Proti posledně citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný
prostřednictvím obhájkyně JUDr. R. D. dovolání, které opřel o dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný vytkl soudům obou stupňů pochybení v právním posouzení skutku a
vyjádřil názor, že s ohledem na nedostatečné důkazy ve věci měl být obžaloby
zproštěn. Poukázal na důkazy založené ve spise a na odůvodnění odvolání ze dne
9. 5. 2006 a zopakoval, že nebylo v jeho možnostech a schopnostech výživné
řádně hradit; byl totiž jednak bez zaměstnání, jež si nemohl s ohledem na svůj
zdravotní stav zajistit, a jednak neměl v předmětné době ještě vyřízenu žádost
o přiznání invalidního důchodu. Uvedl také, že je znovu ženatý a má další
vyživovací povinnosti k dětem, je v evidenci úřadu práce a ve svízelné bytové
situaci, přičemž dávky, které pobírá od státu, postačují jen na jeho skromnou
obživu. Poukázal na rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, kterým sice
nebyl uznán invalidním, ale bylo konstatováno, že v důsledku dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné
činnosti o 14 %. V této souvislosti obviněný zmínil, že ve věci vedené u
Okresního soudu v Náchodě se domáhal snížení výživného, avšak soud jeho návrh
zamítl.
Podle názoru obviněného z provedených důkazů vyplývá, že nedosahoval takových
příjmů, které by mu umožnily vyživovací povinnosti v dané situaci dostát.
Dovozoval též, že jeho jednání nebylo zahrnuto úmyslným zaviněním, čímž nebyla
prokázána subjektivní stránka uvedeného trestného činu.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1
tr. ř. v celém rozsahu zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
19. 7. 2006, sp. zn. 12 To 232/2006, stejně jako rozsudek Okresního soudu v
Náchodě ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. 2 T 99/2005, jakož i všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l
odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Náchodě, aby předmětnou věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce) ve svém vyjádření k dovolání obviněného podle § 265h odst. 2 tr. ř.
přisvědčil námitce obviněného, která se týká právní kvalifikace jeho jednání.
Uvedl, že z rozhodných pasáží odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů není
zřejmé, zda byly v posuzovaném případě naplněny všechny zákonné znaky skutkové
podstaty trestných činů zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák.,
jimiž byl dovolatel uznán vinným.
Podle názoru státního zástupce soudy nevěnovaly téměř žádnou pozornost
zjišťování všech rozhodných skutečností, které vedly obviněného k neplnění
vyživovací povinnosti, ač jsou takové poznatky důležité k zodpovězení otázky,
zda a v jakém rozsahu je obviněný trestně odpovědný za neplnění své vyživovací
povinnosti. Uvedl, že soud prvního stupně neučinil stran hodnocení obhajoby
obviněného, jak ji uplatnil v trestním řízení, žádné vlastní závěry a toliko
přebral závěry soudu opatrovnického, aniž vzal v potaz, že opatrovnický soud
věc hodnotil z jiného úhlu pohledu, než jak má věc hodnotit soud trestní.
Obdobného pochybení se podle něj dopustil i odvolací soud, pokud v odůvodnění
svého rozhodnutí zdůraznil, že obhajoba obviněného, že nemohl sehnat zaměstnání
(a to s poukazem na nepříznivý zdravotní stav), je vyvrácena obsahem spisu
Okresního soudu v Náchodě sp. zn. P 169/99, v němž se tento soud těmito
skutečnostmi obsáhle a podrobně zabýval z podnětu návrhu obviněného na snížení
výživného na nezletilého syna M., přičemž návrhu na snížení výživného
nevyhověl.
Státní zástupce zaujal názor, že v trestním řízení musí být především důsledně
prověřeny důvody, pro které se povinná osoba dostala do situace, která jí
fakticky znemožňuje platit výživné či platit výživné ve stanovené výši, aniž by
se tím sama vystavila nebezpečí nouze. Pokud v rozhodném období povinná osoba
neplnila vyživovací povinnost z důvodu ukončení pracovního poměru, je třeba
hodnotit důvody, pro který byl pracovní poměr ukončen. Pozornost je třeba
věnovat též zjištění, zda ze strany povinné osoby nedošlo k vyvolání stavu
insolvence záměrně, a dále, zda takový stav skutečně existuje, zda není pouze
předstírán. Jako jediný příjem totiž může povinná osoba vykazovat pouze
sociální dávky, přičemž další příjem může pobírat z nepřiznaného pracovního
vztahu. Konečně je třeba prověřit, zda se povinná osoba bez důležitého důvodu
nevzdala výhodnějšího zaměstnání nebo nějakého majetkového prospěchu.
Teprve na základě skutkových zjištění ve shora naznačeném směru je podle
státního zástupce možno učinit závěr, zda a v jakém rozsahu byla povinná osoba
schopna plnit vyživovací povinnost a zda neplnění zákonné vyživovací povinnosti
vůči oprávněné osobě v rozhodné době ve smyslu § 213 tr. zák. bylo zaviněným
jednáním ve smyslu trestního zákona a v kladném případě, o jakou formu zavinění
se jedná.
Za tohoto stavu státní zástupce zhodnotil podané dovolání jako důvodné a
navrhl, aby Nejvyšší soud z jeho podnětu v neveřejném zasedání podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek (správně usnesení) Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 12 To 232/2006, jakož i jemu předcházející
rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. 2 T 99/2005, aby
podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu
soudu v Náchodě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že
dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť
napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku,
jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest[§ 265a odst. 2 písm. a)
tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu
podání podle § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze
znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů
vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné
ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a
odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním
posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. záleží v tom, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
V mezích uvedeného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
Z pohledu uvedených východisek nebylo možno do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů zahrnout ty námitky obviněného, jimiž se s poukazem na
nedostatečně prokázaný skutkový stav (prý nebylo v jeho možnostech a
schopnostech výživné řádně hradit, byl bez zaměstnání, jež si nemohl s ohledem
na svůj zdravotní stav zajistit, neměl vyřízenu žádost o přiznání invalidního
důchodu, znovu se oženil, má další vyživovací povinnosti k dětem, je v evidenci
úřadu práce a ve svízelné bytové situaci, dávky, které pobírá od státu,
postačují jen na jeho skromnou obživu, v důsledku dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti o 14 %
apod.) domáhal zproštění obžaloby.
Nejvyšší soud konstatoval, že takto formulované námitky jsou v podstatě pouhou
polemikou s tím, v jakém rozsahu soudy provedly dokazování, jak provedené
důkazy hodnotily a jak zjistily skutkový stav. V žádném případě nejde o
námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutků (jimiž byl
obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde v tomto případě o námitky,
které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky skutkové však nezakládají
žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje
zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci
dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním
posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve
svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod
zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě
nebylo, nehledě na to, že soudy obou stupňů na takto uplatněnou obhajobu
obviněného v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě reagovaly a zevrubně
vyložily, o jaké důkazy svá zjištění opřely a jaké skutečnosti vzaly za
prokázané. Tyto závěry Nejvyšší soud pokládal za přesvědčivé a v podrobnostech
na ně odkazuje.
Přihlédnout nebylo dále možno k té části dovolací argumentace obviněného,
poukázal-li na výhrady obsažené v odůvodnění svého odvolání ze dne 9. 5. 2006;
námitky obsažené v odvolání totiž nelze bez dalšího akceptovat jako námitky
dovolací, neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho
mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout
jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněného je však s poukazem
na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná otázka, zda
byly naplněny veškeré znaky trestných činů zanedbání povinné výživy podle § 213
odst. 1 tr. zák. po stránce subjektivní. Nejvyšší soud proto dále zkoumal, zda
jsou tyto námitky obviněného důvodné.
Trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. se dopustí
ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo
zaopatřovat jiného.
Objektem tohoto trestného činu je nárok na výživu, pokud je založen na
ustanovení zákona o rodině a vztahuje se tak na vyživovací povinnost
vyplývající přímo ze zákona o rodině, aniž by se vyžadovalo její předchozí
určení soudem.
Vyživovací povinnost rodičů k dětem je upravena v § 85 zákona č. 94/1963 Sb., o
rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „zákon o rodině“).
Podle odst. 1, 2 a 3 tohoto ustanovení platí, že vyživovací povinnost rodičů k
dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit, přičemž oba
rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a
majetkových poměrů, přičemž dítě má právo podílet se na životní úrovni svých
rodičů; při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti se přihlíží k tomu,
který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Žijí-li rodiče spolu,
přihlédne se i k péči rodičů o společnou domácnost.
Pro posouzení, zda obviněný (dva) trestné činy zanedbání povinné výživy podle §
213 odst. 1 tr. zák. spáchal či nikoliv, jsou rozhodující skutky uvedené ve
výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pod body 1. a 2., případně
rozvedené v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však mají i navazující tzv.
právní věty výroku o vině.
Právě z těchto právních vět výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se
podává, že soud považoval v obou případech za naplněné ty znaky uvedeného
trestného činu, které spočívají jak v bodě 1., tak i v bodě 2. v tom, že
obviněný úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s
odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní
skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu spolehlivě
vyjadřují. Vycházeje z takto (tj. v uvedeném výroku o vině pod body 1. a 2.)
popsaných skutkových zjištění, Nejvyšší soud shledal, že soudy použitá právní
kvalifikace posuzovaného jednání jako dvou trestných činů zanedbání povinné
výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. je přiléhavá a důvodná.
Z pohledu zavinění je u uvedeného trestného činu v této jeho alternativě
vyžadováno zavinění úmyslné. Podle § 4 tr. zák. je čin spáchán úmyslně,
jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo
ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým
jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je
způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Těžištěm dovolacích námitek v této části podaného mimořádného opravného
prostředku bylo tvrzení obviněného, že s ohledem na svůj dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav si není schopen zajistit zaměstnání, v důsledku čehož nedosahuje
takových příjmů, které by mu umožnily vyživovací povinnosti v dané situaci
dostát.
Tuto námitku však Nejvyšší soud – stejně jako soudy prvního a druhého stupně v
předchozích stadiích řízení – nepovažoval za opodstatněnou, neboť obviněným
tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají.
Podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů o vině obviněného byly vedle
výpovědi samotného obviněného a svědkyně V. L. zprávy Úřadu práce v S.,
Městského úřadu v S., Magistrátu města M. B., OSSZ M. B., Městského úřadu v T.,
OSSZ J., Úřadu práce v J. Dále soudy vycházely ze zjištění obsažených v
rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. 2. 1994, sp. zn. 5 C 378/1993 (č.
l. 52 až 53), jímž uvedený soud jednak rozhodl o rozvodu manželství obviněného
s V. L. a jednak schválil dohodu rodičů o úpravě práv a povinností k nezletilým
dětem M. a M. L., dále z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. 1. 2003,
sp. zn. P 196/1999 (č. l. 54 až 57), jímž tento soud rozhodl o snížení
výživného, jež byl obviněný povinen platit pro nezl. syna M., a to z dosavadní
částky 900,- Kč měsíčně na 700,- Kč měsíčně s účinností od 6. 2. 2003, z
rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. P 196/1999 (č. l.
114 až 115), jímž uvedený soud zamítl návrh obviněného na snížení výživného pro
nezl. syna M. ve výši 700,- Kč měsíčně, a z rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 20 Co 263/2004, kterým byl posledně
uvedený rozsudek okresního soudu o zamítnutí návrhu obviněného na snížení
výživného potvrzen.
Z obsahu spisu vyplývá, že obviněný je veden trvale od 6. 11. 2002 v evidenci
uchazečů o zaměstnání, když jeho pracovní poměr ve společnosti H. B., s. r. o.,
byl ukončen ke dni 31. 10. 2002 dohodou podle § 43 zákoníku práce pro nemožnost
jeho dalšího zaměstnávání. Ze zprávy ošetřující lékařky obviněného MUDr. M. T.
ze dne 1. 9. 2004 (č. l. 131) a zpráv Úřadu práce v J. ze dne 17. 3. 2004, 14.
4. 2004 a 22. 10. 2004 (č. l. 102, 104 a 110) je zjevné, že obviněný splňuje
veškeré předpoklady pro své pracovní uplatnění, a to nejen z hlediska své
zdravotní způsobilosti, ale i z pohledu možnosti jeho profesního uplatnění na
trhu práce.
Především je třeba uvést, že obviněný je vyučen strojním zámečníkem (což je
učební obor zakončený maturitou), když z žádného z provedených důkazů
nevyplývá, že by neměl možnost nastoupit do pracovního poměru v této profesi.
Stejně tak zdravotní stav dovolatele nelze hodnotit jinak než jako dobrý, neboť
nemá změněnou pracovní schopnost (invalidní důchod nebyl přiznán) a je schopen
pracovního zařazení s omezením přetěžování páteře (v citované lékařské zprávě
je konkrétně uvedeno, že obviněný je schopen i s obtížemi, na které poukazuje,
vykonávat lehčí fyzickou práci). Jestliže se obviněný dovolává vyjádření České
správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 3. 2006, podle kterého jeho schopnost
k soustavné výdělečné činnosti v důsledku nepříznivého zdravotního stavu klesla
o 14%, pak je třeba uvést, že se jedná pouze o nepatrné znevýhodnění na trhu
práce; neznamená to, že by obviněný nebyl schopen si zaměstnání vůbec zajistit
a jeho poukazy na toto vyjádření jsou pouze účelové.
Obviněný i podle názoru Nejvyššího soudu nevynaložil potřebné úsilí k tomu, aby
své povinnosti plnění vyživovací povinnosti vůči nezletilému synovi M. L. mohl
dostát. Ač si byl vědom toho, že pokud bude pobírat pouze dávky státní sociální
podpory, nebude moci výživné na svého syna řádně platit, neučinil žádná
opatření (třebaže mu v tom nebránily žádné závažné okolnosti ani jeho zdravotní
stav), aby mohl alespoň zčásti plnit svoji vyživovací povinnost. Obviněný tak
při vědomí své zákonné vyživovací povinnosti neučinil nic, aby si vlastní prací
zajistil určitý zdroj příjmů a mohl tak alespoň částečně výživné uhradit, a to
v rámci svých možností a schopností.
Za této situace však Nejvyšší soud nemohl než uzavřít, že takové jednání
obviněného je zahrnuto zaviněním minimálně ve formě úmyslu nepřímého podle § 4
písm. b) tr. zák. Jestliže totiž obviněný vědomě neplnil svou vyživovací
povinnost vůči nezletilému synovi M. L., ač tak učinit měl a mohl a žádná
okolnost mu nebránila v tom, aby si zajistil zaměstnání a zdroj příjmů, z
kterého by této své povinnosti dostál alespoň částečně, musel být alespoň
srozuměn s tím, že tímto svým odmítavým postojem způsobí zásah do práv
chráněných trestním zákonem.
Pro úplnost (a k výhradě obsažené ve vyjádření státního zástupce, že soudy
neučinily stran hodnocení obhajoby obviněného žádné vlastní závěry a toliko
přebraly závěry soudu opatrovnického) je třeba dodat, že soud při posuzování
trestní odpovědnosti obviněného za neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo
zaopatřovat jiného ve smyslu § 213 tr. zák. sice není vázán rozhodnutím, kterým
v občanském právním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu
výživného (srov. rozh. č. 11/1984 Sb. rozh. trest., Bulletin bývalého
Nejvyššího soudu ČSR č. 3/1983-16 aj.), to však na druhé straně neznamená, že
by takové rozhodnutí nemohl vzít za součást svých skutkových zjištění, pokud se
s ním ztotožní a neshledá důvody pro jiné závěry.
Z těchto důvodů nelze námitky obviněného D. L., které relevantně uplatnil v
rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat.
Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění
podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a