Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v § 30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.
V posuzovaném případě je relevantní ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., podle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné i soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
V projednávaném případě obviněný D. Š. odvozuje podjatost soudců senátu 8 To Městského soudu v Praze jednak z toho, že znovu rozhodli o jeho odvolání, ač senát 8 To k tomu nebyl podle rozvrhu práce příslušný, a že rozhodli v jeho neprospěch tím, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně potvrdili.
Dovozoval-li obviněný podjatost soudců z faktu, že jako nedůvodné zamítli jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl – na rozdíl od předchozích zprošťujících rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2 – uznán vinným, nejde o námitku z pohledu ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. významnou. Obviněný neuvedl žádnou konkrétní výhradu, která by podjatost soudců zakládala, a právní názor senátu odvolacího soudu vyjádřený v jeho předcházejících zrušujících usneseních a jemu odpovídající právní názor obsažený v dovoláním napadeném usnesení, představující zjevně poměr k věci abstraktního rázu, nelze pokládat za osobní poměr k věci samé, jde toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku, který pochybnosti o možnosti nestranně rozhodnout neopodstatňuje (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu 10/2001 pod č. T 267 aj.).
Pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nelze bez dalšího podřadit námitku, že senát 8 To Městského soudu v Praze rozhodoval o odvolání obviněného, ač k tomu podle rozvrhu práce nebyl příslušný. Námitka této povahy, jejíž podstatou je zpochybnění náležitého obsazení soudu (a ve svých důsledcích i zákonného soudce), koresponduje s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Pojem „soud, který nebyl náležitě obsazen“, nelze totiž redukovat jen na případy, kdy byl senát nesprávně složen nebo byl neúplný, kdy se na rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo kdy došlo k porušení těch zásad rozdělení soudní rozhodovací agendy mezi senáty a samosoudci, jež jsou dány příslušnými ustanoveními trestního řádu, popř. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce vyplývá, že soud je náležitě obsazen jen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Takové východisko je v souladu se stávající praxí Ústavního soudu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98), jakož i soudů obecných.
Součástí práva na zákonného soudce jsou nezpochybnitelně požadavky na dodržení zákonného vymezení věcné, funkční a místní příslušnosti soudu (§ 16 - § 18 tr. ř.), na dodržení hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, včetně stanovení počtu soudců a přísedících v senátech (§ 19, 27, 31 a 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti (§ 30 tr. ř.).
Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je však součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu.
V posuzovaném případě jde o to, zda byla trestní věc obviněných Z. N. a D. Š. v souladu s pravidly vyjádřenými v rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2007 přidělena senátu 8 To tohoto soudu.
Geneze posuzované trestní věci v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2, Obvodním soudem pro Prahu 10 jakož i před Městským soudem v Praze byla již zmíněna v předchozí části tohoto rozhodnutí. Jisto je, že ač obžaloba byla podána a hlavní líčení bylo převážně konáno před Obvodním soudem pro Prahu 2, na podkladě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 8 To 349/2006, byl podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 2 T 160/2003, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Podle § 262 tr. ř. Městský soud v Praze zároveň nařídil, aby trestní věc obviněných projednal a rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10, což ten také učinil.
Obviněný D. Š. pokládal za vadné, jestliže o odvoláních obviněných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 2 T 7/2007, znovu rozhodl senát 8 To Městského soudu v Praze a nikoliv senát 61 To tohoto soudu, do jehož oboru působnosti podle rozvrhu práce náleží mimo jiné i rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10. Výtce obviněného nelze přisvědčit.
Z rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2007 se skutečně podává, že do oboru působnosti senátu 8 To nenáleží rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 (rozhoduje mimo jiné o opravných prostředcích proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 a Obvodního soudu pro Prahu 2, pokud příslušnost byla založena ustanovením § 37 zákona č. 6/2002 Sb. včetně trestného činu podle § 180d tr. zák.) a že rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 náleží do oboru působnosti senátu 61 To ve složení JUDr. J. K. (předsedkyně senátu) a JUDr. M. S. a JUDr. V. K. (členové senátu). Současně ovšem nelze pominout výkladová pravidla rozvrhu práce, tj. výklad a komentář k rozdělování nápadu v senátech I. stupně a v senátech To. V této souvislosti nutno upozornit na část II. přidělování nápadu do senátů To a zástupy v senátech, konkrétně bod 1.), z něhož vyplývá, že pro odvolací senáty platí, pokud to není rozvrhem práce vyloučeno, podpůrně skutečnosti uvedené ve vztahu k přidělování nápadu senátům I. stupně. Podle části I. pravidel k přidělování nápadu do senátu I. stupně a zástupy v senátech, bodu 2.) při opakovaném nápadu téže věci, nebo po zrušení věci Nejvyšším soudem ČR nebo Ústavním soudem bude věc přidělena znovu do senátu, který věc rozhodoval před zrušením napadeného rozsudku, pokud v tomto senátu působí v okamžiku takového nového nápadu stále ten předseda senátu, který věc původně rozhodoval.
Právě o situaci předvídanou v bodě I. 2.) výkladu a komentáře k rozdělování nápadu v senátech I. stupně a v senátech To se v projednávaném případě zjevně jednalo. O opravném prostředku proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 správně rozhodl senát 8 To, poněvadž to byl právě tento senát, který předtím věc rozhodoval, přičemž v tomto senátu v okamžiku nového nápadu této věci stále působil předseda senátu, který věc původně rozhodoval. Na přidělení věci tomuto senátu nemohlo mít vliv ani přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 10, protože není nerozhodné, kterému soudu byla věc přikázána k novému projednání; přidělení nápadu ve smyslu shora uvedených pravidel je podmíněno předchozím přidělením věci do senátu 8 To a nikoliv okolnostmi, které nastaly v průběhu řízení po zrušení rozsudku dříve Obvodního soudu pro Prahu 2.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – obvinění Z. N. i D. Š.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obvinění zpochybnili správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda byly naplněny všechny znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., především pak zda čin obviněných dosáhl potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost a zda tak byly naplněny znaky uvedeného trestného činu po stránce materiální.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§ 3 odst. 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obvinění jako veřejní činitelé v úmyslu způsobit jinému škodu vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě tohoto trestného činu. Naplnění formálních znaků trestného činu obvinění ostatně ani nenamítali.
Ve vztahu k naplnění zákonných znaků trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. obvinění primárně zpochybnili materiální stránku tohoto trestného činu.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však též vyplývá, že znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. byly naplněny i po stránce materiální, neboť stupeň nebezpečnosti činu obviněných pro společnost je vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.).
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jinak řečeno, ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní toliko tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci v případě činu obviněných Z. N. a D. Š. však nejde.
Hodnocením rozhodných kritérií, spoluurčujících závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost, se soud prvního stupně zevrubně zabýval (strany 7, 8 rozsudku). Konstatoval, že stupeň nebezpečnosti jejich jednání je určován zejména významem chráněných zájmů, které byly jednáním obviněných dotčeny, tj. zájem společnosti na důsledném dodržování limitů pravomoci veřejných činitelů a zájem na ochraně řádného objasňování trestné činnosti. Okolnosti, za nichž byl čin spáchán, jeho následek a způsob provedení úměrně korespondují s typovou nebezpečností činů. Vysoká soutěživost v policejním obvodu Praha 2, jež vedla k podvrhům protokolů, aby obvinění vylepšili objasněnost a svoji výkonnost, nemohla podle soudu prvního stupně žádným způsobem snížit společenskou nebezpečnost jejich jednání, poněvadž úmyslně jednali v rozporu se zákonem s jasným vědomím, že jsou veřejnými činiteli, tedy osobami, na něž jsou v tomto směru kladeny zvýšené nároky. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, odkázal na ně (strana 7 napadeného usnesení) a i Nejvyšší soud je považuje za správné.