8 Tdo 1186/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2009 o dovolání obviněného K. F ., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. 14 To 80/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 61/2007, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. F. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 7 T 61/2007 (ve znění usnesení téhož soudu ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 7 T 61/2007), byl obviněný K. F. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným skutky blíže popsanými ve výroku o vině, které soud právně kvalifikoval jako trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., za něž mu uložil podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věcí (blíže specifikovaných ve výroku rozsudku). Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost poškozené V. z. p. ČR, Krajské pobočce pro kraj V., Územní pracoviště P., škodu ve výši 30.212,02 Kč.
Dlužno dodat, že v téže věci Okresní soud v Pelhřimově rozhodl již dne 20. 2. 2008, kdy obviněného pro žalované skutky zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Tento rozsudek však byl k odvolání státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 14 To 88/2008, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
I proti (v pořadí druhému) odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podala státní zástupkyně v neprospěch obviněného odvolání a odvolal se i obviněný. Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, o nich rozhodl rozsudkem ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. 14 To 80/2009, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) a e) tr. ř. napadený rozsudek k odvolání obžalovaného i státní zástupkyně v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) a b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že
„dne 25. 11. 2006 kolem 03.10 hodin v Ž., okres P., v K. ulici před B. V., kde po předchozích konfliktech, ozbrojen kovovou tyčí, vyčkával odchod B. J., a J. J., z baru, zaútočil při vzájemném čelním postavení na hlavu B. J. tím způsobem, že držel tyč oběma rukama a plnou silou jej udeřil do hlavy, kdy rána směřovala do její obličejové části, po úderu B. J. spadl dozadu na zem, ztratil vědomí, nedýchal, dýchací funkce byly obnoveny až po poskytnutí laické první pomoci a způsobil mu tak hvězdicovou ránu temeno-týlní krajiny vlasaté části hlavy, dvojitou zlomeninu dolní čelisti vpředu uprostřed a vpravo v místě kloubního a svalového výběžku s vyražením prvního zubu vpravo, zlomeninu čelní kosti vpravo s vylomením drobného fragmentu z vnitřní desky, která přebíhá do levé temenní kosti, krevní výron pod tvrdou plenou mozkovou v levé spánkové krajině, zhmoždění čelního a temenního laloku mozku vpravo a spánkového laloku vlevo, tedy zranění těžké jednak pro poškození důležitého orgánu, jednak pro dobu léčení nejméně šest týdnů,
vzápětí poté, na shodném místě, ozbrojen výše uvedeným předmětem, pronásledoval utíkajícího J. J., jehož dostihl v prostoru stromků u základní školy ve vzdálenosti cca 20 metrů od B. V., kde jej nejméně sedmkrát udeřil tímto předmětem do zad až J. J. upadl na zem a způsobil mu tímto jednáním pruhovité podkožní krevní výrony na zádech vpravo a vlevo a úplnou ztrátu slyšení pravého ucha, tedy zranění těžké pro poškození důležitého orgánu,
přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl pro jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin, a to trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 22. 12. 1994, č.j. 9 T 11/94-484, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 1995, č.j. 8 To 22/95-532, k trestu odnětí svobody na 14 let se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou, z jehož výkonu byl dne 7. 10. 2003 usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 0 PP 115/2003, podmíněně propuštěn se stanovením zkušební doby podmíněného propuštění v trvání 6-ti let“.
Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval jednak jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., jenž spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., a jednak jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., a uložil mu za ně podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 42 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené V. z. p. ČR, Krajské pobočce pro kraj V., Územní pracoviště P., škodu ve výši 30.212,02 Kč.
Současně odvolací soud podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro další skutky (ve výroku rozsudku přesně popsané), v nichž byly spatřovány jednak dílčí útoky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a jednak trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., neboť dospěl k závěru, že v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestnými činy.
Obviněný s odsuzující částí rozsudku soudu druhého stupně nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. M. K. podal proti ní dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ještě předtím, než dovolatel začal odůvodňovat, proč považuje svoji základní námitku za námitku hmotně právního charakteru, která podle jeho přesvědčení spadá pod rozsah ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl, jaká procesní pochybení spatřuje v postupu soudů obou stupňů, neboť právě ta byla příčinou nesprávného právního posouzení skutku. Rozsudek okresního soudu prý byl učiněn na základě toho, že ten se cítil být vázán právním názorem odvolacího soudu, který jej vyslovil ve svém předchozím zrušujícím usnesení ze dne 5. 6. 2008. Jádro problému podle obviněného spočívá v ustáleném náhledu odvolacího soudu na výklad nutné obrany ve smyslu § 13 tr. zák., což už jednoznačně projevil v jiné trestní věci jiného obviněného, kdy se dokonce necítil být vázán právním názorem nadřízeného soudu, takže věc musela být napravována opakovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu.
Dovolatel se domnívá, že právě takový náhled na řešenou problematiku odvolací soud vyjádřil i v dané věci (zejména v posledním odstavci na straně 9 odůvodnění napadeného rozsudku), když vypočítává, o které svědecké výpovědi se vlastně opírá a přímo uvádí svědecké výpovědi Mgr. I. D., J. K. a P. V. Zejména výpověď svědka Mgr. I. D. se pro něho stává zřejmě klíčovou, neboť z jeho vyjádření, že slyšel, jak obviněný na výzvu své přítelkyně říká: „Ne, dám si cigaretu a počkám si“, dospívá – pokud jde o volní složku jednání – k apodiktickému soudu, že jde o formu zavinění ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. Pominul-li dovolatel, že tento výrok měl časově předcházet zhruba půl hodiny inkriminované události, pak upozornil, že bylo třeba podívat se i na to, jaká je kvalita kognitivních, retenčních a reprodukčních schopností tohoto svědka. V tomto směru prý odvolací soud neměl pominout diametrální rozdílnost ve výpovědi tohoto svědka v přípravném řízení, kdy uváděl, že to byl poškozený B. J., který k němu přicházel, a u hlavního líčení tuto skutečnost obrátil a teprve na dotazy obhajoby uvedl, že věci se udály tak, jak uvedl ve výpovědi na Policii ČR. Tuto skutečnost dovolatel zdůraznil z toho důvodu, že jde o klíčový bod a odvolací soud, aniž by respektoval ústavní princip presumpce neviny garantovaný čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy, včetně z ní plynoucí zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ (in dubio pro reo), které jsou promítnuty v příslušných ustanoveních trestního řádu (§ 2 odst. 2, 5 a 6 tr. ř.), pominul, že jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na princip presumpce neviny, která vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno, a tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného (v té souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 260/05 a sp. zn. I. ÚS 429/03 „Sb.n.u., sv. č. 31, Nález č. 141“). Odvolací soud podle jeho přesvědčení naopak dospívá k závěru, že se chtěl pomstít za předchozí napadení ze strany poškozených (podle odvolacího soudu lze mít takřka za vyloučené, že by zde čekal jenom proto, aby klidně získal dříve odejmuté věci; odvolací soud prý pominul, že po prakticky nezměněném důkazním řízení ve svém předchozím rozhodnutí odejmutí těchto věcí vylučoval).
Obviněný dále poukázal na to, že s obdobnou „lehkostí“ odvolací soud přechází znalecký posudek, resp. jeho upřesnění u hlavního líčení, když činí dílčí závěr, že pro rozhodnutí nemohou být relevantní závěry znalců psychiatrů učiněné v rámci hlavního líčení dne 6. 7. 2007, protože za prokázanou nelze mít
komoci mozkovou pro absenci bezvědomí a zvracení dovolatele po napadení J. J. Dovolatel upozornil, že když už se tak (odvolací soud) ve svých závěrech opírá o svědkyni J. K., pak jen obtížně mohl pominout část její výpovědi učiněnou na straně 7 výslechu ze dne 15. 12. 2006, kdy na dotaz obhájce vypověděla: „Někdo tam také říkal, že F. měl zmlátit někdo ze S., to je takový podnik, kam chodí feťáci, prý viděli, jak F. míří na J. pistolí, tak jej měli domlátit, pak tam měl F. ležet v bezvědomí. To povídal ten B., jméno nevím, je to takový brýlatý blonďák.“, a že ostatně i u hlavního líčení dne 16. 7. 2007 (na strana 4 protokolu o hlavním líčení) svědek M. Z. po poučení hovoří o tom, že: „Jeden ležel a ten druhý klečel, ten klečící dával pěstí tomu ležícímu, ten ležící se bránil rukama, určitě vím, že ten ležící dostal nejméně tři rány pěstí.“, a k dotazu předsedkyně senátu uvedl mimo jiné: „Připadalo mi to divný, že jeden pořád pěstí mlátí ležícího, ale bál jsem se fyzicky zasáhnout.“ Navíc i poškozený J. J. u hlavního líčení dne 18. 6. 2007 uvedl (strana 5 prvý odstavec shora): „… pak už jsem šel na obžalovaného a zmlátil jsem ho, obžalovaný byl na zemi a já ho mlátil pěstí do hlavy a asi i do těla.“
Dovolatel rovněž poukázal na to, jak svědkyně P. V. popisovala chování J. J. prakticky těsně před inkriminovanou událostí (jako agresivní, obsahující vulgární urážky), a že jak ona, tak svědkyně J. K. charakterizují oba J. jako osoby, které když jsou podnapilé, tak se perou. Na J. J. musela volat Policii ČR a B. J. jej vyzývá k odchodu až poté co zjistí, že je již Policie ČR volána. Od tohoto okamžiku je popis skutkového děje, tedy co do jeho vzniku, závislý na výpovědi jeho (dovolatele), jeho družky a prakticky svědka Mgr. I. D., neboť ani jeden z poškozených si další událost nepamatoval. Jmenovaný svědek dne 12. 12. 2006 uvedl, že kolem 03:10 hodin jej vzbudil dupot, jako že někdo běhá po ulici. Aby výpověď tohoto svědka bylo možno verifikovat, bylo třeba ověřit si jeho výhledové možnosti, neboť z fotodokumentace předložené soudu jednoznačně vyplývá, že nemohl vidět k vedlejšímu domu, resp. jeho vratům, na něž měl narazit svědkyni J. K. poškozený J. J. Zvláštní podle dovolatele také je, že svědka nebudí hlasité nadávky J. J. pronášené přímo pod oknem tohoto svědka, které popisuje svědkyně P. V., jež také tvrdí, že ji upoutala až dutá rána, proto vyšla do dveří a viděla, jak dovolatel oběma rukama držel tyč před svým tělem a běžel za J. J.
Obviněný zdůraznil, že u svědkyň J. K. a P. V. nelze pominout popis události, která inkriminovanému jednání předcházela. Zatímco P. V. dne 13. 12. 2006 na straně 10 protokolu o výpovědi svědka uvádí, že: „Tedy chvíli předtím, než jsem volala na Policii ČR, tak se do baru vrátila K. Přišla k baru, stoupla si mezi J. mladšího a stašího byla otočená k mladému, něco mu říkala, co mu říkala nevím, neslyšela jsem to. J. mladší jí něco říkal, říkal jí něco i J. starší, nevím co. Ona pak odešla. Toto trvalo kolem pěti minut.“ Svědkyně J.
K. ve své výpovědi dne 15. 12. 2006 (strana 7 dole) ovšem tvrdí, že P. V. jí měla říct: „Že paní K. přišla k baru, že chytla za bundu J. staršího, něco mu řekla, jako na způsob nechte toho, to měla říci K. J. staršímu, více P. nevěděla. Kdy to bylo, v které chvíli, to nevím. Já jsem si pak s P. dala dohromady, že si šla K. pro mobil a klíče. J. starší a mladší se jí měli vysmát, prý jí měli říci, že jí to vrátí, až jim dá zašukat, který to řekl nevím, jeden to měl říci, druhý měl odpovědět, že by to nebylo špatný.“ Podle dovolatele i tyto výroky nasvědčují tomu, že jde ze strany J.
o pokračující jednání, kdy i odvolací soud dospěl k názoru, že agresory na sociálním zařízení baru byli oni, a nikoli on. Jestliže J. mladší se agresivně, i když snad jen ve verbální podobě, chová při odchodu z baru ke svědkyni P. V., lze si dobře představit s mírou hraničící s jistotou, jak asi reagoval, když spatřil dovolatele a jeho družku. Nic nevylučuje to, že J. mladší družku napadl a že ona rána, která zřejmě upoutala pozornost svědkyně P. V., mohla být a zřejmě byla naražením svědkyně J.
K. na vrata sousedního domu, a nelze vyloučit, že mohla být oním hlukem, který upoutal pozornost svědka Mgr.
I. D. Pak si odvolací soud měl podle obviněného položit otázku, co vedlo J. staršího k tomu, aby k němu (dovolateli) šel, a jak jeho chůzi, údajně se svěšenýma rukama, měl (dovolatel) vnímat, zvláště když J. mladší pokračoval v útoku na jeho přítelkyni.
Otázkou k řešení je podle obviněného i skutečnost, kde se vzala ona tyč, kterou byl J. starší zraněn. Ani odvolací soud nevylučuje, že mohlo jít o náhodně nalezený předmět, a jestliže to nevylučuje, pak úvahou in dubio pro reo to musí svědčit právě jemu (dovolateli). Ostatně v literatuře i v judikatuře byla opakovaně řešena otázka tzv. přípravy k nutné obraně. Jestliže ten, kdo byl útočníky napaden a jemuž i odvolací soud přiznává naplnění znaků nutné obrany, předpokládá, že po výzvě o vrácení věcí může být znovu napaden, a to dvěma útočníky, je vyloučeno jednání v nutné obraně, jestliže se na ní připraví. Samozřejmě diskusní může být jeho další chování, tj. pronásledování J. mladšího, ovšem vezme-li v úvahu, že byl otřesen předchozím jednáním zejména J. mladšího, ať o tom odvolací soud pochybuje jak chce, jestliže pojal strach o zdraví přítelkyně, na niž J. mladší útočil, pak snaha zabránit dalším útokům, s ohledem na předchozí zkušenosti s jednáním manžela přítelkyně, když předchozí jednání J. nepochybně bylo vyvoláno pozitivním vztahem k bývalému manželu svědkyně J. K. a tedy negativním vztahem k dovolateli, nemusela být ještě vybočením z mezí nutné obrany. Minimálně subjektivně dovolatel vnímal, že v mezích nutné obrany jedná, proto by jeho jednání nemohlo naplňovat znaky úmyslného trestného činu, i kdyby tomu tak nebylo.
Dovolatel odvolacímu soudu dále vytknul, že dospěl k názoru, že jediným motivem tohoto druhého jednání byla pomsta, ač pro to nemá dostatek důkazů, a přitom trestní řízení, jehož pravidla jsou primárně zaměřena na zjištění a potvrzení toho, zda je to skutečně dovolatel, který je zakázaným jednáním vinen, a v tomto ohledu vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který je možno od lidského jednání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoli rozumnou pochybnost“, a že se spokojil s pravděpodobnostním závěrem a výkladem skutkového stavu, který nejvíce zatěžuje dovolatele.
Jestliže podle přesvědčení dovolatele takto pochybil odvolací soud, pak „jsou již bezpředmětné jeho další úvahy o zvlášť nebezpečné recidivě a o nebezpečnosti dovolatele a o kriminálně politickém smyslu zvlášť nebezpečné recidivy a o tom, že poškození k jakési pomstě jistě dovolateli zavdali příčinu“.
Ze shora uvedených důvodů má dovolatel za to, že zjištění soudů (nalézacího i odvolacího) nelze označit za správná, úplná a nevzbuzující pochybnosti, a že v této věci je dán dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 8. 6. 2009, č. j. 14 To 80/2009-735, a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 12. 2008, č. j. 7 T 61/2006-707 (správně měl být rok 2007), a podle § 265l odst.1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Pelhřimově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně uvedl, že se domnívá, že jsou všechny důvody pro postup podle § 265h odst. 3 tr. ř., tedy pro odložení výkonu trestu z odsuzujícího rozsudku.
K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolání sice bylo podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však téměř všechny uplatněné námitky směřují proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Z vlastního hodnocení důkazů pak dovolatel staví skutkový děj odlišný od skutkového děje zjištěného soudem a činí závěr, že skutek byl nutnou obranou podle § 13 tr. zák. a tudíž beztrestný.
Státní zástupce připomněl, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá- li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Přezkoumáním však ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly. Převážná část uplatněných námitek není v souladu s deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani žádným jiným dovolacím důvodem dle § 265b odst. 1 tr. ř., a proto by přicházelo v úvahu dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.
Podle názoru státního zástupce však uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá námitka absence úmyslu obviněného spáchat trestný čin, neboť byl subjektivně přesvědčen, že oba poškození, s nimiž měl předtím v baru konflikt, v útoku stále pokračují, a že se jim svou vlastní aktivní činností toliko brání. V tomto směru ovšem považoval podané dovolání za neopodstatněné. Podle soudem učiněných skutkových zjištění lze sice předchozí konflikt v baru přičíst na vrub poškozených J., nicméně tento konflikt skončil, obviněný z baru odešel a poté po dobu více jak jedné hodiny čekal před barem, až poškození J. půjdou domů. V situaci, kdy ho poškození nijak nenapadali, pak na ně překvapivě zaútočil a způsobil jim závažná zranění. Dovolatel neměl žádný důvod se domnívat, že by mu v této době hrozilo ze strany poškozených jakékoliv nebezpečí.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby takové rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že podané dovolání je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a současně splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud se z těchto hledisek nejprve věnoval opodstatněnosti dovolacích námitek obviněného a shledal, že jejich převážná část směřuje proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, zejména výpovědi poškozených B. J. a J. J. a svědků Mgr. I. D., M. Z., J. K. a P. V. To je zřejmé prakticky z celého obsahu podání obviněného, které dovolací soud z podstatné části a mnohdy doslovně citoval (srov. shora). Obviněný v návaznosti na uplatněné námitky primárně konstruoval vlastní skutkovou verzi případu, která byla zcela odlišná od zjištění soudů, a teprve v závislosti na ní (tedy až sekundárně) zpochybňoval závěry soudů o správnosti použité právní kvalifikace jako trestných činů ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a vyvozoval vlastní skutkové a právní závěry o své vině, resp. nevině.
Stejně tak nelze za relevantně uplatněnou výhradu považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Takové námitky však nenaplňují uplatněný (ale ani žádný jiný) dovolací důvod; představují totiž pouhý pokus obviněného o vlastní konstrukci alternativního skutkového děje, nikoliv výhrady k nesprávnému podřazení výsledků provedeného dokazování pod příslušná ustanovení trestního zákona. Pokud by dovolatel uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Obviněný však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky, které jsou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné. Jednalo se především o námitku absence jeho úmyslu spáchat trestný čin (trestné činy) a na ni navazující námitku jednání v nutné obraně, neboť byl subjektivně přesvědčen, že oba poškození, s nimiž měl předtím v baru konflikt, v útoku stále pokračují, takže se svou vlastní aktivní činností tomuto jejich útoku toliko brání.
Nejvyšší soud však současně shledal, že takovéto relevantně uplatněné výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je však zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.].
Podle § 222 odst. 1 tr. zák. se trestného činu ublížení na zdraví dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Těžkou újmu na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění [srov. uvozující větu § 89 odst. 7 tr. zák.]. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví (mimo jiné) poškození důležitého orgánu [srov. písm. e) citovaného ustanovení] nebo delší dobu trvající poruchu zdraví [srov. písm. ch) citovaného ustanovení].
V daném případě není nejmenších pochyb o tom, že zranění, která oba poškození utrpěli, byla natolik závažná, že u každého z nich jednotlivě naplňují zákonný pojem těžké újmy na zdraví ve smyslu právě citovaných ustanovení. Pochybnosti nejsou ani o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem (účinkem). Ostatně dovolatel v tomto směru žádné námitky ani neuplatnil.
Při posuzování otázky, zda takové jednání obviněného bylo zaviněné (v daném případě úmyslné), v obecné rovině platí, že pro závěr, že těžká újma na zdraví byla pachatelem způsobena úmyslně, není nutné, aby pachatel chtěl způsobit právě takové poranění, které bylo jeho jednáním způsobeno. Tento závěr je odůvodněn již zjištěním, že pachatel jednal v úmyslu způsobit poškozenému poranění alespoň takové intenzity, které má charakter těžké újmy na zdraví podle § 89 odst. 7 tr. zák.
Namítal-li obviněný v této souvislosti, že jednal v mezích nutné obrany, je vhodné uvést, že podle § 13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně (a tedy i o vyloučení trestnosti činu osoby, jež odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem), je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v citovaném ustanovení. Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Za zájem chráněný trestním zákonem se obecně považují společenské vztahy a hodnoty uvedené zejména v § 1 tr.
zák. Konkrétní chráněný zájem je pak blíže promítnut do skutkové podstaty příslušného trestného činu, jehož spáchání ze strany útočníka hrozilo, a to v podobě objektu jako zákonného znaku takového trestného činu. Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem.
O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen. Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pojem „způsob útoku“ v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, nýbrž i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti, prostředky použité k tomuto útoku apod. (srov. Šámal P., Púry F., Rizman S.
Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 124). Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu, jak již bylo judikaturou opakovaně vyloženo (např. v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 573/2005).
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ je třeba (ve shodě se státním zástupcem) konstatovat, že podle skutkových zjištění učiněných soudem prvního i druhého stupně lze sice prvotní konflikt v baru přičíst na vrub poškozených J., nicméně tento konflikt skončil a obviněný z baru odešel. Poté však po dobu více jak jedné hodiny před objektem, v němž se bar nacházel, vyčkával, až poškození J. půjdou domů. Když se jich dočkal, překvapivě a nečekaně na ně hrubě fyzicky zaútočil (v situaci, kdy ho poškození nikterak nenapadali a neměl ani jiný důvod se domnívat, že by mu z jejich strany hrozilo jakékoliv nebezpečí) a způsobil jim oběma závažná zranění. Při útoku na B. J. použil kovovou tyč, jíž zaútočil velkou silou vůči jeho hlavě, a vzápětí poté, co ten v důsledku provedeného útoku ztratil vědomí a upadl na zem, pronásledoval utíkajícího J. J., jehož po dostihnutí udeřil nejméně sedmkrát tyčí do zad, až ten upadl na zem. Vedl-li útok na tohoto poškozeného zezadu a v okamžiku, kdy ten před ním prchal, postrádá logiku jeho tvrzení, že byl tímto poškozeným ohrožován a že se mu musel bránit. Je třeba naopak přisvědčit správnosti závěru odvolacího soudu, že jednání obviněného bylo pouhou pomstou poškozeným, nikoli nutnou obranou ve smyslu § 13 tr. zák., a ani excesem z ní (srov. stranu 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Na stejném místě rozsudku se soud druhého stupně jednoznačně vyjádřil i k otázce zavinění obviněného na způsobeném následku, když přesvědčivě dovodil, že jednal v přímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. Dovolací soud nemá nejmenšího důvodu ani tento právní závěr odvolacího soudu jakkoliv zpochybňovat.
Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud se nezabýval možnou námitkou nesprávnosti právního posouzení jednání obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák. (ani jinými případnými námitkami), neboť dovolatel ve svém podání žádnou takovou námitku nevznesl.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud obviněný ve svém podání rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu výkonu rozhodnutí, je zapotřebí uvést, že o takovém podnětu dovolací soud nerozhodoval. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě návrh na odklad výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. neučinila a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a