8 Tdo 1197/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2008 o
dovolání obviněného Z. F., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1.
2008, sp. zn. 8 To 22/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 188/2007, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. F. o d m í t á .
Obviněný Z. F. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 8 To 22/2008, jímž
bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné jeho odvolání proti rozsudku
Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2007, sp. zn. 89 T 188/2007. Tímto
rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve
společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.
zák. a odsouzen podle § 215a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na
čtyřicet dva měsíce, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 72 odst. 3, 4 tr. zák. za podmínek § 72
odst. 2 písm. b) tr. zák. mu bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní v
ústavní formě.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu
týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1,
odst. 2 písm. b) tr. zák. dopustil tím, že v době minimálně od měsíce listopadu
2006 až do 13. května 2007 ve společně obývaném bytě v B., J., týral svoji
manželku S. F. tím způsobem, že ji pod vlivem alkoholu opakovaně s postupně
vzrůstající intenzitou a frekvencí útoků verbálně napadal, zejména vulgárními
výrazy, které byly specifikovány, poškozoval a znečišťoval zařízení bytu,
tropil schválnosti, vyhrožoval jí a při posledním incidentu dne 13. května 2007
jí vyhrožoval zabitím, přičemž při vyhrožování držel v rukou dva šroubováky a
vytlačoval poškozenou na balkon, čímž v ní vzbudil obavy o její život a zdraví,
a působil jí tak psychickou újmu, toto jednání, vyznačující se vyšší mírou
bezcitnosti, pociťovala poškozená vůči své osobě jako těžká příkoří psychického
rázu a působilo jí tíseň a újmu.
Obviněný v dovolání podaném v rozsahu odpovídajícím výroku o vině, trestu i
ochranném léčení odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, bylo-li
právně kvalifikováno jako trestný čin podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b)
tr. zák. Měl za to, že některé jeho jednání nelze posuzovat jako týrání, ale
jen jako více či méně obvyklé manželské rozepře a výměny názorů, k nimž navíc
docházelo často pod vlivem alkoholu, a to jak v jeho případě, tak i v případě
poškozené, která byla po dlouhou dobu závislá na alkoholu. Vytkl, že soudy
zahrnuly do skutku týrání i jednání spočívající v prostém užívání společného
majetku manželů a i takové činy nepochopitelně zohlednily při posuzování
intenzity týrání, čímž došlo ke zkrácení časového úseku nutného k tomu, aby
mohla být užita kvalifikovaná skutková podstata podle § 215a odst. 1, odst. 2
písm. b) tr. zák. Při posuzování jeho jednání, kterým měl užívat či ničit byt
nebo jeho vybavení, mělo být přihlédnuto k tomu, že byl a je spoluvlastníkem
uvedených věcí a spolunájemcem bytu, aktivně se podílel na vytvoření společného
majetku včetně získání bytu. Zařízení bytu, nádobí a jiné věci, jakož i členská
práva k bytu jsou podle něj předmětem společného jmění manželů a v případě, že
jde o nakládání, které nepřesahuje obvyklou správu, není nutný souhlas druhého
manžela k realizaci vlastnického práva. Skutek, jak byl zjištěn soudy, netrval
po delší dobu a měl být posouzen toliko podle § 215a odst. 1 tr. zák., nikoliv
též podle odst. 2 písm. b) tohoto zákonného ustanovení.
Vedle výhrad směřujících proti právnímu posouzení skutku obviněný také naznačil
nesouhlas se způsobem, jakým byly hodnoceny provedené důkazy. Podle něj bylo
jeho výpovědí prokázáno, že nikdy nedošlo k fyzickému napadání poškozené, což
potvrdil i svědek J. S. Upozornil, že soud vycházel z celé řady důkazů a
překvapivě i výpovědi psychicky nemocné L. F., která byla nucena vypovídat pod
nátlakem vlastní matky a jejíž výpověď je poznamenána procesní vadou
spočívající v tom, že soud učinil závěr o její zdravotní způsobilosti bez
odborného posouzení. Nesouhlasil ani s posouzením výpovědi svědka P. Š.; jeho
subjektivní výpověď byla hodnocena jako objektivní, přestože se o skutku
dozvěděl od poškozené.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně
jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně zrušil a aby
Městskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného
zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného
je zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v
ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným
prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky
rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních
vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další
instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava
řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje
dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k
právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení
o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil námitky, které
směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti
správnosti skutkových zjištění, která učinil Městský soud v Brně a z nichž
vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Brně. V podstatě vytkl, že soudy
nesprávně hodnotily provedené důkazy, zejména výpovědi svědků P. Š. a L. F.,
která prokazatelně trpí psychickou poruchou.
Se zřetelem na povahu takto vytýkaných vad je evidentní, že obviněný v dovolání
uplatnil též námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na základě své
vlastní verze skutkového děje primárně domáhal změny skutkových zjištění ve
svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se
trestného činu, zvláště v jeho kvalifikované skutkové podstatě, nedopustil.
Námitky skutkové ale podle praxe dovolacího soudu nezakládají žádný z důvodů
dovolání podle § 265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost
soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada, s níž dovolací soud přistupuje k
hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně. Neuplatní se
zejména tehdy, má-li nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení
základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého
procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů
jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však
nejedná. V této souvislosti je na místě uvést, že výhrady obsažené v dovolání
obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích
řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Z odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz strana 5 rozsudku
soudu prvního stupně navazující na zevrubnou rekapitulaci důkazních prostředků
a strany 2, 3 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soudy
postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry srozumitelně odůvodnily způsobem
odpovídajícím požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. Soudy obou stupňů vyložily, jak
se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč neuvěřily jeho výpovědi a proč
rozhodnutí o jeho vině opřely o výpovědi poškozené S. F., svědků P. Š., L. F. i
J. S., vycházely ze zpráv P. a m. s. k průběhu dohledu nad Z. F. a ze zprávy o
ochranné protialkoholní ambulantní léčbě obviněného, znaleckých posudků z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie na osobu pachatele i z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie na poškozenou. Odvolací
soud také vysvětlil, proč nepovažoval za nezbytné přibrat znalce k prověření
věrohodnosti L. F. Výpověď této svědkyně v hlavním líčení (č. l. 190, 191),
třebaže trpí psychickou chorobou, nenese známky ovlivnění ze strany poškozené,
není však ani chaotická či zmatená, nevykazuje známky nepřátelské zaujatosti
vůči obviněnému. Ani dovolací soud nemá žádný důvod odchýlit se od závěrů
soudů, že usvědčující důkazy tvořily ve svém souhrnu logickou, uzavřenou,
vzájemně se doplňující a na sebe navazující soustavu důkazů, které bez
důvodných pochybností vedly k závěru o vině obviněného (k tomu např. rozhodnutí
č. 38/1968-IV, 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Závěr o vině obviněného má oporu ve
výsledcích dokazování a nejde o případ svévolného hodnocení důkazů.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v
té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení
skutku jako trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo
domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §
215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo
jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě, pokračuje-li v
páchání takového činu po delší dobu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že
soud považoval za naplněné znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společně
obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., které
spočívají v tom, že týral osobu blízkou žijící s ním ve společně obývaném bytě
a pokračoval v páchání takového činu po delší dobu. Skutková část výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která
všechny zákonné znaky právě tohoto trestného činu evidentně naplňují.
Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že nejméně od měsíce listopadu
2006 až do 13. května 2007 ve společně obývaném bytě v B., J., týral svoji
manželku S. F. tím způsobem, že ji pod vlivem alkoholu opakovaně s postupně
vzrůstající intenzitou a frekvencí útoků verbálně napadal, zejména vulgárními
výrazy, které byly specifikovány, poškozoval a znečišťoval zařízení bytu,
tropil schválnosti, vyhrožoval jí a při posledním incidentu dne 13. května 2007
jí vyhrožoval zabitím, přičemž při vyhrožování držel v rukou dva šroubováky a
vytlačoval poškozenou na balkon, čímž v ní vzbudil obavy o její život a zdraví,
a působil jí tak psychickou újmu.
Je zjevné, že zákonné znaky trestného činu podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm.
b) tr. zák. jsou ve zjištěních soudů obsaženy. Objektem tohoto trestného činu
je primárně zájem na ochraně klidného soužití osob, které bydlí společně, před
závažnými projevy narušování tohoto soužití jimi samotnými. Podle stávající
praxe soudů je znak „týrání“ vykládán v tom smyslu, že se jím rozumí takové zlé
nakládání s osobou blízkou žijící s ním ve společně obývaném bytě (či domě),
které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též
určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např.
přiměřeně rozhodnutí č. 20/84 Sb. rozh. tr., stanoviska publikovaná pod č.
3/83, 11/84 Sb. rozh. tr.). Přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly
nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s
tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat
i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je
požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí
akty jednání pachatele, jsou li posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být
nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti
dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou
povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem
vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty
jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden
celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska
stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí
akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně. Není pochyb o tom, že
jednání obviněného vůči poškozené, jeho manželce a tedy osobě blízké ve smyslu
§ 89 odst. 8 tr. zák., charakteristické rysy týrání nese.
Obviněný ostatně ani naplnění formálních znaků základní skutkové podstaty
tohoto trestného činu relevantně nezpochybnil. Jeho výhrady vůči právnímu
posouzení skutku jako označeného trestného činu byly soustředěny k výhradám
vůči splnění podmínek vyšší trestnosti podle odst. 2 písm. b) citovaného
ustanovení. Obviněný totiž nesouhlasil s tím, že v páchání činu pokračoval po
delší dobu, a v tomto kontextu naznačoval, že „týrání“ nedosahovalo takové
intenzity, aby již doba zjištěná soudy aplikaci uvedené okolnosti podmiňující
použití vyšší trestní sazby opodstatňovala.
Třebaže ve smyslu výše vyložených znaků „týrání“ praxe soudů vychází z
předpokladu, že takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s ním ve společném
obydlí se vyznačuje vedle vyššího stupně hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti
též určitou trvalostí, pokračování v takovém jednání po dobu delší šesti měsíců
v konkrétním případě splňuje předpoklady vyžadované pro naplnění okolnosti
podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 215a odst. 2 písm. b) tr. zák.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku v daných souvislostech vyložil, že
týrání probíhalo různými způsoby – slovními útoky skrze vulgární nadávky,
tropením schválností, přičemž občas přecházelo i do pokusu o fyzické napadení
(přivřený prst ve dveřích, incident se šroubováky dne 13. 5. 2007). Útoky
páchané v době nejméně od listopadu 2006 do 13. 5. 2007 měly podle jeho závěrů
intenzivní stupňující se charakter, jejich početnost byla velmi vysoká, přičemž
mezi četností útoků a délkou doby potřebné k naplnění zákonného znaku
„pokračování v činu po delší dobu“ shledával poměr nepřímé úměry, tj. čím více
útoků, tím kratší doba postačí k naplnění uvedeného zákonného znaku. S právním
posouzením skutku jako trestného činu podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b)
tr. zák. se ztotožnil odvolací soud a souhlasí s ním i dovolací soud.
Ze skutkových zjištění se podává, že obviněný poškozenou napadal verbálně
vulgárními výrazy, poškozoval zařízení bytu (nádobí, dveře), tropil schválnosti
(např. pouštěl topení, elektrickou troubu, znečišťoval zařízení bytu),
vyhrožoval jí „jeleny“ (čímž měl na mysli mafiány, osoby sjednané ke spáchání
fyzického útoku vůči ní). Odvolací soud přesvědčivě zdůvodnil, proč neoddělil
útoky směřující proti osobě poškozené od útoků proti věcem údajně náležejícím
do společného jmění manželů, poněvadž v obou případech byly cíleným prostředkem
útoku na poškozenou. Je zřejmé, že obviněný tímto jednáním stupňoval tlak na
poškozenou, která se nacházela v nelehké sociální a ekonomické situaci, sama
hradila veškeré výdaje domácnosti, na niž jí obviněný žádným způsobem
nepřispíval a toliko zvyšoval bezdůvodně náklady na její vedení. Strach z
obviněného byl umocňován i skutečností, že k útokům docházelo v době, kdy byl
obviněný pod vlivem alkoholu. Skutečnost, že jednání obviněného gradovalo, je
dokládána nejen výpovědí poškozené, ale je potvrzována i výpovědí nezaujatého
svědka Mgr. J. S., pracovníka P. a m. s., který mj. uvedl, že v listopadu 2006
mu poškozená sdělila, že jí obviněný vyhrožuje a že se na ni dopouští
psychického násilí, přičemž sám na počátku roku 2007 a zvláště pak na jaře 2007
pojal podezření, že se tlak obviněného na poškozenou zvyšuje a poškozená z něho
má skutečně strach. Dlužno dodat, že ostatní formy jednání obviněného namířené
proti poškozené (verbální útoky, rozbíjení nábytku, zvyšování nákladů,
konzumace potravin i skutečnost, že si do bytu vodil přítelkyni J. H.) nelze
bagatelizovat, neboť ve svých důsledcích znamenaly její citelné ponižování a
psychické deptání, byly pro ni velmi urážlivé a působily jí značné psychické
strádání. Tyto formy jednání obviněného se vyznačovaly jasnou gradací, která
nakonec dostoupila až do podoby fyzického napadání. Okolnost, že obviněná
neutrpěla na fyzickém či psychickém zdraví takovou újmu, aby to odůvodňovalo
např. její pracovní neschopnost, není rozhodná.
Ač nešlo o jednání extrémně intenzivní, nelze pochybovat, že doba jeho trvání
přesahující šest měsíců v konkrétním případě naplňuje znak „pokračování v
páchání činu po delší dobu“ coby okolnost podmiňující použití vyšší trestní
sazby. Není pochyb o tom, že byly splněny i materiální předpoklady pro použití
této okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, neboť pro svou
závažnost, vycházeje z kritérií § 3 odst. 4 tr. zák., podstatně zvyšuje stupeň
nebezpečnosti činu obviněného pro společnost (§ 88 odst. 1 tr. zák.).
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za
splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková