USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2019 o dovolání
obviněného E. V., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. 6 To 84/2019, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5
T 30/2017, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. V. odmítá.
1. Obviněný E. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem
Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 5 T 30/2017, uznán
vinným, že
dne 8. června 2016 ve 14:56 hodin v XY, v ulici XY, řídil ve směru od ulice XY
k ulici XY osobní motorové vozidlo tov. zn. a typu Škoda Octavia, RZ XY,
přičemž v místech u Národního domu, v rozporu s ustanovením § 5 odst. 2 písm.
f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, vjel na
vyznačený přechod pro chodce v době, kdy krátce předtím k přechodu přišel
chodec poškozený M. H., narozen XY, který hodlal přecházet komunikaci, řádně se
rozhlédl oběma směry a poté, aby nezdržoval provoz, pomalým během začal
přebíhat komunikaci, v důsledku čehož obviněný přední částí svého vozidla do
poškozeného narazil, poté došlo ke zborcení těla poškozeného na kapotu a k pádu
poškozeného na vozovku, přičemž poškozený utrpěl zranění spočívající v
pohmoždění týlu, provázené oděrkou kůže, pohmoždění levého zápěstí s průvodním
otokem a bolestivostí, pohmoždění pravé paty rovněž provázené místní
bolestivostí a pohmoždění levého kolene s bolestivostí a pohmatovou citlivostí
na vnitřní straně kolenní štěrbiny, kdy v důsledku těchto zranění byl poškozený
omezen v běžných denních úkonech sádrovou dlahou, kterou měl přiloženu po dobu
dvou týdnů na levé horní končetině a po dobu šesti týdnů trpěl při zátěži
bolestmi levého kolene.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin
ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu
podle shodného zákonného ustanovení, za užití § 67 odst. 1, odst. 2 písm. a)
tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku, peněžitý trest v počtu
osmdesáti denních sazeb, přičemž výše denní sazby činí 500 Kč, tedy v celkové
výměře 40 000 Kč s tím, že podle § 68 odst. 5 věty druhé tr. zákoníku může být
zaplacen v nejvýše deseti pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 4
000 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný
nezaplatí dílčí splátku včas. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by
peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud stanovil náhradní trest
odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Dále podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku
obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových
vozidel všeho druhu na dobu dvaceti dvou měsíců. Současně mu podle § 228 odst.
1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně
České republiky, sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, IČ: 41 19 75 18, škodu ve výši
3 462 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak odkázal poškozeného M. H., nar. XY,
bytem XY, s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. 6 To
84/2019, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v
celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného
uznal vinným shodným přečinem jako soud prvního stupně a uložil mu podle § 148
odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a
§ 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, shodný peněžitý trest v počtu osmdesáti denních
sazeb, přičemž výše denní sazby činí 500 Kč, tedy v celkové výměře 40 000 Kč s
tím, že podle § 68 odst. 5 věty druhé tr. zákoníku může být peněžitý trest
zaplacen v nejvýše deseti pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 4
000 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný
nezaplatí dílčí splátku včas. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil pro
případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest
odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Stejně jako soud prvního stupně dále podle
§ 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti dvou
měsíců. Současně mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit
poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, sídlem Praha 3,
Orlická 4/2020, IČ: 41 19 75 18, škodu ve výši 3 462 Kč. Podle § 229 odst. 1
tr. ř. pak odkázal poškozeného M. H., nar. XY, bytem XY, s jeho nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a
prostřednictvím obhájce JUDr. Miroslava Bartoše podal proti němu dovolání z
důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že napadený
rozsudek spočívá jednak na nesprávném právním posouzení skutku a jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení, a dále proto, že odvolací soud porušil
zásadu zákazu reformace in peius a uložil mu takový druh trestu, který zákon
nepřipouští.
5. Z hlediska prvně citovaného dovolacího důvodu dovolatel rozvedl
následující argumentaci. Předně vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů
nevyvinuly dostatečné úsilí k řádnému zjištění skutkového stavu tak, aby o něm
nepanovaly důvodné pochybnosti. Konkrétně vytkl odvolacímu soudu, že zcela
nekriticky převzal závěry soudu prvního stupně, aniž by je podrobil jakémukoliv
přezkumu, přičemž se žádným způsobem nevypořádal s jeho námitkou, že ze strany
nalézacího soudu došlo k hodnocení důkazů v rozporu se zákonem, když tento soud
účelově vytrhával z kontextu části výpovědí svědků, a jiné jejich části, jež
jeho obhajobu potvrzovaly, vůbec nezohlednil. Zásadní pochybení spatřoval ve
skutečnosti, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na zásadě absolutní
přednosti chodce na přechodu, která se však v českém právním prostředí
neuplatňuje, je zcela chybná, a tudíž nesprávné pak bylo i právní posouzení
otázky zavinění. V tomto směru vyslovil názor, že závěr o zavinění ve formě
vědomé nedbalosti je neudržitelný, neboť soudy nezohlednily dostatečně, resp.
se vůbec nezabývaly chováním poškozeného chodce M. H. (dále převážně jen
„poškozený“), zejména porušením jeho povinnosti nevstupovat na přechod pro
chodce bezprostředně před blížícím se vozidlem podle § 54 odst. 3 zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu – dále jen „zákon o silničním provozu“), a opominuly
otázku jeho případného zavinění, tedy vůbec nevzaly v potaz, zda to nebyl právě
chodec, kdo vznik dopravní nehody zavinil (v této souvislosti odkázal na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 63/2018). Tvrdil,
že poškozený mu vběhl (nikoliv pomalým během, jak uvádějí soudy) před jedoucí
vozidlo, čímž mu vytvořil náhlou překážku, a v důsledku toho (jak vyplývá ze
znaleckého posudku znalce Ing. Jana Tyla) již nemohl střetu zabránit, přestože
se pohyboval rychlostí nižší, než je maximální povolená rychlost v daném místě.
6. Dovolatel dále vytkl oběma soudům, že v rozporu se zásadou in dubio
pro reo posoudily postavení dvou dalších vozidel, když z provedených důkazů
selektovaly pouze skutečnosti svědčící v jeho neprospěch a odmítly provést
další dokazování potřebné pro objektivní zjištění postavení těchto vozidel. Za
nesprávné hmotněprávní posouzení označil závěr soudů, že vozidlo Renault Kangoo
bylo postaveno na hlavní silnici a dávalo přednost chodci na přechodu, a trval
na tom, že situaci vnímal tak, že toto vozidlo jedoucí z vedlejší silnice mu
jakožto jedoucímu po silnici hlavní dávalo přednost tak, jak mu ukládá zákon,
přičemž není rozhodné, zda zastavilo přesně na hranici křižovatky nebo najelo
tzv. do výhledu a hranici křižovatky mírně přejelo bez najetí do jeho jízdního
pruhu. K druhému vozidlu jedoucímu v protisměru uvedl, že toto nevnímal v
souvislosti s blížícím se přechodem, neboť začalo brzdit ve vzdálenosti asi
padesát metrů před přechodem a zastavilo asi dvacet metrů před přechodem. K
závěru soudů, že s ohledem na chování řidičů obou zmíněných vozidel měl chodce
předpokládat, podotkl, že o tom, jak tito dopravní situaci vnímali, se dozvěděl
až v rámci trestního řízení. Oběma soudům nižších instancí vytkl i to, že
vyhodnocení zjištěných skutečností týkajících se postavení vozidel považovaly
za otázku právní, ačkoli jde o otázku ryze odbornou, k níž měly provést důkaz
znaleckým posudkem a rekonstrukcí nehodového děje.
7. Naplnění druhého z deklarovaných dovolacích důvodů podle § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř. spatřoval obviněný v postupu odvolacího soudu, jenž poté, co
správně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, jímž mu byl nezákonně, podle
právní normy, která v daných souvislostech uložení takového trestu neumožňuje
[podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 67 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku], uložen peněžitý trest, nově rozhodl tak, že mu uložil tento trest
podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku. Vyjádřil přesvědčení (s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
9. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 433/2014, a ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo
741/2013, a nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 525/15),
že za situace, kdy ze strany státního zastupitelství nebylo podáno odvolání v
jeho neprospěch a kdy se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal výlučně
on, nebyl odvolací soud oprávněn nově rozhodnout o uložení peněžitého trestu,
neboť tím změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho neprospěch a porušil
zásadu zákazu reformace in peius, a pak i jeho ústavně zaručené právo na
spravedlivý proces, stejně jako čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
8. Z těchto důvodů dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná
ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a
případně též rozsudek soudu prvního stupně a věc přikázal k novému rozhodnutí.
Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265l odst. 3 tr.
ř. nařídil, aby věc byla projednána v jiném složení senátu, resp. před jiným
samosoudcem, když postup soudů z důvodů rozvedených shora považoval za
protiprávní a porušující jeho ústavně zaručená práva, jenž snižuje záruku
spravedlivého projednání a rozhodnutí věci.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr.
ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém
vyjádření k němu uvedl, že dovolací argumentaci obviněného lze rozdělit do dvou
skupin, přičemž první je tvořena výhradami, které nelze podřadit pod žádný z
jím označených dovolacích důvodů. Takovými byly zejména jeho námitky, podle
kterých krajský soud nekriticky převzal závěry soudu okresního, došlo k
vytrhávání částí svědeckých výpovědí z kontextu, nebyly zohledněny
ospravedlňující části svědectví, důkazy byly hodnoceny v rozporu se zákonem jen
k tíži obviněného, soudy porušily zásadu in dubio pro reo, nezohlednily
dostatečně přednehodové postavení dalších vozidel a zvláště to, že poškozený mu
vběhl před jedoucí vozidlo, čímž vytvořil náhlou překážku a on již nemohl
střetu zabránit, a rovněž jeho výhrada, že soudy se též nepřípadně vyjadřovaly
k otázkám odborným, k jejichž hodnocení měly provést důkaz znaleckým posudkem a
rekonstrukcí nehodového děje. Státní zástupce zdůraznil, že zmíněnými výhradami
obviněný ve zřejmém rozporu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. primárně necílil do oblasti hmotněprávního posouzení, nýbrž do oblasti
hodnocení důkazů, resp. skutkových zjištění; do těchto by však bylo možné
zasáhnout pouze v případě extrémních vnitřních rozporů dotčených rozhodnutí či
v případě vady opomenutých důkazů. Vyjádřil přesvědčení, že taková situace v
dané věci nenastala, neboť skutková zjištění mají pevnou oporu v provedených
důkazech, mají na ně logickou vazbu a lze je z provedených důkazů dovodit (v
tomto směru poukázal zejména na výpovědi svědků M. H., T. P., J. G. a J. B.,
na závěry znaleckého posudku Ing. Jana Tyla či na objektivní kamerový záznam),
přičemž není dána ani vada opomenutých důkazů, neboť soudy řádně vysvětlily,
proč neakceptovaly důkazní návrhy obviněného. Jako bezpředmětnou tedy současně
odmítl klíčovou skutkovou výhradu obviněného, že poškozený vběhl před jedoucí
vozidlo a tak vytvořil náhlou překážku, když tato verze skutkového děje
prosazovaná obviněným byla spolehlivě vyvrácena v podstatě všemi ve věci
provedenými důkazy, ze kterých naopak vyplývá, že poškozený si počínal
přiměřeně opatrně. Zároveň nepřisvědčil obviněnému v tom, že by soudy řešily
otázky, jejichž řešení spadá výlučně do kompetence znalců, neboť jak zavinění,
tak i příčinný vztah, tedy momenty klíčové z hlediska posouzení trestní
odpovědnosti obviněného, jsou pojmy právními, a tudíž je věcí soudu je hodnotit
(v této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu
vztahující se k tomu, že jak zavinění, tak otázka předvídatelnosti v dopravním
provozu jsou otázkami právní kvalifikace).
10. Ke druhé skupině námitek obviněného, jež pod uplatněné dovolací
důvody podřadit lze, byť s tím, že i tyto do jisté míry vycházejí z jiných než
soudy učiněných skutkových zjištění, státní zástupce přiřadil jednak námitku
nedostatku nedbalostního zavinění, v jejímž rámci dovolatel v podstatě svaluje
vinu na poškozeného, který měl celou nehodu zavinit, a tvrdí, že soudy
vybudovaly závěr o jeho vině na základě principu absolutní přednosti chodce. S
odkazem na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a v nich provedený rozbor
dopravní situace panující v době nehody se ztotožnil s jejich závěrem, že
obviněný jednal nedbale a že naopak poškozený žádné své povinnosti neporušil, a
tudíž nehodu nezavinil. Poukázal na to, že z provedených důkazů (výpovědí
svědků, kamerového záznamu) totiž nevyplývá, že by poškozený v pozici chodce
porušil své povinnosti nebo že by si počínal neopatrně; byl to obviněný, který
nerespektoval § 5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu. Státní zástupce
navíc zdůraznil, že o nedbalosti obviněného velice dobře svědčí jednání dalších
účastníků provozu, tj. řidičů, kteří poškozeného chodce respektovali,
neohrozili ho ani neomezili. Pokud tito řidiči mohli dostát svým povinnostem,
přičemž nezpozorovali nic, co by svědčilo o rizikovém jednání poškozeného, mohl
i obviněný při vynaložení dostatečné míry opatrnosti sražení poškozeného
předejít. K přesvědčení obviněného, že poškozený pro něj vytvořil náhlou
překážku, a proto nemohl střetu zabránit, uvedl, že poškozený by takovou
překážkou pro něj nebyl, pokud by se choval dostatečně obezřetně tak, jako se v
místě nehody chovali ostatní řidiči, a tudíž to byl sám obviněný, kdo si
(výlučně) svým ne zcela opatrným jednáním vytvořil nebezpečnou situaci, při
které již nemohl střet odvrátit, nikoli poškozený, jenž si počínal přiměřeně.
Rovněž tak se neztotožnil s tvrzením obviněného, že soudy vycházely z principu
absolutní přednosti chodce; soudy žádný takový princip neprosazovaly a
nedbalost obviněného konstatovaly až po komplexním rozboru situace v místě a
čase nehody a po zvážení chování všech účastníků provozu v daném místě a čase,
přičemž správně vyzdvihly tu okolnost, že obviněný věděl, že projíždí místem,
kde je hojně využívaný přechod pro chodce, a viděl, že ostatní řidiči osobních
automobilů v místě přechodu zastavují, avšak těmto okolnostem svou jízdu
nepřizpůsobil, ačkoliv vzhledem k nim byl při vynaložení náležité míry
opatrnosti výskyt chodce dobře předvídatelný. V tom je jeho nedbalost, nikoli v
principu absolutní přednosti chodce, jak nesprávně usuzuje.
11. Ve vztahu k další relevantní námitce obviněného o absenci příčinného
vztahu mezi jeho jednáním a škodlivým následkem státní zástupce konstatoval, že
tento vztah je nepochybně dán, když je zřejmé, že mezi jeho nedbalou jízdou a
škodlivým následkem na zdraví poškozeného existuje. Pokud by si totiž obviněný
nepočínal ledabyle, a naopak by adekvátně reagoval na vyvíjející se situaci v
dopravě, k dopravní nehodě a újmě na zdraví poškozeného by nikdy nedošlo.
12. Jestliže pak dovolatel namítl, že v jeho věci došlo k porušení
zákazu reformace in peius, státní zástupce vyslovil názor, že se mýlí, neboť
rozhodnutím odvolacího soudu nedošlo v žádném ohledu ke zhoršení jeho situace,
a to ani co do výroku o trestu, který nebyl zpřísněn co do druhu ani
výměry.
13. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné, a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání. Současně ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud případně učinil i jiné rozhodnutí v
neveřejném zasedání.
14. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou
na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 2. 10.
2019). Jeho případnou repliku k němu neměl Nejvyšší soud ke dni svého
rozhodnutí k dispozici.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.
ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a
splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr.
ř.
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda
obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném
ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z
důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto
zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání
tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
17. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu
je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o
trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného
prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost
dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší
soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení
důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,
neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv
hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je
třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného
skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat
právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se
totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu
srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn.
III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této
souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad
trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu
řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení
zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
19. Jak uvedl ve svém přiléhavém vyjádření již státní zástupce, z tohoto
pohledu část námitek, jež dovolatel ve svém podání uplatnil, není pod uvedený
dovolací důvod (a ani pod žádný jiný důvod dovolání) podřaditelná. Jednalo se o
výhrady, kterými vytkl jednak odvolacímu soudu, že zcela nekriticky převzal
závěry soudu prvního stupně, přestože tento soud hodnotil provedené důkazy v
rozporu se zákonem, když účelově vytrhával z kontextu části výpovědí svědků,
aniž zohlednil jiné jejich části, jež potvrzovaly jeho obhajobu, a dále soudům
obou stupňů, že v rozporu se zásadou in dubio pro reo posoudily postavení obou
dalších vozidel, když z provedených důkazů selektovaly pouze skutečnosti
svědčící v jeho neprospěch a odmítly provést další dokazování potřebné pro
objektivní zjištění postavení těchto vozidel, přičemž jim vytkl to, že
vyhodnocení zjištěných skutečností týkajících se postavení vozidel považovaly
za otázku právní, ačkoli jde o otázku ryze odbornou, k níž měly provést důkaz
znaleckým posudkem a rekonstrukcí nehodového děje, a zejména pak to, že vůbec
nezohlednily jednání chodce – poškozeného, který mu vběhl (nikoli pomalým
během, jak uvedly) před jedoucí vozidlo.
20. Takové námitky obviněného nelze považovat za relevantně uplatněné,
neboť směřovaly proti úplnosti dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů
soudy obou stupňů a správnosti skutkových zjištění, jež tyto na podkladě
provedeného dokazování učinily (vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů
nevyvinuly dostatečné úsilí k řádnému zjištění skutkového stavu tak, aby o něm
nepanovaly důvodné pochybnosti). Je tudíž zřejmé, že obviněný v této části
svého podání v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po
stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž
prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených
důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho i změny
skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy
až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné
nesprávné hmotněprávní posouzení.
21. Jestliže přitom dovolatel rozhodujícím soudům vytýkal, že porušily
zásadu in dubio pro reo, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada
směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde
o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky
jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady
presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a
§ 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě
provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.),
kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen
otázek skutkových.
22. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání
připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými
skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně)
tento nesoulad předmětem dovolání (což v dané věci obviněný ani neučinil).
Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž
nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace
důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu
dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí
Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout
mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva
musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích
(k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, sp. zn. I. ÚS
55/04, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky,
za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení
základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy
důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a
konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv
akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).
23. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud
(rovněž ve shodě s vyjádřením státního zástupce) v dané věci neshledal. V této
souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy,
jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené
důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických
způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho,
co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom,
že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v
úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí
soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými
důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a
právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v
odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z
jednotlivých důkazů (zejména kamerového záznamu dopravní nehody, výpovědí
poškozeného, svědků J. B., T. P. a J. G. a znaleckého posudku znalce Ing. Jana
Tyla a jeho výpovědi u hlavního líčení) učinil (srov. zejména strany 6 a 7
odůvodnění jeho rozsudku). Se skutkovými zjištěními nalézacího soudu se
ztotožnil rovněž soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku (srov. zejména jeho
strany 4 až 6). Nejvyšší soud nemá nic zásadního, co by v tomto směru oběma
soudům nižších instancí vytkl. K tomu je zapotřebí dodat, že v dané věci není
dána ani vada spočívající v tzv. opomenutých důkazech, neboť jestliže soud
prvního stupně neprovedl obviněným navrhované důkazy (vypracování nového
znaleckého posudku, výslech dalšího svědka), řádně a dostatečně vysvětlil, proč
takové návrhy na doplnění dokazování považoval za nedůvodné (srov. stranu 6
odůvodnění jeho rozsudku), s čímž se ztotožnil i soud odvolací (srov. strany 4
a 6 odůvodnění jeho rozsudku).
24. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý
proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo
na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
25. Dovolatel k citovanému dovolacímu důvodu rozvedl i další argumentaci
spočívající na tvrzení, že v dané věci soudy zcela nesprávně právně posoudily
jednak otázku jeho zavinění, neboť svůj závěr o tom, že jednal ve formě vědomé
nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, chybně založily na zásadě
absolutní přednosti chodce, aniž se dostatečně, resp. jakkoli zabývaly chováním
poškozeného a otázkou jeho případného zavinění, a rovněž příčinnou souvislost
mezi jeho jednáním a škodlivým následkem.
26. Takové výhrady obviněného sice lze z hlediska dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za relevantně uplatněné (i když
s určitou mírou tolerance, neboť i v rámci těchto námitek obviněný z větší
části vycházel z vlastních tvrzení odlišných od soudy učiněných skutkových
zjištění, a to zejména pokud šlo o způsob jeho jízdy a jeho reakci na nastalou
dopravní situaci, jednání dalších řidičů v dané situaci, a též chování
poškozeného v pozici chodce, jehož v podstatě činí odpovědným za vznik
předmětné dopravní nehody s ohledem na způsob jeho pohybu na přechodu, jímž mu
měl vytvořit náhlou překážku tak, že on nemohl střetu zabránit), Nejvyšší soud
však současně shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné. Učinil tak
přitom ve shodě s výstižným vyjádřením státního zástupce, a proto postačí (již
z důvodu procesní ekonomie) v dalším textu jen shrnout či zdůraznit následující
skutečnosti.
27. V souvislosti s výše uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud
za potřebné předně připomenout, že přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti
podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti ublíží na
zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání,
povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Z hlediska
subjektivní stránky se u tohoto přečinu vyžaduje nedbalost [§ 16 odst. 1 písm.
a), b) tr. zákoníku], přičemž zavinění z nedbalosti není vyloučeno
spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Rozhodným je, zda pachatel
věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za
takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části
trestního zákoníku. Hranice okolností, které může či nemůže řidič předvídat,
nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních
okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou
řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry
povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i
subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v
konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy,
pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného
trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr., a
v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 11/2002 pod č. T
279, dále srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1577).
28. Spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1
tr. zákoníku v souvislosti s dopravní nehodou předpokládá, aby porušení
dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti s havárií. Zavinění musí
zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu,
tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov.
rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz
66/80, publikované pod č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Při nedbalosti je třeba, aby
si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může
rozvinout.
29. Zákony o bezpečnosti dopravy jsou, pokud jde o silniční dopravu,
zejména již výše citovaný zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění
pozdějších předpisů, dále zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na
pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých
souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) ve
znění zákona č. 307/1999 Sb., zákon č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti
provozu na pozemních komunikacích, a zákon č. 111/ 1994 Sb., o silniční dopravě.
30. Podle § 5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu řidič nesmí
ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro
chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro
chodce, v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem
pro chodce; tyto povinnosti se nevztahují na řidiče tramvaje.
31. Ze skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem na podkladě
provedeného dokazování, která soud druhého stupně shledal správnými,
formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v
odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a z obsahu spisu (Nejvyšší soud k tomu
dodává, že se sám seznámil i s kamerovým záznamem zachycujícím jak dopravní
situaci v daném místě a čase, tak vlastní střet vozidla obviněného s tělem
poškozeného) je mimo jakoukoliv pochybnost, že (stručně shrnuto) obviněný řídil
osobní motorové vozidlo, přičemž v rozporu s ustanovením § 5 odst. 2 písm. f)
zákona o silničním provozu vjel na vyznačený přechod pro chodce v době, kdy
krátce předtím k přechodu přišel chodec poškozený M. H., který hodlal přecházet
komunikaci, před přechodem se zastavil, řádně se rozhlédl oběma směry, a teprve
poté, aby nezdržoval provoz, pomalým během začal přebíhat komunikaci, v
důsledku čehož obviněný přední částí svého vozidla do poškozeného narazil. Poté
došlo ke zborcení těla poškozeného na kapotu vozidla a k jeho pádu na vozovku,
přičemž utrpěl zranění spočívající v pohmoždění týlu, provázené oděrkou kůže,
pohmoždění levého zápěstí s průvodním otokem a bolestivostí, pohmoždění pravé
paty rovněž provázené místní bolestivostí a pohmoždění levého kolene s
bolestivostí a pohmatovou citlivostí na vnitřní straně kolenní štěrbiny, kdy v
důsledku těchto zranění byl omezen v běžných denních úkonech sádrovou dlahou,
kterou měl přiloženu po dobu dvou týdnů na levé horní končetině a po dobu šesti
týdnů trpěl při zátěži bolestmi levého kolene.
32. Popsaný rozsah a charakter zranění poškozeného vyhodnotil již soud
prvního stupně jako tzv. prostou újmu na zdraví podle § 122 odst. 1 tr.
zákoníku (srov. odst. 27. na str. 8 odůvodnění jeho rozsudku). Jelikož obviněný
takové zjištění nezpochybnil ani v podaném dovolání, není zapotřebí věnovat
této otázce více pozornosti.
33. Pokud jde o otázku zavinění obviněného na tomto následku, je třeba
připomenout, že podle zjištěného skutkového stavu v posuzované věci obviněný
řídil osobní motorové vozidlo v XY po ulici XY a přibližoval se – jak sám
protokolárně vypověděl – rychlostí 45 km/hod. k přechodu pro chodce u Národního
domu, o němž věděl, že se v daném místě nachází a že je hojně chodci užívaný
(sám rovněž vypověděl, že tímto místem projíždí asi dvakrát týdně a je mu
známo, že jde o frekventovaný přechod pro chodce), přičemž měl ničím nerušený
výhled před sebe i do protisměru (jel za jasného počasí v odpoledních hodinách
v pozdně jarním období, tj. za výborné viditelnosti). Za těchto okolností tedy
musel vidět dopravní situaci na místě, kdy na pravé straně v jeho směru jízdy
stálo před přechodem pro chodce vozidlo Renault Kangoo (řízené svědkem T. P.),
které již z větší části najelo do hlavní silnice (byť toto najetí nijak
nebránilo obviněnému jedoucímu po hlavní silnici v průjezdu kolem tohoto
vozidla), a v protisměru před přechodem zastavovalo vozidlo VW Passat (řízené
svědkem J. B.). Obviněný sice ve chvíli, kdy přijížděl k přechodu pro chodce,
poškozeného neviděl a přes vozidlo Renault Kangoo zřejmě ani vidět nemohl,
ovšem vzhledem k tomu, že viděl vozidlo stojící před přechodem pro chodce ve
směru své jízdy, a při náležité pozornosti mohl vidět i vozidlo zastavující
před přechodem pro chodce v protisměru jeho jízdy, mohl a měl předpokládat, že
na přechodu pro chodce se může chodec nacházet, a že předmětná vozidla stojí,
resp. zastavují právě proto, že tomuto chodci dávají přednost.
34. Již nalézací soud v odst. 3. na str. 3 odůvodnění svého rozsudku
přiléhavě poukázal na mimořádně významný důkaz v podobě kamerového záznamu
posuzované dopravní nehody a z něho zjištěných časových údajů. Aniž by bylo
zapotřebí všechny zjištěné časové údaje na tomto místě znovu zopakovat, stačí
jen zdůraznit, že poškozený chodec zastavil před přechodem pro chodce v čase
14:56:47, rozhlížel se na obě strany a teprve poté, co navázal vizuální kontakt
s oběma řidiči stojících, resp. zastavujících osobních vozidel, v čase 14:56:54
(tedy po celých sedmi vteřinách!) se pomalu rozeběhl po přechodu pro chodce.
Vedle toho je vhodné akcentovat, že svědek T. P. jako řidič vozidla Renault
Kangoo po najetí přední částí vozidla z vedlejší silnice na hlavní ulici XY
zastavil před přechodem pro chodce v čase 14:56:53, přičemž tak učinil jen
proto, aby poškozenému umožnil po přechodu pro chodce bezpečně přejít (sám
vypověděl, že zleva, tedy ze směru, z něhož k místu dopravní nehody přijížděl
po hlavní silnici obviněný, žádné vozidlo neviděl, z čehož lze usuzovat, že
pohyb vozidla obviněného důvodem pro jeho zastavení nebyl). Jestliže ke střetu
vozidla obviněného došlo v čase 14:56:57, je zjevné, že řidič T. P. stál na
uvedeném místě před přechodem pro chodce celé čtyři vteřiny. To však současně
znamená, že obviněný, blížil-li se k přechodu pro chodce výše uvedenou
rychlostí 45 km/hod., ujel za 1 vteřinu 12,5 metru, tedy za uvedené 4 vteřiny
50 metrů. Minimálně po celou tuto dobu a vzdálenost tedy musel – pokud věnoval
situaci v silničním provozu náležitou pozornost – před přechodem pro chodce
stojící vozidlo Renault Kangoo vidět a úměrně tomu měl situaci vyhodnotit.
35. Pokud za uvedených okolností obviněný vyhodnotil popsanou situaci
tak, že vozidlo Renault Kangoo zastavilo jen proto, že mu (resp. jeho vozidlu)
dává přednost v jízdě, přičemž nevnímal, že v protisměru jedoucí vozidlo VW
Passat zastavuje před přechodem pro chodce z důvodu dání přednosti chodci v
chůzi, pak na nastalou dopravní situaci reagoval z řidičského hlediska naprosto
nesprávně. Pokračoval-li za takové situace v jízdě, aniž by před přechodem pro
chodce snížil rychlost svého vozidla a připravil se na možný pohyb chodců po
přechodu, pak je třeba přisvědčit názoru obou soudů nižších instancí, že svou
jízdu nepřizpůsobil zmíněným okolnostem, ačkoliv vzhledem k nim byl schopen tak
učinit, tj. vynaložit potřebnou míru opatrnosti a předvídat výskyt chodců na
přechodu a při přecházení je neohrozit a neomezit stejně, jako tak učinili i
řidiči dalších dvou vozidel.
36. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že poškozený žádnou povinnost
v silničním provozu neporušil. Jako chodec se naopak choval řádně a opatrně,
neboť předtím, než započal přecházet přes přechod, se zastavil, rozhlížel se na
obě strany (činil tak výše uvedených 7 vteřin) a teprve když z chování řidičů
stojících, resp. zastavujících se svými vozidly před přechodem pro chodce nabyl
přesvědčení, že mu dávají přednost a umožňují mu jeho bezpečné přejití, rozhodl
se pro pohyb po něm. Při vlastním přecházení se choval způsobem, v němž nelze
spatřovat ani jeho případné spoluzavinění na způsobeném následku. Pokud totiž
začal za popsané situace po přechodu pro chodce pomalým během přebíhat
(rozhodně nesprintoval), lze v tom spatřovat jednak snahu bezdůvodně se na něm
nezdržovat (srov. § 54 odst. 3 zákona o silničním provozu), jednak výraz
poděkování řidičům, kteří před přechodem pro chodce buď zcela zastavili, nebo
zastavovali.
37. V žádném případě proto nelze přisvědčit obviněnému, jestliže tvrdil,
že poškozený mu vytvořil náhlou překážku, čímž zapříčinil předmětnou dopravní
nehodu, které nemohl – přes včasnou reakci – zabránit. Stalo se tak naopak
pouze v důsledku pochybení obviněného jako řidiče, jenž nesprávně vyhodnotil
nastalou dopravní situaci, nepřizpůsobil jí svou jízdu, tj. nejel tak, aby byl
schopen v případě potřeby před přechodem zastavit, přestože věděl, že po
přechodu se může pohybovat chodec, a tedy i to, že jej může svým vozidlem
srazit. Pokud za zjištěné situace pokračoval v nezměněné rychlosti v jízdě, pak
věděl, že ke střetu s chodcem přecházejícím po přechodu může dojít, ale bez
přiměřených důvodů spoléhal na to, že k takovému střetu nedojde. Nemůže tak být
pochyb o jeho zavinění z vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, jak oba nižší soudy správně dovodily (srov. odst. 27. na str. 7
rozsudku nalézacího soudu a odst. 11. na str. 6 rozsudku odvolacího soudu).
38. Stejně tak je třeba odmítnout obhajobu obviněného, že se soudy vůbec
nezabývaly chováním poškozeného a svá rozhodnutí založily na absolutní
přednosti chodce na přechodu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších
instancí je naopak zřejmé, že se pečlivě zabývaly všemi významnými okolnostmi
posuzované dopravní nehody, hodnotily jednání všech na ní zúčastněných osob
včetně chování poškozeného a vyjádřily se i k jeho možnému spoluzavinění s
ohledem na jeho přebíhání přes přechod. Teprve na základě provedeného
komplexního rozboru dané dopravní situace dospěly ke správnému závěru, že
jednání obviněného naplnilo subjektivní stránku přečinu ublížení na zdraví z
nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku.
39. Obdobně pak není pochyb ani o tom, že zjištěné jednání obviněného je
rovněž v příčinné souvislosti s následkem, který nastal v podobě zranění
poškozeného. Nelze v žádném případě přisvědčit dovolateli, jestliže
zpochybňoval naplnění objektivní stránky daného trestného činu a namítal
nesprávné posouzení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem v
podobě vzniku nehody a újmy na zdraví poškozeného z důvodu jeho zavinění. V
posuzované věci dospěly soudy obou stupňů k jednoznačnému zjištění, že výše
popsané zranění poškozeného vzniklo v důsledku nehody zaviněné pouze obviněným,
když jeho jednání spočívající v nedbalé jízdě bylo příčinou újmy na zdraví
poškozeného.
40. Vzhledem ke shora zmíněným skutkovým zjištěním a při aplikaci výše
uvedených zákonných a teoretických východisek dopadajících na posuzovaný skutek
Nejvyšší soud shledal, že právní kvalifikace zjištěného skutku použitá soudem
prvního stupně, jíž přisvědčil i soud odvolací, je správná a zákonná, neboť
jednání obviněného naplnilo všechny znaky skutkové podstaty daného přečinu,
včetně subjektivní stránky, objektivní stránky, resp. příčinné souvislosti a
porušení důležité povinnosti uložené mu podle § 5 odst. 2 písm. f) zákona o
silničním provozu.
41. Stejně tak Nejvyšší soud nemohl přiznat opodstatněnost ani výhradě
obviněného uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř., že za situace, kdy ze strany státního zastupitelství nebylo podáno
odvolání v jeho neprospěch a kdy se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal
výlučně on, nebyl odvolací soud oprávněn nově rozhodnout o uložení peněžitého
trestu, neboť tím změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho neprospěch a
porušil zásadu zákazu reformace in peius.
42. Nejvyšší soud ve shodě s názorem státního zástupce shledal, že
odvolací soud svým rozhodnutím situaci obviněného nijak nezhoršil, neboť mu
uložil shodný druh trestu (peněžitý trest), který zákon za přečin, jímž byl
uznán vinným, připouští podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a ve stejné
výměře. V rozsudku soudu prvního stupně šlo jen o nepřesnou citaci písmene
jinak správně použitého zákonného ustanovení (tato – patrně písařská nepřesnost
– vznikla již v okamžiku vydání trestního příkazu v této věci a opakovala se
jak v předchozím rozsudku, posléze zrušeným odvolacím soudem, tak v rozsudku
nynějším). Tím, že odvolací soud totožný peněžitý trest obviněnému uložil pouze
podle přesného zákonného ustanovení, napravil tím jen formální pochybení soudu
prvního stupně ve výroku rozsudku, avšak nijak tento trest nezpřísnil. Jestliže
obviněný vyslovil přesvědčení, že odvolací soud k takovému rozhodnutí nebyl
oprávněn, neboť (za situace, kdy podal odvolání jen on, nikoliv státní
zástupce) jím změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho neprospěch, nemohl
Nevyšší soud takové argumentaci s ohledem na výše uvedené skutečnosti
přisvědčit, přičemž dodává, že odvolací soud postupoval zcela v souladu s
ustanovením § 259 odst. 3 tr. ř.
43. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zjištěné jednání obviněného bylo správně
právně kvalifikováno jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148
odst. 1 tr. zákoníku. Proto jeho dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za
splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 22. 10. 2019
JUDr.
Jan
Bláha
předseda senátu