8 Tdo 1200/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2009 o dovolání obviněného P. L., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 50 To 462/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 2 T 101/2007, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. L. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 2 T 101/2007, byl obviněný P. L. uznán vinným pokračujícím trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zák. Podle § 37 tr. zák. bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 12. 5. 2006, sp. zn. 52 T 22/2005, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2007, sp. zn. 10 To 85/2006. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň – jih. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 50 To 462/2008, byla obě odvolání jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. L. dovolání, v němž odkázal na důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), d), g) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 3 Tdo 115/2009, podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 50 To 462/2008, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po přikázání věci Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 50 To 462/2008, k odvolání obviněného P. L. a státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 2 T 101/2007, v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Podle § 37 tr. zák. bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 12. 5. 2006, sp. zn. 52 T 22/2005, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2007, sp. zn. 10 To 85/2006. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla správkyně konkursní podstaty F. – R. c., s. r. o., JUDr. I. V. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dopustil tím, že v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch na konci září 2003 v L., okr. P., v objektu bývalého m. z bytu Ing. H. F. a Ing. V. F. a z přilehlého skladu, bez souhlasu vlastníků a za pomoci dalších osob, odvezl kuchyňskou linku zn. Koryna včetně vestavěných spotřebičů zn. Miele a zn. Fuji z majetku manželů F., dále odvezl skládací pruty zn. Balzer a Zepco, rybářské oblečení, krmiva pro ryby, podběráky, háčky, olůvka, navijáky, elektronické hlásiče a další rybářské potřeby z majetku spol. F. – R. c., s. r. o., poté věci uskladnil v neobydleném objektu v obci F., okr. L., následně rybářské zboží odprodal další osobě a takto získané peníze si ponechal, ostatní věci odtud odvezl a dále je zadržuje na neznámém místě, majitelům je do současné doby nevrátil, přičemž tímto jednáním způsobil Ing. H. F. a Ing. V. F. škodu nejméně ve výši 253.500,- Kč a spol. F. – R. c., s. r. o., škodu nejméně ve výši 916.900,- Kč, tedy poškozeným subjektům škodu v celkové výši 1.170.400,- Kč.
Taktéž proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 50 To 462/2008, podal obviněný P. L. prostřednictvím své obhájkyně dovolání směřující proti jeho výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Konstatoval, že odvolací soud sice v souladu s usnesením Nejvyššího soudu odstranil vadu spočívající v nesprávné a nezákonné právní kvalifikaci skutku, který byl posouzen jako zpronevěra, ale dopustil se nových pochybení, když bez dalšího změnil právní kvalifikaci skutku bez přihlédnutí k tomu, že zjištěné skutečnosti a důkazy byly opatřeny v trestním řízení vedeném pro trestný čin zpronevěry, aniž by je jakkoliv dal do souvislosti s „údajnou trestnou činností podle § 247 tr. zák.“ Vytkl, že před změnou právního posouzení skutku jako trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák. nebyl proveden žádný důkaz, obviněný nebyl vyslechnut. Uvedl také, že bylo-li trestní řízení vedeno pro trestný čin zpronevěry, odpovídala tomu tvrzení obžaloby i obrana obhajoby; pro případ jiné kvalifikace skutku by obhajoba měla jiný charakter a využila by jiných možností a způsobů prokázání jeho neviny.
Další pochybení spatřoval v tom, že ačkoliv odvolací soud v rozhodnutí odkázal na důvod zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., v odůvodnění konstatoval, že skutkový stav byl zjištěn soudem prvního stupně správně. Napadený rozsudek odvolacího soudu podle obviněného postrádá náležitosti předpokládané § 125 tr. ř., poněvadž jeho odůvodnění nenahrazuje zrušené rozhodnutí soudu prvního stupně, vyjadřuje se toliko k obsahu předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu a k důvodům, pro které nebylo vyhověno námitce obviněného, jež se týkala porušení procesních předpisů. V postupu odvolacího soudu spatřoval zásah do záruk spravedlivého procesu, garantovaného ústavními zákony a mezinárodním právem.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby jej s ohledem na délku trestního řízení podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
obviněného uvedl, že dovolatel nepřípustně napadal fakt, že odvolací soud poté, kdy mu byla předmětná trestní věc přikázána soudem dovolacím k novému projednání a rozhodnutí, vůbec znovu hodnotil shromážděné důkazy, k čemuž prý nebyl odvolací soud oprávněn, protože podle dovolatele měl důkazy, o které opíral svůj závěr o změně právní kvalifikace stejného skutku, o němž rozhodoval již jednou v minulosti, znovu provést, případně zajistit provedení důkazů dalších. Dovolatel tak v podstatě napadal procesní postup odvolacího soudu, který nově rozhodl o vině obviněného.
Takovou formu námitek nelze podle státního zástupce subsumovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud postupoval v intencích ustanovení 265s odst. 1 tr. ř. a při svém rozhodování vycházel mimo jiné i z konstatování dovolacího soudu, podle kterého nejsou pochybnosti o tom, že si obviněný přisvojil věci cizí, avšak bylo třeba vyřešit otázku, zda se jednalo také o věci svěřené.“ Ve vztahu k námitce porušení zásad spravedlivého procesu poznamenal, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). Státní zástupce v rámci přezkumné činnosti nedospěl k závěru o existenci extrémního nesouladu, protože z odůvodnění rozsudků soudů prvního i druhého stupně zjistil, že soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s principy formální logiky nejen v jejich jednotlivostech, ale i vzájemných souvislostech.
S ohledem na to, že obviněný napadenému rozsudku, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování a způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a implicitně proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Plzni. Podstata jeho dovolacích námitek spočívala v tvrzení, že odvolací soud před změnou právního posouzení skutku z trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. na trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák. neprovedl a ani neopakoval žádný důkaz, nevyslechl obviněného, nedal mu tak příležitost uplatnit obhajobu jiného charakteru než dosud, za vedení trestního stíhání pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zpronevěry.
Se zřetelem na povahu takto vytýkaných vad je evidentní, že obviněný v dovolání uplatnil námitky skutkové, resp. procesně právní. Námitky skutkové ale podle praxe dovolacího soudu nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně. Neuplatní se zejména tehdy, má-li nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná a výhrady obsažené v dovolání obviněného nelze akceptovat.
Podle přesvědčení dovolacího soudu bylo dokazování provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci. Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., učinil skutková zjištění, která jsou přesvědčivá. Při hodnocení důkazů postupoval důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a své závěry srozumitelně odůvodnil způsobem odpovídajícím požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř.; odvolací soud nepochybil, vystavil-li na nich své rozhodnutí. Výtka obviněného, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu koliduje s ustanovením § 125 tr. ř., nemá v jeho obsahu žádnou oporu. Ačkoliv jistě není od věci upozornit, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není ve smyslu § 265a odst. 4 tr. ř. přípustné, odvolací soud, vycházeje a opíraje se o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 3 Tdo 115/2009, výstižně a správně soustředil svoji pozornost k právnímu posouzení skutku, zvláště pak s akcentem na posouzení významu smlouvy nazvané „smlouva o zajištění ostrahy a ochrany majetku a osob“, a své úvahy v odůvodnění napadeného rozsudku náležitě vysvětlil. Odvolací soud nepochybil ani tenkrát, pokud ve zrušujícím výroku aplikoval i ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., poněvadž jak z tzv. skutkové věty výroku o jeho vině, tak z odůvodnění jeho rozsudku je zjevné, že na rozdíl od soudu prvního stupně nepojal výše uvedenou „smlouvu o zajištění ostrahy a ochrany majetku a osob“ za určující z hlediska skutkových zjištění a ani právního posouzení skutku.
Přisvědčit není možné ani názoru obviněného, že odvolací soud pochybil, pokud před změnou právní kvalifikace skutku neprovedl žádné další dokazování, obviněného nevyslechl, v důsledku čehož nemohl uplatnit odpovídající obhajobu a využít možností a způsobů k prokázání své neviny. Jisto je, že opis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 3 Tdo 115/2009, byl obviněnému i jeho obhájkyni doručen dne 9. 4. 2009 (viz doručenky č. l. 831), z jeho odůvodnění jasně vyplývá, že odvolací soud nikterak nezpochybnil právní závěr, že obviněný „si přisvojil věci cizí“ relevantní z hlediska právního posouzení činu jako trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák. Naznačil také, jakým směrem se mají ubírat další úvahy odvolacího soudu mající návaznost na právní posouzení skutku obviněného (srovnej strany 5, 6) a odvolací soud právní názor dovolacího soudu, jímž byl vázán, bezezbytku respektoval. Je sice pravdou, že obviněný nebyl ve veřejném zasedání dne 13. 5. 2009, jemuž byl osobně přítomen, znovu vyslechnut a nebyl proveden ani žádný další důkaz, ale s ohledem na konkrétní situaci nebylo provedení žádného nového důkazu zapotřebí; změna právního posouzení skutku se odvíjela výlučně od hodnocení povahy a významu již několikrát zmiňované „smlouvy o zajištění ostrahy a ochrany majetku a osob“. V průběhu veřejného zasedání bylo ostatně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 115/2009 přečteno, obhájkyně odkázala na předchozí odvolání, návrhy na doplnění dokazování nebyly uplatněny (č. l. 838).
Je tak zjevné, že v dané věci nešlo o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu a že závěr o vině obviněného má oporu ve výsledcích dokazování. Že rozsah dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková