8 Tdo 1181/2004

8 Tdo 1181/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2004 o

dovolání obviněného M. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.

2. 2004, sp. zn. 4 To 77/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci

vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 20/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. o d m í t á .

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 20 T

20/2002, byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do

práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru (nepřesně uvedeno neoprávněného

zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru) podle § 249a odst. 1 tr.

zák. a odsouzen podle § 249a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset

měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na

zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta, a podle § 59

odst. 2 tr. zák. bylo uloženo omezení spočívající v povinnosti zdržet se nadále

neoprávněného užívání objektu stojícího na pozemku v obci na katastrálním území

S.; podle § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byl uložen peněžitý trest ve výměře

100.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest

nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na

čtyři měsíce. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené E. J. a K. Š. odkázány

se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu

dopustil tím, že v období od 16. 5. 2000 do 21. 12. 2001 v S. – B., okr. N. J.,

jako soukromý podnikatel v oboru pohostinství za účelem provozu pohostinství

užíval jako vlastník dům stojící na pozemcích v obci a KÚ S. a parcely i

přesto, že od 30. 3. 2002 (správně od 30. 3. 2000) jsou na základě stejnopisu

notářského zápisu osvědčujícího prohlášení o odstoupení od kupní smlouvy ze dne

5. 10. 1999 včetně jejího dodatku ze dne 25. 1. 2000 z důvodu neuhrazení kupní

ceny ve výši 1.700.000,- Kč z jeho strany v dohodnutém termínu do 13. 3. 2000

vlastníky těchto nemovitostí E. J. a K. Š., které jej dne 4. 5. 2000 písemně

vyzvaly prostřednictvím advokátky JUDr. A. P. k vyklizení nemovitosti v termínu

do 15. 5. 2000, což neučinil a nemovitost užíval za účelem získání finančních

prostředků, které do ní vložil.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, jež směřovalo proti

výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Usnesením Krajského soudu v

Ostravě ze dne 16. 2. 2004, sp. zn. 4 To 77/2003, bylo odvolání obviněného jako

nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého

obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině. Odkázal

v něm na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že

napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném

nesprávném hmotně právním posouzení. Vytkl, že se žádný ze soudů náležitě

nezabýval otázkou společenské nebezpečnosti jeho jednání a otázkou jeho

zavinění. Upozornil, že předpokladem trestní odpovědnosti je protiprávní

užívání, přičemž o protiprávnost se musí jednat jak z hlediska objektivního,

tak i subjektivního; posledně uvedený předpoklad podle něj však splněn nebyl. V

této souvislosti poukázal na skutečnost, že soudy se nezabývaly jeho námitkami,

že do nemovitosti vložil finanční prostředky ve výši 1.801.947,- Kč, o něž ji

zhodnotil, a že u Okresního soudu v Novém Jičíně podal žalobu na vyslovení

neplatnosti odstoupení od smlouvy, o které dosud nebylo pravomocně rozhodnuto,

ač obě tyto okolnosti mají podle něj podstatný význam pro právní posouzení

věci. Uvedl, že odvolací soud poukázal v odůvodnění napadeného rozhodnutí na

jeho přípis ze dne 18. 5. 2000, aniž by se ale zabýval tím, že se v přípise

domáhal zaplacení svých investic, nebo navrhl, že jejich zaplacení bude

vyrovnáno tím, že bude nemovitost užívat po dobu pěti let. Dovozoval, že

nebyly-li mu investice zaplaceny a nebyla s ním uzavřena ani nájemní smlouva,

pak užíval-li nemovitost nadále, byl jeho postup analogický ustanovení § 175

odst. 1 obč. zák. o tzv. retenčním právu. Další užívání věci bylo podle jeho

názoru též v souladu s ustanovením § 457 obč. zák., podle kterého je-li smlouva

neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše,

co podle ní dostal. Argumentoval tím, že vzhledem k pohledávce vůči poškozeným

byl subjektivně přesvědčen o tom, že nemovitost, která byla předmětem kupní

smlouvy, je oprávněn nadále užívat. Dovolatel nesouhlasil ani se závěry, jež

soudy učinily ve vztahu k hodnocení stupně jeho nebezpečnosti pro společnost.

Vyjádřil přesvědčení, že stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost není

vyšší než nepatrný, a proto skutek nelze kvalifikovat - i pro případ, že by

byly jeho formální znaky dány - jako trestný čin. Závěry odvolacího soudu při

hodnocení délky doby, po kterou neoprávněně užíval nemovitost, aniž by

vlastníkům cokoliv platil, označil za jednostranné. Znovu zdůraznil, že do

nemovitosti vložil částku téměř 2 miliony Kč, vůči poškozeným má pohledávku v

této výši a je podle něj nepředstavitelné, aby jim za této situace platil

nějaký nájem; případné nároky poškozených by byly vyřešeny započtením.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě

zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a

rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání

uvedl, že s námitkami, jež uplatnil obviněný v dovolání, se v dostatečné míře

zabýval již odvolací soud a jeho závěry lze označit za správné. Zdůraznil, že

dovolatel si byl vědom smluvního ujednání o právu prodávajících od smlouvy

odstoupit, nebude-li uhrazena kupní cena; navzdory tomu do nemovitosti

investoval, jako by vlastnictví nabyl, a jeho tvrzení, že původní vlastnice s

těmito investicemi vyjádřily souhlas, bylo dokazováním vyvráceno. Státní

zástupce upozornil, že obviněný tak vytvářel stav, kdy by si poškozené, ač za

prodej a užívání nemovitosti nedostaly nic zaplaceno, musely své nemovitosti od

obviněného zpět „vykupovat“ za cenu jím tvrzených investic. Za takových

okolností nemůže podle něj na protiprávnosti jednání obviněného nic změnit ani

žaloba na určení neplatnosti odstoupení od kupní smlouvy a přiléhavě byl soudy

vyhodnocen i stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost. Navrhl, aby bylo

dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně

neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.

přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu

dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného

je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně

právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné

dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových

zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §

265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu

prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav

je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem

zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný

čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na

podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost

a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani

prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve

smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v

aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se

týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní

posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní

kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající

význam z hlediska hmotného práva.

Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je s odkazem na uvedený

dovolací důvod významná otázka, zda skutkem obviněného byly naplněny znaky

trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému

prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák. jak po stránce formální, tj. zda bylo

prokázáno úmyslné zavinění, tak i materiální.

Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak

učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky

trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň

nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§ 3

odst. 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány

formální i materiální podmínky trestnosti činu.

Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě vyplývá, že byl-li skutek

obviněného posouzen jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu

a k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák., soud se pečlivě zabýval

jak otázkou formálních znaků tohoto trestného činu, tak i otázkou nebezpečnosti

činu pro společnost, tj. materiální podmínkou jeho trestnosti, a závěry, k nimž

při právním posouzení skutku dospěl, v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě

rozvedl.

Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému

prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo protiprávně obsadí nebo

užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že

soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v

tom, že pachatel protiprávně užíval dům jiného. Skutková část výroku o vině

rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění

rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která

vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu.

Odvolací soud vycházel z relevantního právního vztahu mezi obviněným a

vlastnicemi předmětných nemovitostí E. J. a K. Š.(již zemřelou), jak byl

ustaven kupní smlouvou ze dne 5. října 1999. Z jejího obsahu nutno připomenout

(bod V.), že prodávající E. J. a K. Š. si vůči kupujícímu, tj. obviněnému,

vyhradily pro případ, že nezaplatí dohodnutou kupní cenu 1.700.000,- Kč nebo

její část řádně a včas, právo odstoupit od této smlouvy do 3 měsíců po uplynutí

lhůty splatnosti, jak byly sjednány pod jejím bodem III. (nejpozději do tří

měsíců od provedení vkladu do katastru nemovitostí), a to písemně, doporučeným

dopisem do vlastních rukou. Bylo dohodnuto, že právní účinky odstoupení

nastanou dnem doručení kupujícímu nebo uplynutím úložné lhůty. Stejně tak se

důvodně opřel o jimi sjednaný dodatek č. 1 k této smlouvě ze dne 25. ledna

2000, podle níž se obviněný zavázal dohodnutou kupní cenu ve výši 1.700.000,-

Kč (po nedodržení předchozích sjednaných podmínek, když právní účinky vkladu

vznikly dnem 6. 10. 1999) zaplatit do 13. března 2000, s čímž obě jmenované

souhlasily pod podmínkou dodržení lhůty splatnosti; v opačném případě si

vyhradily právo odstoupit od kupní smlouvy za podmínek uvedených v kupní

smlouvě z 5. října 1999 (bod IV.).

Obviněný však kupní cenu nezaplatil, a proto E. J. a K. Š. sdělením došlým

obviněnému 24. 3. 2000 odstoupily od kupní smlouvy z 5. října 1999. Dne 30.

března 2000 byl sepsán notářský zápis, jehož účastnice E. J. a K. Š.

prohlásily, že odstoupením od smlouvy byly zrušeny jak obligační, tak i

věcněprávní účinky kupní smlouvy, čímž došlo k obnovení jejich původního

vlastnického práva a formou záznamu je možno v katastru nemovitostí obnovit

zápis vlastnického práva v jejich prospěch, k čemuž též došlo. Přípisem ze 4.

května 2000 obě jmenované obviněného vyzvaly, aby předmětné nemovitosti

vyklidil do 15. května 2000. Tato skutková zjištění ostatně obviněný v dovolání

ani nezpochybnil.

Užíval-li tedy obviněný označené nemovitosti od 16. května 2000 i nadále, stalo

se tak protiprávně.

Na tomto závěru nemohou nic změnit ani výhrady obviněného, že užíval-li

nemovitost nadále, činil tak ve shodě s ustanoveními § 175 obč. zák.

(analogicky) a § 457 obč. zák., neboť do nemovitosti vložil finanční prostředky

ve výši 1.801.947,- Kč, které mu poškozené odmítly zaplatit, a že odvolací soud

nevěnoval potřebnou pozornost jeho námitkám, že dosud nebylo rozhodnuto o jeho

žalobě na neplatnost odstoupení od smlouvy.

Jde-li o posledně uvedenou námitku, soudy obou stupňů si jako předběžnou otázku

(§ 9 odst. 1 tr. ř.) posoudily otázku odstoupení od kupní smlouvy i právních

důsledků z toho vyplývajících a jejich závěrům nelze nic vytknout. Odpovídají

dikci § 48 odst. 1 obč. zák., podle něhož od smlouvy může účastník odstoupit

též tehdy, jestliže je to účastníky dohodnuto; znění § 48 odst. 2 obč. zák.

koresponduje závěr, že odstoupením od smlouvy byla smlouva od počátku zrušena.

Za této situace je podání žaloby na určení neplatnosti odstoupení od smlouvy

pro závěr o protiprávnosti užívání nemovitosti a trestní odpovědnosti

obviněného irelevantní.

Stejně tak je irelevantní i jeho námitka, že bezplatné užívání nemovitosti od

16. května 2000 má svoji oporu ve znění ustanovení § 175 odst. 1 obč. zák. o

retenčním právu (analogicky) a § 457 obč. zák., neboť poškozené mu nezaplatily

finanční prostředky, jež do nemovitosti vložil.

Zadržovací právo je v § 175 odst. 1 obč. zák. upraveno tak, že kdo je povinen

vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji zadržet k zajištění své

splatné pohledávky, kterou má proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat.

Je zjevné, že toto ustanovení lze použít za splnění ostatních předpokladů jen v

případě existence povinnosti vydat cizí movitou věc, nelze je proto aplikovat

ani analogicky.

Přiléhavá ovšem není ani argumentace, že postup obviněného byl v souladu s

ustanovením § 457 obč. zák., podle něhož byla-li smlouva zrušena, je každý z

účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

Poškozené s obviněným neuzavřely dohodu, jejíž návrh jim dne 18. 5. 2000 učinil

a která by opodstatňovala jeho další užívání nemovitosti. Bylo proto povinností

obviněného nemovitost vyklidit, neboť mu pro její další užívání nesvědčil žádný

právní důvod. Splnění povinnosti vyklidit nemovitost, kterou obviněný užíval na

podkladě již zrušené kupní smlouvy, není závislé na případné povinnosti

poškozených vydat obviněnému bezdůvodné obohacení spočívající ve zhodnocení

nemovitosti obviněným. Poškozeným, vlastníkům nemovitosti, svědčilo totiž i

právo na ochranu tohoto vlastnictví zakotvené v § 126 odst. 1 obč. zák., podle

něhož má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva

neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji

neprávem zadržuje. Jde-li o nemovitost, odpovídá vydání věci její vyklizení.

Toto oprávnění jakožto výraz práva věcného je absolutní a není podmíněno

plněním vlastníka; nejde totiž o synallagmatické závazky ve smyslu § 560 obč.

zák. (k tomu č. 13/2002 Sb. rozh. ve věcech občanskoprávních).

Námitka obviněného, že skutek nevykazuje znaky trestného činu neoprávněného

zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1

tr. zák. pro absenci subjektivní stránky, za vyložených okolností nemůže

obstát.

Závěr o formě zavinění (§ 4, § 5 tr. zák.) je závěrem právním, vycházejícím

však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování.

Podle § 4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel

chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný

tímto zákonem. Ze skutkových zjištění vyjádřených v rozhodnutích soudů obou

stupňů úmyslné zavinění evidentně vyplývá. Obviněný věděl, že dům poškozených

po jejich odstoupení od kupní smlouvy pro nezaplacení kupní ceny z jeho strany

užívá protiprávně a činil tak záměrně s cílem získat finanční prostředky, jež

do nemovitosti vložil. Těmito zjištěními jsou zákonné znaky úmyslu podle § 4

písm. a) tr. zák. spolehlivě naplněny.

Stejně tak nemůže obstát ani námitka obviněného, že skutek nevykazuje znaky

tohoto trestného činu po stránce materiální.

Podle ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro

společnost je nepatrný, není trestným činem, i když vykazuje znaky trestného

činu.

Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy

zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost,

než je stupeň nepatrný ve smyslu citovaného ustanovení, je nutno vycházet ze

skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon

předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude

stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citovaná

ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost

v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové

podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti

činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se

vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. č. 43/1996

Sb. rozh. tr.). O takovou situaci však v posuzovaném případě nešlo.

Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován

zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení

činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele,

mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Hodnocením rozhodných kritérií,

spoluurčujících závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost se

zejména odvolací soud zabýval a jeho závěry jsou přiléhavé.

Odvolací soud výstižně upozornil především na dobu trvání protiprávního stavu a

bez povšimnutí neponechal ani okolnost nikoli zanedbatelného bezdůvodného

obohacení, jehož se obviněnému dostalo v důsledku protiprávního (bezplatného)

užívání domu poškozených. Poukazoval-li obviněný opakovaně na zhodnocení

nemovitosti, o něž se přičinil, nelze nezaznamenat, že obviněný, aniž by

zaplatil kupní cenu, do nemovitosti investoval, jako by vlastnictví k ní reálně

nabyl. Státní zástupce výstižně uvedl, že obmyslným zvelebováním nemovitosti

prakticky vytvářel stav, kdy by si původní vlastnice musely nemovitost od něj

zpět „vykupovat“ za cenu jím tvrzených investic.

Přestože protiprávní užívání domu je z pohledu typové nebezpečnosti jistě méně

závažné než jeho obsazení, je vzhledem k výše uvedeným skutečnostem konkrétní

stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost evidentně vyšší než nepatrný.

Správně proto odvolací soud vyvodil, že znaky trestného činu neoprávněného

zásahu k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák. byly

naplněny i po stránce materiální.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i

odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění

podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. října 2004

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková