8 Tdo 1190/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2009 o
dovolání obviněného Mgr. P. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě -
pobočky v Olomouci ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 2 To 162/2009, jako odvolacího
soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T
134/2008, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. P. H. o d m í
t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. 3 T 134/2008,
byl obviněný Mgr. P. H. uznán vinným trestnými činy týrání osoby žijící ve
společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.
zák. [bod 1) výroku o vině], násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci
podle § 197a odst. 1 tr. zák. [bod 2) výroku o vině] a dvěma trestnými činy
výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. [body 3), 4) výroku o vině]. Za tyto
trestné činy byl odsouzen podle § 215a odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák.
k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle § 58 odst.
1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr.
zák. na dva roky.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil
především proti výroku o vině. Z jeho podnětu byl rozsudkem Krajského soudu v
Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 2 To 162/2009, podle §
258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen
ve výroku o vině pod bodem 1) a v celém výroku o trestu. Za splnění podmínek §
259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že ve vztahu k výroku o vině pod
bodem 1) byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního
zástupce Okresního státního zastupitelství v Šumperku ze dne 17. 6. 2008, sp.
zn. 1 Zt 37/2008, kterou mu bylo kladeno za vinu, že postupně od roku 1998 se
stupňující se intenzitou, zejména pak od měsíce září roku 2004, kdy jeho
tehdejší manželka Mgr. P. H. nastoupila po mateřské dovolené do zaměstnání, do
září roku 2007, většinou v bytě v panelovém domě v L. na ulici S. a v domku v
L. na M. n., ale i na jiných místech v L. nebo M., vulgárními výrazy slovně
napadal a urážel svoji tehdejší manželku P. H., přičemž ji napadal i fyzicky, a
to i v přítomnosti jejich dětí, nezletilých T. H. a T. H., přitom ji opakovaně
vyhrožoval zabitím a likvidací, čímž měl spáchat trestný čin týrání osoby
žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm.
b) tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Za
jednání uvedená ve výrocích o vině pod body 2) - 4), které zůstaly nezměněny,
byl obviněný nově odsouzen podle § 202 odst. 1, § 35 odst. 1 tr. zák. k
úhrnnému trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst.
1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovou podle § 59 odst. 1 tr.
zák. na jeden rok.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, které odvolací
soud v dané věci učinil. V prvém případě byl usnesením Krajského soudu v
Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 2 To 281/2008, podle
§ 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Okresního
soudu v Šumperku ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 3 T 134/2008, a podle § 259 odst.
1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu
násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr.
zák. dopustil tím, že počátkem měsíce dubna 2006 vyhledal ve S. š. t. v M. na
ulici učitele této školy – poškozeného M. K., po kterém v kabinetě požadoval,
aby dal ruce pryč od jeho tehdejší manželky P. H. s tím, že má v práci zbraň,
kterou je odhodlán proti němu použít, přičemž poškozený M. K. věděl, že
obviněný je příslušníkem V. s. ČR, a tato výhrůžka v poškozeném vzbudila
důvodnou obavu z jejího možného splnění [výrok pod bodem 2)].
Trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchal podle zjištění
soudu prvního stupně tím, že
- přesně nezjištěného dne v červenci 2006, pravděpodobně 10. 7. nebo 11. 7. ve
večerních hodinách v M. na silnici v blízkosti nákladní brány společnosti S.
E., s. r. o., se postavil do cesty na jízdním kole jedoucímu M. K., kterého
shodil z jízdního kola, a následně poté, co M. K. spadl na zem, tak jej na zemi
napadl údery pěstí do obličeje a kopal jej do břicha, přičemž M. K. způsobil
podlitiny v obličeji a omezení hybnosti pravého ramene, poškozený M. K.
lékařské ošetření nevyhledal a pracovní neschopnost u něj nenastala [výrok pod
bodem 3)],
- dne 26. 5. 2007 kolem 05:00 hodin L. na M. n. fyzicky napadl M. K., kterého
bil pěstmi do těla, a když se M. K. předklonil, tak jej kousnul do levé paže,
přičemž mu způsobil podlitinu na horní části levé paže, poškozený M. K.
lékařské ošetření nevyhledal a pracovní neschopnost u něho nenastala [výrok pod
bodem 4)].
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 5.
2009, sp. zn. 2 To 162/2009, coby soudu druhého stupně podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím
výroku o vině pod body 2) až 4) rozsudku soudu prvního stupně, které jím
zůstaly nezměněny, a proti výroku o trestu. Odkázal na důvody dovolání uvedené
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že bylo rozhodnuto o částečném
zamítnutí odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro
takové rozhodnutí.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřoval v
tom, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl odůvodněn v souladu s ustanovením §
125 odst. 1 tr. ř. Vytkl, že v jeho odůvodnění chybí úvahy, jakými byl tento
soud veden při hodnocení provedených důkazů, zejména pak důkazů, které si
vzájemně odporují. Postrádal v něm zmínku o tom, jakou obhajobu obviněný
uplatnil, v důsledku čehož není ani patrno, jak se s ní soud vypořádal. Za
pochybení považoval, že v odůvodnění rozhodnutí chybí jakékoliv právní úvahy
při aplikaci příslušných ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav.
Odvolacímu soudu vytkl, že na tyto zásadní vady nereagoval, čímž zatížil i
svoje rozhodnutí hrubou procesní vadou.
Naplnění důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
vyvozoval z nesprávných právních závěrů, jež soudy učinily ve vztahu k právní
kvalifikaci skutků pod body 2) až 4) rozsudku soudu prvního stupně. Stran
právního posouzení skutku pod bodem 2) soudům vytýkal, že se nezabývaly
otázkou, zda zjištěný skutkový stav naplňuje znaky skutkové podstaty trestného
činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1
tr. zák., zejména zda obviněný vyhrožoval poškozenému usmrcením a zda
vyhrožoval takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu. Výrok
obviněného, že má v práci zbraň, kterou je odhodlán použít, nelze považovat za
vyhrožování usmrcením, neboť užití zbraně může mít nejrůznější povahu. Z
jednání poškozeného je pak zřejmé, že pohrůžka v něm nevzbudila důvodnou obavu
z jejího možného splnění, neboť i nadále udržoval intimní známost s jeho
manželkou, s případnou obavou ze splnění výhrůžky se nikomu nesvěřil a neučinil
ani žádná preventivní opatření.
Měl za to, že u skutku pod bodem 3) výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně se soudy nezabývaly otázkou stupně nebezpečnosti činu pro společnost,
zejména pak intenzitou jednání, motivací, okolnostmi případu a ani tím, zda jde
o jednání typicky výtržnické či jednání odlišné povahy. S odkazem na judikaturu
Nejvyššího soudu připomněl, že ne každé fyzické napadení, byť na veřejnosti,
musí naplňovat znaky skutkové podstaty výtržnictví. Incident z července 2006
byl podle dovolatele bezvýznamným konfliktem, který nevzbudil ničí pozornost a
obešel se bez zranění. Stejně tak i v případě jednání pod bodem 4) výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně se jednalo o málo závažný fyzický útok bez
jakéhokoliv dopadu na veřejný pořádek, poněvadž nebylo zjištěno, že by vyvolal
pozornost jiných osob. Údajné zranění nebylo ošetřeno lékařem, nejsou o něm
žádné objektivní poznatky. Podle jeho názoru se v obou zmíněných případech
mohlo jednat nejvýše o přestupky proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1
písm. c) zákona č. 200/1990 Sb.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v
Ostravě - pobočky v Olomouci a aby tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
obviněného předeslal, že i ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. část uplatněných námitek směřuje proti odůvodnění rozsudků
soudů obou stupňů, což je podle § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Výhrady
proti právnímu posouzení skutků pod body 2) až 4) označil za zjevně
neopodstatněné. Obviněný byl příslušníkem v. s. Pokud vyhrožoval zbraní, kterou
má v práci, musel to poškozený zcela logicky chápat tak, že se jedná o služební
pistoli, která je primárně určena k ničení živého cíle včetně jeho případného
usmrcení. Hrozbu použitím takové zbraně je proto třeba považovat za pohrůžku
usmrcením. V obou případech fyzického napadení poškozeného se podle státního
zástupce jednalo o napadení hrubé, spojené s brachiálním násilím a v případě
sub 3) i s úmyslně vyvolanou malou dopravní nehodou. Vzhledem ke způsobu, jakým
byl poškozený v obou případech napaden, kdy se v žádném případě nejednalo o
ojedinělý úder, měla tato napadení charakter výtržnosti a k jejich spáchání
došlo v obou případech ve městě na veřejnosti přístupných komunikacích. Dodal,
že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl výslovně uplatněn v
alternativě, která nepřichází vůbec v úvahu, neboť jde o dovolací důvod ryze
procesního charakteru, vztahující se k případům, kdy odvolání bylo zamítnuto či
odmítnuto dle § 253 tr. ř. bez jeho věcného přezkoumání. V daném případě však
odvolání obviněného odvolacím soudem projednáno bylo a bylo o něm i rozhodnuto.
Uplatněné námitky navíc směřují proti odůvodnění rozsudku soudu, což je podle §
265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zjevně
neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného
je zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v
ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným
prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky
rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani
nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně
právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím
poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a
vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší
soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, a to ve vztahu ke všem důvodům dovolání, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující
některý z dovolacích důvodů.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je relevantní otázka, zda
skutky pod body 2) až 4) rozsudku soudu prvního stupně naplňují zákonné znaky
trestných činů násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a
odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak
učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky
trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň
nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§ 3
odst. 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány
formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a
odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na
zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou
obavu.
Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudu prvního stupně v
tom, že vyhledal ve S. š. t. v M. poškozeného M. K., učitele této školy, po
kterém v kabinetě požadoval, aby dal ruce pryč od jeho tehdejší manželky P. H.
s tím, že má v práci zbraň, kterou je odhodlán proti němu použít, přičemž
poškozený M. K. věděl, že obviněný je příslušníkem V. s. ČR, a tato výhrůžka v
poškozeném vzbudila důvodnou obavu z jejího možného splnění. Třebaže skutková
část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající
částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů není zcela pregnantní a výstižná,
obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky trestného činu násilí
proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák.,
spočívající v tom, že obviněný jinému vyhrožoval usmrcením takovým způsobem, že
to mohlo vzbudit důvodnou obavu, naplňují.
Obviněný s právním názorem soudů nesouhlasil; tvrdil, že samotný výrok není
zcela jasný, poněvadž výhrůžku, že má v práci zbraň, kterou je odhodlán ji
proti poškozenému použít, nelze považovat za vyhrožování usmrcením, protože
použití zbraně může mít nejrůznější povahu. Zpochybnil rovněž závěr, že jeho
výhrůžka vzbudila důvodnou obavu z jejího možného uskutečnění se zřetelem k
dalšímu chování poškozeného.
Dovolací soud již předeslal, že popis skutku není zcela perfektní, a lze
souhlasit s názorem obviněného, že sdělil-li poškozenému, aby dal ruce pryč od
jeho manželky s tím, že má v práci zbraň, kterou je proti němu odhodlán použít,
výslovně tato pohrůžka nezahrnuje výhrůžku usmrcením. Z výpovědi svědka M. K.
(č. l. 112, odkaz č. l. 180) se však podává, že obviněný mu vyhrožoval, že ho
zastřelí, a on také tak jeho výhrůžku chápal i se zřetelem k tomu, že věděl o
pracovním zařazení obviněného jako příslušníka v. s., který disponuje zbraní.
Pohrůžka použití zbraně, v tomto případě služební střelné zbraně, ostatně vždy
znamená vážnou výhrůžku zahrnující hrozbu způsobení nejméně těžké újmy na
zdraví, zpravidla však usmrcení.
Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posuzovat
se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k
fyzickým a charakterovým vlastnostem obviněného, k vzájemnému vztahu obviněného
a poškozeného apod. Ani dovolací soud nikterak nezpochybňuje, že je nutno
odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných
slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. O posledně uvedenou situaci
se však v posuzovaném případě nejednalo. Aniž by dovolací soud zpochybnil, že
stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost není nijak vysoký, přece
jen není možné se zřetelem k vyhodnocení všech kritérií uvedených v § 3 odst. 4
tr. zák. konstatovat, že by byl toliko nepatrný. Nelze přece pominout, že
obviněný poškozeného záměrně a cíleně vyhledal v zaměstnání, že se tak stalo
krátce poté, co se dopustil násilného jednání vůči své bývalé manželce Mgr. P.
H., o němž byl poškozený zpraven, poněvadž se o to obviněný sám prostřednictvím
telefonu postaral, že vztahy mezi obviněným a poškozeným byly nutně
nepřátelské, jelikož obviněný v poškozeném, a to nikoliv neopodstatněně,
spatřoval muže, s nímž jeho bývalá manželka udržovala nepatřičný poměr. Nelze
tudíž rozumně zpochybnit, že výhrůžka použitím zbraně, zastřelením, obviněného
mohla vzbudit v poškozeném obavu z jejího možného splnění a nic na tom nemění
ani zjištění, že poškozený vztah s Mgr. P. H. neukončil.
Námitky směřující proti právnímu posouzení skutku pod bodem 2) výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a
proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. proto nemohly obstát. Stejně
tak dovolací soud odmítl i výhrady vůči skutkům pod body 3), 4) výroku o vině
tohoto rozsudku kvalifikované jako trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1
tr. zák.
Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá, kdo se dopustí
veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti
zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob
nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů.
Ve vztahu ke skutkům pod body 3) a 4) výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně obviněný vytkl, že „soud se nezabýval otázkou stupně nebezpečnosti činu
pro společnost, zejména intenzitou jednání, motivací, okolnostmi případu ani
tím, zda jde o jednání typicky výtržnické či jednání odlišné povahy“.
Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a
pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k
zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového
charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo
výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (k tomu
rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Z hlediska materiální stránky trestného
činu výtržnictví podle § 202 tr. zák. je přitom obecně nutno uvážit zejména
intenzitu, rysy a průběh útoku (zda šlo o slovní či jiné, nebezpečnější
projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (zda na pracovišti, na
ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, v denní či noční době aj.), dále
zjišťovat pohnutku činu, zhodnotit následky a též osobu pachatele (jeho
dosavadní způsob života, povahové vlastnosti) apod. (k tomu přiměřeně č.
4/1976, 1/1984 Sb. rozh. tr.). Stupněm nebezpečnosti pro společnost posuzovaným
podle uvedených okolností (odpovídajícím § 3 odst. 4 tr. zák.) se pak trestný
čin výtržnictví liší od obdobného přestupku proti občanskému soužití podle § 49
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
Podstata jednání obviněného spočívala v obou uvedených případech skutků pod
body 3) a 4) rozsudku soudu prvního stupně ve fyzickém útoku vůči poškozenému
M. K.; u skutku pod bodem 3) obviněný poškozeného shodil z jízdního kola, a
následně poté, co M. K. spadl na zem, tak jej na zemi napadl údery pěstí do
obličeje a kopal jej do břicha, přičemž M. K. způsobil podlitiny v obličeji a
omezení hybnosti pravého ramene, u skutku pod bodem 4) poškozeného po
předchozím verbálním konfliktu bil pěstmi do těla, a když se M. K. předklonil,
tak jej kousnul do levé paže, přičemž mu způsobil podlitinu na horní části levé
paže.
Takové jednání v obou případech soud kvalifikoval ve světle znaků skutkové
podstaty trestného činu výtržnictví jako výtržnost spočívající v napadení
jiného, jíž se obviněný dopustil na místě veřejnosti přístupném.
Obviněný ani zde s názorem soudů nesouhlasil, útok proti poškozenému označil za
bezvýznamný konflikt či méně závažný fyzický útok bez dopadu na veřejný
pořádek, pročež dovozoval, že pro nedostatek potřebného stupně nebezpečnosti
činů pro společnost byly naplněny znaky nejvýše přestupku proti občanskému
soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb.
Dovolací soud nepřehlédl a nepominul, že odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně je kusé, hodnocením stupně nebezpečnosti činů pro společnost se v
potřebné míře nezabývá; odvolací soud tento nedostatek odstranil tím, že
rozhodná hlediska § 3 odst. 4 tr. zák. reflektoval a hodnotil v úvahách o druhu
a výměře trestu (strana 8 napadeného rozsudku). Třebaže hodnotící úvahy soudů
jsou velmi stručné, zjevně z nich vyplývá povaha násilných útoků obviněného
vůči poškozenému i okolnosti, za nichž se činů dopustil. Soudy nepominuly, že
fyzický útok obviněného proti poškozenému bezprostředně souvisel s
matrimoniální krizí obviněného, jejíž příčinu spatřoval ve vztahu, který
navázala jeho bývalá manželka Mgr. P. H. právě s poškozeným. Správně proto
shledaly, že v obou případech byla příčinou konfliktu nezvládnutá žárlivost.
Tato pohnutka, jakkoliv pochopitelná, ale není omluvitelná. Zejména u skutku
pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně není možné odhlédnout od konkrétního
průběhu útoku, kdy obviněný poškozeného strhl z kola na zem, po pádu
poškozeného na zem jej napadl údery pěstí do obličeje a ještě jej kopl do
břicha; svou povahou jde o takový způsob útoku, který již nelze označit jen
jako „drobnou výtržnost“, nýbrž jako výtržnost spočívající v napadení jiného,
jíž se obviněný dopustil na místě veřejnosti přístupném, jak dovodily soudy
obou stupňů. Jde-li o skutek pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně, zde
fyzický útok proti poškozenému, následující po slovní roztržce, nebyl tak
intenzivní, což bylo důsledkem zásahu Mgr. P. H. a V. P., přítelkyně
poškozeného, ale ani tak nebyl nijak bezvýznamný a navíc šlo o útok opakovaný.
Soudy proto nepochybily, shledaly-li, že stupeň nebezpečnosti činů obviněného
pro společnost je vyšší než nepatrný a posoudily je jako trestné činy
výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jejichž znaky byly naplněny jak po
stránce formální, tak i materiální. Že stupeň nebezpečnosti činů nebyl nijak
zásadní, nalezlo svého výrazu ve výroku o trestu, byl-li obviněnému uložen
úhrnný trest odnětí svobody vyměřený ve čtvrtině zákonné trestní sazby, jehož
výkon byl podmíněně odložen na nejkratší možnou zkušební dobu jednoho roku.
V části opírající se o důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
dovolací soud shledal proto dovolání obviněného zjevně neopodstatněným.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a)
až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj.
podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na
daný případ nevztahuje ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která
je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí“, na niž obviněný výslovně odkázal.
Z povahy rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že obviněný mohl v dovolání
relevantně odkázat jen na tu část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,
která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného
prostředku …, byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.“, tj. o druhou ze dvou alternativ uvedených
v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Takto vymezený dovolací důvod se vztahuje mimo
jiné na ty případy, kdy byl řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku
soudu prvního stupně, tj. jeho odvolání, jako nedůvodný zamítnut poté, co
odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu
prvního stupně a ztotožnil se s ním. O to se však v posuzovaném případě
nejednalo. Lze připustit, že rozhodnutí odvolacího soudu se svým výsledkem v
poměrech obviněného jeví jako rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání v části
směřující proti výroku o vině pod body 2) až 4), jak uvedl v textu dovolání,
byť s odkazem na tu část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která na
jeho případ nedopadá, ve skutečnosti ale odvolací soud sám ve věci rozhodl a za
takových okolností lze nápravy vady, již obviněný sledoval, účinně dosáhnout
odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ostatně též
obviněný v jiných souvislostech učinil.
Obviněný s explicitním odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil výlučně výhrady vůči obsahu odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně, vytkl, že nekoresponduje s požadavky, jež jsou
na něj kladeny ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., což označil za hrubou procesní
vadu. Upozornil, že v něm zcela chybí výklad, jakými úvahami se soud řídil při
hodnocení provedených důkazů, není v něm žádná zmínka o tom, jakou obhajobu
obviněný uplatnil, takže není ani patrno, jak se s ní soud vypořádal, chybí též
jakékoliv právní úvahy při aplikaci příslušných ustanovení zákona na zjištěný
skutkový stav. Takové námitky směřující proti odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně evidentně věcně neodpovídají zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., významné však především je, že podle § 265a
odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného (jako celek)
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání
za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková