8 Tdo 1294/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2008 o dovolání obviněného P. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 7 To 68/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 15/2007, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 7 T 15 /2007, byl obviněný P. D. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze odvoláním podaným v neprospěch obviněného. Z jeho podnětu byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 7 To 68/2008, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný P. D. byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný pokusu trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že dne 25. 6. 2006 kolem 12.00 hodin na polní cestě v katastru obce N. S., okres R., kuchyňským nožem o délce čepele 12,4 cm opakovaně bodl v úmyslu usmrtit středně velkou až velkou intenzitou poškozeného J. P. do zad a břicha, přičemž mu tím způsobil bodnořeznou ránu břicha pronikající do dutiny břišní s poraněním jater, sleziny a tři bodnořezné rány hrudníku pronikající do dutiny hrudní se zasažením plíce, bránice a sleziny.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o třetí rozhodnutí, kterým Vrchní soud v Praze o odvolání v projednávané věci rozhodl. V prvním případě usnesením ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 7 To 54/2007, k odvoláním obviněného a státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 7 T 15/2007, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Praze, aby v ní učinil rozhodnutí nové. Obdobně postupoval i ve druhém případě, kdy z podnětu odvolání obviněného usnesením ze dne 11. 2. 2008, sp. zn. 7 To 6/2008, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 7 T 15/2007, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Praze, aby v ní učinil rozhodnutí nové. Oběma označenými rozsudky soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1 tr. zák., rozsudky se lišily toliko výměrou uloženého trestu odnětí svobody.
Obviněný podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 7 To 68/2008, který rozhodl ve věci samé ve druhém stupni, prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti všem jeho výrokům. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Za nejzávažnější nedostatek obviněný pokládal právní kvalifikaci skutku, byl-li posouzen jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1 tr. zák. Nesouhlasil se závěry odvolacího soudu, opřel-li je o výpověď poškozeného, resp. konfrontaci, jež byla mezi nimi provedena, dále o zjištění, že mezi ním a poškozeným mělo dojít k neshodě ohledně obrázků, které dovolatel kreslil, a též vyjádření znalkyně PhDr. L. Š. a dalších přizvaných znalců, kteří shodně po konfrontaci konstatovali, že ani s přihlédnutím k emoční labilitě obviněného by takto intenzivní útok nemohl být pravděpodobný bez negativního nastavení proti poškozenému.
Vyjádření znalců ale nevedla k jednoznačnému závěru o spojitosti mezi pohnutkou útoku a předchozí neshodou, z čehož vyplývá, že skutečnou pohnutku se nepodařilo zjistit. Odvolací soud se podle jeho názoru nevypořádal s jeho námitkami proti právnímu posouzení skutku jako pokusu vraždy, jež uplatnil již dne 3. 1. 2008. Poukazoval na to, že pokud by jeho úmysl skutečně směřoval k usmrcení poškozeného, měl možnost čin dokonat, namísto toho se vzdálil, aniž by v útoku pokračoval. Dodal, že mu nemohl být přesně znám rozsah zranění poškozeného, nelze mu tedy ani přičítat vědomí, že tato zranění bez okamžité odborné lékařské pomoci budou mít s vysokou pravděpodobností za následek smrt, vývoj situace byl navíc obtížně předvídatelný a závislý na množství faktorů, jež nemohli ovlivnit obviněný ani poškozený, zejména pak na přítomnosti dalších osob.
Úmysl směřující k usmrcení poškozeného nemůže být podle dovolatele prokazován tvrzením poškozeného, poněvadž jeho výpověď se v průběhu času měnila a poškozený tvrzení o výhrůžce zabitím uvedl poprvé až v hlavním líčení. Provedené důkazy jsou podle jeho názoru i nadále ve vzájemném rozporu, a proto měl být jeho skutek posouzen způsobem pro něj příznivějším.
Dovolatel dále připomněl, že v řízení byla opakovaně zkoumána otázka jeho příčetnosti, přizvaní znalci se zabývali zkoumáním možného vlivu návykových látek nebo duševní choroby, pro kterou byl léčen. Bezprostřední vliv návykových látek byl prakticky vyloučen a stejně tak se soudy obou stupňů přiklonily k závěru, že netrpí schizofrenií. V rozporu s tímto závěrem ale potřeboval psychiatrickou péči i v době výkonu vazby, byl dokonce přemístěn k výkonu trestu do vězeňské nemocnice v B. a zde mu byla naordinována neuroleptika, která jsou užívána k léčení schizofrenie. Dále obviněný uvedl, že si uvědomil, že k léčení hepatitidy typu C v rozhodné době užíval též lék P., mezi jehož vedlejší účinky mohou patřit pocity deprese, podrážděnost, výkyvy nálady, zmatenost a agresivní nebo změněné chování. Účinek tohoto léku nebyl v žádném ze znaleckých posudků zkoumán (ač byl v jeho zdravotní dokumentaci uveden), přičemž právě jeho vedlejší účinky představovaly podle něj dodatečný rizikový faktor, který by mohl vysvětlit jeho dosud nezdůvodnitelný útok. Vyvozoval, že tato skutečnost má význam nejen pro otázku výměry trestu, ale i pro samotné posouzení společenské nebezpečnosti činu, poněvadž v důsledku ovlivnění vedlejšími účinky léku by mohla nastat situace, v níž by vnímal určité jednání poškozeného jako nebezpečné a sáhl tedy k nutné obraně, o jejíž naléhavosti byl subjektivně přesvědčen, byť by z objektivního hlediska došlo k překročení nutné obrany, nebo by k jejímu uplatnění nebyl dán vůbec žádný důvod, a jednalo by se tak o putativní čili domnělou nutnou obranu. Konstatoval, že otázka vedlejších účinků léku je otázkou odbornou, jejíž posouzení přísluší znalci z oboru farmakologie, vliv vedlejších účinků na ovládací a rozpoznávací schopnosti obviněného by měl objasnit doplňující znalecký posudek z oboru psychiatrie.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc nově rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání obviněného je s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná zvláště otázka, zda byly naplněny znaky pokusu trestného činu vraždy po stránce subjektivní (tj. zda bylo zjištěno úmyslné zavinění ve vztahu k usmrcení jiného).
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1 tr. zák., poněvadž se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému usmrcení jiného, v úmyslu čin spáchat, ale k dokonání činu nedošlo.
Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která přesvědčivě vyjadřují zákonné znaky pokusu právě trestného činu vraždy. Skutková zjištění vyjadřují vedle jednání obviněného, který na polní cestě v katastru obce N. S. kuchyňským nožem o délce čepele 12,4 cm, opakovaně bodl středně velkou až velkou intenzitou poškozeného J. P. do břicha a zad, též okolnost, že v příčinné souvislosti s útokem obviněného poškozený utrpěl bodnořeznou ránu břicha pronikající do dutiny břišní s poraněním jater, sleziny a tři bodnořezné rány hrudníku pronikající do dutiny hrudní se zasažením plíce, bránice a sleziny. Vedle tohoto následku, který obviněný reálně způsobil, vyjadřují ale především ten, k němuž jeho čin od samého počátku směřoval, tj. usmrcení poškozeného.
Trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným. To znamená, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Postačí však, že pachatel věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat.
Z hlediska posouzení, zda jde o trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., nebo o trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace. Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku pokusu trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. nemohou obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění odvolací soud učinil taková zjištění, která zákonné znaky nejméně úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák. evidentně naplňují.
Soud prvního stupně kvalifikoval v podstatě shodně zjištěný skutkový stav (ve skutkových zjištění není obsažen toliko údaj, že obviněný poškozeného bodl v úmyslu jej usmrtit) jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a v odůvodnění rozsudku (zejména strany 10 až 12) rozvedl své úvahy, proč čin neposoudil jako pokus trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., jak bylo navrhováno v obžalobě i intervenujícím státním zástupcem v hlavním líčení a jímž byl ostatně opakovaně uznán vinným i předchozími rozsudky tohoto soudu.
V odůvodnění svého rozhodnutí předeslal, že s důrazem na provedené důkazy nemá pochybnosti o tom, že obviněný nožem opakovaně bodl poškozeného, a to do břicha a zad, a způsobil mu bodnořeznou ránu břicha, která pronikla do dutiny břišní s poraněním jater a sleziny, a bodnořezné rány hrudníku, když jedna pronikla do dutiny hrudní se zasažením plíce, bránice a sleziny. Nepodařilo se mu objasnit pořadí ran, které obviněný poškozenému zasadil; obviněný ani poškozený nebyli schopni pořadí ozřejmit. Současně ale též uvedl, že se mu nepodařilo jednoznačně zjistit, jaký motiv obviněného vedl k útoku na poškozeného.
Uzavřel pak bez bližšího vysvětlení, že jednání obviněného bylo kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., protože nebylo prokázáno, že by obviněný byl veden úmyslem usmrtit poškozeného.
Odvolací soud se s právní kvalifikací skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. neztotožnil. V odůvodnění napadeného rozsudku (strany 6, 7) nejprve shrnul výsledky řízení, jež řízení před odvolacím soudem v tomto stadiu předcházelo, upozornil na nedostatky, jež byly zaznamenány při objasňování duševního stavu a osobnostní struktury obviněného, přičemž soudu prvního stupně byly dány konkrétní pokyny směřující k jejich odstranění i objasnění motivace činu a subjektivní stránky jednání obviněného. Soud prvního stupně všechny vytýkané vady postupně odstranil a odvolací soud nezpochybnil, že vyvinul maximální úsilí, aby objasnil motivaci činu obviněného. I on poukázal na okolnost, že obviněný se změnami výpovědí pokusil zmařit objasnění motivace jeho činu, která má nezanedbatelný význam pro posouzení subjektivního vztahu pachatele ke vzniklému následku. Odvolací soud ale soustředil svoji pozornost na tu část znaleckých posudků z odvětví klinické psychologie, z níž vyplývá, že znalci nemohli konkrétně pojmenovat motivaci činu, ta mohla vycházet z emočně velmi nevyrovnané, labilní a náladové osobnosti obviněného, přičemž shledali, že je velmi pravděpodobné, že muselo existovat nějaké jeho negativní nastavení proti poškozenému. Jako dobře vysvětlitelné pak ve shodě se znalkyní PhDr. L. Š. i odvolací soud hodnotil skutečnosti související s opovržlivým hodnocením obrázků obviněného, které mu poškozený adresoval. Úmysl obviněného usmrtit zdůrazňoval též s ohledem na výpověď svědka J. P. Připomněl, že obviněný vražedný úmysl nejen slovně proklamoval, ale bezprostředně podle toho také jednal, když zasadil poškozenému celkem čtyři bodnořezné rány, jednu do břicha a tři do levé poloviny zad, z toho dvě střední až velkou intenzitou, přičemž zasáhl celou řadu životně důležitých orgánů a poškozeného ohrozil na životě vykrvácením, přitom útok byl zastaven pouze v důsledku aktivní sebeobrany poškozeného, kterému se podařilo nohama obviněného odkopnout, až upadl.
Obviněný s právním závěrem odvolacího soudu nesouhlasil. Polemizoval s hodnocením věrohodnosti výpovědi svědka J. P. i znaleckého posudku znalkyně PhDr. L. Š. Zdůraznil, že pohnutku jeho činu se nepodařilo zjistit, a v neprospěch užité právní kvalifikace svědčí podle něj i to, že kdyby měl skutečně úmysl poškozeného usmrtit, měl možnost takový čin dokonat, což se nestalo, a namísto toho se vzdálil, aniž by v útoku pokračoval. Poznamenal též, že mu nemohl být přesně znám rozsah zranění poškozeného, proto mu nelze ani přičítat vědomí, že tato zranění bez okamžité odborné lékařské pomoci budou mít s vysokou pravděpodobností za následek jeho smrt.
Jak je zřejmé z provedených důkazů, obviněný popřel úmysl poškozeného usmrtit. Úmysl způsobit uvedený následek je tedy třeba v takových případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů. Na úmysl usmrtit jiného pak lze usuzovat z objektivních skutečností, zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozené, kam útok směřoval, z okolností subjektivních, např. pohnutky činu, ale i osobních vlastností obviněného, z jeho chování po útoku apod. (k tomu např. č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Podle § 4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Je zjevné, že odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku s námitkami obviněného, jež měly zpochybnit závěr o nepřímém úmyslu usmrtit poškozeného, přesvědčivě vypořádal. Sled událostí a činů obviněného tvoří řetězec, který způsobem jeho provedení a posléze i chováním po činu zapadá do obrazu, který vytvořil odvolací soud a který dovoluje akceptovat závěr o vině pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1 tr. zák. a zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák. Lze spolehlivě uzavřít, že obviněný byl srozuměn se způsobením smrti poškozenému v tom smyslu, že byl s tímto následkem v době útoku smířen.
Ve vztahu ke skutkovým zjištěním naplňujícím zákonné znaky úmyslné formy zavinění ve vztahu k hrozícímu následku smrti nutno upozornit na ta zjištění obsažená v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího, podle nichž obviněný užil nože délky čepele 12,4 cm (tj. nástroje, který byl schopen smrtící následek způsobit), jímž opakovaně poškozeného svlečeného v horní polovině těla bodl do oblasti zad a břicha, tedy lokalit, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Z odůvodnění rozhodnutí dále vyplynulo, že se jednalo o celkem čtyři útoky, z nichž dva byly střední až velké intenzity, poškozenému hrozilo vykrvácení a útok byl zastaven v důsledku aktivní sebeobrany poškozeného, kterému se podařilo obviněného nohama odkopnout. Obviněný pak poškozeného bez poskytnutí či přivolání pomoci na místě zanechal a sám jej opustil, přičemž cestou se ještě zbavil zakrváceného oděvu. Vznesení pohrůžky zabitím nezpochybnil v rámci hlavního líčení i obviněný (č. l. 569), když připustil, že pokud poškozený uváděl, že mu měl obviněný vyhrožovat zabitím, tak tomu tak bylo.
Odvolací soud rovněž poukázal na skutečnosti, které „dobře vysvětlovaly“ pohnutku obviněného. Vycházel přitom z výpovědí obviněného i poškozeného a znaleckých posudků, z nichž vyplynulo negativní nastavení obviněného vůči poškozenému, které vyvrcholilo útokem nožem. Znalkyně PhDr. L. Š. v této souvislosti připustila, že motivem mohlo být negativní hodnocení obrázků obviněného poškozeným a obviněného reakce poškozeného mrzela. Současně ale není od věci poznamenat, že ani absence přesvědčivého zjištění motivace či pohnutky činu sama o sobě neznamená, že čin obviněného nelze posoudit jako pokus trestného činu vraždy. Závěr o úmyslném zavinění, jak již bylo opakovaně konstatováno, je výslednicí poznatků objektivní i subjektivní povahy, přičemž mezi ty, jež mají subjektivní povahu, náleží i zjištění pohnutky či motivace činu. Není však neobvyklé, že právě tyto okolnosti nelze spolehlivě zjistit, zvláště chybí-li doznání obviněného. Na úmysl obviněného poškozeného usmrtit je pak nutno usuzovat a dovozovat jej z ostatních přímých i nepřímých důkazů, jimiž jej lze také bez důvodných pochybností prokázat. Právě to se stalo i v posuzovaném případě.
Použil-li obviněný nože, musel vědět, že jde o prostředek, jehož použitím lze způsobit újmu, která vede k zásahu do zájmu chráněného trestním zákonem. Tím je naplněna volní složka nepřímého úmyslu. Jestliže použil nože o délce čepele 12,4 cm, a to celkem čtyřikrát - z toho minimálně dvě bodnutí byla vedena střední až velkou intenzitou a vedl útok do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, přičemž poškozenému způsobil zranění, která ho bezprostředně ohrožovala na životě, rozhodl se jednat způsobem, z něhož je zřejmé, že své jednání realizoval se znalostí věci a v době útoku si musel být vědom toho, že poškozenému může smrt způsobit, a nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla tomuto následku, který si musel představovat jako možný, zabránit. Tím je naplněna i složka srozumění s následkem, který může nastat. V tomto ohledu je tedy nevýznamné tvrzení obviněného, že mu nic nebránilo v dokonání vraždy, on se však z místa činu vzdálil. Právě jeho postoj k reálně hrozícímu následku vyjadřuje srozumění s tímto následkem. Obviněný věděl, že poškozeného bodl opakovaně do břicha a zad, a musel tedy předpokládat, i když neznal přesný rozsah zranění, že je poškozený ohrožen na životě, avšak ničeho neučinil k jeho záchraně, což závěr o lhostejnosti a smíření se i s tímto reálně hrozícím následkem jednoznačně potvrzuje.
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že výhrady obviněného proti správnosti právního posouzení činu jako pokusu trestného činu vraždy jsou zčásti založeny na polemice se způsobem hodnocení důkazů - svědka J. P. a závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, psychologie. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč pokládaly jeho obhajobu a měnící se výpovědi za nevěrohodné a proč naopak uvěřily výpovědi poškozeného J. P., a učinily skutková zjištění, která nelze než akceptovat. Skutková zjištění mají oporu ve výsledcích dokazování a evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů. Jako nerelevantní a mimo jakýkoliv dovolací důvod stojící námitky je třeba označit výtky obviněného, že se odvolací soud náležitě nevypořádal s jeho odvolacími námitkami ze dne 3. 1. 2008, proto k nim dovolací soud nepřihlížel.
Obviněný dále naznačoval svůj přetrvávající nesouhlas se závěry znaleckých posudků, z nichž soudy vycházely při objasnění jeho příčetnosti. Přestože tyto konstatovaly, že netrpí schizofrenií, poukazoval na to, že v době výkonu vazby potřeboval psychiatrickou péči a po přemístění do výkonu trestu mu byla naordinována neuroleptika, která jsou užívána k léčení schizofrenie.
K této části dovolání obviněného nelze než konstatovat, že soudy se otázkou duševního stavu a trestní odpovědnosti pachatele zevrubně zabývaly a přesvědčivě se s ní vypořádaly.
Soudy obou stupňů provedly k objasnění trestní odpovědnosti obviněného P. D. relativně obšírné dokazování. V této souvislosti soud prvního stupně v hlavním líčení vyslechl znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. S. M. (č. l. 232), znalce PhDr. J. K. (č. l. 235, 570), znalkyni MUDr. J. K., CSc. (č. l. 262), ošetřujícího lékaře MUDr. P. P. (č. l. 367), vyslechl i znalce MUDr. I. Ž., CSc. (č. l. 443), a znalkyni z oboru klinické psychologie PhDr. L. Š. (č. l. 571), kteří se podíleli na zpracování ústavního znaleckého posudku vypracovaného s ohledem na to, že předchozí znalecké posudky vykazovaly rozpory, které nebyly odstraněny ani po slyšení znalců v hlavním líčení. Ze závěrů psychiatrického a psychologického znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem – P. k. V. f. n. v P. se podává, že obviněný v době spáchání trestného činu netrpěl duševní poruchou psychotického charakteru. Byla zjištěna porucha osobnosti smíšeného charakteru s rysy nezdrženlivosti, histriónskými, disociálními a emočně nestabilními. V době činu byly rozpoznávací schopnosti zcela zachovány, schopnosti ovládací byly s ohledem na osobní strukturu obviněného forenzně nepodstatně sníženy. Soud prvního stupně vysvětlil, proč vycházel právě z ústavního znaleckého posudku a jeho závěrů, prezentovaných v hlavním líčení MUDr. I. Ž., CSc. a PhDr. L. Š. Se závěrem o příčetnosti obviněného a tedy i o jeho trestní odpovědnosti za předmětný skutek se ztotožnil i odvolací soud.
Ani dovolací soud nemá žádný důvod zjištění a právní úvahy soudů jakkoliv korigovat, má je za úplné a správné. Za situace, kdy bylo osvědčeno, že rozpoznávací schopnosti obviněného byly v době spáchání činu zachovány a schopnosti ovládací byly toliko nevýznamně sníženy, byl opodstatněně shledán zcela trestně odpovědným.
V textu dovolání obviněný uvedl, že stávající závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, by mohly být modifikovány užíváním léku P., mezi jehož vedlejší účinky mohou patřit pocity deprese, podrážděnost, výkyvy nálady, zmatenost a agresivní nebo změněné chování. Dovozoval, že účinky tohoto léku mohly představovat právě ten rizikový faktor, který ve spojení s ostatními mohl vysvětlit jeho dosud nezdůvodnitelný útok. Naznačoval, že náležité objasnění této skutečnosti doplněním dokazování o znalecký posudek z oboru farmakologie a doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, by mohlo být významné nejen pro úvahy o výměře trestu, ale i pro samotné právní posouzení činu, poněvadž by v něm mohla být spatřována tzv. putativní neboli domnělá nutná obrana. Tyto námitky shledává dovolací soud v tomto stadiu řízení nerelevantními, poněvadž směřují proti úplnosti podkladů znaleckých posudků, o něž soudy opřely svůj závěr o trestní odpovědnosti obviněného. Obviněný se tak snaží o zpochybnění závěrů, jež odvolací soud učinil k motivaci jeho činu, dalšími návrhy, jež ve svých důsledcích vedou i ke zpochybnění právního posouzení činu. V daných souvislostech je však na místě odkázat na již rekapitulované závěry znaleckých posudků, které vylučují chorobnou motivaci činu obviněného, a současně i na výpověď znalce MUDr. S. M. v hlavním líčení dne 10. 8. 2007, z níž vyplývá, že mu bylo známo, že obviněný tento lék užívá, ale žádné vedlejší účinky u něj zjištěny nebyly (č. l. 365).
Skutek obviněného byl správně posouzen jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková