8 Tdo 1245/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. října 2011 o dovolání obviněného P. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 5 To 413/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 433/2009, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 4 T 433/2009, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.) a odsouzen podle § 247 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 25 T 62/2009, doručeného obviněnému dne 8. 1. 2010, který nabyl právní moci dne 19. 1. 2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (v rozsudku nepřesně uvedeno).
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označeného trestného činu dopustil tím, že dne 10. 11. 2009 kolem 15.00 hodin v P., v ulici Š., v regeneračním centru C. c. odcizil z uzamčené skříňky v pánské šatně ke škodě P. S. peněženku s hotovostí 12.000,- Kč a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 3 T 92/2007, které nabylo právní moci dne 20. 7. 2007, byl odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 5 To 413/2010, bylo jeho odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Vytkl, že státnímu zástupci se nepodařilo předložit soudu jediný přímý usvědčující důkaz. Jednalo se podle něj o naprostou důkazní nouzi, neboť kdyby se na inkriminovaném místě dopustil jednání, pro které byl nakonec odsouzen, nic by nebránilo tomu, aby při zajišťování důkazů byly opatřeny konkrétní důkazy jako např. otisky prstů či dlaně, pachové stopy nebo nález odcizených věcí. Nic takového se ale nestalo a on byl odsouzen bez zákonných důvodů.
Nesouhlasil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, s rekapitulací výpovědí svědka A. P., soud podle něj navíc bez opory v dokazování konstatoval svoji domněnku, že se do uzamčené skříňky musel dostat násilím. Namítl, že jako usvědčující důkaz nemohl být hodnocen jakýkoliv tzv. úřední záznam Policie České republiky, rejstřík trestů či odkaz na jiné jeho odsouzení, byť pravomocné. Protokol o jeho zadržení prokazuje pouze to, že na místě činu byl, což ale nepopíral a pravdivě vysvětlil i důvod své přítomnosti, protokol o ohledání místa činu, plánek místa činu a fotodokumentace nepřinášejí důkaz o tom, že by se dopustil odcizení peněženky s finanční hotovostí. Oba soudy pochybily, pakliže jej uznaly vinným.
Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušil a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že dovolatel neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by učiněná skutková zjištění neznamenala naplnění zákonných znaků trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. Pouze takto uplatněné dovolání by odpovídalo dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod tento dovolací důvod nejsou podřaditelné námitky, které obviněný uplatnil proti skutkovým zjištěním soudů s odkazem na nedostatečnost důkazů a jejich nesprávné hodnocení. Poznamenala, že trestní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů, což znamená, že soud nemá žádným právním předpisem stanoveno, jaké množství důkazů je nezbytně nutné předložit k prokázání předmětných skutečností, jakého druhu důkazního prostředku lze použít a nejsou ani předem upravena kritéria pravdivosti jednotlivých důkazů a stanoveno, jak má být hodnocena důkazní síla určitého důkazu. Vnitřní přesvědčení o tom, že určitá skutečnost je dokázána, může být vybudováno pouze na provedených důkazech. Trestní řád vypočítává důkazní prostředky pouze demonstrativně. V trestním řádu není žádné ustanovení, které by vylučovalo některý důkazní prostředek jako pramen důkazu. Naopak za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpověď obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení. Za důkaz proto může sloužit vše, ale jen s podmínkou, že to může přispět k objasnění věci. Měla za to, že v posuzované trestní věci důkazní situace umožňovala naprosto zřetelně učinit závěr o vině obviněného. Navrhla proto, aby bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které ve své podstatě směřovaly proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil Obvodní soud pro Prahu 2 a z nichž v napadeném usnesení vycházel Městský soud v Praze. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, že nebyla spolehlivě prokázána jeho vina, jelikož se státnímu zástupci nepodařilo opatřit jediný přímý usvědčující důkaz a důkazy jím předložené k rozhodnutí o jeho viny nemohly být postačující.
Prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; tvrdil, že se sice na místě činu v rozhodné době nacházel, ale z důvodů, které pravdivě vysvětlil, a žádného trestného činu se nedopustil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a obviněný takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se ale nejedná.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá takový vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, který lze akceptovat (zejména strany 2, 3 rozsudku soudu prvního stupně, strany 2, 3 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědi obviněného, výpovědi svědka A. P. a opatřených a ve spise založených listin, soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Své závěry také srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř.
Soudy obou stupňů se námitkami obviněného zabývaly a vysvětlily, proč je z hlediska úvah rozhodných o jeho vině nepovažovaly za relevantní a proč jeho obhajobě neuvěřily. Závěr o vině obviněného opřel soud prvního stupně především o usvědčující důkaz v podobě výpovědi svědka A. P. S těmito hodnotícími úvahami souhlasil i odvolací soud, který k obdobně koncipovaným námitkám obviněného uvedl, že z výpovědi jmenovaného svědka jednoznačně vyplývá, že tento svědek obviněného v šatně zadržel. Obviněný měl v ruce kovový předmět, který by označil za francouzský klíč. Svědek popsal, čím mu bylo podezřelé chování obviněného, jakož i to, že si všiml na podlaze ležící peněženky poškozeného. Potvrdil, že za dobu, co byl poškozený a jeho přítel v posilovně, nezjistil, že by do šatny vstoupil někdo jiný než obviněný (č. l. 72). Toto sdělení svědka v kontextu s poznatky, že obviněný neměl žádný rozumný důvod vstoupit do prostoru šatny, i kdyby do regeneračního centra přišel z příčin jím udávaných, že při svém zadržení dne 10. 11. 2009 měl u sebe hasák (č. l. 5) a že jde o osobu vykazující výrazné sklony k páchání trestné činnosti majetkové povahy, ani podle dovolacího soudu nedává prostor pro zpochybnění správnosti skutkových zjištění soudů.
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že označil-li soud prvního stupně jako usvědčující důkazy také úřední záznamy Policie České republiky, rejstřík trestů či rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 92/2007, jde o důkazy, které samy o sobě povahu takových důkazů mít nemohou, jak správně namítl obviněný. Je však zjevné, že spíše než jako usvědčující důkazy je soud zařadil a měl zařadit do výčtu těch důkazů, jimiž se v hlavním líčení zabýval. Z odůvodnění jeho rozsudku zřetelně plyne, že podkladem pro rozhodnutí o vině obviněného se stala zejména výpověď svědka A. P., jež byla podporována i dalšími provedenými důkazy (seznam věcí zajištěných u obviněného, protokol o ohledání místa činu s připojenou fotodokumentací).
Je zjevné, že v dané věci nešlo o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. října 2011 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková