8 Tdo 1218/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. října 2011 o dovolání obviněného M. L., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 7 To 134/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 27 T 100/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 11. 3. 2011, sp. zn. 27 T 100/2010, byl obviněný M. L. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečiny nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označeného zločinu a přečinů dopustil tím, že dne 5. 9. 2010 v době od 00.45 hod. do 01.30 hod. v P., v J. u. v blízkosti křižovatky se Š. ulicí přistoupil k J. K., M. K. a Z. V., kteří zde šli po ulici, a zastavil je s tím, že si sáhl za kalhoty a vytáhl pistoli, se kterou manipuloval a hrozil směrem k poškozeným, přičemž řekl, že uvnitř zbraně „má ostrý“, a dotazoval se, kdo z poškozených s ním telefonoval a lhal mu, následně řekl, že si mezi nimi najde nejslabší článek, který mu řekne, kdo to byl, a poškozené jednoho po druhém odvedl za roh domu do Š. ulice směrem k budově pošty, nejprve takto odvedl J. K., kterého se vyptával, kdo s ním hovořil v telefonu a řekl mu, že jsou v K., ač to nebyla pravda, a když mu J. K. sdělil, že on to nebyl, tak ho nechal odejít za ostatními s tím, že si to u nich ověří, pak si na shodné místo odvedl Z. V., kterému nejprve řekl, že ho zabije, když nebude dělat, co on chce, nakonec si na místo vzal i M. K., kterému dal sevřenou pěstí ránu do břicha a poté pětkrát udeřil rukou přes obličej s tím, že již ví, že to byl on, kdo mu volal, a následně vytáhl z opasku kalhot pistoli, kterou M. K. přiložil k hlavě, pak na srdce a poté na břicho, a zmáčkl kohoutek, přičemž pistole pouze cvakla, protože nebyla nabita, a řekl mu, že nebude střílet na ulici, ale že to může udělat někde v lese, pak za roh opětovně odvedl J. K., kterého udeřil dlaní přes obličej, a zeptal se ho, proč mu lže, a řekl mu, že ho klidně naloží do auta a v lese zastřelí, že mu má dát 200,- Kč na benzín, protože kvůli tomu, že mu lhal, musel jezdit po městě, a pokud mu peníze nedá, vysvleče ho do naha, na což poškozený J. K. reagoval tak, že z peněženky vyndal 200,- Kč bankovku a dal mu ji.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 7 To 134/2011, byl z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Nesouhlasil se zjištěním soudů, že měl u sebe pistoli; v této souvislosti poukazoval na to, že toliko poškození uváděli, že je ohrožoval zbraní, zatímco svědci P. Č., J.M., G. B. či M. P. přítomnost zbraně nepotvrdili. Zbraň nebyla objevena ani při policejní silniční kontrole a ani na záběrech z kamerového záznamu není patrné, že by měl v rukou pistoli, naopak je zjevné, že držel v ruce mobilní telefon. Popis událostí poškozeným M. K., že po vyhrůžce pistolí a přikládání zbraně k různým částem těla obviněný zbraň natáhl a u břicha mu pistole cvakla na prázdno, označil za nevěrohodný, žádný jiný svědek to nezaznamenal, navíc je v rozporu s tou částí jeho výpovědi, v níž uváděl, že obviněný dával do pistole náboje. Pokud by v pistoli byly náboje, zbraň byla natažena a zmáčknuta spoušť, muselo by dojít k výstřelu, což se nestalo. Dovolatel pokládal prokázání existence předmětné zbraně za velmi důležité, jelikož měla být prostředkem loupeže. Že se nenašla, jen dokládá, že žádnou zbraň nevlastnil a nevlastní. Soudu se nikdy nepodařilo prokázat existenci pistole, což je natolik závažný nedostatek, že měl být obžaloby zproštěn.
Peněžní částka, kterou mu předal J.K., byla jen příspěvkem na benzin. Kdyby se jednalo skutečně o loupež, pak by se zmocnil nějaké větší částky, když měl tu možnost. Vysvětloval, že v průběhu večera projezdil větší množství benzinu a J. K. se mu sám nabídl, že mu peníze za projetý benzin dá. Zpočátku si je nechtěl vzít, ale poškozený na tom trval, tak si je nakonec vzal. Z toho vyvozoval, že se nemohlo jednat o loupež.
Vytkl též, že soud se nezabýval povahou vztahu mezi J. K. a svědkyní G. B. Svědkyně byla J. K. před projednávaným incidentem fyzicky napadena, on se rozhodl ji chránit, z čehož vyvozoval, že J. K. se jej snaží zdiskreditovat. Soud své rozhodnutí opřel zejména o výpověď J. K., který při výslechu odmítl odpovědět na otázku, zda někdy napadl jmenovanou svědkyni, aby si odpovědí nepřivodil trestní stíhání. Měl za to, že se proto lze důvodně domnívat, že výpověď J. K. je nevěrohodná, poznamenaná obavami z možného trestního stíhání jeho osoby.
Obviněný nesouhlasil ani s výrokem o trestu, délku trestu odnětí svobody označil za nepřiměřenou a příliš přísnou. Tvrdil, že další trest odnětí svobody by na něj neměl pozitivní vliv do budoucna, že chce vést řádný život, má práci u otce a může se bezproblémově začlenit do společnosti. Opakoval, že se nechce vrátit do vězení, že se polepšil, uvědomil si své nedostatky, řádně spolupracuje s lékařem i probačním úředníkem, trest odnětí svobody by prokazatelně zhoršil jeho psychický stav.
Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a zprostil jej obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce nevyužil svého oprávnění a k dovolání obviněného se věcně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které ve své podstatě směřovaly proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil Okresní soud Plzeň - město a z nichž v napadeném rozsudku vycházel Krajský soud v Plzni. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, že nebyla spolehlivě prokázána existence zbraně v době incidentu s poškozenými, že částka 200,- Kč byla příspěvkem na benzin, kterou mu poškozený J. K. opakovaně nabízel a on ji tedy nakonec přijal, a že soud své rozhodnutí opřel o nevěrohodnou výpověď právě J. K.
Prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (když podle dovolatele existují pochybnosti o učiněných skutkových zjištěních) a následně na podkladě takového zpochybnění vyvozoval, že se vlastně žádného trestného činu nedopustil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a obviněný takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (zejména strany 7 až 9 rozsudku soudu prvního stupně, strany 3, 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědi obviněného, výpovědí poškozených, svědků P. Č., J. M., M. P., G. B. i listinných důkazů, záznamů z kamerového systému, jakož i znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Své závěry také srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř.
Soudy obou stupňů se námitkami obviněného zabývaly a vysvětlily, proč je z hlediska úvah rozhodných o jeho vině nepovažovaly za relevantní a proč jeho obhajobě neuvěřily. Závěr o vině obviněného opřel soud prvního stupně o usvědčující důkazy v podobě výpovědi poškozených J. K., M. K. a Z. V., jejichž výpovědi shledal věrohodnými, podloženými též dalšími důkazy. Shodné tvrzení svědků o přítomnosti pistole, jíž byli ohrožováni, je nepřímo podporováno výpovědí svědka P. Č. v přípravném řízení, který se mimo jiné vyjádřil tak, že v minulosti mu obviněný ukazoval plynovou pistoli. Soudy se věnovaly hodnocení přesvědčivosti výpovědí poškozených na straně jedné a výpovědí obviněného a svědků P. Č., J. M., M. P. či G. B. na straně druhé a své hodnotící úvahy přesvědčivě vyložily. Opodstatněně také nepřistoupily na námitku obviněného, že záznamy kamerového systému vyvracejí, že by měl u sebe pistoli, a že naopak dokládají, že manipuloval s mobilem, logicky se vypořádaly taktéž s výhradou obviněného, že při prováděné silniční kontrole u něj nebyla zbraň nalezena. Nic nelze úvahám soudů vytknout ani ve vztahu k jimi zjištěným okolnostem vydání částky 200,- Kč poškozeným J. K. Svědek J. K. opakovaně shodně popsal okolnosti, za nichž k předání bankovky došlo, věrohodně vyloučil možnost, že se jednalo o peněžní částku, kterou sám obviněnému, a to dokonce opakovaně nabízel, a obviněný ji tedy nakonec přijal, naopak přesvědčivě popsal, že peněžní částku vydal jednak pod vlivem předchozího násilného jednání a výhrůžek obviněného, jednak též z obavy před zlým a ponižujícím zacházením. Pro úplnost je třeba dodat, že v daných souvislostech není podstatné, zda tato částka měla skutečně představovat úhradu za projetý benzin a že nebyla nijak vysoká. Pro obviněného měla i za těchto okolností nesporně povahu cizí věci.
Z výše uvedeného vyplývá, že nelze přisvědčit výhradám obviněného, že nebyla prokázána přítomnost střelné zbraně a že skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nemají oporu v provedeném dokazování a jsou postavena na nevěrohodné výpovědi poškozených M. K. (ohledně způsobu nakládání se zbraní) a J. K. (ohledně okolností spojených s předáním peněžní částky). Dovolací soud nezjistil v postupu soudů obou stupňů pochybení vytýkaná dovolatelem; je zjevné, že v dané věci nešlo o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Učiněná zjištění ve světle provedených důkazů nevzbuzují pochybnosti o jejich správnosti. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Obviněný dále namítal, že délka uloženého trestu odnětí svobody je nepřiměřená a že trest je příliš přísný. Tvrdil, že další trest odnětí svobody by na něj neměl pozitivní vliv, chce vést řádný život, pro což má vytvořené odpovídající zázemí, polepšil se, uvědomil si své nedostatky, hodlá na nich pracovat, ale do vězení se již vrátit nechce.
Námitky obviněného pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Nejsou námitkami směřujícími proti nesprávnému právnímu posouzení skutku a nelze je chápat ani jako námitku vady považované za jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozsudku odvolacího soudu nespatřoval.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Právě takové vady však obviněný ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody namítal.
Ačkoliv námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud pro úplnost poznamenává, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se řídil při ukládání trestu (strana 5 rozsudku). Správně akcentoval, že obviněný i přes svůj relativně nízký věk byl již v minulosti opakovaně odsouzen pro násilnou trestnou činnost a že nyní posuzovaného jednání se dopustil krátce poté, co byl podmíněně propuštěn z předchozího uloženého trestu odnětí svobody. Obviněný byl odsuzován za více trestných činů a podle zásad obsažených v ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku mu byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku jako ustanovení, které se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný, uložen úhrnný trest. Podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku lze pachatele potrestat odnětím svobody na dvě léta až deset let; trest odnětí svobody ve výměře čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, nejenže není ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, ale v konkrétním případě jej nelze vnímat ani jako trest extrémně přísný a zjevně nepřiměřený.
Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. října 2011
Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková