Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října
2010 o dovolání, které podal obviněný P. J., proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2010, sp. zn. 7 To 128/2010, jako
odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod
sp. zn. 3 T 83/2009, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 3 T
83/2009, byl obviněný P. J. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona účinného do
31. 12. 2009 (nadále tr. zák.) a odsouzen podle § 158 odst. 1 tr. zák. k trestu
odnětí svobody na sedm měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto
trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr.
zák. na osmnáct měsíců. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl uložen peněžitý trest
ve výměře 5.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by
peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí
svobody na dva měsíce. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služebního poměru u Policie České
republiky na osmnáct měsíců.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označeného trestného
činu dopustil tím, že dne 23. 9. 2008 v době kolem 11:30 hodin ve F., na
křižovatce tř. T. G. M. s rychlostní komunikací, na sjezdu ve směru na Č. T.,
jako asistent Dopravního inspektorátu Územního odboru vnější služby Policie ČR
F., v rámci výkonu služby, v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch
spočívající v získání finanční částky pro svou vlastní potřebu, záměrně
zastavil řidiče osobního motorového vozidla Škoda 105 J. P., kterému tvrdil, že
projel křižovatku na červené světlo, čímž spáchal přestupek v silniční dopravě,
ač si byl vědom, že předmětný přestupek řidič J. P. nespáchal, za zmíněný
přestupek požadoval nejprve pokutu ve výši 2.500,- Kč nebo odebrání řidičského
průkazu a poté, když poškozený sdělil, že vozí postižené dítě, žádal po něm
jako pokutu částku 1.000,- Kč, kterou mu J. P. předal, avšak údajný přestupek
řádně neobjasnil a neprojednal, uložení blokové pokuty nevyznačil v pokutových
blocích, poškozenému nevydal ani díl B pokutového bloku jako potvrzení o
zaplacení pokuty, inkasovanou finanční částku nijak nevykázal a ponechal si ji
pro svoji potřebu, čímž způsobil J. P. škodu ve výši 1.000,- Kč, a takto jednal
v rozporu s čl. 3 odst. 3, odst. 5, čl. 5 odst. 3 a čl. 10 odst. 2 Závazného
pokynu policejního prezidenta č. 204 ze dne 31. 12. 2007, kterým se upravuje
postup příslušníků a zaměstnanců Policie ČR při manipulaci s bloky k ukládání
pokut, bloky na pokutu na místě nezaplacenou a finančními prostředky vybranými
v blokovém řízení, čl. 1 odst. 1, odst. 2, odst. 3, čl. 2 odst. 1, odst. 2
Závazného pokynu policejného prezidenta č. 83 ze dne 22. 6. 2006, kterým se
upravuje postup orgánů Policie ČR v souvislosti s řízením o přestupcích, čl. 68
odst. 1 Závazného pokynu policejného prezidenta č. 85 ze dne 26. 6. 2006,
kterým se upravuje postup příslušníků Policie ČR při dohledu na bezpečnost a
plynulost silničního provozu a šetření dopravních nehod, a to v návaznosti na
ustanovení § 2 odst. 1 písm. i), písm. k) zák. č. 283/1991, o Policii České
republiky, v platném znění.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti
výrokům o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6.
2010, sp. zn. 7 To 128/2010, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodné zamítnuto.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu.
V prvém případě Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 10. 2009, sp. zn. 5
To 435/2009, ke stížnosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v
Ostravě podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil usnesení Okresního soudu ve
Frýdku – Místku ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. 3 T 83/2009, kterým byla trestní věc
obviněného podle § 222 odst. 2 tr. ř. pro skutek popsaný ve výroku tohoto
usnesení postoupena Policii ČR, náměstkovi ředitele Krajského ředitelství
policie S. k. pro vnější službu ve věcech služebního poměru, neboť nejde o
trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být posouzen jako kázeňský
přestupek, a okresnímu soudu uložil, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2010, sp. zn. 7 To
128/2010, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v
rozsahu odpovídajícím výroku o vině. S odkazem na ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel považoval hodnocení důkazů a posouzení věci po skutkové a právní
stránce za nesprávné, provedené důkazy podle něj nepostačovaly k závěru o jeho
vině žalovaným skutkem. Zmínil, že nikdy nebyl soudně trestán, ve služebním
poměru u policie pracuje dlouhá léta a byl 30x kázeňsky odměněn. Zdůraznil, že
se nelze domnívat, že by riskoval služební místo pro částku 1.000,- Kč, a
poukazoval též na okolnost, že poškozený neučinil o jeho údajném trestném
jednání bezprostředně oznámení, s šetřením věci bylo započato s odstupem týdnů,
a to na základě sdělení pana S. R., nikoliv poškozeného. Inspekce ministerstva
vnitra poté šetřila sdělení poškozeného, že obviněný měl požadovat pokutu ve
výši 1.000,- Kč a po zaplacení odmítl předat poškozenému pokutové bloky a měl
se vyjádřit v tom smyslu, že 1.000,- Kč je za to, že nechá vymazat záznamy z
průmyslových kamer, které jsou nainstalované na křižovatce, kterou poškozený
projel na červenou. V této souvislosti bylo zjištěno, že křižovatka je
monitorována kamerovým systémem městské policie, záznamové zařízení uchovává
záznam po dobu tří týdnů až 1 měsíce a poslední uchovaný záznam byl ze dne 26.
10. 2008. Výsledky šetření ale nebylo zjištěno a ani neexistovalo podezření, že
by jakýmkoliv způsobem vůbec mohl zasahovat do kamerového záznamu a že by
jakékoliv kroky k tomu činil, čímž je podpořena jeho obhajoba, že takový výrok
nikdy nepronesl. Pokud by tak učinil, bylo by logické, že by se měl pokusit o
vymazání kamerových záznamů, jelikož by byl v nebezpečí, že prověřením
kamerového záznamu bude zjištěna situace na křižovatce a jeho tzv. neoprávněný
zásah.
Dovolatel nesouhlasil s postupem odvolacího soudu, který bez slyšení
poškozeného rozhodl v neveřejném zasedání o zrušení usnesení soudu prvního
stupně ze dne 1. 9. 2009, kterým byla věc postoupena ke kázeňskému řízení.
Odvolací soud podle něj bez jakéhokoliv doplnění dokazování uložil soudu
prvního stupně nově vyhodnotit provedené důkazy a zabývat se případnou motivací
poškozeného křivě ho obvinit. Soud prvního stupně se poté cítil zavázán tímto
usnesením a bez podstatných změn obsahu důkazů jej uznal vinným.
Obviněný připomněl, že poškozený tím, že neučinil trestní oznámení
bezprostředně po tvrzeném skutku, znemožnil řádné prověření celé situace. Jeho
svědeckou výpověď označil na nelogickou a tvrdil, že nikdy neřekl, že sebere
poškozenému řidičský průkaz nebo tři body nebo 2.500,- Kč, neboť věděl, že je
oprávněn k zadržení řidičského průkazu pouze z jiných důvodů, ne však při tomto
zmiňovaném přestupku. Nelogické se mu jevily i údaje poškozeného stran
postavení vozidla policie na křižovatce. Domníval se, že celá kauza byla
ovlivněna i tím, že se tak stalo v době, kdy bylo v tisku široce publikováno,
že je stíháno jednání policistů jiného obvodního oddělení, kteří měli vybírat
od řidičů pokuty bez výdeje bloků. Poznamenal, že pokud by měl sklony k
závadovému jednání, projevily by se jistě již dříve při výkonu dlouhodobé
služby. Nesouhlasil ani s výkladem ustanovení § 2 odst. 1 písm. j), k) zákona
č. 283/1991 Sb., opakoval, že tento zákon znal, byl v něm opakovaně proškolen a
k závěru o správnosti jeho postupu dospěl i soud prvního stupně, když uvedl, že
po služební stránce jednal obviněný správně, pokud kontrolu provedl. Tato
skutečnost byla podle něho navíc potvrzena i výpovědí nadřízeného Mgr. Bc. J.
K. Dovolatel dále zpochybnil věrohodnost poškozeného, který byl v minulosti
vazebně stíhán policejními orgány ve Z., event. B. Ačkoliv žádal, aby si soudy
vyžádaly trestní spis poškozeného, soudy tak neučinily. Obviněný dovozoval, že
i kdyby byl poškozený posléze zproštěn, jak uvedl, měl negativní zkušenost s
policií. Měl za to, že v posuzovaném případě se jedná o extrémní nesoulad mezi
vykonanými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně
druhé. Soudy obou stupňů nevzaly dostatečně v potaz výsledky dokazování a
nerespektovaly ani zásadu rozhodovat s dostatečnou pečlivostí a spravedlivě
aplikovat zásadu in dubio pro reo.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v
Ostravě i jemu předcházejí rozsudek Okresního soudu ve Frýdku – Místku, jakož i
všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Okresnímu
soudu ve Frýdku – Místku přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se do konání neveřejného zasedání k dovolání
obviněného nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného
bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v
ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným
prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky
rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není
(a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem
odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci
nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat
Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že
obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého
dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího
důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné
ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které
směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti
správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud ve Frýdku - Místku a
z nichž vycházel v napadeném usnesení Krajský soud v Ostravě.
Dovolatel totiž především namítal, že provedené důkazy nepostačují k závěru o
jeho vině a že soudy neaplikovaly správně zásadu in dubio pro reo. Poukazoval
na nepřesvědčivost výpovědi svědka J. P., jeho věrohodnost zpochybnil i úvahou
o možných negativních zkušenostech svědka s policejními orgány a naopak
zdůraznil nedostatek jakýchkoliv předpokladů i motivace ke spáchání trestné
činnosti na jeho straně. Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených
výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění
soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž
domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (skutku se v podobě zjištěné
soudy nedopustil) a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění
vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Námitky skutkové, resp. procesně
právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto
ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov.
též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k
hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že
vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení
základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého
procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním
nesouladu s provedenými důkazy a dovolatel takovou vadu výslovně vytkne; o
takovou situaci se však nejedná.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá přesvědčivý vztah mezi
učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména
strany 4 až 8 rozsudku soudu prvního stupně). Při hodnocení důkazů tento soud
postupoval důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §
125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč
uvěřil výpovědi poškozeného J. P. Z odůvodnění rozsudku je zřetelné, že soud si
byl vědom složité důkazní situace a přiléhavě vystihl, že podstatné pro
rozhodnutí bylo zjistit a logicky vysvětlit, o který z těchto kontrérně
vyznívajících důkazů lze opřít rozhodnutí. Nutno dodat, že protichůdnost
výpovědí obviněného na straně jedné a svědka J. P. na straně druhé se
nepodařilo odstranit ani při konfrontaci, jež byla též v průběhu dokazování
provedena. Hodnocení těchto důkazů jednotlivě i v kontextu s dalšími
provedenými nepřímými důkazy věnoval vskutku pečlivou pozornost a své závěry
srozumitelně a logicky vysvětlil. Přesvědčivě argumentoval, že nenalezl žádný
rozumný důvod pro kladnou odpověď na otázku, proč by měl poškozený pod sankcí
případného trestněprávního postihu vypovídat nepravdivě, nezjistil žádný motiv,
proč by měl soudu lhát. Upozornil, že svědek, který od samého počátku popisuje
rozhodné události shodně, se sám aktivně o trestní stíhání obviněného nezasadil
a neusiloval o ně, ani nepočítal s tím, že k němu nakonec dojde. Nikoliv
nevěcně též zmínil, že ani další provedené důkazy (obrazový záznam předmětné
křižovatky) nevylučují pravdivost jeho verze.
Obviněný se způsobem, jakým soud prvního stupně hodnotil důkazy, nesouhlasil a
je třeba říci, že námitky vztahující se k hodnocení důkazů obsažené v dovolání
jsou obsahově v podstatě shodné s těmi, jež byly uplatněny i v odvolacím
řízení, a odvolací soud se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě
vypořádal (strany 2, 3 usnesení). Závěry soudů obou stupňů akceptuje i dovolací
soud. Nelze nesouhlasit s odvolacím soudem, pokud také klade důraz na absenci
zjištění jakékoliv skutečnosti, která by odůvodňovala podezření, že poškozený
měl důvod nepravdivě obvinit obviněného z nezákonného postupu v rámci silniční
kontroly, a dále na skutečnost, že poškozený si poznačil čas policejní kontroly
a registrační značku služebního policejního vozidla, což by neměl důvod učinit,
nechoval-li by se obviněný právě nestandardním způsobem popisovaným ve výpovědi
poškozeného. Soudy odmítly i obhajobu obviněného, že neměl fakticky žádnou
možnost zasahovat do kamerového systému provozu na předmětné křižovatce a že to
byl poškozený, kdo znemožnil objasnit celou situaci s využitím záznamu
kamerového systému, jelikož nepodal trestní oznámení bezprostředně po události,
čímž způsobil, že věc byla prošetřována až v době, kdy již nebylo možno
zajistit kamerový záznam. Jisto je, že jde o námitky, které nemohly přinést
žádný relevantní obrat do závěrů o věrohodnosti výpovědi poškozeného; poškozený
skutečně nemohl vědět, zda je provoz na křižovatce snímán kamerovým záznamem a
stěží mu vyčítat, že pozdějším oznámením nepříznivě ovlivnil objasnění věci,
poněvadž poškozený sám iniciativně k trestnímu ani jinému postihu obviněného
nepřistoupil. Jako nelogickou a tudíž nevěrohodnou nelze označit výpověď
poškozeného ani v popisu sankce, kterou mu obviněný specifikoval (odebrání
řidičského průkazu nebo tří bodů nebo pokuta 2.500,- Kč), byť objektivně
neodpovídá zákonu. Jak též soudy upozornily, poškozený neměl žádný záznam v
evidenční kartě řidiče, kontakt s policejními ani jinými příslušnými orgány při
řešení přestupků pro něj nebyl obvyklý a stejně jako u jiných „běžných“ řidičů
nelze předpokládat, že měl jasnou představu o tom, jaká sankce mu za spáchání
přestupku hrozí. Tato okolnost, ale ani další okolnost, na niž obviněný
odkazuje, že totiž oznámení poškozeného a posléze obvinění bylo sděleno v době,
kdy bylo v tisku publikováno stíhání policistů pro vybírání pokuty bez výdeje
bloků, proto bez dalšího pochybnosti o věrohodnosti poškozeného nevnášejí. Jen
pro úplnost dovolací soud poznamenává, že pro posouzení věci nemá zásadní
význam výklad ustanovení § 2 odst. 1 písm. j), k) zákona č. 283/1991 Sb., které
dovolatel zmiňuje. Přijmout nelze ani výtku, že odvolací soud svým prvním
zrušujícím rozhodnutím učiněném v neveřejném zasedání bez slyšení poškozeného
uložil soudu prvního stupně nově vyhodnotit souvislosti podávající se z
provedených důkazů a zabývat se případnou motivací poškozeného jej křivě
obvinit, načež soud prvního stupně, který se cítil vázán tímto usnesením, měnil
své právní a skutkové úvahy bez jakýchkoliv podstatných změn obsahu důkazů.
Soud prvního stupně jasně naznačil, že se řídil pokyny odvolacího soudu, že
opatřil také další důkazy a že výsledky doplněného dokazování včetně
komplexního vyhodnocení důkazů se staly podkladem jeho nového rozhodnutí o vině
obviněného. Již z toho vyplývá, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně
nebyl důsledkem bez jakýchkoliv výhrad přijatého závazného právního názoru
odvolacího soudu (o to se v posuzované věci ani nemohlo jednat, jelikož šlo o
otázku hodnocení důkazů, která je dominantní záležitostí nalézacího soudu), ale
výsledkem všestranného posouzení věrohodnosti protichůdných výpovědí obviněného
a poškozeného zaměřeného též na vyhodnocení motivace a případné zištnosti
jejich jednání, a za takové situace nelze vyloučit, že závěry nalézacího soudu
budou odlišné, aniž by se podstatně změnila důkazní situace kupř. co do rozsahu
dokazování.
Je zjevné, že v dané věci nebyl zjištěn případ svévolného hodnocení důkazů
provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že
způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného,
ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu, zásady in dubio
pro reo a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání
přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr.
ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v
neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková