8 Tdo 1241/2015-20
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října
2015 o dovolání obviněné V. K., roz. V. proti usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 55 To 182/2015, který
rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci
pod sp. zn. 4 T 227/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné V. K. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 4 T
227/2012, byla obviněná V. K. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána
vinnou, že
„v L. dne 31. 1. 2012 v ulici Č., poté, co její druh J. M., pod nepravdivou
záminkou vyplacení zástavního práva k jeho nemovitosti v obci V. u M. H. dohodl
s J. Š. půjčení peněz, podepsala J. Š. písemnou smlouvu o půjčce ve výši
100.000 Kč, kterou se zavázala vrátit do 30. 4. 2012, přestože peníze byly
určeny pro J. M., který od poškozeného převzal nejméně 87.000 Kč v hotovosti, a
byla si vědoma vzhledem ke své finanční situaci, že půjčené peníze ve sjednaném
termínu ani později ona ani J. M. nevrátí a ani tak neučinili“.
Takto popsané jednání obviněné soud prvního stupně právně
kvalifikoval jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a uložil
jí podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku,
jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil a podle § 82
odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání dvou roků. Současně jí
podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost, aby společně a nerozdílně s J. M.
již odsouzeným pro tento skutek rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách, č. j. 1
T 45/2012-1233, nahradila poškozenému J. Š., bytem Č., L. (dále převážně jen
„poškozený“), škodu ve výši 85.000 Kč.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, které Krajský soud
v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 55
To 182/2015, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná
prostřednictvím svého obhájce JUDr. Luboše Peterky dovolání, v němž odkázala na
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že napadeným
usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku, přestože byl v
řízení předcházejícím dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
poněvadž rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V podrobnostech obviněná uvedla, že se přečinu, jímž byla uznána
vinnou, nedopustila, neboť u něho absentuje subjektivní stránka. Podvod je
trestným činem úmyslným, přičemž úmyslné zavinění musí pokrývat všechny znaky
skutkové podstaty, jednání, následek i příčinnou souvislost. V návaznosti na to
soudům vytkla, že nepřihlédly ke skutečnosti, že poškozenému byla k zajištění
půjčky poskytnuta zástava (osobní automobil zn. Peugeot), a i když připustila,
že vlastníkem vozidla byla na základě smlouvy o úvěru a smlouvy o zajišťovacím
převodu práva k předmětu financování společnost ESSOX, s. r. o., současně
smlouvu o zajišťovacím převodu práva označila za absolutně neplatnou.
V závěru svého podání dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle
§ 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočka v Liberci ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 55 To 182/2015, a aby zrušil
vadné řízení vedené u Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4 T 227/2012, které mu
předcházelo.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněnou uplatněné
námitky sice lze formálně pod deklarovaný dovolací důvod obsahově podřadit,
nelze je však považovat za důvodné. Pokud se týká blíže nekonkretizované
námitky o absenci subjektivní stránky přečinu podvodu, pak v obecné rovině lze
uvést, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu spáchaného
formou vylákání peněžní půjčky je nutné, aby pachatel již v době půjčky jednal
v úmyslu vypůjčené peníze vůbec nevrátit nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě,
nebo aby jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci
vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil
(odkázal tu na dosud použitelné rozhodnutí č. 54/1967 Sb. rozh. tr.). V
předmětné trestní věci ze skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě
vyplývá, že obviněná „si byla vědoma, že peníze ve sjednaném termínu ani
později ona ani J. M. nevrátí“. Z rozvedení těchto skutkových zjištění v
odůvodnění soudních rozhodnutí (str. 6 rozhodnutí nalézacího soudu, str. 3
rozhodnutí soudu odvolacího) vyplývá, že obviněná věděla o tom, že J. M. se již
v minulosti dopustil obdobného podvodného jednání a věděla o jeho řádově
milionových dluzích, přičemž sama měla příjem pouze z peněžité pomoci v
mateřství a splácela dvě motorová vozidla. Tato skutková zjištění dostatečně
opravňují k závěru, že obviněná byla již v době půjčky peněz minimálně
srozuměna [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] s tím, že peníze nebudou
poškozenému ve sjednané lhůtě ani později vráceny.
Pokud se týká zajištění půjčky zástavou motorového vozidla, pak podle státního
zástupce lze vycházet z toho, že trestný čin podvodu byl dokonán již vyplacením
peněz a že případné zpeněžení zástavy by sloužilo pouze jako náhrada škody
způsobené již dokonaným trestným činem podvodu (srov. přiměřeně například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 Tdo 51/2004). V
předmětné trestní věci navíc byla zástava poskytnuta za značně dubiosních
okolností a stěží by byla způsobilá zajistit poškozenému reparaci jeho
majetkových práv. Ze skutkových zjištění vymezených v odůvodnění soudních
rozhodnutí (zejména str. 6 rozhodnutí nalézacího soudu) vyplývá, že předmětné
vozidlo již bylo použito – byť z hlediska práva civilního taktéž dubiosním
způsobem – k zajištění úvěru poskytnutého obviněné společností ESSOX, s. r. o.,
právě na nákup tohoto vozidla a sama obviněná nebyla přesvědčena o svém
vlastnictví k vozidlu. O tom, že vozidlo již bylo použito k zajištění jiného
závazku formou smlouvy o zajišťovacím převodu, obviněná poškozeného
neinformovala. Stěží při tom lze předpokládat, že by již v době jednání s
poškozeným znala závěry civilní judikatury Nejvyššího soudu o náležitostech
smlouvy o zajišťovacím převodu práva, v jejichž světle se smlouva o
zajišťovacím převodu vozidla Peugeot 407 jeví jako absolutně neplatná. Za
neplatné z hlediska předpisů občanského práva ostatně nalézací soud označil i
sjednání zástavy. Za této situace poskytnutí předmětného vozidla jako zástavy
nijak nevylučuje závěr o existenci objektivních ani subjektivních znaků
trestného činu podvodu na straně dovolatelky; okolnost, že před poškozeným
zatajila, že vozidlo již slouží k zajištění jiného závazku, lze naopak
považovat za součást jejího podvodného jednání.
Státní zástupce proto uzavřel, že dovolací námitky uvedené obviněnou v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně nedůvodné;
vzhledem k nedůvodnosti těchto námitek pak není důvodně uplatněn ani dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který citovala s odkazem na
existenci vady uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v řízení, jež
předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně
neopodstatněné, a aby v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném
zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného
rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné
je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou
[§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti
dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda dovolatelkou
uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném
ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z
důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto
zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání
tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v
právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Jak již bylo shora uvedeno, dovolatelka uplatnila dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Z logiky věci je třeba zmínit nejprve dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá
alternativa).
Jestliže odvolací soud v posuzované věci rozhodl tak, že odvolání obviněné
podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že
tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve
spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
ř. V posuzované věci tedy ve spojení s dále uplatněným dovolacím důvodem podle
písm. g).
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů.
Z tohoto pohledu lze s jistou mírou tolerance konstatovat, že obviněná ve svém
dovolání uplatnila v zásadě relevantní námitky. Současně však Nejvyšší soud
shledal, že šlo o námitky zjevně neopodstatněné.
K uplatněným námitkám je vhodné nejprve v obecné rovině uvést, že trestného
činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného
obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné
skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li
takovým činem větší škodu, spáchá trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 3
tr. zákoníku.
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku
(damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk. Větší
škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč (§ 138 odst. 1 tr.
zákoníku). Skutková podstata § 209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné
zavinění pachatele (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené
větší škodě je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§ 16, § 17
písm. a) tr. zákoníku].
V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem
trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který
nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v
tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí
podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici
a tím vznikne na cizím majetku značná škoda a dojde k obohacení pachatele nebo
jiné osoby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až § 421.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052.). Obohacení znamená
neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Nemusí se shodovat
se škodou, která je způsobena poškozenému; může být menší, ale i větší než
způsobená škoda. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl
je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se
skutečným stavem věci.
Podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel
(mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde
ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se
jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi
omylem určité osoby a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu a dále příčinná
souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím
majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu
mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající
v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž poškozený a osoba jednající
v omylu nemusí být subjekty totožné.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud
považoval za naplněné znaky pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1,
3 tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněná „jiného obohatila tím, že
uvedla někoho v omyl, a způsobila tak na cizím majetku větší škodu“. Skutková
zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu
výstižně obsahují všechny znaky nejen objektivní, ale i subjektivní stránky
označeného přečinu. V tomto ohledu nelze soudům nižších stupňů ničeho vytknout.
Podvodné jednání obviněné spočívalo podle zjištění soudů v zásadě v tom, že
kritického dne poté, co její druh J. M. pod nepravdivou záminkou vyplacení
zástavního práva k jeho nemovitosti dohodl s poškozeným půjčení peněz,
podepsala poškozenému písemnou smlouvu o půjčce ve výši 100.000 Kč, kterou se
zavázala vrátit do 30. 4. 2012, přestože peníze byly určeny pro J. M., který od
poškozeného převzal nejméně 87.000 Kč v hotovosti, a byla si vědoma, že peníze
ve sjednaném termínu ani později ona ani J. M. nevrátí a ani tak neučinili.
Z takto (na tomto místě jen stručně) formulované skutkové věty odsuzujícího
rozsudku ve spojení s jeho odůvodněním zjevně vyplývá naplnění všech zákonných
znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr.
zákoníku. Pokud dovolatelka uplatnila blíže nekonkretizované námitky o absenci
subjektivní stránky přečinu podvodu, pak lze uvést (v zásadě ve shodě se
státním zástupcem), že k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu
spáchaného formou vylákání peněžní půjčky se vyžaduje, aby pachatel buď již v
době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené peníze vůbec nevrátit nebo nevrátit je ve
smluvené lhůtě, nebo aby jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě
nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku
obohatil. Pokud skutková zjištění nalézacího soudu svědčí pro závěr, že
obviněná „si byla vědoma, že peníze ve sjednaném termínu ani později ona ani J.
M. nevrátí“, pak z hlediska jejího úmyslného zavinění je mimo jakoukoliv
pochybnost, že byla již v době půjčky peněz od poškozeného minimálně srozuměna
[§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] s tím, že peníze nebudou poškozenému ve
sjednané lhůtě ani později vráceny. Obviněná přitom věděla nejen to, že J. M.
se již v minulosti dopustil obdobného podvodného jednání, ale i to, že má
vysoké dluhy (řádově v miliónech korun), které nesplácí. Sama přitom měla
příjem pouze z peněžité pomoci v mateřství, z něhož měla povinnost splácet dvě
motorová vozidla.
Pokud se týká zajištění půjčky zástavou motorového vozidla, pak lze (opět v
plné shodě se státním zástupcem) vycházet z toho, že trestný čin podvodu byl
obviněnou dokonán již vyplacením peněz poškozeným (a jejich přijetím J. M.), a
že případné zpeněžení zástavy (osobního automobilu) by sloužilo pouze jako
náhrada škody způsobené již dokonaným trestným činem podvodu. Státní zástupce v
tomto směru přiléhavě poukázal na srovnatelné usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 4. 2004, sp. zn. 8 Tdo 51/2004, podle něhož o trestný čin podvodu jde i
tehdy, jestliže při uzavírání (úvěrové) smlouvy je obviněným současně
poskytnuta za účelem zajištění sjednávaného úvěru zástava (uzavřena zástavní
smlouva), když dlužník byl srozuměn s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr
zajištěn, je stejná nebo vyšší než je výše poskytnutého úvěru. Poskytnutí
zástavy (nebo jiných zajišťovacích institutů ve smyslu občanského práva) není v
takovém případě rozhodné, protože trestný čin podvodu byl dokonán v době, kdy
byl úvěr vyplacen a zástavní právo v případě realizace zástavy v důsledku
neuhrazení závazku jako škody vzniklé trestným činem slouží pouze jako náhrada
této škody.
V posuzované trestní věci navíc byla zástava poskytnuta za silně pochybných
okolností a stěží by byla způsobilá zajistit poškozenému reparaci jeho
majetkových práv. Zmiňovaný osobní automobil byl totiž obviněnou již předtím
použit k zajištění úvěru poskytnutého jí společností ESSOX, s. r. o., právě na
nákup tohoto vozidla, a sama obviněná nebyla přesvědčena o svém vlastnictví
vozidla. O tom, že osobní automobil již byl použit k zajištění jiného závazku
formou smlouvy o zajišťovacím převodu, obviněná poškozeného vůbec
neinformovala. Poskytnutí osobního automobilu jako zástavy proto nemůže
vylučovat závěr o existenci objektivních ani subjektivních znaků trestného činu
podvodu na její straně. Naopak samu okolnost, že před poškozeným zatajila, že
osobní automobil již sloužil k zajištění jiného závazku, čehož si byla velmi
dobře vědoma, lze naopak považovat za nedílnou součást jejího evidentně
podvodného jednání.
Oba soudy nižších instancí proto zjištěné jednání obviněné popsané v tzv.
skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku správně posoudily jako přečin
podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Úmysl obviněné směřoval ke
způsobení majetkové újmy, příčinný průběh je v zavinění obsažen a obviněná
odpovídá za následek, který z jejího jednání vzešel.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že relevantně uplatněnými námitkami obviněné
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. V důsledku
vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr.
ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání za splnění
podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu