. Poškozený nemohl předpokládat, že jej obviněná vyhledá a znovu jej napadne i před prodejním okénkem na ulici XY. Soud prvního stupně pak výpověď svědka L.
K. hodnotil v kontextu zjištění, že nevěděl, jakou práci obviněná provozuje, ani že je uživatelkou drog a v jeho trafice se denně vystřídá kolem 1500 zákazníků.
17. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
18. Druhý dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Dovolatelka pod něj subsumovala námitku spočívající v tom, že nejednala v úmyslu získat majetkový prospěch. Neshoda mezi ní a poškozeným vznikla z důvodu jejich vztahu ke svědkyni L. P., neboť jak obviněná, tak poškozený měli zájem o vztah s touto svědkyní. Popřela, že by poškozeného sama napadla, což dovozuje i z nepoměru jejich fyzických konstitucí.
20. Zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Násilí je prostředkem k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby a musí předcházet zmocnění se věci. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Úmysl pachatele (§ 15 odst. 1 tr.
zákoníku) se musí vztahovat jak k násilnému jednání či pohrůžce bezprostředním násilím, čímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se cizí věci zmocnil. Úmysl ovšem nemusí směřovat k trvalé dispozici s věcí, tedy k přisvojení, ale postačí i úmysl směřující k zmocnění se věci k přechodnému užívání nebo k jejímu zničení apod. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 51/1976-III. Sb. rozh. tr.). Násilím ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku je i použití fyzické síly velmi malé intenzity, se kterou není spojeno reálné nebezpečí vzniku újmy na zdraví, např. uštědření i slabší facky, dupnutí na nohu, pevné sevření rukou poškozeného, objetí poškozeného pachatelem okolo těla s přitištěním jeho rukou k tělu, chycení tzv. do kravaty apod. Rozhodné tu je, zda-li se pachatel takovým použitím fyzické síly snaží ovlivnit rozhodování poškozeného, překonat jeho odpor, popř. zamezit očekávanému odporu poškozeného či ho zlomit (srov. ŠÁMAL, P.
a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2185–2193). O zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku jde i tehdy, jestliže pachatel sice začne uskutečňovat násilí nebo hrozí jeho bezprostředním použitím z jakékoliv jiné pohnutky než zmocnit se cizí věci (např. jako reakci na předchozí nevhodné chování poškozeného), avšak během útoku takový úmysl pojme a útok nebo pohrůžka násilným jednáním mají být prostředkem k tomu, aby se zmocnil cizí věci (k tomu č. 1/1980 Sb. rozh.
tr.).
21. Obviněná uplatněnou dovolací argumentací ve svém důsledku fakticky zpochybnila řádně zjištěný skutkový stav, když popřela, že poškozeného vůbec napadla, což bylo bez důvodných pochybností prokázáno. Poukazovala-li v tomto ohledu na nepoměr fyzických konstitucí, nutno upozornit, že obviněná – na rozdíl od poškozeného – použila ke zdůraznění realizace svého záměru vůči poškozenému nůž, navíc otázka vzájemné fyzické konstituce není v daném směru nijak významná. Tvrzení obviněné, že nejednala v úmyslu zmocnit se cizí věci, že nebyla motivována zištně a neměla v úmyslu získat majetkový prospěch, neboť konflikt s poškozeným vznikl z důvodu jejího zájmu o partnerku poškozeného, svědkyni L. P., není v posuzovaném případě pro právní kvalifikaci rozhodné. I za předpokladu, že dovolatelka byla nejprve vedena záměrem zaútočit na poškozeného z důvodu žárlivosti, nesouhlasu s jeho vztahem se svědkyní L. P. anebo ze svého osobního zájmu o vztah s touto svědkyní, není tato motivace relevantní pro právní posouzení jejího jednání finálně jednoznačně spočívajícího v úmyslu zmocnit se peněz, které měl poškozený u sebe, a to za použití pohrůžky bezprostředního násilí či přímo použití násilí.
22. Zločin loupeže je tzv. předčasně dokonaný trestný čin, neboť je dokonán již užitím násilí či pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a pro jeho dokonání není vyžadováno, aby se pachatel dané cizí věci skutečně zmocnil. I když se tedy pachateli nepodaří cizí věc získat, anebo po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, je tento zločin dokonán. Obviněná se dopustila stíhaného zločinu již tím, že proti poškozenému užila násilí v podobě úderů ruky do horní poloviny těla, nejméně jednoho úderu igelitovou tašku do těla poškozeného, k překonání odporu poškozeného současně použila i zbraň v podobě nože o délce čepele 5 cm, kterým mu hrozila, že jej píchne, pokud jí nevydá finanční hotovost, přiložila mu jej k pravému boku a dále i ke krku s tím, že jí má vydat všechny peníze, co má u sebe. Není rozhodující, zda na samotném počátku konfliktu byla motivována vztahovými důvody či jakoukoli jinou okolností, ani zda útočila proti poškozenému, k němuž jinak neměla žádný bližší vztah (jak tvrdila obviněná v dovolání), nebo poškozenému jako osobě jí známé, neboť zločin loupeže může být spáchán na jakémkoli člověku bez ohledu na vztah k samotnému pachateli. Všechny zákonné znaky zločinu loupeže ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku obviněná svým jednáním naplnila a soud prvního stupně na základě zjištěných skutkových okolností správně vyvodil naplnění subjektivní stránky ve formě zavinění v přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 10. odůvodnění rozsudku).
23. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání obviněné je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 3. 2025 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu