U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. března 2015
o dovolání obviněného M. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.
9. 2014, sp. zn. 6 To 274/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 102 T
184/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 29. 5. 2014,
sp. zn. 102 T 184/2013, byl obviněný M. S. uznán vinným přečinem usmrcení z
nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle § 143
odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon
byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl
obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových
vozidel na dobu dvacet jeden měsíc. Dále bylo rozhodnuto rovněž o náhradě
škody.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 9. 2014, sp. zn.
6 To 274/2014, z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce podaného v
neprospěch obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil rozsudek
soudu prvního stupně v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že obviněného M. S.
uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, a
to na podkladě skutkových zjištění popsaných tak, že
obviněný dne 24. 6. 2012 kolem 16.30 hod. v H.-P. na parkovišti situovaném před
obchodním domem H. v prostoru „obytné zóny“ jako řidič osobního automobilu tov.
zn. Ford Focus, zahájil couvání se svým vozidlem z parkovacího místa v době,
kdy matka G. B. nezletilému nevěnovala patřičnou pozornost podle § 31 odst. 1,
2 zák. o rod., obviněný nedbal zvýšené opatrnosti, a proto při couvání došlo ke
střetu s nezletilým J. B., tělesné výšky 75 cm, kterého zadním kolem přejel,
čímž mu způsobil poranění v podobě zhmoždění mozku a kmene mozkového, což je
zranění neslučitelné se životem, na jehož následky nezletilý J. B. ihned na
místě dopravní nehody zemřel, čímž obviněný porušil ustanovení § 24 odst. 2, 3,
§ 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu)
[dále „zák. č. 361/2000 Sb.“]. Obviněného odsoudil podle § 143 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 81
odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání
jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému
uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na
dobu jednoho roku a čtyř měsíců. Dále rozhodl o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájce s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání,
protože považoval za nesprávné, že odvolací soud dovodil jeho trestní
odpovědnost. Obviněný příčinu smrti nezletilého shledával výhradně na straně
matky a babičky, které řádně nezajistily jeho péči. V situaci, za níž k přejetí
nezletilého došlo, nemohl z žádných okolností předpokládat, že uvedený následek
může nastat.
Obviněný považoval za rozhodné, že v době, kdy procházel kolem skupinky osob,
stál nezletilý J. v ohraničeném prostoru mezi vozidlem a zadními dveřmi a žádné
dítě v tomto prostoru nepobíhalo a i nezletilý byl plně pod dozorem obou
dospělých žen. V daných souvislostech nic nenasvědčovalo tomu, že nezletilému
J. nevěnují dostatečnou pozornost. Soudy však tyto skutečnosti nesprávně právně
vyhodnotily tak, že obviněný byl srozuměn s tím, že se po parkovišti pohybují
nezletilé děti a že matka a babička nevěnovaly nezletilému patřičnou pozornost.
Naopak podle obviněného prokázané okolnosti svědčily o tom, že v daných
souvislostech nebyla zjištěna žádná konkrétní skutečnost, která by mohla
obviněnému signalizovat, že dítě z jejich dohledu uteče, neboť jenom to, že se
obě ženy v té chvíli spolu bavily, nemohlo svědčit o tom, že se řádně dítěti
nevěnují a nesledují, kde se pohybuje. Odvolací soud dostatečně nevysvětlil, na
základě jakých skutečností měl obviněný subjektivně dovodit nedostatek této
pozornosti obou žen, když z provedeného dokazování nevyplynulo nic, co by pro
takovou situaci na místě nehody svědčilo.
Výhrady obviněného směřovaly i proti závěru, že k činu došlo v prostoru „obytné
zóny“, protože, i když je dopravní značka na tento prostor upozorňující
umístěna nedaleko parkoviště, nejbližší obytné domy byly od parkovací plochy
vzdáleny kolem 400 m. Prostor, na němž vozidlo stálo, byl určen výlučně k
parkování vozidel a nebyl součástí obytné zóny, a tudíž ani místem určeným pro
hraní dětí. Z tohoto důvodu také obhajoba poukazovala na nevhodnost umístění
takové značky na parkoviště před nákupním centrem, a ve vztahu k tomu obviněný
zmínil ustanovení § 39 odst. 7 zák. č. 361/2000 Sb. upravující povinnosti
chodců, včetně dětí hrajících si v obytné zóně, ve vztahu k projíždějícím
motorovým vozidlům.
Obviněný vznesl výhrady i proti požadavkům, které odvolací soud zdůrazňoval s
ohledem na zásadu bezpečného couvání. Především připomněl, že z výsledků
rekonstrukce provedené na místě činu vyplynulo, že při inkriminovaném couvání
jel velmi pomalu, rychlostí menší než 20 km/h a že způsob, jakým kontroloval
svůj výhled z vozidla při couvání, znalci označili za zcela standardní a žádná
pochybení v tomto směru na jeho straně neshledali. Nezletilého chlapce s
ohledem na jeho malou výšku vidět nemohl, což dosvědčili i znalci. Neztotožnil
se však s tím, že vzhledem ke konkrétní situaci měl povinnost si zajistit
poučenou osobu pro couvání do místa, kde neměl rozhled, protože takový postup
situace na místě nevyžadovala a nevyvolávala jeho opodstatněnou potřebu. Když
viděl dvě dospělé ženy vykonávající dozor nad dvěma nezletilými dětmi, nemohlo
toto zjištění samo o sobě vést k povinnosti zajistit si pro couvání další
osobu. Podle názoru obviněného odvolací soud stanovil v praxi nerealizovatelný
požadavek i k povinnosti řidiče, který se chystá se svým vozidlem vycouvat z
parkovacího místa, upozornit a poučit každého, kdo se nachází mimo vozidlo na
parkovišti, o tom, že se právě chystá vyjet se svým vozidlem z parkovacího
místa. Podle obviněného by mělo být stanoveno, za jakých okolností je řidič při
couvání povinen všechny tyto možnosti využít, event., jak má předvídat, že
osoby povinné péčí o nezletilé dítě tuto svou povinnost v jistém okamžiku
nesplní, anebo zda měl zákonodárce na mysli obytné zóny zřizovat před obchodním
domem.
V dovolání obviněný brojil proti podílu, jakým se na vzniklém tragickém
následku podílel on a matka nezletilého, protože má za to, že odvolací soud,
který dovodil odpovědnost matky v rozsahu 40% a odpovědnost obviněného stanovil
na 60%, neuvedl, na základě čeho takto rozhodl, pokud primární odpovědnost za
smrt nezletilého J. B. shledal u obviněného. Obviněný vyslovil názor, že plnou
odpovědnost za vniklý následek nesou matka a babička nezletilého, které se mu
řádně nevěnovaly, a proto mohl uniknout jejich pozornosti ve chvíli, kdy
obviněný tuto skutečnost nemohl z žádných okolností předvídat a pro malý vzrůst
nezletilého při couvání, jež prováděl v souladu se zákonem, již nebyl schopen
zaregistrovat.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského
soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 6 To 274/2014, případně i jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově sp. zn.
102 T 184/2013, a vrátil věc k dalšímu projednání.
Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství se ve
vyjádření (§ 265h odst. 2 tr. ř.) s dovoláním ztotožnil, neboť má za to, že
popsaná skutková zjištění jsou zjevně nedostatečným podkladem pro dovození
nedbalostního zavinění, protože nedbalostní jednání obviněného je dovozováno
jen z toho, že dostatečně nereagoval na to, že se matka nevěnovala dítěti,
protože se bavila s babičkou dítěte. Příčinou vzdálení se dítěte od dospělých
nebylo to, že se obě ženy bavily, ale to, že se babička věnovala druhému
vnoučeti, které přišlo s koupenou zmrzlinou. V tento okamžik obě ženy projevily
trestuhodnou neopatrnost. Pokud by obviněný tento moment viděl, pak by jeho
zavinění bylo opodstatněné. Tak tomu však podle skutkových zjištění, které
soudy učinily, nebylo, protože obě ženy ztratily nad dítětem kontrolu v době,
kdy již obviněný couval. V této souvislosti státní zástupce poukázal na
rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr., podle něhož při posuzování okolností,
které může či nemůže řidič předvídat, je třeba vycházet z konkrétní dopravní
situace a o zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a
možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou
dány současně. Pokud soudy kladou obviněnému za vinu, že nesprávně vyhodnotil
skutečnost, že se spolu ženy baví, státní zástupce považoval za zásadní otázku,
zda samotná okolnost, že dospělé osoby, které hlídají na parkovišti roční
batole, si povídají, je takovou okolností, pro kterou je povinen každý
parkující řidič předvídat, že takové malé dítě se v pozdější době může nacházet
bez dozoru za jeho vozidlem nebo pod ním, a proto smí couvat jen za pomoci
způsobilé a náležitě poučené osoby podle § 24 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb.
Státní zástupce označil takový požadavek za přehnaný a v běžném občanském
životě nesplnitelný, a proto by jeho nedodržení nemělo být sankcionováno. K
vymezení povinností řidičů pohybujících se v obytné zóně, na níž si mohou děti
i hrát, namítl, že zákonodárce zajisté neměl na mysli hry nehlídaných ročních
batolat, neboť ta nejsou vůbec schopna účastnit se bez dozoru silničního
provozu. Podle státního zástupce obviněný dodržel povinnost podle § 4 a § 5
zák. č. 361/2000 Sb., tím, že couval jen rychlostí pomalé chůze se současným
sledováním situace za vozidlem, z čehož dovodil, že pro absenci zavinění nejde
o trestný čin, a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek i
navazující rozhodnutí a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné
podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §
265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání vytýkal, že odvolací soud za smrt
nezletilého shledal nesprávně vinným obviněného i přesto, že u něj nebylo
prokázáno zavinění k vzniklému následku, a proto nenaplnil znaky skutkové
podstaty § 143 odst. 1 tr. zákoníku, namítal vadu, která dopadá na dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. S tímto zákonným vymezením označeného
dovolacího důvodu vytýkaná vada koresponduje (srov. rozhodnutí č. 36/2004 Sb.
rozh. tr.), a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda je dovolání důvodné.
Přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo
jinému z nedbalosti způsobí smrt. Spáchání tohoto trestného činu v souvislosti
s dopravní nehodou předpokládá, aby došlo k porušení dopravního předpisu, které
je v příčinné souvislosti se smrtelným následkem, jenž při havárii vznikl
(srov. rozhodnutí č. 7/1965 Sb. rozh. tr.).
Jestliže obviněný jedinou příčinu smrti nezletilého shledával na straně matky a
babičky nezletilého, které mu nevěnovaly dostatečnou péči, v důsledku čehož
nezletilý unikl jejich pozornosti, čímž mu umožnily pohybovat se tak, aniž ho
obviněný mohl spatřit, odvolací soud, který samostatně rozhodl o vině
obviněného, této obhajobě obviněného nepřisvědčil. Naopak shledal ve způsobu
jízdy obviněného porušení § 24 odst. 2, 3, § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. d) a
§ 39 odst. 5 zák. 361/2000 Sb., neboť vzal za prokázané, že obviněný couval se
svým vozidlem v místě, kde se předpokládá zvýšený pohyb chodců, věděl, že na
parkovišti se pohybují nezletilé děti a že se nachází i v obytné zóně, avšak
ani přes tyto skutečnosti, jichž si byl prokazatelně vědom, nedodržel zvýšenou
opatrnost, která je po něm požadována vůči dětem, a nesplnil ani požadavky
týkající se bezpečného couvání. Ve vztahu k nedbalostnímu zavinění krajský soud
na základě všech výše rozvedených skutečností uvedl, že obviněný si jako řidič
měl a mohl představit, že při couvání může dojít k tomu, že se zde pohybující
batole může dostat do jeho jízdní dráhy. Této vědomosti odpovídá i jeho
okamžitá reakce „já jsem ho zajel“ v době, kdy vystupoval z vozidla (viz strany
7 až 8 rozsudku odvolacího soudu). Vedle porušení těchto povinností odvolací
soud však dospěl k závěru, že došlo k porušení rodičovské povinnosti i u matky,
event. babičky nezletilého, jež jim ukládá § 31 odst. 1, 2 zákona č. 94/1963
Sb., zákona o rodině (tehdy platného). Tento závěr dovodil ze zjištění, že v
okamžiku, kdy obviněný započal couvání, nevykonávaly tyto ženy nad nezletilým
zákonem o rodině stanovený náležitý dohled odpovídající rozumovému stupni jeho
vývoje. Současně však odvolací soud konstatoval, že toto porušení by samo o
sobě nevedlo ke smrti dítěte, a proto je považoval za porušení méně závažné ve
srovnání s porušením povinností obviněným, přičemž toto spoluzavinění matky
dítěte zohlednil v právní kvalifikaci skutku. Povinnosti vyplývající z pravidel
silničního provozu porušené obviněným označil za natolik závažné, že dosahovaly
charakteru povinnosti důležité ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku, avšak
proto, že k zavinění obviněného přistoupilo i spoluzavinění matky a babičky,
obviněného neuznal vinným podle této kvalifikované skutkové podstaty, ale čin
posoudil pouze podle základní skutkové podstaty přečinu podle § 143 odst. 1 tr.
zákoníku.
Pokud jde o formu zavinění obviněného, odvolací soud výslovně ve svém
rozhodnutí neuvedl, zda shledal u obviněného zavinění ve vědomé či nevědomé
nedbalosti, nýbrž popsal své závěry ohledně subjektivní stránky tak, že
„obviněný věděl, že na nevelkém parkovišti před obchodem se pohybují dvě
nezletilé děti, ženy, které stojí u nich, se baví mezi sebou, tedy nevěnují
dostatečnou pozornost dětem, což měl obviněný náležitě vyhodnotit a dbát
zvýšené opatrnosti vůči těmto dětem, jak mu ukládá § 4 písm. a) a § 5 odst. 1
písm. d) zák. č. 361/2000 Sb. To obviněný neučinil, ač se přitom jednalo o
okolnosti, které vyžadovaly s ohledem na nedostatečný rozhled obviněného, věk
dětí a výšku mladšího a menšího z nich, kdy si musel být vědom, že nemusí
uvedené batole spatřit za vozidlem, aby si případně zajistil bezpečné couvání
pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby, což však neučinil“. Za právně
bezvýznamné přitom odvolací soud považoval to, zda bylo vhodné v daném místě
zřizovat obytnou zónu či nikoli, neboť podstatné je, že tam obytná zóna byla, a
tomu měl také obviněný přizpůsobit své chování a způsob jízdy na daném místě,
jak mu ukládá též ustanovení § 24 odst. 3 a § 39 odst. 5 zák. č. 361/2000 Sb.
Nejvyšší soud, který uvedené závěry odvolacího soudu shledal v zásadě
správnými, k nim považuje za vhodné zdůraznit, že byť odvolací soud neurčil
formu nedbalosti, lze ze způsobu, jak subjektivní stránku popsal a rozvedl,
upřesnit, že ji spatřoval ve vědomé nedbalosti. O tu se podle § 16 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku jedná, jestliže pachatel věděl, že může způsobem v tomto
zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez
přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Pokud
podle popsaných závěrů odvolacího soudu obviněný „věděl“, že se v blízkosti
jeho vozidla nacházejí malé děti, jimž ženy, které je měly na starosti,
„nevěnují dostatečnou pozornost“, a přitom započal s couváním, ačkoli věděl, že
při něm „nemusí batole spatřit za vozidlem“, splnil podmínky vědomé nedbalosti,
protože byl obeznámen s tím, že když začne couvat a dítě unikne z pozornosti
matky a vběhne mu pod kola, neuvidí ho a může ho přejet. Obviněný však bez
přiměřených důvodů spoléhal na to, že k takové situaci nedojde.
Pro vědomou nedbalost v tomto případě svědčí i to, že je ve smyslu § 16 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je
schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné
nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. V daném případě podle obecného
pravidla, že závěr o subjektivních znacích se musí zakládat na skutkových
zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování (srov. rozhodnutí č.
60/1972-IV. Sb. rozh. tr.), odvolací soud správně zavinění dovodil z okolností,
které byly na místě činu zjištěny, na jejichž základě usoudil, že obviněný
nechtěl způsobit následek, o němž věděl, že ho způsobit může (přitom s ním však
nebyl srozuměn), ale spoléhal, že ho nezpůsobí.
K závěru o tom, jak dalece obviněný spoléhal na to, že za daných okolností
předvídatelný následek nevznikne, je nutné zdůraznit i kritérium potřebné míry
opatrnosti, která je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při
předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem.
Závěr o vědomé nedbalosti musí vyplývat z osoby pachatele a konkrétních
okolností případu jím vnímaných nebo které měl alespoň možnost vnímat
(subjektivní hledisko). Při zkoumání zavinění pachatele ve smyslu § 16 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým
jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním
zákonem, ale je nutno zjišťovat všechny okolnosti, z nichž by bylo možno
spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo
ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí (srov. rozhodnutí č.
45/1965 a č. 75/1958 Sb. rozh. tr.). V případě dopravních nehod hranice
okolností, které může či nemůže řidič předvídat, nelze dovozovat pouze
hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní
situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska
zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti
vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení,
jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě
vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a
možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem
jsou dány současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn.
3 Tz 182/2001, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč.
2002, sv. 11 pod č. T 279).
Zásadu, že závěr o zavinění, které je právním závěrem, musí vyplynout z
provedeného dokazování, soudy v projednávané věci respektovaly a tyto okolnosti
dostatečně rozvedl v napadeném rozhodnutí zejména odvolací soud, který pro své
právní závěry o zavinění obviněného ve vědomé nedbalosti vycházel ze
skutečností, které byly výsledky řádně provedeného dokazování náležitě
objasněny.
Pro vědomost obviněného v této konkrétní věci je rozhodné, že při couvání svého
vozidla nesmí řidič ohrozit osoby nacházející se v blízkosti, a tedy, že musí
zajistit takové podmínky, aby k takovému ohrožení nedošlo, což vychází ze
samotné povahy couvání, při němž jsou výhledové možnosti řidiče podstatně
omezeny. Této povinnosti musí při couvání dbát každý řidič motorového vozidla,
neboť ji určuje ustanovení § 24 odst. 2 zák. 361/2000 Sb., které řidičům
ukládá, že při couvání nesmí ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních
komunikacích. Tato základní povinnost je zesílena další, vyjádřenou v odstavci
3 citovaného ustanovení tak, že pokud to vyžadují okolnosti, zejména
nedostatečný rozhled, musí řidič zajistit bezpečné otáčení nebo couvání pomocí
způsobilé a náležitě poučené osoby. Z těchto zákonných podmínek plyne, že řidič
při couvání motorového vozidla má za povinnost být zvýšeně opatrný a obezřetný. Této obezřetnosti musí řidič dbát o to více, couvá-li s motorovým vozidlem z
míst vyhrazených pro parkování v obytné zóně (§ 39 odst. 5 zák. č. 361/2000
Sb.), kde se v momentě, kdy hodlá započít s couváním, nacházejí v blízkosti
jiné osoby, jejichž výskyt před tímto manévrem zaznamenal. V případě, že
započne s couváním, ač může předvídat, že se některá z osob v okamžicích, kdy
mu postavení vozidla při couvání neumožňuje přehlédnout veškerý prostor za
vozidlem, přemístí do místa, které nemůže vidět nebo dostatečně sledovat, a
přesto couvá bez výstražného signálu nebo pomoci jiné pověřené osoby (§ 24
odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb.), zásadně odpovídá za následek, který v této
souvislosti způsobil. Tento závěr odpovídá i názoru vyslovenému v rozhodnutí
Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 19/1987 Sb. rozh. tr., podle něhož „v
obydlené části města, zastavěné rodinnými domky, kde nelze vyloučit pohyb osob
ve vozovce, je řidič autojeřábu, jestliže se rozhodne couvat a nemá dostatečný
rozhled za vozidlo, povinen zajistit bezpečné couvání pomocí způsobilé a
náležitě poučené osoby. K tomu je povinen i tehdy, když před nastoupením do
vozidla na vozovce ani v její blízkosti žádnou osobu neviděl“. V přezkoumávané
věci obviněný navíc o dětech pohybujících se na daném místě věděl a byl
obeznámen i s tím, že se nacházejí velice blízko místa, kde stálo jeho auto
(podle výsledků provedeného dokazování ve vzdálenosti jen několika metrů – ob
jedno parkovací místo). Za takové situace byl k větší opatrnosti povinen
nejenom na základě podmínek stanovených pro couvání, ale i podle základní
povinnosti řidiče plynoucí z § 5 odst. 1 písm. d) zák. č. 361/2000 Sb., podle
které musí dbát zvýšené opatrnosti – vedle jiných osob – zejména vůči dětem. Větší obezřetnost a opatrnost měl obviněný věnovat osobám pohybujícím se v
okolí jeho vozidla i proto, že parkovací místo, z něhož vycouvával, se
nacházelo v oblasti obytné zóny, v níž je stanoveno podle § 39 odst. 5 zák. č. 361/2000 Sb., aby řidiči dbali zvýšené ohleduplnosti vůči chodcům, které nesmí
ohrozit, což se vztahuje i na místa parkování na označených parkovištích, kde
jedině je v této oblasti dovoleno stání.
Dopravní značku označující dané místo
za součást tzv. obytné zóny obviněný při vjezdu na předmětné parkoviště míjel,
věděl o ní, a byl povinen ji respektovat.
Na základě těchto úvah Nejvyšší soud přisvědčil závěrům odvolacího soudu o tom,
že obviněný nedbal všech citovaných pravidel silničního provozu a uvedený
následek způsobil ve vědomé nedbalosti, a ztotožnil se i s tím, že závažnost
porušení povinností stanovených uvedeným právním předpisem [§ 4 písm. a), § 5
odst. 1 písm. d), § 24 odst. 2 a § 39 odst. 5 zák. č. 361/2000 Sb.], byť jde o
porušení dosahující svou závažností společenské škodlivosti kvalifikační
okolnosti porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku, je
škodlivost takového jednání podstatně snížena spoluzaviněním matky nezletilého,
která nerespektovala povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti
stanovené § 31 odst. 2 zákona o rodině. Těmito úvahami odvolací soud
respektoval, že mezi zaviněným jednáním pachatele a způsobeným následkem
(účinkem) musí být příčinná souvislost. Příčinný vztah, který spojuje jednání s
následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného
činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a
způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní
odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti
alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. rozhodnutí 20/1981
Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Zejména u trestných činů
ublížení na zdraví spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý
následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé
jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečná okolnost neztrácí
svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě
dalšími příčinami. To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a
následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí i další
skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že
jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo
došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele má proto
povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby.
Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, je důležité, aby
konkrétní činnost (jednání) pachatele, byla pro způsobení následku příčinou
dostatečně významnou.
Jak z obsahu dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, rovněž matka nezletilého
se spolupodílela na vzniklém následku. Vzhledem k situaci, jak byla ve výroku
rozsudku soudu druhého stupně popsána, matka nezletilého v daném okamžiku
dostatečně nezajistila bezpečnost svého jednoletého syna, kterému umožnila, aby
bez její kontroly pobíhal v prostoru parkoviště, kde byla zaparkována jiná
motorová vozidla. V důsledku toho nezletilý unikl z její pozornosti ve chvíli,
kdy obviněný s vozidlem vycouvával z parkovacího místa, a protože neviděla, že
se syn z jejího dosahu vzdálil a nebyl pod její trvalou kontrolou, kterou v
tomto místě s ohledem na svůj rozumový vývoj v prostředí mezi parkujícími
motorovými vozidly vyžadoval, vběhl pod couvající vozidlo obviněného, který při
nedostatečné povinné opatrnosti, jak byla výše rozvedena, jej srazil a způsobil
jeho smrt. Toto porušení povinností matky jako rodiče spolupůsobilo vedle
jednání obviněného na vzniklý následek. Tím nebyla přerušena příčinná
souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem, ale pouze k ní
přistoupila další skutečnost, jež spolupůsobila. Jednání obviněného jako
řidiče, který si řádně nevytvořil podmínky pro bezpečné couvání v místě, kde se
pohybovaly děti, o jejichž výskytu věděl, však zůstalo tou skutečností, bez níž
by k následku nebylo došlo, k čemuž se přidalo i obviněným umožněné jednání
matky, která svého syna v danou chvíli dostatečně nehlídala. Jednání obviněného
tak bylo jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek (srov.
rozhodnutí č. 72/1971 a rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud shledal právní závěry odvolacího soudu o vině obviněného
přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku správnými a v
souladu se všemi skutkovými zjištěními i právními zásadami k této právní
kvalifikaci se vztahujícími. Výhrady obviněného, s nimiž se již ve většině
vypořádaly soudy obou stupňů v předcházejících stadiích trestního řízení,
přičemž závěry zejména odvolacího soudu mají dostatečný argumentační odraz v
odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, Nejvyšší soud posoudil jako zjevně
neopodstatněné, a proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. března 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová