8 Tdo 1227/2011

8 Tdo 1227/2011 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. října 2011 o dovolání obviněného F. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. 9 To 212/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 12 T 13/2011,

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. K. o d m í t á .

Okresní soud Brno – venkov rozsudkem ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 12 T 13/2011, uznal obviněného F. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že „dne 22. 6. 2009 v I., okr. B., v úmyslu opatřit si neoprávněně majetkový prospěch, pod záminkou půjčky finančních prostředků vylákal a převzal od L. Š., na základě ústní dohody následně potvrzené písemnou smlouvou o půjčce finanční částku ve výši 60.000,- Kč, kterou se zavázal splatit ve lhůtě do 29. 6. 2009, ačkoliv věděl, že se nachází ve špatné finanční situaci a je proti němu nařízena exekuce ve prospěch společnosti Grant Polička, s.r.o., pro částku 950.000,- Kč s příslušenstvím, v důsledku čehož nebude schopen půjčku ve sjednané lhůtě vrátit, přičemž půjčené peníze následně přes opakované urgence nevrátil ani částečně, a způsobil tak L. Š., bytem I., J. V., škodu ve výši 60.000,- Kč“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), a uložil mu za ně podle § 250 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců, přičemž mu současně podle § 59 odst. 2 tr. zák. uložil povinnost podle svých sil ve zkušební době nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu pak uložil povinnost nahradit poškozenému L. Š. škodu ve výši 60.000,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. 9 To 212/2011, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný však s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Lenky Piknové podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za podstatu svého mimořádného opravného prostředku označil to, že skutek, jak je popsaný ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu.

Dovolatel následně popřel, že by se trestné činnosti kladené mu za vinu dopustil, natož aby měl v úmyslu naplnit svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Za zarážející pokládal skutečnost, že soud prvního stupně (a následně i soud odvolací) neakceptoval jeho obhajobu, když svoje rozhodnutí opřel o výpovědi poškozeného L. Š. a svědkyně A. S. a rovněž o listinné důkazy. Výpovědi těchto svědků shledal nevěrohodnými, jelikož z nich není patrný okamžik předání peněz, ani to, zda takový okamžik vůbec nastal. K tomu uvedl, že působil pouze v roli zprostředkovatele a svědka jejich jednání. Z tvrzené vadnosti výpovědí dovodil také nesprávnost výroku o vině, který za daného stavu nemůže být postaven na pevných základech, nýbrž je toliko jednou z možných verzí popisu událostí. Zmínil také, že si byl vědom své solventnosti, nikomu ji nezatajoval a nikoho neuváděl v omyl.

Obviněný znovu zopakoval, že vystupoval jenom v roli zprostředkovatele smluvního vztahu mezi L. Š. a A. S., sám však žádnou finanční hotovost od poškozeného neobdržel, byť s ním uzavřel smlouvu o půjčce, a to ex post od údajného faktického předání finanční hotovosti na základě ústní dohody, které ovšem, jak uvedl, nikdy neproběhlo.

Soudu prvního stupně dovolatel vytknul, že ve vztahu k půjčce se měl při zjišťování skutkového stavu věci zaměřit i na to, k čemu směřovala jeho skutečná vůle, neboť v době podpisu smlouvy o půjčce byl v podnapilém stavu a vyhověl naléhání poškozeného. Měl za to, že tento simulovaný právní úkon učiněný ex post je neplatný pro nedostatek vůle subjektu jej uzavřít. Taktéž sjednaný úrok označil s odkazem na ustálenou judikaturu za lichvářský a odporující dobrým mravům. Na základě takto tvrzených skutečností namítl, že nalézací soud měl otázku platnosti předmětné smlouvy posoudit jako prejudiciální podle § 9 odst. 1 tr. ř., a teprve poté posuzovat skutkový stav věci.

Obviněný následně z rozporů ve výpovědích poškozeného a svědků dovodil absenci objektivní i subjektivní stránky trestného činu podvodu s tím, že učiněná skutková zjištění jsou nejasná. Za nesprávný považoval také výrok o náhradě škody, neboť on není tím subjektem, k němuž objektivně směřovalo obohacení.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a aby jej postupem podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. věcně nevyjádřil, pouze písemně sdělil, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze

vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedl, nemohly obstát, neboť jejich prostřednictvím zpochybňoval výlučně věrohodnost svědeckých výpovědí (L. Š. a A. S.) a postup soudu prvního stupně při hodnocení důkazů, kdy následně předkládal vlastní verzi skutkového děje (zejména popíral, že by od poškozeného převzal jakoukoli finanční hotovost, a tvrdil, že smlouva o půjčce byla pouze simulovaným právním úkonem). Tím zásadně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Jestliže by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. října 2011

Předseda senátu: JUDr. Jan B l á h a