8 Tdo 1299/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19.
listopadu 2009 o dovolání obviněného S. Z., proti usnesení Krajského soudu v
Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 6 To 216/2009, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp.
zn. 13 T 693/2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. Z. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 13 T
693/2006, byl obviněný S. Z. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví
podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se podle tam popsaných skutkových
zjištění dopustil tím, že dne 3. 8. 2006 na silnici v km 46,556 mezi obcemi B.
– S., okres U. H., kolem 05.05 hod., jako řidič nákladního tahače, zn. Volvo FH
12, s návěsem Schwarzmüller SPA 3 E, při jízdě ve směru od B. na Uh. H. při
projíždění táhlé levotočivé zatáčky v klesání kopce nesledoval řádně situaci v
silničním provozu, čímž porušil § 5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“), a levou
zadní částí návěsu najel do protisměru do jízdní dráhy v levém jízdním pruhu ve
směru U. H. – B. jedoucímu osobnímu autu Škoda Fabia, řízenému M. P., čímž
porušil § 11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., které svojí levou přední částí
narazilo do předního levého zadního kola návěsu, přičemž při srážce utrpěl M.
P. těžké a život ohrožující zranění, a to mnohočetné rány obličeje, končetin a
trupu, mnohočetné zlomeniny kostí obličeje, poúrazovou slepotu následkem
postižení očního nervu oboustranně s trvalou ztrátou zraku, nitrolební krvácení
pod pavučnici, únik vzduchu do lební dutiny, zlomeninu 7-9 žebra vlevo,
zakrvácení a únik vzduchu do levé pohrudniční dutiny, pohmoždění levé plíce,
zlomeninu levé kosti pažní, zlomeninu obou kostí levého předloktí, otevřenou
zlomeninu levé stehenní kosti, tříštivou zlomeninu pánve vlevo, zasahující do
jamky kyčelního kloubu vlevo, zlomeninu základny zubu druhého krčního obratle
bez posunu, pohmoždění sleziny s předpokládanou dobou léčení nejméně jeden rok
a trvalou ztrátou zraku, a dále J. V., utrpěl pohmoždění levé strany hrudníku
bez omezení v obvyklém způsobu života a pracovní neschopnosti.
Za tento trestný čin byl obviněný podle § 224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k
trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58
odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání dvou let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl
uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových
vozidel na dobu čtyř let.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací usnesením ze dne 26.
5. 2009, sp. zn. 6 To 216/2009, odvolání obviněného proti shora uvedenému
rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. zamítl.
Obviněný toto usnesení prostřednictvím obhájce Mgr. Davida Obenraucha napadl
dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v
němž uvedl, že je chybný závěr o tom, že spáchal skutek, jak je ve skutkových
zjištěních soudu prvního stupně popsán, a že se necítí být vinným jednáním,
které mu je přičítáno k tíži. Obviněný zopakoval skutečnosti jím uváděné v
průběhu trestního řízení, a setrval na tom, že viděl v protisměru osobní
vozidlo v pravém jízdním pruhu. Protože se jednalo o dvouproudovou komunikaci
mimo obec, předpokládal, že řidič uvedeného vozidla při respektování § 12 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. nepřejede do levého pruhu. Za této situace obviněný u
sebe neshledal porušení § 5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., protože se
situaci na vozovce věnoval. Současně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, podle kterého nelze po účastníkovi silničního provozu
spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel
provozu jinými účastníky, a aby tomu přizpůsobil své počínání. Naopak není-li z
okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat
zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn
očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených
pravidel. Obviněný rovněž zdůraznil, že poškozený nebyl pro jízdu v pravém
jízdním pruhu omezen, neboť se v blízkosti nehody nenacházela žádná jiná
vozidla. Pokud by tedy řidič protijedoucího vozidla respektoval silniční zákon
a držel se v pravém pruhu, k nehodě by nedošlo. Podle obviněného to byl řidič
vozidla zn. Škoda Fabia, který porušil § 12 odst. 1 a § 5 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb., když se těsně před nehodou nevěnoval řízení a nesledoval provoz. Obviněný v této souvislosti odkázal na znalecký posudek znaleckého ústavu
DEKRA, kde je obdobný závěr vyjádřen, s tím, že i za předpokladu, že by řidič
vozidla Škoda Fabia jel uprostřed levého jízdního pruhu, jak ve svém posudku
uvedl znalec Ing. Kropáč, pak bylo možné zabránit střetu obou vozidel vyhnutím
se o cca 1 až 1,2 metru v časovém okamžiku 1,5 až 1,55 sekundy, kdy při jeho
reakční době 0,8 sekundy byla obě vozidla od sebe ve vzdálenosti cca 90 až 95
metrů. V té době již mohl poškozený vidět, že jízdní souprava zasahuje do jeho
jízdního pruhu. Těsně před nehodou jel obviněný zcela přiměřenou a zákonem
povolenou rychlostí pro bezpečné projetí zatáčky a spatřil vozidlo poškozeného,
jak jelo v pravém jízdním pruhu. Ve chvíli, kdy ucítil náraz, neprodleně
reagoval intenzivním brzděním. Je otázkou, zda by došlo ke střetu obou vozidel
v časovém úseku cca 0,3 sekundy a po průjezdu tímto místem i za předpokladu, že
by se jízdní souprava pohybovala ve svém jízdním pruhu. Vzhledem k tomu, že v
časovém okamžiku asi 2 sekundy před střetem se vozidlo Škoda Fabia pohybovalo
ve svém jízdním pruhu v dostatečném bočním odstupu cca 0,7 metru, neměl
obviněný důvod ani čas, aby náhle měnil směr zpět do svého jízdního pruhu,
zvláště pak, že v obou protisměrných pruzích o šířce cca 7,6 metrů se
pohybovalo v protisměru jen vozidlo poškozeného.
Hlavním důvodem nehody bylo
tedy to, že poškozený porušil § 12 odst. 1 zák. č. 360/2000 Sb. a dále, že se v
dostatečné míře nevěnoval řízení vozidla a nesledoval situaci v silničním
provozu.
Nad rámec podaného dovolání obviněný konstatoval, že se nalézací ani odvolací
soud v potřebném rozsahu nezabývaly relevantními námitkami obhajoby z hlediska
rozsahu a úrovně vedeného dokazování, což neodpovídá procesním pravidlům
stanoveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a dále § 89 a § 125 tr. ř., a také ústavně
garantovaným minimálním právům, vymezeným v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o
občanských a politických právech, což v důsledku představuje porušení
zaručeného základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Obviněný
poukázal na § 265f tr. ř., neboť se domnívá, že jeho jednání není trestným
činem, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném hmotně právním posouzení, jak je uvedeno v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedeným námitkám obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a vadné řízení mu předcházející v části
týkající se obviněného, nebo aby dovolací soud podle § 265m tr. ř. při zrušení
napadeného rozhodnutí sám ve věci rozhodl rozsudkem.
K dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce
působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že dovolání podané
s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti
směřuje toliko proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky
napadá soudem učiněná skutková zjištění. Skutkovými zjištěními učiněnými soudy
nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení
způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy,
spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Přezkoumáním všech rozhodných
skutečností však ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi
skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly.
Uplatněnému dovolacímu důvodu podle státního zástupce odpovídá námitka
výlučného zavinění dopravní nehody poškozeným, který jel v rozporu s § 12 odst.
1 zák. č. 361/2000 Sb. mimo obec v levém jízdním pruhu. Státní zástupce
připustil, že ustanovení zák. č. 361/2000 Sb. porušili svým způsobem jízdy jak
obviněný, tak poškozený, avšak obviněný porušil § 11 odst. 1 citovaného zákona
a přejel přitom přes plnou čáru do jízdní dráhy určené pro vozidla jedoucí v
protisměru. Jeho porušení je tedy závažnější, než porušení § 12 odst. 1 téhož
zákona poškozeným, který sice jel bezdůvodně v levém jízdním pruhu, nicméně
pohyboval se v jízdním pruhu určeném pro daný směr jízdy. Bez porušení zákona
obviněným by škodlivý následek nenastal, když navíc spoluzavinění poškozeného
našlo přiměřený odraz v míře uloženého trestu odnětí svobody a podmíněném
odkladu jeho výkonu, který by jinak s ohledem na trvalé následky bylo možno
považovat za nepřiměřeně mírný. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl, aby
dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako
zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné
podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §
265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění výše uvedených podmínek Nejvyšší soud posuzoval, zda
uplatněné argumenty lze považovat za naplňující dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. z hlediska podmínek v tomto zákonném ustanovení
vymezených, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §
265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu
dovolacím soudem.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Z této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému
skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak
byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli
o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Nejvyšší soud je proto zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění
soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně
právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit,
a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na
jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně
usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02,
II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Na podkladě těchto zásad bylo nutné posuzovat i obsah dovolání obviněného.
Jestliže obviněný v dovolání poukázal na nedostatky v rozsahu provedeného
dokazování anebo tvrdil, že se činu, který mu je podle popsaných skutkových
zjištění kladen za vinu, nedopustil, pak jde o výhrady, které na označený, ale
ani žádný jiný dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1, 2 tr. ř. nedopadají, a
Nejvyšší soud neměl povinnost je přezkoumávat, protože stojí mimo rámec zákonem
vymezených dovolacích důvodů. V souladu s označeným dovolacím důvodem jsou
námitky, kterými obviněný vytýkal nedostatky ve vztahu k otázce spoluzavinění,
neboť mají právní povahu, a Nejvyšší soud proto ve vztahu k nim dále zkoumal,
zda je dovolání opodstatněné.
Protože byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224
odst. 1, 2 tr. zák., je třeba uvést, že se tohoto trestného činu dopustí ten,
kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt proto, že
porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení,
nebo funkce uloženou mu podle zákona.
Vzhledem k tomu, že se obviněný dopustil trestného činu v souvislosti s řízením
motorového vozidla na pozemních komunikacích, je uvedeným zákonem, z kterého mu
jeho povinnosti řidiče vyplývají, zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších změn. Konkrétní
povinnosti, jež obviněný porušil, jsou upraveny v ustanovení § 5 odst. 1 písm.
b) cit. zák., který stanoví, že řidič je povinen věnovat se plně řízení
vozidla, sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích a v ustanovení §
11 odst. 1 cit. zák., které určuje, že na pozemní komunikaci se jezdí vpravo, a
pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není
stanoveno jinak.
Pro trestné činy v dopravě, u nichž se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje
nedbalost ve smyslu § 5 písm. a), b) tr. zák., je významné, že řidič motorového
vozidla odpovídá za škodlivý následek dopravní nehody, který mohl předvídat
nebo alespoň měl a mohl předvídat (přiměřeně viz rozhodnutí č. 19/1968-II., č.
21/1992-II., a č. 23/1984 Sb. rozh. tr.). Při posuzování okolností, které může
či nemůže řidič předvídat, je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Z
hlediska zavinění z nedbalosti to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti
vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i její subjektivní
vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním
případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud
povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním
zákonem jsou dány současně (rozhodnutí. č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
Zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním osob, včetně poškozeného, a
proto je vhodné poznamenat, že příčinný vztah, který spojuje jednání s
následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného
činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a
způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní
odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti
alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. rozhodnutí č.
20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Zejména u trestných činů ublížení na
zdraví podle § 224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá
každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je
každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost)
neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben
ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná
souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k
jednání pachatele přistoupí i další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku
následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou
skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. rozh.
tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k
následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek
nebyl nastal, je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele, byla pro
způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Vzhledem k tomu, že se obviněný ve svém dovolání dovolává toho, že na dopravní
nehodě nenese žádné zavinění s tím, že jedinou příčinou vzniku škodlivých
následků spatřuje ve způsobu jízdy vozidla řízeného poškozeným, je potřeba
porovnat míru závažnosti porušených povinností obviněného a poškozeného se
zřetelem na jejich charakter, závažnost a bezprostřední vztah s vzniklým
následkem.
Obviněnému, jak je již výše uvedeno, jsou za vinu kladena porušení § 5 odst. 1
písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., neboť při projíždění táhlé levotočivé zatáčky v
klesání kopce nesledoval řádně situaci v silničním provozu, a ustanovení § 11
odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., a levou zadní částí návěsu najel do protisměru,
kde v levém jízdním pruhu jelo osobní auto Škoda Fabia, řízené poškozeným M.
P., které svojí levou přední částí narazilo do předního levého zadního kola
návěsu, čímž došlo ke vzniku zranění poškozeného. Proti tomuto svému porušení,
jež obviněný nepovažuje za významné, staví na straně poškozeného nerespektování
§ 12 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. tím, že bezdůvodně přejel na dvouproudové
silnici do levého jízdního pruhu, a § 5 odst. 1 písm. b) téhož zákona, když se
těsně před nehodou nevěnoval řízení a nesledoval provoz.
K tomu, zda poškozený rovněž porušil obviněným namítaná ustanovení pravidel
silničního provozu, je nutné uvést, že nerespektování § 5 odst. 1 zák. č.
361/2000 Sb., které obviněný shledával v tom, že se poškozený nevěnoval řízení
a nesledoval silniční provoz, je námitkou, s níž se v předchozích řízeních již
dostatečně vypořádaly k obdobným výhradám obviněného oba soudy. Soud prvního
stupně v odůvodnění svého rozsudku na straně č. 4 zdůraznil, že výsledky
provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by poškozený usnul, jak obviněný v
této spojitosti tvrdil. Obdobný závěr učinil soud odvolací na straně 3
odůvodnění napadeného usnesení. Ani jiné skutečnosti v tomto směru nepotvrdily,
že by poškozený uvedenou povinnost zanedbal.
Nejvyšší soud proto zkoumal, jaký podíl na vzniklém následku měla v době střetu
jízda poškozeného v levém jízdním pruhu. K tomu je vhodné uvést, že uvedená
jízda nesplňovala podmínky § 12 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., které ukládá, že
mimo obec se na pozemní komunikaci o dvou nebo více jízdních pruzích
vyznačených na vozovce v jednom směru jízdy jezdí v pravém jízdním pruhu. V
ostatních jízdních pruzích se smí jet, jestliže je to nutné k objíždění,
předjíždění, otáčení nebo odbočování. Jak je z provedeného dokazování zřejmé,
ke střetu obou vozidel došlo v levém jízdním pruhu, v němž poškozený v době
střetu se svým vozidlem jel. Nevyplynulo z něho však nic, co by svědčilo pro
závěr, že poškozený měl pro jízdu v něm splněnu některou z uvedených podmínek §
12 odst. 1 věta druhá zák. č. 361/2000 Sb. Tudíž je třeba dovodit, že pokud
poškozený pro jízdu levý pruh použil bez splnění uvedených zákonných podmínek,
v tomto směru uvedenou povinnost porušil, a protože střet vozidel nastal v
levém pruhu, lze v této skutečnosti i na straně poškozeného spatřovat částečné
spoluzavinění.
Tato okolnost však obviněného viny nezbavuje. Obviněný se mohl své viny zbavit
jen za toho předpokladu, pokud by uvedené porušení povinnosti poškozeného bylo
zcela výhradní a jednání obviněného by zůstalo takovou skutečností, která by
nebyla v příčinné souvislosti se vzniklým následkem, nebo když by činem
poškozeného došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a
následkem (přiměřeně srov. R 37/1975 Sb. rozh. tr.).
Z pohledu řešené problematiky je v projednávaném případě podstatné ustanovení §
4 písm. a), b) zák. č. 361/2000 Sb., podle něhož je každý účastník provozu na
pozemních komunikacích povinen se chovat ohleduplně a kromě jiného i
neohrožovat život, zdraví apod., což je rozhodné pro posouzení míry zavinění
obou účastníků silničního provozu. Zatímco poškozený jízdou v levém jízdním
pruhu, v němž za daných okolností nebyl oprávněn jet, nikoho neohrozil ani
neomezil, neboť se zdržoval v prostoru, který byl pro jeho směr jízdy vyhrazen,
obviněný takovou povinnost porušil zejména tím, že nerespektoval, že se na
pozemní komunikaci jezdí vpravo (§ 11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb.). Tím, že
obviněný vybočil ze svého jízdního pruhu a přejel levou zadní částí návěsu
nákladní soupravy, kterou řídil, do protisměrného pruhu, a to nikoli nepatrně,
ale až do vzdálenosti 0,8 m od středové dělící čáry, nechoval se ohleduplně a
jiného ohrozil na životě. Právě tato okolnost spočívající v porušení povinnosti
podle § 11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. byla bezprostřední příčinou střetu obou
vozidel. Okolnost, že poškozený jel v levém jízdním pruhu rozhodně nezpůsobila
přetržení uvedené příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného spočívajícím v
porušení uvedené povinnosti a vzniklým následkem (resp. účinkem v podobě
zranění poškozeného), ale toliko nesprávná jízda poškozeného na tomto účinku
spolupůsobila.
Porovnáním povahy závažnosti porušených povinností na straně obviněného a
poškozeného se zřetelem na všechny další skutečnosti, za nichž k dopravní
nehodě došlo, lze zjistit míru, jakou se, kromě tohoto, co bylo již výše
uvedeno, tato porušení na vzniku následku spolupodílela.
Zejména je potřeba zdůraznit povahu oběma účastníky silničního provozu řízených
vozidel. Rozhodně při posouzení závažnosti nedodržení pravidel silničního
provozu se zřetelem na vznik a závažnost možných následků, je třeba vyšší míru
obezřetnosti očekávat na straně toho řidiče, který řídí nákladní tahač s
návěsem, neboť je známou notorietou, že takováto souprava je rozhodně hůře
ovladatelná než osobní automobil, a při střetu s ní dochází k závažným a
tragickým následkům, proto jsou řidiči takových souprav povinni být opatrnější
právě v takových situacích, při nichž dochází k vybočení návěsu, který je
obzvláště v jízdě z kopce a v zatáčkách ještě hůře ovladatelný než jiné běžné
osobní nebo nákladní vozidlo bez návěsu.
Právě s ohledem na tyto skutečnosti měl obviněný dbát zvýšené pozornosti na to,
aby se s celým tahačem a jeho návěsem držel ve svém jízdním pruhu. Protože této
povinnosti obviněný důsledně nedostál a velmi lehkomyslně, i přesto, že viděl v
protisměru jedoucí vozidlo (bez ohledu na to, ve které části pro něj vymezených
jízdních pruhů se pohybovalo), nezajistil, aby k vybočení soupravy nedošlo.
Obviněný tak spoléhal, že jeho souprava nevybočí, eventuelně, že řidič v
protisměru svůj jízdní pruh nezmění, event. na návěs bude adekvátně reagovat.
Je tedy zřejmé, že podstatná míra zavinění vzniklého následku, spočívá ve
způsobu jízdy a nerespektování pravidel silničního provozu na pozemních
komunikacích na straně obviněného. Je–li shledáno, jak je shora uvedeno,
spoluzavinění i na straně poškozeného, spolupodílelo se na vzniklém následku
jen odvozeně a nepodstatně, jak ostatně již uzavřel na straně 4 odůvodnění
napadeného usnesení i odvolací soud.
Nejvyšší soud tak na základě všech uvedených úvah a rovněž i s odkazem na
příslušné pasáže odůvodnění napadených rozhodnutích, s nimiž se v zásadě
ztotožnil, shledal správným závěr odvolacího soudu, že příčinou dopravní nehody
bylo porušení uvedených povinností na straně obviněného, který nerespektoval
dvě povinnosti stanovené pravidly silničního provozu. Není pochyb o tom, že jak
nesledování provozu, tak i jízda v protisměru, jsou podstatnými a hrubými
porušeními uvedených základních pravidel provozu na pozemních komunikacích,
neboť v důsledku nich dochází k velmi závažným nehodám. Z tohoto důvodu i
přesto, že poškozený porušil povinnost vyplývající z ustanovení § 12 odst. 1
zák. č. 361/2000 Sb., jde o okolnost, která se jen nevýznamně spolupodílela na
vniklém následku, a tudíž uvedené spoluzavinění poškozeného nebylo z pohledu
vzniklých následků jakkoli rozhodné, neboť nebylo příčinou, pro kterou k nehodě
došlo. V okamžiku střetu se totiž poškozený sice nacházel v levém pruhu, avšak
v jeho středu, a pokud by obviněný řádně sledoval provoz a zejména chování jím
řízené soupravy na vozovce, částí svého vozidla by nenajel přes plnou čáru do
protisměru, a ke vzniku nehody by tak nedošlo. V této souvislosti je nutné
zrůznit i to, že podle znaleckých posudků se vozidlo řízené obviněným v
protisměru pohybovalo již delší dobu.
Ze všech těchto důvodů, když Nejvyšší soud shledal, že se soudy obou stupňů ve
svých rozhodnutích se všemi důležitými okolnostmi v dostatečné míře vypořádaly
a své úvahy v napadených rozhodnutích dostatečně vyjádřily, považuje za
správné, pokud byl obviněný S. Z. na základě prokázaných skutkových okolností
uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák.,
protože nezávažné nerespektování povinnosti na straně poškozeného se jen
nepodstatně spolupodílelo na vzniklých následcích, nebylo příčinou posuzované
dopravní nehody a míru zavinění obviněného snížilo jen zcela nepodstatně a
nevýznamně.
Nejvyšší soud kromě těchto skutečností shledal, že v rámci výše a druhu trestu,
který byl obviněnému uložen, se zřetelem na všechny přitěžující okolnosti, jež
soudy zdůraznily, obviněnému vyměřily trest, který je spíše mírnějším, neboť
při trestní sazbě odnětí svobody u trestného činu podle § 224 odst. 2 tr. zák.
v rozpětí šesti měsíců až pěti let, je trest v trvání 15 měsíců, jenž byl
obviněnému uložen, trestem vyměřeným při spodní hranici, a tedy mírným. Navíc
tento trest není spojen s odnětím svobody, ale byl obviněnému podmíněně odložen
na rovněž mírnější zkušební dobu v trvání dvou let. Lze tak i přesto, že soudy
tuto skutečnost ve svých rozhodnutích přímo nezmínily, dovodit, že tento (se
zřetelem na závažnost vzniklého následku) mírný trest v sobě odráží i to, že se
na vzniklém následku v nikterak významném měřítku spolupodílelo i to, že
poškozený rovněž plně nerespektoval jím zákonem vymezenou povinnost.
Dovolání obviněného tak Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněné, a
proto ho podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. listopadu 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová