Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil též námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Brně a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Vrchní soud v Olomouci. Do této kategorie námitek skutkových jednoznačně náleží ty, jimiž brojil proti správnosti skutkových zjištění s argumentem, že reálnými účetními doklady vykazoval své obchodní případy se společností H. B. T., které byly reálnými obchody, doloženými skutečnými fakturami od označené společnosti, potvrzujícími vyplacení částek v nich uvedených svědku L., a dále též výhrady vůči hodnocení věrohodnosti svědka L.
Prostřednictvím takto vymezených výhrad se obviněný primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 4 tr. zák. v podobě zjištěné soudy nedopustil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Nad rámec řečeného a pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ve vztahu ke skutkům pod body 1) – 9) z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně obviněným uplatňované obhajoby (viz zejména strany 10 – 13 rozsudku soudu prvního stupně, strany 22 - 28 napadeného rozsudku odvolacího soudu) na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z těchto důvodů nebylo možno učinit jiný závěr, než že v tomto rozsahu, tj. rozsahu námitek skutkových, dovolání obviněného nebylo opřeno nejen o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani o žádný jiný z důvodů dovolání uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný vytkl, že nebyly naplněny znaky pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 4 tr. zák. po stránce materiální.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 4 tr. zák. se dopustí, kdo vyláká výhodu na některé z povinných plateb uvedených v odstavci 1 a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu.
Z právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky pokusu tohoto trestného činu, které spočívají v tom, že se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k dokonání vylákání výhody na dani a způsobení tímto činem škody velkého rozsahu, jehož se dopustil v úmyslu tento trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.
Skutková zjištění vyjadřují vedle následku, tj. škody velkého rozsahu (§ 89 odst. 11 tr. zák.), především podvodné jednání obviněného, jehož podstata spočívala v tom, že obviněný jako jednatel daňového subjektu B. – L., spol. s r. o., za tuto společnost vystavil daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, kterými nárokoval z titulu přijatých zdanitelných plnění z dovozu odpočet daně z přidané hodnoty, ač si byl vědom, že k nim nedošlo a že faktury vystavené společností H. B. T. za údajné zprostředkování pro společnost B. – L., spol. s r. o., jsou fiktivní, a takto podal na Finančním úřadu v H. daňová přiznání podložená fakturami a výdajovými doklady ke škodě České republiky v celkové výši 9.305.778,- Kč, avšak škoda v konečném důsledku nebyla způsobena, poněvadž včas provedenou daňovou kontrolou k vyměření nižší daně nedošlo.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 4 tr. zák. po stránce formální; proti jejich naplnění ostatně obviněný žádnou konkrétní validní námitku neuplatnil. Zpochybnil-li obviněný tento závěr, učinil tak, jak již bylo vyloženo, prostřednictvím námitek, jež měly výlučně povahu skutkovou a k nimž nelze z pohledu uplatněného důvodu dovolání relevantně přihlížet.
Námitka obviněného, že skutek nevykazuje znaky pokusu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 4 tr. zák. po stránce materiální, nemůže obstát. Obviněný v této souvislosti namítl, že nebyla věnována dostatečná pozornost splnění materiální podmínky uvedené v ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.
Podle § 88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, v posuzovaném případě způsobení škody velkého rozsahu, zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, jak je určován v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák., ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (k tomu viz č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).
O takovou situaci však v případě činu obviněného nejde. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Hodnocením rozhodných kritérií, spoluurčujících závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost, jakož i materiální podmínkou použití vyšší trestní sazby se odvolací soud zabýval a jeho závěry jsou přiléhavé (strany 29, 30 napadeného rozsudku).
Odvolací soud zdůraznil způsob provedení činu a v této souvislosti poukázal na poměrně vysokou míru plánovitosti i jistou sofistikovanost, což vyvozoval ze zjištění, že obviněný k dosažení svého cíle, tj. získání neoprávněně nárokovaného odpočtu daně z přidané hodnoty, neváhal přesvědčit třetí osobu (svědka L.) k tomu, aby opakovaně vyhotovila fiktivní doklady. Připomněl i dobu páchání trestné činnosti a stranou jeho pozornosti nezůstala ani výše hrozící škody, která téměř dvojnásobně převyšovala hranici škody velkého rozsahu, jakož ani okolnost, že obviněný ze svého subjektivního pohledu učinil vše, co učinit mohl, aby svého cíle dosáhl. Neopomněl též zdůraznit, že nedošlo-li k výplatě nárokovaného odpočtu daně z přidané hodnoty, stalo se tak jen díky kvalitní kontrolní činnosti finančního úřadu. V daných souvislostech nevyznívá přesvědčivě argument obviněného, že pokud by finanční úřad prováděl řádně a včas kontrolu, nebylo by možné hovořit na jeho straně o dlouhodobém páchání činu, poněvadž závěr o protiprávnosti jeho činu a o jeho trestní odpovědnosti není závislý na kvalitě kontrolní činnosti tohoto orgánu. Stejně tak nelze přijmout ani jeho výhradu, že způsob provedení činu byl laický a že nelze hovořit o plánovitosti a jisté sofistikovanosti v kontextu s postavením svědka L., jehož výpověď současně zpochybnil. Jak již bylo předesláno, námitky směřující proti způsobu hodnocení provedených důkazů nelze relevantně namítat, a ani objektivně laický způsob provedení nelze v daných souvislostech přeceňovat. Ostatně odvolací soud přiléhavě uvedl, že obviněný ve svých poměrech učinil vše potřebné k dosažení sledovaného cíle a dokonce neváhal přesvědčit další osobu k opakovanému vystavení fiktivních dokladů.
Ze závěrů, jež odvolací soud učinil, vyplývá, že u obviněného nebyla zjištěna žádná výraznější okolnost, která by doložila, že stupeň nebezpečnosti jeho činu neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům pokusu trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty.
Takovou okolností v konkrétním případě není ani nepřehlédnutelná doba, která uplynula od spáchání trestné činnosti do rozhodnutí soudů, jak vytkl obviněný.
Z obsahu spisového materiálu se podává, že trestní stíhání bylo zahájeno (sdělením obvinění) dne 27. 7. 2001 a přípravné řízení vzhledem k relativní náročnosti dokazování, do jehož průběhu zasáhl cizí prvek formou žádosti o právní pomoc, nevykazuje významnější časové prodlevy. Obžaloba byla u Krajského soudu v Brně podána dne 16. 10. 2002 a bylo-li hlavní líčení nařízeno na den 1. 7. 2003, lze připustit, že jde o časový interval z objektivních hledisek jistě nepřiměřený (tíživá personální situace krajského soudu není v daných souvislostech relevantní). Na druhé straně však nelze odhlédnout od skutečnosti, že obviněný se k hlavnímu líčení nedostavil, nebylo možné zajistit jeho přítomnost ani v následujícím období a jím tvrzené zdravotní potíže byly důvodem pro vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Hlavní líčení pak bylo možno znovu nařídit až na 15. 10. 2004 (tj. po roce) a následující postup soudu prvního stupně i odvolacího soudu se vyznačuje koncepčním přístupem a nelze mu z pohledu požadavků dynamického vedení řízení ničeho vytknout.
Délka řízení a čas, který uplynul od spáchání skutku do rozhodnutí soudu, v konkrétní věci vliv na právní posouzení skutku nemá. Nemodifikuje totiž stupeň nebezpečnosti činu obviněného do té míry, aby mohlo být konstatováno, že nedosahuje stupně předpokládaného u běžně se vyskytujících případů pokusu trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty.
Jinak by tomu mohlo být ohledně možných dopadů této skutečnosti do závěrů o přiměřenosti uloženého trestu, ale v této souvislosti je třeba uvést, že námitky tohoto charakteru nelze uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani prostřednictvím speciálního zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který se vztahuje k trestu (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby podle § 148 odst. 4 tr. zák. byla splněna a odvolací soud skutek obviněného opodstatněně posoudil jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 4 tr. zák.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. října 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková