8 Tdo 1273/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. prosince 2006
dovolání obviněných P. V. a P. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 24. 4. 2006, sp. zn. 6 To 14/2006, ve spojení s opravným usnesením Vrchního
soudu v Praze ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 6 To 14/2006, v trestní věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 11/2000 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4.
2006, sp. zn. 6 To 14/2006, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne
12. 9. 2006, sp. zn. 6 To 14/2006, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
24. 10. 2005, sp. zn. 56 T 11/2000, v celém rozsahu z r u š u j í .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby
věc v rozsahu zrušení v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 56 T 11/2000,
byli obvinění P. V. a P. S. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250
odst. 1, 4 tr. zák. ve znění před novelou zákona č. 253/1997 Sb. a odsouzeni
shodně podle § 250 odst. 4, § 40 odst. 1, § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1 tr. zák.
k trestu odnětí svobody tři léta s dohledem a podle § 60a odst. 2 tr. zák. byl
výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle § 229 odst. 1
tr. ř. byl M. S., správce konkursní podstaty obchodní společnosti E…, s. r. o.
se sídlem v P., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Oba obvinění napadli rozsudek soudu prvního stupně odvoláními, která shodně
zaměřili zejména proti výroku o vině. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne
24. 4. 2006, sp. zn. 6 To 14/2006, ve spojení s opravným usnesením tohoto soudu
ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 6 To 14/2006, byl z podnětu obou odvolání rozsudek
soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. v celém rozsahu
zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obvinění byli
uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění
zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzeni podle § 250 odst. 4, § 40 odst. 1, § 58
odst. 1 a § 60a odst. 1, 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři léta, za
současného vyslovení dohledu, jejichž výkony byly podmíněně odloženy na
zkušební dobu pěti let.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obvinění trestného činu dopustili
tím, že ve dnech 1. 7. 1994, 29. 7. 1994 a 16. 9. 1994 po vzájemné dohodě
uzavřeli 4 kupní smlouvy na zhotovení celkem 25 ks ekologických spaloven v
celkové hodnotě 209.000.000,- Kč, které za stranu kupující uzavřel obviněný P.
S. jako jednatel a jediný společník obchodní společnosti E…, s. r. o., se
sídlem P., a za stranu prodávající obviněný P. V., majitel podniku V. E. – t.
e. t. P., se sídlem P., Ž., a zároveň se oba obvinění dohodli, že kupní cena
uvedených spaloven bude hrazena z finančních prostředků, které obviněný P. S.
získá prostřednictvím úvěrů poskytnutých Č. s., a. s., N. P., P. na základě tří
smluv o úvěru uzavřených za zastoupené v prvních dvou případech obviněným P. S.
a naposledy svědkyní Mgr. H. O. ve dnech 1. 7., 4. 8. a 29. 9. 1994, přičemž
tyto finanční prostředky v celkové výši 209.000.000,- Kč Č. s., a. s.,
poskytla, a to výhradně na nákup předmětu leasingu – celkem 25 ks spaloven,
přičemž od počátku svého jednání si oba obvinění byli vědomi, že společnost E…,
s. r. o., nemá žádného závazného zákazníka na odběr těchto spaloven formou
leasingu a uzavření shora uvedených kupních smluv je naprosto nevýhodné, a byli
srozuměni s tím, že postupně vypůjčená vysoká částka ve výši 209.000.000,- Kč
nebude ve sjednané lhůtě vrácena, přesto byla obviněnému P. V. na základě shora
uvedených kupních smluv uhrazena částka ve výši 209.000.000,- Kč, ze které si
obviněný P. S. nechal vyplatit od obviněného P. V. provizi ve výši 67.950.000,-
Kč, a to v rámci dále uzavřených zprostředkovatelských smluv, a takto získané
finanční prostředky pak využil pro potřeby svých společností E… O.., s. r. o.,
a E… A.., s. r. o., a také obviněný P. V. zbývající finanční prostředky použil
nikoli na výrobu spaloven, ale dílem na provoz a investice do své společnosti a
dílem nezjištěným způsobem, a oba obvinění se o realizaci kupních smluv
prodejem spaloven nesnažili, čímž oba obvinění způsobili Č. s., a. s., se
sídlem N. P., P., škodu ve výši 209.000.000,- Kč, když z prvních dvou úvěrů E…,
s. r. o., uhradila poškozené Č. s., a. s., v období od 20. 12. 1994 do 20. 6.
1995 tři splátky jistiny v celkové výši po 9.614.000,- Kč a z prvého na úroku
do 20. 12. 1995 celkem 3.246.106,70 Kč, později v průběhu roku 1998 z výnosu
realizovaného zajištění bylo u prvého úvěru uhrazeno na účet dlužných úroků
7.952.677,30 Kč a u třetího na účet dlužné jistiny z výnosu prodeje zástavy
celkem 28.842.000,- Kč.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o sedmé rozhodnutí, kterým Vrchní
soud v Praze o odvolání v projednávané věci rozhodl, byť v předchozích
případech se převážně jednalo o odvolání státní zástupkyně Městského státního
zastupitelství v Praze podaná v neprospěch obou obviněných. V prvním případě
usnesením ze dne 24. 11. 2000, sp. zn. 6 To 95/2000, podle § 258 odst. 1 písm.
b), c), d) tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2000,
sp. zn. 56 T 11/2000, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Městskému soudu v
Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve druhém případě
usnesením ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 6 To 39/01, podle § 258 odst. 1 písm. b)
tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. 56 T
11/2000, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Městskému soudu v Praze, aby
ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve třetím případě usnesením
ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 6 To 106/2001, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř.
zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2001, sp. zn. 56 T
11/2000, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Městskému soudu v Praze, aby
ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším případě usnesením ze
dne 27. 9. 2002, sp. zn. 6 To 75/02, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 56 T 11/2000, a
podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc znovu vrátil Městskému soudu v Praze, aby ji v
potřebném rozsahu znovu projednal. Dále usnesením ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 6
To 11/03, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 20. 1. 2003, sp. zn. 56 T 11/2000, a podle § 259 odst. 1
tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl; podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a
rozhodnuta jiným senátem. Konečně usnesením ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 6 To
75/2004, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 56 T 11/2000, a podle § 259 odst. 1, 5 písm.
a) tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 6 To 14/2006,
podali obvinění P. V. a P. S. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě
dovolání směřující především proti výroku o vině.
Obviněný P. V. ve svém dovolání odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g), k), l), tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je
podle něj naplněn tím, že rozsudek odvolacího soudu, ač došlo ke změně
posouzení trestnosti jednání podle novelizovaného znění trestního zákona, je
svou podstatou a významem rozhodnutím o zamítnutí odvolání obviněného, kdy již
rozhodnutím soudu prvního stupně, vázaného právním názorem odvolacího soudu,
byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl kromě
současně vytýkaného porušení práva na spravedlivý proces podstatou podaného
odvolání. Existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
spatřoval v tom, že ve výroku o vině nebyl učiněn odkaz na ustanovení § 9 odst.
2 tr. zák., ač byl odsouzen jako spolupachatel.
Ve vztahu k tvrzenému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný obsáhle zrekapituloval dosavadní průběh řízení a namítl, že ačkoliv
Vrchní soud v Praze ve věci žádné důkazy neprováděl, vyslovoval své názory
ohledně hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, předjímal jeho
závěry a ukládal mu provedení dalších důkazů. Naposledy usnesením ze dne 30. 9. 2004 odvolací soud poprvé nařídil uznat dovolatele vinným trestným činem
podvodu ve spolupachatelství, jak se následně stalo. Namítl, že dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán především tím, že odvolací soud
ignoroval změnu důkazní situace, která vyplynula z doplněného dokazování. Ignorace důkazní situace byla spolu s nesprávným hmotně právním posouzením věci
z hlediska obchodního práva důvodem pro podání odvolání. Soud druhého stupně
opomenul zejména důkazy obrazovým materiálem, výslechem svědků P. T., Bc. M. S. a Mgr. M. S., ze kterých jednoznačně vyplývá, že ke dni prohlášení konkursu
bylo na skladě obchodní společnosti dovolatele v různých fázích výroby
předpřipraveno minimálně 19 a maximálně 22 kusů spaloven, což vyvrací závěr
soudu druhého stupně, že se dovolatel nepokusil předmětné spalovny ani vyrobit. Městský soud v Praze doplněné dokazování zcela pominul a přes posun v důkazní
situaci právní názor odvolacího soudu plně respektoval. Provedený důkaz
videokazetou pořízenou pro účely konkursního řízení nebyl hodnocen, avšak v
rozporu s tím na jiném místě v odůvodnění je konstatováno, že soud nepřihlédl k
obhajobě obviněného, že měl předvyrobené spalovny, a ještě na jiném místě
uvádí, že části spaloven nepovažuje za vyrobené spalovny, nýbrž jen za přípravu
výroby. Vrchní soud v Praze tuto nelogičnost přešel, ačkoliv právě skutečnost,
že se obviněný nepokoušel o výrobu spaloven, byla zásadním pilířem názoru
odvolacího soudu. Soud prvního stupně taktéž nesprávně doplnil popis skutku o
„vědomí obviněných o nemožnosti splatit úvěr“, ač v tomto ohledu žádný další
důkaz neprovedl. Poukázal na to, že je mu nesprávně přičítána okolnost, že
zůstal nečinný ve shánění zákazníků pro vyrobené spalovny, neboť tato povinnost
z uzavřených smluv nevyplývá. Za nesprávný označil i závěr, že peníze
zbývající po vyplacení provize společnostem spoluobviněného P. S. nepoužil na
výrobu spaloven; způsob jejich použití je možno vyhledat v řádně vedeném
účetnictví společnosti, ze kterého plyne, že prostředky byly použity pro výrobu
spaloven a v souvislosti s touto výrobou, což potvrdil i svědek Bc. M. S.,
správce konkursní podstaty. Odvolací soud se opakovaně nevypořádal s
předkládaným argumentem, že změna předpisů o ceně spalování a skladování
odpadů, a jejich dopad na pokles zájmu o spalovny jsou nesprávně přičítány k
tíži dovolatele a ani s námitkou, že pokles zájmu o spalovny byl zapříčiněn
postupem policejního komisaře, který ještě před zahájením trestního stíhání
obeslal potenciální zájemce dopisem, jehož obsahem bylo sdělení o podání
informací o těchto obchodech v souvislosti s trestnou činností dovolatele.
Odvolací soud podle jeho názoru taktéž ignoroval dovolenost prodeje budoucí
produkce ze strany obviněného a jeho naprostou neúčast na jednáním s poškozeným
v době čerpání úvěru, stejně jako právní důvod uzavření smluv s P. S. Vyjádřil
proto přesvědčení, že celá kauza měla být posuzována výlučně v mezích
obchodního práva, nikoliv též práva trestního. Za nekorektní považoval
hodnocení výpovědi svědkyně J. V., z níž byla bezdůvodně pojata za důvěryhodnou
a rozhodující jen její spekulace o případných schváleních či neschváleních
úvěru jinými osobami a poznamenal, že právě tato svědkyně v rozporu se
skutečností tvrdila, že se jednání s Č. s. účastnil, ač je prokázáno, že se tak
stalo až poté, co Č. s. žádala splacení úvěru. Dodal, že ač Vrchní soud v Praze
dospěl k závěru, že aplikace trestního zákona platného v době rozhodování o
vině našla svoji odezvu v otázce posunu hranice způsobené škody a tím i
společenské nebezpečnosti, nepromítl toto zjištění do výroku o trestu.
Dále vytkl, že odvolací soud již v době předcházející vydání napadeného
rozhodnutí svým postupem zásadně porušil jeho právo na spravedlivý proces,
včetně práva na obhajobu. Svými závaznými pokyny zbavil soud prvního stupně
možnosti nezávislého a nestranného rozhodování a sám ve věci rozhodl předem.
Domníval se také, že došlo k obcházení a zneužití § 264 odst. 1 tr. ř., neboť z
usnesení odvolacího soudu plyne, že měly být činěny pouze úkony směřující k
jeho neprospěchu. Další pochybení spatřoval obviněný v dřívějším postupu
odvolacího soudu, pokud věc přikázal k projednání jinému senátu, neboť tak
odňal dovolatele jeho zákonnému soudci.
Obviněný P. V. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
24. 4. 2006, sp. zn. 6 To 14/2006, jakož i jemu předcházející odvolací řízení
zrušil a věc přikázal jinému senátu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný P. S. ve svém dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Především
upozornil na skutečnost, že řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, je
zatíženo vadou, spočívající v porušení předpisů procesního práva, když odvolací
soud fakticky zamítl odvolání proti prvostupňovému rozsudku (jakkoli jej
formálně změnil), přičemž ale v podstatě přezkoumával své vlastní předchozí
rozhodnutí, neboť předtím sám uložil soudu prvního stupně, jak má věc
posuzovat. Soudy podle něj nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neodstranily
pochybnosti, které v předmětné věci evidentně existují. Vyjádřil přesvědčení,
že popis skutku, tak jak je uveden ve výrokové části napadeného rozhodnutí,
nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, 4 tr. zák., a to zejména po stránce subjektivní. Naplnění toto znaku
podle dovolatele neodpovídá vyjádření, že získání peněžních prostředků „se
srozuměním, že tyto vráceny nebudou“ neodpovídá úmyslné povaze daného trestného
činu. Vytkl, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán
vinným, chybí po stránce objektivní zejména uvedení v omyl a po stránce
subjektivní úmysl uvést banku v omyl a obohatit se, přičemž vyvozoval, že
prokázat je třeba úmysl přímý. Odvolacímu soudu také vytkl, že nad rámec svých
oprávnění přikázal soudu prvního stupně, jaká má učinit skutková zjištění,
posléze i jak věc právně posoudit, a ponechal mu toliko prostor pro úvahu o
trestu, čímž de facto suploval úlohu soudu prvního stupně k tíži obou
obviněných a porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, zásadu bezprostřednosti,
zásadu volného hodnocení důkazů a potažmo i jeho právo na obhajobu. Odvolací
soud se následně s těmito námitkami nepřesvědčivě vypořádal argumentací, že
jeho pokyny směřovaly pouze do hodnocení právního stavu, nikoliv k otázkám
právním. Pokud soud prvního stupně takový přístup akceptoval, ačkoliv k tomu
nebyl povinen, dopustil se sám procesního pochybení a zatížil řízení vadou,
která zcela zřejmě vedla k nesprávnému rozhodnutí. Výše uvedeným postupem soudů
obou stupňů došlo i k porušení práva na spravedlivý proces, jež je garantováno
Ústavou i Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obviněný P. S. proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu
v Praze zrušil a sám aby jej podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby,
popř. aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, a
to v jiném složení senátu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
obviněného P. V. uvedl, že dovolatelem shromážděná argumentace k důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se omezuje zejména na kritiku
procesu dokazování, čili provádění a hodnocení jednotlivých důkazů jako
způsobu, jímž soudy stabilizovaly skutkový stav, a nevyhovuje proto tvrzenému
dovolacímu důvodu. Pokud obviněný namítl, že jeho obchodní vztahy ke
spoluobviněnému nebyly v rozporu s ustanoveními jiného odvětví práva,
konstatoval, že to samo o sobě ještě neznamená, že takové jednání není závadné
z hlediska trestního práva. Za irelevantní označil i námitky směřující proti
způsobu, jímž probíhalo řízení od fáze předposledního odvolacího řízení do
pravomocného ukončení věci. Důvodné podle státního zástupce nejsou ani výtky
obviněného podsouvající odvolacímu soudu snahu ovlivnit skutkové závěry, k nimž
dospěl soud prvního stupně, neboť skutková zjištění byla výsledkem
vyčerpávajícího dokazování soudem prvního stupně a dlouhodobě se neměnila.
Neopodstatněnou shledal i námitku obviněného o absenci ustanovení § 9 odst. 2
tr. zák. v právní větě odsuzujícího rozhodnutí, neboť toto ustanovení není
hmotně právní normou, jež by měla vliv na právní posouzení skutku a na
rozhodnutí o trestu; jde toliko o vyjádření mnohosti subjektů trestného činu
oproti individuálnímu subjektu ve smyslu § 9 odst. 1 tr. zák. Ve vztahu k
důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nelze podle jeho názoru z
podaného dovolání zjistit, v čem obviněný naplnění tohoto dovolacího důvodu
spatřoval. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. V. podle § 265i
odst. 1 písm. b, e) tr. ř. odmítl, protože bylo zčásti neopodstatněné a zčásti
bylo podáno z jiného než zákonem aprobovaného důvodu.
Ve vyjádření k dovolání obviněného P. S. státní zástupce uvedl, že převážná
část námitek tohoto dovolatele směřovala proti způsobu, jakým probíhal proces
jednak v rámci předposledního odvolacího řízení a poté i před soudem prvního
stupně, a proti postupu soudů, nepoužily-li zásadu in dubio pro reo. Takové
námitky nevyhovují tvrzenému dovolacímu důvodu, neboť jimi dovolatel napadá
ryze procesní náležitosti řízení před oběma soudy, které nenalézají odraz v
žádném konkrétním hmotně právním ustanovení trestního práva, a navíc je nelze
ani označit za důvodné. Argumenty dovolatele vztahující se k nesouladu věty
právní s větou skutkovou sice deklarovaný důvod dovolání naplňují, avšak
souhlasit s nimi nelze. Upozornil, že ačkoliv se ve skutkové větě nevyskytují
výrazy „úmysl“ a „podvod“, popis skutku pregnantně vyjadřuje skutkovou povahu
jednání obviněných a je z něho patrný i eventuální úmysl spočívající ve
srozumění s rozptýlením finančních prostředků, aniž by byly použity za účelem,
pro který byly poskytnuty, přičemž o skutečných okolnostech, které se týkaly
tvrzeného předmětu úvěru, uvedli bance nepravdivé údaje a další zamlčeli.
Podvodná povaha jednání je podle něho zřejmá z vyplacení provize společnostem,
které fakticky patřily obviněnému S., aniž by byl zajištěn jediný konkrétní
odběratel na některou z 25 spaloven. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Závěrem svého vyjádření k oběma dovoláním státní zástupce dodal, že v napadeném
rozsudku Vrchního soud v Praze absentuje výrok o zrušení rozsudku Městského
soudu v Praze napadeného odvoláními, i když o zrušení výroků o vině, trestu i o
náhradě škody odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí hovoří. Pro případ,
že by se nejednalo jen o písařskou chybu a výrok o zrušení rozsudku soudu
prvního stupně skutečně učiněn nebyl, navrhl, aby Nejvyšší soud chybějící výrok
doplnil, a odstranil tak vadu naplňující důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. k) tr. ř., třebaže nebyl validně uplatněn.
K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že z obsahu spisu se podává, že ač předseda
senátu vyhlásil označený rozsudek v takové podobě, že úvodní část zahrnovala
výrok o zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2005 č. j. 56
T 11/2000-1567 podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. z podnětu odvolání
obviněných P. V. a P. S. v celém rozsahu a odkaz na § 259 odst. 3 tr. ř. (č.
l. 1636-1637), vyhotovení rozsudku a jeho opisy tento úvodní výrok
neobsahovaly. Tuto zřejmou nesprávnost, k níž došlo ve vyhotovení rozsudku a
jeho opisech, předseda senátu odvolacího soudu opravil tak, aby vyhotovení bylo
v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen. Usnesením Vrchního soudu
v Praze ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 6 To 14/2006, byl podle § 131 odst. 1 tr.
ř. ve vyhotovení a opisech rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2006,
sp. zn. 6 To 14/2006, opraven výrok tak, že se na jeho úvod doplňuje chybějící
část - „Z podnětu odvolání obžalovaných P. V. a P. S. se napadený rozsudek
podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušuje v celém rozsahu a podle § 259
odst. 3 tr. ř. se rozhoduje takto:“. Je proto zjevné, že se o pochybení
zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., nejednalo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání
odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr.
ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla
dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i řízení
napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání jsou zčásti důvodná.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – obvinění P. V. i P. S.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových
zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §
265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav
je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v
té části dovolání, v níž obvinění zpochybnili správnost právního posouzení
skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Z hlediska
napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná především otázka, zda
skutkem, jak byl zjištěn soudy, byla naplněna subjektivní stránka tohoto
trestného činu.
Obecně platí, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem,
je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují
formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje
takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou
trestnosti (§ 3 odst. 1, 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v
konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu. K
trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon
výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti (§ 3 odst. 3 tr. zák.).
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě
cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije
něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku
škodu velkého rozsahu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soud
považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že
obvinění ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatili tím, že uvedli někoho
v omyl, a způsobili tak škodu velkého rozsahu.
Skutková část výroku o vině odvolacího soudu ani ve spojení s odpovídající
částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však konkrétní skutková zjištění,
která naplňují všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst.
1, 4 tr. zák. ve vztahu k oběma obviněným, přesvědčivě neobsahují.
Podstata podvodného jednání podle zjištění soudů spočívala v tom, že ve dnech
1. 7. 1994, 29. 7. 1994 a 16. 9. 1994 po vzájemné dohodě uzavřeli 4 kupní
smlouvy na zhotovení celkem 25 ks ekologických spaloven v celkové hodnotě
209.000.000,- Kč, které za stranu kupující uzavřel obviněný P. S. jako jednatel
a jediný společník obchodní společnosti E…, s. r. o., a za stranu prodávající,
tj. V. E. – t. e. t. P., obviněný P. V., a zároveň se oba obvinění dohodli, že
kupní cena uvedených spaloven bude hrazena z finančních prostředků, které
obviněný P. S. získá prostřednictvím úvěrů poskytnutých Č. s., a. s., na
základě tří smluv o úvěru uzavřených za zastoupené v prvních dvou případech
obviněným P. S. a naposledy svědkyní Mgr. H. O. ve dnech 1. 7., 4. 8. a 29. 9.
1994. Tyto finanční prostředky v celkové výši 209.000.000,- Kč Č. s. poskytla,
a to výhradně na nákup předmětu leasingu – celkem 25 ks spaloven, přičemž od
počátku svého jednání si oba obvinění byli vědomi, že společnost E…, s. r. o.,
nemá žádného závazného zákazníka na odběr těchto spaloven formou leasingu a
uzavření shora uvedených kupních smluv je naprosto nevýhodné a byli srozuměni s
tím, že postupně vypůjčená vysoká částka ve výši 209.000.000,- Kč nebude ve
sjednané lhůtě vrácena, přesto byla obviněnému P. V. na základě shora uvedených
kupních smluv uhrazena částka ve výši 209.000.000,- Kč, ze které si obviněný P.
S. nechal vyplatit od obviněného P. V. provizi ve výši 67.950.000,- Kč, a to v
rámci dále uzavřených zprostředkovatelských smluv, a takto získané prostředky
pak využil pro potřeby svých společností E… O.., s. r. o., a E… A.., s. r. o.,
a také obviněný P. V. zbývající finanční prostředky použil nikoli na výrobu
spaloven, ale dílem na provoz a investice do své firmy a dílem nezjištěným
způsobem, a oba obvinění se o realizaci kupních smluv prodejem spaloven
nesnažili.
Skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. vyžaduje, aby
pachatel měl podvodný úmysl již v době, kdy začne naplňovat objektivní stránku
tohoto trestného činu. Pokud úmysl „podvést“ získá až dodatečně, trestného činu
podvodu se nedopustí, ačkoliv výsledek a subjektivní vztah pachatele k němu je
stejný. Odvolací soud opakovaně v těchto souvislostech správně připomněl, že k
naplnění zavinění u trestného činu podvodu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že
obvinění již v době poskytnutí peněz jednali jednoznačně v úmyslu tyto buď
vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě, případně aby alespoň
jednali s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebudou moci vrátit a že tím
uvádějí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatili. Dodal také, že
si je vědom toho, že nelze považovat za trestný čin podvodu jednání, kdy teprve
po uzavření smlouvy o úvěru vznikly překážky, které bránily obviněným splnit
závazek z úvěrových smluv a které nemohli v době jejich uzavření ani předvídat,
jestliže by jinak byli tehdy schopni závazky splnit, nebo jestliže byli sice
schopni peníze vrátit ve sjednané lhůtě, ale z různých důvodů vrácení peněz
odkládali, nebo dodatečně pojali úmysl peníze vůbec nevrátit. Z této
rekapitulace je zjevné, že podmínkou trestnosti činu jako trestného činu
podvodu podle § 250 tr. zák. není úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák., jak
tvrdil obviněný P. S., postačí prokázání zavinění ve formě úmyslu nepřímého
podle § 4 písm. b) tr. zák. V odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 6 To
75/2004, jímž byl z podnětu odvolání státní zástupkyně Městského státního
zastupitelství v Praze zrušen zprošťující rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 10. 12. 2003, sp. zn. 56 T 11/2000, a věc byla vrácena soudu prvního
stupně, tento soud vyložil, že nepřímý úmysl obviněných ve smyslu § 4 písm. b)
tr. zák., tj. jejich srozumění, že postupně vypůjčená vysoká částka
209.000.000,- Kč nebude ve sjednané lhůtě vrácena a že tím uvádí v omyl Č. s.,
a. s., aby se k její škodě obohatili, prokazují vedle objektivních skutečností,
že na základě tří smluv o úvěru byly obchodní společnosti E…, s. r. o.,
poskytnuty úvěry v celkové výši 209.000.000,- Kč, a to výhradně na nákup
předmětu leasingu – celkem 25 kusů spaloven typu EK A 1/05, že došlo k uzavření
čtyř kupních smluv mezi subjekty V. E. P. a E…, s. r. o., na koupi celkem 25
kusů těchto spaloven za celkovou částku 209.000.000,- Kč, jejichž nedílnou
součástí byly dodatky korigující čl. 5.2. smluv a zároveň ve stejné dny byly
uzavřeny mezi společnostmi V. E. P. na straně jedné a E… A.., s. r. o., a E…
O.., s. r. o., jako zprostředkovatelem, zastoupených vždy obviněným P. S., na
straně druhé smlouvy o zprostředkování, podle kterých zprostředkovateli
přísluší provize ve výši 2.798.000,- Kč za jeden kus, přičemž k realizaci
kupních smluv prodejem spaloven nedošlo, především zjištění, že k vypůjčení
výše uvedené částky došlo bez toho, aniž by disponovali závaznou objednávkou na
odběr spaloven. Odvolací soud nevyloučil možný negativní dopad změny trendu
sazeb poplatků I. a II.
za uložení odpadu na skládkách od roku 1995 (nikoliv
jejich změny), spočívající v jejich nezměněné výši oproti významnému nárůstu
sazby II. v předchozím období, na zájem odběratelů o předmětné spalovny, ovšem
při správnosti předpokladu obviněných, že sazba II. bude nadále progresivně
růst, by byla jednou ze zásadních podmínek reálného vrácení poskytnutého úvěru,
že obvinění budou mít detailní znalosti o vývoji budoucí příslušné právní
úpravy, což se zjevně nestalo. Na jiném místě upozornil na informovanost
obviněného P. V. o možné nerentabilnosti předmětných spaloven (viz sdělení
ČIŽP) jakožto další pro rozhodnutí o vině obviněných relevantní skutkový
poznatek soudu prvního stupně. Tato zjištění odvolací soud promítl do závěru,
že obvinění byli srozuměni s tím, že ve sjednané lhůtě nebudou moci poskytnutý
úvěr zaplatit a soudu prvního stupně uložil, aby oba obviněné jako
spolupachatele podle § 9 odst. 2 tr. zák. uznal vinnými trestným činem podvodu
podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (strana 8 usnesení).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 56 T 11/2000, jsa
vázán výše vyjádřeným právním názorem odvolacího soudu, uznal oba obviněné
vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění před
novelou zákonem č. 253/1997 Sb. V odůvodnění rozsudku vyložil, že „obvinění
byli srozuměni s tím, že postupně vypůjčenou částku 209.000.000,- Kč nebudou
moci ve sjednané lhůtě vrátit a tím při uzavírání úvěrové smlouvy obviněný P.
S. na základě předchozích jednání s obviněným P. V. (uzavření 4 kupních smluv)
uvedli v omyl Č. s., a. s., aby se k její škodě obohatili, což se v konečném
důsledku stalo, neboť z poskytnutého úvěru byla zaplacena zanedbatelná částka
uvedená ve výroku rozsudku. Je zřejmé, že bylo prokázáno, že obvinění již v
době poskytnutí peněz jednali s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebudou
moci vrátit a že tím uvádějí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku
obohatili. Toto jejich vědomí bylo dáno již při podpisu úvěrových smluv a
nevzniklo následně jako překážky, které by bránily obviněným splnit závazek z
úvěrových smluv a které nemohli v době jejich uzavření ani předvídat, a rovněž
tak nebylo prokázáno, že by dodatečně pojali úmysl peníze vůbec nevrátit.
Obvinění požádali o úvěr za ceny spaloven, které byly neprodejné, ještě v
prosinci 1994 obviněný P. V. prodával spalovny za částku 6 milionů Kč (zakázka
nemocnice O.). Bylo rovněž prokázáno, že před uzavřením úvěrových smluv
obviněný P. V. měl sice široký fascikl korespondence, který opakovaně
předkládal i u soudu (na rozdíl od obviněného P. S., který měl povinnost
zajistit zákazníky pro obviněného P. V.), ale nebyly to žádní konkrétní
zájemci, jednalo se pouze o běžný obchodní styk pro navázání kontaktů. Bylo
tedy prokázáno, že ani obviněný P. S. ani obviněný P. V. žádné konkrétní
zákazníky (s výjimkou 5 ks spaloven pro společnost K.) neměli a ani je následně
nehledali. Skutečností je, že obviněný P. S. svou společnost prodal, byl na ni
posléze prohlášen konkurs, a stejně tak obviněný P. V. zůstal nečinný jak ve
výrobě konkrétních spaloven, tak v hledání zákazníků i v ochotě vyrovnat se se
společností E…, s. r. o. (jejími novými společníky) i ve snaze vrátit dluh Č.
s., a. s.“ (strany 42, 43 rozsudku).
Odvolací soud v dovoláními napadeném rozsudku konstatoval, že soud prvního
stupně svými právními závěry nepochybil potud, že při respektování závazného
právního názoru odvolacího soudu uznal vinnými trestným činem podvodu podle §
250 odst. 1, 4 tr. zák. oba obviněné, kteří po vzájemné dohodě (společným
jednáním ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák., jež není nutno vyjádřit v
právní větě výrokové části rozsudku) ke škodě poškozené Č. s., a. s., sebe
obohatili o 209.000.000,- Kč, čímž jí způsobili škodu velkého rozsahu, jak má
na mysli ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. Vadu však zjistil v aplikaci
ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., a proto znovu rozhodl o vině obviněných a při
nezměněné skutkové větě použil pozdější trestní zákon, účinný v době
rozhodování, tj. od 1. 1. 2002.
Úvahy soudu prvního stupně uvedené v posledně citovaném odsuzujícím rozsudku a
vývody odvolacího soudu vztahující se k závěrům o zavinění obou obviněných
nelze zcela akceptovat.
Závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, musí být vždy prokázán
výsledky provedeného dokazování a musí mít oporu ve skutkových zjištěních
vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku. Důkazní situace ve
vztahu k tomuto znaku skutkové podstaty byla od samého počátku komplikovaná,
jak o tom ostatně svědčí nebývalá rozkolísanost názorů v posuzování této otázky
mezi soudem prvního a druhého stupně, čemuž odpovídala i četnost jejich
předchozích rozhodnutí. Typické pro tuto nežádoucí situaci bylo, že zatímco
soud prvního stupně opakovaně, a to i přes změny senátu - nevynucené i vynucené
(v důsledku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 6 To
11/03, jímž bylo po zrušení rozsudku soudu prvního stupně nařízeno, aby věc
byla projednána a rozhodnuta jiným senátem) - konstatoval, že nebyla prokázána
úmyslná forma zavinění, odvolací soud jejich závěry shledával skutkově
neúplnými a ve finální fázi i právně chybnými. V usnesení ze dne 30. 9. 2004,
sp. zn. 6 To 75/2004, Vrchní soud v Praze uložil soudu prvního stupně uznat oba
obviněné vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.
Nejvyšší soud je však přesvědčen, že skutková zjištění akcentovaná v tomto
usnesení odvolacího soudu, jež se stala východiskem pro právní závěry o
zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. a o
spolupachatelství obviněných trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr.
zák., jak byly posléze vyloženy v odsuzujících rozsudcích soudu prvního stupně
i soudu odvolacího, nejsou zcela spolehlivým a jasným podkladem pro učiněné
právní závěry a pochybnosti přetrvávají zejména ve vztahu k obviněnému P. V.
Správně bylo zjištěno, že obviněný P. S. jako jednatel a jediný společník
obchodní společnosti E…, s. r. o., specializující se na tzv. leasing, vstoupil
v kontakt s Č. s., a. s., a na základě tří smluv o úvěru uzavřených mezi touto
bankou a společností E…, s. r. o., ve dnech 1. 7., 4. 8. a 29. 9. 1994 byly
obchodní společnosti poskytnuty úvěry ve výši 51.414.000,- Kč v prvním případě,
51.414.000,- Kč ve druhém případě a 154.242.000,- Kč ve třetím případě, tj.
celkem 209.000.000,- Kč, a to výlučně na nákup předmětu leasingu – 25 ks
spaloven typu EK A1/05. Stejně tak mají ve výsledcích dokazování oporu zjištění
soudů, že ve dnech 1. 7., 29. 7. a 16. 9. 1994 došlo k uzavření čtyř kupních
smluv mezi společnostmi V. E. P. a E…, s. r. o., na koupi celkem 25 ks spaloven
EK A 1/05 po 8.360.000,- Kč, tj. celkem 209.000.000,- Kč, jejichž nedílnou
součástí byly dodatky korigující čl. 5.2. smluv a zároveň se shodným datem byly
uzavřeny mezi subjekty V. E. P. a E… A.., s. r. o., a E… O.., s. r. o.,
zastoupenými P. S., jako zprostředkovatelem smlouvy o zprostředkování, podle
nichž zprostředkovateli příslušela provize ve výši 2.798.000,- Kč za jeden kus.
Postupně tak byla v období od 15. 7. do 7. 10. 1994 převedena na účty
zprostředkovatele E… A.., s. r. o., a E… O.., s. r. o., celková částka
83.578.500,- Kč z účtu společnosti V. E., na který předtím byla Č. s., a. s.,
postupně převedena částka celkem 209.000.000,- Kč představující kupní cenu
předmětu kupních smluv (spaloven). Jakkoliv lze převody peněžních prostředků na
obviněné, aniž byla vyrobena a zprovozněna jediná spalovna, pokládat za
nestandardní, samy o sobě ještě neznamenají, že obvinění se dopustili
podvodného jednání.
Současně soudy vzaly za prokázané, že výše označené kupní smlouvy byly uzavřeny
po vzájemné dohodě obou obviněných, což obvinění ani nepopřeli a vyložili, co
je k uzavření smluv motivovalo, a zároveň že se oba obvinění dohodli, že kupní
cena spaloven bude hrazena z finančních prostředků, které obviněný P. S. získá
prostřednictvím úvěrů poskytnutých Č. s.; ani to obvinění nezpochybnili a též
vysvětlili (zejména obviněný P. V.), z jakých důvodů usiloval o to, aby mu
kupní cena byla hrazena ze zdrojů poskytnutých bankou.
V rámci zjištění relevantních pro úvahy o podvodném záměru obviněných soudy
uzavřely, že od počátku svého jednání si oba obvinění byli vědomi, že
společnost E…, s. r. o., nemá žádného závazného zákazníka na odběr těchto
spaloven formou leasingu, že uzavření výše označených kupních smluv je
nevýhodné, a vyvodily, že oba byli srozuměni s tím, že postupně vypůjčená
částka 209.000.000,- Kč nebude ve sjednané lhůtě vrácena. Připomněly, že
obviněný P. S. peněžní prostředky ve výši 67.950.000,- Kč, představující
vyplacenou provizi ve smyslu uzavřených zprostředkovatelských smluv, použil pro
potřebu společností E… A.., s. r. o., a E… O.., s. r. o., a také obviněný P. V.
použil finanční prostředky představující kupní cenu spaloven - po zaplacení
provize – nikoliv na výrobu spaloven, ale dílem na provoz a investice do své
firmy a dílem nezjištěným způsobem, přičemž ani jeden z nich se o realizaci
kupních smluv prodejem spaloven nesnažili.
Soudy dovozovaly srozumění obou obviněných s tím, že postupně vypůjčená částka
nebude ve sjednané lhůtě vrácena (splatnost úvěru byla sjednána do 20. 6. 1998
v případě úvěrových smluv ze dne 1. 7. a 4. 8. 1994 a do 20. 9. 1998 v případě
úvěrové smlouvy ze dne 29. 9. 1994), argumentujíce jejich vědomím, že
společnost E…, s. r. o., nemá žádného závazného zákazníka na odběr spaloven
formou leasingu a že uzavření smluv bylo nevýhodné, že ani jeden z obviněných
se o realizaci kupních smluv nesnažil a peněžní prostředky nepoužili způsobem,
jež by se dal označit jako relevantní. Tyto úvahy soudů zčásti nejsou pro závěr
o zavinění ve formě úmyslu nepřímého podpořeny výsledky dokazování a zčásti
takový úmysl spolehlivě neprokazují.
Ve skutkové větě soudy obou stupňů konstatovaly, že od počátku si oba obvinění
byli vědomi, že společnost E…, s. r. o., nemá pro odběr spaloven formou
leasingu žádného závazného zákazníka. Toto zjištění je však v odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně relativizováno; na straně 39-40 rozsudku tento
soud uvádí, že „obvinění uzavřeli kupní smlouvy, aniž měli závaznou objednávku
s výjimkou 5 kusů odběrů na společnost K., jejíž uzavření a rychlé vypovězení
nesvědčí o závazné objednávce na konkrétní odběr spaloven, neboť svědci Č.
(nepřesně uvedeno Č.) ani H. nebyli schopni vysvětlit to, kteří konkrétní
zájemci uvedené spalovny chtěli“. Na straně 42 odůvodnění rozsudku ale týž soud
udává, že „bylo tedy prokázáno, že ani obviněný V. ani obviněný S. žádné
konkrétní zákazníky (výjimkou 5 ks spaloven pro společnost K.) neměli“ a
následně je ani nesháněli. V dalším řízení bude tedy třeba jasně vyložit, zda a
v jakém počtu lze uvažovat o případných reálných zájemcích o odběr spaloven. V
této souvislosti ovšem nelze nepoznamenat, že obchodní společnost E…, s. r. o.,
byla „společností leasingovou“, takto ji charakterizovala a pojímala i Č. s.,
a. s., jak se podává z výpovědi svědkyně Ing. J. K., dříve V. Z toho také
vyplývá, že by bylo proti smyslu a podstatě zaměření takové společnosti
vyžadovat, aby od samého počátku disponovala závazným seznamem odběratelů
předmětu leasingu. Daleko významnější proto v daných souvislostech je, zda
vůbec bylo, případně v jakém rozsahu a v jakých časových relacích, v úmyslu
obviněného P. S. zájemce o předmět leasingu zajistit. Není vyloučena ani
eventualita, že obviněný rezignoval na tento záměr až v průběhu jednání s Č.
s., a. s.
Srozumitelné není ani konstatování, že si obvinění byli vědomi, že uzavření
smluv na odběr spaloven formou leasingu je naprosto nevýhodné. Ani z odůvodnění
nelze usoudit, zda byl takový závěr učiněn s ohledem na cenu spalovny, která
významně převýšila cenu, za jakou byla spalovna nabízena obviněným P. V. mimo
kupní smlouvy uzavřené po dohodě s obviněným P. S., či s ohledem na možnou
nerentabilnost takové spalovny, či zda se na tomto závěru podílely event. oba
tyto dílčí faktory. Naznačovaly-li postupně soudy obou stupňů informovanost
obviněného P. V. o možné nerentabilnosti spaloven s odkazem na sdělení Č. i. ž.
p., nelze bez dalšího z vyjádření názoru byť informovaného zaměstnance inspekce
vyvozovat hotové poznatky v neprospěch obviněného, když takový názor nebyl
ostatně formulován ani nikterak kategoricky (č. l. 352-354). Stejně tak nelze
bez pochybností o přesvědčivosti takového úsudku souhlasit s názorem odvolacího
soudu, že jednou ze zásadních podmínek reálného vrácení poskytnutého úvěru by
byla detailní znalost obviněných vývoje budoucí příslušné právní úpravy změn
trendu sazeb poplatků za uložení odpadu, což se zjevně nestalo a rovněž
prokazuje srozumění obviněných s tím, že ve sjednané lhůtě nebudou moci
poskytnutý úvěr zaplatit. Nejvyšší soud má za to, že detailní znalost vývoje
budoucí příslušné právní úpravy je požadavkem neuměřeným.
Tím ale nemá být řečeno, že skutek obviněných znaky trestného činu podvodu či
některé z forem účastenství na něm nenaplňuje. Ačkoliv soud prvního stupně vedl
dokazování velmi podrobně a soustředil svoji pozornost na všechny relevantní
skutečnosti, závěr o podvodném úmyslu přijatelně nevystihl. Větší pozornost je
třeba soustředit kontextu jednání obviněného P. S. s Č. s., a. s., v době
měsíců července až září 1994, finanční situaci společnosti E…, s. r. o., v toto
rozhodném období a konečně důvodům a okolnostem převodu obchodního podílu ve
společnosti E…, s. r. o. na společnost I. L., s. r. o.
Z výpovědi svědkyně Ing. J. K., dříve V., úvěrové pracovnice Č. s., a. s., bylo
mimo jiné zjištěno, že obviněný P. S. byl již dříve klientem banky a byly mu
poskytnuty úvěry, provázela jej pověst spolehlivého klienta nejméně do druhé
poloviny roku 1994. Č. s., a. s., poskytla přehled nesplacených úvěrů tohoto
obviněného, z něhož se podává, že obviněný plnil sjednané podmínky v zásadě do
konce roku 1994; úvěry mu byly poskytnuty na nákup předmětů leasingu. O tom, že
finanční situace společnosti E…, s. r. o., doznala v průběhu roku 1994 zásadní
změny, svědčí nejen přehled splácení úvěrů (č. l. 912-915), ale i výpověď
obviněného P. S., který uvedl, že již před uzavřením předmětných smluv s Č. s.,
a. s., byla E…, s. r. o., v druhotné platební neschopnosti, přesto jí byl úvěr
poskytnut (č. l. 757). Podle jiných zpráv banky byly výsledky hospodaření
společnosti E…, s. r. o., nevyrovnané, vykazují neobvyklý zlom ve 3. čtvrtletí
(č. l. 1292). Tyto poznatky jsou významné pro posouzení otázky, zda v době
uzavírání úvěrových smluv měl obviněný vytvořeny bazální předpoklady pro plnění
svých závazků (viz splátky úvěrů) a zda mohl vůbec důvodně předpokládat, že je
způsobilý jim ve sjednaném rozsahu dostát. Nikoliv zanedbatelným může být v
daných souvislostech převod obchodního podílu obviněného ve společnosti E…, s.
r. o., na obchodní společnost I. L., s. r. o., jejíž společníci shodně
vypovídali o nepříznivých majetkových poměrech společnosti E…, s. r. o. (viz
výpovědi svědků T. S. či Ing. P. Ř.). Obviněný P. S. sice vypověděl, že převod
obchodního podílu byla náhoda, výsledek útlumového programu navrženého Č. s.,
a. s., ale bude na soudu prvního stupně, aby posoudil věrohodnost takového
vysvětlení obviněného. Zváží-li se stávající poznatky zpochybňující aktivity
obviněného ve prospěch zajištění zájemce o odběr spaloven formou leasingu, pak
pochybnosti nejméně o serióznosti jednání s bankou vzbuzuje především smlouva o
úvěru z 29. 9. 1994.
Dovolací soud nepřehlédl, že otázkou schopnosti dostát závazkům z úvěrových
smluv se soud prvního stupně parciálně zabýval již v odůvodnění svého rozsudku
ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 56 T 11/2000 (viz č. l. 1418). Soud prvního stupně
se zabýval výlučně stavem splácení jistiny a úroků v rámci tří předmětných
smluv o úvěru, aniž by jej hodnotil v kontextu dalších závazků a splátek úvěrů
obchodní společnosti E…, s. r. o., jak se podávají z přehledu Č. s., a. s. (č.
l. 913-915). V odůvodnění tohoto rozsudku vychází z premisi, že společnost E…,
s. r. o., se dostala do finančních potíží až koncem roku 1994, což zcela
nekoresponduje s výpovědí obviněného P. S. (viz shora), ani s poznatkem, že ač
společnost čerpala v průběhu roku 1994 nemalé úvěrové prostředky, přestala
náhle plnit podmínky smluv o úvěru zčásti ještě koncem roku 1994 a poté
převážně v prvním čtvrtletí 1995; to nasvědčuje tomu, že finanční potíže musely
provázet hospodaření této společnosti již dříve.
Na soudu prvního stupně tedy bude, aby v dalším řízení ve vztahu k obviněnému
P. S. zaměřil svoji pozornost na komplexní vyhodnocení hospodaření společnosti
E…, s. r. o., a její možnosti dostát smluvním ujednáním ze smluv o úvěru v
intencích tohoto usnesení dovolacího soudu. Nelze přitom vyloučit, že k
odstranění pochybností o stavu hospodaření společnosti v průběhu roku 1994 bude
nezbytné vypracovat znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví účetnictví. Na
podkladě těchto zjištění pak bude možno učinit přesvědčivější závěr, zda
obviněný byl od samého počátku srozuměn s tím, že postupně vypůjčená částka ze
smluv o úvěru ve sjednané lhůtě vrácena nebude.
Zmínil-li dovolací soud možnost posoudit čin obviněných jako účastenství na
trestném činu podvodu, učinil tak záměrně, a to v návaznosti na osobu
obviněného P. V. Soudy dosud přijatelně nevysvětlily, proč je čin tohoto
obviněného kvalifikován jako čin spolupachatele trestného činu podvodu, ačkoliv
je nesporné, že smlouvu o úvěru s Č. s., a. s., neuzavřel a v žádném ohledu ve
smluvním vztahu k bance nebyl. Pro úplnost je vhodné dodat, že
spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. jako společné jednání dvou
nebo více osob musí vždy naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové
podstatě téhož trestného činu.
Ačkoliv nelze akceptovat tvrzení tohoto obviněného, že trestnost jeho činu je
vyloučena s odůvodněním, že jeho obchodní vztahy ke spoluobviněnému P. S.
nebyly v rozporu s normami obchodního práva, poněvadž i chování z pohledu práva
občanského či obchodního formálně zcela nezávadné může mít závažné protiprávní
důsledky v rovině trestněprávní, není možné přisvědčit závěrům soudu prvního
stupně relevantním pro právní posouzení jednání obviněného P. V., vyjádřeným na
straně 41 či 42 rozsudku. Především dostatečná pozornost nebyla věnována obsahu
dohody mezi obviněnými; z odůvodnění rozhodnutí soudů např. nevyplývá, zda a
jaké byly informace obviněného P. V. o aktivitách a hospodářském stavu
společnosti E…, s. r. o. Soud prvního stupně nevysvětlil, z čeho vyvozoval
povinnost obviněného P. V. zajišťovat zájemce o spalovny, když z obsahu kupních
smluv uzavřených mezi jeho společností a společností E…, s. r. o., taková
povinnost explicitně nevyplývá. Přesvědčivé není ani upozornění na to, že
obviněný P. V. použil finanční prostředky - po vyplacení provize - dílem na
provoz a investice do své společnosti, dílem nezjištěným způsobem a že
neprojevil snahu získané prostředky uhradit, poněvadž se s novými společníky
E…, s. r. o., nedohodl. Použil-li obviněný P. V. peněžní prostředky
představující kupní cenu ve prospěch svého podnikání (a to vyvráceno nebylo),
aniž by výsledkem takového počinu byla konkrétně výroba 25 ks spaloven, nelze v
jeho jednání spatřovat nic závadného; obviněný byl oprávněn zahrnout tuto
peněžní částku do svých podnikatelských aktivit a použít ji k úhradě jiných
plateb, neboť ji nelze oddělovat od ostatních finančních prostředků podnikatele
(k tomu přiměřeně např. č. 23/2004 Sb. rozh. tr.). V jeho neprospěch není možné
hodnotit ani jeho neochotu peněžní prostředky vrátit pro neshodu s novými
společníky E…, s. r. o., odůvodňoval-li ji nejen svou povinností (ale i svým
právem) jednat ve smyslu uzavřených kupních smluv. Stejně tak nelze přitakat
názoru odvolacího soudu, že vlastnická práva tohoto obviněného byla omezena
smluvním závazkem vůči E…, s. r. o., tak, aby disponoval potřebnými peněžními
prostředky k výrobě sjednaného počtu spaloven (strana 8). Obviněný jistě
nemusel disponovat potřebnými peněžními prostředky, bylo však nutné, aby byl
objektivně způsobilý dostát svému závazku dodat za sjednaných podmínek předmět
kupní smlouvy - spalovny.
Ve vztahu k obviněnému P. V. proto na soudu prvního stupně bude, aby svoji
pozornost zaměřil především na obsah dohody mezi obviněnými, na jeho znalosti
stavu hospodářských výsledků, podnikatelských aktivit společnosti E…, s. r. o.,
a teprve poté aby zvažoval, zda a v jaké podobě se obviněný trestného činu
podvodu či některé z forem účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zák. na tomto
trestném činu dopustil, a příslušný závěr patřičně odůvodnil.
Nejvyšší soud si je vědom nestandardní situace při projednávání této trestní
věci, avšak doba, jež uplynula od spáchání činu, délka řízení ani kontroverzní
výsledky dosavadního rozhodování nemohou znamenat rezignaci na požadavek
přesvědčivosti a správnosti rozhodnutí o vině obou obviněných.
Nad rámec řečeného a jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že nemohl
relevantně přihlédnout k těm námitkám obviněných, jejichž prostřednictvím
vytkli, že procesním postupem odvolacího soudu, který podle § 262 tr. ř.
nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným senátem, byl porušen čl. 38
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být odňat
svému zákonnému soudci. Je zřejmé, že v ustanovení § 262 tr. ř. je stanovena
jistá výjimka z této zásady a jako výjimku je třeba ji též vnímat. Znamená to,
že nařídit, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným senátem, lze učinit
výjimečně a takový postup je třeba omezit jen na důležité důvody, které nutno
pečlivě a přesvědčivě odůvodnit (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn.
I. ÚS 112/98). Odvolací soud v usnesení ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 6 To 11/03,
vyložil, jaké důvody jej k rozhodnutí ve smyslu § 262 tr. ř. vedly a svoje
závěry patřičně odůvodnil konkrétním odkazem na povahu a opakování vad, jež
vytknul. Nelze proto konstatovat, že by tak bezdůvodně obviněné odňal jejich
zákonnému soudci v rozporu s čl. 38 Listiny, a že by tak ve svých důsledcích
jednal proti zásadám, jež jsou vlastní požadavkům kladeným na spravedlivý
proces.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. – obviněný P. V.
Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok
chybí nebo je neúplný.
Obviněný P. V. namítl, že ve výroku rozsudku není uvedeno ustanovení § 9 odst.
2 tr. zák., ač byl odsouzen za trestný čin spáchaný ve spolupachatelství.
K tomu dovolací soud poznamenává, že spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2
tr. zák. není žádnou samostatnou formou trestného činu, což se projevuje jednak
tím, že není zmíněno v ustanovení § 89 odst. 1 tr. zák., a jednak tím, že v
ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. je trestní odpovědnost spolupachatele vymezena
tak, jako by trestný čin spáchal sám. Proto není nutné ve výroku o vině ve
smyslu § 120 odst. 3 tr. ř. při označení trestného činu výslovně uvádět, že jde
o spolupachatelství a citovat ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. Nedostatek
výslovného údaje o spolupachatelství ani nedostatek citace ustanovení § 9 odst.
2 tr. zák. tedy není vadou rozsudku (k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu sp.
zn. 7 Tz 146/98 aj.). V této části je proto dovolání obviněného P. V. zjevně
neopodstatněné, neboť v napadeném rozsudku žádný výrok nechybí a není ani
neúplný ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. – obviněný P. V.
Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a)
až k) tr. ř.
Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněný argumentoval, že ač rozsudkem
odvolacího soudu došlo ke změně v posouzení trestnosti jeho činu podle
novelizovaného ustanovení trestního zákona, jde svou podstatou a významem o
rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání, přičemž už rozhodnutí soudu prvního
stupně, jež bylo učiněno jako důsledek vázanosti právním názorem odvolacího
soudu, spočívalo na důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z povahy rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že obviněný mohl v dovolání
relevantně odkázat jen na tu část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,
která je vyjádřena dikcí „ bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného
prostředku …, byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.“, tj. o druhou ze dvou alternativ uvedených
v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Takto vymezený dovolací důvod se vztahuje mimo
jiné na ty případy, kdy byl řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku
soudu prvního stupně, tj. jeho odvolání, jako nedůvodný zamítnut poté, co
odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu
prvního stupně a ztotožnil se s ním. O to se však v posuzovaném případě
nejednalo. Lze připustit, že rozhodnutí odvolacího soudu se svým výsledkem v
poměrech obviněného jeví jako rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání, ve
skutečnosti ale odvolací soud sám ve věci rozhodl a za takových okolností lze
nápravy vady, již obviněný sledoval, účinně dosáhnout odkazem na důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ostatně též obviněný učinil.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných P. V. i P. S. z důvodu uvedeného v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze coby
odvolacího soudu zrušil a jako vadnou část předcházejícího řízení zrušil i
rozsudek Městského soudu v Praze, který rozhodl jako soud prvního stupně.
Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému
soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení
vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v
důsledku dovolání podaných ve prospěch obviněných, takže v novém řízení nemůže
dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací
soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve
veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková