U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12.
října 2011 o dovolání obviněného Ing. J. P., proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 5 To 64/2011, který rozhodl jako soud odvolací
v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 150/2007,
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. P. o d m í
t á .
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 3 T 150/2007,
uznal obviněného Ing. J. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„dne 10. 8. 2006 v době kolem 18.00 hod. v P., L. ulice, po předchozím
spáchání dopravního přestupku – nedání přednosti v jízdě cyklistovi a zkřížení
i zablokování cesty cyklistovi a verbálním konfliktu – úmyslně najel motorovým
vozidlem značky Honda CR-V stříbrozlaté barvy, do poškozeného R. J., který v
té době stál u pravé krajnice vozovky a své horské kolo značky Cannondale Caad
2 měl umístěné mezi nohama a zapisoval si r.z. výše uvedeného vozidla do svého
mobilního telefonu zn. Ericsson K 700i, a tohoto srazil na zem tím způsobem, že
do poškozeného narazil bokem vozidla v oblasti pravého předního kola a pravých
předních dveří, přičemž poté okamžitě z místa činu odjel, aniž by poškozenému
poskytl pomoc, a tímto svým jednáním způsobil poškozenému zranění, které si
vyžádalo lékařské ošetření a hospitalizaci ve Fakultní nemocnici B., když
poškozenému způsobil otřes mozku, poúrazový blok krční páteře, pohmoždění a
oděrky levého bérce, pohmoždění levého kolena a podvrtnutí hlezenního kloubu
vlevo s následnou pracovní neschopností od 10. 8. 2006 do 23. 9. 2006, život
poškozeného ohrožen nebyl a poranění nevedla k ohrožení života poškozeného
porušením funkcí životně důležitých orgánů, avšak střet automobilu se stojícím
či jedoucím cyklistou může vést k závažnému i smrtícímu poranění cyklisty, ať
již přímo nárazem vozidla na cyklistu nebo pádem cyklisty na vozovku, dále
obžalovaný uvedeným jednáním způsobil poškození kola v dosud přesně nezjištěné
výši i poškození mobilního telefonu Sony Ericsson K 700i, na kterém vznikla
škoda ve výši 1.200,- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin
ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního
zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), ve stadiu pokusu
podle § 8 odst. 1 tr. zák. a uložil mu za ně podle § 222 odst. 1 tr. zák. ve
spojení s § 60a odst. 1, 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří roků za
současného vyslovení dohledu, přičemž výkon tohoto trestu podle § 58 odst. 1 a
§ 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků.
Současně podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit
poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajské pobočce pro hlavní město
P., škodu ve výši 7.802,- Kč, a poškozenému R. J. škodu za ušlý výdělek ve výši
2.715,- Kč a za 80 bodů bolestného á 120,- Kč, tj. 9.600,- Kč, když podle § 229
odst. 2 tr. ř. tohoto poškozeného odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze
usnesením ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 5 To 64/2011, podle § 256 tr. ř. zamítl.
Obviněný však s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a
prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Aleše podal proti němu dovolání, které
opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
V úvodu svého podání dovolatel poukázal na svoji předchozí obhajobu spočívající
v tom, že předmětné vozidlo v době skutku neřídil, neboť je v kritické době
zapůjčil pro soukromé účely svým obchodním partnerům – G. P. a P. G. Orgánům
přípravného řízení a soudům vytknul, že neučinily pokus jmenované osoby
předvolat jako svědky, čímž porušily zásadu rovnosti stran ve smyslu čl. 6
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud soudy závěr o jeho
vině opřely o provedenou rekognici, namítl, že tento důkaz byl pořízen v
rozporu se zákonem, neboť v průběhu trestního řízení byly provedeny celkem dvě
rekognice (první podle fotografií dne 3. 10. 2006, druhá in natura dne 1. 7.
2007). Jelikož se při rekognici jedná o neopakovatelný úkon, v pořadí druhá z
nich je z důkazního hlediska nepoužitelná. K tomu poměrně podrobně rozvedl, jak
osobu pachatele v průběhu trestního řízení popisoval poškozený, z čehož
následně vyvodil, že (poškozený) popis podezřelé osoby průběžně upravoval tak,
aby nakonec „pasoval“ na něj. K rekognici provedené in natura vznesl výhradu,
že byla provedena v rozporu s kriminalistickými zásadami platnými pro provádění
tohoto úkonu, konkrétně s ustanovením § 104b odst. 3 tr. ř. Současně zdůraznil,
že zákon nepřipouští, aby poznávající osoba, kterou je svědek, nebyla před
rekognicí v tomto procesním postavení vyslechnuta, nýbrž aby podala toliko
vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná
ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) obě
napadená rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému
dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. věcně nevyjádřila, pouze vyslovila
souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu
podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní
věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i
obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné
dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona,
jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst.
1 písm. g) a l) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve druhý z nich,
který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podání je zřejmé, že tento dovolací důvod obviněný uplatnil v jeho
druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání
napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze ze předpokladu,
že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo
hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat,
že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než
kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze
proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž
je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování
a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,
poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv
hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a
posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž
dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov.
přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III.
ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a
teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní
posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska
nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky,
a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i
stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku
v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedl, nemohly
obstát, neboť jejich prostřednictvím jednak zpochybňoval použitelnost důkazů
provedených orgány činnými v trestním řízení, zejména rekognice in natura ze
dne 1. 7. 2007, jednak opakoval již dříve uplatněnou obhajobu spočívající v
tom, že v inkriminovaný okamžik předmětné vozidlo neřídil. Tím zásadně napadal
správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich
změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až
sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán
vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný
jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových,
resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou
konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska jím uplatněných
dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), resp. l) tr. ř. za relevantní.
Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř.
nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu
dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp.
zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy,
existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem
dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo,
neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická
návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými
zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně
druhé.
Jestliže by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a
přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud
připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §
265a odst. 4 tr. ř.).
Pro úplnost je třeba dodat, že obviněný byl pro výše popsaný skutek uznán
vinným již rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 5. 2009, sp. zn. 3 T
150/2007, jenž jeho jednání tehdy právně kvalifikoval jednak jako trestný čin
trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu
podle § 8 odst. 1 tr. zák. a jednak jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle
§ 208 tr. zák. Obviněný proti tomuto rozsudku podal odvolání, které Městský
soud v Praze usnesením ze dne 20. 8. 2009, sp. zn. 5 To 279/2009, podle § 256
tr. ř. zamítl. Nejvyšší soud k dovolání obviněného usnesením ze dne 24. 2.
2010, sp. zn. 8 Tdo 150/2010 (publikované pod č. 18/2011 Sb. rozh. trest.),
sice podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak citované usnesení Městského
soudu v Praze, tak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, a
současně i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l
odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl, to však jen proto, že přisvědčil dovolací
argumentaci obviněného, že jeho jednání nelze podřadit (též) pod ustanovení §
208 tr. zák., neboť souběh výše uvedených trestných činů je vyloučen. Ve vztahu
k posouzení jeho jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 222
odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. ovšem obviněný
tehdy ničeho nenamítal, proto Nejvyšší soud – vázán rozsahem a důvody podaného
dovolání – správnost této právní kvalifikace vycházející ze soudy nižších
instancí učiněných skutkových zjištění nepřezkoumával a po vrácení věci soudu
prvního stupně ani neukládal, aby do té doby provedené dokazování dále
doplňoval.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval
podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu
předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do
základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k
extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a