Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí
být splněny zákonné důvody uvedené v § 30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen
osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným
na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na
rozhodování v předchozích stadiích řízení.
V posuzovaném případě je relevantní ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., podle něhož
je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné i soudce, u něhož lze
mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon
přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro
poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro
rozhodnutí v trestním řízení.
V projednávaném případě obviněný D. Š. odvozuje podjatost soudců senátu 8 To
Městského soudu v Praze jednak z toho, že znovu rozhodli o jeho odvolání, ač
senát 8 To k tomu nebyl podle rozvrhu práce příslušný, a že rozhodli v jeho
neprospěch tím, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně potvrdili.
Dovozoval-li obviněný podjatost soudců z faktu, že jako nedůvodné zamítli jeho
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl – na rozdíl od
předchozích zprošťujících rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2 – uznán vinným,
nejde o námitku z pohledu ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. významnou. Obviněný
neuvedl žádnou konkrétní výhradu, která by podjatost soudců zakládala, a právní
názor senátu odvolacího soudu vyjádřený v jeho předcházejících zrušujících
usneseních a jemu odpovídající právní názor obsažený v dovoláním napadeném
usnesení, představující zjevně poměr k věci abstraktního rázu, nelze pokládat
za osobní poměr k věci samé, jde toliko o odlišný názor na právní posouzení
skutku, který pochybnosti o možnosti nestranně rozhodnout neopodstatňuje (k
tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu 10/2001 pod č. T 267 aj.).
Pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nelze bez
dalšího podřadit námitku, že senát 8 To Městského soudu v Praze rozhodoval o
odvolání obviněného, ač k tomu podle rozvrhu práce nebyl příslušný. Námitka
této povahy, jejíž podstatou je zpochybnění náležitého obsazení soudu (a ve
svých důsledcích i zákonného soudce), koresponduje s důvodem dovolání podle §
265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat,
jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl
náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud
vyššího stupně.
Pojem „soud, který nebyl náležitě obsazen“, nelze totiž redukovat jen na
případy, kdy byl senát nesprávně složen nebo byl neúplný, kdy se na rozhodování
podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo kdy
došlo k porušení těch zásad rozdělení soudní rozhodovací agendy mezi senáty a
samosoudci, jež jsou dány příslušnými ustanoveními trestního řádu, popř. zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Z pohledu
ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce vyplývá, že soud je
náležitě obsazen jen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a
rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit
zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod). Takové východisko je v souladu se stávající praxí
Ústavního soudu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn.
III. ÚS 293/98, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98), jakož i soudů
obecných.
Součástí práva na zákonného soudce jsou nezpochybnitelně požadavky na dodržení
zákonného vymezení věcné, funkční a místní příslušnosti soudu (§ 16 - § 18 tr.
ř.), na dodržení hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce,
včetně stanovení počtu soudců a přísedících v senátech (§ 19, 27, 31 a 35
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů),
vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti
(§ 30 tr. ř.).
Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je však
součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní
agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce
soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny,
patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu.
V posuzovaném případě jde o to, zda byla trestní věc obviněných Z. N. a D. Š. v
souladu s pravidly vyjádřenými v rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok
2007 přidělena senátu 8 To tohoto soudu.
Geneze posuzované trestní věci v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2,
Obvodním soudem pro Prahu 10 jakož i před Městským soudem v Praze byla již
zmíněna v předchozí části tohoto rozhodnutí. Jisto je, že ač obžaloba byla
podána a hlavní líčení bylo převážně konáno před Obvodním soudem pro Prahu 2,
na podkladě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 8 To
349/2006, byl podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 2 T 160/2003, a podle § 259 odst.
1 tr. ř. věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Podle § 262 tr.
ř. Městský soud v Praze zároveň nařídil, aby trestní věc obviněných projednal a
rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10, což ten také učinil.
Obviněný D. Š. pokládal za vadné, jestliže o odvoláních obviněných proti
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 2 T 7/2007,
znovu rozhodl senát 8 To Městského soudu v Praze a nikoliv senát 61 To tohoto
soudu, do jehož oboru působnosti podle rozvrhu práce náleží mimo jiné i
rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím Obvodního soudu pro
Prahu 10. Výtce obviněného nelze přisvědčit.
Z rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2007 se skutečně podává, že do
oboru působnosti senátu 8 To nenáleží rozhodování o opravných prostředcích
proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 (rozhoduje mimo jiné o opravných
prostředcích proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 a Obvodního soudu
pro Prahu 2, pokud příslušnost byla založena ustanovením § 37 zákona č. 6/2002
Sb. včetně trestného činu podle § 180d tr. zák.) a že rozhodování o opravných
prostředcích proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 náleží do oboru
působnosti senátu 61 To ve složení JUDr. J. K. (předsedkyně senátu) a JUDr. M.
S. a JUDr. V. K. (členové senátu). Současně ovšem nelze pominout výkladová
pravidla rozvrhu práce, tj. výklad a komentář k rozdělování nápadu v senátech
I. stupně a v senátech To. V této souvislosti nutno upozornit na část II.
přidělování nápadu do senátů To a zástupy v senátech, konkrétně bod 1.), z
něhož vyplývá, že pro odvolací senáty platí, pokud to není rozvrhem práce
vyloučeno, podpůrně skutečnosti uvedené ve vztahu k přidělování nápadu senátům
I. stupně. Podle části I. pravidel k přidělování nápadu do senátu I. stupně a
zástupy v senátech, bodu 2.) při opakovaném nápadu téže věci, nebo po zrušení
věci Nejvyšším soudem ČR nebo Ústavním soudem bude věc přidělena znovu do
senátu, který věc rozhodoval před zrušením napadeného rozsudku, pokud v tomto
senátu působí v okamžiku takového nového nápadu stále ten předseda senátu,
který věc původně rozhodoval.
Právě o situaci předvídanou v bodě I. 2.) výkladu a komentáře k rozdělování
nápadu v senátech I. stupně a v senátech To se v projednávaném případě zjevně
jednalo. O opravném prostředku proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10
správně rozhodl senát 8 To, poněvadž to byl právě tento senát, který předtím
věc rozhodoval, přičemž v tomto senátu v okamžiku nového nápadu této věci stále
působil předseda senátu, který věc původně rozhodoval. Na přidělení věci tomuto
senátu nemohlo mít vliv ani přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 10,
protože není nerozhodné, kterému soudu byla věc přikázána k novému projednání;
přidělení nápadu ve smyslu shora uvedených pravidel je podmíněno předchozím
přidělením věci do senátu 8 To a nikoliv okolnostmi, které nastaly v průběhu
řízení po zrušení rozsudku dříve Obvodního soudu pro Prahu 2.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – obvinění Z. N. i D. Š.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v
ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným
prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky
rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních
vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším
opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři.
Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem
odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci
nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat
Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v
té části dovolání, v níž obvinění zpochybnili správnost právního posouzení
skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka,
zda byly naplněny všechny znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., především pak zda čin
obviněných dosáhl potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost a zda tak byly
naplněny znaky uvedeného trestného činu po stránce materiální.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak
učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky
trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň
nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§ 3
odst. 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány
formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1
písm. a) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému
škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou
pravomoc způsobem odporujícím zákonu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že
soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v
tom, že obvinění jako veřejní činitelé v úmyslu způsobit jinému škodu
vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Skutková část výroku o
vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho
odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky
právě tohoto trestného činu. Naplnění formálních znaků trestného činu obvinění
ostatně ani nenamítali.
Ve vztahu k naplnění zákonných znaků trestného činu zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. obvinění primárně
zpochybnili materiální stránku tohoto trestného činu.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však též vyplývá, že znaky trestného
činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr.
zák. byly naplněny i po stránce materiální, neboť stupeň nebezpečnosti činu
obviněných pro společnost je vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.).
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován
zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení
činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele,
mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, je
nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové
podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících
případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než
nepatrný. Jinak řečeno, ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění
formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní toliko tehdy, když stupeň
nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se
vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu č. 43/1996
Sb. rozh. tr.). O takovou situaci v případě činu obviněných Z. N. a D. Š. však
nejde.
Hodnocením rozhodných kritérií, spoluurčujících závěr o konkrétním stupni
nebezpečnosti činu pro společnost, se soud prvního stupně zevrubně zabýval
(strany 7, 8 rozsudku). Konstatoval, že stupeň nebezpečnosti jejich jednání je
určován zejména významem chráněných zájmů, které byly jednáním obviněných
dotčeny, tj. zájem společnosti na důsledném dodržování limitů pravomoci
veřejných činitelů a zájem na ochraně řádného objasňování trestné činnosti.
Okolnosti, za nichž byl čin spáchán, jeho následek a způsob provedení úměrně
korespondují s typovou nebezpečností činů. Vysoká soutěživost v policejním
obvodu Praha 2, jež vedla k podvrhům protokolů, aby obvinění vylepšili
objasněnost a svoji výkonnost, nemohla podle soudu prvního stupně žádným
způsobem snížit společenskou nebezpečnost jejich jednání, poněvadž úmyslně
jednali v rozporu se zákonem s jasným vědomím, že jsou veřejnými činiteli, tedy
osobami, na něž jsou v tomto směru kladeny zvýšené nároky. Odvolací soud se se
závěry soudu prvního stupně ztotožnil, odkázal na ně (strana 7 napadeného
usnesení) a i Nejvyšší soud je považuje za správné.
Nejvyšší soud stran naplnění materiální stránky trestného činu dodává, že
rozhodně není v zájmu společnosti, aby v důsledku bagatelizování jednání
obviněných docházelo k nežádoucímu snižování důvěryhodnosti policie v očích
veřejnosti. Na správnosti závěrů soudu prvního stupně nemůže proto nic změnit
ani námitka obviněného Z. N., že služební úkon byl veden v atmosféře
soutěživosti, atmosféře kontrol nadřízenými orgány, na které zase působil
politický tlak, a že pokud by fakticky nezačalo stíhání obviněných, nikdy by se
poškození ani nedozvěděli o tom, že s nimi byl sepsán protokol. Nelze přece
připustit, aby policisté, ať už vedeni sebelepší pohnutkou, sepisovali fiktivní
protokoly obsahující osobní údaje i podpisy osob, které nikdy nevyslechli. Čin
obviněných nebylo proto možné tolerovat a jeho nebezpečnost podceňovat. Nebylo
přiléhavé a věcně správné hodnotit ho pouze jako kárné provinění, jak se toho
obvinění domáhali, neboť jde o čin, jehož stupeň nebezpečnosti je vyšší než
nepatrný, třebaže nikterak zásadně tuto hranici nepřesáhl. Tato okolnost byla
citlivě vyhodnocena v rámci úvah o druhu a výměře trestu.
Trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm.
a) tr. zák. byl tedy jednáním obviněných naplněn jak co do znaků formálních,
tak i materiálních.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl, neboť jsou zjevně neopodstatněná. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za
splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková