8 Tdo 1249/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
20. října 2011 o dovolání obviněného L. V., proti usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 9 To 83/2011, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 59/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L.V. o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2010, sp. zn. 6 T
59/2010, byl obviněný L. V. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1
tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s
obviněnými M. G. a M. D., kterého se podle skutkových zjištění tam popsaných
dopustil tím, že
1) společně po předchozí domluvě dne 28. 12. 2009 v době kolem 01.00 hodin v B. na ulici P., na mostě před tramvajovými kolejemi, nejprve vyprovokovali slovní
rozepři s procházejícím V. Š., jehož následně i napadli, a to tak, že obviněný
L. V. do něj strčil a vzápětí do něj strčil obviněný M. G., kdy poškozený byl
opětovně napadán ze strany obviněného L. V. údery rukou do těla tak, že
poškozený upadl na zem, udeřil se do hlavy a přitom mu z ruky vypadl mobilní
telefon značky Nokia 6300 stříbrné barvy, na který L. V. několikrát šlápl a v
nestřeženém okamžiku v průběhu napadání poškozeného V. Š. a D. Š. ze strany
obviněných L. V. a M. G. tento mobilní telefon odcizila obviněná M. D., přičemž
obvinění M. G. a L. V. prohledali poškozenému, který ležel na zemi, kapsy u
bundy, odkud mu vzali finanční hotovost ve výši 4.000,- Kč a peněženku, kterou
pohodili do přilehlého křoví, čímž poškozenému byla způsobena škoda odcizením
věcí, a když manželka poškozeného D. Š. vzala do ruky svůj mobilní telefon,
přistoupil k ní obviněný M. G. a po vzájemném zápase jí ho z ruky vytrhl a
pohodil do přilehlého křoví, a následně, když poškozená přistoupila k
poškozenému a stála nad ním, byla ze strany obviněných M. G. nebo L. V. nakopnuta či strčena do oblasti pravé strany hrudníku, načež všichni obvinění
utekli na zastávku MHD P., odkud z místa odjeli, poškození následně vyhledali
lékařské ošetření, neboť poškozená utrpěla zhmoždění hrudníku a otřes mozku a
poškozený mnohačetné povrchové poranění hlavy,
2) společně po předchozí domluvě dne 30. 12. 2009 v době mezi 01.00 hodin až
01.30 hodin v B. na ulici P., poté co J. U. nereagoval na slovní výzvy
obviněného L. V. a v obavě z možného napadení vytáhl svůj mobilní telefon zn. Nokia N72, stříbrnofialové barvy se SIM kartou a začal telefonovat na tísňovou
linku Policie České republiky 158, obviněný L. V. jej doběhl, fyzicky ho napadl
údery pěstí a požadoval, aby hovor ukončil, a pak mu telefon vytrhl z ruky,
načež obviněný M. G. telefon předal obviněné M. D., která z telefonu odstranila
SIM kartu a baterii, poté obvinění L. V. a M. G. poškozeného fyzicky napadli
pěstmi do hlavy a těla a kopy, a v průběhu tohoto fyzického napadání obviněný
M. G. prohledal poškozeného a stáhl mu jeho bundu, ze které obviněná M. D. odcizila černou koženou peněženku značky LEVIS s osobními doklady poškozeného,
písemnostmi a finanční hotovostí ve výši 2.900,- Kč, a to v průběhu fyzického
napadání poškozeného, finanční částku si všichni obvinění rozdělili mezi sebou,
poté z místa utekli na zastávku noční linky autobusu, kam je poškozený
pronásledoval a nastoupil za nimi do autobusu, přepadení bylo za pomoci řidiče
autobusu oznámeno Policii České republiky, jíž byli obvinění zadrženi,
způsobili poškozenému J. U.
Obviněný L. V. byl odsouzen za tento zločin a dále za sbíhající se
přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku,
kterým byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze
dne 21. 5. 2010, sp. zn. 99 T 101/2010, podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a § 43
odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu
osmnácti měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z
trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2010, sp. zn. 99 T
101/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. G. a M. D. a
o náhradě škody.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 31. 3. 2011,
sp. zn. 9 To 83/2011, podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání, která proti shora
uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění L. V., M. G. a M. D.
Obviněný L. V. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Veroniky Urbánkové napadl
toto usnesení odvolacího soudu dovoláním podaným s odkazem na dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž namítal, že došlo k nesprávnému
právnímu posouzení skutku. Za uvedený nedostatek obviněný považoval, že oba
dílčí útoky byly kvalifikovány jako zločin spáchaný ve spolupachatelství, a to
i přesto, že z výroku o vině nevyplývá žádný společný úmysl spolupachatelů.
Jestliže bylo uvedeno, že skutek byl spáchán společně po předchozí domluvě,
nelze z tohoto dovozovat, že existoval společný úmysl spolupachatelů směřující
k užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. S odkazem na odbornou literaturu
obviněný zdůraznil, že společný úmysl nelze ztotožnit pouze s výslovnou
dohodou, neboť každý ze spolupachatelů si musí být alespoň vědom možnosti, že
jednání jeho i spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným
jednáním. Vzhledem k tomu, že taková dohoda ohledně společného úmyslu
obviněných směřující k použití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci z popisu
skutku nevyplývá, je právní posouzení jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1
tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku
nesprávné. Za vadné dovolatel označil i to, že čin byl posouzen jako
pokračující zločin. Po připomenutí dikce ustanovení § 116 tr. zákoníku a
rozhodnutí č. 29/1977 Sb. rozh. tr. obviněný vyjádřil pochybnosti, zda lze za
pokračování trestného činu považovat pouze dva útoky. Obviněný dále napadl také
výrok o trestu, neboť měl za to, že jeho jednání, bylo-li by skutečně trestné,
není natolik závažné, aby nebylo možné použití mírnějšího trestu. Jestliže pak
nelze jeho jednání kvalifikovat jako zločin podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku,
nesouhlasí také s povinností nahradit poškozeným škodu.
V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená
rozhodnutí zrušil.
K dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní
zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který poté co shrnul
zjištěné skutkové okolnosti, znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §
173 odst. 1 tr. zákoníku, a kdy jde o společné jednání spolupachatelů ve smyslu
§ 23 tr. zákoníku, konstatoval, že všichni spoluobvinění jednali koordinovaně,
v rámci zjevné minimálně konkludentní dohody. Společně poškozené napadli a
odcizili jim věci. Přitom se v rámci popsaného jednání doplňovali a v žádném
okamžiku žádného útoku nijak nedal žádný z nich najevo, že by se jiný z nich
dopustil excesu z původní dohody, ale vždy v činu pokračovali až do dosažení
cíle. Jejich jednání proto muselo být vedeno společným úmyslem, když jiný
záměr, než napadnout poškozené a získat jejich věci, tedy jiné jednání a jiný
cíl, zde ani zjevně být nemohl. Posouzení jednání všech spoluobviněných jako
spolupachatelů podle § 23 tr. zákoníku tak bylo učiněno v souladu se zákonem.
Ke zpochybnění pokračování v předmětném činu státní zástupce zmínil, že pokud
by o pokračování nešlo, byl by obviněný uznán vinným ze spáchání dvou takových
zločinů, což by bylo v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius,
protože by naznačený postup vedl ke změně rozhodnutí pro obviněného k horšímu,
což je s ohledem na podání dovolání pouze z jeho strany vyloučeno. Závěr o
spáchání uvedeného zločinu za podmínek pokračování podle smyslu § 116 tr.
zákoníku označil za správný. Dovolání státní zástupce považoval za zjevně
neopodstatněné a navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) když shledal, že
dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo
podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.),
posuzoval, zda uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
lze považovat za důvod dovolání v tomto ustanovení vymezený a zda je dovolání
opodstatněné.
Na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který obviněný
dovolání opřel, se lze domáhat přezkoumání napadeného rozhodnutí, jestliže toto
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. O takovou vadu se jedná tehdy, když se týká otázek
právního posouzení věci. Námitkami, že nebyla naplněna subjektivní stránka u
zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a že se nemohlo ve smyslu §
116 tr. zákoníku jednat o pokračující zločin, uvedený dovolací důvod obviněný
naplnil, a proto Nejvyšší soud dále zkoumal, zda je dovolání opodstatněné.
S ohledem na obsah dovolání je nejprve vhodné uvést, že zločinu loupeže podle §
173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo
pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Tento zločin má dva objekty, a to jednak osobní svobodu, a jednak
majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Po objektivní stránce se vyžaduje
použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku k překonání
kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Za násilí ve smyslu § 173
odst. 1 tr. zákoníku se považuje použití fyzické síly k překonání nebo zamezení
kladeného nebo očekávaného odporu. Není podmínkou, aby napadený kladl odpor,
např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před
dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli
pachatele. Zpravidla takový útok směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe (srov.
rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Úmysl pachatele tohoto trestného činu se musí vztahovat jak k násilnému
jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se
jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Je tedy třeba,
aby pachatel použil násilí vůči poškozenému, a to v souvislosti s tím, že chtěl
získat věc, kterou měl poškozený u sebe, a násilím tak překonat odpor a věci se
zmocnit. Úmysl zmocnit se cizí věci může pachatel pojmout i v průběhu násilí,
jehož se začal dopouštět z jiných pohnutek (srov. rozhodnutí č. 25/2004 Sb.
rozh. tr.).
Dovolatel se činu dopustil společně s dalšími dvěma spolupachateli, a proto je
vhodné též zmínit, že podle § 23 tr. zákoníku se jedná o spolupachatelství,
jestliže byl trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více
osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a
úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze
spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného
činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen
některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen
souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je
aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k
přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou
podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh.
tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni
spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné
přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako
činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje
tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb.
rozh. tr.). Při spolupachatelství se čin každého ze spolupachatelů posuzuje
tak, jako by ho spáchal sám. Každému spolupachateli se tak přičítá celý rozsah
spáchaného činu včetně celého následku, resp. účinku (celá škoda, celé zranění
poškozeného apod.), pokud byly způsobeny společným jednáním a vztahoval se k
nim jejich společný úmysl.
Spolupachatel na zločinu loupeže podle § 23 tr. zákoníku, § 173 odst. 1 tr.
zákoníku, je i ten, kdo se sám nedopouští násilí nebo pohrůžky bezprostředního
násilí, ale např. jedná tak, aby nalezl cizí věc, které se chce spolu s
ostatními pachateli zmocnit. Pro závěr o spolupachatelství na loupeži není
rozhodující, zda každý ze zúčastněných užil násilí nebo pohrůžky
bezprostředního násilí (srov. rozh. č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Také účast na
loupeži si mohou spolupachatelé rozdělit, takže zatímco jeden bude vykonávat
násilí, druhý toho využije a zmocní se věci (srov. rozh. č. 67/1971 Sb. rozh.
tr.).
Na podkladě skutkových zjištění popsaných u obou dílčích útoků, jak jsou shora
vymezeny, soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí na straně 8 ke skutku pod
bodem 1) uvedl, že došlo k vytržení mobilního telefonu poškozené za použití
síly při rvačce a v průběhu napadání poškozeného došlo k odcizení peněz z jeho
bundy. Poškozený měl peněženku a peníze u sebe, a to v kapsách bundy a
poškozená, poté, co jí byl odcizen mobilní telefon a tento odhozen do
přilehlého křoví, tak na stejném místě nalezla i manželovu peněženku. Je tedy
zjevné, že tuto peněženku tam odhodil jeden z obviněných poté, co byla
poškozenému vytažena z kapsy a očividně prohledána a poté, co byl prohledán
právě poškozený, který ležel v důsledku napadení ze strany obou obviněných na
zemi a nemohl se obviněným nijak bránit. Mobilní telefon poškozeného vzala
obviněná M. D. za situace, kdy byl tento spoluobviněnými napadán, prohledáván,
byly mu odcizovány peníze a peněženka, a vzala jej tedy v důsledku fyzického
útoku ze strany obou obviněných.
K činu uvedenému v bodě 2) nalézací soud k tomuto dílčímu útoku na straně 12
odůvodnění rozhodnutí uvedl, že vzal za prokázané, že mezi obviněnými
existovala nejméně konkludentní dohoda s tím, že za užití fyzického násilí na
poškozeném se zmocní jeho věcí, neboť při fyzickém napadání ze strany obou
obviněných byl prohledáván, šacován, byla mu vzata bunda, peněženka a mobil, a
to vše násilím. Obviněná se násilí nedopouštěla, nicméně to byla právě ona,
která brala a odcizovala jednotlivé věci, jednak z bundy peněženku s penězi a
jednak také mobilní telefon, za situace, kdy ostatní obvinění bili poškozeného,
přičemž stačí, že jednali na základě dohody konkludentní.
Nejvyšší soud na základě uvedených skutkových závěrů shledal, že takto popsaná
jednání obviněného uvádějí všechny rozhodné okolnosti, které jsou dostatečným
podkladem pro závěr o tom, že jde o znaky skutkové podstaty zločinu loupeže
podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jak jsou shora obecně uvedeny a vysvětleny.
Skutková zjištění ohledně obou dílčích útoků dostatečně zřetelně zachycují to,
že obviněný L. V. jednal v souhře a harmonii se svými spolupachateli. I přesto,
že nebyla zjištěna konkrétní slovní dohoda mezi spolupachateli o tom, jak budou
ve vztahu k poškozeným v obou dílčích útocích postupovat, jednali v každém z
těchto případů ve stejném sledu jednotlivých úkonů, a je patrné, že měli
rozdělené úlohy tak, že obvinění poškozené, kteří projevovali známky požití
alkoholu, v nočních hodinách, napadli fyzicky, obviněná prošacovala poškozené,
kteří byli v důsledku fyzického útoku překvapeni a oslabeni, peníze u nich
zajistila a peněženku odhodila. Přitom poškozeným obvinění odejmuli mobilní
telefon, zejména proto, aby je tím zbavili možnosti přivolat pomoc. Toto
obdobné schéma průběhu útoku svědčí u obou dílčích aktů o vzájemné
koordinovanosti vedené stejným záměrem se zmocnit finančních prostředků, což
také v obou případech obvinění realizovali tím, že vůči poškozeným použili
násilí, které bylo prostředkem k tomu, aby po prošacování poškozených jim
odcizili především finanční prostředky. Záměr obviněného je patrný ze vzájemné
souhry pachatelů, kteří jednali bez toho, aniž by se v průběhu činu domlouvali,
jednali mlčky, avšak naprosto koordinovaně. Právě tyto skutečnosti soudy obou
stupňů správně vyhodnotily a uzavřely, že obvinění jako spolupachatelé jednali
na základě předchozí dohody, bez níž by uvedený průběh činů nebyl možný. Rovněž
i podobnost okolností, za nichž byly činy spáchány, svědčí o tom, že obvinění
měli předem stanovený postup pro provedení přepadení a oloupení poškozených.
Jejich cílem bylo získat od poškozených finanční prostředky.
Protože obviněný v dovolání brojil též proti pokračování, lze připomenout, že
podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání,
jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou
skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem
provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Pokračování v trestném činu tedy vymezují čtyři znaky, které musí být současně
dány. Útoky musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu, musí být vedeny
jednotným záměrem (subjektivní souvislost), musí být spojeny stejným nebo
podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku
(objektivní souvislost). Subjektivní souvislost spočívá v postupném
uskutečňování jednotného záměru, který zde musí být již na počátku pokračování
v trestném činu, tj. při prvním dílčím útoku, neboť jediný trestný čin musí
vyplývat z jediné vůle pachatele. Jednotný záměr, který je třeba v trestním
řízení dokazovat, možno vyvodit např. ze stejnorodého způsobu jednání, když
pachatel odcizuje stále stejné předměty, z objektivních souvislostí, jako je
doba a místo spáchání jednotlivých dílčích útoků apod. Vždy je však třeba
hodnotit všechny zjištěné okolnosti komplexně (srov. rozhodnutí č. 46/1967 Sb.
rozh. tr.).
Z uvedeného plyne, že základní podmínkou pokračování je, že pachatel
dílčími útoky uskutečňuje určitý trestný čin (viz rozhodnutí č. 22/19990 Sb.
rozh. tr.), a proto každý z dílčích útoků tvořících pokračující skutek musí
naplňovat stejnou skutkovou podstatu trestného činu.
Podkladem pro zkoumání, zda v daném případě došlo k naplnění skutkové podstaty
zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jsou skutková zjištění ve
výrokové části rozhodnutí nalézacího soudu, která uvádějí v popisu obou dílčích
útoků průběh trestných jednání obviněného způsobem dostatečně prokazujícím, že
byla všechna vymezená hlediska pro pokračování činu naplněna. Lze jen shrnout,
že šlo o činy se stejným záměrem, s obdobným způsobem provedení (jak bylo výše
uvedeno) a nechybí zde ani blízká časová souvislost, což plyne z toho, že k
činům došlo v rozpětí tří dnů. Oba činy znaky zločinu loupeže rovněž naplňují.
Je třeba podotknout, že o pokračování jde vždy, když je spáchán více jak jeden
dílčí útok, tedy již v případě dvou takových činů jsou podmínky § 116 tr.
zákoníku splněny.
Nejvyšší soud se ze všech rozvedených důvodů ztotožnil se závěry, jež soudy
obou stupňů učinily o vině obviněného L. V., a v souladu s nimi shledal, že
skutková zjištění dávají dostatečný podklad pro závěr, že obviněný ve všech
směrech naplnil znaky skutkové podstaty pokračujícího zločinu loupeže podle §
173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr.zákoníku.
Pokud obviněný v dovolání brojil proti výši uloženého trestu, je vhodné uvést,
že námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na
doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl
obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám
vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého
trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr.
zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak
mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za „jiné hmotně právní
posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o
trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného
práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v
právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest,
popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č.
22/2003 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na to, že obviněný vytýkal v rámci uloženého trestu skutečnosti,
které jsou v rozporu s uvedenými hledisky, nebylo možné v této části dovolání
považovat za podané v souladu s označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř.
I když obviněný zmínil nesprávné rozhodnutí o náhradě škody, neuvedl k tomuto
výroku žádné konkrétní výhrady. Lze proto jen v obecné rovině zmínit, že ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možné vytýkat nedostatky proti
výroku o náhradě škody jen tehdy, pokud by takový výrok měl základ v nesprávné
aplikaci hmotně právních předpisů občanského či obchodního práva (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, uveřejněný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, r. 2002, sv. 17, r. č. T-413). Obviněný
však v dovolání, jak je patrno z jeho obsahu, takovou vadu, která by tato
podmínky splňovala, neuplatnil, a proto se Nejvyšší soud touto námitkou nemohl
z věcného hlediska zabývat.
Na podkladě všech úvah a závěrů, jak jsou výše uvedeny, Nejvyšší soud považuje
dovoláním napadená rozhodnutí za správná, odůvodnění těchto rozhodnutí za
dostatečná pro vysvětlení všech rozhodných otázek souvisejících se závěry, k
nimž ve vztahu k vině obviněného L. V. soudy došly, a protože neshledal žádná
pochybení, jichž se obviněný v mimořádném opravném prostředku dovolával,
rozhodl tak, že předmětné dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. října 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová